jardadr komentáře u knih

Animovaný film Karla Zemana jsem znal už od dětství a bylo jen málo jiných filmů, co by ho překonalo. Byl jsem tím příběhem fascinován. Nicméně ke knížce jsem se dostal až teď v dospělosti, resp. poslechl jsem si ji načtenou při zimních toulkách přírodou (a mohu jen doporučit, je načtena úžasně a navíc podbarvena tajemnou hudbou, takže zážitek je o to větší).
A mohu jen zatleskat panu Preusslerovi, který nebýt podělaných nacionálních sporů mohl být spisovatelem z naší země. Tohle vůbec není pohádka, ale skvělý tajemný a hororový příběh nesoucí hlubší filozofii. Žádná magie, kromě té v lidských srdcích, nemůže být dobrá, protože dává nepřirozenou moc a ta svádí k touze po moci. Té se dá vzdorovat jen silou přátelství a lásky.
Ještě teď mi zní v uších skřehotavý Mistrův hlas (hlas opravdového ďábla v lidském těle): "Jdi, je potřeba na blatech vykopat hrob!"
A ještě jedna věc: takto si představuji opravdovou čarodějnou školu, ne žádné šprty ve špičatých kloboucích a magory s hůlkama, jako ty v Bradavicích.

17 11.03.2013

Zajímalo by mě, klik lidí ještě dnes čte tyto staré romány od Josepha Conrada (pominu-li slavné Srdce temnoty, o němž zmínky najdeme v mnoha dílech jiných autorů, takže se nedá prakticky neznat). Nedělám si plané iluze, vzhledem k tomu že vlastně ani už nevycházejí, ale lidé by je číst měli.
Někdy je trochu těžké se do Conradových děl začíst . Snad proto, že stavba většiny jeho knih je velice pečlivě promyšlená a není jednoduchá ani prvoplánová, takže vyžaduje od čtenáře určitou spolupráci, není to četba na oddech. První zmínky o tomto románu, ačkoliv tam nebyl jmenovitě uveden, jsem nalezl při četbě J. L. Borgese, který si této knihy vážil a nazval jí stručnými dějinami latinské Ameriky. A tím vlastně i jsou. Tedy jen jednoho fiktivního státu Costaguana, ale obsahuje a líčí prakticky vše, co by se mohlo odehrát (a často odehrávalo) i v jakémkoliv jiném jihoamerickém státu. Těžko říct je-li Nostromo vůbec hlavní postavou této knihy. A je-li jí pak jen jako typ člověka, kterého chtěl Conrad vykreslit nejvíc. Člověka, který je vlastně obětí nejen vlastní pýchy, ale hlavně těch, kdo jeho pýchu živí, tím že ho využívají ke svému prospěchu.
Nostromo je také vypodobnění politiky a politiků bez příkras, bez aureoly slávy a bez vznešenosti. Tolik myšlenek a postřehů, které za sto let neztratily vůbec nic ze své pravdivosti - nic se nezměnilo, lidé se řítí do propasti hlavně díky svému vlastnímu přičiněním - tehdy jako teď.
A tak nakonec, jako ne poprvé v jeho knihách, je to žena, zklamaná ve svých tužbách, ale nezištně milující, kdo svítí na konci tunelu ve světě mužského šílenství.

15 24.02.2015

Tato spisovatelka by snad mohla být člověkem, který by mě dokázal smířit se světem. Lidé jako ona jsou tím co lidstvo činí velkým, resp. těmi kvůli kterým nelze říct, že lidstvo tone ve své malosti. Její morální kredit je neskutečný, prochází celou knihou až na hranici morality (občas absurdity), ale nikdy k ní nesklouzne. Na to aby lacině moralizovala má Lagerlofová pro lidi příliš velké pochopení.
V jejích knihách se příběhy lidí prolínají a splývají s příběhem kraje kde se děj odehrává. Příroda hraje zásadní roli. Odejmout z děl Lagerlofové prvek přírody, ztratí ty příběhy polovinu smyslu i krásy které mají. Chci někdy na vlastní oči spatřit a poznat ten kraj, lesy a jezera Varmlandu!

