kofee komentáře u knih
Pohled na stromy se touto knihou mění. Tolik světů v sadech a lesích. Který je ten Tobiášův? Kdo žije na ostatních? Opatrujme stromy, je v nich víc, než jsme tušili.
Tolik nádherné fantazie, tolik puzzle příběhů. Geniálně napsané, s citem a láskou.
Svět zla a dobra, lindgrenovská bezstarostnost je pryč, nádherné blázniviny střídá vážný příběh dvou milujících se bratří. Jen málo příběhů vypráví o oddanosti a lásce dvou bratrů. Jako by vybočoval ze všech těch archetypálních mýtů o bratrské rivalitě. A právě v té odbočce vidím typickou paní Lindgrenovou, jde proti proudu i v tomto něžně smutném příběhu s dobrým koncem...
Tak realistické, tak nezastírající, tak aktuální. A zároveň plné napětí.
Překrásný příběh o statečné holčičce s velkým srdcem plným soucitu, empatie, trpělivosti a lásky. Lampička jako světýlko, které prosvítí ostatním cestu i za cenu oběti.
Jaké světlo do ostatních vložila, takové se jí vrátí zpátky.
Malý člověk ve velkých dějinách na konci světa, na konci války. Skrytý, bojující svůj vnitřní boj, ale i vnější, zmítán obojím, přesto schopen najít klid, kotvu, harmonii a lásku. U včel.
Hřejivá Něha, všudypřítomná Laskavost , klidné Dobrodružství a horydolypřenášející Láska, toť tenhle nádherný příběh o dvou cestách, které se nakonec zcela jistě protknou v jednu. Magický realismus pofrancouzsku.
Ochutnávka psychedelických podivnohubek z Finska. Mňam.
Vlny oceánu propojují celý náš svět. Vlny, které se stále okamžik za okamžikem mění, jsou zachytitelné jen v přítomnosti. Propojí i dvě hrdinky na opačné straně oceánu a minulost jedné změní přítomnost té druhé. Nakonec nastane otázka, zda to lze i naopak?
Rasová otázka očima dítěte. Moc v rukou davu, závisti a nenávisti. A o tom, jak sovy nejsou, čím se zdají být.
Vango. Vango. Vango. Je to takový pavoučí muž, dokonalý klaďas bojující proti padouchům. Černobílý svět jako v pohádce. Pavučinová síť se rozprostírá mezi Evropou a Amerikou a všechny postavy až neuvěřitelně propojuje. Všechno se vším souvisí. Možná to tak je. Zlo je po zásluze potrestáno. To je, oč tu běží.
Slova této knihy vydechují vůně noční zahrady, kreslí vilu opředenou rodinným tajemstvím a dotýkají se srdcí všech, kteří znají drásajicí chuť lásky. Ta zlomí rodové prokletí, vstane jako Fénix z popele a roztáhne křídla. Láska je magická.
O člověku s otevřenou náručí, do které mu vletěl pták, a podal mu srdce na dlani. K neuvěření, krásné.. To video, o kterém se píše v závěru, je na Youtube.
Kniha jako cesta..do prvorepublikové elegance vrchních vrstev "onyxové" společnosti..do myslí průhledných jako sklo..do duší křehkých, ale nezdolných jako skelet vily Tugendhat. Pro mě cesta na jih, do Brna, za přízračnou krásou nadčasové architektury, která teď dýchá živoucím, i když malinko limonádovým příběhem, jež se od reality odklání. Ale díky za fikci. Tedy prosím jen v knihách :)
Túúúú, túúúúúúúúúút.. vůně nové pragovky, odraz slunce na kapotě a prach prvorepublikových cest. Svět melancholického řádu, poctivá práce a láska k ní, ale taky mejdany do vany, které ve filmech pro pamětníky nehledej. Tady ano, bez smyslnosti by to nebyl Urban. Nejde ale o smyslnost hravě jiskřící. Je nedotknutelná. A pokud se ji dotkneš, je bolestivá, trpící, trýznivá. Starý svět skončil, odešel..Škoda.
Naprosto živoucí postavy, obrazy, prokreslené prostřednictvím jen tak prohozených detailů, s nenásilnou lehkostí vpouváte do děje, který vás obalí od hlavy až k patě. A vy najednou zjišťujete, že cítíte vůni tlejícího listí osloského podzimu a je vám důvěrně známý Eklberský kopec, když sedíte na lavičce vedle velmi osobitého, zdánlivě netečného chlapíka, který šetří prázdnými slovy a o kterém víte, že jeho cit, pro věci, co se dějí, má tu hloubku, o kterou se dá bezpečně opřít...
Kontrast světla a tmy, života a smrti. Jedno přechází přirozeně a pozvolna v druhé, jedno bez druhého nemůže existovat.
Porodní asistentka jako matka světla, průvodkyně dítěte do světla, je ta nejtrefnější, nejkrásnější a nejpoetičtější metafora.
Porod jako sněhová bouře, přerod, malá smrt a transformace.
Islanďané znají krásu světla na pozadí tmy nejlépe. Krásný příběh.
Dítě jako poklad. Láska jako poklad. Půda jako poklad. Někdy nevíme, že ho máme, i když je tak blízko..
Hněv je jako hlad. Lze ho nějak ospravedlňovat? Máme nebo nemáme právo ho mít? Prostě je. Osvobozující.
Není jen jedno východisko, jedna cesta, jedna pravda. Pod zavátými vrstvami času, kamení staré věže a kůry srdcestromů se skrývá další. Stačí odvahu, kouzla a dobré srdce a lze ji spatřit.
Cesta k vítězství je jen jedna: skrze pochopení, přijetí a laskavost.
Aneb není dobré přes všechen boj a nenávist zapomenout růst.
Milostný trojúhelník o čtyřech úhlech.
Proměny ve jménu lásky.
Ztracené deštníky a pes.
Chuť hlíny a hrušek.
Bravo cinematičnosti.