jadran komentáře u knih

Pro porovnání Churchillových knih je možné vzít do ruky jednosvazkové dílo francozského spisovatele Andre Mauroise. Nebudete zklamáni, Nakonec Maurois byl zcela netypický Francouz - byl anglofil a mluvil perfektně anglicky, ale z Churchilla v jeho dějinách tryská čisté nadšení a v jeho slovech cítíte potěšení z vlastního vyprávění. Churchill se sice nezabývá moc životem běžných lidí, ani "podřadnými" oblastmi, jako je na jedné straně ekonomika a na druhé straně umění, ale přesto je jeho obraz dějin vlastního národa neuvěřitelně malebný.

9 03.04.2022

Churchill chápal dějiny z hlediska příslušníka vládnoucí vrstvy a proto jeho dějiny zde již Spojeného království jsou pojímany především z hlediska politické moci a zápasů o její získání a kontrolu. Pohled na tyhle dějiny je skvěle romantizující a má své místo v knihovně každého, kdo se o ostrovní (a americké) dějiny zajímá. Churchill nebyl právník, filosof ani historik. Vyprávěl věci, tak jak se staly, aniž by se pouštěl do často problematických a ryze subjektivních rozborů jejich hlubší podstaty a širších souvislostí. Proto jsou tyto dějiny tak čtivé a zábavné. Přitom tak nějak postřehl paradox tzv. krvavé rebelie, kdy parlament se postavil proti králi, protože Karel I. nedodržoval především zvykovou část ústavy a byl pasován na tyrana, ale na druhou stranu sám parlament se v okamžiku vítězství začal chovat stejně a změnil se v tyrana kolektivního. Jediná podobnost s francouzskou revolucí je v tom, že poprava krále byl poněkud nečistou událostí přes všechna negativa, která je možné Karlovi přičíst na vrub. Ve skutečnosti Cromvellova poměrně krátká éra byla kromě zvěrstev v Irsku pro vlastní Británii velmi užitečná a nebyla zdaleka tak temná a bigotní, jak je i zde podávána. A nejzajímavější je, jak se Britové dokázali poučit, v tzv. slavné revoluci vyexpedovali Jakuba II. skoro proti jeho vůle z Británie, aby nevytvořili nového mučedníka a tím asi nejvíc ze všeho udělali krok ke skutečné parlamentní demokracii, ovšem s velkým otazníkem, protože onu demokracii reprezentovalo pouze několik set předních rodin a třeba srdce celé země - Londýn v parlamentu nebyl zastoupen vůbec. V knize se mi líbí, jak Churchill neopomenul zmínit jistého Rogera Williamse, pozoruhodnou a zapomenutou osobu, která je pro mně symbolem hledání nejvyšší možné míry svobody. Z univerzity byl vyhnán Karlovým věrným arcibiskupem Laudem, ale po příchodu do Bostonu zjistil, že oni protestanti, kteří v Anglii byli pseudokatolickou anglikánskou církví utiskováni a pronásledováni, jsou u moci v kolonii stejně fanaticky bezohlední a netolerantní. Urychleně před nimi musel opustit i Boston. O jejich "kvalitách" svědčí fakt, že ho chtěli posadit na loď a poslat tam, odkud oni sami utíkali před "nesnesitelným" útlakem - tedy zpátky do Anglie. Svobodu pro sebe a jiné našel Williams až v divočině, byl zakladatelem nejmenšího státu pozdější Unie Rhode Islandu a města Providence a bylo to první místo na světě, kde jeho "konstituce" zavedla absolutní náboženskou svobodu a předevěím odluku církve od státu...známe jména tisíců hrdlořezů (vznešeně nazývaných vojevůdci), mocichtivých psychopatů (politiků, podle mně k nim ale Churchill rozhodně nepatřil), pseudoumělců a nejrůznějších historických celebrit, ale jméno Rogera Williamse zná málokdo a v obecných, i když dost podrobných dějinách se vyskytuje poměrně málo. A gusto, s jakým mu Churchill věnuje onu půlstránku tohoto dílu je ukázkou toho, jak Sir Winston dějiny miloval a vyprávěl.

8 03.04.2022

Moje třetí kniha od Ladislava Zibury, opět skvělá a přitom zase trochu jiná, než Evropa a Česko. Ze začátku se Ladislav sám tak trochu stylizuje až do mistra Beana na cestách. Jenže ona prvoplánová zábavnost, prokládaná nenápadně servírovanými informacemi se ztrácí a veškerá legrace definitivně končí, ve chvíli, kdy přejde hranice Arménie. A bez bombastických slov, okázalých hodnocení a napovídání, co si o tom všem máme myslet, nám na pozadí příhod nejen z vlastní Arménie, ale zejména náhorního Karabachu ukazuje tragédii arménského národa, která je naprosto stejná a srovnatelná s tragickými dějinami Židů a Karabach tvoří jenom její vykřičník. A je ukázkou pokrytectví onoho spravedlivého a férového světa, zejména jeho severozápadní části, kdy ohledy na spojence v NATO Turecko a zprostředkovaný profit z ázerbajdžánských naftových polí zcela jistě překryjí svědomí a často tak halasně vzývanou morálku, spravedlnost a „hodnoty“. Pozoruhodné je i, jak se dokáže neutrálně Ladislav postavit k onomu „vyhánění“ obyvatelstva oběma stranami, protože není ani pozér, ani se nechce prezentovat jako někdo lepší, jako samozvaný soudce, jak jsme toho nezřídka kdy svědky v Evropě. Důvodem je porozumění a vztah k lidem, které na svých cestách potkává a se kterými dokáže na rozdíl od většiny jiných mluvit. Nechá si pro sebe své pochybnosti, nikoho nepoučuje, spíš naslouchá. To je to, co dneska spoustě lidí, ať už politikům, novinářů, nejrůznějším PR tvůrcům (vlastně politrukům dnešní doby), ale i řadě umělců a vůbec veřejně činných osobností zcela chybí. Ladislav jim k tomu ale dává návod, pochybuji, že se ale někdo z těch „velemoudrých“ sníží k tomu, aby si jeho knihy přečetl. Nakonec, dovedu si představit, že z něj udělají člověka, který se jel na Kavkaz opíjet. Souhlasím s tím, že Arménie, a především Arméni vycházejí z těch dvou navštívených zemí sympatičtěji. Proč, to není asi jenom dáno tím, co jsem napsal na začátku. A tak, když jsem si myslel, že vše překvapivé a zajímavé mám za sebou, na úplně poslední stránce jsem si přečetl jeden z posledních odstavců. Musel jsem ho sem dát. Myslím, že co se týká cestopisů, našel Karel Čapek (ať už si o tomhle mém možná neskromném vyjádření myslí, kdo chce, co chce) v Ladislavu Ziburovi důstojného následníka.

