JakeTheDog komentáře u knih

Noel O'Regan - Přitažlivost pádu

Micheál žije již několik let opuštěným životem a jeho jediným společníkem je pes Sammy. Oba společně bydlí v domě, který stojí poblíž prudkého útesu. Okolí Mikáelova domu je nádherné, na pohled  idylické prostředí východního Irska, které  láká k romantické procházce. Útes však neláká pouze turisty. Láká také lidi, kteří chtějí pádem z útesu uk,nč.t vlastní ž,vot. Micheálovím posláním je záchrana takových ztracených lidí. Mnohdy totiž stačí pouze empaticky naslouchat a poskytnout bezpečné prostředí. Takový úkol má však velké důsledky i na Micheálovo duševní zdraví. Micheála navíc svazuje nedořešená minulost.

Autor ve své prvotině otevírá především téma zodpovědnosti vůči bližním. V jakém okamžiku musíme upřednostnit vlastní blaho před blahem druhých? Můžeme pomáhat druhým, když nedokážeme pomoci sami sobě? A je touha pomáhat ostatním vždy pouze altruistická, nebo může skrývat i jiné pohnutky? Výrazná jsou také témata nedořešené minulosti a nutnost komunikace. Téma dobrovolného k.nce ži,ota je oproti výše zmíněnému  rozvedené méně. Od knihy s takovým námětem jsem očekával hlubší ponoření. Je to poměrně škoda, protože vyprávění na mnoha místech vyloženě pobízí k hlubším prozkoumání i tohoto tématu.

Autor píše přehledným stylem a celá kniha je i přes těžká témata dobře čitelná a má několik silných momentů. Jako celek je ale autorův styl na můj vkus málo výrazný a zaměnitelný. Pokud bych knihu porovnával se Sarou Baume, která píše o podobných tématech, tak "Přitažlivost pádu" jasně prohrává. Podobně to je i s emocemi. Kniha má několik silných míst a rozhodně nemůžu říct, že bych čtení nijak neprožíval. Zároveň bych ale u knihy s takovou tématikou očekával o dost větší emoční dopad. Nejvíce mi chyběla hlubší psychologie postav, která by knihu mohla proměnit ve výjimečný čtenářský zážitek. Bohužel i zde se pohybuje spíše na povrchu.

Kniha je trochu nevyužitý potenciál. Nejvýraznější je na ní její námět. Vše ostatní dělá pouze dobře a ničím nevyčnívá. Se svým názorem jsem ale v menšině, kniha má na internetu dobré ohlasy, takže pokud vás zaujal námět, tak i přes mé výtky za zkoušku určitě stojí.

Hodnocení 3/5

3 13.01.2024

Na severovýchodě Číny se nachází zapadlý, chudý region Náhorní Pustiny. V jeho středu se nachází městys Velká Ohrada. Zde žije rod Šang-kuanů, který tvoří matka Lu, jejích osm dcer a vysněný syn Zlatko. Zlatkův porod odstartuje mnohovrstevnatý příběh, který sleduje historické proměny Číny, počínaje třicátými lety a konče devadesátými lety 20. století. Na pozadí těchto historických proměn se odehrává příběh rodu Šang-kuanů a především syna Zlatka, do kterého jsou vkládány velké naděje. Zlatko je ovšem povahou slaboch a celý jeho příběh je groteskní životní poutí ztraceného člověka.

Mo Jen napsal jednu z nejpodivnějších, nejvíce fascinujících a také nejodpudivějších knih, co jsem kdy četl. Celá kniha je směsí magického realismu, kombinovaného s historickou fikcí, groteskou a satirou. To vše vyhnané do záměreného extrému a absurdity. Formou satiry, která se mnohdy zvrhává v absurdní frašku, poukazuje na obrovskou krutost a nespravedlnost čínské historie, z pohledu chudých obyvatel jedné malé obce. S tím je spojená i enormní explicitnost, s jakou autor popisuje lidské utrpení a násilí. Knížka je doslova jako horská dráha. Na jedné stránce jsem byl upřímně pobaven, na další doslova zhnusen a na další zase ohromnen krásou autorova stylu.

Kniha totiž mezi vší groteskní absurditou, satirou a krutostí, nabízí i vážné a mnohdy velice dojemné chvíle. Autorův styl je doslova úžasný. Na mnoha stranách vytváří poetické a velice krásné okamžiky, plné velmi živelného, sugestivního, barvitého a neuvěřitelně obrazotvorného vyprávění. Celým románem se táhne apokalyptická a beznadějná atmosféra, která mnohdy přerůstá ve výjevy čirého šílenství a zoufalství. Je velice pozoruhodné, s jakou lehkostí autor střídá vtipné, krásné, dojemné a odpudivé momenty.

Kniha je velice komplexním dílem. Obsahuje obrovské množství metafor a symboliky. Jejich základní pochopení je podstatné pro porozumění celému příběhu.

V závěru knihy jsem byl už trochu vyčerpaný, vzhledem k její hutnosti a délce. Také jsem si neodnesl žádnou výraznější myšlenku. I přes to se jedná o fascinující a úžasnou četbu, která je ale bohužel jen pro velice malý okruh čtenářů.

Hodnocení 4/5

3 14.09.2023

Victor Hugo - Bídníci

Je možné na Bídníky pohlížet pouze jako na naivní a idealizovaný příběh o lásce a o boji dobra se zlem. Ve spoustě věcí jsou také poplatní době napsání. To vše je do jisté míry pravda, byla by ale velká škoda je hodnotit pouze tímto pohledem. Victor Hugo byl možná omezen dobou, v níž žil, dokázal ale velmi dobře snít i mimo ni a v lecčems ji předejít. Vytvořil komplexní a co se týče zkoumání lidské povahy univerzální knihu, ve které si dokáže snad každý najít to své. I v dnešní době dává podněty k zamyšlení nad obecně rozšířenými představami o lidské povaze a svědomí, o povaze práva, spravedlnosti, lásky, náboženství a politiky.

