jadran komentáře u knih

Rok 1964 patří k těm méně konfliktním a dramatickým. A tak se autoři - Martina Rybičková a Jiří Rybička mohli věnovat podrobněji kultuře s tím, že to byl jak u nás, tak v zahraničí docela bohatý rok. Většinu uvedených filmů můžeme pravidelně vídávat na obrazovkách televizí i dneska. Jenom domácí seznam na čele se Starci na Chmelu nebo Atentátem by vydal za celý příspěvek, stejně jako třeba My Fair Lady nebo Angelika, Vinnetou nebo Mrazík ze světa. Pozoruhodný je Zlatý slavík a jeho vyhlášení v Jeseníku i důvod, proč k němu došlo. Že byl Karel Gott po turné z NSR, kde si pustil "hubu na špacír" uklizen do Bohnic a že jeho otec byl náměstkem minstra strojírenství pro mě bylo hodně překvapivé.

V tomto roce poprvé vyjelo embéčko, ale i nové autobusy a pantograf. A triumfální tažení světem módy zahájila minisukně, i když není jasné, jestli si autorství může nárokovat Mary Quant nebo Andre Courreges. A módní průlom je nejen díky Beatles skutečně razantní a to i v módě mužské. I tahle část je dobře zpracovaná a zajímavá.

Na druhou stranu, určité politické uvolnění v již čtyři roky oficiálně socialistickém Československu nepřineslo běžné populaci žádné podstatné zlepšení v běžném životě. Chronický nedostatek bytů, ale i třeba nedostupnost telefonních linek, věčné fronty na všechno, nízké platy, přetrvávající systémové chyby i obyčejný šlendrián - důsledek lhostejnosti a skepse. Pozoruhodná je kapitolka Lidé a šilinky v části cestování. Ano i o příslib a výjezdní doložku na Západ se už může žádat. A leckdo ji dostane, aby mohl porovnávat domácí ráj s kapitalistickou cizinou. A právě autor článku v Rudém Právu přes úlitby poskytuje návod k zjištění reálného stavu, jak to udělali autoři knihy.

Ve světě probíhá na plné obrátky válka ve Vietnamu, na Kypru se rozjíždí krize, která za několik let povede k rozdělení ostrova na severní a jižní část a v New Yorku byla zorganizovaná ne zcela vydařená světová výstava bez oficiálního statutu.

V souvislosti s letní olympiádou v Tokio se podobně jako předtím v Římě objevuje famózní architektura - tentokrát Kenzo Tangeho. A svět obdivuje Věru Čáslavskou, nakonec Tokio patřilo k nejúspěšnějším olympiádám socialistického Československa. A v téhle souvislosti je paradoxní, že za pouhé čtyři roky a i při opětovné účasti Věry Čáslavské v Mexiku bude u nás všechno jinak...

Autoři dokázali zpracovat knihu velmi kvalitním způsobem, doufejmě, že dostanou šanci i s jinými roky. Těším se.

2 03.04.2024

O americké revoluci na sklonku XVIII. století se v řadě knih dočteme spoustu informací. Především o politické stránce věci, právních a ekonomických souvislostech. A to jak v literatuře umělecké, tak oné populárně naučné nebo dokonce odborné. Jenže podrobný a především objektivní popis vojenské stránky konfliktu ve všech těch knihách tvoří opakované fráze, zjednodušující, nepřesná a často až vyfabulovaná tvrzení, která opisuje asi jeden historik od druhého. To vše uvádí Jiří Kovařík na pravou míru a ukazuje, že to bylo většinou jinak a někdy i dokonce úplně.

Vlastní boje jsou podávány jako střetnutí amatérů, neschopných lepších organizace a prchajících opakovaně z boje (jednotky Kongresů a státních milicí, pro které Jiří Kovařík používá skvělý název Kontinentálové) proti dokonalé vycvičené britské armádě, vedené vysoce profesionálními veliteli. Většinou bývají zdůrazňovány porážky (ústup od Nového Yorku, Brandywine nebo Camdenu) a vzniká tak dojem neustálé ve zmatku utíkajících amerických milicí, které zachránilo až vylodění pomocného francouzského sboru gen. Rochambeua. I závěrečné vítězství u Yorktownu je vesměs vysvětlováno jako zásluha Francouzů.

Vítezství Kontinentálů u Trentonu a Princetownu jsou prohlašována za drobné „srážky“ a kapitulace u Saratogy, nesmyslně nazývaná bitva u Saratogy je přičítána pouze špatnému vedení operace gen. Burgoynnem a nedostatku jeho koordinace na britské straně s gen. Clintonem. Aktivity bojovníků Kongresu jsou popisovány jako odstřelování pochodujících Britů z lesa. Ve skutečnosti se jednalo o dvě bitvy, při kterých kontinentální armáda pod vrchním vedením H. Gatese dokázala dvakrát Brity v tvrdých bojích obrátit na útěk a nakonec je u oné Saratogy už bez boje donutila ke kapitulaci. Britové utrpěli padesátiprocentní ztráty, na konci bojů měli Američané převahu dvě ku jedné.

U Brandywine sice Washington utrpěl porážku, díky které musel Kongres opustit Filadelfii, ale již další rok dokázal na Brity při jejich ústupu zaútočit u Germantownu, kde sice střetnutí plné zmatků na obou stranách skončilo nerozhodně (jako řada jiných střetnutí), ale Britové museli ustoupit a stáhnout se do New Yorku. Tam zůstali zablokováni až do konce války.

Boje v jižních státech budoucí Unie dokázal Jiří Kovařík skvěle a hlavně přehledně popsat. Zejména vítězná bitva u Cowpens, která byla podle mého názoru předobrazem závěrečného střetnutí ve filmu Patriot ukazuje, jak se už Kontinentálové naučili bojovat i po „evropsku“ a jak dokázali Brity porážet. Příkladem nesmyslných tvrzení je například to, že tuto bitvu popsal Churchill jako střetnutí pouze mezi obyvateli kolonií – na jedné straně prokrálovských loajalistů a na druhé miličních a partyzánských jednotek. Následná defenzivní taktika, kterou uplatnil americký generál Green nebyla řadou porážek jak se obecně tvrdí, ale schopností vést zadržovací boje, udržet kontinentální jednotky pohromadě a nasměrovat Brity, kam bylo potřeba. Na druhou stranu, v této části války docházelo k nejhorším zvěrstvům a Kontinentálové zde také utrpěli nejhorší pohromu, když s generálem Lincolnem kapitulovalo pět tisíc vojáků.

V bitvě u Yorktownu sehrála z hlediska francouzské pomoci asi nejdůležitější úlohu jejich námořní eskadra, která zablokovala Brity z moře, zatímco spojené americko-francouzské jednotky pod vrchním Washingtonovým velením postupně dobyly vnější pás britských opevnění a donutily gen. Cornwallise kapitulovat. Kontinentální jednotky měly dvojnásobek počtu vojáků co francouzský expediční sbor a do zajetí putovalo sedm tisíc Britů a jejich německých spojenců.

V knize se seznámíme s řadou nových skutečností a zajímavostí, dokonalým způsobem je popsána ona zrada B. Arnolda. Ukazuje se tady, že často se v podobných situacích objeví lidé, jejichž účast v událostech není ani tak otázkou nějakého přesvědčení, jako spíš snahy prosadit se za každou cenu. A celkově mi připadalo, že až na výjimky (Tarleton, který byl poražen u Cowpens) se nějak britským generálům bojovat de facto proti vlastním až zas tolik nechtělo. Nakonec válka měla spoustu odpůrců i ve samotné Británii.

Někteří čtenáři si stěžují, že se zde Jiří Kovařík nevěnuje politickým aspektům konfliktu. Tohle jsou vojenské dějiny, přesto se jim pokusím posloužit malou perličkou. Už hluboko v XIX. století jakýsi mladý historik zpovídal jednoho z posledních žijících účastníků úvodních bojů proti Britům na začátku války. Vytahoval na něj ony zpracované a zažité skutečnosti, pomocí nichž byl celý konflikt na americké straně vykládán a vysvětlován. Přímý účastník bitev u Lexingtonu a Concordu Levi Preston jeho naučené fráze odmítl. Žádný útlak ze strany Britů nepociťoval, na dotaz stran kolků odpověděl, že žádný nikdy ani neviděl. Stejně nečetl žádný manifest a neznal ani státoprávní teorie Johna Locka. Když se ho už podrážděný tazatel zeptal, proč tedy revoluci podporoval, odpověděl: „Když jsme šli na ty čevenokabátníky, měli jsme, mladý muži, na mysli asi tohle – Vždycky jsme si vládli sami - a míníme to dělat pořád. Oni si to nemysleli.“ (Dějiny USA – LN rok vydání 1994).

Ony události mezi lety 1776 a 1783 nebyly ani tak revolucí, jako spíš bojem za nezávislost (jak to je ale také nazýváno) a především bojem za zachování toho, co v dnešní Americe fungovalo už od XVII. století, kdy kolonie bez valného zájmu ze strany Britů vznikaly

4 11.03.2024

Dějiny Irska jsou první kniha edice, která se mi dostala už před mnoha lety do ruky. Jsou to dějiny národa, který si v průběhu své existence užil svoje a obávám se, že patří k těm v Evropě nejvíc „postiženým“, v tomto případě sousedstvím s Anglií a později Velkou Británií. Kniha je zpracována podobně jako Dějiny Velké Británie více autory, každý z nich se věnoval relativně krátkému úseku, na který se v rámci svého zaměření specializuje. Přesto je kniha konzistentní, je napsána věcně až chladně, se zřetelným odstupem a je spíš jakýmsi úvodem do dějin Smaragdového ostrova. Popisuje, ale nehodnotí ani nevysvětluje. To autoři nechávají na čtenářích.

Je zvláštní, že Keltové (Galové) ještě na počátku našeho letopočtu obývali docela velkou část našeho kontinentu, ale v současnosti jsou Irové jediným národem galského původu, který má svůj vlastní stát. Popírají přitom teorii, že jedním z nejzákladnějších znaků národa je jeho jazyk. Jazyky skandinávských národů jsou podobné, Jihoslované používají skoro stejný jazyk, byť se ho po devadesátkách snaží často až směšným způsobem odlišovat od nepřátelských sousedů. Jenže 97% Irů nemluví irsky, ale – anglicky. I přes dvojjazyčné nápisy a výuku "gaelic" ve školách. A je to národ, který má s Židy a třeba Armény společné to, že mnohem víc Irů, nebo lidí irského původu žije mimo ostrov. A dodnes jich je na rozděleném ostrově méně, než jich bylo v půlce 19. století.

