kokodaros komentáře u knih

Přestože přírodu a tu zelenou obzvlášť miluji a popis knihy mne zaujal, nečekal jsem, že by její přečtení mělo mít za následek něco víc než obohacení o nové zajímavosti. A mělo. Tajný život stromů má potenciál koperníkovského obratu, stát se zlomem v našem vztahu ke stromům a především lesu, který i přes veškeré barevné proměny a vůně vnímáme stále jen jako něco poněkud neživého, "stojící dříví", domov hub a živočichů a stín pro naše výlety a sportování. Hned v úvodu zjišťujeme, že se musíme rozloučit s představou skupiny stojících, němých a hluchých jedinců. Jde o složitě provázané společenství s rušnou komunikací a dokonce nadané inteligencí, kterou bychom nečekali, kterou můžeme popírat, ale to je asi tak to jediné, co s můžeme dělat. Je přítomna, les vnímá, mluví, plánuje a my máme jen omezené šance to celé pochopit. Nejen protože výzkum teprve započal, ale především protože jsme ta druhá a zcela odlišná část přírody.

Jistě, dovedu si představit pobouření biologů a dalších vědců nad tím, s jakou neomaleností a sebevědomím autor vrší ověřená fakta, vlastní pozorování a emocionálně zabarvené dohady. A dokonce v textu užívá citoslovce! Neslýchané. Dobře, berme to všechno s rezervou, ale vzpomeňme na dávné vědce (a i novodobé kvantové fyziky a kosmology) - jen oni dokázali svou intuicí, nadhledem a fantazií překonat dogmata a úzkoprsý výzkum, v němž každý piluje svůj uzounký výsek pravdy. Má-li les přežít naše civilizační řádění, bez tohoto posunu se to nepovede.

A právě v oblasti ochrany přírody a našeho vlastního života vnímám největší přínos této knihy. Nebojí se pojmenovat i rádoby zelenou politiku, například využití dřeva a biomasy pro produkci tepla a elektřiny. To je hra s nulovým součtem, kdežto přirozený les s rozumnou výběrovou těžbou, to je obrovský zachytávač a sklad uhlíku. A ještě významnější je popisovaný přínos ve vodním cyklu. Věděli jste třeba, že bez lesů by se k nám, stovky km od moře, srážky vůbec nedostaly? Že lesy fungují nejen jako obecně známá zásobárna vody, ale i jako obrovský přepravník vody ve vnitrozemí? Jen mám obavu, jak pozdě to objevujeme. A jak ještě dlouho bude trvat, než si to připustíme a začneme jednat.

Must-read!

22 08.10.2018

Výborná kniha, silný příběh, čtenářský zážitek! Řekl bych, že autorka nejdříve velmi dobře promyslela postavy i děj, a pak to celé na jeden zátah sepsala. Vše do sebe logicky zapadá, časové roviny vzájemně komunikují a společně gradují a kniha od první do poslední kapitoly nezadrhne, nezakolísá. Vše je podáno jednoduchým jazykem a nevadí to. Psychologie hrdinky i vedlejších postav je velmi uvěřitelná, snadno jsem se do hrdinky vcítil, aniž bych na začátku tušil, čím vším si prošla. Autorka si skvěle poradila s ústředním traumatem hrdinky. Tam, kde ve vzpomínkách hrdinky vypouští detaily, kde líčení ponechává v náznacích a přímá řeč utichá, tam kniha působí nejsilněji. Je hrozné pomyslet, že lidí s takovým a ještě horším osudem kolem nás žije tisíce. Najednou chápeme, proč hrdinka pouští šance a padá na dno a jak snadno se oběť promění ve viníka, dokonce i ve svých vlastních očích.

Nemohu si odpustit poznámku na závěr. Coby Plzeňáka mě potěšily místní reálie. A jakožto houbař vycházející z lesa s podobně barevným a podezřelým obsahem košíku jako Sisi, jsem si liboval v mykologických zážitcích i trefných houbičkových přirovnáních. Takže: Nejlepší houbový román, ačkoli není o houbách a už vůbec ne na houby!