Bídníci vypráví příběh Jana Valjeana, který ukradl bochník chleba, aby nakrmil hladovějící rodinu. Při krádeži je přistižen a je odsouzen na pět let na galejích . Z věznice ovšem několikrát uprchne a vyslouží si tím prodloužení trestu na 19 let. Po propuštění je Jan Valjean pokořený a nenávidí celý svět. Brzy se ale setkává biskupem, který mu projeví obrovskou a nečekanou laskavost. Ve Valjeanově svědomí se odehraje velký obrat, který změní celý jeho následující život plný velkých událostí a nečekaných zvratů.

Bídníci ovšem nejsou pouze příběhem Jana Valjeana. Důležitou součástí je také historicko - filosofická část, která velmi často přesunuje děj na druhou kolej a zabývá se historickými reáliemi tehdejší Francie a filosofickým zamyšlením nad lidským životem a fungování společnosti. Tyto části tvoří pocitově kolem 40 % knihy a pro některé současné čtenáře mohou být překážkou (autor například na 50 stranách popisuje fungování jednoho klášteru) .

Victor Hugo psal velice krásným, květnatým a elegantním jazykem, který přirozeně plyne a svými dlouhými, poetickými popisy vytváří doslova nádherné momenty. Styl knihy je úžasný a sám o sobě je důvodem, proč jsem si užíval celých 1400 stran. Navíc nepůsobí ani příliš archaicky a je čitelný i pro dnešního čtenáře.

Stojí za to číst Bídníky i v dnešní době? Já jsem přesvědčený, že ano. Zkoumání lidské povahy, krásný jazyk, poutavý příběh plný zvratů, obsáhlá historická exkurze do Francie 19. století. To vše jsou důvody, proč dát Bídníkům alespoň šanci.

Hodnocení 4/5

Temná a silně stylizovaná kniha, pojednávající o konzervativní, nábožensky založené rodině, která se vyrovnaná se ztrátou jednoho z členů. Vše se odehrává v prostředí staré farmy, na které se vrší katastrofy a její obyvatelé postupně upadají do naprostého zmaru.

Vše začíná motlitbou naštvané, dvanáctileté dívky přezdívané "Bunda", která prosí boha, aby otec neporážel jejího milovaného králíka a ať si raději vezme bratra Mattiese. Chvíli poté se rodina dozvídá, že pod Mattiesem praskl led během bruslařského závodu. Tímto okamžikem padá na celou rodinu hluboká temnota, která se s dalšími stránkami stále prohlubuje.

Kniha očima "Bundy" ukazuje úpadek rodiny vzniklý disfunkčními způsoby vyrovnávání se ztrátou jednoho z členů. Oba rodiče spojuje naprostá tabuizace jakýchkoli rozhovorů o Mattiesovi. Jediný způsob útěchy shledávají ve striktně puritánské víře spojené s citováním žalmů. Děti "Bunda", Hanna a Obbe tak nedostávají prostor k pochopení a usmíření. Vzhledem k úplné absenci  rodičovské péče u nich vnikají traumata, projevující se temnými fantaziemi, které přecházejí v sadistické sklony.

Hlavní síla knihy spočítá ve stylizaci, silné obrazotvornosti a poetičnosti, která naturalistickým  způsobem předkládá utrpení ve formě psychické i fyzické. Tím je vytvářena bezútěšná atmosféra naprosté opuštěnosti a bezmocnosti. Mnoho scén má schopnost emočně zasáhnout a doslova uvíznout v mysli.

"S večerem přichází tíseň" řeší témata týkající se absence komunikace, náklonnosti a s tím spojenými pocity opuštěnosti. Velký důraz je také na hledání vlastní identity. Celá kniha je psaná v metaforách a symbolech, čímž autor(ka) podněcuje k zamyšlení a prohlubuje celkový zážitek.

Dlouho jsem nečetl tak fascinující a emočně zahlcující knihu. Jedna ze tří nejlepších knih, co jsem letos četl. Přesto bych byl opatrný s jejím doporučení a to především proto, že jde mnohokrát za hranu snesitelnosti a postrádá jakékoli pozitivní momenty.

3 14.11.2022

Poměrně zdařilá výpověď o životě některých lidí na rozmezí třicítky. O nejistotě jakým způsobem život směřovat a co od něj chtít, o nesplněných snech a o hledání sebe sama v kontextu očekávání toho jaký by člověk měl být podle společnosti a nejbližšího okolí, díky čemuž je člověk v začarovaném kruhu a tápe .

První polovina je skvělá, v hodně věcech s Amalii souzním, od jejích vnitřních pocitů, přes senzitivitu, až po lásku k Murkamimu a Japonsku. Styl je lehký, upřímný, místy poetický, zároveň ale často lsarkastický (lehká vzpomínka na Faulerovou). Konec je bohužel na úrovni strohé "psychoanalýzy " a mne v kontextu celé knihy vůbec nesedl.

Člověk podle mne musí v tomto případě Amalii do jisté míry rozumět, aby si knihu užil, pokud jsou někomu podobná témata cizí, tak se bude s knihou nejspíše dost silně míjet.

3 28.04.2022

Pro mne rozhodně nejslabší Murakami. Je to takový derivát všech jeho předchozích velkých děl a každá myšlenka, linka, nebo motiv už byli použity někde jinde. Platí to jak pro hlavní témata, jako boj se zlem za účelem znovuzrození (proměna "kluka v muže"), prolínání reality a snu, tak i pro méně důležité motivy jako například velká černá díra v zemi, ve které člověk ztrácí kontakt s reálným světem (ano koukám na tebe Ptáčku na klíček), vtah hlavní hrdina x "zvláštní dívka", zvláštní, tajemná vedlejší postava, fantazijní postavy promlouvající ke čtenáři, všudy přítomná hudba atd... Murakami si bohužel v mých očích nedrží ani jeho "běžného standartu" a hlavní postava je vyloženě nezajímavá, chyběl mi můj oblíbený suchý humor a atmosféra (tak úžasná v jeho minulých knihách) už také není to co bývala...