Irové si asi uchovali nejvyšší procento galských genů, ale k nim se postupně přidávaly další a další, vikingské, pak normanské, anglické a také skotské. Bohužel, nejednalo se o žádnou mírovou koexistenci, ale o násilné pronikání, které ničilo původní keltskou kulturu a zvyky, kulturu národa, který patřil k prvním křesťanským národům v Evropě. Člověku vyrazí dech, když se dozví, jak si anglický král Jindřich nechal od papeže Hadriana vystavit bulu, že Irsko bude dobývat, aby ho uvedl do lůna katolické církve. A to několik století po působení svatého Patrika. Jen co Irové jakž takž vstřebali nájezdy Vikingů, objevilo se nebezpečí a ohrožení, které v jistém slova smyslu existuje dodnes. Nejdříve to byli normanští baroni, které si ale někdy také zvali irští velmoži, kteří v zemi bez centrální autority neustále vedli vzájemné války. Jindy Normani přicházeli sami a bez pozvání, protože angličtí králové se velmi brzy prohlásili za pány Irska. Ve středověku ale svoji moc neuplatňovali nijak důrazně, i když zásadním způsobem ovlivnili další vývoj a zvyklosti na ostrově.

Jenže i přes reformaci za Tudorovců zůstali Irové věrnými katolíky, protože podobně jako později v rozděleném Polsku představovalo katolické náboženství součást národní identity. Během občanské války v Anglii se Irsko stalo předmětem brutálního útoku a bylo vystaveno genocidě. Vyvražďování celých měst a vesnic se stalo za Cromwella běžným postupem, stejně jako masová kolonizace Ulsteru protestanty ze Skotska.

Během 18. a 19. století byli katoličtí Irové neplnoprávnými osobami. Katolictví bylo v Británii stejným cejchem jako židovská hvězda později za nacistů. Je zajímavé, jak Irové na svém náboženství tolik lpěli. A to i přes povinnost dotovat anglikánskou církev. "Přeběhlíků“ bylo málo. Od této doby byli Irové ze strany Britů považováni za méněcenné. Peripetie vývoje, který vedl během 19. století k alespoň formálnímu zrovnoprávnění ale nezměnil nic na přezíravém přístupu Britů k nim. Kromě zrovnoprávnění byla i zásadním problémem otázka vlastnictví půdy. Té, které se zmocnila britská aristokracie a kterou jejich potomci místním za velmi nevýhodných podmínek pronajímali. Přitom tento nesporně spravedlivý požadavek byl v britském parlamentu i společnosti považován za něco naprosto nepatřičného a nepřijatelného. Irové měli zůstat sluhy a nádeníky. Do toho přišla v půlce století další rána – osmiletý hladomor v důsledku epidemie plísně brambor, jehož děsivými důsledky bylo úmrtí 1 a půl milionu a emigrace v počtu 2 milionů osob. Pomoci se ale těmto poddaným královny Viktorie nedostalo prakticky žádné. Možná, že se na to celé Britové dívali tak, že čím méně Irů na ostrově zůstane, tím menší "problémy" s nimi budou mít.

Během bojů o nezávislost Irska vytvářeli Britové obraz Irů jako věčně rebelujícího národa a později i národa teroristů a vrahů. Jenže byli to Britové, kteří opakovaně prokazovali svoji vyspělost a humanismus, když potlačovali rebelie na ostrově. Například o Velikonocích 1916. Jeden z povstalců, odsouzených k smrti, byl zraněn a nemohl stát. Britové ho přivázali k židli, aby ho mohla popravčí četa odstřelit.

Bohužel do období nezávislosti vstoupilo Irsko na krku s občanskou válkou mezi těmi, kdo se spokojili s nakonec Brity poskytnutým statusem dominia a pod tíhou okolností museli oželet šest severních hrabství a těmi, kdo chtěli bojovat za osvobození a sjednocení celého ostrova a vyvázání se z jakékoliv závislosti na Británii. Teprve po této válce, která stála život jednoho z nejvýraznějších bojovníků za nezávislost Irska M. Collinse vznikla IRA, jak ji známe dodnes. A v občanské válce nesmiřitelný E. de Valera nakonec dovedl na přelomu třicátých a čtyřicátých let ke skutečné nezávislosti. Jenže Britové dodnes okupují severní část ostrova pod falešnou zástěrkou severoirské státnosti. Obavy o osud protestanské většiny na severu, která by se stala menšinou v rámci sjednoceného ostrova a byla by údajně vystavena mstě ze strany katolíků mají zakrýt fakt, že by tato protestantská většina v rámci Ulsteru o svá dodnes neformálně fungující privilegia přišla.

Brutální teror na ostrov přinesly především nejrůznější ozbrojené formace z Británie, čímž nechci omlouval činy IRA. Tento nepřirozený a nespravedlivý stav trvá dodnes. Už to bude pomalu devet set let, co se předkové dnešních Angličanů u irských břehů objevili. A pak že je svět lepší a spravedlivější. I když Irská republika patří podle statických údajů k blahobytným státům, Irové se těch svých „Sudet“ ne a ne domoct.

Další skvělá kniha. Fascinuje mě, jak jeden autor dokáže napsat tolik knih, jejichž vysoká kvalita je normou a přitom jejich napsání vyžaduje rozhodně široký rozhled, schopnost chápat věci v širších souvislostech, zpracovat obrovské množství faktů a vytáhnout z nich i to, co platí pro dnešek. Pravda, jakýsi kulturní antropolog a islamista se na pana Tarabu u knihy o obléhání Malty natolik rozkatil, že mu dal odpad a ještě ho obvinil, že jeho podání je tendenční a nekritické.

Vsadím se, že pokud dostane do ruky tuhle knihu, bude psát totéž. Luboš Taraba logicky píše svoji knihu z pozice příslušníka národa, který má působení onoho tolerantního islámu v historické paměti (viz. dlouhodobá účast českých vojáků v bojích proti Turkům už od přelomu 15. a 16. století), jeden jeho panovník dokonce obranu střední Evropy proti Turkům zaplatil životem a řádění Tatarů si Jižní Morava užila rovněž hodně. Proto je asi jasné, že nebude velebit Turky, ani řádící Tatary a jejich počínání. Přitom objektivně přiznává, že ani císařská vojska se vůči civilnímu obyvatelstvu nechovala o moc lépe. A že byli Turci nebo Tataři vyvražďování se stejnou vehemencí, jako to dělali oni sami (stačí si přečíst, jak skončila většina obyvatel Konstantinopole po jejím dobytí Mehmedem - a to byl vlastně začátek) je tedy docela pochopitelné. Proč see asi nezabíjeli zajatci v průběžných bojích mezi Habsburky, Nizozemím i Anglií na tzv. západní frontě rpoti Francii? Že by tam přece jenom i při vědomí všeho negativního panovaly přece jenom jiné, "trochu" lidštější zvyky? Ale nechám stranou kulturní antropologii i islamistiku a vrátím se ke knize.

Skvěle je popsána bitva u Vídně, jeden ze základních momentů evropských dějin. Ve chvíli, kdy se Osmanská říše ocitla na sestupné trajektorii svého vývoje, který vyvrcholil krizí o pár let později a jehož jasným symbolem byla bitva u Zenty, udělal Kara Mustafa to, co podobné režimy většinou udělají na počátku svého konce. Vyrazil do boje proti nevěřícím, aby vnitřní problémy vyřešil zahraniční agresí. To ale v této době ještě nikdo nemohl vědět a teprve vítězství Evžena Savojského u Zenty ukázalo, že Turecko je difinitivně zastaveno. A nastává to, co bude obdobou reconquisty na Pyrenejském poloostrově v předchozích stoletích.

Kromě vysvětlení rozdílů mezi novým evropským a osmanským způsobem válčení (Poláci byli někde mezi oběma) nám představuje celou řadu osobností. Ukazuje se, že v zásadě neschopný císař Leopold měl štěstí i smůlu - smůlu na řadu představitelů šlechty, která ho dokázala připravit až o polovinu daní a štěstí na osoby a hlavně osobnosti, které to s odporem vůči Turkům a jejich eliminaci myslely vážně a dokázaly se podle toho chovat. Kromě Evžena Savojského to byli i další vojevůdci, kteří dokázali Turky konečně porážet - například Karel Lotrinský nebo Ludvík Bádenský. Stejně pozoruhodnou osobností byl i Marco D´Aviano, neunávný diplomat a organizátor Svaté Ligy. Paradoxem je i to, že jeden z největších polských králů Jan Sobieski byl i posledním polským panovníkem, který aktivně zasáhl do evropské politiky a vítězství u Vídně (i když ne jenom polské) bylo posledním vzepětím "šlechtické" republiky na staletí dopředu.

Nikoho ani nepřekvapí jako již po několikáté chování Francie – v tomto případě Ludvíka XIV., jehož agresivní politika na všechny strany proti němu sjednotila většinu střední, západní i jižní Evropy. Neměl vůbec zábrany se nazývat Nejkřesťanštějším Veličenstvem a na druhou stranu uzavřít čistě ve francouzském zájmu spojenectví s "nevěřícími" Turky. Stejně jako jeden z jeho předchůdců - František I., který dokonce poskytl tureckému loďstvu základnu ve Francii. Udržení Turků v boji proti Rakousku pro změnu „nejkřesťanštější Veličenstvo“ podpořilo zlatem, výcvikem turecké armády, dodávkami materiálu a dokonce i vysláním vojenských odborníků.

A bez ohledu na smrtelné nebezpečí se řada i menších monarchů chovala naprosto sobecky nebo i jenom hloupě velkopansky s přesvědčením o vlastních schopnostech. Klasickým příkladem je saský kurfiřt a později polský král Friedrich August, který si vynutil velení císařských sil, aby se za cenu lidských ztrát prokázala jeho neschopnost.

Kniha na zcela individuálních osudech osob i jednotlivých událostech ukazuje jediné – nic nového pod sluncem. Dávno před popisovanými událostmi, během nich a stejně tak potom, až po dnešek.

9 01.03.2024

Soudruha Matějku ovál svěží vítr osmašedesátého (připomnělo mi to jak stalinistický prozaik Erenburg napsal po smrti svého patrona Stalina najednou novelu Tání) a stvořil docela objektivní a čtivý životopis W. Churchilla. Podstrčil mi ho někdy na konci vlády jedné strany můj skvělý šéf, abych se dovzdělal a musím říct, že ten životopis (na rozdíl od dalšího tehdy vydaného od jakéhosi sovětského "historika" a "propagandisty") byl zajímavě a svižně napsaný a v rámci toho, co jsem měl možnost přečíst a zjistit později i v zásadě objektivní. A dojímavě byl popsán i Churchillův pohřeb, kde zejména zmínka o přítomnosti jeho politicky nesmiřitelného rivala Attleeho (slova stařeček jako věchýtek neměla vůbec hanlivý nebo jakkoliv dehonestující význam) a přitom přítele v onom anglosaském slova smyslu byla až dojímavá. Pro mě je tohle jediné dílo oficiálního komunistického spisovatele z party těch Kalčíků, Pilařů a jim podobných, které mi sedlo. Poprvé jsem se z něj dozvěděl, jaký byl vlastně sir Winston dobrodruh už od mladí, nebo jaké měl nepříliš radostné (ne po materiální stránce) dětství. Můj výtisk byl z roku 1968 a nezaznamenal jsem v něm nějaké tendenční prokomunistické výrazy a úvahy. Asi až to další vydání z roku 1970 soudruh revidoval v rámci toho správného názoru, který po okupaci ´68 na dalších dvacet let převládl.

