jadran komentáře u knih

Tak v téhle edici je to loterie. Rok 1959 byl perfektní, rok 1960 čistý odpad. Ale tady paní Breuerová odvedla perfektní práci, na knize je vidět, jak se jí věnovala do hloubky a jak se jí podařilo vystihnout onen rok, včetně detailu, že ve skutečnosti asi zatčení Slánského vedlo přece jenom k postupnému a sotva viditelnému, ale přes vše, co následovalo, změkčování stalinismu, jehož byl tento masový vrah nejvýraznějším představitelem. Průměrný plat v té době v výši celých 1008 Kčs po porovnání s cenami ("výživná" je kapitola o předvánočních nákupech a cenách - lahev francouzského koňaku 2.200,- tehdejších Kčs a jejich porovnání s cenou kabátu vypovídá o všem) vyvolává otázku, z čeho vlastně ti lidé žili. Pravda je, že bylo 6 let po válce, ale přece jenom...politika je tady zcela jasně v druhém plánu, pozoruhodná je kultura. A té vládl mladý svazácký básník Pavel Kohout. Citace z jeho básnických "veleděl" jsou stejně tak fascinující, jako odporná. Inu, taková byla doba.

14 15.08.2021

Tak doposloucháno na víckrát a na to, jak mám Fosythovy knihy rád, dost rozpaky. Dobré komenty 304, jprst, ale především Peleus. Pro nás milovníky žánru je samotný Forsyth tak trochu ikona, ale tady se mistr tesař trochu utnul. Nakonec jsou spisovatelé, kteří píší samé mizerné knihy a jsou znovu a znovu vydáváni, tak proč by nemohl napsat horší (ale ne špatnou nebo zbytečnou – vysvětlím později) knihu i Forsyth? Vše, co Peleus kritizuje a nad čím se pozastavuje je nesporně oprávněné. A našla by se spousta dalšího. Ten, kdo vidí v Komarovovi Putina by si měl přečíst Galeottiho Musíme si pohovořit o Putinovi. Ona ta protiruská propaganda (jakkoliv Rusko nepatří mezi moje oblíbené země a to včetně literatury - s výjimkou Bulgakova a možná tak Solženicyna) začíná být stejně trapná, jako komunistické strašení německými revanšisty a Suděťáky ještě v onom "památném" roce 1989. Ten problém je jiný a jinde, Putin je takový, jakým mu hlavně západní Evropa umožnila být. Hlavní dějová linka (natahované a ke všemu s nelogickým prolínáním časových rovin) trvá příliš dlouho, než pochopíme, proč se v románu vlastně zpočátku vůbec vyskytuje Monk a hlavně, proč se zde řeší kauza Aldricha Amese. Kauza pravdivá, která by si sama o sobě zasloužila literární zpracování. Její konec je v Ikoně najednou uťatý, teprve z jiných pramenů se dozvíme, že ho dostaly dvě vytrvalé agentky Vertefuilleová a Grimesová. Už od pohledu odpuzující Ames bude dokonce života dřepět pod číslem 40087-083 v přísně střežené allenwoodské věznici v Pennsylvánii. Stejně je i pravdivé, jak Britové dokázali vyvézt prakticky před očima KGB plk. Gordijevského. Právě kauza Ames patří v knize k tomu nejzajímavějšímu. Ukazuje totiž – a to člověka docela děsí, jak organizace CIA funguje a že se jedná už spíš o byrokratického molocha, kde pracují ne zrovna nejschopnější jedinci. Jistě i třeba Mosad měl svoje ne zrovna světlé chvíle, ale na CIA na západě neměl a nemá nikdo. A není to dáno jen velikostí organizace. I Britové měli svoji Cambridgskou pětku, jenže Philby (vystupující v Čtvrtém protokolu) byl pomýlený idealista, věřící, že koná dobro, když pomáhá Sovětskému Svazu (nakonec anglosaské univerzity od Británie a až po západní pobřeží Tichého oceánu jsou už desítky let plné podobných aktivistických idealistů, které ovšem jistý Lenin nazval užitečnými idioty), ale dlouhá léta neodhalit člověka, který má roční plat před zdaněním 70 tis. dolarů a koupí si barák za půl milionu, jaguára k tomu, a navíc nasává jako houba, to už svědčí o lecčems. A pak není udivující, že se v podobném byrokratickém molochu ztratí třeba i hlášení o arabských mladících, kteří se učí pilotovat boeing, ale nezajímá je nácvik přistání...Dalším momentem v románu je přeceňování a zároveň podceňování Ruska a najednou povrchní chápaní této nejednoduché i dost nesympatické země. Poznámky typu, že Gagarin se zabil v opilosti a na nevyzkoušeném prototypu letadla to dokazují. Leccos je na smrti tohoto kosmonauta nejasného, ale při letu na MiGu15 UTI (mimochodem vyrobeném v našem Aeru) rozhodně nebyl opilý a cvičné letadlo nebylo žádný "nevyzkoušený" prototyp - jednalo se o stroj už z doby Korejské války. To jen tak na okraj. Takhle přezíravý postoj v předchozích Forsythových románech nebyl. Podobně se po válce vyjadřovali o nacistech nejrůznější sovětští ideologové a pisálci, aniž by se ptali, jak je možné, že je ti neschopní zbabělci zahnali až pod Moskvu a na Kavkaz. No a tím se dostávám k další zajímavé spekulaci s onou vnucenou ikonou - tedy carem místo zrůdného Komarova. Představa, jak konstituční monarchie eliminuje nástup diktatury a nelidských systémů je naprosto zcestná. Obzvlášť u spisovatele ze země, kde jednoho krále popravili a dva (druhého ve XX. století) bez skrupulí vyhnali. A když si člověk vezme moderní dějiny, Hirohito nezabránil Japonsku vést brutální válku a páchat zvěrstva v Asii, ačkoliv s nimi nesouhlasil a v Evropě třeba Alexandr I v Jugoslávii a Carol II v Rumunsku uskutečnili převrat sami, aby se diktátory stali. A abychom nezůstávali jenom na tom vždy zaostalém a primitivním východě, připomeňme si ještě třeba belgického panovníka Leopolda III., který samovolně v rozporu s přáním belgické vlády kapituloval před Hitlerem, nebo švédský král Gustav V, netající se svým obdivem k "panu" Hitlerovi. I když zde jednal a vystupoval v souladu s vůlí a zájmy svého skvělého národa, jeho "neutrální" Švédové si mastili kapsy nejen na vývozu železné rudy z Kiruny. Bez ní by se nacistická válečná mašinerie zhroutila možná ještě dřív, než při ztrátě rumunských naftových polí. Připadá mi, že se Forsyth chtěl "rozloučit" ve velkém stylu a nějak se to moc nepovedlo, i když námětů k přemýšlení a ke zjišťování faktů a jejich souvislostí je tady hromada. Vlastně víc, než v jeho jiných knihách. V oné představě "cara" vidím jistou formu oné nadřazenosti a představy dokonalosti vlastního světa, který začíná být zejména v posledních letech stejně iluzorní jako protivný. A tak po kovbojsky "správném" konci knihy je asi nejlepší, že po Ikoně přece jenom mistr pokračoval v psaní a dle recenzí jsou romány po Ikoně lepší. Inu, nikdo z nás by si neměl plánovitě určovat konec. I Beethoven měl rozepsanou X. symphonii...P.S. No a pak je tady pár odstavců, které jsou velmi naléhavé k dnešku a ty jsem si dovolil odcitovat přímo u autora v sekci Citáty, i kdbyby v celé knize nebylo nic jiného, než toto, stojí za přečetení. Tedy aspoň těch pár odstavců.