Nebýt Murakamiho předchozích knih, tak mě kniha určitě zaujme, ale ve světle jeho předchozích knih je to pouze slabý, opakující se derivát jdoucí po stejné koleji. I mistr tesař se holt někdy utne :)

3 09.07.2020

Jakub Stanjura - Srpny

Gaslighting je velice zákeřnou formou manipulace, při které jsou zpochybňovány vzpomínky, schopnosti a celkové vnímání reality. Oběť přestává důvěřovat vlastním schopnostem a stává se závislá na manipulátorovi. S tímto se musí potýkat i dospívající Daniela, jejíž matka je bezcitná manipulátorka, které je podřízená celá rodina. Během vysoké školy Daniela konečně uniká z toxického prostředí domova. Nachází si partnera Štěpána a doufá, že se dokáže vypořádat se svojí minulostí. Je ovšem Štěpán ten pravý člověk, se kterým dokáže žít šťastný život?

Jakub Stanjura, prostřednictvím příběhu Daniely poodkrývá děsivou problematiku gaslightingu. Ukazuje postupný a plíživý rozklad vlastní sebehodnoty, správnosti úsudku a zpochybnění zažívané reality. Nejhorší je zmíněna plíživost a nenápadnost, ze kterých plyne nepochopení okolí, pro které se něco tak zdánlivě nevýrazného a těžko pojmenovatelného stává malicherností. Domácí nási.í ale není pouze o modřinách.

Stanjura do knihy zpracovává i další témata týkající se mezilidských vztahů. Zdůrazňuje především zásadní důležitost komunikace a potřebu sdílení a pochopení ze strany blízkých. Celé vyprávění je velmi citlivé, intimní a dává prostor především Danieliným pocitům a myšlenkám. Je jen škoda, že autor témata jen popisuje a nesnaží se přicházet s vlastními otázkami a myšlenkami.

Srpny jsou velmi emotivní a rozhodně se nejedná o příjemné  čtení. Stanjura napsal realisticky působící příběh, nepřekračující hranici sentimentality. Díky tomu v sobě tato tenká kniha ukrývá silné a autenticky působící emoce. Celým vyprávění se navíc táhne tíživá a nepříjemná atmosféra, symbolizovaná horkým, dusným srpnem.

Předností knihy je i její obrazotvorný a místy až poetický styl. Autor používá krátké a úderné věty. Do jedné krátké věty dokáže vměstat velké množství významů a z mého pohledu nemá vyprávění žádné hluché místo. Svojí obrazotvorností skvěle dokresluje atmosféru probíhajích scén a Danieliných pocitů.

Téma disfunkčních mezilidských vztahů je v české literatuře velice časté. Srpny dle mého názoru patří díky své formě mezi to nejlepší, co bylo na podobné téma v české literatuře napsáno.

Hodnocení 4/5

2 19.10.2023

Mary Karr - Klub lhářů

Americká básnířka Mary Karr nás ve svých memoárech přenáší do jejího raného dětství, které se ovšem rozhodně nedá nazvat příjemným. Marry vyrůstala s o pár let starší sestrou Lecii, v rodině psychicky nestabilní matky alkoh.ličky a s otcem, který tráví většinu času prací v rafinerii a nebo v pánském klubu nad lahví alkoholu. Oba mají své dcery sice rádi a záměrné jim neubližují, zároveň ale mají k ideálním rodičům hodně daleko a především matčiny záchvaty šílenství vytváří extrémně krizové situace. Marry a Lecia se tak o sebe musí starat především sami. Z obou sester postupně vyrůstají samostatné a zároveň velice svérázné děti.

Většina knihy se odehrává v poměrně krátkém časovém odbdobí, od roku 1961, do roku 1963 a sleduje Marry od jejích šesti, do osmi let. Život obou sester byl ovšem natolik bouřlivý, že i na ploše takového krátkého období má autorka stále co vyprávět.

Celá kniha je takovou kombinací smíchu a pláče. Autorka své zážitky vypráví s obrovskou dávkou sarkasmus a černého humoru. Humor je ovšem poměrně ostrý a rozhodně není pro každého. Kniha často přechází i do své druhé polohy, ve která dokáže být velice pochmurná a smutná. Při vyprávění těžkých zážitků je autorka vážná a svojí upřímnou výpovědí, bez jakékoli sentimentality, dokáže silně zasáhnout a upřímně dojmout. Mary Karr střídá tyto dvě polohy naprosto přirozeně, obě polohy se vzájemně doplňují a celý takto vzniklý kontrast skvěle funguje.

Kniha je velice dobře čitelná, dobře srozumitelná a má velice rychlý spád. Autorka šetří s popisnými pasážemi, když už je ale použije, tak krásně dokreslují atmosféru. Kniha ale přeci jenom není po jazykové stránce úplná špička a například podobně laděná kniha "Pod skleněným zvonem" od Sylvie Plath je dle mého názoru v tomto ohledu lepší.

V knize jsem postrádal nějakou nosnou myšlenku a mě osobně po této stránce nepřinesla nic nového. Pak jsou tu ale lidé, kteří se dokáží s vyprávěním Mary Karr ztotožnit a kniha k nim promluví i na hlubší, osobní úrovni. Je pro mě naprosto pochopitelné, že se pro takové čtenáře může jednat o jednu z nejlepších knih v jeho životě, s velkým terapeutickým rozměrem.