4 29.02.2024

Po přečtení skvělých Dějin Itálie od Proccaciho ze stejné edice, jako je tato, jsem pochopil, proč je dějinám Makedonie va vazbě na současný stát věnována největší pozornost zejména za poslední dvě století. Proccaci taky začíná dějiny Itálie až vlastně někdy v půlce prvního tisíciletí a vysvětluje, že ve skutečnosti s Římany nemají dnešní Italové prakticky nic společného, bez ohledu na fakt, že převzali v řadě směrů jejich dědictví - i když ne jenom jejich. Moderní italský národ (dá-li se to tak i dneska vůbec říct) začal vznikat ve chvíli, kdy obyvatelé apeninského poloostrova začali vnímat sounáležitost, a to jak jazykovou tak kulturní.

Ještě hluboko v 19. století, v období upadající turecké nadvlády se sami křesťanští obyvatelé dnešní Makedonie jako samostatné etnikum necítili. Věděli jakž takž, že jsou Slované (jazykově) a že jsou pravoslavní. Boj o ovládnutí Makedonie Srby, Bulhary a také etnicky cizími, ale nábožensky shodnými Řeky ukazuje, jak "snadné" je i dneska stvořit národ. Přitom nejen z knihy pánů Rychlíka a Kouby jsem měl pocit, že Makedonci nejvíc podvědomě tíhli k Bulharům. Pokud by dodrželi Bulhaři a Srbové dohody, uzavřené v předvečer první balkánské války, nemusel možná dneska žádný makedonský národ existovat. Zcela jistě by ale existovalo druhé – menšinové etnikum dnešní Republiky Severní Makedonie - Albánci.

Pozdní vznik i existence makedonského národa je tedy důsledkem konfliktů na Balkáně a především jejich výsledkem. Jestli Srbové před a po první světové válce potírali bulharofilní Makedonce, Bulhaři díky svému brutálnímu postupu po porážce Srbska v roce 1915 a Jugoslávie v roce 1941 ztratili v Makedonii veškeré sympatie a nakonec to vlastně byli jugoslávští komunisté na čele s Titem, kteří jako první uznali existenci samostatného makedonského (slovanského) národa. A teprve díky socialistické, ale také federativní republice Jugoslávii byl položen základ makedonské (po trapných řeckých obstrukcích v devadesátých letech severomakedonské) státnosti.

Kniha byla dopsána v roce 2003, tedy v době, kdy neomalená podpora albánského etnika v Kosovu ze strany Západu díky útoku na newyorská "dvojčata" najednou skončila a včerejší protisrbský spojenec, UCK byl najednou zařazen na listinu teroristických organizací. To asi zachránilo Makedonii, jak ji známe v dnešní podobě od další parcelace a hlavně dalšího krvavého etnického konfliktu, jehož úvodní fáze začínala eskalovat.

Kniha rozhodně stojí za přečtení a je velmi zajímavá, v ničem si neprotiřečí s jinými stejně skvělými díly s danou problematikou, která znám. No, a ti co milují starověk a středověk budou muset sáhnout jinam. Oni totiž ti Slované, kteří dneska tvoří základ většinové populace přišli na Balkán až někdy v půlce prvního tisíciletí našeho letopočtu.

No, a na závěr taková drobná perlička, autoři zmiňují působení československého velvyslance v Jugoslávii v padesátých letech, kterého charakterizují jako typického stalinistického komunistu, který na post diplomata přišel z pozice náměstka ministra strojírenství, aniž by měl pro svoji funkci jakékoliv předpoklady. Pokládal Jugoslávii za "kapitalistický" stát a svoje zprávy i hodnocení tvořil na momentální politickou objednávku podle toho, jaké byly zrovna sovětsko-jugoslávské vztahy. Přitom o tomto člověku jsme nejčastěji informováni jako o "hrdinovi", který v roce 1968 z pozice tentokrát velvyslance ve Francii protestoval u De Gaulla proti sovětské okupaci ČSSR. Tím člověkem byl jistý Vilém Pithart, otec Petra Pitharta. Zajímavé, co se člověk v populárně naučné historické literatuře všechno nedozví, čte-li ji dostatečně pozorně a hlavně celou.

10 24.02.2024

Jelikož tenhle rok zpracovala Alena Breurová, byl jsem si jist, že kniha bude zase v nejvyšší možné kvalitě. A je to opravdu tak. Spousta lidí si myslí, že jakmile umřel Stalin, Gottwald a chvíli před ním Slánský, byla už pohodička. Nebylo to tak. Následovaly další popravy za politické "zločiny", jenže bez Stalina soudruzi jako kdyby pořádně nevěděli, co mají vlastně dělat. V SSSR byla situace přes nástup Chruščova hodně nejasná a šestapadesátý byl ještě daleko.

Zato dodnes nezdravě adorovaný Pavel Kohout je předveden ve sporu s Janem Terfulkou ve vší nahotě. Přitom ta Trefulkova charakteristika byla mrazivě pravdivá. Až se tahle dodnes žijící bezcharakterní "osobnost" odebere na věčnost, jistě ho nezapomenou v ČT oslavovat zfilmovanými "veledíly" i připomínat dokumenty o něm.

Přesto se ovzduší pomalu začalo měnit. Najednou se řeší zábava, lidé mohou pod hlavičkou ROH a závodních klubů zase provozovat to, co se nazývalo zájmovou činností a potichu se do nepolitických sfér mohli vrátit včera nepřípustní lidé. Spartakiádu zorganizovali včerejší Sokolové, už úspěchy Zátopka a spol. ukázaly, že ve sportu jde o výsledky a uvědomělost je k ničemu. Fotbalová katastrofa na MS ve Švýcarsku, kde naši představitelé socialistické tělovýchovy - fotbalisté jeli domů už po dvou zápasech ve skupině bez bodu a s potupným skóre 0:7 bylo nejhorším představením čs. fotbalu na mezinárodní scéně. Autorka poctivě vytahuje věci, které už jsou zapomenuty, nebo skoro zapomenuty - třeba vítězství J. Drobného ve Wimbledonu. A především dvě připomínky mě potěšily - na Josefa Hasila, převaděče na Západ, člověka, který díky své odvaze zachránil řadu osob před perzekucí a možná i smrtí. Po roce 1953 už čáru nemohl přecházet, protože došlo k jejímu zadrátování včetně vysokého napětí, dalšímu vyklizení a rozšíření hraničního pásma a také položení minového pole, na kterém ovšem zahynulo o dva řády víc pohraničníků, než "narušitelů". Stejně tak na Milovana Djilase, skutečného disidenta v Jugoslávii, který se proti Titově režimu postavil ne proto, aby urval ještě vyšší koryto (byl pokládán za Titova nástupce), ale protože na základě osobních zkušeností pochopil za cenu řady omylů a tápaní, co je ten "socialismus" zač.

Komické bylo obracení názorů v osobě ministra Kopeckého, který nazval najednou spolustraníky, beroucí výstavbu socialistického zřízení smrtelně vážně suchary nebo vyjádření Zdeňka Nejedlého, že Dvořákova hudba spojovala národy.

Inu, takový to byl rok. S pokračujícím nedostatkem všeho možného byty počínaje a běžným spotřebním zbožím konče, hladovými platy a monstrózní socialisticko-realistickou výstavbou v Ostravě a okolí. Je pozoruhodné, že na Václaváku v Praze se u hotelu Jalta, Domu potravin a Domu módy socialistický realismus potichu vytratil, třeba jako v Brně stavby navržené architektem Rozehnalem.

Další z řady skvělých ukázek, jak žili naši rodiče a prarodiče bez hysterických a manipulativních výlevů. Prostě kniha pro lidi, kteří jsou schopni si věci dát do souvislostí a přemýšlet o nich.

8 07.02.2024

Churchill byl velký vyprávěč. Nazývat Velkou Británii demokracií v XVIII. století je trochu legrační, i když to trochu ukazuje, co si pod tímhle pojmem sám Churchill představoval. Venkovští statkáři měli volební právo a z poměrně úzkého okruhu se pořád dokola vynořovali (a vraceli) lidé, kteří měli oprávnění vládnout. Až do XIX. století nebyla velká města vůbec zastoupena v onom až skoro mýtickém pilíři rané britské demokracie - parlamentu. Právě tento systém, který zůstal Británii až do XX. století nakonec vygeneroval i politiky formátu Halifaxe nebo Chamberleina, stejně jako řadu vojenských představitelů, kteří by působili směšně, kdyby důsledkem jejich neschopnosti nebyly zbytečné ztráty lidských životů.

Jeho oslava prapředka Marlborougha i omlouvání jeho kariérismu a podrazů je úsměvná. Po zradě svého dobrodince Jakuba II. (ať si o něm myslíme, co chceme) záviselo jeho postavení u dvora a tím i v politice podle všeho na lesbickém vztahu jeho ženy Sarah s královnou. Jakmile královna umřela, byl konec. Vojevůdce byl ale skutečně skoro stejně kvalitní jako Wellington. To Churchill nezapomíná připomenout ani v dalším díle.

Fascinující je období prvního ministerského předsedy Walpola. Už v tehdejší době a v Británii narazíme na vše, co nás rozhořčuje po roce 1989. Korupce, politikaření, zneužívání společenského i politického postavení, ale i podvodné spekulace a tunelování. Když se stal William Pitt starší pokladníkem armády, všechny šokovalo, že si „neodkláněl“ část peněz pro sebe, což ostatní pokládali za normální a naopak na něj se dívali jako na blázna, který okrádá sám sebe.

Války s Francouzi jsou zejména v dnešních USA předmětem Churchillova obdivu, pouze nepostřehl, že právě počínání Británie a vztah k osadníkům vedl k odcizení mezi nimi a „mateřskou“ zemí a válce za nezávislost.

Vznik USA je podán v intencích faktu, že Churchill měl matku Američanku a rozdělení Spojených Států a Británie pokládal za tragédii. Kdyby ovšem USA nebyly samostatné a nepřestaly by být výhradně anglosaské, asi by ve XX. století těžko zachraňovaly Evropu, nebo alespoň její části před nejrůznějšími totalitami. Stačí porovnat vývoj Brity ovládané Kanady a nezávislých Spojených Států.

