jadran komentáře u knih

Tohle byla snad první kompletní kniha o dané válce, která se mi dostala do ruky. Ona se ta válka moc dříve nekomentovala, Rusové jsou velice „citliví“ na svoje porážky, vlastně oni nikdy nic a nikde neprohráli. O téhle válce byla za komunistů jenom zmínka jako spouštěč „skvělé“ první revoluce v roce 1905. Informativní hodnota knihy je celkem na dobré úrovni, přečetl jsem si zhrzenou recenzi, na kterou uložil odkaz braunerova, ale v tomto případě bych se autora zastal v tom smyslu, že tak mizerný překlad, jako oba pánové vytvořili, jsem už dlouho nečetl. Řadu vět si člověk musí přečíst víckrát, aby vůbec pochopil jejich smysl. O gramatických anglismech ani nemluvě (opět skladba vět). Na druhou stranu, obecně jsme u nás zvyklí na nejvyšší možnou úroveň literatury faktu a tady ta kniha trochu pokulhává. Názvy nejsou až zas tak podstatné (nakonec nikdo nebránil překladatelům, aby si je ověřili v jiných zdrojích – u námořní části konfliktu by stačila příslušná část Klučinových a Hynkových Válečných lodí II).
Víc mně vadí celková blazeovanost vůči oběma stranám konfliktu. Brity jejich střetnutí s Japonci teprve čekalo a o necelých čtyřicet let později a dopadli možná ještě hůř než Rusové. A v první světové válce se už taky moc nepředvedli – Jutsko nebo Falklandy rozhodně nebyly ničím, na co by mohla být světová námořní mocnost tehdejší doby bůhví jak hrdá. A adorovat na jednom místě Iana Hamiltona je zcela mimo mísu, jednalo se naopak o mimořádně neschopného generála. Za katastrofu u Gallipoli rozhodně nemohli jeho podřízení, jak je v knize uvedeno. Při hodnocení obou stran si Connaughton dost často až protiřečí.
Problém s Rusy podle mě spočívá v tom, že je není radno podceňovat, ale ani ne démonizovat. A to platilo odjakživa, co se Moskali objevili po dlouhé nadvládě Mongolů na evropské resp. světové scéně. Kniha ukazuje, jak je Rusko obrovská země, ale taky jak se dá porazit – přibít na jedno místo a vyčerpat je tam. Táhnout za nimi do hloubky Ruska je nesmysl. Jinak ale knize ty čtyři hvězdy dávám. Tři za to, že to někdo (alespoň pro mě) poprvé zpracoval jako celek tu čtvrtou za epilog. Ano, tohle je válka. Tahle byla oboustranně nespravedlivá a trpěli jí nejenom obyčejní vojáci a námořníci na obou stranách, ale hlavně civilisté, pro které byli agresoři jak Rusové, tak Japonci (Číňané, Korejci). No a na závěr si člověk jen tak říká, jak jsou omezení všichni ti politici a vojenští činitelé, když se nedokážou poučit z historie. Pearl Harbour je bez ohledu na technologie jako přes kopírák totéž, co Port Arthur. Včetně oněch špionů na místě. Asi ještě někdy sáhnu po Brožově Promarněné vítězství: Rusko-japonská válka 1904–1905 nebo Kovaříkově Cušimě.

5 11.11.2020

Někteří tady staví proti sobě Orwella a Huxleye. Jenže oni nestojí proti sobě, ale vedle sebe. Zamjatina jsem nečetl, zato bych připomněl, že do této skupiny proroků rozhodně patří Ray Bradburry a jeho 451 stupňů Fahrenheita nebo Kurt Vonnegut a jeho Mechanické piano. Zatímco Huxley psal svoje dílo v době na konci oněch šťastných dvacátých let a bez osobní zkušenosti s válkou, Orwell za sebou měl naopak zkušenosti s totalitou jako hrom - poznal koloniální systém a byl interbrigadista a asi viděl, jak se "dělá" revoluce a jak se bojuje za "svobodu" dost zblízka a následně zažil i onu apokalypsu zvanou druhá světová válka. Huxley tyhle bezprostřední zkušenosti neměl. Viděl to trochu z jiné strany, ale co je nejděsivější, že když dneska vezmeme obě tato díla, zjišťujeme, že se setkáváme s obojím. A obojí - jak ona totalita, tak onen nový svět jdou zejména v euroatlantické civilizaci ruku v ruce. U Huxleyho mě právě fascinuje to, co tady zmiňuje řada komentujících – jeho, že knihy není třeba zakazovat. Stačí vytvořit podmínky, aby se nečetly. A v tom je dneska vidět právě ona pravdivost obou autorů. Dneska vycházejí mraky knih v poměrně malých nákladech, ale lidé čtou méně a méně a čím dál tím větší "blbosti". Nechám stranou internet a hlavně ony nástroje k jeho používání (ale hlavně ovládání). Jednodušší je ukázat, jak fungují třeba odcházející média (televize). Jsou buď ony převážně hedonistické (komerční televize) a nebo převážně (a skrytě) propagandisticko usměrňující (veřejnoprávní televize). A co se týká oněch sociálních sítí, které nějak tak sice explicitně ani Huxley ani Orwell nepředpověděli, tak ty dneska rovněž představují jak onu náhradu lidských citů a klasických sociologických vazeb, tak onu represi v jednom. Kdesi sedí Velký Bratr a maže příspěvky ve jménu Dobra, Pravdy a Lásky. Kdybych vycházel z toho, co jsem si přečetl v množství komentářů, byl bych optimista, protože tady drtivá většina lidí (vlastně všichni, co jsem si přečetl) o věcech uvažují a jsou schopni se rozumně a zatím bez zábran vyjádřit. Jenže, kolik lidí třeba četlo tuhle knihu? Nebo onoho Orwella, u kterého jsem v okruhu svých známých už za socialismu zjistil, že ho měli v "hubě" mnozí, ale když jsem zeptal, kdo ho opravdu četl a ptal jsme se na některé detailnější věci, ukázalo se, že jenom opakují to, co jim někdo řekl. Knihu jsem sám četl jako samizdat a dalo to neskutečnou práci. Tu si s tím většina těch, kteří o knize věděli "všechno" nedala. Pozoruhodné je, že Huxleyho jsem četl poprvé rovněž za komunistů a nejsem si jist, kdy vlastně vyšel, možná snad ještě za první republiky. Orwell píše, že jsme manipulováni a donucováni k tomu, co to chce „někdo“ jiný. Ta míra brutality nebo naopak „soft“ násilí má širokou škálu. Ale Huxley nám ukazuje, jak se těm tretkám a náhradám skutečných zážitků a nejrůznějším šidítkům rádi podvolujeme a nedokážeme bez řady již toho, co v románu předpověděl pomalu ani žít. A patlat se v tom, co předpověděl správně a nebo špatně je zcela mimo. O tom SF není. A jen tak mimochodem – to pocitové kino (včetně čidel) už známe a to v široké škále. Od pornografie až po počítačové hry…