Mé hodnocení 4/5

2 28.09.2023

Ben, Marion a jejich syn David žijí na klasickém americkém předměstí. Pomalu se blíží léto a hlavně Marion touží na nějaký čas zmizet. Už jí totiž unavuje nekonečný stereotyp a otravní, šmírujicí sousedé. Najde inzerát, který nabízí možnost pronájmu obrovského, honosného domu uprostřed přírody na celé léto a za směšně nízkou cenu. Celá rodina se nakonec v domě ubytujte a to i přes velice podivné majitele. Postupně se ovšem začíná ukazovat, že vše není tak ideální, jak se na první pohled zdálo a že dům skrývá tajemství, které postupně doléhá na všechny členy rodiny.

Před čtenářem se tak rozehrává klasická variace na příběh o strašidelném domě. Jednou z důležitých vlastností dobrého horo.ového příběhu jsou dobře zpracované postavy. K čemu je totiž strašení, když se člověk nebojí o postavy? Tento aspekt funguje v knize na výbornou. Autor věnuje postavám velkou pozornost, každé dává vlastní, fungující osobnost a výborně vykresluje jejich vzájemné vztahy. Hlavně vztah Bena a Marion působí velice autenticky. Jejich neustále vzájemné popichování dodává vztahu na uvěřitelnosti a také dává vzniknout mnoha vtipných okamžikům.

Neméně důležitým aspektem horo.u je také atmosféra, pocit strachu a napětí. Toto se knize bohužel daří o poznání méně. Začátek vyprávění je přitom velice dobře rozehraný. Dům působí tajemně a sám jsem byl zvědavý na jeho tajemství. Zhruba od třetiny se ale "OBĚTINY" s každou další stránkou stávají více a více předvídatelnými. Autor opakuje stále stejné motivy a nijak nevybočuje. Knížka se tak pomalu stává přímočarým, zdlouhavým vyprávěním a ztrácí na veškeré atmosféře a napětí, které tak dobře vybudovala na svém začátku. Neustále jsem čekal na nějaký zvrat, který vyprávění trochu povzbudí. Ten ovšem nikdy nepřišel.

Při čtení jsem musel myslet na jednu starou českou klasiku. Na Neviditelného od Havlíčka. Ten se také odehrává ve starém domě a také sleduje postupný rozpad osobnosti postav a je mnohem děsivější a celkově mnohem atmosféričtější, i přes to, že nemá mysteriózní linku a není horo.em.

Kniha si určitě své fanoušky najde. Mě ale i přes slibný začátek zklamala

Hodnocení 2/5

2 10.09.2023

Chaim Potok - Jmenuji se Ašer Lev

Ašer Lev je známým malířem. Dokonce je jedním z pouhých dvou slavných židovských malířů. Jeho život ale rozhodně není nijak jednoduchý. Vždy byl citlivým člověkem, vyrůstajícím v prostředí velice ortodoxní židovské komunity, která považuje emoce za něco, co je člověku na obtíž a jejich projevy chápe jako znak nevyzrálosti. Ašer Lev proto není zvyklý dávat své pocity najevo. Už od malička ale nachází úlevu v malování, které je pro něj jediným způsobem, jak své emoce projevit a postupně objevuje svůj obrovský talent. Ten je ale trnem v oku jeho otci, který stejně jako téměř celá jeho komunita považuje malování za hřích, který odvádí lidi od víry.

Ašera a jeho otce rozděluje, ale zároveň i spojuje jedna důležitá vlastnost. Tou je nutnost následovat své životní poslání. Pro Ašera je to malování, které je pro něj nejdůležitější věcí v životě. Jeho otec naopak celý život zasvětil pomoci jiným židům, kteří jsou stíhání za svůj původ a malování svého syna považuje za něco, co zásadně odporuje jeho výře. 

Kniha je velice spjatá s kulturou ortodoxní židovské komunity, ukazuje její fungování a přibližuje její vnímání náboženství a umění. Poselství celé knihy ale dalece přesahuje židovskou kulturu a je univerzálně přenositelné. Celý příběh je totiž především o hledání a prosazení své vlastní identity navzdory nepřízni okolí, o touze po svobodě, důležitosti životního poslání a o síle lidské vůle.

Většinou knížky se táhne chladná a pochmurná atmosféra. Mnohdy dokáže být velice tíživá. Životní pouť Ašera Leva je plná osamění a touhy po rodičovské lásce a pochopení.

Styl mi v mnohem připomíná severské autory. Kniha je psaná krátkými větami a poměrně úsporným jazykem. Veškeré emoce se odehrávají, nepřímo, mezi řádky. Tento styl skvěle dokresluje emočně chladné prostředí, ve kterém Ašer vyrůstá. Některé věty na mě ale působily až příliš stroze. Popisné pasáže se v knize vyskytují spíše zřídka, vždy jsou ale skvělé, vystihují momentální okamžik a dobře budují jeho atmosféru.

"Jmenuji se Ašer Lev" je výborná knížka, kterou doporučuji každému čtenáři, kterého zajímají silné příběhy o dospívání a hledání vlastní identity.

2 17.08.2023

Jérõme Bonnetto - Jistota skal

Ségurian je svérázná horská vesnice se čtyřmi sty obyvateli, která žije podle vlastních pravidel a tradic. Do této vesnice se stěhuje Guillaume. Doufá, že zde nalezne svůj vysněný způsob života. Zakládá si ovčín a stává se pastýřem podle starých způsobů. Toto se ovšem nelíbí obyvatelům vesnice, pro které je Guillaumův příchod narušením jejich zážitých pořádků. Mezi obyvatelemi vesnice a Guillaumem se rozhořívá konflikt, který postupně eskaluje.