Revoluce a napoleonské války jsou podány vlastně tak, že tvoří samostatnou kapitolu, která se týká evropských a hlavně francouzských dějin. Potěšilo mě, že Churchill vidí francouzskou revoluci jako jednu obrovskou katastrofu a jejím vyústěním je teror a první moderní totalita v Napoleonově provedení. Je třeba konstatovat, a z Churchillovy knihy to jasně vyplývá, že Británie skutečně Evropu zachránila svým až buldočím odporem před Napoleonovou a tím pádem i francouzskou nadvládou, která by byla obdobná jako pozdější nacistická nebo ve východní Evropě sovětská dominance. Na druhou stranu, ani Churchill se neubrání skrytému obdivu vůči Napoleonovi, byť to lze vyčíst spíš mezi řádky. A nesedí mně (v tom ale sir Winston zdaleka není sám) nazývat války dobrodružstvím. Jsou situace, kdy vám nic jiného, než bojovat nezbývá. Ale nikdo by se v tom neměl vyžívat. Já za oním dobrodružstvím nevnímám barvité uniformy, masy rázně pochodujících lidí, divoce cválajících koní, vlající prapory, zvuk bubnů a hluk střelby. Já si spíš představuji tu nezměrnou míru utrpení, smrti a zmaru, zničených a poničených lidských osudů. Wellingtonovu velikost vnímám nejen z hlediska faktu, že na rozdíl od Napoleona nikdy nebyl poražen, ale především tím, že po vítězství u Waterloo prohlásil, že doufá, že to byla jeho poslední bitva.

Chruchillovy dějin anglicky mluvících národů jsou nesporně čtivé, leccos se z nich dozvíme, ale je to spíš vyprávění až prozaického charakteru. Ne že by si vysloveně vymýšlel, ale spousta věcí ho nezajímala nebo mu byla lhostejná a leccos poněkud poupravil. Třeba tím, jak rychle přešel řadu nepříjemných nebo rozhodně ne pozitivních věcí a událostí. Pokud se někdo chce seznámit se skutečnými dějinami anglicky mluvících národů, doporučuji Paula Johnsona nebo Andre Mauroise. A špatné nejsou ani příslušné dějiny států a národů z edice Lidových novin.

8 29.01.2024

Americká občanská válka a realizace "údělu bílého (britského) muže", tedy vznik britského impéria tvoří hlavní osu vyprávění v tomto posledním dílu. Zatímco dějiny vlasti své matky podává poměrně nezáživně školním způsobem podle obecných šablon začátku XX. století, dějiny Británie jsou popsány mnohem "šťavnatěji". Skandály na královském dvoře až do nástupu královny Viktorie nám připomínají dnešek stejně jako politické hrátky, které rovněž známe dneska. Disraeli provádí sociální politiku jenom proto, aby se vymezil vůči liberálům a cílem toho všeho je - získat moc. Gladstone je konzervativními kruhy nenáviděný, protože nedokážou pochopit, že morálka a spravedlnost, kterou se ohání, pro něj nejsou jenom frázemi. Snad nejvíc se to projevuje ve vztahu k Irům, nešťasnému národu, který měl tu smůlu, že se už od středověku stal pro geografickou blízkost prvním objektem anglické a později (Ulster) i skotské expanze. Bohužel ani on nedokázal a asi ani nemohl zastavit koloniální šílení Britů, které ve skutečnosti vedlo k úpadku Velké Británie jako svého času nejvyspělejší (technologicky, průmyslově i finančně) země světa. Ostrovní zemi víc vzrušoval osud generála Gordona v Súdánu, Fašoda nebo búrské války než fakt, že ve srovnání s Amerikou a i třeba i Německem jim ujíždí vlak. Churchill se v případě dějin britské koloniální říše věnuje hlavně tzv. bílým oblastem (Kanada, Austrálie, Nový Zéland a samozřejmě Jižní Afrika), přičemž popis "dobra" britské nadvlády v Indii pokračuje už předchozího dílu. O ostatních koloniích tady není ani zmínka.

Churchil se snaží být objektivní, ale je to taková ta objektivita, která má své hranice, dané jeho původem, vzděláním a příslušností k vyšší aristokracii. Zmínky o Marlboroughovi v souvislosti s občanskou válkou v USA jsou zábavné, stejně jako neobjektivní adorace jeho otce Randolpha Churchilla - politika, který tvrdil každou chvíli něco jiného čistě podle potřeb své politiské kariery. Na to nakonec i dojel.

Dějiny anglicky mluvících národů je opravdu barvité vyprávění, které ovšem obraz dějin Velké Británie, USA a bílých kolonií podává velmi plochým způsobem. Zábavným, ale zaměřeným velice úzce...třeba o tom, že až pětina Britů neuměla ještě na konci XIX. století číst a psát (v našich "zaostalých" zemích díky tereziánsko-josefinským reformám byla ve stejné době prakticky nulová negramostnost) a že povinná školní docházka se v Británii prosadila až ve XX. století tady není ani zmínka.

9 27.01.2024

Jiný, ale stejně kvalitní přístup k tématice, než třeba u paní Aleny Breuerové nebo Jarmily Frejtichové. Kultura zde není na prvním místě, ani se zde podrobněji nerozebírá móda nebo jaká osobní auta se vyráběla, ale jsou zde skutečně ty nejdůležitější věci, které onen rok charakterizují. Přitom je neoddělitelně spojen s třiapadesátým, který (jak už to bývá) byl zlomový, aniž si to současníci uvědomovali. Přehled mezd, platů a důchodů je úděsný, a nelze ho omlouvat faktem, že válka skončila pouhých sedm let předtím.

Důležité jsou ale události, kterými jsou na světové scéně nástup Alžběty II. na trůn, ale především volba D. Eisenhowera 34. prezidentem USA. Vznik NSR i jeho zapojení do NATO včetně oněch "manévrů" a "manipulací", které předváděl SSSR. Zdánlivě líbivé a mírové řešení bylo doprovázeno třeba faktem, že na území NDR sice neměli "komunistickou" armádu, ale zato měli "lidovou" policii v kasárnách a ta byla vyzbrojena - letadly, děly a tanky. Celé to fungovalo dřív, než se Adenauer a spol. rozhodli vytvořit Bundeswehr. Manipulace a drzé lhaní byly Rusům tehdy pod pod rudou vlajkou a pod vedením Gruzínce Stalina (fascinující je krátký rozhovor s ním, uvedený v knize) ukazuje, jak se vyplácí této zemi a jejich představitelům věřit. A platí to dneska stejně jako před šedesáti lety.

Svět strašily nejenom zkoušky vodíkových bomb, ale i probíhající válka v Koreji a skrytá agresivita SSSR a jeho satelitů. Míra zbrojení i v "lidově demokratické" ČSR stejně jako počet jejich vojáků byly enormní (viz. údaje v Můj rok 1953) a jsou jednoznačnou ukázkou "mírových" snah východního bloku a jeho pokryteckého rozhořčení, když si Západ začínal uvědomovat, která skutečně bije. A hlavně tomu začíná odpovídajícím způsobem čelit.

Věcný popis procesů a justičních vražd vyvolá mrazení v zádech. V případě R. Slánského je správně poukázáno, že dostal skutečně to, co si zasloužil, stejně jako třeba B. Reicin, který měl na svědomí nejen generála Píku.

Manželé Zátopkovi jsou hvězdami roku, vezmem-li vynikající film D. Ondříčka, zjistíme, jakou cenu měla jejich popularita a z jiných pramenů, jak režim zejména Emila Zátopka uměl využít a nejen jako sportovce.

Další z řady skvělých knih, které nám naši nedávnou minulost ukazují v hloubce a rozsahu, který "normální" historie nezachytí. Škoda, že v edici je řada skvělých knih proložena "veledíly" např. jistého Ježka, který na rozdíl od všech tří spisovatelek, o kterých tady píšu tvoří jenom ubohoučké paskvily.

4 08.01.2024

Na knihu jsem se těšil, ale na úvod mi zvedl „mandle“ jistý Masař, mající prý zásluhu na jejím vydání. Opatřil ji “úvodem“, aby „hloupí“ čtenáři věděli, o čem budou číst a „poznali“ širší souvislosti. Masař se asi domnívá, že člověk, který sáhne po vzpomínkách určité osobnosti, o ní neví vůbec nic. Je to stejné, jako třeba návod, jak číst Djilasovu Novou třídu. Masař předkládá obecné fráze, opakuje třeba kritiku Mannerheima za „zvěrstva“ páchaná na rudých po občanské válce. Opravdu jich zemřelo v internačních táborech desítky tisíc, ale stejně jako jiní levicoví aktivisté už v té době cíleně pomíjí fakt, že ve Finsku byl v té době hlad a řádila zde španělská chřipka, která přinesla smrt většímu množství lidí, než vlastní světová válka. Výklad o spojenectví s Hitlerem s poukazem na Churchillovu žádost, aby Finové Němce opustili (když to najednou bylo pro Británii potřebné) je mimo. Winston zapomněl na obdivná slova na jejich adresu z března 1940 a poslal nad Finsko bombardéry RAF, aby se strýček Joe náhodou nerozzlobil. Masařovo „hodnocení“ je velmi povrchní a svědčí o absenci jak znalostí, tak schopností z nich vyvodit věcné a nezaujaté závěry.

Vlastní text svobodného pána von Mannerheim není živou ukázkou subjektivního podání účasti v historických událostech ani popisem vlastních pocitů. Jedná se o maximálně objektivní a věcně chladný přehled dějin svobodného Finska od samého počátku na konci první světové války až po konec oné druhé. Knihu vnímám spíš jako kombinaci poznatků z oblastí politologie, historie a vojenství v konkrétní situaci, než barvitou prezentaci vlastních názorů, oslavu úspěchů a omlouvání neúspěchů, jak je to třeba v šestidílném cyklu vzpomínek W. Churchilla. Mannerheimovo vysvětlení postojů i jednání je logické a pochopitelné, hlavně když už něco víte o dějinách Finska, druhé světové válce a – Rusku. Tato kniha je zase až děsivě aktuální s ohledem na probíhající rusko-ukrajinský konflikt. A je jedno, jaké barvy a znaky Rusové momentálně ve své agresivní válce používají. Horší je, že stejně jako svět neměl pochopení pro Finsko ani v první, ani ve druhé světové válce včetně nedostatečné pomoci (nejen vojenské), není ani dnešní podpora Ukrajiny dostatečná a především komplexní.

V pamětech jsou vyvráceny lži i omyly, které se o historií svobodného Finska znovu a znovu opakují. Údajně na konci první světové války osvobodily Finsko německé císařské jednotky. Ve skutečnosti početnější republikánská armáda pod Mannerheimovým velením učinila nejdůležitější krok v boji proti rudým dobytím Tampere. Finsko nikdy nemělo v úmyslu spojit se s kýmkoliv proti Sovětskému Svazu a už vůbec neohrožovalo Leningrad. Finové začali s Němci spolupracovat až v době, kdy se konflikt mezi nimi a SSSR stal skutečností. Na druhou stranu, Mannerheim nikdy nepodlehl vábničce převzít velení nad společnými německo-finskými silami a odmítl se připojit k útoku na Leningrad. Rusové ale tohle (zase) tvrdí odjakživa. A dnes se tyhle lži zase objevují v souvislosti se vstupem Finska do NATO a dalšími opatřeními.

