Maguša komentáře u knih

Tohle je prostě srdeční záležitost. Ne jenom tenhle díl, ale celá sága o Harrym Potterovi. V Relikviích se to všechno jen uskupilo do fantastického celku, ikdyž s trochu kýčovitým závěrem, ale buďme rádi i za tohle, koneckonců Harry mohl umřít a to by mě rozhodně nepotěšilo. Každému bylo jasné, že přežije, protože by jinak celá sága neměla vůbec smysl a nikdo by si z toho nic nevzal, ale stejně, co kdyby? No ale není to tak, tak buďme rádi.
Vezmu to popořadě, únavně, ale přesto bez nějakých detailů:
Kámen mudrců - začátek všeho a nebýt tíživé životní situace Rowlingové, neměli bychom žádného Harryho. No, nechci být zlomyslná, ale DÍK za to, že se tehdy neměla dobře..:D Jinak bych přišla o dětství strávené s knihami o Harrym Potterovi, nebo Potterovskými filmy (jen se dvěmi prvními), ze kterých se mi dost frází zapsalo do hlavy jako: "Pan Potter, naše nová celebrita." Naprostá Pottermánie jen díky Kameni mudrců.
Tajemná komnata - všechno se stupňuje a jelikož žádné další knihy nevyšly, vážně nemám jistotu, že Harry přežije. Je to nervák, ale nakonec to samozřejmě dobře dopadne.
Vězeň z Azkabanu - začíná mít něco, co předešlé díly neměly. I když si každý myslel, že jsou předchozí úžasné, tak co je tohle? Bože, obraceč času?! Hermiona, pro mně naprostý vzor. Obraceč času? Chci tím pádem taky!
Ohnivý pohár - ten už je zase o něco víc děsivý. Nevíme co čekat. Ve Vězni nás překvapil Harryho kmotr a tady? Turnaj tří kouzelníků. Ten Potter se mě drží jako klíště. Prostě ne a ne se odtrhnout. Volďa se vrátil! C. umřel.. Dosud jsem nevěděla, že tam může umřít i někdo dobrý. Tady už asi o něco jde..
Fénixův řád - malé zklamání. Na to jak jsem se těšila, to teda nedopadlo nějak slavně. I když celou ságu zbožnuju celým svým životem od malička, tohle je prostě mínus, které se občas někde objeví asi u každého spisovatele (nikdo není dokonalý). A navíc, skvělý pocit z přečtení nasledujícího Prince dvojí krve, to mínus sice zachovává, ale přikládá k němu pořádnou omluvu a vynahrazení.
Princ dvojí krve - je totální slastí. Dozvědět se něco o Voldemortovi a zjistit proč nikdy úplně neumře, pátrat ve vzpomínkách - něco naprosto originálního. Navíc to přiznání Snapea, to je pro mne a vsadím se, že i pro některé z vás nepopsatelné. Šestý díl přečtený v poctivé Pottermánii 7x, mám prostě zafixovaný v sobě už navždycky a to samé můžu říct o 8x přečtených Relikviích.
Příběh tří bratří, hledání viteálů, zkouška přátelství mezi Ronem a Harrym, to všechno je tak jak má a taky věty před Harryho "smrtí" od jeho rodičů: "Jsi hrozně statečný.", "Jsme na tebe moc pyšní." -"Zůstanete se mnou?" "Až do samého konce." - pro mně to bylo DECHBEROUCÍ.
A pak je tu konec. Ale pak je ještě nějaká kýčovitá pomlčka, která by tam jaksi neměla být, ale my Pottermániovci víme, že pravý konec byl na konci kapitoly Trhlina v plánu. Těch devatenáct let se snažme přehlížet. Teda alespoň já to tak udělám.

17 18.08.2011

Kdo ještě nečetl knihu, nečtěte můj komentář, můžou se objevit nějaké informace o ději.

