Slib
Damon Galgut
Název románu se týká slibu, který Rachel, matka rodiny Swartových, dala černošské služce Salome: stane se majitelkou domku, v němž na pozemku Swartových bydlí. Manžel umírající Rachel slíbí, že její slib splní. Slib však zůstává téměř 40 let nesplněn… Před námi se postupně odhalují osudy bělošské rodiny stejně jako dějiny Jihoafrické republiky od apartheidu přes nadějný nástup Nelsona Mandely až po současnost.... celý text
Přidat komentář
Ze začátku knihy mi dělal styl ,jakým je příběh napsaný problém, už jsem si myslel ,že knihu odložím, ale naštěstí jsem vydržel a ono se to oplatilo.
Kniha je skvělá rodinná sága rodiny Swartových, kteří dají slib ,a čtenář čte ,jestli slib bude splněn. Na pozadí příběhu se odehrává období konce apartheidu, které má nakonec, také vliv na děj příběhu.
Knihu mohu za mě jen doporučit.
Slib, novodobá jihoafrická literatura. Znám v doslovu uváděnou Nadine Mortimerovou a velmi doporučuju také knihy neuvedeného André Brinka. A teď Damon Galgut, pro mě zcela neznámý autor.
Musím uznat, že literární sousedství s oběma jmenovanými spisovateli je zasloužené, kniha mě velmi příjemně překvapila. Pokud jde o historickou situaci, našla jsem dokonce jakousi paralelu s vývojem v naší republice - i v JAR si asi mnozí představovali, že když se podaří zrušit apartheid a poté se prezidentem stane někdejší vězeň (!) Mandela, tak prosperita, lepší životní podmínky a spravedlnost se tak nějak automaticky dostaví. Jenže se ukazuje, že černošské vlády rozhodně nejsou samospasitelné, spíše naopak. A s postupujícím časem přichází celospolečenské chátrání a rozpad infrastruktury, do níž investovali pouze někdejší bílí mocipáni. Jen velmi volně pak tato degradace souvisí s hlavním příběhem téhle knihy. Jednotlivé oddíly jsou nazvány podle členů rodiny Swartových, jenže kapitol je o jednu méně; jen Amor zůstává, aby konečně mohla dostát slovu.
Překlad Jiřího Hanuše mi připadal dokonalý, absence klasických uvozovek mě nerušila, tiskové ani jazykové chyby jsem nezaznamenala. Na rozdíl od mé poslední odeonky (Barnesova Jediného příběhu) tedy chválím a děkuju.
"Moje matka je mrtvá. Brána, kterou jsem vešel do světa. Není cesty zpátky, ne že někdy byla."
Líbil se mi styl. Měnění úhlu pohledu postav v jedné větě - zajímavé, celkově to vlastně docela plynulo, ale znovu bych to nečetla. Na mě trochu málo příběh.
Díky Arkagas za přesný komentář. Román ověnčený Booker Prize vystihla přesně. Vnímala jsem více skrytý příběh společnosti než příběh rodiny, v níž skutečně i přeneseně všichni čekají na smrt... A není pravda, že Jihoafričané neumějí ironii, jak poznamenává Anton ve svém románu-úkrytu - je přítomna v samotném rámcovém příběhu slibu a v poslední třetině vyprávění jako by jí výrazně přibývalo. Užívala jsem si a zároveň kroutila hlavou... Díky za Amor.
(SPOILER)
Slib je kniha odehrávající se v JAR v letech 1985 - 2018. Na pozadí příběhu rodiny Stewartových, které tvoří umírající matka, manžel a jejich tři děti. O matku na smrtelné posteli se stará Salome - služka, která je v domě od nepaměti a přítelkyně, které slíbí, že po její smrti dostane domek i s půdou na kterém stojí. Tenhle slib slyší tehdy 13 letá Amor a zaryje se jí tak hluboko do duše, že je rozhodnutá udělat cokoliv, aby se tak stalo. Jako dítě ale nemá žádnou moc, její otec rozhodně Salome nic nedá, protože se to nepřísluší a Amor je odeslána zpět na internát, i přesto, že jí bylo slíbeno, že v domě už zůstane. Na pohřbu její matky se seběhnou události, které rodinu kompletně rozloží a znovu se potkají až na pohřbu svého otce - 10 let po smrti matky. Sídlo, peníze a vše okolo připadá sourozencům a Amor opět bojuje za spravedlnost. Čas plyne a tragicky umírá i její starší sestra. S bratrem tak zůstávají na správu majetku sami a ani tehdy se Amor nepodaří ho přesvědčit o tom, že je potřeba splnit matčin slib ze smrtelného lože... Čas plyne, Anton umírá a Amor je na správu majetku sama. Jenže po 40 letech už není dům Salome dům, ale jen ruina, do které teče, nemá okna a hliněná podlaha je prochozená.