„Skutečná svoboda totiž přichází až tehdy, když je člověk docela sám. Nemá tužeb, nemusí se nikomu zodpovídat ze svých činů a nikdo se o něj nezajímá. Stává se neviditelným. Skutečná svoboda ale neznamená skutečné štěstí. Jak jsem se mnohokrát přesvědčil, dokonce se navzájem vylučují. Opravdu naplňující štěstí totiž vyžaduje lidskou blízkost.“

21 28.03.2022

Tahle kniha vyšla rok poté, co s pomocí Moskvou zinscenovaných „hnutí“ a v reakci na vítězný odpor proti „bělorusizaci“ Ukrajiny obsadili Rusové Krym a vytvořili další „loutkové“ země na jejím východě jako předstupeň k jejich úplnému pohlcení. Současná apokalypsa je výsledkem vytrvalého ruského popírání skutečnosti, že jsou Ukrajinci svébytný národ s vlastním jazykem (ten je vydáván za nářečí), kulturou i argumentem, že Ukrajina neměla nikdy svoji státnost. Kyjev byl ve středověku „velkoměstem“ už v době, kde na místě dnešní Moskvy stál u stejnojmenné řeky jenom jakýsi dvorec.
Svébytnost Ukrajinců jako národa vysvětluje perfektně autor řady knih z edice Jan Rychlík hned na začátku na příkladu a pomocí zásadního rozdílu dvou slov – rusínský a ruský.
Na dějinách je zvláštní, že některé události se jakoby opakují, a ne jednou. Podobnost je to až zarážející. Mám na mysli především období poloviny 17. století. Jednalo o zlomový moment v ukrajinské historii. Začíná povstáním hejtmana Chmelnyckého, válkou s Polskem v letech 1651 – 1654 a vytvoření „kozáckého“ státu. Ten ovšem Chmelnyckyj svěřil pod „ochranu“ Moskevské Rusi. Zatímco se domníval, že to bude rovnoprávný vztah, Rusové, jako už mnohokrát předtím a bohužel i potom, ho vyvedli z omylu. Carský zplnomocněnec Buturlin dohnal kozáky k jednostranné přísaze věrnosti a „věčnému“ spojení s Rusí. Od této chvíle si Rusové uzurpují právo na celou Ukrajinu a popírají její jazykovou, kulturní a územní svébytnost.
A Ukrajina, stejně jako Bělorusko byla a je vystavena brutální rusifikaci, jak politické, tak kulturní. Tuto skutečnost sice pochopili někteří hejtmani Ivanem Vyhovským počínaje a Mazepou konče, ale pokaždé vše nakonec skončilo ruským štvaním obyčejných rolníků proti kozácké aristokracii a „podporou a pomocí“ z Ruska, reprezentovanou carovou armádou. I přes oslnivé vítězství v bitvě u Konotopu se lámaly dějiny Ukrajiny jako pevné součásti Evropy a bohužel, republika tří národů sjednaná haďackou smlouvou díky polským sněmovním obstrukcím nevešlo v život. Rusové pokaždé zasahovali za vydatné pomoci už tehdy proruských levobřežních kozáků. Následné boje a občanské války skončily andrušovským mírem. Pravobřežní Ukrajina byla připojena k Polsku, ale bez samosprávy a náboženské svobody a levobřežní se stala na sta let součástí Ruska. Jako kdyby už tehdy došlo k něčemu, čeho jsme svědky dneska. Bohužel, svůj podíl na roztržení Ukrajiny a likvidace její svébytnosti měla i polská Rzecpospolita a především její sobečtí magnáti, kteří o sto let později stejně pohřbili i nezávislost Polska. Poslední ukrajinský hejtman Ivan Mazepa je dodnes v Rusku synonymem bezpáteřního zrádce, pro Ukrajince spíš člověkem, který se pokusil vytáhnout Ukrajinu jak z ruského tak z polského chomoutu a hlavně ji zase sjednotit. Porážka Švédů znamenala nejen jeho konec, ale hlavně konec jakéhokoliv náznaku autonomie Ukrajiny.
Trojím dělením Polska se stala Ukrajina společně s Litvou součástí carského impéria s výjimkou Haliče. A právě porovnání vývoje v Haličském království a ukrajinských guberniích ukazuje na obrovský rozdíl mezi tím, co přinesli na Ukrajinu Rusové a co středoevropské mocnářství. Příkladem je osud dvou nejvýznamnějších ukrajinských literátů XIX. století – Tarase Ševčenka a Ivana Franka.
I konec první světové války byl na Ukrajině chaotický, vlastně se vrátilo na necelých dvacet let období po andrušovském míru. Velký hladomor je něco tak děsivého a brutálního, že se o něm člověk nerad i jenom zmiňuje. Právě ten chtěl kompenzovat na Ukrajině narozený Rus Chruščov převedením Krymu pod správu Kyjeva. V jistém slova smyslu to byl dar danajský. Jak Chruščov, tak později Brežněv byli součástí oné rusifikace, kdy kromě úředníků, tajemníků a podobných lidí na vrcholu společenského žebříčku osidlovali etničtí Rusové masově území mimo vlastní Rusko. A místními jazyky pohrdali, své o tom ví jak v Pobaltí, tak v Kazachstánu, kde vznikla největší ruská menšina mimo RSFSR.
Ještě je zde jedno jméno, které interpretují Rusové a Ukrajinci naprosto rozdílně. Na Stepana Banderu se hází všechno zlé, co spáchali Ukrajinci, ovládnutí Poláky v časech naší první republiky a co vedlo k vyvražďování Poláků na Volyni, boji s a proti nacistům a proti Rusům nebo Polákům. Snad nejpříznačnější je, že když Bandera s příchodem Němců v létě 1941 vyhlásil na Ukrajině nezávislost, skončil v Německu v koncentračním táboře. Když se ho Němci na konci války pokusili použít, neměl už žádný vliv. Žil v západním Německu, v roce 1959 ho v Mnichově zavraždil agent KBG pomocí kyanidu. V té době KGB ještě ani polonium ani novičok nepoužívala.