Do literární podoby přepracoval jedno ze základních děl evropské literatury především Gudmundur Kamban, který z původně z generace na generaci ústně přenášených vyprávění podle velmi jasně daných pravidel a poprvé zapsaných někdy ve třináctém století udělal moderní román - Vidím šírou a krásnou zemi. Některé ságy jsou skutečně trochu zdlouhavé a velmi (místopisně a jmény) podrobné a spletitost vztahů celé řady protagonistů je až únavná, přesto má člověk pocit, že čte až stenografický záznam událostí bez jakéhokoliv citového zabarvení, natož pak nějakého popostrkování čtenáře směrem, který si autor určil. Na druhou stranu, představa, že se obyvatelé Islandu vraždili na potkání je díky ságám trochu zkreslující. Jsou zde vylíčeny jenom určité typy případů. Asi jako kdyby si někdo, kdo o životě v naší současné zemi neví vůbec nic, vytvořil představu o našem životě tak, že by četl pouze černou kroniku, sledoval krimi zprávy a maximálně se díval na současné domácí detektivky...v tomto směru mi hodně otevřela oči tenká populárně naučná kniha ruského nordisty Michaila Steblin-Kamenského. Tu jsem četl po přečtení Kambanova románu, ale před četbou vlastních ság a pořadí nemělo chybu. Jinak některé postavy mají až charakter antických hrdinů a jejich činů - kromě oné plavby do dnešní Kanady mě nejvíc zaujala postava Njála a jeho tragická smrt. Jinak i islandské ságy dokazují, jak je to ve skutečnosti s tím globálním oteplováním a podporují Milankovičovy teorie. V době, kdy Eiríkr Rudý zabral a osídlil dnešní Grónsko a vybudoval tady dvorec Btattahlid, tak bylo Grónsko skutečně zelené. Jeho dnešní až osmimetrová ledová vrstva vznikla v období tzv. malé doby ledové na přelomu konce 16. a na začátku 17. století, stejně jako ve stejné době vznikla trvalá ledová pokrývka na pólu. No a lidé Leifura Eiríkssona našli na Newfoundlandu mnohem bohatší vegetaci, než je tam dneska, alespoň podle tehdejších popisů. Zemi totiž pokřtili Vinlad, země vína. Dneska tam na divoké víno nenarazíme ani náhodou....

5 27.10.2020

Troufl bych si napsat, že stejně jako mě A. Bejblík pomohl pochopit svět shakespearovského divadla včetně jazyka a zvyklostí té doby a tím pochopit věci, které z vlastních her jasné nejsou, stejně mi ruský nordista pomohl pochopit svět islandských ság.

4 27.10.2020

Svého času mě Island hodně zaujal a tak jsem přečetl vše, co se dalo sehnat a co mělo vazbu na tenhle pro mě fascinující a magický ostrov. Samozřejmě že ve oné době byl nejvíce popularizován nositel Nobelovy ceny, původně katolík a následně "pokrokový" spisovatel a komunista H. K. Laxness. Jeho knihy mě ale za srdce nechytly. Gudmundur Kamban ale svým novodobým zpracováním a propojením staroislandských (tzv. historických) ság předvedl něco úplně jiného. Fascinující a narativně dochovaný obraz jedné z nejúžasnějších cest, kterou se Islanďan Leifur Eiríksson dostal na plochém drakkaru s jednou plachtou až k břehům dnešního New Foundlandu nemá chybu. Je zde i řada jiných součástí staroislandských ság, ale Kamban byl spisovatel a teprve porovnání se zapsanými texty ze 13. století ukazuje jeho nesporně literární kvality. Na celé věci je nejsmutnější, že autor žijící v Dánsku byl 5. května 1959 zavražděn horlivými dánskými vlastenci, kteří ho vinili z kolaborace jenom proto, že nějaký čas žil v Německu (1935 až 1938). Teprve posmrtně se prokázala jeho naprostá nevina, ale za jeho zavraždění nebyl nikdo nikdy potrestán.

6 27.10.2020

Asi lze těžko co dodat k perfektnímu komentáři Toffee. Kniha je mnohem reálnější a mnohem více protiválečná, než u Hemingwaye a jeho opusů. Nejzajímavější pro mě ale je, že jsem se kdesi dočetl, že díky působení autora v roce 1968 a jeho podpoře signatářů Charty 77 se jeho dílo, předtím v lidově demokratickém a následně i socialistickém Československu pro svoji kritiku války, ale i poměrů ve Spolkové republice podporované najednou dostalo na index. Já jsem ale tuhle dobrou knihu četl a musel jsem o ní vypracovat a přednést referát na gymnáziu, tedy v osmdesátých letech...i tohle drobné a vytrvalé zkreslování a převracení historie mně vadí. Až příliš to připomíná onu dobu, která je dnes často povrchně a až hystericky kritizována, aniž by ti okázalí kritici skutečnou pravdu znali a nebo měli poctivou snahu se o ní fakta dozvědět. Pravdu bez příkras, bez manipulací a bez zamlčování. Povrchnost, hloupost nebo úmysl? A jen tak mimochodem, tu knihu jsem si musel a mohl vypůjčit ve školní knihovně gymnázia, kam jsem chodil. Proč tohle všechno? A zase?

Příběh je překombinovaný - rozhodně, vyústění jasné? Ano, právě proto kniha začíná tak, jak začíná. Jednotlivé osoby jsou značně nevyrovnané a tak trochu černobílé. Jistě. A ne všechny. Ale - ty čtyři hvězdy jsem té knize prostě dát musel. Zejména proto, že jsem přečetl "z první na jeden zátah" ten druhý za backgound. Od skončení komunismu je nám západní Německo dáváno za zářný příklad země, která se vzorně denacifikovala a díky tomu nás může učit demokracii. Ze stejné doby pochází mýtus o německém hospodářském zázraku a poctivosti...tahle kniha ale ukazuje, jak to doopravdy bylo a že je celkově v lidech cosi, co nelze jen tak snadno nějakým administrativním opatřením odstranit. Podobně jako Remarque popsal prostřednictvím individuálních osudů svých hrdinů Německo od konce první do konce té druhé světové války, Simmel jako kdyby na něj tady navázal. Problém Simmela ale je, že ačkoliv je kvalitní spisovatel, jeho hlavní hrdinové nejsou tak uvěřitelní a reální. Přesto obraz zdánlivě demokratického, "denacifikovaného" západního Německa i třeba obraz útěku německých "kolonistů" z východních oblastí (na útěku před Rudou armádou, ne v rámci nějakých odsunů) je pro mně vševypovídající a hlavně - neobyčejně silný. Ano, tak to bylo. A ti, co se rozčilují nad tím, že u nás neproběhla žádná "dekomunizace" nechť se laskavě zamyslí nad tím, jak to bylo ve skutečnosti u nás a díky komu nebyli potrestáni prakticky žádní skuteční političtí zločinci. V Německu alespoň ty nejvyšší špičky jakž takž potrestal Norimberský tribunál, ale je taky fakt, že otec německého hospodářského zázraku Conrad Adenauer vsadil na takové osoby, jako byl třeba Globke. Ten ale byl jenom vrcholkem ledovce. Právě proto mám tenhle obraz bouřlivě rostoucí a čím dál tím spokojenější společnosti tak rád. On je to totiž fenomén - ne jenom v Německu, tedy jeho západní části po prohrané válce...na druhou stranu, jak jsem uvedl, literárně na Remarquea nemá Simmmel ani náhodou. A je zajímavé, že i jeho druhý román co znám (Všichni lidé jsou bratři) se zabývá úplně stejnou problematikou a své rodné Rakousko nechává stranou...

Tanec mezi fakty, mýty a vlastními představami pokračuje i tady. Vachek zde poprvé rozvíjí teorii, že to byly "slovanské" národy (Poláci, Jugoslávci - sic, a hlavně Rusové), které se postavili Hitlerovu Německu. Je zajímavé, jak dokáže bez mrknutí oka spojit adoraci polského odporu s bezvýhradným akceptováním důsledků lupičského svazku Stalina s Hitlerem (Pakt Molotov Ribentrop) a dokonce vehementně prosazuje onu dlouho tradovanou lež, že Stalin do Polska vstoupil proto, aby "ochránil" Bělorusy a Ukrajince a tím se ve skutečnosti postavil Hitlerovi. Zde se objevuje i dodnes další tradovaná nepravda o polské armádě, vyzbrojené prý mnohem hůř než armáda československá, armádě bez tanků a s masou jezdectva, vyzbrojeného kopími a šavlemi. Polská armáda měla o něco lepší letectvo a není pravda, že ho Němci zničili během prvních hodin války na zemi, Poláci zrovna reorganizovali armádu a jejich jezdecké brigády se měnily na obrněné, bohužel hotovou měli z těch plánovaných patnácti pouze jednu (v krakovské oblasti) a onen mýtus o polských hulánech vrhajících se na německé tanky, byl z dílny nacistických propagandistů a posloužil - Francouzům, aby omluvili, že stejně jako v případě Československa ani tentokrát svému spojenci na východě nepomohli. Na konci dílu se dočteme i o zapomínané tzv. Zimní války. I zde Vachek bojuje mezi svým bezvýhradným obdivem vůči Sovětskému Svazu a sympatiemi k Finům. Fascinuje mě záplava omluv a míra pochopení pro Stalinovo počínání a dokonce i v souvislosti s jeho stupňující se agresí vůči pobaltským státům.

