jelad komentáře u knih

Tam, kde Sophiina volba, Člověk bez osudu, Plechový bubínek nebo třeba Maus jdou až na dřeň, krvácejí, zařezávají se, bolí a drásají, tam Hana ani nepíchne. Emočně chudé, fádní, nudné, plytké, neobohacující. Nic šokujícího, šíleného, nervy drásajícího. Jde o klasický scénář knihy o holokaustu: našívání žluté hvězdy, komíny s dýmem („nasládlý pach“), pogromy, lidi zlí a lidi dobří - záchytné body, kterými proplouvá příběh, ale nic neprohlubuje a nic nového neotevírá. S hrdinkami (Mira, Hana, Else, Rosa) lze jen těžko emočně souznět - ačkoliv autorka popisuje jejich tvrdé osudy, nedojímá to (ženské postavy jsou navíc charakterově téměř stejné). Je nadmíru patrná snaha Mornštajnové o obohacení textu metaforami, ale ta jejich kýčovitost spíš přidává na povrchnosti jednotlivých pasáží a konkrétních hrdinek. Až moc se to snaží, všechno říká, všechno vysvětluje, nic není tajemné. Kniha se čte v celku rychle, ale než z nějaké chtivosti, spíš proto, že se u ní nemusí přemýšlet. Pro mě nepochopitelná mediální lavina - prostě mainstream jak řemen. Doufám, že se „nedočkám“ doby, kdy podobná rychlokvašková a „časzkracující“ díla vytlačí z povinné četby Grasse nebo Styrona.

32 08.08.2018

Pí, šestnáctiletý indický chlapec, který přežil potopení lodi, smrt rodiny a 227 dní na otevřeném oceánu, se v závěru svého příběhu ptá: "Copak svět nevytváříme už tím, že se na něj díváme?" Otázku pokládá potom, co udivenému spisovateli, Martelovu alter egu, předložil své fantastické vyprávění (rovnající se božskému zázraku) o tom, jak se nevzdal - osaměly, zničený, obklopen žraloky - v jednom člunu se zebrou, orangutanem, hyenou a tygrem Richardem Parkerem. Absurdní posádka záchranného plavidla posluchače a čtenáře šokuje, tohle nemůže být pravda. Právě objektivní racionální poznání a absolutní pravdu Martel, po vzoru postmodernistů, ve svém mnohovrstevnatém díle naprosto stírá, když skrze chlapce nabízí čtenářům další verzi strastiplné odysey. Spolutrosečníky se tentokrát nestávají zvířata, ale lidé, kteří jsou ovšem aktéry týchž stejně drastických událostí. Bajka se mění a dostává lidský rozměr - přechází v horor. Pravda neexistuje, čtenář si ji vybírá - a nakonec dává přednost "tomu příběhu se zvířaty" oproti kanibalistickým jatkám francouzského kuchaře. Raději zázrak než lidské zlo. Raději bůh než přízemní bestialita člověka. Je nesmysl toužit objevit objektivitu, když existuje pouze subjektivita - zkonstruovaná našimi smysly, vědomostmi a zkušenostmi. A víra - mystika až paranormálno, jak naznačuje Martel, tvoří svět, tento "Matrix", zajímavější a otevřenější dosud nepochopenému a nepoznanému.

15 04.08.2017

Osudové setkání s nejodpornější literární postavou všech dob - vrchní sestrou Ratchedovou, dopadá pro člověka, který si je plně vědom ceny své svobody, jen jedním možným, fatálním, způsobem. Svázán na stole ve tvaru kříže, hlava „přizdobená korunou z elektrických jisker“ a po hlasitém „Prásk“ mozkem projede elektřina za pět centů - léčebná kúra - která z pětatřicetiletého muže vytvoří „slintajícího idiota“, který si močí do kalhot nebo „nemyslící organismus“, jenž dokola křičí: „Doprdele se starou“.
Psychiatrická nemocnice, ve které se bláznovství pacientů nedá srovnat s šílenstvím personálu a lidí mimo ústav, je peklem na zemi, jehož satanem je vrchní sestra, která se vyžívá v tortuře a ponižování svých svěřenců. Posednutá je vyhlazením člověka - uvnitř každého z těch, kteří se jí dostanou pod ruku. Její souboj s vtělenou svobodou a volnomyšlenkářstvím McMurphym je vrcholem nespravedlnosti a totálního pominutí, leč končí tragicky, slouží jako rozbuška pro ty, kteří ještě nezapomněli na to, jaké je to skutečně žít.
Ken Kesey to čtenářům nasázel bez patosu a klišé, bez sentimentality, s černou ironií, která dotváří prostor, kde je natěsnáno všechno absurdum světa. A do toho všeho vypravěč, který navzdory svým halucinacím působí jako poslední princip pořádku a smyslu v naprosto šíleném chaosu.
Kniha, jež si zaslouží deset hvězd z pěti.