17 20.06.2018

V kontextu díla Olgy Tokarczukové bych jen těžko tyto povídky označil za bizarní. Jsou tu všechna témata, kterými si ráda zabývá: příroda a náš vztah k ní, naše tělesnost, kontrast duše a těla, mužství a ženství, smrt a vzkříšení, spirály, nezbytné mrtvoly a tělesné pozůstatky :-). Sbírku povídek jsem přijal jako dárek pro náš čtenářský fanklub. Nedoporučil bych je pro první seznámení s autorčiným dílem. Jsou velmi různorodé, ne všechny jsou čtivé, zvlášť obtížně se mi četla ta poslední. Autorka se ráda dotýká sci-fi, ale ctitelé tohoto žánru by se snadno zklamali. I když androidí povídka Návštěva mě velmi bavila. Groteska Zavařeniny se snad musí líbit všem. Pravdivý příběh mě lehce děsil pravdivým zhmotněním mých cestovatelských obav a nočních můr - je otázka času, kdy dopadnu stejně, sám nahý v cizím městě!

Nejsem tu sám, kdo v Zelených dětech našel tu svou nejoblíbenější podobu Olgy Tokarczukové. Trochu takový spin-off Knih Jakubových. Odtud je i nezbytný úryvek:

"Jednou když jsme jeli stepí do Mohyleva, kde na obzoru ještě stoupal dým z vypálených vesnic rychle zarůstajících lesem, se mě Král zeptal, co je příroda. Odpověděl jsem mu podle svého přesvědčení, že příroda je vše, co nás obklopuje, vyjma to, co je lidské, tedy nás samotné a naše výtvory. Král tehdy zamrkal, jako by si to chtěl vyzkoušet na vlastní oči, co spatřil, nevím, ale pronesl:
„Je to veliké nic.“
Myslím, že takto vidí svět zraky těch, kdož vyrostli u dvora, přivyklé hledat závěsy z benátských látek, na důmyslné uzlíky tureckých kilimů, na vzory z obkladů a mozaiky. Jakmile je jejich zrak vystaven přímému pohledu na komplikovanou přírodu, spatří tam jen chaos a ono veliké nic."

15 20.10.2020

Čtyři dohody jsou ve skvělém Duškově podání stravitelné i pro někoho, kdo nedokáže pořádně dočíst jedinou knihu o osobním rozvoji. Dokázal jsem to! A nepovažuji to za ztracený čas. Samozřejmě, občas zaznívají obvyklé banální poučky nebo klasické new-age klišé. Ale ve své podstatě je sdělení srozumitelné, jde k věci a tloukne hřebíček na hlavičku. Nacházím v tom i své omyly. Hřeším slovem, beru si věci osobně, žiju v domněnkách... Dennodenní chleba. Takže jak s tím naložíme...?! Jako vždy, nejslabším článkem bude aplikace. Vzít to doslova, tak z nás budou docela drsní kati: Vem si mě nebo Nashledanou, najdi si někoho jiného. Pokud nenacházíme partnera, tak asi moc neoceníme knížecí rady typu: Nalezněte si někoho, kdo je už takový, jakého byste si přáli. No jasně, jak prosté! Kolikrát za život potkáme takového člověka? A když už ho potkáme, není ta jeho "dokonalost" spoluvytvářena právě těmi domněnkami, kterými nás omámí naše zamilování?

Kniha nemůže vyřešit všechny otázky, avšak návod nám dává dobrý. Kdybychom se jí drželi, tolik bolesti na světě by ubylo. Místo nepřehledné šarvátky "mitote" mikroválek, nedorozumění a (sebe)ublížení by bylo ve všem jasněji a bolest bychom omezili jen na ty čisté řezy upřímností. Jako všechny podobné knihy je i tato idealistická. Pořád bude mezi námi existovat mnoho lidí, jejichž strategie je lhát nebo manipulovat. Ale pro začátek stačí, když si uvědomíme ten prostý fakt, že nejdříve musíme milovat sami sebe, abychom se nenechávali zraňovat. Potřebujeme znát ten ideál, abychom se mohli znovu a znovu navracet sami k sobě, vyklestit cestu iluzí a sebeklamů, činit náš život jasnější, souladný a tím šťastnější.

