rencovav komentáře u knih

Líbilo se mi to, ale popravdě mě to moc neohromilo. Seriálová epizoda z roku 2008 je geniální, bohužel (nebo snad bohudík?) se moc nedržela knižní předlohy. Předlohy, která je poměrně nudná, ale stále ještě likeable.

12.02.2021

Krásná knížka, povídky vhodné jak pro děti, tak pro dospělé. Já a fyzika jsme si nikdy moc nerozuměly, ale tyhle příběhy se pochopit dají a navíc jo, fyzika je opravdu všude (ale stejně tak i všechny jiné vědy, že). Nedokážu samozřejmě posoudit faktickou přesnost, mnozí si stěžují, že je to moc zjednodušené, ale popravdě mi přijde lepší rozumět něčemu aspoň základně, ale skutečně, než se učit vzorečky a teorie, které nejste pak schopni sami vysvětlit. Takže možná to není vhodná knížka pro fyziky, ale pro takové laiky jako jsem já, je to asi ten nejlepší způsob, jak se dostat k fyzice.

4 10.02.2021

Jsem mile překvapená - byla to totiž vážně docela legrace. Nejvíc mě pobavil asi původ Harryho jizvy na závěr. Jo a taky profesor Grape a jeho láska k Beatles.

Tahle knížka je jednou z patnácti nejhůř hodnocených na Databázi knih - upřímně nechápu proč. Nehraje si na žádné veledílo, naopak paroduje všechno a všechny, zároveň ale některé sporné věci zajímavě vysvětluje (a upřímně - kdo z vás si nikdy nepoložil otázku, jak je to se záchody a přívodem vody v Brada- pardon, v Neštovicích, proč byl Harry někdy takový ňouma, proč si ho vůbec Dursleyovi/Donkeyovi vzali k sobě nebo proč sakra kouzelníci jen tak posílají dopisy soví poštou). Nevím, jestli se pustím do dalších dílů, spíš ne, nicméně tohle bylo opravdu milé překvapení. Když od toho nic neočekáváte a když se dokážete trochu povznést nad originál a nebrat to tak vážně, pak to vážně docela ujde. :)

3 06.02.2021

To bylo tak krásné... pohlazení po duši. Nemám ráda, když se mi říká, jak má vypadat láska, zvlášť od médií a umění si to nerada nechávám říkat, protože mi vždycky přišlo, že všechny ty lásky, o kterých jsem slyšela, jsou úplně jiné než ta moje. A přece - tahle knížka se snaží ukázat tolik různých druhů lásky. Nesnaží se vás přesvědčit, že milovat někoho nebo nějakým způsobem nebo z nějakého důvodu je správné. Protože každý jsme jiný a každý milujeme jinak, což ostatně ty desítky dopisů od Fulghumových čtenářů dokazují. Přemýšlím, jaký příběh mě zasáhl nejvíc, ale bylo jich několik a v podstatě každý dopis mi něco dal. Úvahy o lidech, charakterech, o lásce k věcem, o lásce a přátelství, o lásce a sexu, o tom, má-li být láska krásná nebo bolestivá zkušenost... Jo, místy to bylo trochu hořkosladké, ale vždy maximálně upřímné a opravdové. K dokonalosti tomu možná chybělo to, že mě sice všechny příběhy svým způsobem zasáhly, ale vlastně ve mně nezpůsobily nic hlubšího. Pousmála jsem se. Zasnila jsem se. Pobavila jsem se. Některé příběhy byly i dost smutné. Problém s o/Opravdovou láskou možná v tomto případě je v tom, že nejdůležitější je pro mě ten můj osobní příběh a historky neznámých lidí, které ani nemám šanci hlouběji poznat, prostě nedokážu uchovat, navíc prostě neznám jejich pocity a nemohu jakýmkoliv způsobem soudit jejich lásku. Dává to smysl?