Tak tohle je absolutní literární orgie..... Klasika každým coulem. Ač u nás ne tak známá kniha, v anglofonním světě braná jako jedno ze základních děl. Je víc než fascinující. Je takřka sebezničující, vydat se s Marlowem do nitra Konga - do nitra temnoty. Poznáte, že temnota není nic mimo nás, je stále v nás. Čeká jen na příležitost, aby se probudila. A pak se i z toho nejuhlazenějšího anglického gentlemana stává ten nejhorší divoch....
Úžasný apel na lidskost... Přečtěte si a přemýšlejte o lidství....

15 19.12.2012

K Brochovi jsem se dostal oklikou pres doslov k povídkám od Johannese Urzidila. Tam bylo jeho dílo Očarování (v jiné verzi Pokušitel) ovlivněné mystikou, pohanskou i křesťanskou mytologií a přírodou, zmíněno. Vrhl jsem se na to a byl jsem unešen. Něco tak krásného, jak po literární, tak filozofické stránce jsem už dlouho nečetl. Děj se odehrává v Alpách, pod ohromnými horami, z nichž jedna hraje v románu dokonce důležitou roli. Pro Brocha není hora jen hromada kamení, je to takřka živá bytost, ovlivňující životy lidí žijících pod ní. A lidé ji také tak uctívají. Popisy přírody patří v knize k těm nejkrásnějším pasážím.
Broch se také zamýšlí nad kořeny lidského zla. Klade si otázku, jak je to možné, že s k moci může dostat někdo takový jako Adolf Hitler. Snaží se to vysvětlit, řekl bych, nejvíc sám kvůli sobě. Aby tomu porozuměl, proč se jeho představa světa zřítila do propasti šílenství. Broch hledá v Očarování lidskost, dobro, lásku a přátelství jako protiklad k malosti, omezenosti a hrubé síle.
Nebýt německých, resp. ale i rakouských spisovatelů, byla by vůbec pro Němce, nějaká polehčující okolnost? Oni jsou svědomím Německa.
Už dlouho tvrdím, že dobrého německého spisovatele první poloviny 20. stol. poznáte podle toho jestli utekl před Hitlerem někam pryč. Další známkou kvality je, jestli nacisté veřejně palili jeho knihy. Tohle všechno Broch (stejně jako Mannové, Remarque, Zweig a jiní) splňuje. :-)