„Pro tebe taky nemůžu nic udělat, Billy. Však to víš. Nikdo z nás ti nepomůže. Musíš pochopit, že jakmile člověk někomu podá pomocnou ruku, vydává se tím všanc. Člověk si musí dávat majzla, Billy, to bys měl vědět, ví to přece každý. Co bych já pro tebe moh udělat? Nemůžu tě zbavit kaoktání. Nemůžu ti setřít ze zápěstí jizby po žiletce, ani ty cigaretové spáleniny na hřbetech rukou. Nemůžu ti dát novou mámu. A jestli po tobě bude sestra dál takhle rajtovat, strkat ti nos do tvé slabosti, dokud tě nepřipraví o všecku důstojnost, co v tobě zbyla, dokud se samým ponížením nescvrkneš do ztracena, ani proti tomu nic nezmůžu. U Anzia jsem viděl svýho kámoše přivázanýho u stromu jen padesát metrů ode mě, řval, že chce pít, obličej spálený sluncem. Chtěli na mně, abych mu zkusil jít na pomoc. Přeřízli by mě vpůli tam z toho statku.“

„Každá ta tvář jako by nesla nápis, podobně jako ty cedulky „Jsem slepý“, co si věšeli kolem krku harmonikáři v Portlandu, jenomže na těchhle stojí „Sem unavenej“, nebo „Mám strach“, nebo „Umírám na prochlastaný játra“, nebo „Jsem v moci strojů a lidí, co mě pořád někam postrkují“. Přečtu je všechny, i když jsou tím nejdrobnějším tiskem. Některé z těch obličejů se po sobě otáčejí a taky by si mohly přečíst, co je na těch druhých napsáno, kdyby se jim chtělo, ale k čemu by to bylo? Míjejí mě a zapadají do mlhy jako konfety.“

12 13.05.2018

Dokonalá všeříkající ukázka Remarqueovy spisovatelské síly v úsporném příběhu - krátkém výseku života dvou lidí, jež oba spějí ke svému konci - leč každý po svém. Lillian, mladá rázná žena - „děvče se směsicí světobolu a žízně po životě“, pomalu umírá po přežité válce v sanatoriu, které se jí bezúspěšně snaží vyléčit její pokročilou tuberkulózu. Obklopena dalšími, kteří to mají spočítané, čekajícími na poslední záchvat dusivého krvavého kašle, který je definitivně umlčí, přičemž oni „odcestují“ - jak tomu říkají pečovatelé léčebny. Poslední kousky štěstí spočívají v každém „přežitém“ ránu a v porušování pravidel - plavou ve sklenici vodky nebo se vznáší v dýmu z vykouřené cigarety. Lillian by tam „nahoře“ zřejmě zemřela, aniž by se někdy ještě dostala „dolů“, kdyby nepotkala bohémského a nezodpovědného Clerfayta, který si pohrává se svým životem při automobilových závodech. Žena v posledním čase, co jí zbývá, nechce mluvit o své nemoci, nechce řešit konec. Proto se vydává na nevázanou cestu po Evropě, s Clerfaytem po boku, který se ale láskou k ní pomalu mění v usedlého člověka myslícího především na budoucnost. Na budoucnost sdílenou s ní. Tu ale umírající žena nemá. Citovým sblížením se dvě hlavní postavy, paradoxně, začínají vzdalovat. Lillian společnosti vyčítá, že si každý namlouvá, že na světě bude věčně. V závěru knihy se ale ukazuje, že tím, kdo byl o této „nesmrtelnosti“ přesvědčený v první řadě, byla ona sama. Přestože nemohla vystát společnost nemocných, jejich rituálů a tichého, někdy dětinského, čekání na odchod, sanatorium si ji po čase zavolá zpět. Kruh se uzavírá. Protože jen v ústavu pro nevyléčitelně choré jsou ti, kteří odhalili tajemství bytí - totiž to, že „nikdo nemá právo na život“.

„Řešení šachových úloh. Je to tak vzdálené všemu lidskému - pochybám a strachu - tak abstraktní, že to uklidňuje. Je to svět bez strachu a smrti. Pomáhá to. Aspoň pro jednu noc - a víc my ani nechceme, viďte? Jen vydržet do příštího rána.“

12 04.11.2017

O tom, že když vymizí vášně, chtíče, touhy a lásky, tak z člověka nic nezbyde. Že když vás opustí tygr, pomalu vás opouští i život.
Tracyho tygr, to je alegorie života zbaveného veškeré animálností a pudů - jedinečnosti a osobitosti, které nejsou uznávány společností, když popírají obecně přijímanou normalitu, přitom jsou ale pohonem pro žití života.
Tracyho tygr je šťáva a míza, krev a lymfa. Zvíře, které se z nás postupně vytrácí, nejspíš kvůli tomu, že se ho sami bojíme a odháníme jej. Saroyan svým textem varuje před tím, jak tragické je nechat zemřít svého tygra - živelnou a všepohlcující lásku.
Nahota literatury a kapitoly z Freuda v praxi.

„Před šesti lety jsem stál před podnikem Otto Seyfanga.“
„Proč jste tam stál?“ zeptala se Laura.
„Protože jsem tam pracoval,“ řekl Tracy. „Stál jsem a povídal si s ochutnávači kávy, Nimmem, Peberdym a Ringertem.“
„Kde jsou?“ zeptala se Laura.
„Nimmo zemřel,“ řekl Tracy, „Ringert je tady, a kde je Peberdy, nevím. Stál jsem tam a najednou přešla kolem po Warrenově ulici překrásná dívka.“
„Byla krásná?“ zeptala se Laura.
„Byla to nejkrásnější dívka na světě.“
„Kdo to byl?“
„Vy, Lauro,“ řekl Tracy.

11 28.10.2017

Zlomoc, nenávist, závist, fanatismus a především touha po moci byly pomyslným kladivem, jenž k hořící hranici přibilo takzvané šumperské čarodějnice, čaroděje a kouzelníky v nemilosrdném sedmnáctém století. Stejně jako komunističtí "inženýři" monsterprocesů padesátých let, k jejichž průběhům je příběh knihy mocnou a šílenou paralelou, tak i démonický inkvizitor Boblig je postavou novověku. Absurdní konstrukce lidského ponížení a vyhlazení, jak mezi řádky demonstruje Kaplický, (i po skoku o tři sta let) nemizí, nejspíš dokonce dosahuje své dokonalosti.