1 24.01.2021

Tohle fakt připomínalo knihy jako Lady Fuckingham nebo Fifty Shades, ale stejně se tomu asi nic moc nevyrovná, navíc je mi docela trapně, protože autora zjevně spousta lidí žere a knihy mají dost vysoká hodnocení. No, u mě se to teda fakt minulo účinkem. Kniha je v podstatě psané porno, ve kterém si hlavní (oplzlí a neskutečně nesnesitelní) "hrdinové" dělají legraci z porna, v podstatě na každé třetí stránce mají erekci, aby vyřešili případ, většinou se k tomu musí prošukat (líp to fakt říct nejde) a.. fujtajbl, to fakt bylo hnusný a odporný. Žádná úcta k ženám, násilí úplně v pohodě, a aby se to nějak zakrylo, tak se to všechno svede na okultismus a magii a takový kraviny a pak se dá ospravedlnit třeba i brutální znásilnění vaší kamarádky. Fakt mi bylo špatně. No, zkusit se má všechno a já už vím, že podobné hnusy fakt číst nemám a nemůžu.

Aby bylo jasno - sex v knihách nebo v životě mi fakt nevadí, naopak mám moc ráda autory, kteří dokáží psát otevřeně a klidně i udělat ze sexu a intimity téma, protože ono to téma určitě do jisté míry je. Ale asi si nedokážu oblíbit postavy, jejichž největším kariérním úspěchem je, že jejich náplní práce je dívat se na porno a bojovat proti démonům hromadnými orgiemi.

(SPOILER) Aneb abych ocitovala (rovnou asi na pěti stránkách zmíněný) výrok vypravěčky tohoto "příběhu": "Co to tady sakra melu?" Když už i samotný vypravěč přizná, že jeho příběh nestojí za nic a těch 330 stránek je v podstatě jeden velký omyl, který snad ani nemusel být vytištěn, tak to přece něco znamená. Proč se mi kniha nelíbila a nemůžu teda dát nic jiného než "did not like it", i když jsem četla už i horší knihy?

Hlavní hrdinka, vypravěčka Tori, je naprosto nesnesitelná. Chápu, asi je prostě pesimistka, asi je zrovna v nějakém špatném pubertálním období, asi má psychické problémy a plánuje sebevraždu a s nikým se nechce bavit a zároveň pořád sebe samu lituje kvůli něčemu. Jo, dobrý, takoví lidé existují a pár jich takových znám a fakt není jednoduché se s nimi bavit. Nicméně to není důvod, proč to bylo tak nesnesitelné. Už jsem četla spoustu knih, kde byl hlavní hrdina pesimista, kde měl psychické problémy, kde téma bylo třeba i docela banální a přesto vás to nějak zasáhlo. Ale víte proč? Protože ve většině takových příběhů jde o to, že ten hrdina nějak roste. Vyvíjí se. Nemusí se nutně uzdravit a být sluníčkář, ale prostě příběh by měl mít aspoň trochu začátek, konec, poselství, zápletku, co já vím. Co jsme dostali tady? Tori kolem sebe neustále kope, vrčí a nadává, všechno naprosto nesnáší a ani neví proč vlastně. Její osobnost bych přirovnala k Belle Swan ze Stmívání. Jo počkat, já zapomněla, tohle přece není žádná lovestory! Ale kdepak, je. Leze vám to na nervy už od prvního setkání s Michaelem, který je naprosto normální a v pohodě, ale všichni si myslí, že je divný, protože tak to zjevně na středních školách chodí? No abych vám ušetřila to trápení s knihou, shrnu to: Tori se s ním baví, nebaví, baví, nebaví. Pořád říká, jak je divný, potom si vynadá, že to ona je divná, ale pořád říká, že on je divný a ona je jediná normální asi. Nebo co. Na konci chce Tori "omylem" spáchat sebevraždu, jo a taky Michaela omráčí a nechá v hořící budově. A on ji pak zachrání a políbí a je to divný a celá škola jim tleská. Jakože lidi před školou. Protože ta školní budova právě hoří, což je mimochodem další věc, která mi na téhle knížce strašně vadila. Ta "dobrodružná zápletka". Začne to tím, že Tori řekne, že škola je nudná a život je k ničemu a hraje, místo učení, hru Solitaire a pořád si u toho říká "nenávidím se". A pak najednou místo téhle hry funguje nějaký blog, je to celý fakt dost divný, nakonec se z žertů, kterým se nikdo nezasmál, stane jakýsi "terorismus" se rvačkami, petardami a podpalováním školy, ale nemá to vůbec žádný význam... pro nic. Teda vlastně jo, Tori se neustále pohoršuje, jak ostatní nic nedělají, jak je všem všechno jedno.. aby vzápětí udělala to samé, našla pro své nicnedělání pár výmluv a pak se za to nesnášela a tím pro to teda asi jako něco udělala.. nebo nevím.
Připadalo mi, že opravdu všichni v tomto příběhu byli divní, měli nějaké psychické problémy, ale tvářili se děsně moudře, jak jen ostatně puberťáci mohou být. Problém je, že se tam kvůli tomu všichni akorát hádali, nic se nevyřešilo a když, tak to vůbec nedávalo smysl a bylo jasný, že to žádný řešení není.