Jsem naprosto mimo. Budu se hodně přemáhat, abych knihu nesrovnávala s Hvězdami od Greena. Je to totiž tak nějak hodně podobné, ale přitom dost jiné. Znovu opakuju, že si myslím, že tohle není četba výhradně pro ženy. Otevírá dveře nesčetným informacím o životě, který vedl Will, a myslím, že autorka se neuvěřitelně nádherně vypletla ze sítí klišé (které jsme měli občas šanci pozorovat ve Hvězách od Greena), ale to už zase srovnávám, a to nechci. Tak nějak jsem se vžila do situace Louisy. Nevím proč, ale její zármutek a nejistota, předtím než odjela do Švýcarska... přiznám se, úplně mě to oddělalo. Kniha je naprosto čtivá. Četla se sama a já jsem ztrácela pojem o čase. Úplně jako bych byla v jiném světě. Jakobych žila s Willem a Louisou v tom přístavku. Jsem z toho ještě celá vykolejená. Z toho, jak to všechno dopadlo. Pořád jsem doufala, že to nakonec neudělá. A jeho dopis na konci mě odrovnal úplně. Byla jsem naštvaná, že to dopadlo, tak jak to dopadlo. Byla jsem smutná a dotčená, a nemohla jsem tomu uvěřit. Vím, že celá kniha k tomu tak nějak směřovala, ale já jsem se nedokázala odpoutat od představy, že to všechno dobře dopadne. Jedno mi v knize moc chybělo a myslím, že to Willovi nikdy neodpustím. To, že Louise neřekl, že ji miluje. Vím, že to vyplynulo z kontextu a tak, ale evidentně to bylo něco, co říct nemohl a nechtěl ale přitom chtěl a hrozně moc. Ale mně to chybělo. Přiznávám, že kdyby jí to někdy řekl, konec knihy bych zvládala ještě hůř. Ale tak nějak jsem to chtěla moc přečíst a vědět, že i ona od něho ta slova uslyší. Sakra zním teď fakt divně, ale nikdy jsem v knize tak nepostrádala vyznání lásky. To Louisino bylo famózní, a tak jsem čekala, že se ji dostane stejného vyznání, z jeho strany. Utěšením je, že pak na konci četla dopis a všichni víme, že to byla nádhera, a slzy se prostě potlačit nedaly. Tak nějak jsem soucítila i s Willem. Opravdu jsem z pocitů postav zmatená, a ani nevím přesně s kým soucítím více... Jsem zklamaná, že to byl jenom půlrok!!!

Knížka je naprosto úžasná a vřele ji doporučuju! :-))

13 13.09.2014

Bezpochyby jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla. O spisovatelském umu Backmana nemůže být pochyb. Kniha mi seděla ve všem... humorem, mírou absurdity, příběhem, perfektně popsaným charakterem postav, propojeností jednotlivých životních příběhů postav, pravdivými tvrzeními o vztahu babička - vnouče, zálibou hlavní hrdinky v Harrym Potterovi. Kniha má napínavé, klidné, vtipné i dojemné pasáže. Styl autorova psaní mi sedí úplně. Autorovy postřehy a poukazování na některá fakta současnosti, jsou příjemným osvěžením, které u mě nejčastěji vyvolalo výbuch smíchu. Zatím je to první kniha, kterou jsem od něj četla, nicméně doma mám i Ova a po přečtení téhle Babičky mě láká také autorova Britt-Marie. Knihu doporučuju každému, kdo se chce při čtení zasmát a taky trochu zasnít. I když jsem zrovna nečetla, musela jsem nad dějem stále přemýšlet a bylo těžké se odtrhnout :) Určitě se ke knize vrátím!

12 21.08.2017

Přečteno jedním dechem, je to nádherné dílo. Mrzí mě, že mnohé lidi neosloví, přestanou číst a spíše se obrátí k filmu. Film jsem viděla dřív a připadalo mi, že je v celku dobrý, ale po přečtení si říkám, kam se hrabe na knihu. Je jasné, že někomu prostě vyhovuje lehčí ztvárnění, ale je to veliká škoda a mrhání krásnem. Máj tím přichází o obdivovatele a myslím, že už to bude jenom horší a horší. V dnešní době povrchních keců zvaných romantická story je pochopitelné, že si lidi vyberou knihu, která se čte lehce a u které nemusí přemýšlet. Lidi si všechno zjednodušují. Za chvíli tu zůstane jen hrstka těch, kteří se nechají unášet všemi těmi verši ale naopak těch, kteří si koupí nějakou zjednodušenou verzi Máje, aby měli v kapse povinnou četbu, bude více.