Věděla jsem, do čeho jdu a přesto jsem nečekala, že dostanu do rukou takhle těžkou a přitom nádhernou knihu. Právem za ni Damon Dalgut získal nejvyšší ocenění. Tahle kniha má v sobě totiž dva příběhy - jeden vedený Amor, která nám vypráví příběh své rodiny a hodnot, druhý o stavu JAR jako takové - jejích politických událostech, rozdílech oproti zbytku světa a zároveň problematika křesťanství vs. židovství. Jedna z nejlepších knih, jaká se mi letos do rukou dostala.
Moje hodnocení: 10/10
Chvilku mi trvalo, než jsem se začetla do stylu bez uvozovek, ale opravdu jen chvilku.
Smutný příběh z chátrající JAR. Přesně jak píše překladatelka ve svém doslovu, ten "druhý román" na pozadí příběhu vypovídající o stavu a úpadku této kráné africké země je vlastně možná důležitější než ten první. Pro mě poté, co jsem ji loni navštívila znovu po 20 letech, tak zarezonoval ještě víc, než bych čekala.
Příběh Amor mě překvapil, ač ho do jisté míry dokážu pochopit, krásně kontrastuje s příběhy malosti a malichernosti její rodiny. Koneckonců do hrobu si s sebou opravdu nic nevezmeme, maximálně oblečení, které nám někdo připraví. Tvrdá a pravdivá reflexe.
4,5/5
Rodinný příběh potomků holandských osadníků na samotném jihu afrického kontinentu. Příběh, jehož samotnou osou prostupuje nenaplněný slib, vyslovený matriarchou rodu na jejím smrtelném loži. Vyústění se čtenáři dostane až v závěru knihy, a ten bude pro obě strany hořkosladký.
Autor využívá tzv. techniku proudu vědomí, jež mne naprosto pohltila a nadchla. Jeho literární jazyk je jedním z nejlepších a nejhezčích, které jsem, za mnohé roky, měla tu čest číst.
Děj knihy mapuje osudy jednotlivých členů rodiny a autor přeskakuje z jednoho na druhého bez jakýchkoliv skrupulí. Jedinou událostí, kdy se veškeré příbuzenstvo sejde pod jednou střechou, se stává událost nejnemilejší, totiž pohřeb/pohřby.
Galgut dokonale vykresluje neduhy režimu apartheidu, ale také jakési vystřízlivění z euforie přechodu na demokracii. Jakýchsi paradoxů je v knize více než dost. Stejně tak, jako jsou odlišní jednotliví představitelé země, se liší i tři sourozenci rodiny Swartových. Ze všech charakterů mne ponejvíce oslovil ten Antonův, na kterém je směřování země, a její proměny, patrné největší měrou.
Knihu doporučuji a hodně mě mrzí celkem nízké hodnocení na databázi knih, které si zcela jistě nezaslouží. Náročnější čtenáři si cestu po zákoutích JAR, a jejích rozmanitostech a rozporech, jistojistě, užijí.
Také bych si dovolila pochválit doslov, který nebyl příliš rozsáhlý, ale jeho poslání bylo dalekosáhlé.
Úryvek z knihy:
VŠECHNO SE UŽ NĚJAKOU DOBU DĚJE. TO JE TA POTÍŽ SE SVĚTEM, ŽE NENÍ PŮVODNÍ, ŽÁDNÁ PŘEKVAPENÍ V RUKÁVU , OPAKUJE STÁLE TOTÉŽ JAKO STARÁ DEMENTNÍ TETIČKA. POŘÁD DOKOLA STEJNÉ HISTORKY, UŽ MĚ TO UNAVUJE. VYPRÁVĚL JSEM TI NĚKDY ? OVŠEMŽE, VYPRÁVĚL, TAK UŽ DOPRDELE SKLAPNI.