Jediná rozumná postava, když nepočítám pár světlých chvil Michaela Holdena, byla Tořina matka, která se rozhodla ty pubertální výlevy své sebestředné, egoistické a pouze do sebe zahleděné dcery ignorovat a nepodporovat ji v tom utápění se v sebelítosti. Třeba když Tori (poté, co s rodiči celý víkend nemluvila, protože jsou prostě strašně blbí přece) nakráčí ráno do kuchyně a řekne své matce "kde mám sukni do školy? proč není vyžehlená?" a její matka odpoví "Je vypraná. Můžeš si ji vyžehlit sama. Já pracuji." V tu chvíli jsem byla ráda, že aspoň s někým se v tomhle příběhu dokážu ztotožnit.

Abych to shrnula - nedokážu posoudit, jestli je Solitaire dobrá nebo špatná kniha, třeba i v rámci svého žánru. Vím jen, že se mi fakt ani trochu nelíbila, celou dobu jsem si říkala, co je tohle proboha za slátaninu a jak se mi to dostalo do knihovny (to není řečnická otázka, fakt nevím, jak jsem k téhle knize přišla) a taky vím, že jsem už pár YA knih přečetla a žádná prostě nebyla takhle hrozná, nezáživná a zbytečná. No, možná je na čase pověsit mládí na hřebík a přestat si namlouvat, že můžu číst to, co čtou lidi z instagramu. Zjevně mi to nesedlo.

4 24.01.2021

(SPOILER) G-E-N-I-Á-L-N-Í!
Zrovna nedávno jsem si říkala, že nějaká podobná zápletka, podobné rozuzlení, bych ráda z pera Agathy Christie ráda četla. Napadlo mě to hned na začátku, protože detektivky s Herculem Poirotem (kterých v poslední době čtu nějak hodně) se vyznačují třeba tím, že jsou psány pokaždé úplně jinak. Jednou er-forma, jednou ich, jednou je tam víc Poirota, někdy tam vystupuje celá řada různých dalších postav (Hastings, madame Oliverová, inspektor Japp...). A mě tehdy napadlo: "To by bylo přece senzační, kdyby byl vrahem celou dobu vypravěč příběhu, ale čtenář by na to nepřišel až do samého konce. Úplně styl královny detektivek! No, tehdy to byla jen domněnka.

Jinak se musím přiznat, že pro mě příběh byl možná tak napínavý právě proto, že jsem ho doposud neznala, seriálový díl jsem neviděla. Možná nemá takový spád a vlastně je tam docela dost odboček, v části příběhu mi ta ich-forma nějak neseděla, nebylo to tak čtivé... ale ukázalo se, že všechno mělo svůj smysl a až moc dobře to do sebe zapadá. :)