Já už nejsem obyčejný člověk. Já jsem nahoře. BOBLIG

Ta propojenost irské legendy, řecké mytologie a českého „švejkovství“ a jakési zemitosti a surovosti jazyka je okouzlující. KHB je zabiják satirou, není divu že ho Habsburkové nenáviděli tak, že ho poslali do exilu. Monarchie jako Absurdistán, kde platí děsivě směšné zákony a nařízení, které mají zakrýt „oslí uši“ - tedy nesmyslnost a nepřizenost celého – jinak mocného a na první pohled neochvějného - systému.

„Než co platí hvězdy, zlaté třepení,
když srdéčko trápí ostré hryzení:
nevyjevit nic po věčné časy,
co vidívá králi pod vlasy
vždy při holení!

Husy štěbetají, tichá je labuť:
kdo chce tajnost smlčet, holičem nebuď:
holičovi vědomosti škubou,
než je poví, přenáramně hubou:
jazejček je rtuť!“

10 05.04.2020

Serotonin – když se ho mozku nedostává, je v depresi. Poslední obranou před sebevraždou je jedná malá bílá oválná dělitelná tabletka. Ta „netvoří, netransformuje; interpretuje. Co bylo definitivní, činí přechodným; co bylo nevyhnutelné, dělá nahodilým. Nabízí nový výklad života – méně bohatý, umělejší, s puncem jisté tuhosti. Nepřináší žádnou formu štěstí ani skutečnou úlevu, působí zcela jinak: mění život na sled formalit, a tak mate. Pomáhá tím lidem po určitou dobu žít nebo aspoň neumřít.“ Hollebecque nevypráví příběh jednoho šestačtyřicátníka, který se potýká s krizí středního věku. Nevypráví příběh jednoho ztroskotance, který ztratil smysl. Hollebecque hovoří o společnosti – o pozdní západní společnosti, která, ač na pokraji sebezničení, ještě setrvává v jisté „tuhosti“ a „umělosti“ - bezživotnosti a uniformitě – protože to, co zvolila k oddálení nevyhnutelného, je bariéra z drogy. Nejedná se pouze o krizi bílého západního úspěšného muže – o katastrofu maskulinity, jde o společnost – o to, jak pustý je život beze smyslu – a zdali se ho dá v tomto světě ještě skutečně nalézt. Je oním skutečným zachráncem láska? A dá se ještě přes povrchnost skutečně prožít? Umíme se ještě sblížit, když se zároveň neustále odtrháváme od společenství? Hollebecqův román je drásavý, o to víc přitažlivý – sám o sobě serotoninem pro čtenáře, který dokáže připustit, že tohle je skutečný příběh dneška. Metaforická „kronika“ západu.

„Lidi se proti mně nespolčili; stalo se akorát to, že se nic nestalo, že moje přilnavost ke světu, již zkraje omezená, postupně mizela úplně, až už nic nemohlo zabránit sesuvu.“

„Poznal jsem štěstí, vím, co to je, dokážu o něm kompetentně mluvit a znám také jeho konec, to, co obvykle následuje. Jediná bytost vám chybí a všechno se vylidní, jak řekl kdosi, byť „vylidnit se“ je dost slabé slovo, zní ještě dost pitomě ve stylu osmnáctého století, ještě neobsahuje ono zdravé násilí rodícího se romantismu, pravda je taková, že vám chybí jedna bytost a vše umře, svět i my sami umřeme nebo se proměníme v keramickou figurku a stejně jsou na tom ostatní, coby keramická figurka je člověk schopný občas vyjádřit určitá tepelná a elektrická stanoviska, ale jinak se vás nemůže dotknout absolutně nic kromě vnitřního utrpení, působeného štěpením vašeho nezávislého těla, ale tak daleko jsem ještě nebyl, tělesně jsem se zatím choval decentně, akorát jsem byl sám, doslova sám, a nijak jsem se netěšil ze své samoty a ani z volného chodu své mysli, potřeboval jsem lásku, a to ve velmi jasné podobě, potřeboval jsem lásku obecně, ale obzvlášť jsem potřeboval kundu, byla spousta kund, na přitom průměrně velké planetě byly miliardy kund, točila se z toho hlava, když si uvědomíte, kolik je vlastně všude kolem kund, myslím, že každý muž musel zažít tuhle závrať, na druhou stranu kundy potřebovaly ptáky, to si tedy aspoň představovaly (šťastný omyl, na němž spočívá mužské potěšení, obnova druhu a možná i sociální demokracie), v zásadě je otázka řešitelná, ale v praxi není, a tak umírá civilizace, bezstarostně, bezpečně i bez dramat a bez skutečného krveprolití, civilizace umírá čistě z nudy, znechucením ze sebe sama, co mi tak může nabídnout sociální demokracie, samozřejmě nic, jen zvěčňování nedostatku, volání po zapomnění.“

