Zahradní slavnost
Václav Havel
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/2471/zahradni-slavnost-2471.jpg
3
586
59
Hlavním hrdinou hry je Hugo Pludek, jehož genialita spočívá v tom, že dokáže jakýkoliv systém přivést k dokonalosti a zcela s ním splynout, čímž vlastně ztrácí svoji identitu. V příběhu člověka, který na obratném využívání frází vybuduje svou kariéru, ale ztratí přitom svou vlastní tvář, útočí autor na byrokratismus a frázovitost v našem životě. Hra je označována za první české absurdní drama. Doslov Uvedení Zahradní slavnosti naps. Jan Grossman... celý text
Přidat komentář
Dokážu se ztotožnit s Havlem jako se spisovatelem. Sám kdybych se rozhodl psát, byly by to absurdní romány. Toto dílo je opravdu absurdní. Když už to vypadá, že konverzace postav někam povede, opět se rozhovor zvrtne a nevede nikam. Škoda, že spisovatelem nezůstal, protože absurdní drama je lepší než absurdní politika.
Moje prvni kniha autorova a nadseni. Z pocatku jsem stylu nemohla prijit na chut. Ale kniha me uchvatila. Diky CV!
Ano, chápu, je to absurdní drama, má to být absurdní. Ovšem, aby se to nedalo ani číst? Proskákala jsem to, tedy spíš prolistovala, kvůli čtenářské výzvě. První dějství bylo vše, co jsem zvládla přečíst doopravdy, na začátku druhého jsem hodila flintu do žita. Nač číst něco, co člověku vypadne z paměti dřív, než dočte větu? Lituju každého herce, který se ty nesmysly učí nazpaměť. Jednu hru jsem viděla i v divadle, ani ta mi neulpěla v paměti. Při jednom vystoupení i chybou herce vyměnili jedno dějství za jiné a diváci to nepostřehli.
Jednoduše, tyto absurdní hry, jsou natolik absurdní a nicneříkající, že nestojí za čas věnovaný jejich četbě, přinejmenším ne v současnosti.
Možná by to bylo jiné, kdybych to viděla v divadle, ale čtení mě nebavilo.
Jen si sem pro zapamatování napíšu malý kousek z dialogu.
HUGO: Muselo by se uspořádat ještě jedno školení, zahajovačsky školení likvidační úředníci by školili likvidačně školené zahajovače a likvidačně školení zahajovači by školili zahajovačsky školené likvidační úředníky.
ŘEDITEL: A zahájil by to pak zahajovačsky školeným likvidačním úředníkem školený likvidačně školený zahajovač, anebo likvidačně školeným zahajovačem školený zahajovačsky školený likvidační úředník?
HUGO: Pochopitelně ten druhý!
-------
Uf, byla dřina to jen číst. Můj obdiv patří hercům, když zvládnou naučit se takové role na divadle.
Já tyhle absurdní dramata moc nemusím, ale tohle byla moc pěkná, humorná hra se slovy.
"O objevech kapitána Nema -" "Nemá! Ani potuchy nemá Verner o objevech našich kapitánů vědy!"
Díky čtenářské výzvě jsem se konečně dokopala k této hře a nelituju toho. Podle mě to je geniální kus, byť jsem se u Audience bavila možná trošku víc.
Jjjo, tohle je parádní šílenost. Chápu, že leckdo ne, ale já se u té hry řehtal jako blb prakticky celou dobu. Tahle věc je geniální od začátku až ke konci.
Samozřejmě očividně parodizuje tehdejší společnost a centrální řízení, o tom není sporu. Nebo snad někdo nesouhlasí se zahájením likvidace likvidačního a zahajovacího ústavu, aby po jejich likvidaci mohlo být zahájeno zahájení zahajovacího a likvidačního superúřadu, který bude pro futuro zahajovat veškeré zahajovací činnosti a likvidovat poslední známky likvidačních činností? Ne? No proto.