A tak je dobré si dějiny Ukrajiny, či spíše ukrajinského národa velmi pozorně přečíst a nebát se průběžného hledání odkazů. Není to ani detektivka, ani zábava. Ale měli bychom tyhle dějiny znát, zejména nyní. A pokusit se je pochopit. Tým autorů nám je pod vedením pana Rychlíka podává v nejlepším možném provedení. Když jsem psal slova k dějinám Pobaltí, netušil jsem, jak se moje obavy ze ztráty jejich nynějšího komfortního postavení mohou změnit. A tak doufám, že to Ukrajina ustojí. A Putin si může poblahopřát, alespoň jedna věc se mu povedla a doufejme že nadlouho. Nynější zkušenost totiž sjednotila většinu Ukrajinců a už nikdo soudný nemůže pochybovat o ukrajinském národu a jeho právu na samostatnou existenci…

24 21.03.2022

Je škoda, že do češtiny byl přeloženy (aspoň co se mi podařilo dohledat), pouze dvě detektivky Andrea Camilleriho. Další dvě jsem "přelouskal" v anglickém překladu. Literární zpracování je příjemné, věcné, neodehrávají se tady ani žádné hluboké ponory do duší zúčastněných, ani se zde neřeší nějak okázala třeskuté politické kauzy a když vezmu celou sérii, kterou znám díky vynikajícímu filmovému zpracování, mafie tady má přesně takové místo, jako má asi ve skutečnosti a jaké jí vymezuje společnost. Protože leckdy se na mafii hází i to, co neudělala a napodobování "mafiánské" vraždy patří k oblíbeným instrumentům Camillerových detektivek. Paradoxně, filmové zpracování je ještě o stupínek lepší, což je ale dáno možnostmi (oslňující vizuály, o kterých píše Daisy2Little jsou úžasné, stejně jako je Sicílie malebná ve všech svých částech – země, nebe, moře, ale i příroda a architektura). Nejdříve jsem viděl film a pak jsem si sehnal knihu a musím konstatovat, že hlavní osoby mě s textem sedí a nedovedu si představit jiného představitele komisaře Montalabana než L. Zignarettiho. Přitom situace, kdy je filmový přepis (autorem scénáře je rovněž Andrea Camilleri) dokonce ještě lepší, než literární předloha je dost výjimečná. Filmové zpracování má 37 dílů, s výjimkou posledního je už odvysílala Česká televize. No, a jako perličku na závěr bych uvedl, že Montalbano se stal kultem nejen v Itálii, a dokonce se v místě, kde se nachází komisařství – Porto Empedoclo, se do roku 2009 uvažovalo, že s přejmenuje na Vigatu.

11 12.03.2022

Žert je na jednu stranu román komplikovaný (až moc), techniky psaní, které Milan Kundera používá už nemohou být složitější, ale obsahuje ve své hlavní dějové linii a v sestavě hlavních postav na čele s Ludvíkem Jahnem natolik silné poselství (bohužel už zase i k dnešku), že ho nelze pominout, chceme-li poctivě pochopit, co se dělo mezi padesátými léty a koncem let šedesátých a co nastupuje dnes. Jahnova likvidace a zejména použitá argumentace, kterou tady doslova uvádí Osice je děsivá, protože tohle se děje znovu a znovu, lehce jinými technologickými postupy a v jiných kulisách. Je jedno, jestli někoho obviníte z čarodějnictví nebo z nedostatku loajality ke komunistické ideologii. Četl jsem dřív Eccovo Jméno růže a teprve potom Žert, ale v momentě, kdy je kádrován Jahn za svůj žertovný příspěvek se mi tyhle dvě knihy, časově i obsahově vzdálené světlené roky prolnuly. Žert ukazuje, kam vede smrtelná vážnost totality (a nejen té komunistické), která nevinnou poznámku obratem chápe jako znevažování své vlastní podstaty. A stejně tak církev v Ecově románu (tedy onen „vrah“) potírá smích, protože pokud se někdo směje, nebo se i posmívá, přestává mít strach. Druhým silným momentem je pro mě princip pomsty, kterou ale Kundera charakterizuje stručně slovy (opět děkuji za citaci Osici), ale musím to zopakovat – „Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.“ Proč to tak je si musí člověk srovnat sám se sebou, nakonec, v úloze Ludvíka Jahna byl prakticky každý z nás (samozřejmě, že v ne tak drastické, jako v tomto případě) a při snaze po pomstě za skutečnou i domnělou křivdu na tenhle strop velmi rychle narazí. I když mě pasáže, vztahující se k lidové hudbě trochu nudily, či spíše zdržovaly, právě díky nim jsem pochopil, o co šlo komunistům, když se snažili folklór a lidovou hudbu využívat pro svoje potřeby. A vybavil se mi jeden z nepokleslejších komunistických filmových škvárů Zítra se bude tančit všude. A když jsem zpět u Žertu, napadá mě, že v onom stejnojmenném filmu, který byl podle Kunderova vlastního scénáře zfilmován onen Přemysl Zemánek, kterému se Ludvík Jahn chce pomstít v podání Luďka Munzara až neuvěřitelně připomíná jistého „básníka, spisovatele, dramatika a scénaristy“ Pavla Kohouta. Ten v oněch „padesátkách“ ubližoval lidem, jako na běžícím pásu, podporoval zrůdný režim ze všech sil, sebe ovšem nikdy "neošidil" ať to bylo kdy to bylo, převlékal kabáty s rychlostí kabaretiéra a podle toho, jak dodnes svoje působení vysvětluje a omlouvá, sebereflexí netrpí. Stejně jako onen Přemek. Pokud jsem Kunderu pochopil, pokud sám člověk poctivě nepřizná svoje chyby a nevyvodí z nich důsledky pro sebe sama, nikdo jiný to udělat nedokáže a dočká se dost často blamáže. Tito lidé se jen tak vymluví jednou na dobu nebo jindy na svoje mládí a jede se dál. Zničené nebo narušené životy, které mají na svědomí jsou pro ně jenom oněmi třískami, které létaly, když se kácel les. Co se týká filmu, tak málokdy mě kniha a film ta dobře souzní, jako v tomto případě. Kniha je, jak už jsem napsal, těžká a složitá, ale její autor ji převedl do filmového scénáře podle mě zcela famózním způsobem. Takže díky za obojí. Jak na prvním místě Kunderovi, tak také Jirešovi a perfektní sestavě herců…