Mannerheim byl nejen vynikající voják, ale i diplomat a politik, vždy na úrovni potřeb své doby. O řadě finských politiků se tohle rozhodně říct nedá, o evropských ani nemluvě. Jeho diplomatické schopnosti vyniknou právě se zabedněností těch finských, snad s výjimkou Paasikiviho, a to až do konce existence SSSR. Ani jedna z evropských zemí, stojících proti Hitlerovi v daném období nevyprodukovala srovnatelné státníky a vojevůdce. Pouze snad Tito a Inönü dokázali pro své, ve srovnání se západní Evropou zaostalé země v rozdílné situaci udělat to nejlepší, co se v dané situaci dalo.

Nejdůležitější pro mě je Mannerheimův komentář k dopisu Hitlerovu velvyslanci s oznámením, že podepíše příměří s Rusy a přistoupí i na jejich požadavek vyhnání Němců z Finska:
"Finský národ se naučil v posledních letech přemýšlet realisticky. Na vlastní kůži si uvědomil, že i náš stát je figurkou ve velmocenské politice a že se žádná mocnost neštítí zneužít malou zemi k prosazování vlastních zájmů. Němci nás nejprve obětovali na oltář svého spojenectví se SSSR a nato nás ve vlastním zájmu skrytě podporovali v meziválečném období 1940 - 1941."

Tohle je asi to, co bychom si z odkazu velké osobnosti měli dobře pamatovat. Je naivní si myslet, že ti velcí někdy někomu menšímu jen tak nezištně pomohou, nebo kvůli němu omezí sebe sama. Vždy (včetně onoho Churchilla) vše berou z hlediska vlastního zájmu a prospěchu. To jim ale nebrání v nabubřelých výkladech o právu, hodnotách nebo morálce. Finsko bylo dlouhá léta "špatné", protože bojovalo po boku nelidského nacistického Německa. Totéž platí třeba i pro Rumunsko. Velká Británie společně s USA bojovala bok po boku se stejně nelidským totalitním Sovětským Svazem – to bylo ale samozřejmě v pořádku. Přece se jednalo o něco úplně jiného...Na rozdíl od Churchillovy Anglie Američané Finům válku nevyhlásili a nikdy neuznali brutální anexe pobaltských států

O Mannerheimovi jako člověku se ale z jeho pamětí nedozvíme skoro vůbec nic. Přitom Mannerheim byl osobnost velmi zajímavá. O jeho raném mládí, otci, který zbankrotoval a utekl do Paříže od rodiny, vyhozovu z finské vojenské akademie pro nekázeň i nepovedeném manželství s Anastázii Arapovovou, bigotní dcerou carského generála tady nic není. O jeho vztazích s ženami nebo zálibách také ne. Jako perličku z Dějin Černé Hory uvádím, že: „Černohorská princezna Jelena musela Petrohrad opustit předčasně po skandálu, který vyvolal souboj, při němž byl těžce raněn jeden z jejích ctitelů, Carl Gustav Emil Mannerheim.“ I sošný Mannerheim byl člověk z masa a kostí, hlavně v mládí. A Finové si jeho význam pro svoji zemi uvědomují i tím, že v anketě Největší Fin se stal vítězem s velkým náskokem. A že ho nemají rádi rudí aktivisté? I u nás se najdou lidé, kritizující jak Masaryka tak Beneše a pohybující se na vyšších stupních společenského žebříčku než oni pomatenci s rudou barvou v Tampere.

10 17.12.2023

Kniha je docela kvalitní a dobrá je obrazová část, zejména pak vizualizovaný popis leteckých soubojů. Možná tady chybí snad jenom nějaký ten barevný obrázek s kamufláží. Třeba jako součást onoho porovnání proti sobě stojících letadel. Technický základ knihy je rovněž srozumitelný a v rozsahu, který běžného čtenáře neodradí. A tak jediné, za co jsem sundal onu hvězdu je fakt, že anglický autor sice poctivě vyjmenovává všechna letecká esa Luftwaffe, zmíní se i o pilotech ze SSSR, ale s britskou arogantní přezíravostí hází do jednoho pytle všechny síhače z britského "společenství", ačkoliv už za první světové války byli vyprofilovaní jako Australané, Novozélanďané nebo Kanaďané (ve druhé i Jihoafričané) a zcela ignoruje stíhače i z jiných zemí jak na straně Spojenců, tak na straně Osy. Za připomínku mu nestojí vynikající Finové, kteří létali na strojích, které byly často druhořadé kvality, na čele s Ilmari Juutilainenem s 94 sestřely, Slovák Ján Režňák s 33 + 3 sestřelenými stroji nebo Rumun Constantin Cantacuzino s 54 vítězstvími. Bylo to samozřejmě mnohem víc, než dosáhli Britové nebo Američané. Ale když už zde jsou tak obdivně připomínáni Němci, měli by zde být připomenuti i tito stíhači. Zejména pak z Finska a Rumunska, tedy zemí, které vedly proti SSSR obrannou válku. A že tady nic o jednom z nejlepších stíhačů bitvy o Británii se 17 sestřely Josefu Františkovi nebo alespoň zmínka o Karlu Kuttelwascherovi s dvaceti sestřely (jako jediný pilot RAF sestřelil tři německá letadla během jednoho letu) je stejně divné, jako se zde nic nedozvíme o vynikajících Polácích (s výjimkou oné akce během zářijové kampaně) na čele se Stanislawem Skalskim a jeho 21 sestřely. To je prostě nepochopitelné a vysloveně trapné. Škoda, tahle přezíravost knize strašně škodí a ukazuje, jakým způsobem vidí lidé jako Angličan Franks letce z menších států...docela by mě zajímalo, jestli nějaké piloty dodali do onoho "pytle" zvaného britské společenství i třeba Indové, když už je tak často na zemi hnali do útoku v čele svých často nesmyslných a hloupých akcí neschopní britští generálové. Stejně jako ony Australany, Novozélanďany nebo Kanaďany...

11 27.10.2023

Kniha není primárně určena českému publiku, jedná se o komplexní dílo, snažící se přispět zásadním způsobem k vnitroněmeckým sporům a diskuzím. Jejím předmětem není vlastní historie vyhánění a odsunů, ani německo-české vztahy jako spíš poznání interpretace, vznik fám, legend a nejrůznějších manipulací a lží. A jejich účelové používání. Fakta se ale stejně z této tlusté knihy (1002 stran) dozvíme, včetně toho, jak byly využívány německé menšiny nacionálně socialistickým režimem k ovládnutí východoevropských zemí a jak ve Spolkové republice po válce svazy vyhnanců. A to jak z ideologického hlediska navenek, tak na vnitropolitické scéně. A ocenit je třeba i překladatelku z němčiny Šárku Stellner.

Hned po dobytí Polska Hitler na základě dohody se Stalinem začal přestěhovávat první zahraniční Němce a to z Estonska a Lotyšska do oblasti dobytého Poznaňska, které měli „poněmčit“. Zde dostávali majetek, brutálně zabavený na hodinu vyhnaným Polákům, kteří zde tvořili 90% populace. Titíž Němci z Pobaltí se po svém útěku na konci války také prohlašovali za vyhnance. A za jejich osud mohli mstiví Poláci. Řada Němců byla stěhována do Říše během války, z nacistického hlediska zejména v její vítězné fázi.

Samozřejmě, že obětmi německé agrese byli i tzv. Povolžští Němci, které Sověti vystěhovali na začátku války na východ, především do Kazachstánu. Naopak Němci z Volyně byli přestěhováni do Říše, stejně jako ti, kteří žili v zemích Hitlerových spojenců. To se opět týkalo hlavně nešťastného Polska.

Na konci války vyháněli vlastní lidi sami Němci na základě Hitlerova rozkazu Nero. V knize je vysvětlen propagandistický význam obce Memmingen, kterou wehrmacht dobyl na Rusech přechodně zpět. A Geobbelsova propaganda začala strašit lidi falešnými obrazy ukřižovaných, ztýraných a pobitých německých sedláků. Cílem bylo vyděsit místní, aby začali prchat před Rudou armádou. A kdo nechtěl, byl přinucen, nebo dokonce zabit. Vlastními. Jednalo se o 10 milionu osob. Inu, Goebbels uměl.

Deníky kněze P. Paukerta o počínání nacistů ve Vratislavi před příchodem Rudé armády se vůbec do oné ideologie „vyhnání“ nehodily a ve Spolkové republice nikdy nevyšly. Stejně jako třeba fakt, že z Rakouska bylo „vyhnáno“ 180 tisíc Němců a s uprchlíky z východního Pruska, které nacisté „umístili“ do Dánska se místní po válce také nemazali.

U nás se neustále kolem dokola opakují pojmy jako ústecký masakr, brněnský pochod smrti, Postoloprty. Uváděné počty obětí ani průběh událostí zjištěným skutečnostem vůbec neodpovídá. V knize citované vzpomínky účastnice brněnského pochodu smrti Marie Zatschek jsou bolestivé, ale ne manipulativní nebo dokonce propagandistické. Stejně smutně a až remarkovsky vyznívají vzpomínky Kurta Nelhiebela, který musel rovněž odejít do Německa. Nikdy později ale nepřestal bojovat proti neonacistickému pojetí odsunu a landsmanšaftům, ve kterých viděl (a nejen on) pokračování nacistické ideologie včetně zvrácené argumentace. Na rozdíl od válečného exulanta v Anglii a sociálního demokrata Wenzela Jaksche, kterého celoživotní odpor k československému státu v historických hranicích dovedl až do čela sudetoněmeckého landsmanšaftu, vedeného z převažující části bývalými sudetoněmeckými nacisty. Ti za podpory západoněmecké vlády hlásali otevřeně požadavky na revizi poválečného uspořádání a zpochybňovali nebo alespoň bagatelizovali zločiny druhé světové války na německé straně. Spoustu věcí zveličili, zmanipulovali, vylhali, ale na řadu věcí „zapomněli“. Jako rudý hadr na býka na ně působil projev spolkového prezidenta R. von Weiszackera, který dal ve svém projevu v Bundestagu do přímé souvislosti nástup nacistů k moci a důsledky jimi rozpoutané války ve vztahu k onomu „vyhánění“.