Ale to neznačí, že krom absurdity toho… no absurdna, nevím jak jinak to chcete popsat, která je vtipná sama o sobě, nemá co jiného hra nabídnout – a to bez nutného dobového kontextu. Co tím myslím? Fráze. Pořekadla. Říkačky. Prostě nošení vody a padání uší. Je patrně smutnou pravdou, že obdobná úsloví a přísloví – fráze – používají hlavně lidé s vysokou školou života a zdravou dávkou ještě zdravějšího selského rozumu – čili blbci. Nejen, že ona přísloví většinou nedávají žádný, ale absolutně žádný smysl (na každém šprochu pravdy trochu, že ano…), ale jsou ještě k tomu s oblibou používány v situacích, kdy by ani svůj hypotetický smysl mít neměly. To je dosti absurdní, že? Havel, s genialitou, kterou mu coby politikovi přiznávám jen s jistým sebezapřením, ona stupidní pořekadla paroduje „Ani kolínští husaři nechodí do lesa bez obojku!“ a vkládá je do úst pravým a opravdovým blbům. A člověk skoro nepozná rozdíl, že?
Existují ovšem ještě další blbci (mezi které se dost dobře možná počítám, projděte mé komentáře a najděte symptomy), kteří si s frázemi, očividně hloupými, nevystačí. Tito (my) snaží se vypadat sofistikovaně a z toho pak vznikají veršované kvadratické rovnice pomocí nichž dochází k chemizaci lyricko-epických veršů. Skoro to připomíná kvantový karburátor z Ricka a Mortyho. Návod: vezměme co nejvíce slovíček, která jsme kdysi kdesi zaslechli, naskládejme je za sebe a buďme všichni moudří. Tento druh moudrosti nás ovšem dovede k O, které vlastně může být Q, ale i Ř! a k tomu, že a jendu z nejkomplikovanějších otázek vůbec (Kdo jste?) reagujeme opovržením k primitivnosti její formulace. A toto je Havlem opět skvěle provedeno. Opravdu vynikající drama.
Tady už se mnou bude zcela legitimní nesouhlasit (ne, že by to jinde zcela legitimní nebylo, budiž), ale k tomu všemi se mi zdá, že si Havel dělá tak trochu srandu z, tehdy vlastně ještě začínající, postmoderny. (Opravdu si nejsem jist, zda to není z časového hlediska nonsens, ale jako příznak dobry, proč ne?) Ať už hovoříme o slavné rovnici 1 + 1 = 4, formulovanou tím, že A může klidně být B, ale i C a proč ne B, s C a Q dohromady, že? Nebo o vystoupení postav z roviny dramatu, ke kterému, tuším, došlo dvakrát. Jednou ho měly na svědomí Amálka s Pludkovou a jednou Plzák. Krom toho je, podle mého, z textu cítit jisté znevážení dramatu, literatury, ale i filosofie. Ach, Heideggere…
PLZÁK: Je jistě dobře, že vás pálí otázka techniky, nesmíme však techniku zas nějak jednostranně přeceňovat, abyste neupadli do zhoubného technicismu, který mění člověka v mechanickou součást odlidštěného světa bezduché civilizace. Jako bychom neměli například v takovém umění ještě celý pytel setsakramentsky palčivých problémů!
Za mě výborné! Celá hra je učebnicí absurdního dramatu, všechny jeho rysy jsou tam dovedené do absurdity. Socialistické fráze kombinované s poesií jsou třešničkou na dortu tohoto díla. Skvěle jsem se bavila. Shodou náhod jsem to četla po Terry Prattchetovi, a to mi čtenářský zážitek ještě zesílilo. Oba autoři mají dost společného.