10 05.04.2020

Psychedelická měsíční krajina s vizuálními prvky vyhaslé rudé planety, v jejíchž útrobách přežívají poslední exempláře svého druhu - země nikoho s názvem Oáza - planeta, která nedělá čest svému jménu, ale spíše jej popírá a vytváří mu trojrozměrné opozitum. Toto místo se má stát kolébkou příští „mimozemské“ civilizace - potom, co na Zemi dojde k apokalypse. Kněz, který dříve vyzkoušel všechno od alkoholu po heroin, se vydává na svou misi a misii na nový svět, aby šířil Písmo. Když se ale setká s tvory, kteří zde přežívají, zjistí, že se ocitl na planetě Boha. Kouzlu oddaných a všemu naslouchajících oveček propadne.
Zatímco jeho žena na Zemi čelí přírodním katastrofám, lidským tragédiím a nepříhodnému těhotenství, on se stává opěvovaným ztělesněním Krista. Fanklub Milovníků Ježíše roste stejně rychle jako se prohlubuje propast mezi ním a jeho manželkou, potažmo domovskou planetou. Ze vztahu, ve kterém dva sdíleli všechno - od výpadku proudu, přes zavrzání trouchnivějící okenice po sex, se stává vztah, kde dva nesdílejí nic mimo pár chatrných frází a ujištění o nehynoucí lásce. Ta je ovšem stále, překvapivě, věčná, má paměť, když přežívá ze vzpomínek, které ji v dobách jejich současnosti stvořily. Je láska zbavená prostoru a času posilující, nebo zraňující? A kde je víra v Boha, když člověk nevěří ani sám sobě?
Hovory mezi milenci oddělenými nekonečností galaxie a chybějící žitou přítomností jsou brilantním konstruktem uhnívajících mezilidských vztahů. Přestože nemocných, i tak obohacených, nebo spíše ještě víc zatížených - láskou. A ta Faberova bolí a trhá člověka na kusy.

„Proč by se člověk měl kvůli čemukoli vzrušovat? Všechno končí zklamáním.“

„Nemyslíš, že to, co je pravdivé, je většinou tak trochu kýčovité? Jenže nám je to tak blbé, že to vyšperkujeme. Jednoduché pravdy ve zdobném hávu. Takovéhle lingvistické vyšňoření má jediný účel - aby se lidé nezadívali na obsah našeho vysvlečeného srdce a mozku a neřekli: ‚To je ale trapný.‘“

„Ráno se mě kdosi v práci zeptal: ‚Kde je v tom všem Bůh?‘ Neskočila jsem mu na špek. Nikdy nechápu, proč lidé tuhle otázku kladou. Skutečná otázka pro náhodné diváky tragédie zdí: ‚Kde jsme v tom MY všichni?‘ Vždycky jsem se snažila najít odpověď na tuhle výzvu.“

10 29.07.2018

Nejznámější a nejdiskutovanější postavička českých literárních dějin - světově nejuznávanější a nejvěhlasnější - přesto samotnými Čechy povětšinou naprosto nepochopená a mylně vykládaná. Sám Hašek v doslovu knihy píše, že Češi špatně chápu Švejka, když se říká „hloupý jako Švejk“. Označení humoristický román je rovněž na hraně. Švejkovy osudy jsou sice bizarní, místy vtipné - ale po celou dobu plíživě děsivé. Kde je Švejk, tam se ukazuje absurdita vojenského panákovství a nepochopitelné válečné romantiky, stejně jako zbytečnost formalit a úřednických systémů. Švejk boří, hroutí, demoralizuje, destabilizuje a transformuje svět pokrytecké monarchie utápějící se ve vlastní důležitosti v nepokrytou hloupost. Přitom to není hrdina ani žádný „bad guy“. Josef Švejk, to je dobrý chlap sázející na svou důslednost a ukecanost typické české drbny. Všechny a všechno převálcuje slovy a nikdy nekončícími příběhy, které posbíral při povalečství v pražských hospodách. Na co narazí Švejk a co narazí na něj, to se nenávratně změní - zlidští, zjihne, ztratí bublinu, masku.
Osudy dobrého vojáka Švejka nejsou komedií ani blbostí. Jsou detailní mozaikou krutých a samozvaně dokonalých válečných monster, satirou válečného hrdinství, všech těch medailí a vyznamenání, kritikou dobového řádu a lidského masakrování.
Autora knihy, Jaroslava Haška, staví vytvoření Švejkovy postavy do pozice génia nejen české, ale především světové literatury.

„Vlak jel pomalu po čerstvě zbudovaných náspech, takže celý batalión mohl důkladně vnímat a ochutnávat válečné radosti i při pohledu na vojenské hřbitovy s bílými kříži, které se bělaly na planinkách i na svahu zpustošených strání, připravovat se pomalu, ale jistě na pole slávy, která končí zablácenou rakouskou čepicí třepetající se na bílém kříži.“

10 27.10.2017

Že ty nejtěžší boje svádí lidé, jež se nestali zvířaty, a to v sobě, představuje příběh Tona Brtka, který v malém městě Slovenského štátu nedobrovolně arizuje obchod staré vdovy Lautmannové. Psychické peklo svádí sám se sebou, když si připisuje zodpovědnost nad židovčiným životem – avšak jeho činy řídí strach. A tak silný svazek dvou lidí končí tragicky - především však devastací hrdosti člověka a jeho ponížením sama před sebou – efekt systému, který ke dnu samotného zla táhne i ty dobré. Který staví na strachu, jenž je hlavní zbraní proti člověku.
Obchod na korze je ztělesněním morálního dilematu, hořkou sondou do nitra Slovenska i ostrou výčitkou.