Ty čtyři dohody můžeme se sebou uzavírat zas a znovu. Nejlépe, jak to dovedeme.
PS: 3* za dona Ruize, 4. za pana Duška

10 04.07.2020

Autor musí mít nachozeny tisíce kilometrů prázdnými ulicemi měst v dobách, kdy všichni obyvatelé spí nočním spánkem, dřímou po obědech a v létě města opouštějí. V takových ulicích zbývá spoustu času na sledování fasád, světelných her zapadajícího slunce a pozorování podezřelých vikýřů. Horké prázdné ulice se skutečně jako hlavní motiv prolínají celou knihou. Co se v nich dá vykouzlit fantazií? Té má autor na rozdávání, proto jsem sáhl i po tomto románu. A byl to hezký zážitek. V první řadě oceňuji krásný sloh a barevné, vonící popisy prostředí. Byl jsem jak v kině.

Nemám rád škatulkování, ale pro Prázdné ulice se mi jedna nálepka přímo vnucuje: česká (post)undergroundová fantasy. Nejen hlavní hrdina, ale skoro všechny vedlejší postavy, které při svém putování potkává, jsou samí laskaví podivínští intelektuálové a vlídní samotáři. Takoví, kteří v omšelých periferiích města nalézají svou klidnou niku, kde mohou rozpínat neviditelné světy dávných a podivuhodných dobrodružství. Takoví, kteří se nedokázali nebo nechtěli vymanit z časů, kdy fantazie a přátelství byly jedinými dostupnými formami opravdové svobody. Zanikající svět lidí na pomezí času a prostoru.

Hlavní hrdina se stále hlouběji vnořuje do labyrintu indicií jakéhosi dávného mysteriózního příběhu. Na stopě mýtu, který požral každého, kdo mu byl na stopě. Každou stránkou roste napětí, kdy se nezvratně propadne kamsi do jiného světa.

Pro mě jsou Prázdné ulice především románem o moci příběhů. Jak příběhy a legendy utvářejí naše životy. Přičemž vůbec nezáleží, zda se skutečně odehrály. Jejich vliv na náš osobní příběh je stejně silný.

"...zvykli už si tak na prázdno, ve kterém dlouho žili, tak si zamilovali své místo nikde, znali už tolik jeho magických kouzel, tak už se sžili s jeho zázračnou faunou a flórou, že jim připadalo, že to, co jim začal nabízet svět, je strašně málo. Za všechna léta, kdy popíjeli úžasný nektar nicoty, se stali vybíraví a už jim žádný jiný pokrm nechutnal, žádná stavba se nevyrovnala skvělému paláci prázdna. A tak v něm zůstali. Nemuseli žít zrovna na opuštěném nádraží; často chodili mezi námi, ale přitom byli pořád nikde, nosili si své prázdno s sebou jako lehký stan."

10 06.10.2019

Čtu zdejší příspěvky a komentátoři jsou očividně rozděleni na dva tábory podle toho, jak ke knize přistupují. Já ji četl jako lyrickou báseň v próze, nechal se unášet asociacemi a niternými prožitky autora ... a takto se mi kniha zadřela do srdce. Dokonce bych klidně postrádal ty epičtější povídky, protože klenotem je pro mne ústřední téma Anny. Zvláště Reality a Mapa Anny psané oslovením ve 2. osobě jsou dechberoucí mistrovství. Ale chápu, že mnoho čtenářek a čtenárů jsou rozdílným stylem a nevyvážeností jednotlivých povídek zmateni a ti, kteří čekají příběh a spád, jsou zklamáni. Autorův záměr a jemná provázanost povídek se mi líbíla. Mnozí vytýkají "přebásnění" či ukecanost, ale právě jazyk je to, co mě uchvátilo. Přes množství (přesných a okouzlujících) metafor v něm nenalézám balast. Některé fráze se dají tesat do kamene (viz citace v dalších 5* komentářích) a třeba pojmenování typu "Brusiči diamantových avatarů na sociálních sítích".