8 23.01.2013

Tohle je opravdu velké dílo, stojí za to si ho přečíst. Během čtení, jsem musela několikrát přestat a jít se zabavit něčím jiným. Zanechávalo ve mně zvláštní pocity a někdo by to třeba považoval za špatnou vlastnost knihy, a tak by ji ani moc dobře neohodnotil. Já v tom ale vidím silné kouzlo, protože pokud ve vás kniha zanechá něco tak silného, je to jasný důkaz toho, že se ve vás usadila jako vetřelec. Záleží jen na tom jestli, nebo jak a kdy toho vetřelce přijmete.

8 11.12.2012

Komentář obsahuje spoilery.
Můj názor na knihu je rozporuplný a ani pořádně nevím, od čeho mám začít.
1. Moc se to podobá Aljašce – Green se asi pokoušel stavět ze stejného písku docela jiný hrad.
2. Oceňuju myšlenku papírového města – nikdy jsem tento pojem neslyšela a díky knize ho znám. To, že z tohoto pojmu dokázal vymyslet zápletku je originální.
3. Během čtení jsem se častokrát smála, bylo to vtipné, četlo se to dobře.
4. Největší odkaz, který ve mně kniha zanechala, je spojení sil několika lidí k tomu, aby našli někoho, na kom jim záleží.
5. Roadtrip byl dokonalý, napínavý, vtipný, měl spád.
6. Nalezení – bylo rozpačité, vleklo se, zklamalo mě. Celou dobu jsem stejně jako parta lidí hledající Margo toužila po tom, aby ji našli. Brala jsem to tak, jako bych byla jedním z těch hledajících. A co mě čekalo? Naprosto děsná první reakce, člověka, kterého jsem hledala – mohla být vyděšená, na což se strašně vymlouvala – tohle já ale neberu. Lidi, kteří ji hledali, jen naštvaně odešli a na stránkách knihy už jsem je neviděla. To mi nepřijde jako důstojné rozloučení s oblíbenými postavami. Kniha vzala rychlý konec plný bla bla bla ospravedlňujících a strašně moc snad až rádoby filozofických myšlenek, které mě totálně nebavily, a celé to hledání vlastně strčily někam. Konec mě vážně zklamal.
7. Vzhledem k tomu, že mě celá kniha bavila – zběsilá noc Q a Margo, zmizení, stopy, hledání, roadtrip – všechno tohle bylo parádní, jen ten konec mě doopravdy naštval na takové úrovni, že jsem zvažovala tří hvězdičkové hodnocení, i když vše co bylo napsáno před koncem bylo spíše na 5*. Ale když nad tím tak přemýšlím, konce jsou důležité, to jo... Tenhle byl sice podle mě na pytel, ale na druhou stranu všechno, co bylo napsáno před ním, mě moc bavilo a myslím, že v tomto případě je to důležitější. Zapomínám proto na rozhněvané 3 hvězdičky a jen z části zapomínám na nedostačující konec a hodnotím čtyřmi hvězdami.

7 28.06.2015

Hvězdy nám nepřály. Tato kniha ve mně vyvolala tolik pocitů, že asi ani nebudu schopná popsat je tu všechny. Myslím, že to je nemožné. V každém totiž z této knihy zůstane něco jiného, ale přitom stejného. Je psaná tak čtivě, že je to první kniha po velmi dlouhé době, kterou jsem četla pozdě do noci, a tak nějak mi bylo jedno, že už je půl třetí ráno a já budu dost unavená, když nepůjdu hned spát. Musela jsem ji dočíst, musela jsem ji uzavřít. Protože jít spát uprostřed všeho dění by bylo jako dočíst Císařského neduhu do té poslední neúplné věty - strašné, nedodělané, nervy drásající a zvláštní myšlenky vyvolávající.

Nejsem si úplně jistá, co mám napsat. Je toho opravdu moc. Snad jen to, že Johnu Greenovi jsem to sežrala i s navijákem. Nikdy v životě bych nečekala, že muž by mohl psát tak dokonale v ženské osobě. Fakt jsem byla jeho stylem psaní zvláštně unešená. Kdyby knihu psala žena, nepřekvapilo by mě to, ale psal ji prostě muž a já z toho vyvozuju jenom jeden jednoduchý fakt, a to, že velikost vcítění se Johna Greena je nevypočitatelná, a že se nachází někde v tom zvláštním nekonečnu. Možná na tom mají podíl ti lidé, kterým na konci knihy tak děkoval za rady a v tom případě by měl být Green za tyto lidi neskutečně vděčný, protože míra toho zvláštního vcítění se, dělá z knihy mistrovské dílo.