Tak tohle je můj třetí Ziburův cestopis a bál jsem se ho přesto, že Ladislav v těch dvou předchozích o východní Evropě a Kavkazsku předvádí brilantní smysl pro humor s absencí obvyklých a některými lidmi vyžadovaných klišé, hravost, sklon k recesi, ale také vzácnou schopnost pojmenovat a vysvětlit věci stručně a věcně lépe než desítky lidí, kteří se o to snažili předtím. Mám na mysli třeba stručnou kapitolku týkající se mnichovské dohody. Nebo je zde snad poprvé jasně vyslovený fakt, že s vyháněním z pohraničí začali sudetští Němci – v roce 1938. Skoro dvě stě tisíc lidí se muselo ze dne na den sebrat a odejít. Jinde píše, že ono slavné opevnění v roce 1938 bylo ve chvíli, kdy mělo být použito hotové tak ze třetiny. Jenže nechme politiku politikou, i když tohle pro mě bylo velmi příjemným překvapením. Zibura mi ve svých knihách připomíná cestopisy Karla Čapka. Stejný přístup k místům i lidem, stejná neokázalá zvědavost, stejná laskavost a pochopení. Ony „vysvětlovací“ články a neuvěřitelně příjemné ilustrace mě vrací do dětství a do dob různých těch dětských knih a encyklopedií. Přitom řadu míst, o kterých cestovatel tak skvěle píše znám velmi dobře. A teď je budu znát ještě lépe. Trochu víc „zevnitř“. Ziburův pozitivní vztah k lidem je přesně to, co dneska všichni potřebujeme víc než okázalé road movies celebrit na motorkách, v autech či jachtách kolem celé zeměkoule včetně sebeoslavného materiálu na FB nebo rádoby dramatických filmových zpracování (s výjimkou cest „trabantisty“ Daniela Přibáně a „Fotra“ na tripu s dvěma malými dcerami). Z množství mnoha vyjádření nejrůznějších lidiček, se kterými Ladislav dokáže navázat kontakt s ohromující bezprostředností je možná dobré si v souvislosti s turistikou připomenout onu paní z Českého Krumlova. „Žádný pokles návštěvnosti tu nemáme. Jen teď místo cizinců přijíždějí Češi. To víte, občas nám ty davy vadí. Ale když jsem jela do Benátek, ten dav jsem byla zase já.“ A pak taky ono tvrzení samotného Ladislava Zibury, že Češi jsou stejně bezprostřední a přátelští lidé, jako kdekoliv jinde na světě a naopak, jak zavádějící mohou být ony thymolinové úsměvy a okázalá, ale často jenom verbální vstřícnost. O tom píšou nadšené tirády někteří jedinci, kterým ovšem chybí vše z toho, čím Ladislav Zibura cestovatel a hlavně Ladislav Zibura spisovatel oplývá v míře skoro zázračné. Nezbývá než odcitovat ze závěru knihy, psané na hradě Pecka pod duchovním dohledem slovutého Kryštofa Haranta z Polžic a Bezružic, pána tamtéž: „ Rád bych zmínil tři věci, které mi udělaly radost. Tou první je, jak přátelské a ochotné lidi jsem v nejrůznějších koutech naší země potkal. Sám jsem se ze začátku obával, že zda ke mně budou Češi stejně sdílní jako lidé v zahraničí. Navzdory našim národním stereotypům ale vše probíhalo stejně jednoduše jako kdekoliv jinde. Abych se s někým pobavil, stačilo se usmívat a dobře se zeptat. Jako konverzační témata se mi nejvíc osvědčily věci, které místní sami rádi a jsou na ně hrdí. Do knihy se těch milých seznámení vešel jenom zlomek.“

A kromě všech těch superlativů bych ještě trochu výjimečně připomněl jedno jméno – Lukáš Tomek, ilustrátor a fakt, že na knize se rozhodně nešetřilo a to mám na mysli grafiku stejně jako kvalitu papíru. Takže moc a moc děkuji a těším se na další. A rozhodně se k jeho knihám budu vracet.