3 22.10.2020

V tomhle díle je snad nejzajímavější, jak se E. Vachek točí v bludném kruhu naivních představ o možnostech "skvěle" vyzbrojené československé armády, mýtů o sovětské pomoci (zde je onen počátek onoho opakovaného nesmyslu o Sovětském Svazu, který nám přijde na pomoc, jestliže jej o tom požádáme) a naprostého nepochopení, proč Beneš kapituloval. Československá armáda nebyla skvěle vyzbrojená, třeba stíhací letectvo mělo letadla, která rychlostně nestačila na německé bombardéry a skvěle vycvičení piloti bez odpovídajících strojů by skončili úplně stehně jako Poláci o rok později. Ona slavná (a nedokončená) opevňovací soustava se nacházela zásadně na "nepřátelském" území a sudetští Němci ji pro Abwehr perfektně zdokumentovali. Československé území bylo příliš malé a v moderní válce armáda, i když by by chtěla bojovat podle zásad blitzu (což by tato armáda vedená důstojníky, uvažujícími podle zásad naprosto nesmyslné francouzské doktríny stejně neuměla), neměla k tomu kromě zbrojních nedostatků hlavně to nejdůležitější - dostatečný prostor. Představa sovětské pomoci byla iluzorní z řady důvodů. Sovětský Svaz by možná "pomohl" (pominu-li kvality Rudé armády, vyvražděné velení i ohromující množství nekvalitního materiálu), ale hlavně nebylo jasné kudy. Poláci by je k sobě nepustili stejně jako je nechtěli přijmout o rok později a jediný přátelsky nakloněný stát - Rumunsko - měl s námi krátkou hranici a se Sovětským Svazem vlastní neblahé zkušenosti podobně jako Poláci. No, a prezident Beneš se zachoval v onom září přes pozdější urážky a obviňování celého spektra nejrůznějších "moudrých" komunisty počínaje a různými těmi Tigridy nebo Pitharty konče racionálně, nicméně nikdy později se nedokázal oprostit od pocitu ponížení a zklamání a svojí politiku během války prokázal, že se stal mužem hledícím víc dozadu, než dopředu a vůbec nepochopil novou konstelaci sil a zásadní změny, které válka přinesla. Zoufalá snaha po znovuobnovení předválečného Československa uraženost vůči "západu" vedla do pasti široké Stalinovy náruče. Ale za Mnichov nelze Benešovi skutečně vytknout nic a Beneš skutečně nemínil poskytovat Francii důvod a hlavně prostor, aby nemuseli dodržet jednoznačně definovanou spojeneckou smlouvu.

2 22.10.2020

Sice nejsem příznivcem snahy převracet historii (jako jsme tomu svědky ze strany nejrůznějších publicistů, "vykladačů" a pseudohistoriků u nás), to ale neznamená, že když někdo vyvrací dlouholeté, falešné a podporované mýty, je to špatně. V této knize je bez jakýchkoliv příkras ukázáno, že Rakousko a jeho obyvatelé (z drtivé většiny) nebyli žádnou obětí Hitlerovy a nacistické agrese z Říše, jak se to začalo prezentovat hned po skončení války. Naopak, kořeny nacismu pocházejí z rakouské půdy. Ne proto, že Hitler byla Rakušan, ale zde měl své podhoubí antisemtismus, ale i rasismus ve vztahu k údajně méněcenným národům (v tom se ještě za císařství v řadách liberálních Velkoněmců zračil strach zejména ze slovanské většiny v Předlitavsku a mělo to i přesah do našich pohraničních oblastí). Rakousko přes devastaci převážné většiny země vyklouzlo z války velice lacině. Obraz křišťálové noci, kdy v Německu Židy týrali organizovaně příslušníci SA a SS, zatímco obyvatelstvo zůstalo lhostejně odtažité dost ostře kontrastují s popisem nadšení, s kterým se vrhli "praví" Rakušané, nově Velkoněmci z Ostmarky na své židovské spoluobčany. Až se tedy budou zase někteří "čecháčci" stydět za některé politiky, postovat svoje hlubokomyslné úvahy o Banánistánu, Čechistánu a Kocourkově, možná že by si místo toho měli přečíst tuhle knihu. Žádný politik neudělal od roku 1989 této zemi ani zlomek tak kolosální a nezapomenutelné ostudy, jako rakouský generální tajemník OSN a pozdější prezident Rakouské republiky Kurt Waldheim. A proč tomu tak bylo a jaké skutečně bylo Hitlerovo Rakousko, kde byly jeho kořeny, jak se projevili naši jižní sousedé v letech 1938 až 1948 je kvalitně a přesvědčivě popsáno v této knize. Inu, i pro Rakousko platí to, co se objevilo už na sklonku 60. let ve vazbě na Německo a Japonsko - že sice prohráli válku, ale vyhráli mír. A pro Rakousko ještě v mnohem větší míře, protože po stigmatech viny a špatného svědomí, které si přece jenom Němci leckdy nesou až dodnes v Rakousku není ani stopa.

4 21.10.2020

V prvním dílu je pozoruhodně podaný obraz občanské války ve Španělsku, kde se poprvé objevuje ono levicově dodnes opakované a tradované zaměření, černobílé dělení stran a není zde ani zmínka o dost zásadní úloze Sovětského Svazu a jeho počínání, včetně masové zbrojní, logistické a personální podpory tzv. republikánů, ani o "práci" NKVD na jejich straně, kdy zde plíživě došlo k získání moci komunisty a likvidaci konkurenčních levicových proudů na této straně konfliktu. Je nesporně zajímavé, že podobně povrchně s stejným zaměřením podal tenhle konflikt Roman Cílek o nějakých padesát let později v knize faktu Krvavá předehra a na druhou stranu, příslušník Interbrigád, George Orwell z ní vyvodil to, co později tak trefně zakomponoval do svého 1984. Neodpustím si poznámku k jedinému komentáři zde (WEIL), protože jestliže přispívající napsal, že kniha je i dneska dost čtivým románem, tak jí zcela určitě neměl nikdy v ruce a neví, o co se jedná.

3 21.10.2020

Ano, trochu slabší než podle mě nedostižitelný Šakal, ale na druhou stranu vysoko nad konkurencí (hodně mě třeba zklamal J. Le Carre svým Špionem, který přišel z chladu a ještě horší bylo filmové zpracování). I filmová verze je poněkud slabší, Pierce Brosnan charakterově hodně připomíná Šakala, ale prostě mu to nevěřím, ale nejvíc mě pobavilo, jak si dějiny s Frederickem Forsythem zahrály poněkud zlomyslnou hru. Onen generální tajemník, který navzdory všem svým podřízeným, kteří měli přece jenom víc rozumu a větší pud sebezáchovy, než aby připustili jaderný konflikt totiž Forsythovi zemřel hned po roce (Andropov) a celou akci by tedy nemohl takhle nechat několika vybranými jedinci uskutečnit.
Na druhou stranu je zajímavé, že vlastně bez "zrady" oněch funkcionářů z KGB by možná k odpálení bomby došlo. Tihle lidé totiž vědí vždycky první, která bije. A že naivita generálního tajemníka, kterému radil největší britský zrádce všech dob Kim Philby, že "malou" jadernou explozi podpoří Labour Party ve volbách, což povede k vyhnání Američanů z Británie byla na úrovni plánovačů třeba sarajevského atentátu. Kdyby se totiž někdo úspěšně pokusil o podobnou věc v reálu, asi bychom si tady nepsali svoje komentáře a dojmy. A co se týká oněch "vědoucích" z KGB, vybaví se mi i jejich kolegové z StB. Ti přece taky už před listopadem věděli, komu zvoní pomalu hrana a minimálně významná část se podle toho uměla zařídit včetně perfektní organizace a provedení akce zvané "masakr na Národní Třídě". I o tom by byl nakonec docela zajímavý thriller (Bez vědomí je trochu o něčem jiném a těch zvratů obsahuje taky zbytečně moc, jako od Le Carreho). Ale vlastně, stačilo si přečíst rozhovor se Zifčákem i některé dostupné dokumenty na stránkách ÚSTR a bylo to taky dobrodružné čtení. Akorát jsme ho zažili takříkajíc na vlastní kůži, i když z bezpečné vzdálenosti.