7 09.01.2021

Tato kniha mě překvapila v mnoha ohledech. Že bude čtivá, to mi bylo jasné. Že se octnu ve všemožných koutech světa a prožiji spolu s hlavními hrdiny nesčetná dobrodružství, to se také dalo čekat. Samozřejmě jsem na začátku uhodla i to, kdo je onen patnáctiletý kapitán, co se asi stane při lovu plejtváka s kapitánem a posádkou lodi a tušila jsem také, že se hrdinové dostali až do Afriky, ovšem při podrobném popisu krajiny pod štítkem "Jižní Amerika" jsem se i já nechala trochu zmást (ach, ten zlotřilý Harris!).
Ale v knize bylo mnohem víc, než jsem si od autora dokázala představit. Mezi hlavními postavami vystupovali černoši, sirotek, žena a pes. Bylo odsuzováno otroctví, bylo poukazováno na rovnost všech ras a na nespravedlnost a krutost panující právě v Africe. Právě všechny tyhle "pokrokové myšlenky" mě přesvědčily o kvalitách románu - protože zkrátka zeměpisné, přírodovědné a další dobrodružné popisy sice mohou být zajímavé, ale pokud prožíváte tato dobrodružství pohledem špatných (a špatně smýšlejících) charakterů, nemá to cenu.

A teď už, proč jsem se rozhodla knihu zařadit do čtenářské výzvy k tématu "Kniha, v jejímž prostředí bych se nechtěla ocitnout". Důvodů bylo mnoho.
1) Nevím, jestli bych se za tehdejších podmínek vypravila na zaoceánskou plavbu lodí, navíc lodí nákladní. Nechtěla bych se navíc na takové lodi octnout bez zkušené posádky a kapitána, prožít bouři a omylem podplout Jižní Ameriku.
2) Nechtěla bych se ocitnout v dobách, kdy fungovalo otroctví, nechtěla bych být v jeho jakémsi krutém centru. Navíc do Afriky bych se kvůli četným možnostem nemocí možná neodvážila ani dnes (to nemyslím nijak špatně, prostě mi asi tropické prostředí a safari stačí prožít skrz dokumenty na BBC).
3) Brr, nechtěla bych před tropickým deštěm muset hledat úkryt v obrovském mraveništi! (Které sice bylo opuštěné, ale stejně bych tam asi umřela úzkostí.)
4) Samozřejmě bych nezvládla vůbec ta dobrodružství, ty dlouhé vyčerpávající pochody, klima, asi bych ani nechtěla muset jíst kobylky a papyrus a bojovat v podstatě každou chvíli o svůj život. Jsem holt pohodlný člověk.
5) Hodně děsivé byly popisy toho, jak se zacházelo s otroky, jak se obětovali ženy a pak byly pomalu topeny na dně řeky... Obecně mě v této knize hodně překvapilo, jak kruté a realistické popisy v ní byly. Od verneovky jsem čekala, že všechno dobře dopadne a hrdinové se nakonec šťastně sejdou. Že "nepoteče tolik krve".

Knihu doporučuji, byť to místy není moc veselé čtení, spíš člověku běhá mráz po zádech. :)

6 02.01.2021

Chtěla jsem rok 2020 zakončit něčím velkolepým. Něčím, co mě určitě zasáhne. Díky Městské knihovně v Praze a jejich digitalizaci literárních děl jsem se mohla seznámit trochu blíže s tvorbou Josefa Čapka. Divadelní hra Země mnoha jmen z roku 1923 mi vzala dech. Je to příběh o... no, vlastně o všem. Nadčasový, jak je u bratří Čapků zvykem. (Mimochodem, nejspíš bych nepoznala, jestli je dílo z pera Josefa nebo Karla.) O nové zemi, nových nadějích, nových vyhlídkách. O lidské povaze. O válce. O prozření. O tom, jak jedinec může využít dav. O tom, jak dav může podlehnout myšlence kohokoliv, je-li dobře prezentována. Hodně jsem v tom viděla paralely týkající se kolonizace Ameriky, zlatých horeček, první světové války, "současného" společenského dění... Líbilo se mi poselství, že můžeme náš současný svět proměnit v něco lepšího. Že je to v našich silách, že nemusíme hledat něco nového, nepolíbeného, nedotčeného. Připadá mi to jako dobrá paralela také do mezilidských vztahů, o nichž je ostatně ve hře také "řeč". Člověk své minulosti neuteče. A i když se snaží, nezmění ji a nejspíš ani sám sebe, bude-li se snažit potlačit ji. Myslím, že lepší knižní závěr roku 2020 jsem si nemohla přát.