Asi půjdu proti proudu. Co se dá dělat. V prvé řadě si kladu otázku, proč sám intelektuál, jakým Johnson bezpochyby je, píše knihu, která má za úkol odkázat tzv. intelektuály do určitých mezí. Je to trochu jako kdyby třeba inženýr genetiky psal kritiku na inženýry genetiky a sám se mezi ně nepočítal. Alespoň tak jsem to z reakcí čtenářů zde i jinde pochopil - má se ukázat, jak ti vlastně s těmi intelektuály po pravdě je. Dobře pomiňme fakt, že Johnson není v akademickém světě příliš brán jako naprosto seriozní historik a neuvažujme o něm jako o zneuznané duši. Akoliv paralely by tu byly; třeba náš pan prezident, v devadesátých letech varující před opovrhováním intelektuálních elit a mluvící o celé třetině obanů jako o eufemisticky řečeno chabých duchem, aby po dvaceti letech naopak napadal intelektuály a tvrdil, že voliči nejsou hloupí. Jistý podobný příběh o "zneuznaném geniu" tam také je.
Další věc je, ke komu tato kniha vlastně směřuje? No jasně, k nám obyčejným lide, abychom viděli, že jsou jako my. Spíš, že jsou často horší, než my? Je přímo zde odkaz na jednu "recenzi" na tuto knihu. Autor je sice otřesen "zjištěními", nicméně vše kvituje s povděkem - tak konečně někdo odvážný, kdo nám odhalil pravdu, nandal jim to. A v dalším článku se už vesele věnuje délce mužského přirození pro nejlepší uspokojení ženy. Ok, je tohle cílová skupina?
Co tahle kniha doprdele vlastně chce říct? Měl snad někdo iluzi, že Hemigway jakožto celebrita nepije a nespí s ženskýma? Že Tolstoj byl celý život, už od narození bělovlasý, moudrý stařec? No a co s Marxem a Brechtem? Nikdy nebylo tajemstvím, že byli pokrytci. A Russoeau? Jeho Zápisky chodce se nedají číst jak jsou naplněny sebelítostí. Ale co to znamená? A proč někdo dává na stejnou váhu Hemingwaye a Shelleyho s Marxem a Sartrem? Pokud někdo chce kritizovat myslitele, kteří mají chuť měnit lidské společnosti, proč ne. Vstupují do veřejného prostoru, je fajn, když na ně bude vidět, a dobře jim tak. Ale prví dva jsou umělci, básníci. Je možné, že bych si nedokázal přečíst báseň od Shelleyho, nebo se podívat na obraz od van Gogha, protože o nich vím, jací byli? Protože ač zde zřejmě jde o jakési varování před intelektuály; "podívejte se, jací jsou, Hemingway je stejný jako Franta z Lhoty", pravda je, že není stejný. Franta totiž nikdy nenapsal takovou krásu jako Stařec a moře. Neberte to špatně, nezastávám se Hemingwaye, ani nikoho z nich. Ale třeba i Franta někdy udělal něco opravdu dobrého, bylo to vždy něco jiného než vykonal Hemingway. A v tom byl Ernst, nebo Shelley nenahraditelný. Otázka zní, co vypovídá jejich život o jejich díle? Proč je potřeba u četby Sbohem armádo vědět o tom, že byl autor záletník?
Navíc Johnson není úplně fair. Sám je velikým kazatelem, který ví, co je nejlepší. Však si přečtěte jeho knihu Nepřátelé společnosti. Tam vám je všechny bez výčitek vyjmenuje a řekne jak škodí. Protože on přece ví, kde je pravda. A ruku na srdce, i jeho výběr intelektuálů, které použil proti intelektuálům je dosti selektivní. Mohl tam být třeba Sokrates, Darwin, Churchill, Ježíš, Mozart (pokud tedy bereme, že intelktuálem byl i Hemingway). A proč nepopsal intelektuály z řad křesťanské tradice? O Františkovi z Assisi, nebo speciálně o sv. Augustinu, do doby jejich obrácení by se daly napsat pěkně šťavnaté řádky. A co teprve fanatik Kalvín? Luther, co jedl jakoNěmec a pil jako Čech? Jistě, Johnson je konzervativní věřící. A chtěl-li by uvést příklad na obhajobu intektuálů, tak Pavel z Tarsu, nebo sám Ježíš by se snadno hodil. Ale o objektivitu zde nejde.
Prostě tato kniha se snaží obhájit neobhajitelné. Že snad nějaká skupina lidí, vymezujících se určitými vrozenými vlastnostmi je horší a z principu své "vyjímečnosti" propadá častěji špatnostem a zlu. A svádí na toto zcestí i nás. Jako by snad neintelektuální svůdci neexistovali - Hitler, Stalin, Gotwald, Zápotocký atd.
A z těch z druhé strany bych rád pro poznání doporučil třeba geniálního historika Zdenka Kalistu, Jana Patočku, fascinující ženu Terézu Novákovou, Karla Klostermanna, samozřejmě bratry Čapkovy. Všechno podělaný intelektuálové. :-)
George Orwell napsal: "Ve dvacátém století jsou pro nás vážnými překážkami úzké zájmy průměrného člověka, poměrně nízká vzdělanost, opovržlivost vůči intelektuálům a téměř všeobecná necitlivost k estetickým problémům."
A Václav Černý: "Intelektuálové vytvářejí společenství kultury... tedy svobodné hledání pravdy o člověku a lidském světě a úsilí o spravedlivý soud o lidech a jejich světě."

Jakou náhodou jsem na tuto knihu přišel? Nevím. Jak se stalo, že jsem se do ní začetl? Proč vlastně? Vždyť tohle není můj literární "šálek kávy". Jenže stalo se... Ten styl, ta krásná poetická řeč. Příběh, děj? Ne. Slova a slova. Řeka kdesi v hloubi Peru, v které teče voda horká přes osmdesát stupňů, indiánské babičky s hloubkou moudrosti jakou měly kdysivá i některé naše prababičky - přijď kdykoliv budeš chtít, bolest tu můžeš nechat, jsi tu vždy vítana. Kolikrát takováto slova dnes rozezní chladný vzduch pragmatické současnosti?
Žádný člověk ti nemůže pomoci, protože žádný člověk nemůže pomoci sám sobě. Neodsuzujte pokrytce, jsou stejně směšní jako my všichni. Občas se mi draly ven slzy bolesti a krásy.
P.S. Kurt Vonnegut Jr. říká: smyslem života je milovat každého, kdo se právě naskytne po ruce.
To to sakra nemůže být aspoň trošku lehčí? Prosím.