Nakonec dlouholetou prací došli autoři knihy k číslům, které přes svoji relativní výši a míru utrpení, kterou představuje každý individuální osud, jsou úplně jiná, než kterými jsme dodnes bombardováni. Krajanská sdružení a jejich „historici“ tvrdí, že z „německého“ východu a „německé kulturní oblasti“ bylo vyhnáno jednou deset, pak patnáct a dokonce i třicet milionů Němců. Barbarské rudé hordy a pomstychtiví Poláci a Češi vyvraždili dva, tři a dokonce i pět milionu osob.

U nás to mělo být přes dvě stě tisíc lidí. Eva Hahnová uvádí ve shrnujícím rozhovoru pro časopis Vesmír z května 2023 zjištěná fakta. Při vyhnání a odsunu zahynulo a bylo zabito 18,9 tisíce osob. Zavražděno, popraveno, ale i zabito v boji bylo 5596 osob, vysoké je i číslo sebevražd. Mluvčí landsmanšaftu ale tvrdí, že Češi pobili přes dvě stě tisíc lidí. Důkazem má být, že před válkou žily na českém území 3 miliony Němců. Ale úmyslně zapomínají na 800 tisíc mužů, kteří narukovali k wehrmachtu i SS a 195 tisíc padlých. Stejně ignorují to, že čtvrt milion československých Němců v poválečném Československu zůstal.

Ale je tady ještě jedna věc. Po oné sametové revoluci se vynořila řada českých „spravedlivých“, kteří odsun začali halasně kritizovat, rozhořčeně líčili poválečný postup jako nepřiměřený a nespravedlivý vůči německým spoluobčanům. Přitom bezmyšlenkovitě papouškují fráze i „myšlenky“ sudetoněmeckých nacistů a vlastně i onu ideologii, líčící český národ jako podřadný a za vše vděčící Němcům. Je jedno, jestli se jedná o Pitharta, Tesaře nebo dneska třeba Cholínského. A tak na závěr uvádím jeden citát mimo skvělou knihu manželů Hahnových, která ale charakterizuje Němce na konci války, ale tak trochu i ony místní „spravedlivé.“

Erich Kästner si zapsal do deníku 5. května 1945 na adresu svých spoluobčanů: „Deprese se mění v podrážděnost. Všichni svalují vinu a zodpovědnost na ostatní. Každý obviňuje kohokoliv jiného, jen ne sebe. Proč jsou lidé podráždění? Protože jsou překvapení? Ale jak mohou být překvapení? Opravdu uvěřili podvodu? Opravdu si spletli nehoráznou rétoriku s fakty? Nikdo přece nemůže být tak hloupý. Lze to jenom předstírat. Teď předstírají překvapení. Raději by chtěli být považováni za idioty než za ničemy.“

17 04.10.2023

Trochu netradičně začnu citátem z konce knihy, který ale vypovídá o všem: "FSB (nástupce KGB) a SVR (nástupce GRU) jsou zpolitizovanými zpravodajskými agenturami, které sledují kritiky a odpůrce prezidenta Putina v zahraničí i samotném Rusku. Putin sice během prvního období, kdy byl ve funkci, ujišťoval, že je oddán demokracii a lidským právům, ale postupně se mu podařilo většinu opozice marginalizovat a získat kontrolu nad televizními společnostmi a hlavními médii. Živá veřejná diskuze o politických otázkách, která probíhala za Jelcinovy vlády, se teď z větší části vytratila. Místo toho zde vznikl nový systém společenské kontroly, v němž musí ti, kdo se příliš odchýlí od správné linie čelit zastrašování ze strany FSB a soudů."

Citát se hodí k dnešku velmi naléhavě, stejně jako celá kniha, i když je zdánlivě pouze historická. Je víc věnována politické a ideologické činnosti KGB a jejímu působené v zemích třetího světa. Z těch zajímavých chybí pouze Vietnam a možná i Austrálie.

Docela šokující je nenávistná nevraživost mezi Sovětským Svazem a Čínou, která by pro Putina měla být varující. A v této souvislosti se člověk nestačí divit, jak oni levicoví intelektuálové (třeba studenti onoho osmašedesátého na Západě) oslavovali a vzývali Maa, a vůbec jim nevadily milionové oběti "velkého skoku" a ještě horší "kulturní revoluce". A stejně tak vzývali jiného krvavého diktátora a pokrokovou revoluci na Kubě v osobě Castra i jeho pravé ruky Che Guevary.

Kromě přehledně teritoriálně dělených informací, umožňujících samostatně číst jednotlivé kapitoly je například pozoruhodný zuřivý antisemitismus sovětského vedení celou dobu své existence a brutální šikana a vydírání domácích Židů. Ta nenávist vůči nim a Izraeli jsou o to podivnější, že dlouholetý šéf KGB Andropov, vehementně prosazující tohle vše byl sám původem Žid. Až budou zase Rusové tvrdit, že za rudou revolucí stáli Rusy nenávidějící Židé, připomeňme si to.

Bývalí pracovníci KGB tvrdí, že jejich rozvědka byla nejlepší na celém světě s nepřeberným množstvím úspěchů. V lecčems skutečně Rusové úspěšní byli. Sekce A vyráběla množství takřka dokonalých falešných dokumentů s absurdním obsahem. Dokázala je velmi obratně podstrkovat veřejnosti zejména v zemích se svobodnými médii. Během období studené války se jí dařilo úspěšně diskreditovat CIA a to i ve Spojených Státech. Ale nebyl to jenom její úspěch. Chování novinářů, publicistů i různých aktivistů vedlo k tomu, že díky svobodě slova většinou neúmyslně šířili sovětské lži a výmysly. Jedním z mnoha příkladů je třeba to, že zatímco o porušování lidských práv za Pinochetovy vlády v Chile vyšlo 55 odsuzujících článků (levicoví aktivisté se dodnes nemohou shodnout, jestli za Pinocheta bylo zavražděno dva nebo tři tisíce lidí), ale o Kambodži, kde Rudí Khmerové ve stejné době vyvraždili 1,5 milionu vlastních lidí se objevily článků pouze pět a o Kubě? Pouhé čtyři. Castro i Rudí Khmerové byli přece pokrokoví a budovali nový, spravedlivější svět. Hybridní válka skutečně není Putinovým vynálezem, jak se domnívá řada dnešních politiků, komentátorů a novinářů

Pokrokový prezident dr. Allende byl na výplatní pásce KGB (nejvyšší jednorázová suma, kterou obdržel bylo sto tisíc dolarů), byl řízen pracovníkem KGB a jeho ochranku tvořili kubánští agenti. Jak to bylo s jeho pokrokovou vládou se dozvíme asi nejlépe z dějin Argentiny, Uruguaye a Chile.

Sovětský Svaz platil, cvičil a vyzbrojoval teroristy, vraždící po celém světě, kteří měli na svědomí desetitisíce obětí. Největší povyk se ale strhl, když Mosad omylem zabil v Norsku marockého číšníka, kterého pokládal za hlavního teroristu Černého září Salameha. Zvěrstva a zločiny financované Moskvou ovšem všichni ti správní, objektivní a pokrokoví aktivisté nebo novináři přehlíželi.

Z knihy vyplývá, že kromě dezinformací a terorismu vyvážela KGB hlavně revoluci s cílem naplnit starý ruský sen o ovládnutí světa, tentokrát s pomocí marxleninské ideologie. S jejich počínáním si ale dokázal poradit jak třeba Tito (s využitím stejně brutálních metod proti jejich domácím podporovatelům), tak vlastně i Číňané. Přelstít je dokázal i Sadat a další představitelé pokrokových blízkovýchodních režimů. Katastrofu pro Rusy představoval hlavně Castro, chovající se jako neřízená střela. Obrovskou zátěží se stala subsaharská Afrika (Angola, Mosambik a Etiopie), definitivně vaz Sovětskému Svazu zlomil ale až Afganistán. Tam ona "nejlepší" zpravodajská služba selhala úplně. V té Africe i na Středním východě si stěžovali představitelé tamějších zemí na ruskou přezíravost, neznalost problémů a - rasismus. Sovětský Svaz se svojí stále méně výkonnou a zaostávající ekonomikou nacpal do pokrokových režimů ve třetím světě stovky miliard dolarů. Nakonec zbytečně.

A tak se dneska nacházíme v situaci, kdy jako kdyby se všechno znovu opakovalo. Jestli Krasnov napsal knihu s názvem Od carského orla k rudému praporu, dnes by se mohlo nějaké podobné dílo jmenovat Od rudého praporu k carské orlici. Právě proto má psaní a vydávaní podobných knih tak velký význam, a je škoda, že zejména ti, kteří působí v médiích (často jako experti a znalci) neznají ani zlomek toho, co se zde dočteme. Hlavně nejsou schopni pochopit jak samotnou ruskou mentalitu (tady perfektně vystiženou), tak to, co je důležité pro dnešek.

14 20.08.2023

Andre Gide se při své několikaměsíční návštěvě narážel přes na okázalou pozornost hostitelů na věci, kterého ho znepokojovaly a které oni pozorní hostitelé nedokázali přes maximální snahu včas zakrýt nebo alespoň odclonit. Gide nepozoroval a nevnímal jenom to, co si hostitelé přáli. Jeho komunistické přesvědčení se v něm střetávalo s vírou v Boha, stejně jako hluboká lidskost během návštěvy s každodenní běžnou realitou. Je zajímavé, že jeho soucit s obyčejnými lidmi, jejichž bídu musel vnímat překvapivě i tady, ho zavedl mezi komunisty. To samé Karla Čapka naopak přimělo k jejich důslednému odmítnutí ve slavném článku Proč nejsem komunistou.

Gide na jednu stranu chválí onen tak viditelný (a předváděný) rozvoj, ale na druhou stranu si všímá všudypřítomného nedostatku, cenzury a hlavně absence plurality myšlení a jakékoliv kritiky. A ještě horší je pro něj úroveň sovětského umění, pokleslost a konformita socialistického realismu. A na tomhle nic nemění ani některé výbuchy jeho nadšení nad parky oddechu a kultury, parády sovětské mládeže na Rudém náměstí nebo třeba návštěvě autora jednoho z těch socialisticky realistických děl Jak se kalila ocel.

Jeho text působí chvílemi až zmateně a protichůdně, ale ukazuje se, že kromě toho, že byl velmi bystrý pozorovatel, se se svými poznatky snažil poctivě vyrovnat. Je směšné, jestli někdo napíše (nejen komunistický básník Mathesius v trapném doslovu), že nemohl znát celou pravdu a jeho soudy jsou příliš příkré a jednoznačné. Jistě, Gide toho asi moc nevěděl ani o hladu na Ukrajině, milionech lidí v gulagu nebo třeba o řádění NKVD mimo SSSR, kdy její agenti vraždili jak bílé emigranty tak uprchlé trockisty. Ale postřehl cenzuru (třeba požadavek na úpravu zdravice Stalinovi i projevů, které mohl veřejně pronést), nebo ono dvojí vyjadřování na veřejnosti a v soukromém rozhovoru.