10 16.10.2020

Kromě toho, co tady bylo už napsáno musím zavzpomínat, jakou hrůzu ve mě jako v celkem mladičkém čtenáři tohoto románu ona F. Forsythem tak mistrně stvořená postava Šakala vyvolala. Naprosto bezcitný psychopat s geniálním mozkem a chladnou hlavou vyráží na svoji vražednou misi a běda každému, kdo se mu postaví do cesty, ať už úmyslně (onen belgický podvodníček - falzifikátor) a nebo neúmyslně (poslední v řadě je onen nebohý venkovský četník, který ale nakonec nedobrovolně poskytne komisaři Lebelovi zbraň k závěrečnému účtování). Šakal mě v mládí děsil především proto, že to není žádný superpadouch s nadpřirozenými schopnostmi, ale uvědomoval jsem si (a uvědomuji si to i dnes), že takoví lidé zcela jistě existují. Kniha je v zásadě pozoruhodná i tím, jak Frederick Forsyth popisuje všechny zúčastněné osoby i děje velmi chladným, nezaujatým způsobem, jakoby bez emocí, bez subjektivních soudů a bez nějakého morálního hodnocení. To nechává na nás. I když člověk ví, že Šakal neuspěje, napadlo mě při jednom z přečtení, nebo možná i shlédnutí filmu, jak je relativní náš pohled na podobnou situaci. I když Francie nepatří k mým oblíbeným zemím a na CH. de Gaulla mám svůj názor, teroristé z OAS nejsou rozhodně ta strana, která by měla byť jen maličký náznak mých sympatií. Jenže v knize je zmíněna i jedna událost, která celou tu věc ještě víc relativizuje - skutečný úspěšný atentát na dominikánského diktátora Trujilla, z kterého je podezřelý onen Charles Calthrop, o kterém se SY domnívá, že je oním Šakalem. Tento atentát byl sice proveden ne osamělým střelcem, spíš to byla akce podobná té z počátku románu, ale Trujillo byl krvavý diktátor typu třeba Castra nebo argentinských generálů (do jejich řad se mohl řadit i počtem obětí, i když "kvalit" kubánského komunistického caudilla nedosáhl). Jeho odstranění bylo nesporně pozitivním činem. Tady bychom úspěšnému atentátníkovi asi i těch "pár" nevinných obětí i odpustili. A asi bychom začali spekulovat, koho byla škoda a kdo si to nakonec i zasloužil. Pokud knihu čtete poprvé, čtete ji jedním dechem, o filmu platí to samé. Ale čtete-li ji víckrát, podobné otázky vás dříve nebo později napadnou. Ale primárně a jako literatury - drze zopakuji to, co napsal konicekbilly - poklad světové literatury a co poněkud rozvedl woodward - etalon žánru.

Bulhaři jsou národem, který měl svůj stát dávno před vznikem řady dnes renomovanějších zemí, ty naše nevyjímaje. Snad nejpozoruhodnější je fakt, že dcera dlouholetého komunistického „vůdce“ Todora Živkova Ludmila při své kulturní misi zejména na západ neopomínala připomenout, že Bulharsko je starší stát než samo "velké" Rusko. Starověcí Trákové se ale na rozdíl od sousedních rumunských zemí při vzniku moderního bulharského národa nijak výrazně neuplatnili. Zatímco pro středověkou Byzanc představovali Bulhaři rovnocenného soupeře, Turci je zválcovali (nakonec přes jejich území vedli všechny všechny svoje až do konce XVII. století nezastavitelné výboje) a odnesla to zejména ona vládnoucí vrstva, která zde vymizela snad ještě důkladněji, než třeba v Srbsku. Také ze zeměpisných důvodů bylo Bulharsko poslední zemí, která se dokázala osvobodit od osmanské nadvlády a zejména druhá polovina XIX. století byla s ohledem na Bulhary a jejich ambice typickou ukázkou velmocenské politiky toho nejhrubšího zrna, maskovanou už ovšem tehdy oněmi řečmi, úvahami a soudy, které leckdy trvají dodnes. Rusové „osvobozovali“ s vlastními plány na průnik do Středozemního moře a britská politika byla charakteristická momentálně vládnoucí garniturou, přičemž obraty o 180 stupňů zavisely na tom, zda byl premierem za všech okolností protiruský a tím pádem i proturecký Disraeli nebo přece jenom morálnější a empatičtější Gladstone. Poslední rozsáhlé masakry na Balkáně – právě v Bulharsku – nechávaly Disraeliho v klidu, stejně jako Západ včetně USA na přelomu tisíciletí evidoval, komentoval a především trestal zvěrstva výhradně prováděná Srby. Nicméně ty pro nás nejzajímavější a nejdůležitější dějiny Bulharska – ty nejnovější (poslední 150 až 200 let) pro mě přinesly několik momentů a především osobností, které mě v dobrém slova smyslu zaujaly. Tím prvním byl kníže Alexander Battenberg, který byl Bulharům „darován“ jako základ jejich novodobé státnosti. Byl to ovšem on, kdo se dokázal postavit jak ruskému poručníkování na straně jedné, srbské, či spíše Obrenovičově agresi nařízené Vídní na straně druhé (Rusové se rozhodli srazit Bulhary na kolena rovněž a odvolali tedy všechny své specialisty a především ruské velitele nově budované bulharské armády, takže bulharské armádě veleli a k vítězství u Slivnice ji dovedli mladí domácí velitelé v hodnostech setníků), ale také dokázal odstoupit, když se jeho osoba zejména ve vztahu k Rusům stala nepřijatelnou pro normalizaci vztahů. Tou druhou osobností bulharských dějiny byl místopředseda parlamentu v době 2. sv. války Dimitar Pešev, který na základě informace od Jákova Barucha z Kjustendilu společně s dalšími poslanci přiměl ministra vnitra Gabrovského, aby zastavil již domluvené deportace do táborů smrti. A tak bulharská židovská komunita přežila společně s dánskou jako jediná v celé, nacisty ovládané Evropě. Když si to člověk porovná s počínáním např. Slováků na straně jedné a třeba Holanďanů, mrzí ho, jak málo je tento fakt známý i přes to, že se tehdejší proněmecké vládě podařilo vydat Židy z Makedonie. Další pozoruhodnou osobností byl komunista Trajčo Kostov. Na jednu stranu se jednalo o stalinistického komunistu a pravou ruku G. Dimitrova, ale na druhou stranu, když se stal hlavním obžalovaným ve vykonstruovaném spiknutí, které organizovali na pokyn Moskvy a pod dohledem jejich poradců bulharští soudruzi v roce 1949, Kostov odmítl před soudem svoje písemné přiznání vynucené brutálním nátlakem stejně jako veškerá obvinění. Byl po této pro bulharský komunistický režim blamáži z dalšího soudního líčení vyloučen a odsouzen v nepřítomnosti a za dva dny chvatně popraven. Jeho chování v identické situaci ostře konstatovalo s tím, co předvedli třeba Lászlo Rajk nebo Rudolf Slánský a jeho „banda“. Další pozoruhodnou osobností bulharských dějin, tentokrát „komunistické“ éry byla dcera T. Živkova Ludmila, která pro bulharskou kulturu, její co nejvíce svobodný rozvoj doma a co nejširší prezentaci v zahraničí (zejména na Západě) udělala snad mnohem víc, než se v daných podmínkách dalo a mohlo. No a poslední je pro mě jeden z posledních bulharských ministerských předsedů. Proč zrovna Simeon Borisov Saksoburgotski? No, protože když se syn cara Borise III. a poslední bulharský car stal ministerským předsedou v letech 2001–2005, je to rarita. Prezidenti, kteří se prohlásil panovníky a vládci nejsou až zas tak neznámým jevem (viz. třeba Napoleon III.), ale aby se panovník stal v demokratickém státě předsedou vlády je celkem ojedinělé. Dějiny Bulharska si zaslouží pozornost stejně jako dějiny kteréhokoliv evropského státu. A jejich autor nám je otevírá dokořán, mimo jiné díky kvalitnímu literárnímu zpracování a hlavně rozsahu a vazeb nejdůležitějších událostí. A k onomu závěru – jako Češi můžeme být hrdí na to, že jsme Bulharům hodně přispěli v počátečním období jejich nezávislosti v poslední třetině XIX. století, a to v oblastech, které jsou nějak tak nejdůležitější – např. ve školství i právu (K. Jireček, Thurn-Taxis), kultuře a vědě (bratři Škorpilové), a nakonec i při budování průmyslu (bratři Proškové). A Bulharsko není v tomto směru na Balkáně jediné…