Snad může být matoucí věk autora. Těžko bych jej odhadoval, kdybych jej neznal. V knize se mísí postoj a zkušenosti třicátníka a ještě v živé paměti horečnaté prožívání lásek a hledání sama sebe (v zrcadlech ostatních lidí) ze studentských časů, rozjitření novou zkušeností komplikovaných vztahů dospělosti a pod tímto vulkánem citů se jako temný škraloup nad tuhnoucí lávou objevuje existenciální tíže.

Varování: při čtení některých pasáží může člověk cítit až fyzickou bolest, natolik silné může být plynutí v proudu autorových slov. Obsahují tolik až příliš důvěrně známých osobních situací, popsaných neotřelým a přitom zcela přesným jazykem.

10 13.05.2018

Přijde mi poněkud nadbytečné navršit další komentář k tak ikonickému románu. Ale nemohu si to odpustit. U nemnoha knih získá čtenář už po prvních větách pocit, že čte dílo velkého autora. A ten pocit trvá od první k poslední kapitole. Promyšlená, mnohovrstevná kompozice, prostor pro silný příběh lásky i drama lidstva jako takového. Žádné zbytečné věty, naopak, každá druhá třetí by se dala podtrhávat jako citát. Přitom nejde o povrchní filozofování, ale mnohdy o velmi nepohodlné, znepokojivé úvahy. A přesto se čte nebo poslouchá tak lehce, jako pohádka. Těžko k tomu dodám něco nového.

Nový je však kontext, v němž knihy čteme. To platí obecně pro všechny knihy, aktuálně zde pro Kunderu přibyla vyhrocená diskuze ohledně autora samotného, po vydání jeho biografie (nebo hanopisu, jak libo). Nečetl jsem ji, ale leccos vyslechl. A právě tato přestřelka mě přimněla k dlouho odkládanému přečtení. Nezkazila mi ho. Ač nemám k autorovi vybudovaný žádný vztah a při čtení jsem kriticky myslel na autorův život i styl sebeprezentace (z takových čtenářů Kundera radost určitě nemá), tak jsem Nesnesitelné lehkosti bytí zcela propadl. Aktuální dění jí vlastně přidalo nový rozměr. Vždyť ji stačí pozorně číst. Jak autor sám vyzdvihuje témata zrady, zaslepení, pokrytectví... Kdo jsme, abychom soudili ostatní. Nemohu se zbavit dojmu, že též v příběhu o Oidipovi se autor dotýká sám sebe. Nechme ho se svým svědomím. Nás obdařil skvělou literaturou. Romány, k nímž se můžeme stále znovu vracet.

9 29.07.2020

Patřím mezi pamětníky a přestože obecně takové kauzy moc nesleduji, případ Aničky a lidí okolo mě fascinoval. Každý den vycházely nové a nové zprávy, jedna popírala druhou, síť zapletených osob i známých osobností neustále rostla. Bylo to skutečně tak šílené, jak autoři popisují. Nejděsivější na celém případu je - a autoři na to významně poukazují - že skuteční viníci nebyli potrestáni, ke katarzi nedošlo a hlavně, ta odpudivá síť funguje dál. A co my dnes o ní víme?

Komix je přímo geniálně nakreslený, uchvátilo mě to. Obdivuji úsilí, které autoři vložili do zpracování materiálu. Oceňuji záměr věnovat se skutečnému příběhu - potvrzuje, že skutečnost předčí naši nejbujnější fantazii a že bychom měli být pozornější k tomu, co se kolem nás odehrává. Věřím autorům, že byli sami pohlceni tou látkou, sami se stávali posedlými a tento moment skvěle zužitkovali při líčení celé kauzy. Je to dokonalá konstrukce, Šindelka je literární architekt. Samozřejmě jsem byl k závěru rozčarován, že to končí tolik do vytracena. Ale nenašel jsem alternativu, jak jinak toto vyprávění ukončit. Ten příběh nemá pointu, pointou je naše přijetí a vyrovnání se s existencí takové temné manipulace. Pointou je, že se s nimi vyrovnat nelze.