"Slib" je příběhem jedné zámožné bělošské rodiny žijící v Jihoafrické republice. Rodinu sledujeme mezi lety 1985 - 2018. Pozorujeme její postupný úpadek způsobený především sobectvím, nevyřešenými křivdami a nesplněnými sliby. Příběh rodiny Swartových je do velké míry alegorií na samotnou Jihoafrickou republiku, která v té době zažívala velké proměny. Na začátku knihy umírá Rachel, matka rodiny Swatrových a těsně před smrtí slíbí černošské služce Salome, že zdědí rodinou farmu. Představa, že pozemek zdědí černošká služba je v zámožné, bělošské rodině nepřijatelná. Jediným členem rodiny, který na slib stále myslí a snaží se o jeho naplnění je dívka Amor. Tento slib však zůstává nesplněný a se svými následky se táhne celou knihou
Křivdy a nesplněné sliby mají své negativní následky nejen na rodinu, ale i na celou Jihoafrickou společnost. Ta v knize prochází bouřlivým obdobím plným společenským změn, které odstartuje zrušení apartheidu.
I po jeho pádu pokračuje rasová segregace a povýšenost bělošských rodin. Rasismus a segregace nezmizely, pouze změnily formu, která je jen méně nápadná, ale přesto stále přetrvávající. Staré, nevyrešené křivdy ve společnosti stále trvají a negativně ovlivňují budoucí vývoj. To samé platí i pro rodinu Swartových.
Kniha také zobrazuje důležitost komunikace a potřebu pocitů lásky, přijetí a naděje. Jejich nedostatek poznamenává nejen jedince, ale i společnost a způsobuje postupný úpadek.
Autor velice často střídá vypravěčské perspektivy a ryhle přeskakuje mezi postavami a scénami. Často boří čtvrtou stěnu a promlouvá přímo ke čtenáři. Kniha je psaná dlouhými a stylisticky precizními větami. Zároveň je také čtivá a je z ní cítit lehkost, která mi evokovala knihy Virginie Woolf. U té se autor inspiruje také také důrazem na psychologii postav. Strukturou a tématy je zase velice podobná Williamu Faulknerovi. Čtení "Slibu" přináší i přes náročná témata velice krásný, estetický zážitek. Má jediná výtka je pouze k místy lehce citelné schématičnosti.
Slib naprosto doporučuji každému čtenáři "náročnější" světové literatury. Je velká škoda, že mezi Odeonkami z konce minulého roku poměrně zapadla.
Hodnocení 5/5
Mě to tak strašně moc mrzí, ale tohle mi maximálně nesedlo. Odeonky si zpravidla vybírám podle anotace a málokdy sáhnu vedle. Slib ale krokem mimo byl.
Námět zněl zajímavě... Jenže autor vás na začátku vhodí do děje, "zasype" vás spoustou postav, ve kterých se nevyznáte a do toho střídá časové linky... Díky tomuto upořádání příběhu jsem si čtení nebyla schopná užít, musela jsem do dočtení nutit a až jsem knihu zavřela, tak se mi ulevilo.
Samozřejmě je to jen můj osobní dojem, každá kniha má svého čtenáře a jsem přesvědčená, že ho má i Slib. Jen to nejsem já.
Příběh sám o sobě nebyl až zase tak špatný, ale styl vyprávění se mi vůbec nelíbil. Přímá řeč bez uvozovek, text neustále běží dál a dál bez toho, aniž by byl nějak strukturován, změna místa, času nebo vyprávění o jiné postavě není oddělena ani třeba jen vynechaným řádkem... Kniha je rozčleněna vlastně jen na čtyři pohřby a jejich prostřednictvím vnímáme plynutí času a života. Některé klíčové události spíš jen v náznacích, oproti tomu mnohé marginální záležitosti jsou popsány do nejintimnějších podrobností. Pro mě teda hodně těžké a nepřehledné čtení. Těšila jsem se na nevšední příběh i prostředí, ale vše to výše zmiňované mi vůbec nedovolilo se do knihy pořádně začíst.
Nádherná stylistika a neotřelý děj dělá z tohoto románu jeden z nejlepších počinů africké literatury!
Jedinou výtku mám - snad - k příliš schematickému vykreslení charakterů jednotlivých postav, z nichž žádná z nich není černobílá (jak tomu v běžném životě bývá).
Zabarvení osciluje na pomyslné stupnici dobra a zla evidentně podle přístupu dané osoby ke slibu zmíněnému v úvodní kapitole a táhnoucímu se jako červená nit celým příběhem a zároveň patrně zobrazuje autorovu vlastní anti/sympatii k pojetí, které jednotlivé postavy zosobňují.