10 15.11.2017

Konečně jsem se k této knize dostal.... a ona dostala mne. :-) Kniha, která vypráví o mystice, která se ukrývá v dějích všedního dne. Kniha, jejíž autor popisuje smrt tak krásně, že máte skoto chuť zkusně si umřít, abyste zjistili, je-li tomu opravdu tak. Kniha, která musí každého empatického člověka dojmout, potěšit, utěšit v bídě světa. Vím, že si ji jednou přečtu znovu - a to je u mne pro knihu velké privilegium, vyznačující jak moc se mi líbila a jak velké mínění o ní mám.
Pokud bych měl tuto knihu nějak specifikovat do určitého abstraktního pocitu nebo představy, pak by to byl laskavý, mírný, chápající úsměv kdesi nad námi.....

10 29.06.2014

První kniha od Klostermanna, kterou jsem poznal a hned mě okouzlila. Příběh ze staré Šumavy, z posledních chvil předtím, než zemřela, zabita řáděním živlů, kůrovcovou kalamitou a lidskou hamižností. Příběh z poslední "války" hajných s pytláky.
Je zajímavé, jak v dílech spisovatelů, kteří jsou označováni za realisty občas probleskne záblesk mystična, osudovosti. Vemte si třeba starého hajného, jehož zločiny, vraždy, kterých se dopustil za zástěrkou služby, musí být splaceny tím, že se spojí jeho krev, prostřednictvím jeho dcery, s krví potomka jedné z jeho obětí. To je přece veskrze mýtické pojetí. Takové, které patří tam do těch zapomenutých hor, mezi ten drsný lid. Podobné symbolické motivy jsou i v navazující knize - V ráji šumavském, kde je nemravnost a smilstvo potrestáno takřka biblicky krutě. Je to dokonalá děsuplná scéna, kdy se bývalá bohatá a krásná paní z pily, dcera podhamerského sedláka, vrací do svého kraje - jako sešlá, předčasně zestárlá, ošklivá, shrbená, šílená žebračka, pok teré děti házejí kameny a psi okolo ní štěkají.
Anebo poslední boj démonického pytláka Igidiho s četníky na obklíčeném, holém, skalami a kameny pokrytém vrcholu Luzného, hluboko v noci. Jeho kosti tam v nějaké rokli tlejí dodnes. Tyhle scény ve mě zůstanou napořád a už jen proto se chci do těch míst podívat.

10 26.03.2013

Amok - tato novela mě takřka přibyla k zemi. Není tolik děl ve světové literatuře, které by tak trefně vystihovaly podstatu zla na světě, v člověku. Stačí jen jedna špatná, závistivá, podlá myšlenka a všechno je ztraceno. Jednou člověk povolí, podlehne našeptávání svého zvráceného já a už navždy je pozdě to jakkoliv napravit....

Ano, Zweigovy novely jsou opravdovým klenotem velké literatury. Není se co divit, že Zweig nemohl přežít nacismus. Člověk s jeho duší na to prostě nemohl mít dost sil, a proto raději (i se svojí ženou) spáchal sebevraždu. Byl to také dozajista protest proti pádu člověka do té hluboké propasti nelidství, před kterým, ač se snažil sebevíc, nemohl lidstvo uchránit, ani ho dostatečně varovat. Respektive, nikdo by to nedokázal. A Zweig moc chtěl věřit v dobro v lidech...
Takových lidí jako on bychom potřebovali i dnes hodně. Bohužel rodí se opravdu jen vyjímečně. Porovnejte Zweigovu lidskost, hloubku jeho bytosti a porozumnění druhým, jeho dějinnou "bezvýznamost", třeba s důležitostí, významností a filosofií takového "velikána dějin" jako je Václav Klaus. Kdo z nich by z toho klání vyšel vítězně?