25 17.02.2022

Bouře má být obrazem druhé světové války a především dokonalosti Sovětského Svazu, velikosti "sovětských" lidí a především ideologickou obhajobou a propagandou tzv. socialismu. A často až neuvěřitelnou omluvou čehokoliv špatného, co bylo "vidět" a přitom to byla jenom špička ledovce. V knize se samozřejmě nic nedozvíte o gulazích, popravách, bídě, brutální nespravedlnosti, zato zde všem nad hlavami září jasná hvězda komunismu a smůlu mají ti, kteří nepochopili, že jenom ta jedna jediná ideologie je správná a jedna jediná cesta vede do ráje. Knihu jsem přečetl přes její rozsah během gymnaziálních let a tu jednu hvězdu bych jí snad i dal čistě za jedinou věc, která mě už tehdy zaujala - za styl psaní, tedy za techniku. To vše ostatní je přes svoji rozsáhlost a bombastičnost jenom ideologický balast, lidé nejsou lidé, individuality s řadou často velmi jemně rozdílných vlastností a charakterů, ale jenom ideologické archeotypy a je jedno, jestli jsou to lidé sovětští, nebo jenom ti "ostatní". Nesnáším v literatuře (ale i v životě) ony vzorně a dokonale ideově vyprofilované osobností, které jsou typickým představiteleme a reprezentantem čehokoliv a které jednají podle předem daných ideových mustrů v modelových situacích přesně tak, aby to té ideologii přesně odpovídalo. Množství stran knihy je přímo úměrné prázdnotě obsahu a absenci jakýchkoliv emocí nebo námětu k přemýšlení, které by kniha měla přinést. O Velké vlastenecké válce napsal Vasyl Bykav dvě novely, Krugljanský most a Jeho prapor. Knížka je to útlá, vyšla u nás jenom jednou, ale právě její porovnání s tímhle nabubřelým, prázdným a ve své podstatě hloupým propagandisticko řemeslným dílem ukazuje, co byl Stalinův věrný Ilja Erenburg zač. Jistě, jsou spisovatelé, kteří byli zapálenými komunisty, byly levicoví intelektuálové, jejichž obdiv k Sovětskému Svazu a onomu "komunismu" byl upřímný. Ale byli to i opravdoví spisovatelé, kteří psát uměli a na stránkách svých děl necítili potřebu "oslavovat, propagovat a učit". Jak skvělé romány napsal obhájce procesů v třicátých letech Fuechtwanger. Jak dokonalým dílem jsou povídky Jana Drdy Němá barikáda. Erenburg svoje rozmáchle oslavné dílo plodil v době, kdy jiný spisovatel - Eric Arthur Blair vydal Farmu zvířat (snad nedokonalejší kritiku tzv. "třídního" boje) a dopracovával na farmě v Branhillu na ostrově Jura svoje stěžejní dílo s letopočtem v názvu. A jistý dělostřelecký důstojník Rudé armády, dvakrát vyznamenaný za statečnost ve stejné době "kroutil" svých osm let v gulagu. Erengurg svůj v zásadě zbytečný a prázdný život prožil v naprostém klidu a sovětské formě blahobytu a to i přes svoje "přátelství" s řadou "pokrokových" západních umělců (např. Picasso). O jeho postojích snad nejlépe vypovídá věta z jeho reportáže o předválečném Československu, kterou v roce 1931 popsal jako zemi, kde „milují amerikanismus a knedlíky se zelím a vyvážejí do světa Čapkovy spisy a Baťovy výrobky. To druhé svět potřebuje, to první si mohou nechat, vždyť každá země má Čapků dost.“ Nutno dodat, že především ony totalitní země (bohužel nejen ony) mají dost svých Erenburgů, nakonec skvěle je popsal ve svém Mistrovi a Markétce další skutečný a velký spisovatel Michail Afanasjevič Bulgakov. Erenburg by byl člen "masolitu" jako vyšitý...

Valentýna má naprostou pravdu. Tuhle knihu dneska nemá cenu číst. Já jsem jí už před mnoha lety odložil nedočtěnou a to ze stejných důvodů, jaké píšu u Bouře. K tomu, aby člověk pochopil "hloubku" tvorby tohoto řemeslně nesporně zdatného, ale morálně zcela pokleslého "spisovatele" je lepší si přečíst třeba jeho reportáže z USA. Erenburg pro mě svými názory a hlavně tvorbou reprezentuje to nejhorší, co v Rusku lze nalézt. Aroganci, nabubřelost, lži a přitom prázdnotu a absenci jak citu, tak rozumu. A přitom "tvořil" souběžně třeba s Bulgakovem a něco málo před Bykavem nebo i Solženicynem nebo Pasternakem. Toho ovšem neopomněl zkritizovat, co se do něj vešlo. Šolochov byl taky komunista, taky se podílel na té nejhorší sovětské propagandě, ale jeho Tichý Don nebo Příběh opravdového člověka jsou prostě kvalitní literární díla. Ale Ereneburg je jenom prostě takový sovětský Pavel Kohout. Víc k tomu není potřeba dodat.