Nejhůře v těchto posudcích vychází katolická církev, dále bohatí potomci někdejších kolonizátorů atp. atd.
Na pomyslném morálním piedestalu pak stojí adresátka již zmíněného slibu - stará černošská služebná zaujímající v dějové ose pouhé obsahové promile.
Právě toto černo - bílé vidění světa se mi jeví jako zbytečně populistické, což spisovatel Galgutových literárních kvalit, nemá určitě zapotřebí.
Štítky knihy
apartheid jihoafrická literatura Magnesia Litera Bookerova cena
SlibKniha Slib je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 46x |
| Čtenářské výzvě | 7x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 66x |
| Chystám se číst | 118x |
| Chci si koupit | 18x |
| dalších seznamech | 2x |
(SPOILER) ocenění Booker Prize, edice světové literatury Odeonu - co by se asi tak mohlo pokazit?
například to, že postavy knihy nejsou lidé, ale koncepty. a to koncepty často jen velmi zhruba načrtnuté: v první řadě služka Salome, kolem níž se má příběh jakoby točit, a o níž víme jen to, že přechází mezi domem vrchnosti a domkem, kde bydlí. že vychovala děti pánů a v domě chodí bosa.
nevykreslená a tím pádem neživá je i (hlavní postava?) Amor, již definuje to, že nechce být v kontaktu se svou rodinou, je skromná na hranici sebezničení, a přeje si, aby byl dodržen slib a Salome dostala nuzný domek do svého vlastnictví. Amor, která je ve 45 letech autorem zcela bezdůvodně popisovaná jako sešlá babička, co skoro nevyleze do kopce, a co už má život v podstatě za sebou. nebo třeba otec rodiny, projevující se pouze tím, že je křesťan a že se chová jako idiot. nejvíc prokreslenou postavou byl jakž takž Anton, tipuju samotnému autorovi nejpodobnější.
dál mi potěšení z četby kazila misogynie a rasismus: až na ony dva výše uvedené ženské koncepty jsou v knize všechny ženy megery (za všechny zmíním nesnesitelná tetu, terorizující rodinu svými dorty), žárlivky, povrchní materialistky a/nebo cizoložnice. navíc jsou bez výjimky nahlíženy výhradně skrze prizma svého vzhledu. zajímavé jsou pouze coby velmi mladé, pak jejich půvab uvadá, postava se kazí po dětech. a kolem 30 jsou prakticky odepsanými, politováníhodnými, oteklými a zmalovanými subretami. pročpak tomu tak je? že by měl Damon Galgut nějaký problém se ženami? že by?
rasistický pohled ohroženého bílého muže jasně ilustruje skutečnost, že černoši jsou v knize zastoupeni v těchto rolích: služka a její zkrachovalý syn, pak zloděj a vrah v jedné osobě, bezdomovec, úplatná policistka a cizoložný politik. skutečně nechápu, jak takto jednostranný a rasistický román mohl vyhrát prestižní ocenění.
postavou asi nejživější je v knize sama JAR. popisované reálie a historický vývoj jsou zajímavé, i proto že je pro nás Jihoafrická republika dosti vzdálená, a každé svědectví se počítá. to ale na kvalitní literaturu nestačí. tím spíš, že ambiciózní a pro mě atraktivní jazyk, v němž vypravěč střídá postavy i ich, du a er osobu, nezakryje nedostatky v konstrukci story. s postavami nelze nijak soucítit, protože o nich nemáme dost informací. například o matce rodiny, jejíž pohřeb knihu otevírá, víme jen to, že se vrátila k židovské víře, jinak nic. nevíme tedy ani, co znamenala pro své děti a hlavně pro Amor. matka se také po své smrti vrátí do domu jako duch. to ale není v knize nijak vytěženo ani dál použito a zůstává to pouze pozérskou arabeskou. a sám slib, podle něhož je kniha pojmenovaná, zůstává chabou linií, unaveně se vinoucí kdesi na spodu. doufala jsem třeba, že autor prováže nedodržení slibu s následujícími tragédiemi v rodině, že je za to ta nechutná bělošská rodinka trestána prokletím. ale nic takového z vyprávění nevyvstává, snad jen info, jak hluboko je zakořeněna nerovnost mezi bílým a černým obyvatelstvem JAR. a že některé sliby mohou být splněny až ve chvíli, kdy je na ně příliš pozdě.