Guillaumo je dobrácký člověk, ochotný kompromisu. Jeho styl života obyvatele Ségurianu neomezuje. I přes to je vnímán jako nový element, který jen svojí přítomností a svérázným přístupem narušuje zaběhnutý řád věcí. Obyvatelé Ségurianu se bojí, že se jejich životy změní už jen tím, že mezi nimi bydlí člověk, který žije jiným způsobem a odmítají to přijmout. Kniha takto poukazuje na strach ze změn, jehož příčinou je primárně neopodstatněný strach z nového a neznámého. Toto téma má velký přesah a je možné ho aplikovat na mnoho současných problémů.

Kniha také ukazuje eskalaci konfliktu, který postupně přerůstá do absurdních rovin, ze kterých není úniku. Je lepší se bránit i za cenu eskalace, nebo sklonit hlavu, přiznat porážku a nejistě doufat, že tím bude vše ukončeno?

Styl knihy je silně poetický a využívá velké množství dobře pochopitelné symboliky a metafor. V mnohém mi připomněl knihy od Jóna Kalmana Stefánssona. Oproti jeho knihám je styl "Jistoty skal" bohužel méně zdařilý. Dokáže nabídnout krásné, poetické momenty. Zároveň má ale i slabší místa, na kterých text trochu drhne. Především některé metafory působí, jako by byly do textu přidány vyloženě na sílu a ruší příjemný zážitek z četby. Kniha se také snaží budovat napětí, což se jí v mém případě tolik nepodařilo. Vývoj události je totiž vzhledem k tématu snadno odhadnutelný. Nechci ale vyznít moc kriticky. V knize určitě převažují dobré momenty.

"Jistota skal" je fajn jednohubka, která se příjemně četla a hodnotím ji jako nadprůměrnou knížku. Bude se líbit čtenářům, kteří mají v oblibě poetickou četbu, kombinující přírodu, lidské osudy a silné téma. Jen je potřeba počítat s nějakými nedokonalostmi.

Hodnocení 3,5/4

2 29.05.2023

(SPOILER) Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta - David Mitchell

V roce 1799 připlouvá do Japonska mladý úředník Jacob de Zoet. Vzhledem k trvající izolaci Japonska je zakázán vstup všem cizincům na japonské území. Proto je zřízeno několik malých obchodních stanic na ostrůvcích poblíž japonských měst. Ty slouží jako jediné místo styku mezi Japonci a okolním světem. Jedním z nich je i nizozemská obchodní stanice Dedžima. Ta je spojená mostem s Nagasaki, do kterého je cizincům zakázán vstup. Na Dědžimu vstupuje i Jacob de Zoet, který má za úkol odhalit korupci minulých ředitelů stanice. Jakob se pomalu seznamuje s chodem stanice a s jejími obyvateli. Jedním z častých návštěvníků Dedžimy je také  studentka medicíny Orito, do které se Jakob rychle zamiluje.

Díky striktnímu dohledu japonských úředníků a velice malé rozloze Dedžimy, je tato stanice pro všechny obyvatele určitou formou vězení. Kniha ukazuje různé formy omezování lidské svobody na příkladech bělošských obyvatel Dedžimy, jejich otroků a také na samotných Japoncích, kteří nesmějí opustit svoji zemi. Dalšími důležitými tématy knihy jsou nevyzpytatelnost osudu a lidské svědomí. Všechna zmíněná témata se spolu vzájemně proplétají. Autor ovšem témata zpracovává spíše povrchově a jsou především osou, která propojuje dějové linie.

Po dějové stránce je kniha velice rozmanitá. Výrazná je především detektivní a romantická linka. Vyprávění má ale také několik dobrodružných, a dokonce i mysteriózních částí. Místy je děj ovšem trochu schématický, což se týká především romantické linky, která se nevyhýbá klišé a působí spíše jako eskalátor pro jiné události.

Velkou předností je výborný styl Davida Michella. Ten je velice čtivý a vtahující. Autor používá krátké popisné věty, které téměř "jakoby mimochodem" vkládá do probíhajících scén a rozhovorů. Většinou jde o popis nějaké drobnosti, která výborně dotváří atmosféru probíhající scény.

Číst "Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta" bylo velice zábavné a díky atmosféře také poutavé. Jako celek má ale kniha z mého pohledu jisté nedostatky. Mé hodnocení sráží lehká schématičnost, nedostatek hlubších myšlenek a jedna z dějových linek, která mi do knihy příliš nezapadala.

Hodnocení 3,5/5

2 17.05.2023

"Slib" je příběhem jedné zámožné bělošské rodiny žijící v Jihoafrické republice. Rodinu sledujeme mezi lety 1985 - 2018. Pozorujeme její postupný úpadek způsobený především sobectvím, nevyřešenými křivdami a nesplněnými sliby. Příběh rodiny Swartových je do velké míry alegorií na samotnou Jihoafrickou republiku, která v té době zažívala velké proměny. Na začátku knihy umírá Rachel, matka rodiny Swatrových a těsně před smrtí slíbí černošské služce Salome, že zdědí rodinou farmu. Představa, že pozemek zdědí černošká služba je v zámožné, bělošské rodině nepřijatelná. Jediným členem rodiny, který na slib stále myslí a snaží se o jeho naplnění je dívka Amor. Tento slib však zůstává nesplněný a se svými následky se táhne celou knihou

Křivdy a nesplněné sliby mají své negativní následky nejen na rodinu, ale i na celou Jihoafrickou společnost. Ta v knize prochází bouřlivým obdobím plným společenským změn, které odstartuje zrušení apartheidu.
I po jeho pádu pokračuje rasová segregace a povýšenost bělošských rodin. Rasismus a segregace nezmizely, pouze změnily formu, která je jen méně nápadná, ale přesto stále přetrvávající. Staré, nevyrešené křivdy ve společnosti stále trvají a negativně ovlivňují budoucí vývoj. To samé platí i pro rodinu Swartových.