22 05.08.2021

Tak podle všeho je minimálně rovnocenným autorem této knihy na obálce první jmenovaný - z knihy o slovenské armádě za druhé světové války Charles K. Kliment. Jedná se o stejně koncipované dílo, jako v případě slovenské armády, pouze je kniha mnohem obsáhlejší a relativně nesourodá. Faktografická stránka věci je stejně vynikající jako v případě Slovenska, i kdyby maďarská armáda v onom období 1919-1945 používala jedinou zbraň v jediném exempláři (totéž platí i pro ostatní - vozidla, letadla a veškeré vybavení), pan Kliment jí zmíní se všemi dostupnými údaji a dokumentací. Dobře jsou popsány i akce maďarské armády za 2. sv. války. Trochu mně vadilo až často používané slovo Honveseg i honvéd. Stejně tak jako některé další termíny v maďarštině. Výraz Felvidék (Horní Uhry) používá pan Kliment pro území obsazené Maďarskem po mnichovské "smlouvě". Ale Horní Uhry byly pouze rámcově zeměpisně vymezenou částí starých Uher a zasahovaly až k polské hranici. Uhersko (na rozdíl od českých zemí, ale i Sedmihradska - Ardealu) nemělo nikde uvnitř žádnou, byť jen historickou hranici. A v důsledku tzv. 1. vídeňské arbitráže obsadili Maďaři pouze etnickou část Felvidéku, ne Horní Uhry celé, ty se změnily v Slovenský štát. Podobně, pouze na etnickém principu bylo rozparcelováno Sedmihradsko. Ale už obsazení Podkarpatské Rusi a později i Vojvodiny a části slovinského Poamuří bylo zabrání území, kde etničtí Maďaři nebyli většinovým obyvatelstvem. Nakonec stejně, jako jim nebyli v původním maďarském království před 1. světovou válkou. A stejně jako etničtí Němci ve vlastním Rakousku. A tak zde po anexi Bosny řešili politici z obou stran řeky Litavy problém, kdo si onen územní přírůstek vezme. Pro obě strany konfederace to znamenalo, že se ještě zvýší počet etnicky nechtěného slovanského obyvatelstva. V těchto širších historických souvislostech je třeba chápat i úzce pojatou tematiku maďarské armády za 2. světové války. Ambivalentní vztah k Hitlerovi ze strany Horthyho, stejně jako otázka země, jak se postavit k blížící se "bouři". Na jedné straně se Maďarsko, poražené v 1. sv. válce mohlo stát jenom objektem událostí s nevyhnutelným koncem v modifikaci čehosi mezi Dánským královstvím a Protektorátem, ale bez viny na dalších událostech a po skončení války bez sebemenšího škraloupu a nebo vsadit na německou kartu s nadějí, že alespoň část ztrát z období po první světové válce vykompenzuje a bude hrát důležitou úlohu v Hitlerově "nové" Evropě. Jenže jak to Němci s Maďary mysleli, poznali nebozí polohladoví a mrznoucí honvédi u Stalingradu a jinde na východní frontě. Maďarsko zvolilo špatně, to se ale ukázalo až během války. Nezískalo nic a zaplatilo devastací, jakou si my (nebo i ti zmínění Dánové) těžko dovedeme představit. A tak při vědomí nezměrného utrpení obyčejných lidí, obrovských ztrát a pustošení země, naivního kličkování Horthyho a krátkého období brutality skutečných maďarských nacistů (či fašistů, těžko říct) - Šípových křížů si připomeňme jedno jméno - Pál Teleki. Zmínka v knize je jenom rámcová a nevystihuje to, co by mělo být řečeno. Předseda maďarské vlády hrabě Pál Teleki ve své funkci podepsal smlouvu o neútočení mezi královskou Jugoslávií a neexistenci jakýchkoliv vzájemných územních nároků. Pár týdnů nato Hitler dotlačil Horthyho, aby se k útoku na Jugoslávii připojil. Pál Teleki, člověk pro kterého bylo dané slovo svaté a při vědomí, že ani ze svého vysokého postu nedokáže zabránit podlosti a zlu raději spáchal sebevraždu, než aby jednal v rozporu se svojí ctí a svědomím. Možná to zní strašně pateticky, ale prostě, je to tak. Jak se ten člověk lišil od tehdejších, ale i dnešních politiků! A i tohle by možná měl vědět každý, kdo knihu čte a i když se zajímá jen o pušky, tanky, sestavu jednotek nebo tvar vojenských čepic maďarské armády tehdejší doby.
P.S. Onen obdiv k P. Telekimu vyjadřuji s plnou znalostí a vědomím toho, že ve dvacátých letech se Pál Teleki podílel na legislativě, která měla zmenšit prostřednictvím kvót počet občanů židovského původu ve vybraných profesích. Ti tvořili 6% populace, ale v profesích jako lékaři, advokáti a nebo učitelé všech stupňů tvořili nadpoloviční většinu. Ano, bylo to rozhodně nehumánní a omezovalo to lidská práva v té nejryzejší podobě. Ale bylo a je to úplně stejné, jako když podobné kvóty zavádí do praxe dnešní "liberálně" demokratické režimy na obou stranách Atlantiku, a je jedno, jestli se jedná o americké černochy nebo ženy. A je úplně jedno, nazývá-li se to zrovnoprávňováním, stejnými šancemi nebo dokonce "pozitivní" diskriminací.

Je skvělé, že se nějaký Američan věnuje problematice armád ze střední Evropy...aha, on to není ani tak Američan, i když se jmenuje Charles, asi se kdysi, než odešel do v roce 1969 do USA jmenoval zcela obyčejně Karlík. Inu, lidé jsou různí. Ale k vlastní knize, jedná se o celkem faktograficky slušně a maximálně podrobně zpracovaný přehled včetně bohatého grafického i fotografického "doprovodného" materiálu. Tahle kniha skutečně neřeší nic jiného, než krátkou historii, vývoj organizace a výzbroje a nakonec i nasazení slovenské armády jak na východní frontě, tak v SNP. O podrobnosti svědčí, že je zde i obrázek spodků a nátělníku, který vojáci nosili. A o tom, co si její příslušníci mysleli a jaký byl vývoj jejich názoru na službu v armádě je tedy jedna jediná, ale velmi výmluvná zmínka, totiž citace z "informace" jakéhosi důstojníka GŠ (vlastně práskače), který svému německému řídícímu orgánu píše, že slovenská armáda je protitisovská, protiluďácká a naopak pro prvorepubliková. A že představuje nejnebezpečnějšího vnitřního nepřítele luďáckého režimu a onen "informátor" jí dokonce navrhuje rozpustit. A tahle malá a nenápadná poznámka vypovídá asi víc, než možná celé svazky nejrůznějších blábolů všeho možného původu a politicko-ideologického zaměření.