10 14.02.2013

Další fajn kniha z nového žánrového nakladatelství Gnóm. Jen tak dál. Není to přehnaně intelektuální, ani nekonečně temné, jak je dnes zvykem takovéto knihy psát a čte se to skvěle. Příběh se odehrává ve Spojených státech po zhroucení civilizace, obývaných zbytky lidstva žijících v aglomeracích, jež mají každá svůj styl života a společenské uspořádání. Do tohoto stavu vstupuje Klaus Junior, zde zvaný Brigadýr, který se rozhodne vzít si zpátky svoji zem. Lidská sídla, jedno po druhém padají pod moc prstenu, až přijde na řadu San Francisko. To leží Brigadýrovi obzvlášť v žaludku, jelikož ho obývá umělecká skupina Ztohoven a jiná kavárenská a sluníčkářská sešlost. No a o tomto střetu, vedeném způsoby pravdy a lásky na jedné a tradičními, konzervativními prostředky boje na straně druhé vypráví tato kniha.

9 05.12.2019

Hmmm, kde končí veškerý humor, jak stojí psáno výše... Pokud nejste cynik, humor pro vás končí po několika stránkách. Hned je vám jasné, že Stančík tentokrát napsal něco úplně jiného, než od něj bývá obvyklé. Ani Mlým na mumie nebyl zrovna lidumilným dílem, ale Andělí vejce je tragikomický román na desátou. Přičemž z většiny situací, ač se mohou zdát komickými mrazí jejich drsností. Nejvtipnější částí je asi parodie na české dekadentní hnutí vedené Arnoštem Výletem (Procházkou) a Jiřím Kahánkem z Voskovic (Karáskem ze Lvovic).
Jak se ale časové dějové linie blíží k sobě, roste i napětí a očekávání z možného špatného. Konečná "apokalypsa" je však zřejmě jediným logickým vyústěním knihy, přemýšlíme-li o smyslu Stančíkovi knihy jako o vyýpovědi o určité době. Jakoby to co platilo předtím přestávalo platit a mizelo. Čas hrdinství vypršel. Zbývá jen hrubé násilí a strach. To všechno dokázal Stančík vykreslit více než přesvědčivě.
Budete se smát, překvapí vás pasáže dojemně nádherné lyriky ( já osobně, jsa čtenářem Stančíka, jsem přemýšlel, jestli to myslí vážně, nebo je to jen jeho skrytý vtip), budete napjatí a bude vás mrazit. Mistrovské dílo, přiznávám.

9 23.10.2016

Tato Steinbeckova určitě nejlepší kniha, nepočítám-li novelku O myších a lidech, je tak známá, že rozepisovat se tady o ní ani nemá smysl. Ale je to jedná z mála knih, která mi vstoupila do života už dlouho předtím, než jsem ji vůbec přečetl. A to tak: někdy v osmdesátých letech, když jsem byl školáček sotva umící číst, si ji rodiče koupili, bylo to vydání z Melantrichu s obličejm vrásčitého starce na obálce. Snad ovlivněn tímto portrétem, který ale vůbec nevypadá hrozivě, spíš naopak laskavě, jsem název knihy přečetl jako Hrozný Hněvu. A tak přišel na svět Hněvu. Pamatuji se, že jsem často jakožto dítě zvyklé si vymýšlet příběhy, přemýšlel kdo to asi ten Hněvu je a jakou roli v knize má a proč je tak hrozný. Nejčastěji jsem si ho vybavoval jako neúprosného a krutého vládce nějakého rodinného klanu. Na svůj omyl jsem přišel až po dlouhých letech. A tak úplně rozumím Ireně Douskové a jejmu Hrdému Budžesovi.