Kniha vyšla teprve na začátku Moskevských procesů, ale i k nim se už Gide alespoň obecně vyjádřil. V tom je jeho velikost a prozíravost, byť dané spíše intuicí a víc citem než rozumem. Na věcné zhodnocení onoho nového řádu si musel svět v knize Nová třída ještě dvě desítky let počkat. Navíc Djilas znal ten západními intelektuály oslavovaný a vzývaný komunismus i zevnitř. Gideho následující tvrzení ukazuje, jak podvědomě vnímal pravou podstatu věci:

"Nuže, nebylo by líp než hrát si se slovy uznat, že revoluční duch ba prostěji duch kritický není přípustný, že ho už není třeba? Dnes se vyžaduje konformismus, uznávání. Co se dnes chce a žádá, je schvalovat všechno, co se děje v Sovětském svazu; co se tam snaží dosáhnout, je, aby toto schvalování nebylo rezignované, ale upřímné, ba nadšené. Nejvíc udivuje fakt, že toho docilují. Z druhé strany nejmenší protest, nejmenší kritika je stíhána nejtěžšími tresty, a ostatně ihned udušena. A pochybuji, že dnes v některé jiné zemi, i kdyby to bylo Hitlerovo Německo, je duch méně svobodný, sehnutější, bázlivější (více zterorizovaný), porobenější."

To postavení Stalinova Ruska a Hitlerova Německa na stejnou úroveň muselo ony západní levicové intelektuály vytočit až k šílenství. Přitom bylo jejich selháním, že ze strachu z Hitlerova Německa viděli alternativu v režimu, který byl stejný, ne-li horší. A je jedno, jestli se jedná o plejádu francouzských spisovatelů a filosofů, nebo našich představitelů avantgardy, kam samozřejmě patřil i ten komunistický básník, překladatel této knížky a její kritik Mathesius. Nakonec ono opakované selhávání oněch elit zejména levicového zaměření je stejně staré, jako lidstvo samo.

A ještě na jednu věc tady Gide poukazuje. Je jí ona ruská namyšlenost a arogance, kterou ale projevují jak už třeba děti v Artěku (třeba ony dvě dívky, které překvapí, že ve Francii se líbily dva sovětské filmy, jim ale řekli, že sovětské filmy se na Západě promítat nesmějí, z čehož si odvozují, že jim Gide lže), tak ostatní lidé (viz. ona posádka křižníku v Oděsse). Že se jedná o setrvalou součást ruské mentality, díky které dneska trpí lidé na Ukrajině dokládá jeden z Gidových spolucestujících následujícím citátem z N. V. Gogola:

"Mnozí z nás, zvláště mezi mladými lidmi, se nadmíru přehánějí při chvále ruských ctností, místo aby je v sobě rozvíjeli, myslí toliko na to, jak by je vystavili na odiv a křičí do Evropy: Pohleďte, cizinci, my jsme lepší než vy! Tato chvástavost je strašně zhoubná. Ostatní dráždí a škodí tomu, jenž ji praktikuje. Nejkrásnější věc na světě vychloubavost sníží. Mám raději přechodně trochu méně odvahy než domýšlivost. Tato ruská chvástavost, které Gogol lituje, je dnešní výchovou rozvíjena a povzbuzována." A to bohužel platí dodnes.

Andre Gide ovšem svým Návratem prokázal ve své době nejen mimořádnou odvahu, ale především jasnozřivost, která byla v následujících letech bohužel jednoznačně potvrzena. I pro něj tedy platí slova spisovatele A. Koestlera:

"Ke komunismu jsem šel jako k prameni čerstvé vody a opustil jsem jej, jako bych lezl z otrávené řeky lemované troskami zaplavených měst a mrtvolami utopenců."

19 05.08.2023

Pro toho, kdo nemá trpělivost věnovat se delším a složitějším textům, kniha moc není. Odkazy, vysvětlivky i rejstřík představují 131 z celkových 700 stran textu a samotných zkratek je na začátku 5 stránek. Rozhodně tady není nic akčního, vše je popsáno suchým a věcným způsobem. V textu se vyskytují nejen tisíce jmen, ale i stovky krycích označení a to nejen agentů. Kdo se nechce prokousávat dlouhým textem, bojovat se záplavou jmen a událostí i zkratkami a přitom se chce něco dozvědět, tomu lze doporučit závěrečnou kapitolu 31. kapitolu, která shrnuje celý obsah knihy a obsahuje ne vždy přesné komentáře a odhady. Zlověstně příznačné je to, že tato kapitola končí nástupem Putina do funkce předsedy vlády.

Knihu je možné brát jako dokument o specifické součásti historie. Pokud člověk obecnou historii zná, umožní mu to se daleko lépe v problematice orientovat. Občas ovšem zjistí, že některé dodnes opakované pravdy zas tak pravdivé nejsou.

Nebo kniha popisuje jak a čím se obecně zabývají tajné služby. Klasickou vojenskou, politickou i ekonomickou špionáží počínaje, přes likvidaci nepřátelských osob a diverzní akce až po ovlivňování politiků a veřejného mínění. Hlavně vyvolávání strachu a paniky. V čem spočívala specifika sovětské Čeky, OGPU, NKVD a KGB nám ukazuje zejména aktuální situace i jejího dnešního nástupce FSB. I když nikdo netvrdí, že ostatní tajné služby jednají vždy a jenom zásadně v rukavičkách a neporušují zákony svých zemí i mezinárodní dohody, KGB i její předchůdci i ruská následovnická FSB všechny v negativním slova smyslu vysoce převyšují.

To se nakonec ukázalo v posledních letech, ať už se jedná o vraždy domácích oponentů (Němcov, Politkovská, ale i podle všeho někteří oligarchové a možná i generál Lebeď), útoky na nepřátele v zahraničí (Juščenko, Litviněnko nebo Skripal), fingované teroristické útoky s cílem ospravedlňovat politiku doma (třeba atentáty v Moskvě a v divadle na Dubrovce) i v zahraničí (mimo jiné Vrbětice). Právě ta záplava znalců a expertů, kteří se k téhle kauze vyjadřovali u mě vyvolal nedůvěru v to, co tak zasvěceně vykládají. A pečlivé přečtení této knihy mě v té nedůvěře jenom utvrdilo.

V dobách zlaté éry zahraničních operací NKVD za války a po ní bylo až šokující, jak rozsáhlé špionážní aktivity byly vedeny proti vlastním protihitlerovským spojencům. A ještě horší bylo, jací lidé pro tuhle organizaci dobrovolně a nadšeně pracovali. Oni ti Philbyové, Rosenbergové i Sorgeové nebyli Rusové. Jednalo se o zaslepené fanatiky, kteří přes své vzdělání a příslušnost ke středním a vyšším třídám a pod dojmem nedostatků ve své zemi byli ochotní podporovat "vysněný a dokonalý" režim, jehož brutalita a asociální počínaní překonaly všechno to nejhorší, co se kdy ve světě objevilo. A to včetně onoho fašismu, tedy národního socialismu, režimu velmi blízkého onomu sovětskému. To si ovšem oni odmítali připustit. Fanatikům stačí vždycky nějaký ten ideál, ke kterému se upnou a jsou schopni v jeho jméně páchat nejhorší zvěrstva. Bohužel, lidé tohoto typu se na Západě (včetně naší země) rodí pořád dál a dál, pouze se zaměřují jinam.

Sláva KGB pohasla v šedesátých letech, kdy se podobní aktivisté zaměřili na podporu Maovy Číny, Castra a začali bojovat proti rasismu a kolonialismu a za práva často velmi obskurních skupin. Když jsme u toho výhradně bílého rasismu, zde KGB vykonala prostřednictvím loutkové Křesťanské mírové konference hodně práce, která pokračuje vesele dál, dávno po pádu SSSR.

A je zde i něco dalšího, co zasahuje do dneška a co díky pozorné četbě knihy pochopíme. Aktivní opatření, tedy hybridní válka, spočívající jednak v nenápadné podpoře všech organizací i jedinců, kteří ve jménu dobra a spravedlnosti podrývají státy, které dříve SSSR a dnes Rusko pokládají za nepřátele. Záplava falešných zpráv, ochotně šířená jak novináři a publicisty, tak užitečnými idioty i placenými agenty je toho více než jasným důkazem a eskaluje v souvislosti s agresí vůči Ukrajině.

Kniha je právě s ohledem na dnešek velmi důležitá a její přečtení je užitečné k pochopení toho, co zdaleka nezmizelo s pádem SSSR a přejmenováním KGB na FSB. Mitrochinovi je třeba vzdát hold za to, co udělal i s vědomím toho, že ani on nemohl tušit, jak nakonec rychle Sovětský Svaz padne. Ale pozornost si zaslouží i nenápadná poznámka autora Ch. Andrewa, že onen pád nebyl tak překvapující jako fakt, jak dlouho se podobný režim dokázal udržet. A dnešek nám ukazuje, že vlastně tak úplně neskončil. A kdo chce něco akčnějšího, doporučuji F. Forsytha. Porovnání faktů z této knihy s jeho špionážními romány ukazuje, jak vždycky vycházel z hluboké znalosti problematiky.

14 24.07.2023

Je jenom málo dějin národů, které mají pozitivní vyústění, nebo jsou ukázkou vývoje národa nebo státu bez děsivých období a katastrof. Arméni patří k nestarším evropským národům (kde je skutečná hranice mezi Evropou a Asii je jedno) a jejich stopa od dob ještě před antickou érou, v období římské a byzantské říše je dost výrazná. Stejně jako jejich přímá i nepřímá účast v ne docela pozitivní epoše křižáckých válek. Ale nejnovější epocha jejich dějin patří k tomu nejhoršímu, co se můžeme kde dozvědět a dočíst.

V období starověku i středověku Arménie, první oficiálně křesťanský stát světa zahrnovala mnohonásobně rozsáhlejší území, než je dnešních ani ne 30 tisíc kilometrů čtverečních Arménské republiky. A v diaspoře žije několikanásobně víc lidí, hlásících se k arménské národnosti než na území dnešní republiky. A ti, kteří zde žijí, se už jenom přes hranici dívají do Turecka na svoji posvátnou horu Ararat...