7 30.09.2020

Po opakovaném přečtení o Napoleonově tažení do Ruska jsem si nemohl nekoupit a nepřečíst knihu o předposledním dějství napoleonských válek. Tady už k objektivitě a vyváženosti textu skvělého autora nemám připomínky (v daném období jím až nenáviděný Kutuzov zmizel na věčnosti a vrátil se naopak Barclay de Tolly).

Vlastní popis celé té několikadenní apokalypsy, která ale byla bohužel nezbytná ke zlomení permanentní francouzské agrese a válek bez konce, které zpustošily Evropu v mnohem větším rozsahu než válka třicetiletá, je až únavný. Navíc zavést do celé téhle události nějaký řád dá třeba na rozdíl od 1812 nebo Waterloo mnohem větší práci, od čtenáře vyžaduje mnohem větší soustřední, nicméně je celkově zajímavé, že na rozdíl od Slavkova, Borodina a již zmíněného Waterloo je takhle bitva tak nějak v pozadí, a to i mezi zájemci o danou problematiku. Přitom bez tohoto vítězství, kterým se podařilo vytlačit Napoleona ze střední Evropy by se korsický uzurpátor možná na trůně udržel a co hůře, po oddychu a nabrání sil by jistě zase začal "sjednocovat" Evropu. Nakonec oněch 100 dní to potvrzuje celkem prokazatelně.

Při popisu celého střetnutí ukazuje pan Kovařík několik faktů, které nějak celkem bourají onu napoleonskou legendu. Spousta lidí tvrdí, že Napoleon byl geniální vojevůdce. Opravdu? Už tažení do Ruska ukazuje, že ve chvíli, kdy se ostatní naučili válčit "po novu", tedy ve stylu změn, které přinesla francouzská revoluce, jeho hvězda začala pohasínat. Jeho genialita vzala za své už u Borodina, která nebyla žádnou bitvou plnou taktických fines a ukázek dokonalého operačního umění, ale jen brutální přetlačovanou. I u Lipska nasekal "neomylný" Napoleon řadu chyb, které mohly minimálně jeho porážku zmírnit. Prvním zásadním momentem byl výběr bojiště, na kterém se početní převaha spojenců musela zákonitě projevit. Jenže Napoleon (podobně jako Hitler) si nebyl ochoten připustit, že jedinou správnou variantou by byl ústup od Lipska a zaujetí obrany dále na západ. Napoleon nikdy nepochopil zákonitosti logistiky tak dobře, jako třeba Wellington a tak není překvapivé, že jeho vojáci bojovali celé dni hladoví a na konci bitvy jim došlo střelivo. Jinak nástupy a nasazování jednotek na straně spojenců nebylo sice dokonalé, ale rozhodně zde nebyly takové chyby, jako Napoleonovo odmítání směru nástupu spojenců od severu, nebo bloudění jednoho sboru mezi dvěma dílčími bojišti. Totéž se zopakuje u Waterloo, tedy spíš už Q. Brass.

Nicméně napoleonská legenda vyžadovala, aby byli nalezeni viníci, kteří zmařili plány vždy geniálního Bonaparta. A těmi byli saští a částečně i bádenští vojáci, kteří přešli na stranu koalice. Ačkoliv se jednalo o pár tisíc vyčerpaných, hladových vojáků, kteří museli ve své vlastní zemi bojovat za to, co bylo přímo v protikladu k jejich zájmům. Svými "francouzskými spojenci" byli nazýváni německými prasaty a dobytkem a navíc byli svědky, jak se Francouzi v jejich zemi chovají. A nejen v Sasku, to platilo pro celý "rýnský spolek". I zde je ta paralela k Hitlerovi evidentní - stejně se němečtí vojáci na východní frontě chovali ke svým spojencům, a je jedno, jestli to byli Rumuni, Maďaři, Slováci nebo Italové.

Vynechám-li Napoleona a jeho generály a vojáky, pak nejodpornější "etudu" v této bitvě předvedl na straně spojenců zakladatel dodnes ve Švédsku panujícího rodu korunní princ Karl Johann, kdysi Jean B. Barnadotte. Že se s ním ale Blucher vůbec nemazal a donutil ho alespoň trochu bojovat člověka přece jenom maličko uspokojí. Na druhou stranu fakt, že tenhle člověk se dostal na švédský trůn a na rozdíl od Murata v Neapoli si ho zachoval, je ukázkou jeho "ryzího charakteru". Dokonce si "myslel" na nástupnictví po Napoleonovi, a to s podporu Alexandra I a v závislosti na Rusku. Snad proto se vyhýbal zabíjení Francouzů, jak to jen šlo.

No a nakonec zmínka o českých vojácích. Pominu-li ty řadové, kteří patřili vždy k tomu nejlepšímu, co měla císařská armáda k dispozici, tak onen Radecký, jehož obskurní pomník někteří pomatenci chtějí znovu instalovat na Malostranském náměstí zas tak geniální nebyl, jeho špatné bitevní plány museli korigovat Rusové. Na druhou stranu, svoje nesporné schopnosti zde prokázal maršál Felix Schwarzenberg, jehož úloha až nápadně připomínala D. Eisenhowera z 2. světové války. Nebyl sice vojenský genius, ale jako diplomat dokázal koordinovat úsilí dost různorodé koalice s třemi panovníky za zády. Neměl problém přijmout jiné plány a názory, pokud je někdo dokázal nahradit lepšími (Alexander I. a Toll). No a objevem pro mě byl maršál von Klenau, jinak též Jan hrabě z Klenové, svobodný pán z Janovic, který svoje schopnosti prokázal už při Schwarzenbergově tažení v rámci Napoleonovy invaze do Ruska.

Takže asi tolik k Lipsku, člověka jenom mrzí, že ještě celý příští rok probíhaly boje - tentokrát už ve Francii a nezbývá než konstatovat, že jakkoliv byla definitivní tečka za napoleonskou érou - Waterloo krvavá, rychlý a úspěšný zásah Britů a Němců znamenal v Evropě konečně na desítky let mír, aniž by se zmítala další léta ve válkách bez konce a beze smyslu.