Pro seznámení se dějinami Portugalska zcela vhodně zvolený rozsah a přehlednost, Jan Klíma za každou cenu nezabředává do detailů, aby předváděl svoji „učenost“ a dokáže nás čtivou formou provést dějinami středně velkého evropského národa. Zejména pokud si potřebujeme dějiny tohoto národa dát do souvislostí s bezprostředním okolím i světovými dějinami jako celkem. Na rozdíl od jediného souseda – Španělska je Portugalsko kompaktní zemí jak územně tak především národnostně a kulturně. Přitom v počáteční fázi bylo Portugalsko jedním z oněch hašteřících se křesťanských státečků, které se snažily dobýt nazpět území na muslimských dobyvatelích, kteří v době největšího rozmachu dosáhli nejen jih Itálie, ale i za Pyreneje. Portugalsko se jako jednotný a stabilizovaný stát ovšem etablovalo dříve než sousední větší a mocnější, ale i (dodnes) rozháranější stát. Přesto bylo i ono předmětem agrese ze strany Kastilců a dokonce bylo několikrát španělským královstvím na delší či kratší dobu ovládnuto. Zlatou dobou Portugalska bylo ono 15. století, kdy Portugalci jako první evropský národ (i díky své poloze na kontinentu) sebrali odvahu a síly a vyrazili podél Afriky kamsi na západ, aby se pokusili vyhnout zavedeným obchodním vazbám a trasám ve Středozemním moři. Pro mě byl tenhle pomalý postup portugalských mořeplavců jihozápadním směrem podle pobřeží Afriky jakýmsi předobrazem toho, co lidstvo možná čeká, až skutečně začne cestovat galaxií, aby našlo „novou“ zem pro lepší život. Námořníci vyráželi díky nespornému organizačnímu talentu zakladatele první námořní akademie na světě prince Jindřicha Mořeplavce (jedné z mála světových osobností, které u nás známe díky českému překladu jména i přízviska) vybaveni tím nejlepším a nejmodernějším, co jim tehdejší Evropa mohla poskytnout. Nejen námořníci, ale i velitelé výprav se dost často ze svých výprav nevraceli, typickým příkladem může být Bartolomeu Dias i vlastně Vasco de Gama nebo později ve španělských službách, první člověk, jímž vedená expedice obeplula celý svět - Fernão de Magalhães. Ani on ovšem více jak tři roky trvající cestu kolem světa nepřežil. Zlatá doba Portugalska ovšem přes vytvoření docela impozantního impéria začala brát za své ve chvíli, kdy se na moři začali prosazovat kromě Španělů Holanďané, Francouzi a především Britové. Je sice trochu úsměvné, ale pravdivé a vlastně i logické, že portugalština je třetím nejrozšířenějším evropským jazykem na zeměkouli. Vyklízení pozic a úpadek Portugalska se časově shoduje se Španělskem, stejně jako období osvíceného absolutismu spojeného především se jménem ministra markýze Pombala. Obrovské zemětřesení v Lisabonu z 1. listopadu 1755 umožnilo Pombalovi na sebe strhnout veškerou politickou moc a provádět potřebné reformy. Napoleonské války nechaly Portugalsko zcela zdevastované, v Brazílii vznikla jediná monarchie v politicky emancipované Jižní Americe, ale Portugalsko chudlo a zaostávalo i přes vlastnictví kolonií v Africe a zbytečků v Asii. Právě události z konce XIX. století, kdy dlouholetý spojenec Portugalska Velká Británie zcela bezskrupulózně a brutálně část jeho území v Africe uchvátil a se zbytkem začal tajně při kšeftování s Němci zacházet jako se svým mě upozornila, že je zcela iluzorní si myslet, že nějaká velká země to s „vámi menšími“ myslí dobře a bude dodržovat dohody s vámi, i když se jí to nebude zrovna hodit. Právě tak snaha Británie v předvečer Velké války řešit svoje problémy s Německem na úkol Portugalska (ke kterým nakonec kvůli vypuknutí 1. světové války nedošlo) až příliš v jiné době a jiných kulisách připomíná počínání Británie v mnichovské krizi. A účast portugalských vojáků na bojištích západní fronty je rovněž smutným mementem, kdy menší země se na jednu stranu demokratizuje (pár let před válkou byla vyhlášena v Portugalsku republika) a hned je z průhledně ideologických důvodů zavlečena na straně „demokratické“ Dohody do války, která jí přinesla jen řadu mrtvých vojáků v bahně Flander a dluhů. Získaný kousek Německé východní Afriky nic dobrého taky nepřinesl. Do 2. světové války se sice nijak zavléct nenechalo, Salazarův režim (který nebyl fašistický ani ryze totalitní) se držel rozumně stranou. Po válce se na rozdíl od Španělska stalo Portugalsko členem NATO už v roce 1949. Karafiátová revoluce byla důsledkem lpění na koloniální říši. Chudé Portugalsko nebylo schopné prostě utáhnout vleklou koloniální válku a i po obnově demokracie v roce 1974 patří dneska k těm nepříliš bohatým zemím. A tak prvním paradoxem Portugalska z poslední doby (už po vydání Klímovy knihy) je, že největším Portugalcem všech dob lidé zvolili – Antonia Salazara…a druhým paradoxem současných portugalských dějin je, že jejich bývalá kolonie Angola patří v subsaharské Africe k nejspořádanějším a nejrozvinutějším zemím i přes onu vražednou občanskou válku po osamostatnění.