9 25.10.2018

Jsem rád, že jsem si čtení Kosmonauta nekazil tím, že bych si nejdřív přečetl recenze a komentáře. Je to totiž umně napsaná a velmi čtivá kniha. Zato po jejím dočtení jsem se musel hned podívat, zda to, co si myslím, vnímají i ostatní čtenáři. Jak kdo.

Líbí se mi ten marketingový příběh, že Čech žijící v USA s vlasteneckým pohnutím napíše knížku, kterou náš národ zviditelní, „prodá“. Proč ne. Věřím mu ten sentiment vykrystalizovaný dlouhým odloučením od domoviny a podpořený americkým sklonem k patosu. Dokud se Jakub vzdaluje Zemi, bral jsem to za nadsázku, Čechům tolik vlastní ironické shazování sebe sama a národní hrdost řezanou malomyslností. Autorova fantazie je podmanivá a vlastní příběh i různé vsuvky jsou chytře vystavěny a propojeny. Kalfař ve svém díle vědomě pracuje s kýčem, a to tím více, čím bližší je závěr knihy. Vlastně všechny historické momenty jsou učivem ze základky, národními mýty a tedy i kýčem. Na českého čtenáře musí kýčovitě působit i obrazy českých měst a venkovského života. To balancování na hraně mezi uměním a kýčem mně zpočátku přišlo sympatické a ladící se záměrem získat si zámořské čtenáře. Ovšem druhá polovina knihy bohužel potvrzuje spíše druhou možnost, k tomu přibývá autorovy ledabylosti (věcné a logické chyby), schematičnost a zplošťování.

Ne, mně nevadilo, jak je příběh vystavěný, líbí se mi i závěrečné rozuzlení, nebo spíš vyvanutí. Velmi autenticky na mě působily pasáže vzpomínající na vztah s dědečkem, dětství i láska k Lence. Román lze doporučit jako hezké čtení. Celkový dojem ovšem kazí, že celá kniha působí příliš vykonstruovaně, jakoby placená z grantu „Welcome to Czechia“. Než aby autor někde pořádně řízl do živého, raději zůstane na povrchu nebo vystřídá obrazy. Z mnoha stránek vykukuje podlehnutí autorskému pokušení: „To se bude líbit, to tam dám.“

Je to tak na 3,5*

9 25.10.2018

Jako jedna z mála v nekonečných seznamech zahraničních knížek 20. století, které nám cpali do hlavy před maturitou, se mi zadrápla do paměti, přestože celý popis zabral jen několik řádek v sešitu: "magický realismus", "Markétka", "stalinské Rusko 30. let", "faustovské téma" - o moc víc hesel to nebylo. Drápanec v paměti se kdysi zanítil při sledování mého oblíbeného filmu Lekce Faust a dnes jsem ji přečetl už podruhé.
Autor dokonale zboří všechny předsudky už první kapitolou. Úvodní scéna s Anuškou a socialistickými literáty ostatně patří k nejpovedenějším. Řádění sympatického ďábla a jeho pomocníků je tak nenucené a zábavné, magicky reálné - tohle že bylo napsáno v lůně Josifa Vissarionoviče? A to nemluvíme o druhé části knížky, kdy na scénu přichází Markétka, divoženka velkého kalibru. Kniha má i několik slabších míst (trochu mě nudilo počáteční seznamování s Pilátem i snaha uzavřít řádění a šílení množství postav), dnes už neumíme plně ocenit satiru stalinského svazu literátů (ale stačí si tam dosadit dnešní reálie nabubřelosti politiků i celebrit) ... ale je to mistrovské dílo, do kterého autor vložil celé své srdce a život. A snad i upsal duši ďáblu.
Celkové hodnocení by bylo na 4,5 *, ale za dobovou odvahu a neotřelost autora je to čistých pět.