Motivován skvělým uvedením v knize Havel od Žantovského* a předchozí hrou Vyrozumění jsem se na Zahradní slavnost opravdu těšil. Ano, přísloví rodičů jsou neuvěřitelná, stejně tak jako některé projevy a proslovy (všechna čest hercům, kteří hru odehráli v hlavních rolích). Opakovaní houstne, absurdita eskaluje a hutní. Příčetnost postupně z prvního dějství ke čtvrtému rapidně klesá, přesto nejde o nějaké chaotické bláznovství, ale čistou řezavou úřednickou psychopatii. Fascinující, přesto v současnosti asi už ne tak aktuální a zábavné.
* CITACE: "Lidé se nekontrolovatelně smáli, ba u vytržení řvali smíchem, tleskali uprostřed hry, setrvávali na svých místech na několik kol potlesku před přestávkou a vynutili si na konci hry tucet či více děkovaček (...). Nejeden mladý muž či žena viděli inscenaci na Zábradlí desetkrát či víckrát."
Zajímavá, občas jsem se usmál, skvělá logičnost v absurditě, ale Audience je lepší :)
Ze zdejších komentářů to zní tak skvěle a zajímavě, ale osobně mě to nějak nechytlo. Nedovedu říct proč, on už ten název "absurdní drama" navádí spíš k tomu, že to bude druhý Charms, což pochopitelně vůbec není (možná náznakem, ale tato polemika není důležitá). Ale absurdní drama je spíš nuda pro inteletuály, kteří se rádi zamýšlí nad hlubším smyslem díla. To já taky, ale musí to být aspoň trošku zábavné.
Vynikající Havel, na kterém lze poznat, že si teprve osvojuje repertoár technik absurdního dramatu, který bude ve svých následných kusech (dle mého ještě úspěšněji) aplikovat. To však vůbec neznamená, že by Zahradní slavnost neobstála sama o sobě: zesměšňování byrokratické mašinerie je extrémně zábavné, smysluprázdné repliky brilantní a jednotlivé postavičky správně střelené.
Absurdní drama mě baví. A Havel nezklamal. Vaňkovky pro mě byly trochu srozumitelnější, ale i Zahradní slavnost je skvělá hra. Měla bych se podívat na nějaký záznam, protože divadlo je vážně i o vizuálních a sluchových vjemech.
Velmi nesnadné čtivo. A být herec tak bych se fakt nechtěl učit ty šílené úřednické věty.
„[...] komíny atomových elektráren budou pomalovány našimi nejlepšími krajináři – dvacet tisíc mil pod mořem budou čítárny přístupné všem – diferenciální rovnice se budou psát ve verších – na střechách cyklotronů budou divadla malých forem – a v nich se budou recitovat diferenciální rovnice [...]."
„Zahradní slavnost" patřila k těm knihám z maturitního seznamu, na něž jsem se dlouho těšila. A překonala moje očekávání. Čtenář ovšem musí přijmout, že v hlavní roli je zde obsazen jazyk; po něm na scénu nastupují myšlenky a konstrukce obrazů; a teprve nakonec, ve vedlejší roli, se objevuje děj. A také že „absurdní“ drama neznamená, že nedává smysl, nýbrž že dává smysl v jiné rovině. Možná proto má kniha poměrně špatné hodnocení. :)
Hrdina Hugo Pludek je Hamletem socialismu: i on předstírá šílenství, jenže to je v tehdejším Československu, na rozdíl od Dánska, normou. A tak Hugo nabourává klišé, paroduje socialistický úzus, organizuje nový smysl slov a obratů a kritizuje konformismus s režimem. („… myslíme. Vy nemyslíte?“ – „My souhlasíme.“)
Své protihráče nachází v nositelích nonsensových povolání: zejména v Plzákovi, jehož neformální formálnost působí obzvlášť odporně. (Hádala bych, že je to mluvící jméno mající evokovat bezpáteřní plže? Stejně bezpáteřní jako Plzákova frázovitá prostota, verbalistická lidovost, prázdnota při vší hlásané „hloubce“ a „srdečnosti“.)