"Že Slovákovi židovský živel ohrožoval život, o tom není třeba nikoho přesvědčovat (…) Bylo by to vypadalo ještě hůř, kdybychom se nebyli od nich včas očistili. A udělali jsme to podle příkazu Božího: Slováku, shoď, zbav se svého škůdce."
Tiso ve veřejném projevu v holiči 16. srpna 1942

10 28.07.2017

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou - holocaust mezi čtyřmi stěnami vlaku. Mystický a nadpozemský ("Jsem pán v sušárně vlasů."), ačkoliv na historických událostech založený, příběh smutně nádherné dívky uvědomující si konec a dvaceti mužů ponížených v odchodu na smrt.
Dialog mezi nacistickým důstojníkem Brenskym s mluvčím dvaceti zajatých Židů Hermanem Cohenem je krutým a cynickým valčíkem, který dokresluje předurčenost, osudovost a samozřejmost smrti. A když rabín neboli krejčí stříhá Kateřininy havraní vlasy, přichází temno pomíjivosti.
Arnošt Lustig sice přežil koncentrační tábory, na rozdíl od většiny jeho rodiny, ve svých knihách ale už napořád zůstal smutným básníkem zaslíbeným smrti.

"Stokrát kurážná, stokrát dobrá, tisíckrát spravedlivá, tisíckrát krásná."

10 28.07.2017

Svět jako imaginární řád, jenž v chodu udržuje důvěra v zákony, lidská práva nebo třeba peníze. Obrovský mýtus, ve kterém společnost v současnosti žije, ale jen koresponduje s tím, jak lidé vykreslují vlastní minulost.
Zatímco hrdý člověk - vrchol potravního řetězce a nejinteligentnější tvor na planetě - mluví o zemědělské revoluci jako o průlomovému přechodu od lovců a sběračů ke kultivovanější formě živobytí. Harari to vidí jinak. Zemědělskou revoluci vykresluje jako největší podvod v dějinách lidstva, kdy člověk sice dokázal uživit daleko více jedinců vlastního druhu, zato v mnohem horších podmínkách. Pšenice si domestikovala nás, ne my ji.
Podle autora knihy měli pravěcí lovci a sběrači například mnohem víc volného času a svobody - zatímco zemědělci dřeli do úmoru, aby většina výsledné úrody stejně skončila v rukou vládnoucí šlechty.
Lidé postupně ztratili instinkty - už neumí vystopovat šelmu ani vytáhnout jed z uštknutí hadem. Zatímco pravěcí lovci a sběrači byli těmi nejobratnějšími a nejerudovanějšími lidmi v dějinách, zemědělskou revolucí vznikly “rezervace pro blbce”. Přežil skoro každý - a k dřívější formě bytí kvůli obrovskému demografickému boomu - již nebylo možné se navrátit.
Kromě toho, že se člověk stal obětí vlastních tužeb po blahobytu, představuje homo sapiens i největšího vraha v historii planety Země. Nejenže způsobil první velkou etnickou čistku v dějinách, když z obavy před konkurencí (podobenstvím i odlišností) doslova smetl z povrchu země neandrtálce, ale navíc rozeběhl dramatické vymírání dalších zvířecích druhů. Dvoumetrákový klokan, nelétavý pták dvakrát větší než dnešní pštros, ještěrky jako draci nebo dvouapůltunový vombat byli přitom původními obyvateli Austrálie, kam člověk vkročil před 45 tisíci lety z Afriky nejdříve. Na potravním žebříčku byl homo sapiens někde uprostřed. Jakmile ale vykonal svou první “zámořskou cestu”, stal se člověk nejnebezpečnějším savcem, na Zemi. “Putující tlupy sapiens byly nejdůležitější ale i nejničivější silou, která se kdy v živočišné říši objevila. První rozmach lidského druhu vedl k největší a nejrychlejší ekologické katastrofě, jaká kdy živočišnou říši postihla.” zdůrazňuje v knize Harari. Za pár tisíc let tak v Austrálii celá magefauna vymizela. Z dvaceti čtyř druhů australských zvířat vážících nad 50 kilogramů přežil pouze jeden. Stejná osud postihl i fauny v Americe, na Novém Zélandu - nebo třeba mamuty.
"Kdyby se homo sapiens k protinožcům nevydal, jistě by dnes v Austrálii žili lvi, vačnatci, diprotodoni i velcí klokani.”
Většinu z toho člověk stihl ještě v době, než ovládal písmo, vynalezl kolo nebo kovové nástroje.
V důsledku smrti jiných druhů se člověk dostal k tolik opěvovanému materiálnímu bohatství, které nás chrání před hladem a nemocemi. Kromě nenávratného vyhubení celých rodových skupin ale člověk konal i na úkor laboratorních zvířat, dobytka a drůbeže. “Miliardy zvířat prošly továrnami na maso, jejichž krutost nemá v dějinách obdoby. Uznáme-li jen zlomek z protestů obhájců práv zvířat, dojedeme k závěru, že průmyslové zemědělství je největší zločin v dějinách.”
Je neoddiskutovatelné, stejně jako popisuje například Elizabeth Kolbert v knize Šesté vymírání, že homo sapiens je nadmíru plevelnatý a zničující druh. Navzdory jeho vyvražďování a znečišťování planety (nebo spíše díky tomu), se však daří jiným, dnes opovrhovaným druhům - krysám a švábům - jež se postupně vyvíjejí a stávají se stále inteligentnějšími.
“Za 65 milionů let možná zhodnotí inteligentní krysy devastaci způsobenou člověkem a pocítí podobnou vděčnost jako my, když si připomeneme dávný meteorit, jenž ukončil nadvládu dinosaurů a vytvořil podmínky, z nichž jsme vzešli.”