9 28.12.2014

Od 1. strany máte ten pocit a s každou další zesiluje: 1) že jste narazili na nevšední knížku, 2) s neotřelým jazykem a 3) že vás autor chce pěkně nakopnout do zadku v té vaší pohodlné čítárně ve /vaše město/, Česká republika. Trochu překazit vaše pohodlíčko s 12° v ruce a 40dB klídku.

Nezačítalo se mi do toho snadno, zpočátku se text příčil v útrobách. Chvíli trvá, než v tom najdete zalíbení. Ale pak to stojí za to. Brzy poznáte, že je to autorův promyšlený záměr, účinný nástroj, jak vás lapit do nepohodlí hrdiny kdesi v Bangalore, Indie. Deformace vědce, který plodí stohy článků, a tak poněkud autisticky prokládá vyprávění číselnými, zeměpisnými a jinými údaji. Donekonečna otravně opakuje vjemy, vzpomínky a úvahy. Proč? Protože je kdesi v Indii, cizí svět se k němu dere všemi smysly a jeho ego se koupe ve vlastní šťávě, jako v křeči se točí obsedantní smyčka nepohodlných myšlenek. Žádná filozofie, žádné hloubky. Bílý vzdělanec je nahý.

Dal bych plných 5*, jen kdyby autor odolal pokušení vnořit do této krátké, originálně vystavěné novely monolit vyprávění o své cestě na Island pod širák v dobách dřevěných. Samo o sobě jde o zábavné a velmi, velmi autentické líčení, ovšem zabírá více než 1/3 knížky a působí samoúčelně. Co tam hergot dělá? Potřeboval autor naplnit kvótu normostran? Nutkání zužitkovat svou oblíbenou studentskou historku? Škoda, ten působivý a sevřený indický příběh to rozvrátilo. Konec knihy to naštěstí zachraňuje.

Magnesia Litera je zasloužená. Obdivuji člověka, který v padesáti překročí svůj obor a napíše něco takového. S bravurou a sebevědomím.

8 30.06.2019

To je tak milá a kouzelná kniha! A to píšu i s drzým přiznáním, že jsem si ji koupil jako audioknihu a odevzdal se podmanivému přednesu Miroslava Táborského. Ten mě kdysi z lůžka ve zhasnutém pokoji anonymního hotelu v jedné daleké zemi lehce přenesl na tichý břeh řeky, kde jsem společně s Góvindou, oddaným společníkem Siddhárty, užasl. Hesse napsal filozofickou knihu tím nejněžnějším možným, prostým a krystalicky čistým způsobem. Je to kniha, která nestárne. Nemůže zestárnout. A stejně tak neslábne ani pozitivní energie, kterou si z její četby čtenář (posluchač) odnese. Jak napsal uživatel Malefisto: je to kniha, kterou bych si vzal s sebou na pustý ostrov.

8 16.05.2018

Olgu Tokarczukovou mám za svou srdeční autorku už dlouho. A tady se mi stala ta nehoda, že jsem byl možná příliš natěšený, měl jsem příliš velká očekávání. Téma běguňství, přitažlivá anotace, schéma metra nad mapou světa, tak moc jsem byl připravený na splynutí se spisovatelčiným tokem myšlenek. Proč se to označuje za román? Ze všeho nejvíc to připomíná odkladiště nejrůznějších nápadů, které se nehodí jinam, povídky i výkřiky, které spojují dvě autorčiny obsedance - cestování a kosti, resp. pitevní nahotu lidského těla. Nikdo je neumí podat tak, jako ona, ale zde jsem byl zklamán, čekal jsem souvislý příběh a větší hloubku. Přes to všechno jsem s chutí nalézal pasáže, kde O.T. nezapře svůj mimořádný talent, popustí uzdu svému básnickému stylu, nebo jinde zaujme neotřelým vhledem.