8 24.08.2020

Finsko známe jako zemi, která bojovala ve válce po boku nacistického Německa proti Sovětskému Svazu, ale následně uhájila nezávislost na SSSR. Čeští publicisté rádi použijí finský příklad jako protiklad k české zbabělosti. Jenže tahle kniha nás vyvede z omylu a ukáže skutečnost jinak. Nejedná se o žádné moderní objevy, jen o strohá fakta.
O dnešním Finsku se dá hovořit od konce 18. století, kdy bylo jasné, že války mezi Ruskem a Švédskem jenom zemi devastují a tak se část finské aristokracie rozhodla přidat dobrovolně k Rusům, protože dlouhodobě Švédové Finsko stejně neudrží. Tento realismu předznamenal finskou politiku až do devadesátých let 20. století. Z napoleonských válek se vynořilo Finsko jako autonomní součást (velkovévodství) carského Ruska. Finům jejich rozsáhlá autonomie zůstala až do konce 19. století a v pozoruhodném (v rámci absolutistického carského Ruska!) rozsahu byly to vlastní instituce (senát, vláda, soudnictví i zákony), občanství, armáda, a dokonce i celní hranice a měna. Pod záminkou liberalismu a rovností občanů (!) začali ovšem ruští nacionalisté tuhle autonomii na konci 19. století likvidovat a vše vyvrcholilo před první světovou válkou. Odpor Finů k carskému režimu se projevil mimo jiné tím, že odmítali rukovat do jednotné carské armády. Celý národně osvobozenecký boj proti Rusům (na pozadí bojů mezi švédsky a finsky mluvícímu obyvateli a obdobou našich staročechů a mladočechů) vyvrcholil vyhlášením nezávislosti, ale také krvavou občanskou válkou mezi demokraty a bolševiky. Finsko (a celou řadu dalších okolních zemí) uznali bolševici a za žádnou stranu je nechtěli uznat ruští kontrarevolucionáři na Západě.
Mezi oběma válkami po zklidnění poměrů v zemi rozervané občanskou válkou bylo Finsko skutečně nezávislé.
To skončilo v důsledku 2. světové války, ze které sice Finové vystoupili bez oné ponižující kapitulace jako třeba Němci nebo ostatní státy, ale definitivně přišli o východní část předválečného území a museli Sovětům pronajmout vojenskou základnu kus od Helsinek. Hlavně ale byli nuceni podepsat se SSSR u nás tehdy zcela neznámou smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci včetně vojenské konvence, která také zakotvila společná cvičení armád obou zemí v mírové době a spolupráci v případě napadení SSSR. Finsko se tedy stalo jedinou kapitalistickou zemí patřící SSSR. A to i přes až místy zoufalou finskou snahu o neutralitu (oficiálně povolenou Chruščovem, ale omezenou právě onou smlouvou) i třeba pořádáním oné známé konference v Helsinkách. Prakticky bylo Finsko (na rozdíl od skutečně neutrálního Rakouska) na stejné lodi jako ČSSR. Náš osmašedesátý odsoudili finští komunisté a naopak Kekkonen byl první západní státník, co přijel do znormalizovaného Československa. Na čí pokyn je jasné.
Přitom Finsko (jak výslovně uvádějí autoři) bylo v roce 1948 už na československé cestě, finští komunisté po úspěchu ve volbách a vstupu do vlády (pod směšným názvem Demokratický svaz finského lidu) měli připravený stejný scénář převzetí moci, komunistický ministr vnitra Leino ovládl finskou polici stejně jako v ČSR komunista Nosek a používal ji stejně jako u nás proti demokratickým politikům. Autoři knihy ale soudí, že nakonec před československou cestou zachránil Finsko negativní dojem z vítězného února na Západě a fakt, že Finsko leželo mimo směr hlavního předpokládaného střetu obou bloků studené války. Tohle je zajímavý pohled i na naše dějiny. A v následujících letech vlastně až do pádu SSSR (který finské politiky překvapil) byli komunisté ve Finsku běžně v parlamentu, ve vládě a například složení finských vlád po volbách se ve finále schvalovalo v Moskvě. Obávaného místodržícího z konce finské autonomie v 19. století nahradil sovětský velvyslanec v Helsinkách.
A ještě jedno poučení menším a malým státům finské dějiny přinášejí. Onu vnitřní autonomii si Finsko na konci 2. světové války zachovalo také díky tomu, že v létě roku 1944 zastavila finská armáda Sověty v bitvě u Tali-Ihantala a znemožnila jim obsadit celé Finsko. Bitvy přinesly Rudé armádě obrovské ztráty na lidech i technice a Mannerheim vyhrál také díky masové pomoci od Hitlera. Tato pomoc byla podmíněna závazkem prezidenta Rytiho, že Finsko nevystoupí z války bez souhlasu nacistického Německa. Jakmile byl Stalin byl ochoten jednat o už ne všeobecné kapitulaci, ale o příměří, nový prezident maršál Mannerheim bez zábran spojenectví s Němci ukončil a přijal závazek, že je naopak z Finska vyžene. V čem je tahle situace poučná? Mannerheim se totiž zachoval úplně stejně, jako se chovají ony velké státy a velmoci. Sledoval výhradně vlastní, tedy finské zájmy a neohlížel se na jejich arogantní výklady o morálce a právu, které ale platí jen někdy a jen pro někoho. Rozčílenému německému vyslanci připomněl, že v Zimní válce Němci Finům nepomohli a zakázali i převoz vojenského materiálu přes svoje území, byli tehdy přece spojenci Sovětského Svazu! Jakmile se Churchill stal spojencem SSSR, vyrukoval na Finy s tím, aby ukončili spojenectví s Němci a vyhlásil jim válku. Ve čtyřiačtyřicátém to zopakoval. A nechal Finsko bombardovat letadly RAF. Najednou mu strašně vadilo, že Finsko jako demokratický stát je spojencem nacistů. Sovětský Svaz - spojenec USA a Anglie, byl asi něco úplně jiného než ono nacistické Německo.
Znalost toho, jak to skutečně bylo, mě sympatií k Finů a Finsku nezbavila. Jenom jsem díky dobře napsané knize pánů Jutikkaly a Pirinena pochopil širší souvislosti.