Kniha také zobrazuje důležitost komunikace a potřebu pocitů lásky, přijetí a naděje. Jejich nedostatek poznamenává nejen jedince, ale i společnost a způsobuje postupný úpadek.

Autor velice často střídá vypravěčské perspektivy a ryhle přeskakuje mezi postavami a scénami. Často boří čtvrtou stěnu a promlouvá přímo ke čtenáři. Kniha je psaná dlouhými a stylisticky precizními větami. Zároveň je také čtivá a je z ní cítit lehkost, která mi evokovala knihy Virginie Woolf. U té se autor inspiruje také také důrazem na psychologii postav. Strukturou a tématy je zase velice podobná Williamu Faulknerovi. Čtení "Slibu" přináší i přes náročná témata velice krásný, estetický zážitek. Má jediná výtka je pouze k místy lehce citelné schématičnosti.

Slib naprosto doporučuji každému čtenáři "náročnější" světové literatury. Je velká škoda, že mezi Odeonkami z konce minulého roku poměrně zapadla.

Hodnocení 5/5

2 18.03.2023

V dálněvýchodních kulturách je bílá barvou truchlení. Truchlení, které je nutné prožít, aby se člověk mohl očistit od zármutku a jít dál. Stejně jako když světlo proniká černou temnotou. Bílá je také barvou neposkvrněnosti, křehkosti, zranitelnosti, čistoty, naděje a znovuzrození.

Bílá kniha ale není jen o bílé barvě a její symbolice. Je to velmi poetická a emoční kniha o životě, hledání sebe sama, o truchlení a o smíření se s vlastní minulostí.

Krátké, útržkovité kapitoly plné myšlenek, které v člověku zanechají intenzivní pocity a dokáží inspirovat. Každá věta a každé  slovo má svůj smysl. Po  přečtené kapitole jsem knihu vždy na chvíli odložil a vstřebával. Číst a nechat se slovy pomalu unášet. Tímto způsobem četby dokáže kniha předat nejsilnější zážitek. Byla by škoda ji celou jen tak proletět. Člověk tím přijde o velice hluboký zážitek, který Bílá kniha dokáže předat. Jen jí to čtenář musí dovolit, udělat si čas, být o samotě v bezpečném prostředí a naladit se na ní.

Rozhodně to není žádné čtení pro hltače příběhů. Děj v podstatě žádný nemá. Han Kang napsala především silně metaforickou, poetickou a velmi intimní zpověď o sobě a o její předčasně zemřelé sestře a dovoluje nám tak na chvíli pohlédnout do jejích osobních pocitů a myšlenek.

Bílou knihu považuji  za  neopakovatelný čtenářský zážitek, který ale určitě není pro každého. Člověk rozhodně musí být na podobný druh četby naladěn.

Han Kang řadím mezi nejoblíbenější spisovatele a netrpělivě očekávám další její překlad.

2 22.11.2022

Viktorie Hanišová - Neděle odpoledne

Malý Theodor není jen tak ledajaký kluk. I maminka mu pořád připomíná, že je jiný než ostatní děti. Podle ní je Theo speciální a potřebuje i speciální péči. Proto bere speciální léky, má speciálně navržený režim, nemůže chodit do normální školy jako ostatní děti a musí s maminkou navštěvovat chrám, ve kterém se ho nějaký mesiáš snaží zbavit hříchu a jeho skvrny na obličeji. I díky té skvrně je Theo speciální. Jen si není úplně jistý, proč se skvrny maminka tolik štítí a snaží se jí ze všech sil odstranit. Taky nerozumí tomu, proč je na něj maminka někdy moc hodná a někdy zase zlá. Tatínek s Theem bohužel netráví moc času, protože má nějakou důležitou práci. Pravidelně každou neděli navíc zmizí někam pryč a vůbec o tom s Theem nechce mluvit. Theo má také kamaráda Hyna, který žije v jeho skříni.

"Neděle odpoledne" je knihou o  dysfunkční rodině a o neřešených trumatech, která jsou napříč generacemi nevědomky přenášeny z rodiče na potomka. Theovi rodiče nejsou zlí, pouze sami zažili v dětství traumata, se kterými se nedokázali vypořádat a přenášejí je tak na své potomky. Knížka dává důraz především na pocit silné odlišnosti, která je v různých obměnách hlavním důvodem útrap všech postav. Důležitým tématem je také komunikace a především její absence. Díky ní jsou traumata udržovaná při životě a přenášena dál. Komunikace je zde hlavní nástroj k přerušení "začarovaného kruhu".

Kniha balancuje na hranici přístupné a náročnější literatury. Hlavní důraz je zde dán na emoce a atmosféru. Kniha pro mě ovšem nepřichází s ničím novým a mimo posledních cca 90 stran jsem postrádal nějaké výraznější momenty. Vše tak zvládá "pouze dost dobře", což z ní činí kvalitní, ale nijak výrazné čtení. Styl psaní Viktorie Hanišové vnímám jako čtivý, ale zároveň trochu nevýrazný

"Neděle odpoledne" jsem si užil a jsem rozhodně rád, že jsem ho četl. Zároveň jsem ale nenašel nic vyjímečného, na co bych po čase vzpomínal.

2 19.11.2022

Labyrint nelidskosti je (fiktivní) knihou tajemného senegalského spisovatele Elimana. Její francouzské vydání v roce 1938 vyvolalo velkou kontroverzi. V tehdejších francouzských literárních kruzích bylo naprosto neočekávané, že by africký autor mohl vydat takto fascinující dílo. Záhy se ovšem rozšířily kritiky, které vedly ke stažení všech vydání. Do dnešních dní se dochovalo jen velmi málo výtisků a kniha i s jejím autorem upadly do zapomnění. Jeden z výtisků Labyrintu nelidskosti se dostane k mladému senegalskému spisovateli Diéganovi Fayovi. Kniha ho zasáhne takovým způsobem, že se rozhodne vypátrat jejího tajemného autora.