Další důležitou věcí pro mě byl vtip, s jakým Green vytvořil postavy Hazel, Augusta i Izáka. Byla to svatá trojice této knihy. Všichni byli prostě dokonalí. To, jak celou tu situaci brali, tak nějak jinak, než by se dalo čekat na lidi s rakovinou. Tak nějak zvláštně a snad by se dalo říct, že dobře. Jakoby byly jejich myšlenky propojeny, jakoby jeden věděl, co má říct tomu druhému, aniž by o tom musel přemýšlet. Prostě přátelství každým coulem. Při čtení jsem se nesčetně krát začala smát, ale opravdu od srdce a nahlas. Hlavně ta moje svatá trojice vždycky použila takovou reakci v různých situacích, která by mě nikdy v životě asi ani nenapadla. Kniha je prostě plná humoru, ale abyste si nemysleli, že je to komedie musíte taky vědět to, že jsem brečela. A to mockrát v několika určitých pasážích děje. Nechci to tu rozpatlávat, protože se bojím, že můj komentář bude číst někdo, kdo knihu ještě nepřečetl... Ale snad postačí, když řeknu, že Izákova první řeč (tedy z Posledního dobrého dne) byla tak vtipná a smutná zároveň, že jsem opravdu nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet, a tak nějak jsem se nakonec usmívala a u toho brečela. Byl to fakt neskutečně zvláštní pocit a po přečtení (i během) mě napadlo tolikrát: Proč si pořád stežuju, když jsem zdravá a mám opravdu velké štěstí, že se mám o koho opřít. - Jenomže z téhle myšlenky se pak linou tak hrozné představy: Co když by to tak nebylo? - A pak si představím sebe nebo lidi, které mám moc ráda, jaké by to bylo, kdyby se to stalo někomu z nás. Teď tu nebudu rozebírat množství kapesníků použitých při tomto rozjímání. Kniha se mě prostě a jednoduše dotkla a moc silně.

Překvapuje mě, že jsem v ní četla to, co jsem ještě nikdy nečetla nebo neslyšela. Trochu jsem čekala, že to bude ohraná písnička, ale opak je pravdou. Ten příběh je úplně jiný než ostatní. Je to král všech příběhů, které se točí okolo rakoviny. Hodně lidí si myslí, že je to kniha pro mládež (nebo, že je pouze pro dívky). Ne! Není. Opravdu není. Je to jako třeba (Ne) obyčejný kluk, který je taky adresován hlavně pro děti a mládež, a přitom si na něm smlsávají dospělí. Tak by to mělo být. Není to jenom pro dívky. Je to prostě pro všechny lidi, kteří si to nenechají ujít.

Možná vás taky při čtení napadne, že v nějaké záležitosti prostě mrháte časem a dojde vám, že jsou opravdu důležitější věci, na které byste se měli zaměřit a užít si života plnými doušky. Je na čase to prostě rozhoupat na „zoufale osamělé zahradní houpačce, která hledá láskyplný domov“. Je důležité mít někoho, komu byste "ublížili", kdybyste se ocitli ve stejné situaci jako Hazel, a taky je důležité, aby byl někdo, kdo by „ublížil“ vám, kdyby byl v Hazelině situaci.

"Člověk si nemůže vybírat, jestli ho svět zraní nebo ne, ale může aspoň mluvit do toho, kdo ho zraní." - Tak, a končím, protože se mi zase zamlžují oči, ale tak nějak dobře se zamlžují. Možná jenom proto, že jsem prostě a jednoduše vděčná.

7 10.06.2014

Je to zase něco, co čtenáře vtáhne do děje dost rychle. Nádherné vyprávění o životě jednoho chlapce Davida, který by vám řekl, že opravdu šťastný byl pouze dvakrát v životě. Je zvláštní, když si představím, že to John Kennedy Toole napsal v 16 letech. Chtěla bych vědět co se mu při psaní honilo hlavou, ale teď už to asi nepůjde. Je to smutný příběh se zvláštním koncem, odpovídajícím nešťastnému životu a všem zklamáním, která hlavního hrdinu potkala.