9 29.01.2022

Ano, je to tlustá kniha a otázka španělského státu v dnešním rozsahu a národů, které tady žijí je hodně složitá. Je to spíš kniha o poučeného zájemce. Není to čtivě odvyprávěný příběh dějin jako třeba Dějiny Italie od Procacciho. Ano, Španělsko je složitá země. Není vlastně ani typicky evropská. Je to svět sám pro sebe. A nesourodá, i když se sjednotila už na konci XV. století. Je etnicky ještě mnohem komplikovanější, než většina středo a západoevropských států. Kdo jsou vlastně Španělé? Ukazuje se, že Španělé jako národ vlastně neexistují. Dalo by se říct, že na jedné straně jsou Kastilci, tvořící většinu a ovládající zemi od dob Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, pak určitá směs etnik majících blízko ke Kastilcům, ale vycházejících spíš z lokálních historických odlišností a na druhé straně dva jednoznačně jazykově, historicky, mentálně i kulturně vyprofilované menší národy Baskové a především Katalánci. Spory s Katalánskem a Katalánci, odmítajícími se stát Španěly se vlastně táhnou jako červená nit od konce středověku až do dneška. Vlastní dnešní Katalánsko má sice 7,5 milionu obyvatel, ale na druhou stranu, další katalánsky mluvící lidé žijí i v oblasti Valencie, na Baleárách a ono účelové rozdělení na autonomní oblasti i dnes až průhledně ukazuje, že jeho hlavní snahou je neumožnit Kataláncům v plné šíři získání větší míry autonomie jako základ pro to, o co se už od počátku novověku hlásí nezávislost. A navíc ještě část historického a jazykového Katalánska se nachází ve Francii s centrem v Perpignanu. A tak člověk pochopí, proč Španělsko neuznalo Kosovo a proč ony vyspělé západoevropské země ignorují fakt, že Katalánci nejen nezávislost chtějí, ale především podle oněch měřítek evropských hodnot na ni mají právo. To je jedná z věcí, která mě díky knize došla. Moc nechybělo a Portugalci mohli být dneska ve stejné situaci jako Katalánci. Milovníci středověkých dějin, zde hodně složitých a propletených si přijdou na své, romantiky ale budou nudit encyklopedické údaje, demografické, ekonomické i řada dalších. Překvapilo mě, jak málo se podíleli Arabové na etnickém základu Kastilců a ostatních, většinu muslimů tvořili (podobně jako třeba v Bosně) islamizovaní domácí. A snad nejpřínosnějším momentem v této knize je konečně objektivní popis občanské války. Bez lží a především tendenčně zaměřených manipulací. Nebyl to žádný klasický střet dobra (republikáni) a zla. Tady je jasně uvedeno, jak ono násilí vzalo počátek s vládou Lidové fronty, kdy anarchisté ruku v ruce se socialisty začali revoluci vražděním církevních osob, vypalováním církevních staveb a násilným zabíráním zemědělské půdy, doprovázené rovněž násilím a krveprolitím. Podobně jako levičáci v Chile o čtyřicet let později za Allendeho. Premiér Azaña byl oním prvním hybadlem zvěrstev občanské války, on začal s terorem proti politickým odpůrcům, se zatýkáním a zákazy jejich organizací. Ano, zločiny za války najdeme na obou stranách ve stejné míře, i počet obětí byl stejný. Jenže my víme, že nacionalisté zavraždili F.G. Lorcu, ale už nemáme vědět, že Ramira de Maetzu zavraždili pro změnu republikáni. Posledním podnětem k povstání vojáků bylo odvlečení a zastřelení mluvčího monarchisticko konzervativní opozice v parlamentu Sotela, které provedli republikánští milicionáři. A je zde uvedeno i to, že materiální pomoc SSSR (a v menší míře i pokrokového Mexika) byla stejně masivní jako ta od Hitlera a Mussoliniho a počty vojáků a specialistů z těchto zemí byly mnohem nižší než počty komunisty organizovaných interbrigadistů. A snad nejzajímavější je fakt, že legie Condor začala působit na straně nacionalistů až poté, co sem dorazily masové dodávky stíhaček, bombardérů a tanků ze SSSR. A také specialisté včetně příslušníků NKVD, kteří v závěru existence republiky řídili čištění bojující republiky od anarchistů a trockistů. Franko se později nejen z důvodů vyčerpanosti vyhnul těsnějšímu spojení s Hitlerem a Gibraltar nechal přes všechno Hitlerovo vábení nechal být. Věděl moc dobře, že by jedny pány vystřídali druzí, ale Španělsko by to nebylo. Pomíjené jsou i dějiny Francova poválečného Španělska a uspořádání jeho ultrakonzervativního režimu s vražděním odpůrců, ale také snahou zapojit do nejrůznějších prorežimních organizací co nejvíce obyvatel. A samozřejmě definitivně všechny pokastilštit a to hlavně Basky a Katalánce. Používání jejich jazyků bylo zakázáno a trestáno. No a tím se vlastně trochu proti běhu času dostávám k tomu, co mě zaujalo asi nejvíc a co promlouvá k dnešku s obrovskou naléhavostí. Na přelomu 19. a 20. století vypukla válka mezi USA a Španělskem. Údajně proto, že Američané pomohli Kubáncům a Filipíncům se zbavit španělské koloniální nadvlády. Na obou stranách byla válka prezentována jako spravedlivá, národní a svatá. Hodně se na jejím rozpoutání a hysterii podílel tisk, americký pod taktovkami pánů Pulitzera a Hearsta. A zde uvádím citát historika Pabona, když hodnotí tehdejší působení médií na obou stranách, že to "byl typický příklad tiskové mašinerie ve službách zásadně falešného hesla, neboť zdánlivě reprezentovala veřejné mínění, zatímco je na lživém základě vytvářela." Jako dneska.

10 23.01.2022

První kniha z jedné z nejlepších (alespoň pro mě) edic, co u nás vycházejí. A perfektně napsaná, objektivní a přesně tak dlouhá, aby se člověk netopil v záplavě faktů a podrobností na straně jedné a na straně druhé to nebylo vzato jen tak po povrchu. Určitou výhodou je délka dějin Spojených Států, které se vlastně i s koloniální érou počítají na o něco víc, než desetinu dějin Číny. A té objektivity si važme, protože dneska historici v USA, kteří "nebádají" a "nepíšou" podle těch jediných správných progresivisticko aktivistických notiček si asi moc neškrtnou. Jenže tohle jsou ještě sladké devadesátky a to byla poslední doba, kde se nepřepisovalo. Pokud ondra2 touží po něčem delším a přitom napsaném trochu více jako beletrie, doporučuji vřele Paula Johnsona a jeho Dějiny amerického národa. A shodou okolností - tyhle dějiny USA jsou podle mě skvělým klíčem k těm dalším a třeba jenom dílčím. Nakonec mě ale stejně nejvíc překvapuje, že asi nejlíp se žilo v dnešním USA ještě v koloniální éře, kdy půdy byl dostatek, tím pádem jídla taky a populace z Evropy, která se sem mohla přece jenom dostat, byla nejenom nejzdravější, ale hlavně nejsvobodnější. Tyhle dějiny nám ukazují hrdiny a osobnosti, o kterých se jen tak nepíše a nemluví, třeba onoho zakladatele nejmenšího státu pozdější Unie Rhodu Island Rogera Williamse, který zde zavedl poprvé v dějinách lidstva náboženskou svobodu a odluku církve od státu. Rhode Island vznikl tak, že Williams se dostal do sporu s bigotními protestanty v kolonii Massachusett a když byl vyhnán, založil si se svými stoupenci svoji "vlastní" kolonii, kde si mohli dělat, co chtěli. Když jsem si o stejném období přečetl u Johnsona, dospěl jsem k poněkud překvapivému závěru, že ona válka za nezávislost byla vlastně vedena především proto, že se kolonisté obávali, že by o svoje svobody, které už od XVII. století mohli bez problémů užívat, mohli přijít...a už by neměli na rozdíl od Williamse a spol. kam dál odejít, protože britská koruna stěhování za Allegheny zakázala.