Nejzasutější vzpomínka na lidi je klasickou ukázkou postmoderního románu. Pod zdánlivě žánrovým, detektivním příběhem se ukrývá hluboký a poměrně náročný myšlenkový, mnohdy až filosofický román.
Autor se v knize zamýšlí především nad literaturou, nad její hodnotou, jejím současným stavem a také nad její kritikou. Zamýšlí se také nad samotnými spisovateli. Hodně se zaměřuje na problematiku afrických autorů žijících v západním světě, kteří se musejí potýkat s výrazným škatulkováním, s předsudky, přezíravou shovívavostí a nesmyslným očekáváním. Celá kniha má také výrazný existenciální přesah. Všechna témata jsou zpracovaná natolik zajímavě, že čtenář dle mého názoru nemusí být literárně vzdělaný/spisovatel, aby ho kniha dokázala zaujmout.

Nejzasutější vzpomínka na lidi je zajímavá i po dějové stránce. Celou knihou se táhne silný pocit tajemna, který nutí k dalšímu čtení. Vyprávění postupně rozvíjí několik linií a vyvolává mnoho otázek. Některé vysvětluje přímo, většinu jich ale vkládá pouze mezi řádky a dává velký prostor vlastní interpretaci. Kniha to rozhodně není jednoduchá, nic čtenáři nedá zadarmo a dává velký prostor k zamyšlení. Sám mám po dočtění v hlavě několik otazníků.

Nejzasutější vzpomínka na lidi se určitě nebude líbit všem. Je to kniha pro náročné čtenáře, kteří jsou ochotni proniknout do spletitého a nejednoznačného vyprávění. Já jsem z knihy velmi pozitivně překvapen a budu nad ní ještě nějaký čas přemýšlet.


Hodnocení 4/5

1 19.04.2024

Je rok 2015 a na východě Ukrajiny už přes rok trvá vál._ ka mezi Ukrajinou a proruskými separatisty. Fronta se neustále posouvá tam a zase zpět. Pro obyčejné lidi to znamená život v neustálém strachu. Jedním z obyvatel vál. _kou zmítaného území je učitel Paša. Jeho třináctiletý synovec Saško žije na internátě v nedalekém městě, které zrovna ovládli separatisté. Paško se proto sám vydává na dlouhou a nebezpečnou cestu, aby ho zachránil.

"Internát" na mě působil především jako velmi sugestivní postapokalyptický román. Celé vyprávění je dlouhá a smutná cesta opuštěnou a  zdecimovanou krajinou, kde se jen občas narazí na osamělé přeživší a kde s._ mrt číhá na každém rohu. Autor dává hodně velký důraz na atmosféru, čemuž dopomáhá skvělý a vyloženě krásný poetický jazyk, který je plný hrátek se slovy, symboliky a metafor. Internát díky tomu není odtažitý a chladný jako jiné vál. _čné romány. Naopak je v jistém slova smyslu jemným a citlivým vyprávěním, které pojednává především o bezmoci civilních obyvatel.

Kniha se snaží být přístupná co nejvíce lidem, a proto se vyhýbá naturalistickým nebo obzvlášť deprimujícím scénám. Těm se věnuje spíše nepřímo a nechává čtenáři prostor pro vlastní interpretaci.

"Internát" je velmi působivá kniha, jejíž hlavní předností je silná atmosféra, kterou podtrhuje poetický styl. Mám k ní ovšem pár výhrad. Místy mi přišla ve svých myšlenkách možná až moc doslovná. Také bych ocenil věští psychologickou hloubku. Paša se se setkává s mnoha různými lidmi, kteří stojí na rozdílných stranách. Moc rád bych četl o jejich rozdílných pohledech a o dopadech v._lky na lidi z různých sociálních vrstev. Z mého pohledu je škoda, že se tomu autor věnuje poměrně málo.

I přes menší výhrady je "Internát" výborná a velmi působivá kniha, kterou rozhodně doporučuji, především pro její silnou atmosféru a skvělý autorův styl.


Hodnocení 4/5

1 19.04.2024

Antonio Muňoz Molina - Polský jezdec

Mágina je malé městečko, zapadlé kdesi mezi horami ve španělské Andalusii. Život zde plyne pomalým tempem a lidé zde žijí tradičním životem, který jen velmi neochotně podléhá změnám. V tomto městě vyrůstá i Manuel. Jeho největší touhou je ovšem přetrhat vazby a z Máginy uniknout co nejdál to půjde. Je nekonečný únik před vlastním původem to správné? Je možné zapomenout na svou minulost? Manuelovi změní život opětovné a nečekané setkání s Nadiou, se kterou ho už od mládí pojí neviditelné nitky. Možná  je pro právě láska východiskem z nekonečného putování a hledání.

Polský jezdec mě od prvních stránek naprosto učaroval svým jazykem a atmosférou. Z vyprávění jsou cítit emoce, specifická španělská expresivnost a barvitost života v Mágině, protkaná jemným magickým oparem,  typickým pro španělské a jihoamerické autory. Barvitým vyprávěním se zároveň prolíná obrovská melancholie a nostalgie, které jsou cítit doslova z každé stránky. Při čtení jsem si připadal, jako bych se po celou dobu vezl na silné a často bouřlivé vlně emocí. Polského jezdce dělá výjimečným i autorův osobitý styl. Kniha je psaná v dlouhých, velmi květnatých a pečlivě budovaných souvětích. Jedná se o jednu z těch výjimečných knih, u které jsem si vychutnával doslova každý řádek. Zároveň se ale nejedná o přehnaně složité čtení, kniha naopak velmi příjemně plyne.