Zajímavost: Americká hudební skupina Arcade Fire se inspirovala právě touto knihou a pojmenovala podle ní své album. Neon Bible je považováno za jedno z nejlepších alb roku 2007.

7 17.12.2011

Je to krásná kniha s poselstvím a mnohým lidem to zřejmě otevře oči. Je tam tolik úžasných dialogů a myšlenek, které stojí za citování (viz komentáře). Je to citlivé, srdečné, pravdivé, občas popletené, smířené a přitom nesmířené. Má to všechny vlastnosti, které mají stáří lidé a hlavně ti, které pomalu opouští paměť a síla. Já jsem jen trošku zklamaná z délky. Tématika si totiž zaslouží mnohem rozsáhlejší zpracování. I když autor uvádí, že neměl v úmyslu příběh knižně vydávat, podle mě si s tím mohl více pohrát, když už pak věděl, že se vydá (i kdyby to znamenalo původní příběh trochu rozšířit) . Propracovat postavy a celý příběh. Postavy mi kvůli délce nestačily přirůst k srdci. Byl to pouhý vhled do určité situace a bohužel z toho nebylo patrné, že tato situace se zhoršuje a trvá po dobu několika dlouhých, dlouhých, dlouhých let. Chyběl mi propracovanější pohled ostatních postav. Na druhou stranu velmi kladně hodnotím rozhovory a vzpomínky s manželkou v představách... Byl to výjimečný pohled do mysli takto nemocných lidí, protože to, co se jim odehrává v hlavě bohužel nevidíme. Byla to tedy hezká ukázka toho, jak to může být. Přesto hodnotím příběh 4* za to, s jakým citem je odvyprávěn a také kvůli jeho účelu. :) Doporučuji.

6 03.01.2019

Skvělé počtení. Začátek knihy byl pro mě krušný a doprovázela ho hnusná noční můra. Překonala jsem to a později se kniha nádherně rozjela v povedené psychologické drama. Kniha je velmi čtivá a čtenáře spolehlivě vtáhne do děje. Doporučuji!

6 28.02.2018

Líbí se mi ta všestrannost Moyesové! Nemůžu si pomoct, a to jsem četla pouze dvě její knihy. Je to až neuvěřitelné... Chci říct, dnešní autoři se pořád jaksi drží své jistoty... moc neriskují. A abych byla správný šťoural, musím si rýpnout a zmínit Johna Greena. Ačkoli jeho prvním románem nebyla kniha Hvězdy nám nepřály, získal si s ní tolik fanoušků, že se zdá, že jakákoli jeho kniha je hodnocena úžasně, protože "Jonh Green je přece autorem Hvězd a to je báječná kniha"! Po přečtení Než jsem tě poznala od Moyesové jsem byla v rozpacích a měla jsem stále chuť tyto dva autory srovnávat... už jen proto, že jejich (mezi čtenáři) nejoblíbenější love story si zahrávají se smrtí a to je zkrátka vždycky oříšek. Ale teď mám konečně jasno a můj verdikt zní: Moyesová je daleko rozsáhlejší a její knihy (ano, jsem si jistá tímto tvrzením po přečtení pouhých dvou knih) jsou neuvěřitelně nestejné a to je v dnešní době velký um. Mnou přečtené knihy Greena (Aljaška, Hvězdy a Papírovky) měla v sobě jakousi nálepku, která se přenášela z jedné knihy do druhé. Nějaký společný znak, který jasně prokazoval, že autorem všech těch knih je právě Green. Nepochybuju nad jeho spisovatelským umem, jeho knihy se mi líbí, ale připadá mi, že jeho styl psaní je až tak Greenovský, že nás čtenáře nemá čím překvapit, kromě pokaždé jiného příběhu, který je ale vždy v něčem stejný. Zkrátka a dobře, kdybyste četli knihu Greena, aniž byste věděli, že je to jeho dílo, nakonec byste vždy poznali, že jde o něj. Já tedy u Moyesové takový pocit nemám. Poslední dopis je tak jiný! Nenašla jsem žádný společný znak s Než jsem tě poznala a to se mi strašně líbí! Jde vidět, že autorka ráda zkouší nové věci a ráda riskuje, nedrží se svého zaběhlého stylu psaní a příběhy se dokonale liší. Před Moyesovou tedy smekám a vyzdvihuju ji až do oblak. Čtení této knihy bylo někdy obtížné, protože jak už bylo v některých komentářích řečeno, někdy nebylo jasné, kdo kterou větu řekl. Souvislosti se někdy hledaly těžce, ale ne až tak, že by to čtenáře otravovalo. Naopak, donutilo ho to přemýšlet. Jinak asi pořád hledám slova. Tentokrát jsem u knihy nepotřebovala kapesníky a to není žádné mínus. Obdivuju dějové linie a to, že i když je kniha především o lásce, není JEN o lásce. Přeskakování mezi minulostí a současností, změna společenských poměrů, tradic, problémy dřívější doby, zasvěcení do novinářské práce. Kladně a s vděčností hodnotím už jen to, že mi byl bez okolků předložen náhled do života anglického "báječného" manželství šedesátých let. Příběh je plný emocí, ale není vůbec přeslazený, působí velmi realisticky, což by mohli ocenit čtenáři, kteří k romantice nechtějí ani přičichnout.
Nezbývá mi nic jiného než vypustit do tohoto vzdušného internetového prostoru vzkaz, uzavírající můj vyčerpávající komentář:
Milá Jojo,
děkuju Vám za Váš pisatelský talent a prosím Vás, nepřestaňte mě příjemně překvapovat. A děkuju Vám za Vaše jméno, protože kdykoliv někomu řeknu, že čtu knížku od nějaké Jojo, začne se smát (zvláště když to nevyslovím jako Džoudžou :D). Už předem Vám děkuju za to, že jste napsala pokračování k Než jsem tě poznala, ale jak je zvykem, Vaše knihy u nás vychází s nepochopitelným časovým zpožděním, a tak kdoví, kdy se dočkáme.
M.