9 01.01.2023

Je naprosto jedno, jestli je Jerzy Kosinski ono „nabarvené ptáče“ z jeho knihy, nebo není. Nabarvené ptáče má totiž každý národ, každá vesnice, každé společenství. Nejde ani o to, že tou nelítostnou krajinou, kde i sedláci takřka průmyslově vraždí, kde je jedna nenávist napodobeninou druhé a neustále se rozrůstající do monstrózních rozměrů, je Polsko. To Polsko, které chce za každou cenu vystoupit z tragédie Druhé světové války jako jednoznačná a nezpochybnitelná oběť. To je ale omezený pohled, jehož nabourání snad už dnes nevyvolává tolik vášní jako v době vydání knihy – tedy v šedesátých letech minulého století. Dnes víme, že snad v každém národu, který se dostal do kolotoče války existovali oběti, ale také pachatelé – nebo oběti/pachatelé. Poláci obecně nenáviděli Židy a když Hitler přišel s „průmyslovým“ řešením, vítali to – chytli ptáče, zbarvili mu šedivé peří do všech barev světa a vypustili ho zpátky do divočiny – do světa, kde dříve všichni žili pospolu, vedle sebe. A to ptáče, na které se ukázalo, ostatní ptáci uklovali k smrti. Obětní beránek, pospolitost na základě upálení čarodějnice vytažené ze svého středu – o tom mluvil už Freud nebo Girard. Takto funguje svět. Nabarvené ptáče nevnímám jako lidský příběh – je to sled po sobě jdoucích brutalit, výčet všeho zlého, co na cestě zemí postihnutou válkou mohlo člověka potkat. Především je to ale naboření paradigmatu – rozviklání pevné pozice oběti. Což v šedesátých letech očekávatelně odjistilo granát.

„Vzpomněl jsem si na zajíce, kterého jednou chytil Makar do pasti. Bylo to krásné statné zvíře. Člověk cítil, jak ho to táhlo na svobodu, jak toužil kličkovat a mrštně unikat. Zavřený v kleci se vztekal, dupal a naráže tělem do její stěny. Po několika dnech na něho Makar, vydrážděný jeho neklidem, hodil těžkou celtu. Zajíc se vzpíral a snažil se ji nadzvednout tak dlouho, až to vzdal. Nakonec zkrotl tak, že mi žral z ruky. Jednoho dne se Makar opil a nechal u klece otevřená dvířka. Zajíc vyskočil ven a rozběhl se k louce. Myslel jsem, že jedním mohutným skokem vlítne do vysoké trávy a už ho nikdy neuvidíme. Ale jen tam zůstal sedět s nastraženýma ušima. Zdálo se, že vychutnává svoji svobodu. Ze vzdálených polí a lesů zaznívaly zvuky, které jen on mohl slyšet a kterým jen on mohl rozumět. Nesly se k nám pachy a vůně, které jen on dovedl ocenit. Všechno to bylo jeho. Opustil klec, byl volný.
Náhle se s ním však udála změna. Svěsil nastražené uši, povadl a jako by se i zmenšil. Jednou si poskočil, zavětřil, ale neutekl. Hlasitě jsem hvízdal v naději, že ho to přivede k rozumu, že si uvědomí, že je volný. Ale jenom se otočil a líně, jako kdyby najednou zestárl a trochu se i scvrkl, se vydal zpátky ke svému kotci. Po cestě k němu se ještě na chvíli zastavil, napřímil se, opět nastražil uši a ohlédl se. Pak prošel kolem králíků, kteří ho napjatě pozorovali, a skočil zpátky do klece. Zavřel jsem za ním dvířka, i když to nebylo nutné. Nosil teď klec sám v sobě.“

9 05.04.2020

Nejsmutnější je sledovat, jak Hájíček vdechuje život ruinám rozpadlýho selskýho baroka, vytahuje ze ztracených a nikým nehledaných kronik jména utýraných statkářů a sedláků, nutí pamětníky mluvit, neodejít s tím pokladem mluvené historie navěky, rekonstruuje jejich malé dějiny - a přitom vytváří dějiny velké. A to všechno bez pompy a beze snahy o něco obrovského. Ta nenucenost je geniální, dojemná, vtahující. I přes skromnost a textovou kultivovanost tu vyrůstá epická tragika komunismu, který dopadl na český venkov jako meteorit - zatlačil až definitivně zničil jeho podstatu, rozežral soudržnost venkovanů a stál na počátku zhrubnutí a zdecimování krajiny a všeho živého v ní. Tohle jsou ty dějiny, které Češi potřebují slyšet a tohle je přesně ten způsob, kterým se to současným českým autorům historické prózy pořád nedaří říct.

„Mýmu tátovi, kterýmu je letos sedmdesát a kterej se začátkem padesátejch let nesměl ani vyučit řemeslu, protože byl synem kulaka, kterej odešel v patnácti z jihočeský vísky na práci do černý Ostravy, kterej se ve zdraví vrátil a místo s koňma, jako jeho předci sedláci, handloval s motorkama a ojetejma autama, kterej měl stopětadvacítku „péráka“ a pak čézetu „kejvačku“, po ní Jawu 350 dvouválec a tu vyměnil za svý první auto, válečnou značku DKW po Němcích, kterej za budovatelskejch dob druhý pětiletky vlastnil neuvěřitelnou káru, citroëna jedenáctku po bechyňským knížeti Paarovi, rok výroby 1934, kterej se chytil volantu a za čtyřicet let si na traktorech bez pérování, na náklaďákách, autobusech a podobnejch starejch krámech oddělal záda, kterej projel bez nehody šedesátý, sedmdesátý i osmdesátý léta, kterej po sametový revoluci jako šofér autokaru viděl půlku Evropy a kterej si dodnes pamatuje, jako by to bylo včera, každej kousek pole z toho čtyřiadvacetihektarovýho statku, co už dávno není...“