"Říkal, že smrt si značkuje místa jako pes, který očurává své teritorium. Někteří lidé to okamžitě poznají, jiní se jednoduše po určité době cítí nesví. Každé zastavení se na místě odhaluje subtilní všudypřítomnost zesnulých." ... "Taky říkal, že když se pohybujeme, nezbývá nám na podobné neplodné meditace čas. Proto se lidem na cestách zdá vše nové a čisté, panenské a - v určitém smyslu - nesmrtelné."

(Pozn.: přísné 3* dávám jen ve srovnání s tím lepším od O.T.)

7 20.10.2020

Přítel z domova se dostal na mou vysokou hromádku nepřečtených knih shodou šťastných okolností. Prvotina a ještě k tomu příběh z domova seniorů? Obojí předurčovalo k pomalému klesání ke dnu, ale nakonec jsem po ní sáhl jako první, zvědavý, proč mladá autorka objevila svou chuť psát a vydávat knížky právě na takovém tématu. První stránky jsem nečetl zrovna s potěšením – setkání s jedním nerudným a druhým infantilně radostným starcem bych se raději vyhnul i naživo. Jenže tento úvod má svou logiku. S událostmi, vzpomínkami a nalezenými stopami minulosti se rozvíjí dávný příběh, knížka je stále čtivější a snad ještě důležitější je transformace hrdiny v současnosti. Vlastně jsem se v půli zarazil: toto má být prvotina? Kniha je tak směle, sebevědomě a bez zaváhání napsána, jako by to bylo několikáté dílo v pořadí. Obdivuji, že se Veronika Doskočilová vyhnula snad většině nástrah literárního debutu. Nepředvádí se, nerozplétá zbytečnosti, píše jednoduchým stylem, nic tam nevadí, je to poutavé, čtivé, příběh je promyšlený, má spád i trochu tajemství nedořečeného a především je to milé čtení, plné naděje, navzdory stáří protagonistů i tragických osudů. Jak říkají filmoví kritici: vše drží pohromadě. Knížka má svůj rytmus a drží si pozornost čtenáře až do konce. Nic nepřebývá, i přes snahu o optimistický pohled na život se dovedně vyhýbá kýči. Naopak, našel jsem v ní osvěžující dávku životní moudrosti, která neurazila ani mě, věčného škarohlída.

„Největší chybou, kterou na sobě pácháme, je, že neustále odkládáme žití.“

4* se dají vyložit i jako potenciál pro další růst ;-)

7 15.09.2020

Mám rád Hrabalova vyprávění, hru s češtinou, i když ne všechny rysy jeho poetiky mě dokázaly oslovit. To platí i pro Městečko. Od prvních řádku je jasné, že je psal Mistr. Málokdy vybírám knihy, které jsou jakýmsi průřezem desítek let historie. Přeskakování a časové posuny mi děj i postavy obvykle odcizují. Tohle ovšem nebyl ten případl. Jde o novelu, koncentrované vyprávění, sled obrazů, které na sebe navazují a v závěru získávají hořkou pointu změny režimu. I když už jsem také trochu pamětník, tak přesto mě překvapilo, že aniž bych vycítil nějaký silný politický podtext, musela kniha vyjít v exilovém nakladatelství.

7 30.06.2019

Ladislav zraje nejen jako cestovatel, ale i spisovatel. Narozdíl od řady jiných uživatelů tuto knihu považuju za mnohem zdařilejší a vyrovnanější, než bylo 40 dní pěšky do Jeruzaléma. A dokonce i vtipnější. Zhruba někde od sestupu z hor do nepálského vnitrozemí až do druhého nebo třetího "zatčení" v Číně je čtení nejpoutavější. Je tu spousta pasáží, kde je každá věta tak vypointovaná, že se čtenář musí buď smát, nebo citovat (obětem v dosahu). Není to jen exotickým prostředím, autor si na knize dal víc záležet. Moc se mi líbily básničky ze zoufalství (jak je jinak nazvat?) a podtituly kapitol třeba z citátů Mao Ce-tunga. Zbytek putování Čínou už více trpí opakováním a pochopitelnou únavou z dlouhé cesty, silnic, tunelů a jazykové bariéry. Jo, přiznám se, že i mě závěrečný chvalozpěv na naši vlast dojal :)