9 16.02.2016

Skvělé prázdninové čtení. A to nemyslím nijak ve zlém. Naopak. Břitké, inteligentní, vtipné povídky sršící černým humorem, někdy až na hranici cynismu vás rozhodně chladnými nenechají a přitom se tak krásně čtou a tak baví. Kolik autorů to umí, nebrat se tak vážně a přitom se vnutit do myšlenkových závitů čtenáře. Na některé povídky této knihy nezapomenu. Z těch humoristických Léčba neklidem, Klid a mír venkova, Myš (teď už vím, kde vzal Rowan Atkinson námět pro svoji slavnou převlékací scénu z Mr. Beana) a Vůl, který měl stání. A z těch mrazivých, při kterých jsem si říkal, jestli byl Saki opravdu takový cynik pak Mlčení Lady Anny, Kocomour - která trefně postihuje lidskou přetvářku a pokrytectví. A zvlášť legendární povídka Sredni Vaštar, o krutém bohu ponižovaných a utlačovaných. Je to zásluha Jana Zábrany, že Sakiho pro nás znovuobjevil.

9 05.08.2013

Golding se většinou opravdu nečte lehce a tato kniha není vyjímkou. Ale na druhou stranu prokousat se jí je silný zážitek. Nejlepší na jeho knihách je to, že je s dočtením poslední stránky nezaklapnete a neodložíte, ale začínáte knihou znovu listovat, vracíte se k určtitým pasážím, znovu je pročítáte, hledáte v nich klíč k rozřešení hádanek, a to me děsně baví. Schéma Goldingových románů je složitě propracované, vše se zdá tam má svůj smysl. Nestačí jen číst a nechat děj proplouvat. S tímto přístupem byste ho znechuceně odložili po několika kapitolách. A opravdu zjišťuji, že největší rozkoš z této a jiných jeho knih mi činí přemýšlení a rozebírání jich, po tom, co už jsem je dočetl (možná že to úplně nezní jako poklona jeho literárnímu umění :-), ale je...)
I tentokrát obsah směřuje k morálnímu ponaučení a to velmi krutě bolestnému. Nakonec totiž nepřemýšlíte o Christopheru Martinovi, ale o sobě samém, zda-li také nesměřujeme k opuštěnému skalisku uprostřed moře. Mrazí mě z toho.

"Mohl jsem se pozorovat a odhadnout, jaký dopad má přítomnost Christophera Hadleyho Martina na svět."

To je základní myšlenka knihy. Ale to jméno by mohlo být jakékoliv.

9 23.02.2013

Zweig by hlavně mistrný psycholog, dokládají to už jen názvy některých jeho děl, v kterých se věnoval různými pohnutími lidské duše - Netrpělivost srdce, Amok, Zmatení citů, Opojení z proměny. Ani tato kniha není vyjímkou, spíše než o román se jedná o psychologickou studii. Studii soucitu. Hrdina knihy snad z životní nezkušenosti rozdává lživý soucit. Má za to, že tím pomůže a sebe vyzdvihne výš, do sféry "dobrých" lidí. Má dokonce několikrát pocit takřka svého zbožštění, když je přesvědčen, že působí dobro druhým. Jenže nakonec se to ukáže jako sebeklam - prázdná slova nestačí. V poslední důležité chvíli podlehne konvencím, pohodlnosti toho, že někdo věc vyřeší za něj - anebo místo přijetí odpovědnosti raději přemýšlí o sebevraždě. Tím je prokázána jeho zbabělost. A on zbabělcem opravdu je, stejně jako drtivá většina z nás! A proto k němu i tak cítíme určité sympatie. Vždyť kolik je na světě doktorů Condorů, kteří by obětovali svůj prospěch v něčí jiný?
Ostatně téma odvahy a slabosti se prolíná více Zweigovými díly, stačí vzpomenout Triumf a tragiku Erasma Rotterdamského, nebo Svědomí proti násilí.