9 16.09.2018

Drsná Kolyma se zuboženým vězňům sovětských gulagů zažírá do těla a způsobuje nezvratnou otravu severem - nic dobrého před sebou, nic dobrého za sebou - sněhové bílé pláně a kontrastně modré nebe, padesát pod nulou, při kterých plivanec zamrzá ještě v letu, to je samotná hrana světa - pomezí člověka živého a zdánlivě živého. Protože, jak píše Šalamov, slovo „člověk“ a „lidství“ dostává zcela novou dimenzi - je to kus masa, který ještě neopustily životní funkce, duše ale ano. Je konec vzpírání se osudu, snahám o vyváznutí - ve světě, kde vás zabijí pro teplejší svetr, kde dozorce nedočkavě čeká na to, až překročíte hranice lesa a on vás bude moc střelit do hlavy, na místě, kde rázem ztratíte veškerou vizi o světě, kterou jste si vytvořili v civilizaci, je smrt všude, i ve vás, už pevně usazená. Pobyt na svobodě je podle autora nikoli vysvobozením, ale dalším ponížením, krutostí, která člověka dorazí - doma totiž člověk zjišťuje, že za dobu strávenou v gulagu nepovyrostl, ale že se jeho zájmy zúžily a zhrubly. Přátelství, které překročilo hranice tábora neexistuje a vlastně neexistovalo ani tam. Člověk myslí jenom sám na sebe, druzí jej ohrožují, musí se s nimi dělit o jídlo, o teplo. A časoprostor - to je pojem, který ztrácí všechen svůj význam.
Varlam Šalamov, který velkou část života strávil v táborech na Kolymě, zemřel jako starší muž v ústavu pro choromyslné - je otázkou, zdali to není právě šílenství, které člověka udrží v chaosu a v destrukci všech základní lidských hodnot ještě naživu.

„Když jsme se my čtyři sešli u pramene Duskaňja, věděli jsme všichni, že jsme sem nepřišli uzavřít přátelství. Věděli jsme, že pokud přežijeme, nebudeme se rádi setkávat. Bude nám nepříjemné vzpomínat na hlad k zešílení, na vypařování vší v kotlících, z kterých jíme, na příšerné lhaní u ohně, na to prolhané fantazírování, na labužnické bajky, na to, jak jsme se hádali, a na to, jak se nám všem zdály tytéž sny - protože se nám všem zdálo o tomtéž - jak kolem nás lítají jako bolidy nebo andělé veky režného chleba.“

„Každá minuta táborového života je minutou otrávenou. Je tam mnoho z toho, co by člověk neměl znát, neměl vidět, a když už to viděl, měl by raději zemřít.“

„Ukazuje se, že člověk může být podlý, a přesto žít.
Dá se lhát - a přesto žít.
Dá se slibovat, sliby neplnit, a přesto žít.“

9 18.03.2018

Z toho, že lidé nejsou schopni docenit McEwana, Nabokova nebo de Sada, zatímco zběsile rozdávají nejvyšší a nejlepší hodnocení všemu, co se třeba jen otřelo o „severskou detektivku“, by jeden zvracel. Opravdu je třeba až po krk zabředávat do patosu a kýčů typu: „Přicházejí temný časy, šéfe.“? V době, která skýtá to největší pohodlí a komfort, kdy je všechno nejrychlejší a nejsnadnější je potřeba unikat do prázdna Nesbových knih a hlavně nepřemýšlet. Čtenáři jsou unešení z „geniality“ jedné naprosto zbytečné a předvídatelné knihy, za kterou by se jiní propadli hanbou. Děsivé - krok do prázdna pro celou generaci, která hodnotí jakože literaturu, přitom se ale veze na vlně mainstreamu a sériové výroby nejméně náročného čtiva od dob katalogů z Ikey. A ještě má pocit „temnoty“.
Harry Hole je namyšlený ožrala, autor se evidentně urputně snažil o typ „bad guy“ s černočernou minulostí, jeho snahy ale končí vždycky, když Hole „otevře hubu“. Arogance, sebestřednost - všechno ví nejlíp - ale zároveň se ani nepřibližuje Sherlocku Holmesovi nebo Herculu Poirotovi - Hole nemá nadání, talent, není to sympatický génius, jeho analyzování případu leze na nervy - jakoby věděl všechno nejlíp, je ale nepochopitelné, z čeho pramení jeho jistota o své neomylnosti. Hole je tak nesympatický, že kdyby zemřel, je to jedno, kdyby zemřel brzy, je to vítané.
Ano, detektivka je svým způsobem méně náročný, zábavný literární žánr, ale když je ještě navíc jasné téměř od první třetiny příběhu, kdo je vrah...