9 31.07.2021

Dost komické je vysvětlení, proč do oné „komparativní analýzy“ nebylo zařazeno Bulharsko ukazuje, že omluvit se dá v rámci podobného „vědeckého zkoumání“ cokoliv. Nicméně už bombastický název knihy naznačuje (pro pana Cabadu indikuje) něco jiného. A tak nám pan Cabada až do strany 25 vysvětluje, co bude zkoumat a proč. Přitom hned následně rozebírá jazykem, který se snaží tvářit strašlivě učeně a vědecky (hází zde co nejvíce výrazy typu komparativní analýza, komparace případů, tranzice od komunismu až k čemusi, co mně dostalo snad nejvíc – habity), protože slova jako porovnání, přechodu od komunismu nebo zvyků a zvyklostí zní příliš „sprostě“ a obyčejně a nehodí se k vznešené vědecké práci i její prezentaci veřejnosti všeobecně známé věci.

Cabada tvrdí, že tyto komunistické režimy musíme zkoumat, abychom včas „indikovali“, tedy rozpoznali nebezpečí jejich možného nástupu. To se mu ale jaksi nedaří, protože dneska nám sice nehrozí „komunistická“ totalita, ale (podle znaků a definici, uvedených v rámci 2. kapitoly) jsme svědky naopak plíživých nástupů jiných forem totality, sice poněkud decentralizovaných jak ideově, tak v nástrojích a postupech a přicházejících z opačné zeměpisné strany, než tomu bylo v případě onoho komunismu, ale prostě je to už více než jasné. Pokud by dokázal posoudit ony dřívější režimy (nakonec v oné druhé kapitole je dost jednoznačně ukázáno, že totalita není zdaleka jenom „komunistická“) a metody a způsoby vztáhnout na současnost, byla by to práce celkem záslužná (nakonec někteří publicisté – jej jich sice jenom hrstka - to stále ještě dokážou), ale to by pak z kompilátu všeho možného nesměly na míle daleko smrdět dvě věci – přilepšit si z onoho grantu a na druhou stranu patřičně Ideologicky a politicky korektně postavit na pomyslný piedestal jediný správný politický směr – liberální demokracii. Naprosto stejně, jako tomu bylo s lidovou demokracií a vědeckým komunismem v obou balkánských zemích – Rumunsku a Albánii a nakonec v Sovětském Svazu i u nás. A vědecky podložená ideologie, jednotná propaganda, likvidace stávajících pořádků, nový člověk, jediný správný směr, politická korektnost či uhlíková neutralita - v principu se jedná o jedno a to samé.

A autor se samozřejmě nechce a tím pádem nesmí dostat do situace, kdy by v rámci svobodné pluralitní a otevřené liberálně demokratické společnosti nemohl promluvit na některé univerzitě (skvěle dnešní poměry popisuje M. Crichton v Říši strachu, ale už i Josef Škvorecký v Miráklu), nikdo by mu jeho názory neotiskl v jakémkoliv periodiku nebo by byl z důvodu hejtfrí zablokován na sociální síti a že by byl připuštěn do diskuze třeba v oné nezávislé České televizi je jenom fikce. A to je ještě Česká republika na rozdíl od Spolkové republiky v tomto směru celkem svobodnou zemí.

A proto nebyla četba knihy pana Cabady marnou a zbytečnou, i když to bylo tak trochu kouzlo nechtěného. O „komunistických“ režimech na Balkáně se ovšem dozví člověk mnohem víc a komplexněji třeba v knihách z nakladatelství LN – Dějin národů a států i třeba ve skvělém Balkánu od Mischy Glennyho. Nakonec se jmény Treptow, Tejchman a řadou dalších se člověk potkal už celkem dávno, pokud ho daná problematika a speciálně v tomto regionu zaujala. A fakt, že Cabada nepochopil význam, ale především obsah knihy Milovana Djilase Nová třída, který komunistické režimy charakterizoval o několik úrovní výše ani nemluvím. Nepochopil, neznal anebo nechtěl?

Churchill patřil vždycky k mým oblíbencům, ale nepatřím k fanatikům, tudíž mě občas něco u něj zarazí. Jeho tvrdohlavost a přesvědčení, že o všem ví líp než ostatní měla svoje kladné i záporné stránky. Jeho představa o uspořádání světa i prosazování některých plánů bylo sice politicky někdy správné, prozíravé a dokonce i skoro vizionářské, ale bohužel neuskutečnitelné. Tedy zejména "technicky", samozřejmě myšleno z vojenského hlediska. Představa, že by měli Spojenci vytáhnout přes Itálii na Mnichov je teoreticky správná, ale do srdce Třetí říše vedla skutečně nejkratší cesta ne přes Alpy, ale přes Rýn. Kdyby jeho milý Montgomery v rámci Arnhemské operace (naprostá šílenost - skvěle to je podáno v filmu Příliš vzdálený most) nevyplýtval síly a ještě víc nevyvolal odpor vůči britským generálům a především stále se prohlubující nedůvěru u Američanům, mohli dorazit západní spojenci do Berlína dávno před Sověty. Ve světle jeho umanosti a neoprávněné kritiky operace Anvil jsem si vzpomněl na Gallipoli v první světové válce. Winston byl (což málo lidí vůbec ví) absolvent vojenské akademie v Sandhurstu. Bohužel to ho dost limitovalo, protože přes zájem o vynálezy a moderní techniku zůstal při strategickém uvažování skutečně na úrovni svého vojenského vzdělání. A ještě více limitující faktor jeho počínání byla slábnoucí Británie, jejíž impérium bylo sice z hlediska plochy a počtu "hlav" imponující, ale z hlediska skutečného hospodářského a vojenského využití daleko za Američany, Rusy, ale i možná v době největšího rozmachu i Japonci. A tak mně bylo sira Winstona až líto, když v knize až zoufale dokazuje, kolik že tvořily jednotky impéria procent sil protihitlerovské koalice. Bohužel, ještě jedna věc ve válečném úsilí Británie hrála svoji roli a to si Churchill nebyl schopen připustit. Už od doby napoleonských válek (tam to ale vše vyvážil svými schopnostmi poslední skutečně velký britský vojevůdce vévoda z Wellingtonu) neměla Británie jediného aspoň schopnějšího vojevůdce. Spíš se jednalo o figurky a druhá světová válka nebyla výjimkou. A totéž platí i pro Královské námořnictvo. Zkostnatělý britský systém, založený na rigidním způsobu výběru politiků, diplomatů, ale i důstojníků a námořníků ze úzkého okruhu aristokracie, vystudované na "elitních" soukromých školách si prostě musel vybrat daň. A ve vazbě na můj momentální zájem - Jugoslávie, Tito a Djilas jsem věnoval pozornost i tomu, jak se Churchill choval a orientoval v problematice Balkánu. Určitá povrchnost a přitom přesvědčení, že Británie je něco mnohem "víc" a rozumí všemu mnohem líp než ty balkánské zemičky bohužel z řady jeho kroků a poctivě popsaných představ a názorů čiší víc než dost. A snad nejnepochopitelnější je pro mě, jak se už v předchozím díle donkichotsky snažil přimět ke spojenectví a vstupu do války neutrální Turecko. Proboha, to si ani nechtěl připustit, že by to Turecko válečným vystoupením absolutně nic nezískalo, kromě hospodářských ztrát a hlavně lidských životů. Ptal jsem se znovu a znovu. Proboha proč? Že se to Britům hodilo? Ale to přece není důvod. Oni taky kvůli nám v roce 1938 do války nechtěli jít. A proč by kvůli nim měli jít do války Turci? I v tomhle jsou ty jeho paměti hodně poučné. A jsou naivní lidé, kteří si myslí, že lísáním se k nějaké mocnosti mohou menší země získat svobodu, nezávislost a nebo prosperitu. Jenom hrstka politiků tohle pochopila. A zrovna nástupce Atatürka Inönü k těm nemnoha patřil a zachoval se podle toho. A stejně tak Mannerheim nebo Tito.