6 07.10.2015

(Ne) obyčejný kluk se povedl. Tuhle knížku by si měli přečíst lidé, kteří se dívají na postižené lidi (ať už tělesně postižení, či mentálně) s odporem a štítí se jich. Doufám, že by konečně pochopili, že k tomu nemají jediný důvod. Kniha krásně popisuje, jak se z někoho, koho se lidé bojí dotknout nebo se na něj jen podívat, stane někdo, kdo je pro ně vzorem. :) Libí se mi zachycení pohledů od ostatních postav. Moc si přeju, aby bylo na světě méně "Julianů".

6 22.03.2014

Pan Fulghum má dokonalou schopnost chňapnout čtenáře a nepustit ho, a dát mu do hlavy takový ten pocit, že na světě nejsou jenom svině, ale i dobří lidé :)

6 02.03.2014

Četla jsem ji poprvé až teď. V dětství se mi vyhnula obloukem, což mě mrzí. Chtěla bych si pamatovat, jak jsem knihu vnímala kdysi, abych to porovnala s dneškem, protože asi každý čtenář různého věku si z ní vezme něco jiného. Ale přesto si myslím, že si z ní mnozí z nás vezmou to, co právě hledají. Je to jako kouzlo.:)

6 23.01.2013

Příběh odehrávající se v krutých časech, ale zároveň je prosycen neskutečně čistou láskou. Ten kontrast je obrovský, ale stejně se nějakým neznámým způsobem strana děsu a lásky doplňuje. Jedna strana jakoby pokládala otázky a odpovídala té druhé a naopak. Úžasné dílo!

6 11.12.2012

I malá knížečka se zároveň může stát velkou knihou popisující krutou pravdu, a to, že každý v sobě má tu vadu, pohrdat druhými.

6 28.09.2012

(SPOILER) Jak už je u Liane Moriarty zvykem, přišla se zajímavým námětem a kromě toho zkrátka spolehlivě umí čtenáře vtáhnout do děje. Postavy jsou skvěle propracované, to je taky zvykem.