Popis holocaustu nebo genocidy (je to totéž) v období devatenáctého století a především během děsivého období první světové války je ukázkou, co dokáže mašinerie moderního (v případě Turecka s velkým přivřením očí) státu, když se rozhodne zlikvidovat nepohodlný národ. Stejně jako střílela zvláštní komanda SS Židy na územích obsazených za druhé světové válce, stejně likvidovali turečtí vojáci, četníci, dobrovolnické nepravidelné jednotky a místní muslimští obyvatelé své včerejší spoluobčany arménského křesťanského vyznání. Vraždili staré lidi i děti a znásilňovali ženy. Při četbě o těchto zvěrstvech, která jsou popisována autory s pozoruhodnou střízlivostí cítí člověk znechucení i zlobu. A napadne ho, kolik už viděl filmů o likvidaci Židů nebo četl knih a článků o šóa. O Arménech toho byl jenom zlomeček a to si myslím, že jsem poměrně vnímavý člověk, který už narazil na ledacos. Jenže onen arménský holocaust neskončil pádem staré osmanské říše. Znovu se rozjel v souvislosti s nástupem tureckých nacionalistů k moci a i když Ataturk genocidu jednoznačně odsoudil, při odvrácení řecké agrese do nitra Anatolie a zpětném dobytí maloasijského pobřeží byli Arméni opět vyvražďováni společně s Řeky, kteří ovšem tohle další kolo krvavého šílenství rozpoutali. A ony vyspělé a demokratické mocnosti jako vždy přihlížely a hlavně sledovali svoje zájmy. Snad nejšpinavější úlohu zde sehrála Velká Británie, kterou zajímalo hlavně Baku a naftová pole. A tak pouze Američané a především jejich nejrůznější dobrovolnické organizace pomohly a v nejtemnějším období zachránily možná statisíce lidí.

A vznik nezávislé Arménie na vlastně jen dva roky je ukázkou, jak se daří malým národům ve spárech lokálních velmocí. Za "záchranu" alespoň těch třiceti tisíc čtverečních kilometrů a Jerevanu museli Arméni zaplatit podřízením se Sovětskému Rusku a sovětizací se vším, co k tomu patřilo. Byla to ze strany Rusů prostě "pomoc", jak si ji představují oni. A dodnes. V tom je kniha zase tak strašlivě aktuální.

Bohužel, ne vše je dosud dokončeno a uzavřeno. Jak nakonec dopadají multietnická území vidíme na Kavkaze dodnes, víc jak třicet let po pádu sovětského režimu a ruské nadvlády. Náhorní Karabach, území, které z důvodu ovládání podřízených národů nikdy SSSR nepřipojila k Arménii i za cenu zcelení a civilizované výměny obyvatelstva (kdy za jiných okolností byli Rusové schopni brutálně vyhnat z vlastního Ruska a Ukrajiny miliony lidí skoro ze dne na den - třeba Němce nebo Tatary, Čečence a Inguše). Je celkem jasné, že podobně jako jiné koloniální mocnosti bylo tohle udržování národnostních rozporů nástrojem jak menší národy ovládat a manipulovat s nimi, když si k nim vzájemně znepřátelené strany utíkaly pro podporu. Přitom vlastní pád SSSR odstartovaly právě boje mezi Armény a Azery o Karabach.

Proto se nedivme, že Arméni jsou dnes velmi opatrně vděční za podporu, kterou jim poskytuje Putinovské Rusko. Všichni ostatní na ně totiž kašlou. Plyn a ropa z Azerbajdžánu má pro většinu "vyspělých" zemí mnohem větší význam, než nějaký kavkazský nárůdek s mnohonásobkem svých příslušníků rozsetých po celém světě.

Všem čtyřem autorům knihy děkuji za další maximálně objektivní zpracování tématu, docela rád bych si od kvarteta Pecha, Košťálová, Řoutil a Sochová přečetl i o dějinách ostatních národů na Kavkaze. Ani to ale nebude veselé čtení. Ale tak děsivé jako v případě Arménie ne.

33 25.06.2023

Podobně jako u J. F. Coopera je i tenhle román rozhodně realističtější a zajímavější, než knihy, ve kterých jsou lidé i jejich vztahy černobílé, tedy dokonalí indiáni a perfidní a zákeřní běloši. Už v mládí jsem tuhle knihu chápal jako střet civilizací.

To, co mě překvapilo, bylo ono vědomé rozhodnutí, kdy se Tokaíto se svojí částí kmene rozhodne pro odchod do Kanady, ale s tím, že se přizpůsobí civilizaci a začnou chovat "strakaté" bizony (tohle mě v mládí fascinovalo, kdykoliv někde vidím krávy, vybaví se mi tohle označení) a pěstovat obilí (ano, něco jako kukuřice). Ale jako svobodní lidé a na vlastní půdě jako důsledek vědomého a svobodného rozhodnutí a aktivní nalezení východiska ze situace, kdy si mohli vybrat mezi "dotovaným" nicneděláním v rezervaci a vzpomínáním na "lepší" a "slavné" časy. Kniha je samozřejmě psaná pro mládež, ale není ani manipulativní, ani jednoznačně zaměřená. Zaujalo mě i ono utkání v pozemním hokeji (nebo to byl ve skutečnosti lacross, který je pokládán za indiánský sport?), který ale posloužil k odvedení pozornosti vojáků.

Kvalita knihy je dána asi i tím, že autorka toho na rozdíl od jiných spisovatelů o Indiánech věděla hodně - její zaměření na starověké Řecko a severoamerické Indiány na Humboltově univerzitě i mimo ní je víc než pozoruhodné. A vlastně pozoruhodný byl i její celý život a kariera. A to přes její členství v SED a fakt, že by ji bylo možné pokládat za "člověka" východoněmeckého režimu. Nakonec její postupné vystřízlivění po maďarských událostech je toho více než jasným důkazem, stejně jako v případě jejího manžela.

Kniha rozhodně stojí za přečtení, je akční a dramatická. Na druhou stranu právě to, co jsem psal na začátku, kromě oné prvoplánové atraktivnosti vás autorka přiměje k přemýšlení o věcech z jiných úhlů pohledu. A rozhodně ne tendenčně.

A právě stejně jako je kniha dodnes dobrá, tak všechny varuji před byť jen nápadem shlédnout stejnojmenný východoněmecký "western", které se podstatě knihy nepřiblížil ani náhodou.

25 12.06.2023

Své životní začátky Winston popisuje pouze vyjímečně odlišně, než je tomu u jeho životopisců, ale zato mnohem barvitěji. Je otázka, jestli jeho militantní sklony "stvořil" onen nucený (protože třeba na Oxford nebo Cambridge neměl, problémy mu dělala už střední škola) pobyt na vojenské akademii, nebo byl takový odjakživa. Rozhodně byl ale v jádru akční hrdina a dobrodruh, nicméně tahle etapa jeho života a to, jak ji popisuje, je perfektní ukázkou, jak to chodilo ve Velké Británii v kruzích odkud pocházel.

Za každou cenu se zúčastňoval koloniálních střetnutí, ale pozoruhodný je i fakt, že už tehdy o nich začal nelichotivě a kriticky psát. To se týkalo především zkostnatělého vedení britské armády, což ho provázelo později celý život. A ještě později zřejmě i zjistil, že z oné pozice husarského poručíka to byla legrace oproti tomu, když musel "šéfovat" bandu neschopných, i když velmi sebevědomých britských generálů a admirálů ve své nejskvělejší hodině. Jeho paměti z tohoto období kromě zajímavého popisu války v jižní Africe (o jeho úniku ze zajetí ani nemluvě) ukazují i oproti Evropě zcela odlišné vztahy v rodině i způsob vzdělávání. Jsou vlastně ze stejné doby, jako Forsytové od Galsworthyho. I když hrdinové tohoto prozaického díla patří k jiné (lehce nižší - tedy vyšší střední) společenské vrstvě, přesto dohromady ukazují britskou realitu své doby. U Churchilla je ten obraz stejně barvitý jako v románu, i když se jedná "jenom" o paměti.

Nakonec, kdyby každý člověk dokázal zpracovat svůj život jako román, byla by světová literatura o řády bohatější o spoustu pozoruhodných děl. Sir Winston to ale řadou svých knih dokázal i s minimální mírou fabulací a nepřesností taky. Byl zářivou a fascinující osobností i přes všechny ty chyby a chybky, co měl. Nakonec, nikdo není dokonalý a o těch, kteří se doslova vyžívají poukazováním na chyby těch druhých to platí mnohonásobně. Ale i v kritice svých nepřátel nebo oponentů byl Churchill skutečný gentleman. Už od mládí, jak můžeme vidět i v této knize.

17 07.06.2023

Každopádně skvělé dílo a vezměme si, kdy to Cooper napsal. Není to mayovka, tohle je trochu "jiná" kniha. Neadoruje Indiány za každou cenu, ukazuje, že na "problémy" mezi sebou zas tak ty bělochy nepotřebovali a navíc je tady ten historický beckground, který je zcela reálný (mám na mysli události kolem dobytí pevnosti William Henry - stačí si přečíst literaturu faktu, tedy Opatrného Války Mohykánů). Plukovník Munro (Monro) je historicky doložená osobnost, stejně jako celá ta kauza obléhání pevnosti, kolem které se děj románu točí.

Problém onoho masakru britských vojáků přes garance, které jim dali francouzští důstojníci sice podává Cooper v intencích své doby (negativní hodnocení Francouzů v USA obecně), ale skutečností zůstává, že situace, kdy Francouzi nedokázali přimět své indiánské spojence, aby respektovali jimi dohodnutou kapitulaci Britů (na které se Indiáni nijak nepodíleli) je ukázkou nedostatku pochopení mentality Indiánů i paternalistického až přezíravého vztahu k nim víc, než nějaké zákeřnosti vůči Britům. Nakonec, že byla většina britských vojenských velitelů namyšlení, arogantní hlupáci se ukázalo už v této válce, stejně jako v té, která nedlouho potom následovala - válce o nezávislost.

Příběh a jeho jednotlivé periepetie je hodně silný, pro mládež to primárně až zas tak není a s tou romantikou bych byl taky poněkud opatrný. Spíš je to mnohem reálnější, než o cca osmdesát let později psané mayovky. A vůbec - nemá cenu to srovnávat.

Souhlasím se všemi, že film z roku 1992 se hodně povedl a je paradoxně lepší, než všechna předchozí zpracování pro filmové plátno. Ocenil jsem autory filmu, že nechali přežít (na rozdíl od románu) Madelein Stoweovou, i když tragický závěr zde zůstal v intencích knihy zachován. Vlastně je to něco podobného jako v Annaudově filmové verzi Jméno růže, tam taky vlastně hlavní hrdinka na rozdíl od knihy přežije.

Kniha a film z roku 1992 pozoruhodně "souzní", rozdíly jsou dané možnostmi a potřebami žánru, i když nic si není tak blízké jako literatura a film a nic se tak neprolíná. Knihu jsem četl v agličtině, v plné verzi, ale převedenou do současného jazyka a na rozdíl od některých dalších anglicky psaných knih, které jsem jako čerstvý absolvent BC začal číst (Ivanhoe, Moby-dick) mně jazykově připadala snazší a srozumitelnější. A to jsem na rozdíl od oněch jmenovaných znal děj mnohem méně a jenom rámcově.

No a nakonec, i když nejsme na ČSFD, mnoho lidí tady připomíná hudbu k filmu a tak si sem dovolím uvést její autory - Trevor Jones a především Randy Edelman.

36 02.06.2023