14 24.06.2021

Snad nejzajímavější a svým způsobem nejobjevnější část celé šestidílné série. Fascinující je charakteristika Hitlera, která v obecné rovině je vlastně charakteristikou každého psychopata podobného typu. A nejen těch "záporných", ale dost často i těch kladných, i když nezřídka kdy jenom zdánlivě a nebo ne jednou provždy. Bohužel vládnoucí vrstvy v oněch tak vzývaných demokratických zemích byly vlastně vždycky stejné - druhá světová válka nebyla nejzbytečnějších, ze všech válek, tou byla už válka první a s tou vinou za ní bych zdaleka jenom Německo neviděl. Jinak je na této části cyklu pozoruhodné, jak odlišně Churchill k událostem přistupoval, pokud nebyl u moci a jak se jeho náhled a postoje změnil, jakmile se stal ministerským předsedou.

12 24.06.2021

Jaký byl vlastně člověk Josip Broz Tito? Anglický právník a později spisovatel biografií Ridley nám přes všechny větší či menší nesmysly a řadu nepřesností zejména v obecných věcech nakonec podává plastický a pochopitelný obraz Josipa Broze Tita. Pro současné fanatické a povrchní antikomunisty krvavého komouše (v čemž si notují se stalinistickou propagandou, která v místních poměrech našla obraz v označení Tito krvavý pes). Pro každého, kdo se nad věcí zamyslí a zná i širší souvislosti člověka zajímavého a fascinujícího. Tito pocházel z rolnické rodiny v západním Chorvatsku na slovinských hranicích a rozhodně to nebyl onen formální vzdělanec, které už v té době produkovaly univerzity. Vyučil se zámečníkem, byl i šikovný elektrikář a v oblasti oněch společenských věd byl samouk. Kromě rodné chorvatštiny ovládal němčinu, ruštinu (díky pobytu v zajetí v Rusku) a také se později naučil anglicky. Už těmito životními zkušenostmi a jazykovým vybavením se odlišoval od komunistických vůdců tehdejší i pozdější doby. A lišil se lecčím dalším. Během pobytu v Moskvě totiž začal chápat, že komunismus je pro Rusy jenom jiná zástěrka pro jejich neukojitelné imperiální ambice a plány a ostatní komunistické strany a jejich vedoucí měli být pouze nástroji, plnícími ve svých zemích příkazy Moskvy podle Stalinových představ. Jenže Tito chápal celou věc jinak. Meziválečná Jugoslávie byla od počátku nefunkční, zkorumpovaný a chudý stát zmítaný vypjatým nacionalismem z více stran, který své děsivé plody vydal v apokalypse 2. sv. války. Titovou motivací byla skutečně sociální spravedlnost, ale také odpor k onomu vražednému šovinismu všech proti všem. V tomto smyslu skutečně komunistou byl a zůstal jím celý život na rozdíl od všech těch kariéristických papalášů od Gotwalda, Piecka, Gomulky až ke Kádarovi, Honeckerovi a Husákovi. A svými představami a postoji se nejvíc podobal asi Gorbačovovi. Ještě před válkou, jako vedoucí představitel jugoslávských komunistů se vrátil domů, kde raději čelil policii krále Alexandra, která se sice s komunisty v ilegalitě nemazala, ale její brutalita zdaleka nedosahovala "kvalit" tehdejší NKVD. Za války se projevil jeho nesporný organizační a vojenský talent i přirozená autorita. Na rozdíl od mnohých jiných si svoji maršálskou hůl rozhodně zasloužil, na konci války měla lidová armáda přes 800 tisíc příslušníků a Jugoslávie se dokázala osvobodit sama kromě materiální pomoci. Bylo paradoxem, že komunistu Tita podporovali Britové, zato Stalin brzdil revoluční snahy jugoslávských komunistů zcela podle svých potřeb. Jeho hlavním cílem bylo získat Polsko a dostat se co nejdál na Západ a předčasnost převzetí Jugoslávie komunisty mohla vyvolat nedůvěru západních spojenců. Přesto Stalina rozčílilo, když Tito v oficiálních projevech postavil pomoc Rudé armády při osvobozování Srbska na úroveň pomoci bulharské, tehdy ještě carské armády. Byl to jen jeden z mnoha kroků na cestě k definitivní roztržce, která vyvrcholila na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Podstatu tzv. krize Informbyra Ridley nepochopil v širších souvislostech a hlavně hlubší podstatě, zato další Titovu politiku, jeho působení na čele hnutí nezúčastněných a odpor k imperiálním ambicím Sovětského Svazu, Spojených Států i Maovy Číny popisuje zajímavě a komplexně. Snad nejpřekvapivější pro mě byl jeho tvrdý nesouhlas s Castrovým posíláním vojáků do občanské války v Angole. A tak, na konci knihy se člověk musí zeptat, co znamenal Tito a co přinesl Jugoslávii? Odpověď je jednoduchá. Na rozdíl od ostatních socialistických satelitů jí přinesl klid, míru svobody jinde nepoznané a také životní úroveň, která byla pro ostatní socialistické země včetně Maďarska nedosažitelná. Za Tita vyšel v Jugoslávii Orwell, jenom tady mohl natočit Zafranovič Večerní zvony. A přes ony královské manýry (osobně je mám radši než předstíranou a falešnou skromnost jiných politických vůdců všeho druhu, těch domácích nevyjímaje) byl člověkem, který dal lidem ještě jednu možnost, která byla nejen u nás zcela nepředstavitelná - možnost odejít, odcházet a také se vracet. Tito dokázal být tvrdý, ale stejně tak dokázal odpouštět. Mstivost mu byla cizí. Nebyl rozhodně paranoidní psychopat, měl svoji hrdost a jeho pragmatismus měl své meze. Nakonec neustálé snahy o reformy a fakt, že odpor k nacionalismu vedl k tomu, že Jugoslávie byla spíš než federací konfederací to ukazuje víc než jasně. A tak asi nejvíc lze hodnotit Tita a jeho počínání optikou doby deset let po jeho smrti a devadesátkami v Jugoslávii. Dnes bývalé. A až bude někdo zase poukazovat na jeho komunistické přesvědčení, ať si taky vzpomene, co předvedly ty úžasně demokratické, humánní a vyspělé západní státy (tedy jejich politici, ale publicisté a novináři) při rozpadu Jugoslávie. A porovnání Titovy Jugoslávie přes všechny nespravedlnosti a přehmaty a dnešního stavu v tomto teritoriu dá tu odpověď více než jasnou. Jsem přesvědčen, že na pohřbu žádného jiného státníka, žádné jiné osobnosti se už nikdy nesejde tolik nejrůznějších nejvyšších představitelů. Alespoň ve chvíli svého pohřbu predsednik na chvíli sjednotil svět.