12 13.08.2020

Každý, kdo má sílu a hlavně žaludek na to, aby přečetl tuhle knihu až do konce si zcela jistě uvědomí, že válka je děsivá, zvrácená a nechutná záležitost po celou dobu lidské historie a že představa rytířských střetů na bitevním poli, vedených geniálními vojevůdci a loajálními vojáky v pestrých uniformách napoleonské éry je nesmysl. Je tristní, že válečný zločinec a masový vrah Napoleon má v pařížské Invalidovně hrobku, proti které ta Leninova u kremelské zdi vypadá jako pastouška. Jakému obrovskému utrpení byli vystaveni všichni ti vojáci, ale hlavně nevinní civilisté? Zpustošené země, mraky mrtvých a to zdaleka nejen vojáků. Nakonec, Kovařík popisuje celkem nemilosrdně a bez obalu, jak se všichni účastníci konfliktu chovali. Připadá mě trochu přehnané, jak zdůrazňuje, že i Rusové se doma chovali jako zvěř a neopomene opakovat, že zajatce vraždili i Rusové a dokonce i mužici. Poněkud si protiřečí i co se týká Kutuzova, snaha dokazovat, jak byl bezcharakterní a vlastně nic nevymyslel je stejně přehnaná jako sovětská "historiografie" eliminující všechny "Nerusy" a pomlouvající naopak Barcalye de Tollyho. Chabá je i ona argumentace, že Kutuzov svým pararelním pochodem měl stejné ztráty jako Francouzi (či spíše Napoleonova armáda) - je rozdíl, jestli se 4/5 nemocných Rusů z oněch 50 tisíc, co z Kutuzovovy armády vypadlo, uzdravilo a naopak, jestli těch francouzských 9/10 zahynulo. Nejsem rusofil, ale řada soudů pana Kovaříka není prostě objektivní. Stejně jako jeho posměch na adresu pruského krále. Byl snad uzurpátor Napoleon a jeho lidé charakterní lidé? Ono i to určité omlouvání Napoleonova útoku tím, že ho Alexander chtěl napadnout později je až příliš podobné argumentaci Hitlera, proč napadl Sovětský Svaz. A tak nejcennější částí knihy je kromě přehlednosti a chronologie ono obrovské množství zakomponovaných vzpomínek účastníků. Tedy těch, co přežili. Mezi peklem Stalingradu za druhé světové a tím, co se odehrávalo na smolenské silnici není žádný rozdíl. A tak zůstali v celé knize jediní dva lidé, ke kterým jsem cítil sympatie a respekt - onen ruský partyzán Denis Davydov, jehož literární projev nepřekvapí, jednalo se o básníka z okruhu A.S.Puškina a především "našeho" maršála a pozdějšího titulárního vítěze další děsivé apokalypsy u Lipska - Karla Filipa Schwarzenberga. Jeho dilema, jak se vlastně zachovat - byl v přátelských vztazích jak s carem Alexandrem tak s Napoleonem, k Francii neměl příliš přes všechno kladný vztah (zúčastnil se všech válek proti Francii od doby revoluce) a poznal i na vlastní kůži, co znamená být spojencem Francie, když byl nucen spolupracovat s francouzským generálem Reynierem, velícím saskému sboru muselo být bolestné a unavující. To, že se skutečně zachoval maximální stupeň volnosti a vyvedl 2/3 své armády mu slouží ke cti. Nebyl zrádcem, jak ho dehonestující francouzští vrstevníci a historici. Stejně jako pro něj muselo být utrpením později velení spojeneckým armádám s triem monarchů v zádech.
P.S. Snad nic by nebylo poučnější pro naše východoevropské sousedy, než kdyby si zapamatovali následující Napoleonovo prohlášení směrem k Alexandrovi před zahájením konfliktu: "Nepomýšlím na obnovu Polska, zájmy mého lidu nejsou s touto zemí spojeny, jestli mě ale donutíte k válce, použiji Polsko proti vám." A to platilo stejně tak dřív, jako dneska a ne jenom ze strany Francie. O to je smutnější kolik polských vojáků pod Napoleonem bojovalo a padlo v naivní víře, že přichází, aby Polsko osvobodil.

5 10.08.2020

Byla to první kniha z edice, která se mi dostala do ruky. A dosud jediný komplexní přehled dějin těchto tři zemí s nepříliš veselým osudem, což se mnohem víc týká Estonců a Lotyšů. Kniha je napsaná skvěle, přehledně a navíc je zde dokonal ukázáno, co tyto země a kdy spojovalo a v čem se liší. Osud Litvy je poněkud jiný, jak se uvádí, Litevci na jednu stranu představovali na prahu nezávislosti ekonomicky i vzděláním zemi nejzaostalejší, na druhou stranu se mohli opřít o „berličku slavné minulosti“ a státnosti od středověku až po dělení Polska. Málokdo v Česku si uvědomuje, že oni Jagellonci, které povolal prozíravě na český trůn Jiří z Poděbrad, byli Litevci s rodokmenem k prvnímu a jedinému litevskému králi Mindaugasovi a že ono slavné vítezství Poláků nad křižáky u Grunwaldu bylo vítězstvím polsko-litevským. Litevci na rozdíl od Estonců a Lotyšů (a dalších pobaltských kmenů, které se podařilo německým křižákům v rámci oné civilizační mise vyvraždit) dokázali až do 15. století pokřesťanštění odolávat a vzdali se své pohanské víry až tehdy, kdy to pro ně bylo ve vazbě na mnohasetletý konflikt s Řádem nejvýhodnější. Estonci a Lotyši byli nakonec zcela ovládnuti a zotročeni německými pány, kteří později velmi oddaně sloužili i ruským carům. Jen když si udrželi nad svými nevolníky absolutní moc. Při téhle příležitosti mě napadlo srovnání se současným humbukem ohledně oněch potomků Afroameričanů v USA a faktem, že oni lotyšští a estonští sedláci – nevolníci byli v naprosto stejném postavení, jako otroci na (nejen) americkém Jihu. Přitom konec nevolnictví a konec otrokářství v USA se prakticky časově shodují. I o tom je historie, i tohle je hodné povšimnutí a porovnání, stejně jako fakt, jak rychle se dokázaly tyhle dva národy postavit na vlastní nohy a získat vyspělost, která jim umožnila ono meziválečné svobodné intermezzo. Jinou zajímavou paralelu k dějinám ostatních zemí, s Českem ne v poslední řadě vidím v tom, že po první světové válce si Polsko neoprávněně přivlastnilo historické hlavní město Litvy Vilnius pod záminkou, že je to město polské, protože jeho obyvatelé jsou Poláci. Pravda je taková, že v tehdejším Vilnu byla velmi silná židovská komunita, která se polskému etniku vyrovnala. A ten problém při zpětném pohledu do litevské historie je v tom, kolik oněch Poláků ve Vilnu byli ve skutečnosti původem Litevci. Adam Mickiewicz v tom sám neměl zcela jasno. A z toho mě napadá, kolik asi těch přesvědčených Němců v našem pohraničí byli ve skutečnosti poněmčení Češi a kolik těch hrdých Čechů byli zase počeštělí Němci. Období mezi válkami v tomto teritoriu by bylo možné označit jako učebnici politologie ve vazbě na malé a menší státy. Způsob, jak i na úkor těchto zemí své problémy řešili mocnější sousedé je přímo vzorový. Po první světové válce nechtěli západní spojenci uznat přes všechny ty okázalé proklamace o právu národů na sebeurčení nezávislost těchto zemí, protože ruští „demokraté“ na západě trvali na jednotě carské Říše. A tak pobaltské státy jako první „na věčné“ časy uznali bolševici na čele s Leninem.
Konec jejich nezávislosti byl už zcela v režii Němců a Sovětů a způsobem, jakým Sověti znovuzískali tyhle země, navazuje svojí temnou stránkou na středověk. Liberální levicoví intelektuálové veleochotně společně s nečetnými místními bolševiky požádali o přijetí do svazku národů SSSR. Ani jeden ze států se nezmohl byť jen na formální odpor, ale poukazovat v této souvislosti na Finsko je samozřejmě nesmysl. A nadávat jejich vedení do zbabělců, jak se to odehrává u nás, je taky zcela mimo. Snad jenom člověk pocítí jisté drobné zadostiučinění, že v době, kdy se tyto státy stávaly opět nesvobodným územím tentokrát v rámci SSSR, pod Vítězným obloukem mašírovali Němci po kapitulaci Francie, která chtěla organizovat Evropu a vládnout jí. Bohužel, pro tyhle malé národy ona okupace trvala půl století. A podobně jako za sv. Vojtěcha, který přijel pozvednout pohanské Prusy pokřtěním, což vedlo k vyvraždění tohoto pobaltského národa, takže po něm zůstalo pouze jméno, tak všechny tři pobaltské národy byly vystaveny genocidě. Jinak to nelze nazvat. Ještě předtím si ovšem Adolf Hitler stáhnul pobaltské Němce do čerstvě dobytého Polska, aby zde germanizovali Vartskou župu, což bylo zase spojeno s brutálním vyháněním polského obyvatelstva na území Generálního gouvernementu.
Genocida v Estonsku a Lotyšsku vedla k tomu, že jsou to snad jediné dva národy, které dneska v Evropě mají méně příslušníků, než měli ve svých státech mezi válkami. Estonsko mělo po první válce 1,1 milionu obyvatel a devět desetin obyvatel byli Estonci. Dneska má 1,3 milionu obyvatel a Estonci tvoří 68,5 %, z čehož logicky vyplývá, že jich v Estonsku dneska žije o cca 100 tisíc Estonců méně, než tehdy. Totéž platí i o Lotyších, pouze Litevci zaznamenali populační nárůst ze dvou na tři miliony obyvatel dnes. Jenom pro srovnání, Finů bylo ve stejné době 3,6 milionu, dneska je jich 5,5 a česká populace po druhé světové válce stoupla o nejméně třetinu. Příslušníci pobaltských národů byli masově vyvražďováni a odváženi na Sibiř, další část obyvatelstva měla štěstí trochu větší – podařilo se jim utéct na Západ. Spojeným státům slouží ke cti, že obsazení pobaltských zemí nikdy neuznali, na rozdíl od evropských „velmocí“ na čele s Anglií a Francií. V knize je fotografie posledního litevského partyzána z roku 1961, tak dlouho bojovali odpůrci tentokrát ruské okupace s komunistickým a ruským režimem. A nejenom na Litvě. Takže, jsem rád, že jsem se dočkal toho, že jsou tahle státy zase nezávislé. A Pobaltí mně připadá atraktivnější a zajímavější než třeba celý Benelux. A takhle kniha k seznámení s nelehkými a vlastně dost smutnými dějinami posloužila skvěle. Její konec je pozitivní. Na jak dlouhou?