1 27.12.2020

Stefan Zweig mě překvapil už mnohokrát - třeba svou Schachnovelle nebo svými esejemi o Kakanien. I tato povídka byla svým způsobem jedinečný zážitek. Je zvláštní dívat se na svět očima dvacátých let, kdy si snad člověk myslel, že ty největší hrůzy a utrpení má už Evropa za sebou. Trochu mě mrzelo, že Jakob Mohl vlastně nebyl úplně knihomol, ne v tom smyslu, jak jsem si to představovala. Ale v této povídce měl své kouzlo. A svou myšlenku. Myslím, že se tím mé vnímání ledasčeho trochu proměňuje.

A ještě úryvek z poslední strany:
„Jen si to klidně nechte, náš starý přítel Mohl by měl jenom radost, že aspoň jeden z těch mnoha tisíc, kteří mu vděčí za knihu, si na něj ještě vzpomíná.“ A pak jsem šel a styděl jsem se před tou hodnou starou paní, která zůstala mrtvému věrná prostoduchým a přece tím nejlidštějším způsobem. Neboť ona, neučená, ona opatrovala aspoň jednu knihu, aby na něj mohla lépe vzpomínat, já však, já jsem na Mohla na léta zapomněl, právě já, který jsem měl přece vědět, že tvoříme knihy jen proto, abychom byli spojeni s lidmi i po svém posledním vydechnutí a tak se ubránili neúprosnému protivníku veškerého života: pomíjejícnosti a zapomnění.

4 22.12.2020

Moc hezká publikace. Pobavilo mě autorovo "Více se o tom vážěný čtenář dozví v další kapitole" a moc ráda jsem si prohlížela všechny ty fotografie drah, lokomotiv a vůbec - má to své kouzlo. Jasně, že asi není moc pokrokové udržovat se v minulosti, ale ohlížet se je moc důležité a navíc naprosto rozumím tomu, proč jsou parní lokomotivy pro některé lidi srdeční záležitostí. Plus jsem tu získala tip na výlet, což je v téhle divné době opravdu radostné.

22.12.2020

Když znáte trochu Čapkovo dílo a jeho biografii, jeho (světo)názory a (filosofické) myšlenky, neubráníte se tomu, že je v každé povídce, v každé větě, kterou napsal, tak nějak spatřujete. A Povídky z jedné i druhé kapsy jsou toho důkazem. Na těchto se mi líbila jejich provázanost mezi sebou, tu jsem u Povídek z jedné kapsy nezpozorovala, ale možná se pletu, možná byla i tam. Každopádně to musela být hodně velká sešlost pánů, kteří ty povídky vyprávěli. To už by se dneska vůbec nemohlo konat, teď v časech korony. :-D A taky tam s nimi neseděla žádná ženská, což samozřejmě může vypovídat i o stavu ve dvacátých letech, ale nemyslím si rozhodně, že by byl Čapek k ženám nějak přezíravý, spíš naopak mi připadá, že je měl v úctě, stejně jako všechny jiné lidi. Jeho povídky se mohou zdát úsměvné a někdy "pro děti", ale poskytují docela přesný obraz společnosti/charakterů.