Jen jsem asi doufala v o trochu hořko-sladší konec. U knihy tohoto typu, mi tam ta hořkost chyběla. Na konci to bylo až moc šťastnéba sladké. Nemůžu uvěřit, že zrovna já si stěžuju na příliš sladký konec, když si na ně dost potrpím. :D Asi to zní divně, vždyť v téhle době by člověk za šťastné konce měl být rád. Jenomže tady jde o to, že se to k tomu předešlému jemně napínavému ději příliš nehodilo. Konec působil až naivně. Aspoň co se týče Máši, chtěla bych se dočkat nějaké spravedlivé odplaty, představovala jsem si ji v blázinci, připásanou k posteli (vždyť ona se vlastně prakticky zbláznila). Protože po jejích životních zkušenostech by to bylo pravděpodobnější a pochopitelnější, než že se ještě proslaví, vydá knihu, a bude hostem v televizních talkshow. Tohle mě dokonce trochu namíchlo. Jinak ale skvělé čtení, Liane Moriarty doporučuju kudy chodím. Zvlášť někomu, kdo chce při čtení vypnout mozek a přesměrovat myšlenky k zajímavým a skvěle vykresleným postavám, neotřelému ději a tak akorát napínavým pasážím.

Uděluju 4*, ale přiznávám, že trochu přidávám za naprosto nečekaný wow moment, když Heather položila Máše otázku: "Nenamíchala jste nám do toho nějaké prášky?" - do té doby mě to totiž vůbec nenapadlo. No, tak trochu jiné lázně... :D

5 26.03.2021

KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILERY

Tak jsem Jojo odpustila tu divnou a nevyzpytatelnou DVOJKU. Konec mě tehdy fakt naštval (viz muj komentář ke knize Život po tobě). Řekla jsem si tehdy: "Ne, ta tvoje zadní vrátka, které sis koncem druhé knihy otevřela jen proto, abys na tom vydělala, nebudu podporovat. A třetí knihu série nekoupím. Basta." - No, slib jsem dodržela... Nekoupila. V knihotéce ji taky nemám. Teda aspoň v té normální, s voňavýma knihama... Elektronická se nepočítá ne? :-D Tam ji totiž mám, mršku. Nějak se mi tam zatoulala a čekala hrozně dlouho na to, abych se do ní pustila. A jo... Nakonec jsem ráda. Sice to dopadlo tak, jak dle mého měla dopadnout dvojka, ale je to nakonec vlastně ještě lepší. Je tam zřetelný vývoj postav a moc, moc, moc mě to celé bavilo. Jako jo, trochu kýčovitosti to v sobě mělo. Ale stejně je člověk s tím jak dočítá knihu, která ho bavila, divně nalomený, takže proč ne. Cyniky a pragmatiky to asi bavit nebude a z té romantiky na konci si budou rvát vlasy... Ale... který cynik čte knihy Jojo Moyesové? Pro romantiky a takové ty obyčejné citlivky, je to čtivá záležitost nad jejíž koncem se budete blaženě usmívat... A zvlášť, pokud jste četli jedničku a zamilovali jste si Willa a jeho poselství v dopise pro Louisu, možná budete mít na konci téhle knihy v krku knedlík dojetí, protože Will by byl na Lou nesmírně pyšný. Ta holka to dala! :))

5 11.02.2020

Čirá radost z toho, že jsem po DLOUHÉ době přečetla knihu (vlastně mi ji přečetl robot! - DÍKY za možnost "Číst nahlas") trochu zastínila fakt, že to není zrovna nejlepší Lianino dílo. Je to samozřejmě skvělý příběh, postavy jsou geniálně vykreslené (tak jak to u Liane Moriarty známe), tajemství je taky super a všechno je tak nějak správně, ale mně tam něco schází. Znáte ten pocit, když chcete něco vyjádřit a máte už to slovo na jazyku, ale nejde to říct? Tak takový mám pocit z téhle knihy. Říkám - je opravdu dobrá, ale... a tady chybí mi slova.
Takže hodnocení knihy má štěstí, že je to první "přečtená" kniha po dlouhé době, takže dávám 4*. Jinak bych to viděla na 3*. Tak či tak, je to příjemná oddechovka, která vás donutí přemýšlet nad tím, CO se krindapána mohlo stát na tom podělaném grilování?!

5 13.07.2019

Komentář obsahuje spoilery.