7 17.06.2018

Bezbožní zoufalci se někdy i stébla chytají, a tak jsem se dostal do příjemně absurdní situace, že jsem si koupil Mlčící skály, knihu adresovanou již věřícím náctiletým středoškolákům. Jen díky tomu jsem mohl zažít ten podivuhodný zážitek, kdy mne, čtenáře, autor přesvědčuje, že i když věřím v jediného Boha, mohu s klidem přijmout fakta týkající se vzniku života na Zemi a jeho evoluce. Dost ironie, Marka Váchy si velice vážím a je to můj oblíbený biolog - i kněz. Průvodce evolucí života je napsaný velice čtivě a srozumitelně, rozhodně si jej nechám pro své děti.

O většině přírodovědných témat už jsem někde četl, takže největším obohacením pro mne bylo přiblížení světa věřícího křesťana, místa pro jeho pochyby a pády. Nejsilnějším zážitkem byl text o knize Kazatel, Kohelet: "Takovýto člověk visí ve strašném vzduchoprázdnu mezi nebem a zemí... Pozemské tu už není, nebeské tu ještě není. Z jedné strany už smyslový hluk odezněl, z druhé ještě píseň nepřišla; zůstává jen strašné ticho."

6 29.07.2020

Popisy a příběhy pacientů jsou velmi odlišné a stejně tak si asi každý najde to, co ho zaujme více. Přes rozvláčný (americký?) styl jsem knihu přečetl celkem svižně a do paměti se mi nejvíce vryla titulní hrdinka Temple (autistická Antropoložka na Marsu), hned mám chuť pořídit si její autobiografii. Překvapením je, co se může stát, když vám vrátí zrak a celkem osvěžující i poučné je i líčení setkání s chirurgem s Tourettovým syndromem. Autor si věhlas zasloužil právem, knihu rád doporučím.

6 10.05.2018

Nejsem čtenář biografií, historických románů nebo autobiografií, takže na počátku čtení jsem byl na pochybách, kdy knihu odložím. Je pravda, že některé nekonečné výčty historických postav a jmen, které souvisely s předky Ámoze Oze, jsem měl tendenci přeskakovat. Ale jakmile autor začal popisovat vzpomínky z dětství, svýma očima, musel jsem si pasáže číst dvakrát, jak byly dokonalé. Úžasné jsou krátké "pohádky", které mu vyprávěla maminka. A scény, kdy vyleze na strom na návštěvě u arabské rodiny, blízkosti rodinné tragédie či naopak poznání životní lásky...tam čtenář pozná, že čte světového autora, mistra.

6 13.04.2014

Zdráhám se hodnotit literárního velikána, jakým Hesse bezpochyby je. Slabiny tohoto románu tu za mě naštěstí odhalil již jardadr ve svém starším komentáři. Narcis a Goldmund mi připadal jako evropská verze Siddhárty, přinejmenším jako podobenství o sváření těla a duše, srdce a mysli, významu pokušení a hledání smyslu. Vlastně je velmi příznačné, že evropský příběh je od základu rozštěpený, duální a nesměřuje ke splynutí, k osvícení. Román Narcis a Goldmund trochu postrádá lehkost a eleganci Siddhárty, ale čtenáře opět polapí Hesseho podmanivý styl, moudrost a laskavost.

Pusťte si audioknihu ve slovenštině! Je dokonalá. Nechte se pohladkať pozapomenutými zvukomalebnými slovy, třeba "mihalnice, drobušký, načúvá, vravela..."

"Nechcela by si ísť so mnou, Lýdia? Utiečeme spolu. Svet je velký! ... Bolo by to velmi krásne, žalostila. Aach, keby to bolo krásne ísť s Tebou širým svetom, ale nemôžem..."

5 03.12.2018