Hugo je dotlačen k hamletovské otázce, „kdy je lepší být, než nebýt“, [spoiler] a nakonec přijímá absurditu jako normu. Ale vyzývá tím k oportunismu, nebo ke vzdoru?
Úžasné! Než jsem si hru přečetl, bál jsem se toho, že nebude nadčasová, protože se přece jenom především vyhrazuje proti minulému režimu, ale ona nadčasová je!
Hugo Pludek hrající šachy sám se sebou poslouchá pseudomoudrá přísloví svých rodičů. Co je nejdůležitější na šachové partii, kterou hraje pouze jeden člověk? To, že ji nikdy nemůžete zcela vyhrát nebo zcela prohrát - vždy trochu prohrajete a trochu vyhrajete - to je předobrazem boje dvou naprosto zbytečných byrokratických aparátů - zahajovačské služby a likvidačního úřadu. Hugo se vydá do světa s naplněným zásobníkem nesmyslných rádoby moudrých přísloví a brzy se v něm začne orientovat. Zjišťuje, že celý systém zahradní slavnosti i organizací, které ji pořádají, se zakládá na lpění na již zcela vyprázdněných frázích a absurdní ale přesto pevné struktuře zbytečných povolání a především lidech, co toto vše přijali a podvolili se hře, ve které se veškeré hodnoty mění v prázdná slova. Hugo toto vše pečlivě sleduje a zjistí "jak v tom chodit". Stačí vše změnit v nic, včetně toho nejdůležitějšího - vlastní osobnosti - což pro něho, zkušeného hráče šachu se sebou samým, není zas tak obtížné. Ozbrojen bezobsažnými frázemi se ve společenském žebříčku dostane až na vrchol.
Nejdůležitější a nadčasové poselství Zahradní slavnosti je podle mě to, že nelidský byrokratický aparát dovoluje člověku stoupat výš, ale jen za cenu, že ztratí sebe samého a vyprázdní se do té míry, že ani ho ani jeho rodiče nejsou schopni poznat. To platilo za komunismu, to platí i dnes. Ruku na srdce - kolik frází bylo kdysi důležitých tím, že se nás osobně týkaly - že jsme za těmi slovy něco viděli, něco transcendentního, co nás činilo lidskými. Můžou to být bezhlavě odříkavané modlitby, ale i naše chránění principů demokracie a svobody. Neděláme to někdy jen slovy, ale ne "srdcem"? Neděláme to, jako ten zelinář, o kterém Havel píše v Moci bezmocných, jen proto, abychom byli v souladu s většinou společnosti? Nestávají se z toho, za co Havel bojoval jen bezobsažné fráze? "Pravda vítězí", "svoboda projevu", "demokracie" - kolikrát si při jejich vyslovení uvědomíme, co vlastně znamenají a kolikrát si řekneme, že to jsou slova znamenající něco konkrétního a že jsou zde někteří, kteří těchto slov záměrně zneužívají pro účely, které jdou přímo proti jejich významu (snad právě proto, že tuší, že se pomalu stávají jen pouhými frázemi)?
Vše maluji trochu víc černě, než jaké to doopravdy je. Snad i díky Havlovi jsme snad ještě zcela nezapomněli. Ale riziko, že se to stane, je tu pořád. A na mnohých místech světa se tak už dávno děje.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1975 |  Audience |
| 2010 | Zahradní slavnost |
| 1989 |  Moc bezmocných |
| 1990 | Dálkový výslech |
| 2003 | Pižďuchové |
Kniha Zahradní slavnost je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 917x |
| Čtenářské výzvě | 101x |
| Doporučených | 23x |
| Knihotéce | 64x |
| Chystám se číst | 160x |
| Chci si koupit | 33x |
| dalších seznamech | 10x |
Tuhle maturitní otázku si vytáhnout před xx lety tak budu nešťastná.
Teď vidím, že jsem uzrála. Wow, tohle je naprostá pecka, brutální, geniální. Neskutečně jsem se bavila.