13 31.05.2021

Hodně dobrá kniha, jako první seznámení s "neznámým" konfliktem - jak píše kolega woodward, to nejlepší možné. Historici dodnes nedošli ke spolehlivému závěru, jestli finský odpor ještě před válkou (charakteristický například onou masovou brigádou - výstavbou vesměs polních opevnění na Karelské kose) počítal skutečně s vojenským konfliktem a nebo se finští představitelé domnívali, že Sověti jenom zastrašují a blufují. Jejich akce v Polsku, pobaltských státech i později v Rumunsku (Besarábie a Severní Bukovina) nikde nenarazily na rozhodný vojenský odpor a Finové se možná domnívali, že necouvnou-li, couvne Stalin. Sám Mannerheim se domníval, že finská armáda má sílu tak na tři týdny odporu...nakonec z toho byly tři měsíce a dvanáct dní.

Podpora ze strany demokratického Západu byla kromě řečí a vesměs zastaralých zbraní (s výjimkou pár Hurrikanů) nulová a je otázkou, jak by dopadl střet mezi britsko-francouzskými vojsky z Norska s Rudou armádou, jak si plánoval Churchill, který chtěl v rámci této akce zastavit export železné rudy ze Švédska do Německa...tentýž Churchill přednesl srdceryvný proslov na adresu Finů, když museli podepsat příměří, aby jim za rok a něco vyhlásil na Stalinovu žádost válku a poslal bombardéry RAF nad Finsko.

V kontextu těchto skutečností, ale i znalostí dějin Finska (pánů Jutikkaly a Pirinena) si je třeba uvědomit, jak dětinské je povykování některých čecháčků, kteří se přímo vybíjejí v údajném porovnávání finského hrdinství a české zbabělosti. Pro ty, kteří o událostech přece jenom mají schopnost přemýšlet bych rád uvedl několik nezpochybnitelných faktů:
- předválečné Finsko mělo rozlohu 388 tis. km2 a necelé čtyři miliony obyvatel, v důsledku války přišlo o 50 tis. km2
- 9/10 finského území je pokryto hlubokými lesy, bažinami a vodními plochami, s výjimkou pár zpevněních cest neprostupných jak v létě tak v zimě
- na rozdíl od Československa mělo se Sovětským Svazem pouze východní hranici a delší než ona hranice byla pobřežní "čára" i hranice se Švédskem a Norskem na severu
- Finsko sousedilo s "přátelským" Švédskem, odkud do Finska proudila ne nevýznamná vojenská i hospodářská pomoc včetně skoro deseti tisíc švédských dobrovolníků
- na území Finska neexistovala situace, kdy by jeho neprostupné a pusté pohraničí (s výjimkou Karelské kosy) bylo osídleno ruskou menšinou, tvořící pětinu obyvatel a zfanatizovanou natolik, že by se domáhala připojení k Sovětskému Svazu včetně útoků z týlu na finské vojáky a policisty
- s výjimkou SSSR tedy nemělo Finsko s nikým dalším "nepřátelskou" hranici a nebylo obklíčeno ze všech stran, dokonce i jeho průmyslová centra byla od sovětských základen vzdálena min. 120 kilometrů, ale s tím, že sovětská letadla se musela vracet a nemohla tato centra po bombardování přeletět a přistát na opačné straně ve stejné vzdálenosti, nabrat bomby i palivo a vzít to opačným směrem

Tato fakta je třeba brát v úvahu bez ohledu na obdiv, sympatie a pochopení pro finský odpor mezi 30. listopadem 1939 a 12. březnem 1940. A že by ani onen houževnatý odpor proti Sovětům a to i včetně tzv. Pokračovací války neuchránil Finsko před sovětizací je zcela zřejmé z již zmíněných dějin Finska. Oba autoři píší, že Finsko před osudem Československa zachránily tři faktory: negativní reakce západu po únorovém puči v ČSR, poloha Finska mimo hlavní konfrontační linii v Evropě a ohled Sovětů na Švédsko. A teprve dále píší o reminiscencích Stalina s ohledem na ztráty, které Rudá armáda ve složitém terénu utrpěla. A jen tak mimochodem, ony tajné sklady zbraní, vytvořené demobilizovanými finskými vojáky úspěšně odhalovala - finská policie plně v rukou jistého Yrjö Leina, samozřejmě finského komunisty řízeného z Moskvy. Paradoxně, únor 1948 u nás zachránil Finsko před stejným scénářem, před celkovou sovětizací jako třeba v Polsku, i když na druhou stranu - Finsko Sovětskému Svazu potichu "patřilo" a oněch 40 nebezpečných let skončilo až v roce 1990.

16 03.05.2021

Pro tuto knihu platí to samé, co pro první díl o Zimní válce. Slušný faktografický materiál všeho druhu, nesourodý a nepřehledný text a jakkoliv jsem neměl sílu číst celou knihu, zajímal mě závěr - a tady zcela souhlasím s kolegou charliem-ando. Střetnutí souborně nazývané bitva u Tali-Ihantala, která Finsko zachránilo před kapitulací (připomeňme si, že pouze tři evropská hlavní města účastníků 2. světové války nebyla nikdy dobyta a obsazena nepřítelem - Londýn, Moskva a - Helsinky) a přes určitou podřízenost Rusku mu uhájila alespoň vnitřní autonomii v období studené války je tady naprosto odfláknutá. Přitom se jednalo o největší vojenské střetnutí na severu Evropy všech dob (a doufejme, že si tenhle primát už zachová, co svět světem bude...).No a o tzv. laponské válce tady není už prakticky vůbec nic. Takže, pečlivě prohlídnout, ale - nenamáhat se se čtením.

6 03.05.2021

Finsko sovětské konflikty v letech 1939 - 1944 mě zajímaly už od mládí (kdy se něco dozvědět bylo nesmírně složité a navíc si každou informaci o finských "fašistech", kteří napadli mírumilovný Sovětský Svaz musel člověk převrátit nejmíň jednou zcela vzhůru nohama) a teprve v posledních pětadvaceti letech se objevilo několik knih, které obraz konfliktu ukazují. Od Engelové a Paananena, přes Van Dykeho až po Karla Richtera. Obecný obraz konfliktu, kdy David - Finsko dokázal odolat Goliášovi - Rusku je fascinující a přes všechnu tu hrůzu, smrt a ničení dává člověka naději, že občas nějaká ta spravedlnost i v dějinách je. Málokdy, ale přece jenom. Když se člověk seznámí s obecnými událostmi, začnou ho zajímat detaily. A tady jsem se domníval, že kniha bude věnovaná hlavně finskému letectvu, které s neuvěřitelnou směsicí letadel ze všech možných koutů zeměkoule dokázalo čelit ohromující sovětské přesile, která na tom ale rozhodně nebyla technicky (aspoň v zimní válce) lépe. Bohužel, kniha mě hodně zklamala. Nevím, jaké národnosti je autor. Ale jeho plácání pátého přes deváté, propagandistické výkřiky, za které by se nemusel stydět Goebbels do podobné knihy nepatří. Navíc místo primárně letectva a letadel se věnuje všemu možnému, od propagandy až po hlubokomyslné dokazování toho, co už dávno dokázáno bylo. A tak svoji cenu v knize má přehled techniky, bohatá fotodokumentace a také mapy, i když s ohledem na formát dost nečitelné. Víc nic. Jsou-li ostatní jeho knihy, věnující se námořní válce podobné, nemá cenu je brát ani do ruky.