A teď ještě dva úryvky:
Z povídky Obyčejná vražda
Sto třicet mrtvých vedle sebe, to už je slušná řada, i když je narovnáš jako šindele – Podle té řady jsi chodil, kouřil cigarety a řval na mančaft, tak dělejte, dělejte, ať už je to pryč! Copak jsi neviděl tolik mrtvých, tolik mrtvých – Ano, to je to, řekl jsem si, viděl jsem tolik mrtvých, ale neviděl jsem jednoho jediného Mrtvého; neklekl jsem k němu, abych se mu podíval do tváře a dotkl se jeho vlasů. Mrtvý je strašně tichý; musíš být s ním sám… a ani nedýchat… abys mu rozuměl. Jeden každý z těch sto třiceti by se namáhal, aby ti řekl: Pane lajtnant, oni mě zabili; podívejte se na mé ruce, vždyť jsou to ruce člověka! – Ale my všichni jsme se odvraceli od těch mrtvých; když jsme měli dělat válku, nemohli jsme poslouchat padlé.

Z povídky Poslední věci člověka
Ale od té doby… je ve mně taková úcta; všechno mně připadá důležitější… každá maličkost i každý člověk, víte? Všechno má ohromnou cenu. Když se dívám na západ slunce, říkám si, že to stojí za tu nesmírnou bolest. Anebo lidi, jejich práce, jejich obyčejný život… všechno má cenu bolesti. A já vím, že to je strašná a nevýslovná cena – A já věřím, že není žádné zlo ani žádný trest; je jenom bolest, která slouží tomu, aby… aby život měl tu velikou cenu –“ Pan Skřivánek se zarazil, nevěda jak dál. „Vy jste ke mně tak hodní,“ vyhrkl a dojatě se vysmrkal, aby si zakryl planoucí tvář.

8 19.12.2020

Já bych dala čtyři hvězdičky, ale když to porovnám třeba s předchozí audioknihou, prostě to nebylo tak dobré. Respektive dobré to bylo, hezky napsáno, hezky čteno, ale asi prostě už nejsem moc na detektivky a na ty historické tím spíš. Dřív jsem je docela ráda četla, Vondrušku například. Ale už mě to moc nebaví, i když pořád jsou to jedny z těch lepších detektivek (takové klidnější a jednodušší). Ani jsem nevěděla, že jméno Winifreda existuje, jen tak na okraj. Zápletka docela ušla, rozuzlení taky, byť z toho opravdu nemám žádný hlubší zážitek. Takže průměrné tři hvězdičky. :)

2 19.12.2020

Tyhle knížky z edice Fortuna Litera mě snad ještě nikdy nezklamaly. I Zapomenutá mě nesmírně bavila, příběh neobyčejně obyčejný, zajímavé myšlenky i čtivé provedení. Mohu doporučit a s autorkou jsem ještě neskončila! :)

5 19.12.2020

Zajímavá knížka. I tahle pochází z pera Karla Kaplana (tento historik, byť občas označován jako komunistický, se čte opravdu dobře), literárně upravil Vilém Hejl. Tolik informací o Táborech nucených prací, o trestech pro odsouzené politické vězně, třídní nepřítele či "reakci", ale také pro katolíky, inteligenci a židy, jde z toho trochu hlava kolem. Byla to poslední knížka, kterou jsem v rámci přípravy na olympiádu přečetla. Tohle téma je nosné a je určitě důležité o komunistických zločinech neustále mluvit, protože všechno je možné i dneska... Ale už toho násilí, toho zvěrstva bylo moc. Snad bude příští knížka trochu veselejším čtivem...

3 19.12.2020

Absurdní drama mě baví. A Havel nezklamal. Vaňkovky pro mě byly trochu srozumitelnější, ale i Zahradní slavnost je skvělá hra. Měla bych se podívat na nějaký záznam, protože divadlo je vážně i o vizuálních a sluchových vjemech.

5 19.12.2020

Kazuo Ishiguro mě zaujal svým Soumrakem dne, a musím říct, že právě tento román nasadil laťku dost vysoko. When We Were Orphans jsem si užila, to téma pro mě bylo na rozdíl od Soumraku dne úplně neznámé a celé to tak bylo zahaleno překvapením. O to spíš, že autor zase minulost a nějaké ty historické události do příběhu "vecpal" naprosto nenuceně. Mnohem důležitější jsou samotné postavy, které jsou malé a přitom "velké". Ah, má psací krize mi nedovoluje nejen psát o mém životě, ale ani sepsat kloudný odstavec o hezké přečtení (poslechnuté) knize. Snad jen ještě dodám, že vypravěčův hlas mi byl příjemný a v žádném bodě mě ničím neiritoval. Možná mám slabost pro mužské hlasy, obecně mi vadí méně než ty ženské.