9 01.07.2020

Navnaděn skvělou knížkou, popisující rok předtím, sáhl jsem celkem bez rozmyslu po tomhle. Po zevrubném prolistování a přečtení pár stránek je to první kniha, kterou vracím, i když jí i bez ohledu na ztrátu tři stovek s fixem v ruce asi okoriguji (spíš zabarvím zjevné nesmysly a chybná tvrzení) a pošlu ji přímo vydavatelství. Takovou záplavu hloupostí, počínaje z prstu vycucanými statistickými údaji, přes "osobnosti" toho roku narozené se hned tak nevidí. Mezi nejvýznamnější rodáky onoho roku zařadil sám sebe, což je ubohost naprosto nevídaná. Spousta věcí v knize zmiňovaných nemá s daným rokem vůbec souvislost (komentovat Stalinův pomník na Letné je v souvislosti s rokem 1960 hloupost, byl "odhalen" v roce 1955), řada věcí i v tak jednoduchých oblastech, jako je móda (Mary Quant "vynalezla" minisukni v roce 1965) nebo auta (Tatra 603 se začala vyrábět v roce 1955 a byla prezentována už v roce 1958 v Bruselu na Expu) je špatně a tak musím konstatovat, že něco takhle mizerného jsem v knižní podobě už dlouho nezažil. Autor knihy je novinář, redaktůrek ČRo, mediální "poradce", takže člověka ani nepřekvapí nabubřelost, mizerný jazyk, přebíraní informací odjinud a ve velmi zkreslené podobě. Ale musím přiznat, že mě "úroveň" jeho práce nepřekvapuje - byl "specialistou" ČRo pro Balkán. Mezi ostatními zpracovateli (hlavně zpracovatelkami) Ježek ukáže, jak se podobná encyklopedie na každý rok dělat nemá. Jak se místo pečlivé práce, výběru údajů dá sesmolit paskvil. Díky tomu člověk ocení ostatní knihy, u kterých není tento člověk jako autor uveden. Takže už vím, že se rokům 1979 a 1989, popř. dalším, které halabala sesmolil raději vyhnu.

Napsat komentář k této knize je pro mě dost obtížně, naštěstí ji přečetla spousta lidí a (v měřítkách Databáze knih) jí i spousta lidí okomentovalo. Nemá cenu opakovat, co zde řada lidí v pětihvězdičkových komentářích napsala. Spíš bych dodal, že díky příběhu Josefa Hasila, se kterým jsem se seznámil až před pár lety, jsem si paradoxně vyjasnil otázku, týkající se bratří Mašínů. Tedy, kdo je skutečný hrdina. Je hrdinstvím podřezat svázaného člověka? Byť by to byl řadový esenbák sloužící komunistickému režimu? Není. Nebo zastřelit civilistu, převážejícího peníze? Taky ne. Bratři Mašínové jsou pro mě něco jako Jesse James a jeho banda. Na poraženém americkém jihu je oslavovali. Řada filmů je oslavuje dodnes. Zabíjeli přece seveřany a vykrádali seveřanské banky a vlaky. A proč ani jedny ani druhé za hrdiny nepokládám? Protože to nikomu, kromě aktérů samotných neprospělo.

Josef Hasil převedl přes hranice, zejména hlavně "ven" dost lidí, kteří prostě jen díky jemu mohli přece jenom začít jinde a uniknout všemu, čemu by byli po ocejchování "třídní nepřítel" vystaveni. Že za jejich svobodu a lepší život zaplatili lidé kolem Hasila cenu často nejvyšší, není chyba jeho ani jich samotných. Komunisté se přímo vybíjeli v líčení zvěrstev nacistů, ale přitom se chovali úplně stejně. Čím se vlastně liší počínání nacistů při honbě za Gabčíkem a Kubišem od toho, co předváděla StB v této kauze? Ničím. Zatímco Gabčík a Kubiš potrestali ještě během války masového vraha a jednoho z největších zločinců druhé světové války. Dnes je tento čin hodnocen jako největší přínos domácího odboje v rámci druhé světové války v celé Evropě. Hasil hlavně pomohl řadě v zásadě obyčejných normálních lidí. Nebyl sice sám, ale nemělo by to být o porovnávání kdo víckrát přešel a kdy. To, že byl, a zase nejen on, zneužíván pro zpravodajské hry, je věc druhá. Ale zbytečné to rozhodně nebylo. Nakonec jeho úvaha o svém poslání při hlídání hranice je hned na začátku knihy.

Kromě Josefa Hasila a jeho souputníků bylo těch skutečných odbojářů samozřejmě dost. Ale ti jsou neznámí. Stačilo, když někdo pomáhal třeba rodinám pronásledovaných, zavřených nebo i povražděných lidí. Toto mučení a vraždění zabalené do frází o socialistické zákonnosti a právu se opíralo o údajný souhlas mas, které byly ale ke svým souhlasným projevům donucovány. Nakonec nejvíc komunistů vybili – nacisté. Nejvíce nacistů – sovětští a ostatní komunisté. Stačí znát protinacistický odboj v Evropě, aby člověk poznal, že lidské oběti i tady pro z Moskvy řízené odbojáře neznamenaly nic. Naopak, čím víc krve, tím líp.

A nakonec malým hrdinou pro mě byl každý, kdo se sebral a přes onu horkou hranici utekl. Aby aspoň jinde mohl žít důstojněji, beze strachu a ponížení. Byly to jiné útěky, než jako v osmašedesátém nebo s cestovkami na západ v pozdějších obdobích. V raných padesátkách nečekaly utečence luxusní utečenecké tábory a všemožná péče za strany „hostitelů“ jako o pár let později. V této době, v rozmlácené a z války se teprve sbírající západní Evropě nebyl na uprchlíky z východu nikdo zvědavý.

To, že komunisté všude ukazovali Mašíny a o Hasilovi věděli pouze místní na tajemné a čarokrásné Šumavě mělo důvod v tom, o čem jsem psal na začátku. Mašíny bylo možné bez výrazných fabulací předvádět jako brutální vrahy. Že byli komunisté hlupáci a celou story si ještě přibarvovali třeba tím, že o všech třech zavražděných tvrdili, že byli členy KSČ (což vůbec nebyla pravda), je jenom ukázka jejich arogance a hlouposti. O Hasilovi se muselo radši mlčet. Josef Hasil a jeho souputníci vyhráli. Ne jako agenti. Ale jako převaděči ke svobodě.

Josef Hasil se dožil 95 let a zemřel tedy loni. Že se na něj při onom vyznamenávání čekalo až do roku 2002 je o to horší, že Havel vyznamenal řadu prokazatelných agentů StB (třeba V. Chramostovou), ale dokonce i lidi typu Šilhánové, Rumla st. a Miloše Hájka, tedy osob, které byly v Hasilově „době“ kovanými a iniciativními bolševiky.

Pro nás normální ale Josef Hasil zůstane člověkem, na kterého budeme vzpomínat s úctou. I díky téhle skvělé knize.

31 15.06.2020