7 03.05.2021

Skvělá kniha, pravda, bez jediné fotky a mapky. Ale zase to není populárně naučná historie, jako od našich es typu Hubáčka nebo Kovaříka. Jedná se o historickou studii, napsanou sice relativně čtivě, ale pořád je třeba si uvědomit, co čteme a nečekat "zábavu" a pak kňourat, že to je zdlouhavé a nudné. Tady jsou podle mých představ perfektně shromážděna a podána především fakta a výklad je věcný, bez jakýchkoliv emocí a hlavně bez nějaké propagandy nebo vnucování názorů. Czubinski je striktně objektivní, ale v jeho případě se nejedná o nějaké násilné a často i lživé "převracení" historie a převratné "objevy", které jsou často diktovány propagandistickým důvody. Antoni Czubinski ukazuje v celé šíři onu složitost vzniku novodobého Polska, střet jednotlivých koncepcí a představ uvnitř vlastního Polska i zcela chaotickou situaci zejména na Ukrajině a v národnostně ne zcela vyprofilovaném Bělorusku. Překvapilo mě, že Pilsudski byl na rozdíl až od šovinistických Velkopoláků stoupencem federace, na druhou stranu je zřejmé, jak by asi vypadala federace, ve které by spojilo vlastní Polsko (s tehdy cca 18 mil. Poláky) s Litvou (2 mil. obyvatel), Lotyšskem (1,8), Běloruskem (3,5?) a možná i Estonskem (1,1 mil). Onen tak adorovaný zázrak na Visle Czubinski popisuje ani ne tak jako "zázrak", ale spíš jako celkem logický a předvídatelný výsledek daný jak lepším válečným plánem (jehož autorství si kromě Pilsudského uzurpují i francouzští vojenští poradci, mezi kterými byl i Ch. de Gaulle) a který vypracoval ve skutečnosti pozdější exilový premiér gen. Sikorski (u Pilsudského mezi válkami těžce v nemilosti) a který provedla polská armáda s lepší výzbrojí a hlavně bojující na vlastním území na rozdíl od rudých vojsk, pohybujících se daleko od vlastních základen a dost vyčerpaných. Konflikt je ale zajímavý i z hlediska dějin Ukrajiny a Litvy. Akci, kdy se Polsko zmocnilo litevského hlavního města Vilniusu Czubinski odsuzuje, stejně jako snaha zabrat na všechny stran území jednou deklarovaná jako polská obyvatelstvem podle stavu na konci 1.SV - na západě, jindy na základě "historických" práv (východ). I když člověk chápe, že Poláci se snažili co největším rozsahem území nové republiky zajistit nezávislost, řada jejich argumentací a faktických akcí byla přinejmenším sporná. Czubinski tak podává v tomto směru zcela jiný obraz, než náš Karel Richter ve své knize Válka začne v Polsku nebo nekriticky propolský Norman Davis a jeho Polsko – Dějiny národa ve střední Evropě. Maršál Pilsudský, který v roce 1926 pučem skoncoval pod heslem „asanace“ s demokracií v Polsku si mimo jiné vyrovnával účty se svými odpůrci z doby popisované v knize. Ve své nenávisti k tehdejšímu Československu (Masaryk a hlavně Beneš k němu měli vztah rovněž negativní) kvůli českému Těšínsku (polskému Zaolší) si notoval s Hitlerem a nazýval první republiku zplozencem Versaillské smlouvy (stejně ale začali nazývat Polsko nacisté, když se s ním přestali paktovat) a nějak zapomínal, že jeho dílo mělo ve finále (mezi válkami) špatné vztahy se všemi sousedy (s Litvou to fungovalo až do roku 1938 stejně jako dnes mezi Korejskou republikou a KLDR), Poláci v tehdejší republice tvořili pouze 69% populace a jihovýchod Polska otřásaly střety s tamějšími Ukrajinci, doprovázené brutalitou a násilnostmi, které pak smutně vyvrcholily v letech 2.SV. I tohle jsem si uvědomil, když jsem tuhle skvělou a poněkud pozapomenutou knihu četl. Přestože mám Polsko v oblibě a v řadě věcí je mi blízké, tady jsou ta fakta nezpochybnitelná, ať se mi to líbí nebo ne.

9 27.04.2021

Pro mě překvapivě asi nejlepší román z období první fáze císařství, o chlup lepší než Sienkiewicz a nebo Loukotková a o dost lepší než Graves. Jistě, Toman vycházel z historické literatury a především pravd, jak byla staletí podávána a předkládána s neměnností až komickou. Jenže příběh hlavních postav je živý a originální, nejzajímavější mi připadala Macronova dcera Valerie a její snaha se zcela zprostit minulosti, která jí ale nakonec stejně znovu a znovu dohání. A nejvíc mě dojal osud a bylo mi znovu a znovu líto Fabiovy milé Quiriny. Ta jejich story je na začátku roztomilá a připomíná vztah známého rockera a maličké, oddané a hlavně naivní gruppie. Jak je ale vše jak v podobě obou ženských postav, tak řady mužů stále neměnné a aktuální. Její smrt na konci je mnohem silnější, než cokoliv jiného, co je v knize vesměs skvěle napsáno. A největší křivák byl samozřejmě onen oportunista Curio, mnohem a mnohem horší typ, než sám Caligula, vykreslený v duchu Seutoniovy předlohy, ale zároveň i osoba s vývojem, kde člověk chápe, kde se to "zlomilo" a hlavně proč. Caligulové mohou svoje zvěrstva páchat jen a jen díky takovým existencím, jako byl onen Lucius Curio. Caliguly, ale hlavně ty Curiony v počtech o řády vyšších potkáváme dodnes. Doba se mění, oblečení a zvyky taky (i když méně, než si jsme ochotní přiznat), ale lidé zůstávají stále stejní. Stalin, Hitler nebo Napoleon by sami nebyli dokázali nic, ta zvěrstva muselo provádět další a větši množství lidí - tu za větší nebo i menší podíl, kteří se schovali a později i schovávali za toho jediného na čele, nahoře a vpředu. A tak jsem jenom vždycky ke konci knihy doufal, že se někdy Valerie vrátí a s Curionem si účty vyřídí. A nejen sama za sebe...

18 21.04.2021

Jako malý s enormním zájmem o historii jsem tuhle knihu četl velice rád, protože autor se nezaměřil zdaleka jenom na tzv. velké" dějiny, ale především popsal čtivě jak skutečně Řím vypadal po všech stránkách a to v průběhu oněch staletí. Nechám-li stranou hluboký starověk i Čínu, která je nejdéle fungující kulturou bez přerušení už několik tisíc let, "trval" Řím (zpočátku ani ne jako říše) nepřerušeně skoro tisíc let. Proti tomu mají podobně mocné útvary posledních tří čtyř set let trvání skoro jepičí.