Manuelův nekonečný únik před lidmi a před sebou samým má za následek ztrátu vlastní identity. Většina knihy je tak o probírání vzpomínek a snaze o poskládání uceleného životního obrazu . Kniha tímto způsobem zpracovává především paměť, čas a s ním spojené neodvratné změny, které postihují nejen lidi, ale i místa. V knize je také velmi výrazné téma lásky a zamilovanosti. Ty jsou zobrazeny s velkou autenticitou, citlivostí, lehkostí a zároveň vášní. Kniha v tomto ohledu působí opravdu upřímně a já asi nikdy nečetl takové emoce lépe knižně zpracované.

Polský jezdce je opravdu skvělá knížka ve všech ohledech a je velká škoda, že tak zapadla. Já ji určitě nečetl naposledy. Každému čtenáři náročnější literatury ji doporučuji alespoň zkusit, rozhodně za to stojí.

Hodnocení 5/5

1 19.04.2024

Myeczisław Wojnicz přijíždí v roce 1913 do obce Görbersdorf, kde se nachází vyhlášené sanatorium pro pacienty s tuberkulózou. Tou trpí i Wojnicz. Po svém příjezdu se ubytovává ve výlučně pánském penzionu a je svědkem tragické události. Tou je úmrtí manželky majitele penzionu, kterému obyvatelé věnují až pozoruhodně malou pozornost. Wojnicz se postupně seznamuje s dalšími muži v penzionu, kteří společně diskutují nad různými tématy.

Empusion začíná jako jednoduchý příběh o životě několika pacientů, v jednom horském sanatoriu. S každou novou stránkou se ovšem začínají nabalovat další a další vrstvy. Kniha se pozvolna rozšiřuje a houstne. Zprvu jednoduchá témata nabývají postupně na komplexitě a přibývá velké množství symboliky. Témata se v závěru propojují a dávají vzniknout komplexní a netradiční četbě.

Témat je v knize velké množství. Nejzásadnějším je způsob, jakým lidé vnímají svět kolem sebe. Nakolik je lidské vnímání subjektivní? Existují jiné reality, které člověk není schopný vnímat? A proč lidé vnímají svět hlavně černo-bíle?

Obyvatelé penzionu mezi sebou sdílejí extrémně misogynní názory. Všechny tyto názory pocházejí z knih uznávaných, klasických autorů, jejichž výčet je uveden na konci knihy. Olga Tokarczuktak poukazuje na absurdnost názorů, které se v méně extrémních formách vyskytují i dnes a daří se jí napsat feministickou knihu, s výlučně mužskými postavami.

Autorčin styl je naprosto precizní a nemám mu co vytknout. V knize se nachází několik popisných pasáží, které patří mezi spisovatelkou špičku. Skvěle evokují atmosféru hor a lesů, během začínajícího podzimu. Lidé si často stěžují, že kniha není horor, jak je uvedeno na obalu, s čímž souhlasím. Celým vyprávěním se sice táhne pocit tajemna, ke strachu má ale daleko. Autorka ovšem nepíše žánrovovou literaturu

I přes nesporně vysoké kvality jsem ale přeci jenom od knihy Olgy Tokarczuk čekal trochu více. Po emoční stránce na mě neměla žádný dopad. Také mi místy připadala poměrně rozvláčná a některá témata malinko nedotažená. V součtu se ale rozhodně jedná o velice dobrou knihu s výbornou stylistikou, myšlenkami, jazykem a za přečtení určitě stojí.

Hodnocení 3,5/5

1 19.10.2023

Fiona Mozley - Království Elmet

John má pověst nejsilnějšího a nejdrsnějšího muže v okolí. Dříve se živil jako vymahač u lichváře a dnes si vydělává především jako boxer v nelegálních zápasech. John má ovšem i svojí druhou stranu. Je to také milující otec, který chce pro svého syna a dceru jen to nejlepší. Proto jednoho dne vlastnoručně postaví dům v jednom opuštěném remízku, do kterého se s dětmi přestěhuje a doufá, že je tak ochrání proti násilnému světu, ve kterém sám žije. V dnešním světě se ale nedá tak snadno zmizet a rodinný klid nebude trvat věčně.

Knížka vypráví o snaze vybudovat vlastní izolovaný svět s vlastními pravidly, ve kterém se dá žít soběstačný život v klidu a pohodě. Tato snaha je ovšem spíše zoufalou tohou a velice rychle přicházejí problémy.
Hlavním tématem a iniciátorem všech událostí je n@silí, které tvoří velkou část Johnova života.

Témata ovšem spíše načrtává, nejde příliš do hloubky a v mém případě se knížce nepodařilo předat výraznější myšlenku. To samé se týká i emocí. Autorka se snaží budovat vztahy uvnitř rodiny a ukazovat jejich pouto a touhu žít společně na jednom místě. Připadá mi ale, že by autorka mohla být více intimní a vztahy více prohloubit. Do postav jsem se tak nedokázal pořádně vcítit a po emoční stránce na mne knížka příliš nefungovala. Tématicky je mi přitom velice blízká. Tempo se ovšem změní v poslední třetině, která je velice intenzivní a emotivní. Je proto velká škoda, že si mě kniha nedokázala více získat ještě před poslední částí.

Velkou předností knihy je její styl. Autorka velice dobře vyvažuje lyrické pasáže s méně stylizovanými, realisticky pojatými pasážemi. Tímto způsobem dokáže vybudovat atmosféru v popisnějších částek a zároveň působit jako autentický příběh o jedné izolované rodině.

Království Elmet byla fajn jednohubka, která mě ale mimo poslední kapitoly ničím výrazně nezaujala. Osobně bych knize přidal pár desítek stránek, které by se zaměřili na prohloubení postav a jejich vztahů.

Hodnocení 3/5

1 22.06.2023