9 19.02.2013

Číst Hesseho je vždycky svátek. A ani u Demiana tomu nebylo jinak, ačkoliv z mystických Hesseho knih je podle mého Demian (stejně jako třeba Narcis a Goldmund) pořád jen jakýsi předstupeň ke Stepnímu vlkovi a Siddhártovi, ve kterých Hesse dosáhl vrcholu své tvorby věnované duchovnímu hledání sebe sama. Snad mohl být děj přece jenom trochu více rozvinut, zvlášť když popisuje poměrně dlouhou dobu, každopádně Demian i jeho matka působí dost odtažitě a spíš připomínají polobohy, než obyčejné smrtelníky. Také mi nesedělo, že někdo kdo se tak důkladně zdržuje stádnosti a zakládá si na svébytné osobnosti je ve skutečnosti povoláním voják, tohle mi úplně neštimuje dohromady. I když kdo ví jaké důvody ho vehnaly tam kde je, to už Hesse nepopisuje. Co je však na tomto dílku úžasné jsou stejně jako u Stepního vlka možnosti výkladu. A to mám rád, když autor nechává "pracovat" i čtenáře. Co když nakonec ani žádný reálný Demian nebyl? Ne, tentokrát se nedá operovat s možností snu jako u Stepního vlka, ale nebyl nakonec Demian jen projekcí Sinclairovi duše? Jednou z několika bytostí, které mu pomohli vypořádat se sám se sebou, se svým osudem, odlišností? Když se zraněnému Sinclairovi na konci knihy naposledy "zjeví" Demian říká mu totiž toto: "Musíš se obrátit do sebe a naslouchat a zjistíš, že jsem v tobě uvnitř."
A nebyl tam nakonec vždy?

8 05.02.2014

Zažili jste to už někdy? Že jste začali víceméně díky náhodě číst knihu a pak jste poznenáhlu zjistli, že čtete naprostou klasiku a byli jste jí uchváceni? Tak to je případ mne a téhle knihy. Přišel jsem k ní jak slepý k houslím, ale lepší je uvěřit, že to byla tzv. "božská náhoda", a pak už jsem jen cítil jak trnu, protože tohle v ruce držím vybroušený drahokam-diamant. Jak je trapné, že výtvory lidského ducha jsou o mnoho méně ceněny, než kameny vytěžené z nitra Země. Zajímalo by mě, kolik lidí čtoucí literaturu zná dnes Selmu Lagerlof. A jaká škoda to je!
Tak dojmutý, vcítěný do života postav, jsem byl naposledy asi, když jsem četl od Piera Lottiho Islandského rybáře. Tohle bylo stejně silné. Chcete-li znát člověka v jeho opravdu lidské stránce čtěte tuto knihu. Chcete-li najít sílu ze svých proher, přečtěte si ji. Nemohu říct nic jiného, než naprostá literární krása a nádhera - srovnatelný niterní žážitek byl například z Dostojevského Zločinu a trestu.
Čtěte a objevujte!

8 13.11.2013

Už dávno jsem pojal podezření, že Karel Klostermann vlastně píše ne až tak čistou realistickou literaturu, ale mytologii
Šumavy, a za realismus je to považováno proto, že on se k tomu nikdy nevyjádřil a kritici to tak pochopili. :-) To myslím s trochou nadsázky... ale že jeho příběhy vesměs jsou "novodobými" mýty toho úžasného kraje, tomu věřím docela. Jen si vemte tuto novelu. Jde o ponurý příběh na téma viny a trestu, ale netrestá spravedlnost lidská, nýbrž ta vyšší. Když v popisované osadě dojde ke zločinu, kterému nikdo nezabrání, ač takřka všichni vědí, že se děje a jen jeden, který to netuší přijde pozdě, snese se na ni velké hejno havranů, a už v ní zůstane krákat na střechách. Také zástupy lišek náhle bloudí po nocích mezi domy a hledají čím by se nasytili. Jako poslové temnot, zvěstovatelé zprávy, že o vině se ví a nikdo trestu neunikne. Lidé zkažení touhou po majetku propadají svým neřestem. Někdo volí raději smrt, jiný s sebou nese své šílenství. Kůrovcový ráj pomalu končí a na kraj padá bída. Osada beze stopy zaniká...

8 17.06.2013

Nikdy bych si nebyl pomyslel, že je možné složit román vlastně zhola jen ze samých myšlenek a úvah a napsat to tak, aby to přitom bylo úžasně čtivé. A to i přes skutečnost, že tohle arcidílko se krom úvodní kapitoly de facto odehrává jen v mysli hlavní postavy.
Věřím, že tohle je jedna z knih, ke kterým se člověk po čase vrací a i když je čte potřetí stále bude nacházet nové a nové podněty pro přemýšlení. Hesse měl dar věci vysvětlovat prostě, přímě, nepotřeboval k tomu používat frází, ani odborných výrazů, věty v jeho knihách plynou jako klidná řeka, ale také její silou podemílají břehy konvenčnosti a měšťáckosti...

8 28.04.2013