A tak jsem se v téhle knize dozvěděl, co Římané jedli a kde a jak bydleli (myslím, že klasický pavlačový činžák vzal svůj počátek tady), ale i jak vypadala římská vila. Co nosili na sobě, jak to chodilo v římských lázních (při letošní návštěvě Varny jsme návštěvu vykopávek tohoto zařízení nemohli vynechat) a člověk si tedy zopakoval na místě a s pomocí místních tabulí, jak a proč a co fungovalo, včetně onoho až komického hromadného záchodu, kde na dlouhé desce s otvory muži (a nebo na střídačku ženy) seděli vedle sebe a při vykonávání potřeby se bavili a dokonce i jedli. Jen tak mimochodem, ona nemravnost a perverznost Římanů začala podle mě být zdůrazňována až v době, kdy se k moci dostali křesťané. Ve skutečnosti do lázní chodili muži a ženy na střídačku. Takže kniha opravdu skvělá, možná že od té doby, kdy byla vydána historici zase leccos korigovali (ale jenom lehce), ale ta kniha opravdu stojí za to i dnes. I když i tady budou milovníci "emocí" (myslím tím souhrnně bulvárnosti) asi trochu zklamáni a to i v tak "atraktivních" oblastech, jako byly hry v cirku, alias gladiátorské zápasy.

10 21.04.2021

Rozhodně čtivé a v jistém směru zábavné. Jak píší kolegové, ne trochu, ale pořádně bulvární s poněkud propagandistickým cílem oslavit Flaviovce a ukázat naopak v nejčernějších barvách Nera. Nero to schytal z více stran (jinak skvělý Sienkiewiczův Quo Vadis?) a je otázka do jaké míry kde kdo později se zaujetím opakoval onu směs výmyslů a v lepším domněnek za účelem vytvoření té správné "podoby" toho či kterého císaře. Nakonec na tomhle fundamentu vznikla celá řada pozdějších literárních děl, Gravesem třeba počínaje (Já, Klaudius a Klaudius a jeho žena Messalina) až třeba po pozoruhodný román Josefa Tomana Po nás potopa. Je nesporně zajímavé, že o císařích, kteří nebyli dostatečně bulvární se vesměs literatura nevyskytuje (napadá mě Marcus Ulpius Traianus). Kroniky i podobné historie, jako je tato kniha musíme brát s rezervou. Když otec dějepisu Herodotos napíše, kolik táhlo Peršanů proti Řecku, je každému jasné, že ta obrovská čísla jsou nesmysl, protože takovou armádu by s tehdejšími prostředky nešlo vůbec zvládnout, ani jí efektivně velet. Takhle je třeba se na Seutoniovo "historické" dílo dívat. Machiavelli nikdy nenapsal, že účel světí prostředky, Marie Antoinetta nikdy neprohlásila, že pokud pařížská chudina nemá chleba, ať jí koláče, Vladislav Jagellonský neodpovídal na vše Bene, Bene protože byl slaboch, ale budeme to číst pořád znova a znova. Protože to spousta lidí ráda čte a nějak tak zvláštně jim to dělá dobře a svým způsobem je to vzrušuje. Ona ta pravda bývá většinou příliš prostá a až nudná. Při dnešním propadu tištěných novin je Blesk nejnakupovanější tiskovina.

9 21.04.2021

O M. Djilasovi jsem povědomí měl (Dějiny Srbska a Dějiny Černí Hory). dost jsem toho věděl o tzv. Informbyrovské roztržce, ale kdo vlastně Djilas byl, jsem zjistil až z této knihy ve vazbě na kvalitní a podrobný životopis na anglické mutaci Wiki. Djilas uvádí, že se bude vyjadřovat pouze k tomu co zná a hodnotit jenom to, čemu rozumí. Má na mysli "komunismus", ono zřízení, které vzalo svůj počátek v listopadu 1917, kdy se moci v Rusku zmocnili bolševici.

Ve druhé polovině padesátých let z čistě idealistických a morálních důvodů a také na základě svých hlubokých teoretických znalostí, revoluční a porevoluční praxe systém v sérii článků v Borbě systém zkritizoval a jeho politická kariera byla rázně ukončena a stal se disidentem. Nestal se disidentem proto, že by přišel o moc, jako většina oněch „ublížených“ po roce 1968 u nás, ani nepatřil k oněm levičákům, které Lenin trefně nazval užitečnými idioty. Naopak na vrcholu osobní moci pochopil (byl nezpochybnitelným Titovým nástupcem), že ony krvavé revoluce vedly jenom k dalším formám brutálního útlaku lidí, kterým ale byly příslušníky oné nové třídy slibovány chiméry, opírající se o údajně vědeckou bázi - marxismus-leninismus. Djilas dokázal už v roce 1957 v ne příliš rozsáhlé knize vysvětlit, co to onen "vědecký" komunismus je, jak funguje, co lidem přináší a hlavně velmi jasnozřivě předpověděl jeho vývoj a vlastně i konce.

Pozoruhodný je i jeho odhad počínání komunistů v Itálii a Francii (jeho charakteristika „chytrák Togliatti a silák Thorez“ byla snad jediná věc, která mě v knize pobavila), osmašedesátý u nás i oblouk, představující návrat k nacionalismu, když se komunistická ideologie i systém zcela vyčerpá.

Tou novou třídou je stranická byrokracie, vlastnící materiálně celý stát, což jí odlišuje od všech ostatních v dějinách vládnoucích vrstev. Včetně absolutní uzurpace zákonodárné, výkonné i soudní moci. A slibující neuskutečnitelné utopie někdy v budoucnu, čímž ale zároveň zdůvodňuje svoje držení absolutní moci. Onen "komunistický" režim je přesně ten, který tu ovládanou třídu vykořisťuje mnohem víc než všichni ti kapitalisté, imperialisté a bůhvíkdo ještě podle marx-leninských "vědeckých" teorií a pouček.

V jeho knize se objeví to samé, co je v Orwellově 1984, a totiž že smyslem moci je moc sama. Djilas do své knihy absolutně nezatahuje svoje pocity a jeho vývoj osobnosti ve vztahu k textu člověk pochopí, až když se seznámí podrobněji s jeho životopisem.

Djilas vyvrací věcně jak oblíbené komunistické tvrzení o beztřídní společnosti a likvidaci vykořisťování člověka člověkem, tak onu „vědeckost“ komunismu a jeho nevyhnutelné vítězství na celém světě. I když Djilas píše, že komunistická totalita byla ze všech podobných režimů ta „nedokonalejší“, je zde bohužel řada věcí, které platí i dnes a nemusí se jednat o totalitu tak absolutní, jako byla ona komunistická.

Dnes sice ona absolutní totalita neexistuje, ale zdánlivě samostatné totality v současné době sílí a každého soudného člověka musí minimálně znepokojovat. Onou novou třídou dneška jsou jak politici, tak především úřednická vrstva, která působí nejen v politických orgánech, ale i ve vedení nadnárodních společností s takřka absolutní mocí, anonymně, se záplavou osobních výhod, ale bez jakékoliv kontroly a hlavně bez odpovědnosti.

Djilas kritizuje ony přívlastky demokracie, zmiňuje jak "lidovou" nebo "buržoazní", dnes k tomu ale můžeme klidně přidat demokracii "liberální". Za vědu je dneska vydáván třeba gender a nebo přísně vybrané části klimatologie. Pravdivé a vědecké je pouze to, co se hodí třeba fanatickým klimatickým alarmistům a takto uzurpovaná moc jim poslouží pro omezování a ovládaní ostatních lidí a jejich života. Úplně stejně komunisté prohlašovali za nevědecké všechny vědecké obory, směry nebo názory, které nesouhlasily, polemizovaly nebo dokonce vyvracely jejich jediný správný "vědecký" komunismus. Tato skutečnost se nevztahuje jenom na vědy společenské, podobně jako M. Crichton ve své Říši strachu upozorňuje i Djilas třeba na Lysenka.