2 19.12.2020

Vlastně jsem k tomu přistupovala trošku skepticky, začátek mě neoslovil. Ale pak se začalo všechno prolínat a nějak mě začalo bavit poznávat minulost a prožívat přítomnost, tak jako Adam a Mia. Líbí se mi, že tímhle dílem (stejně jako If I stay) prostupuje tolik hudby, že se tam míchá rock s klasikou, zážitky šťastné i traumatické, emoce. A buď se za ty dva roky od prvního dílu moje angličtina o něco zlepšila, nebo mi prostě víc vyhovoval Adamův pohled na věc. I když se přikláním spíš k tomu prvnímu, protože Miu mám radši. :D

1 19.12.2020

Už můj třetí Jonas Jonasson, druhá audiokniha tohoto autora namluvená Martinem Stránským a první kniha, v níž vystupuje farářka. Bylo to boží, vtipné, no jako vždycky. Nejlepší byl bývalý kostelník, který si hrabal svou cestičku a sem tam si nahrabal i nějaké peníze. :D Těším se, s čím autor přijde příště. Tentokrát už cestoval jen po Švédsku a nezapojoval dějiny, ale přesto to bylo moc příjemné počtení. :)

2 19.12.2020

Jakkoliv mi Jillian Michaels a její BODY SHRED videa na youtube pomohla ke zhubnutí (od června cvičím minimálně obden a zhubla jsem 12 kilo), tahle knížka byla vlastně spíš ztráta času. Jillian mi neřekla nic moc nového, což není asi její chyba, protože o zásadách zdravého životního stylu toho vím hodně už několik let, jen jsem si na to prostě zvykla až v posledním půlroce. Ale to by nevadilo, chápu, že spoustě lidem mohly ty informace pomoci. Ale štve mě Jillianino peskování, její honba za kaloriemi, příjmem a výdejem, za shazováním kil a bytím sexy. To je fakt hloupost a špatný přístup. Slibuje vám, že bez bolesti a přemáhání zhubnete klidně i kilo týdně. Jo, možná na začátku. Ale pak už to není o kilech. Ani o centimetrech. Je to o tom, jak se cítíte. A nejdřív se možná budete cítit mizerně, že si nemůžete (respektive nechcete) dát ten chlebíček, dortíček, já nevím co. Ale je to o tom, přijmout ty zásady, udělat si z nich radosti. Je to o tom, vybrat si, jestli si dám mísu salátu nebo řádek čokolády. Rozhodně nemusíte jíst jenom celozrnné a bio věci a já nevím co všechno speciálního, abyste zhubli. A rozhodně byste se neměli motivovat jen tím pitomým číslem na váze, která navíc může být rozbitá. A proboha, být hubený neznamená být sexy. Sexy a přitažliví budete, když budete sebevědomí a budete si vážit sebe sama. To jsem už stihla pochopit. Jo a taky by to chtělo zapracovat na úpravě pro českého čtenáře, protože tohle je fakt knížka pro typického Američana - Češi mají zase jiné potíže, nemáme ani tak fastfoody a XXL porce, ale zase tradiční tučnou kuchyni a spoustu piva a jiného alkoholu (což není můj problém, ale měla jsem jiné závislosti). A fakt je mi k ničemu, že vím, jaké značky si můžu koupit v USA, kam chodit do restaurace v New Yorku a jaká fitka mají v LA. Jo a uvádění cen v dolarech je taky vtipný.
No nevadí, aspoň jsem konečně přesvědčená o tom, že tuhle knížku doma nepotřebuji a že ji mohu poslat dál, třeba někomu něco dá a pomůže mu nastartovat cestu za lepším já.

1 19.12.2020