9 18.03.2018

Mladá, na pohled průměrná, neoslnivě pěkná, pohublá a lehce přehlédnutelná Esther, Esther sebeironická a cynická, dívka vládnoucí slovy a vším talentem světa, s nevšedními fantaziemi uvízla pod „skleněným zvonem“. Neobyčejná všímavost jí nedovolila žít v povrchnosti, nedokázala se přestat dívat a pozorovat - okolní svět, prudérní společnost, samu sebe jako aktéra. Sylvia Plath, pro kterou je hlavní hrdinka Esther alter egem, ve svém díle bravurně popisuje pokryteckou a našminkovanou Ameriku minulého století, aniž by zapomínala na špatnosti, které se objevují i v ní samé - na vlastní zahořklost, zákeřnost, někdy povýšenost a zlost. Jedná se o obnaženou kroniku dívčina sebeuvědomění a následného úniku, přičemž pokusy o něj způsobuje odcizení, kterým si Esther postupně prochází. Cizost pociťující k rodině, k přátelům, ke společnosti obecně a nakonec k sebe sama vygraduje rozhodným pokusem o sebevraždu, jehož neúspěch je vykoupen a zároveň potrestán povinnou psychiatrickou léčbou. V době, kdy elektrošoky několikerým probitím proudu smázly duševní podstatu člověka, se hospitalizace v sanatoriu stávala cestou do zapomnění a zrušení osobnosti. ("Pak mi položila něco na jazyk, já se do toho v panice zakousla a v tu chvíli mě tma smázla jako křídový nápis z tabule.") Deprese nebyla nemocí, nýbrž slabošstvím, popřípadě výmyslem zhýčkaných a znuděných paniček. Někdy módou, někdy studem. Uvědomit si existenci svého skleněného zvonu, který svírá člověka a nedovolí mu překročit jeho vlastní meze, popřípadě hranice světa - normality, je fatální. Jak Esther na konci knihy připouští, i ostatní žijí pod vlastním zvonem. Jenom o něm neví, a přes svou omezenost se o něm nejspíš nikdy nedozví. Společnost, která z dívky udělala šílence, nebo taky dívka, která odhalila společnost šílenců.
Pod skleněným zvonem - to je tíživé a tesknivé drama ženy, která si uvědomila svou omezenou existenci, narazila na mantinely společnosti, přesto se odmítla zastavit. Tragická báseň v románu - neobyčejné, surové, sebemrskačské, tvrdé, nikdy naivní.

"Napadlo mě, že by měl existovat nějaký obřad pro chvíle, kdy se člověk podruhé narodí, kdy jej slepí dohromady, sešijí a označí za vhodného pro další život."

9 18.09.2017

Odcizení mezi Benjaminem a okolním světem je alegoricky znázorněno absurdním až groteskním biologickým procesem – tedy mládnutím namísto stárnutí. Když se Benjamin Button narodí, je stařičkým mužem chodícím o holi, ovšem bez životních zkušeností – tak jak je to u mladých lidí přirozené. Jak poznává svět, paradoxně mládne – když je dědečkem, přál by si s malými dětmi cvrnkat kuličky, ty jej ale vylučují. Když je mladý, má pevně zakotvenou morální integritu – jeho otec se stává jeho bratrem. Tak jako ve Velkém Gatsbym, tak i zde Fitzgerald mistrně zobrazuje hrdinovo nepochopení vůči okolnímu světu i naopak. Vykořenění. Zmar. Izolace přerůstá v zoufalství a zoufalství v apatii. Opačná chronologie života a věk v příběhu hrají roli hyperboly, a dostávají tak ubíjející téma do sféry černé komedie nebo spíš do atmosféry smutně veselého a vesele smutného.

8 20.06.2020

Je pravděpodobný, že kdyby dnes žil Émile Zola, psal by jako Édouard Louis. Zůstal by ve Francii, na chudým předměstí nebo venkově, lidi by pořád stejně chlastali, ničili se a žili z vymezování se proti jiným. Jen by od er formy přesídlil k ich – tím pádem by prohloubil emoční stránku – naturalismus a trochou poetiky. A ústřední motiv – člověk na okraji společnosti, respektive člověk zápasící s životem, napůl vyvrhel napůl representant „typické“ a ne neobvyklé bídy (myšleno chudoby) – i bídy bytí. V případě Louise je to homosexuál z „omezené“, radikálně smýšlející (nenávist k černochům, Alžířanům, „Marokáncům“ a „Arabácům“, autoritářský a trýznící otec) rodiny snažící se překročit propast předurčení – učiliště, fabrika, hospoda.
Ten konec je rána na solar plexus – nejde skoncovat s Eddym B. – Eddy B. pořád někde bude – ale je to vlastně to, co známe od Zoly, ale v trochu jiným pojetí. Zatímco Zola mluví o prostředí, ze kterého se nejde vymanit – pokračování v linii chudoby a bezvýznamnosti, Louis tu neschopnost oprostit se od minulosti a kořenů spatřuje ve vlastní hlavě – jeho hrdina je schopný změnit způsob žití, stát se člověkem s jiným statutem, nikdy ale neskoncuje s minulostí – protože v té je jeho podstata, esence – a v tom je ta totalita utrpení.

„Na dětství nemám jedinou šťastnou vzpomínku. Tím nechci říct, že jsem během těch let nikdy nezažil pocit štěstí nebo radosti. Utrpení je zkrátka totalitní: vše, co se vymyká jeho záběru, vymaže.“

„Dělal to často, nejprve odmítal a pak ustoupil na poslední chvíli, poté co se mu dostalo zadostiučinění vidět mě celé hodiny vzlykat a prosit. Těšilo ho to. Když mi bylo sedm nebo osm, dal – bez zjevného důvodu – dětem od sousedů mého plyšáka, s nímž jsem spal a všude ho nosil s sebou. Plakal jsem a běsnil jako čert, pobíhal po domě a naříkal. On se na mě s úsměvem díval. 31. prosince 1999, na Silvestra, mi vyprávěl, že o půlnoci zasáhne Zemi asteroid a všichni zemřeme, nepřežije nikdo. Užij si života, protože za chvíli je po nás všech. Celý večer mi tekly slzy. Fňukal jsem, nechtěl jsem umřít. Matka se rozčilovala, říkala mu, ať mi tohle v předvečer Nového roku nedělá, nechat mě takhle sedět zkormouceného na schodech před domem a překazit mi přelom milénia. Snažila se mě utišit Hele, táta ti napovídal kraviny, poď se s náma koukat na telku, bude tam Eiffelovka. Nic nezmohla, věřil jsem tomu, co tvrdil otec, hlava rodiny. I toho večera otřásal domem jeho smích.“

8 25.08.2019