Z mého pohledu se jednalo o jednu z nejlepších politologických knih, a nejen na téma "komunismu" a "totality". Jasně formulované myšlenky se vzájemnými souvislostmi a návaznostmi se netváří za každou stranu "supervědecky" (Djilas vysvětluje absenci onoho tak oblíbeného "ozdrojování", které ve skutečnosti ukazuje prázdnost a povrchnost autorů takto koncipovaných "vědeckých" prací), ale nesklouzává nikde ani k spekulacím, manipulacím a nebo dokonce vulgárnostem, Kniha je přeložená dobře (snad s výjimkou Informbyra) a do češtiny převedena na vysoké jazykové i věcné úrovni.

No, a tím se dostávám na samý začátek malé knížky, k oné návodné, a přitom prázdné a hloupé předmluvě onoho Michala Stehlíka, který nicméně ze své pozice "filosofa" a "znalce života" (jeho výčet různých funkcí je zábavně imponující) cítí potřebu nás na 13 stranách poučit, co nás čeká a co a asi i jak mám politicky "korektně" chápat. Jen tak mimochodem – vlastní Djilasův text je na pouhých 195 stranách...

11 14.04.2021

Vynález zkázy má už přece jenom neutrálnější vyznění, než protibritských 20 tisíc mil pod mořem nebo protiněmecké Ocelové město. Nicméně i tady bych brzdil ono nadšení pro Verneho vizionáře a prognostika převratných vynálezů. Kniha byla vydána v roce 1896 a to už dávno ponorky existovaly, mimochodem první moderní ponorkou byl Fultonův Nautilus. Rakety se používaly ve vojenství už od začátku 19. století (Congraveovými raketami odstřelovali Britové Napoleonovy vojáky mimo jiné u Waterloo). Proto si myslím, že tady je mnohem důležitější onen moment vědce, který si žije ve "svém" světě a nevnímá, k čemu by jeho převratný vynález taky mohl vést (nelze si nepřipomenout, kolik evropských vědců raději včas emigrovalo do USA, aby nebyli donuceni Hitlerovi "dodat" atomovou bombu) a hlavně - pro mě je tenhle román především podklad k famóznímu filmu Karla Zemana. Jednomu z nejlepších, které u nás byly natočeny.

16 07.04.2021

Skvělé komenty ludek.n a HTO. Společně s Vynálezem zkázy je Ocelové město z roku 1879 obrazem strachu ze sebezničení lidstva a zneužití vědy. Až sem celkem dobré a pochopitelné.

Ale především ona černobílé vnímání světa, francouzské náckovství (které v osobě Napoleona III. onu válku v roce 1870 vyprovokovalo a tím vlastně umožnilo ono "sjednocení" Německa v té nejnevhodnější konstelaci a podobě - oni se ti katoličtí Bavoři ani Württemberčané do bratrského svazku z protestanskými Prušáky rozhodně původně nijak nehrnuli) a jenom chabě maskovaná nenávist k Němcům je podle mě až směšná a má charakter přihlouplé propagandy.

Co se týká Verneovy představivosti a invence, nepřeceňoval bych ji. Většina věcí, co tak "vizionářsky" předpověděl se totiž uskutečnila ještě za jeho života (zemřel v roce 1905) a nebo už alespoň v teoretické rovině už existovala. Namátkou - ponorka byla použita poprvé již za války o nezávislost USA roku 1776, ničivý potenciál předvedla už válka Severu proti Jihu Fotografovalo se a telegrafovalo už od padesátých let XIX. století, telefon vynalezl Meucci už v roce 1849, bratři Lumierové svůj kinematograf dovedli k použitelnosti 1895, Marconi a hlavně Nikola Tesla měli už za jeho života vynalezeno taky dost. O Roentgenovi, Benzovi nebo i Mendělejevovi s Nobelem ani nemluvě. A to stovky osobností a vynálezů vynechávám. Ve skutečnosti nebylo XIX. století žádným stoletím páry a elektřiny, ale především stoletím, kdy bylo v základní podobě vynalezeno prakticky vše, co používáme dodnes, byť v neuvěřitelně rozvinuté podobě.

A především obdobím, kdy se věda spojila s praxí a vynálezci vynalézali "věci" pro praktické použití. Tedy i pro likvidaci svých bližních v rozsahu, o kterém se třeba takovým historickým hrdlořezům, jako byl třeba Alexandr Veliký nebo Napoleon I. ani nezdálo. Jeden vynález z roku 1874 ale připomenout musím, pánové Sholes a Glidden prodali zbrojovce Remington psací stroj, pro mnohé spisovatele až do doby domácích počítačů a následně notebooků neocenitelný pomocník. Verne psal ale ručně, a spousta jeho kolegů ještě hluboko do dvacátého století taky.

Přesto mají jeho romány dodnes svůj půvab, i když musím konstatovat, že pro mě si svůj půvab zachovaly mnohem víc kouzelné ilustrace Leona Benetta. Snad žádný spisovatel netvoří se svým ilustrátorem tak pevnou a neodmyslitelnou dvojici. A myslím, že oba pánové by byli nadšení tím, jak jejich dílo dokázal převést do filmové podoby Karel Zeman. Ono zpracování zde zmiňovaného poněkud "papundeklového" díla režiséra Bočana ale ukazuje, jak je onen kouzelný svět pánů Verna a Benetta nenapodobitelný a osobitý.

Moje první verneovka. Někdy v deseti letech jsem z toho byl úplně mimo, dneska se člověk jenom pousměje nad oním dobrodružstvím okořeněným zeměpisnými přednáškami. Vypadala takhle Afrika, nebo alespoň ona část, nad níž tři stateční cestovatelé poletují v oné době skutečně takhle? Nebo to byla jenom ryzí fikce, podpořená četbou z knih, které ani v druhé půli XIX. století nepodávaly zrovna dvakrát objektivní obraz toho, k čemu se vyjadřovaly. V tom dětství to byla paráda, jenže zrovna tohle je ten typ dětských knih, které vezmete do ruky v dospělosti a kouzlo je fuč...

12 07.04.2021

Moje nejoblíbenější verneovka, má to spád a není tady ta u Verneho dost často přehnaně didaktická část, která bývá v jiných knihách až otravná. Vtipné je i vyvrcholení, kdy happyend je výsledkem omylu, kterého se vedoucí cestovatel přes svoji všeznalost dopustí. Fakt je ale ten, že dneska by to bylo třeba taky dobrodružství, otázka je, jak by to člověk pojal. Phileas Fogg moc jiných možností neměl (po souši se mohl pohybovat pěšky, ale to je asi jediná alternativa a to by toho času potřeboval o dva až tři řády víc), na druhou stranu si myslím, že kromě letadla by mu třeba cesta přes USA netrvala zas o tolik déle. No a nejvíc mě na tomhle příběhu v dospělosti zaujala myšlenka, že obětovat veškerý majetek, aby člověk něco dokázal si rozhodně zaslouží uznání. Kolik lidí by tohohle bylo schopných i dneska?

26 07.04.2021