Musím říct, že to pro mě bylo nakonec celkem příjemné překvapení (rozhodně příjemnější, než jsem čekala). Nedokázala jsem si totiž představit, jak bude příběh pokračovat a upřímně jsem měla ze zprávy o pokračování Než jsem tě poznala smíšené pocity (nejdřív to bylo nadšení, ale pak jsem se nad tím zamyslela a řekla jsem si, že je to blbost a skončit se má zkrátka v tom nejlepším...).
Když jsem se do knihy pak pustila, po pár stránkách jsem toho začala hořce litovat a řekla si, že tohle bude pro mě těžké čtení. Myslela jsem, že se do děje nedostanu a že si mě nezíská, tak jak bych to od knihy chtěla. Ale nevzdala jsem to. Začátek byl pro mě velmi táhlý, nudný, zmatený. Těsně před tím, než jsem knihu začala číst, jsem zjistila, že se objeví Willova dcera. Tohle mi připadalo jako hřebík do rakve a zbytečné poškození první knihy. Každopádně, pak jsem to nějak přešla….začátek knihy, pád a rekonvalescence Lou, odhalení Lily. Příběh se začal rozvíjet, Lou vzpamatovávat, objevil se Sam, a tak nějak mi připadalo, že se plní pomyslný cíl spisovatelky: pomoct Lou najít novou cestu životem a oprostit se od ztráty Willa. A ono se jí to docela hezky dařilo. Dokonce jsem přišla na to, proč jsem se prokousávala začátkem knihy tak ztěžka. Došla jsem k závěru, že Lou byla v bublině zármutku a Jojo se nám to snažila přiblížit právě na začátku knihy (snad to byl ten důvod).
Takže jsem byla před koncem knihy nakonec celkem spokojená. Že se to povedlo. Že se můžu spolehnout na styl psaní Jojo Moyesové a můžu se občas zasmát, můžu nad dějem se zájmem přemýšlet a taky být v napětí (zvlášť u střelného incidentu). A hlavně, že to vůbec není hrůza. Ale pak přišel úplný konec a já jsem nemohla uvěřit vlastním očím.
Musím říct, že tohle ukončení je tak okaté natahování děje, až je mi z toho stydno za Jojo Moyesovou. Netušila jsem, že mě konec tak naštve, protože příběh měl našlápnuto opravdu povedeně. Nenaštval mě proto, že Lou odjela. Naštval mě proto, že odjela sama a že si Jojo nechala otevřená zadní vrátka. Pro co? Pro vydání další knihy, ze které bude moct těžit. Neřekla bych půl slova proti dalšímu dílu, kdyby to bylo opodstatněné. Ale takhle to jen vypadá, že Jojo potřebovala uzavřít PROZATÍM něco jen tak napůl a pokračovat v další knize…Celou druhou knihu jsme to Lou přáli. Aby se přenesla, aby to dokázala a aby si dovolila milovat po Willovi někoho jiného. A ona to dokázala. Tak sakra PROČ? když těsně před koncem jí to všechno dojde, cíl je naplněn, je vyrovnaná a smířená… ví, že miluje Sama a stejně odjede bez něj – jen krátce po tom, co opět málem ztratila další lásku – naprosto nelogické zakončení. Kdyby odjeli spolu… nepřipadalo by mi to natahování děje aspoň tak okaté.
Mimochodem…trochu jsem nechápala podivné řešení vztahu rodičů Lou. Nerozuměla jsem tomu, jaký to má smysl a tahleta "zápletka" na pozadí mi připadala naprosto zbytečná. Zbytečná slova a brždění děje. Opravdu.
Takže podtrženo a sečteno. Před čtením – smíšené pocity. Krátce po začátku – na první pohled se zdá, že Jojo Moyesová volá o pomoc a pořádně ani neví, čím čtenáře zaujmout. Stále se plácá v bublině zármutku Louisy, což ale vlastně dává smysl. Jen to působí pro čtenáře neatraktivně. Střed knihy – rozjezd, napětí, pořád se něco děje, čtenář nad dějem přemýšlí a těší se na každé další čtení a je to vlastně fajn. Typická Jojo. Závěr – otevřená vrátka pro spisovatelku a tudíž možnost, jak v ději pokračovat i když to VŮBEC není nutné.
Tentokrát jen tři hvězdy *** a hrůza v očích z toho, že třetí kniha už je na světě (u nás prozatím ještě ne). Bojím se myslet na to, jak zběsile šílenou zápletku nám přinese Still me (třetí kniha) a vážně uvažuju, že tohle bude jediná kniha od Jojo, kterou ani nechci mít v knihotéce. Některé příběhy je dobré ukončit dříve než později.

5 18.02.2018