16 20.12.2021

Nic moc. Řada hezkých ilustrací, do puntíku platí, co napsal Braunerová i Vavča. Nesourodý text, ve kterém chybí některé zásadní věci, z hlediska informační hodnoty o dost slabší, než třeba Tarabovy i Kovaříkovy práce. Například z Kovaříkovy dvojdílné knihy o závěru Sta dní (Ligny, Quatre Brass a Waterloo) se o organizaci, výzbroji a uspořádání armád dozvíme mnohem víc a přehledněji a nejvíc mi vadily některé soudy, například o "slabosti" rakouské armády, jejích kyrysníků nebo fakt, že je zde v duchu napoleonské legendy zcela pominuta válka na Pyrenejském poloostrově, která ve skutečnosti Napoleonovi zlomila vaz stejně jako neslavná expedice do Ruska 1812. Jak uvádí pan Kovařík, ve vrcholné fázi bojů zde Francouzi měli 370 tisíc vojáků a do Ruska Napoleon táhl zhruba s 440 tisíci (do těch 700 jsou započítávány i pomocné sbory a okupační jednotky). Vadí mi i fakt, že Bruce prakticky nikde nezmiňuje národností složení jak Napoleonových armád (do Ruska táhla v oné hlavní armádě snad i víc než polovina vojáků z francouzských "kolonií" - Italové, Němci z Porýní, Švýcaři - lehce zmínění a dokonce i Španělé a Portugalci, jichž většina bojovala na straně Wellingtonovy armády) a fakt, že u Waterloo byla francouzská armáda složená ze samých Francouzů, ale Wellington měl pod svým velením necelých 40% Britů, ale také Holanďany, Belgičany a Němce. Bruce zde ve vztahu k Pyrenejské frontě zastává podobně tendenční a nacionalistické hledisko jako Rusové, fakt, že první, kdo vtrhl do Francie byly britské a portugalské jednotky je zde zcela pominuto, stejně jako strategicky nesmírně důležité vítezství u Victorie. Nesmyslně je popsána bitva u Lipska - autor si "nevšiml" řady zásadních Nepoleonových kiksů a Waterloo rovněž nějak tak "úplně" nepochopil. Opět zde nepadne slovo kritiky ani na adresu Napoleona, ani na chybný a liknavý postup Wellingtona. Z Kovaříkových knih pochopíte v plné šíři to, co je tady nesystematicky lehce naznačeno, že v chvíli, kdy vojenské osobnosti na straně protinapoleonské koalice mohly zreformovat a posílit armády podle francouzského vzoru, vzala Napoleonova převaha, ale i jeho údajná vojenská genialita za své. Kniha obsahuje řadu překlepů a chyb ve jménech, je otázka, čí je to problém, zda autora, překladatele nebo korektora, nicméně tady to příliš bije do očí. K prohlížení celkem dobré, je škoda že celostránkové obrázky vojáků jsou většinou černobílé, ale budiž.

8 10.12.2021

Černí baroni od Švandrlíka jsou asi jeho nejlepším a nejuznávanějším dílkem, i když kupodivu, v dětství jsem miloval jeho Příhody žáků Kopyta a Mňouka, které mě oslovily i po mnoha letech. V té době jsem ani netušil, že napsal cosi, co se rozhodně tehdejšímu režimu nemohlo líbit. Přitom kultovní hlášky z Černých baronů poletovaly mezi lidmi se stejnou samozřejmostí, jako ptáci na nebi.

Pak jsem musel v polovině 80. let narukovat jako absolvent k silničně stavebnímu praporu a tam nám oni terazkyové vykládali, že nejsme žádné černé baróni, ale řádná součást lidové armády a hrdí vojáci obránci socialistické vlasti, kteří mají svoje bojové zástavy i zbraně. Když vyšli Baroni po roce ´89 se zájmem jsem si je přečetl a společně s řadou přátel a známých jsme konstatovali, že ony příhody a charaktery, které Miroslav Švandrlík tak famózně popisuje a skládá do knihy jsou vlastně zcela realistickým obrazem lidově demokratické armády a je jedno, jestli v padesátých, šedesátých letech, nebo na sklonku vlády jedné strany, jak jsem to poznal na vlastní kůži i já.

Jenže i přes dokonalou humoristickou stránku věci mě i s ohledem na osobní zkušenosti začaly zajímat i širší souvislosti a skutečnost, zejména, když se po roce 1989 ozvaly rozhořčené hlasy, že Švandrlík zesměšňuje utrpení obětí komunistického režimu. Ozvali se "černí baroni", kteří se začali domáhat náhrad za utrpěná příkoří. Jednoho takového člověka, navíc navrátivšího se emigranta, znám osobně a velmi dobře. I on se "rozhořčoval" a "dožadoval", až mu bylo sděleno, že u žádných Pomocných technických praporů nesloužil, protože na vojnu nastoupil na normální dva roky k silničně stavebnímu vojsku v roce 1958. Jak to tedy bylo? Pro pobavení a potěšení z Černých baronů sice moje následující řádky nemají sice příliš velký význam, ale možná je i někdo další, koho věci zajímají i z jiných stran.

Takže, na zámku Zelená Hora u Nepomuku nesídlila žádná jednotka Pomocných technických praporů (PTP), ale Technický prapor (TP), shodou okolností jednotka, která byla v rámci stavebního vojska výběrová a měla sloužit k realizaci těch staveb, které armáda nechtěla svěřit civilnímu sektoru z důvodu utajení. Vlastní jednotky PTP vzaly svůj počátek v roce 1949, (báňské dokonce po skončení války za tzv. demokratického režimu) a PTP i rukováním k nim na oněch až šest let skončilo v září 1954. Vlastní Pomocné technické prapory, kam byli v rozporu s platným právním řádem i tehdejšího režimu odváděni politicky nespolehliví branci, klasifikovaní jako E a dokonce i nevojáci tedy trvaly šest let. Pak byly rozpuštěny, včetně těch lidí, kteří v nich strávili čas od samého počátku jejich existence. A dál už to bylo normální vojsko, se vším, co s tím souvisí. Sám Švandrlík, kterého si všichni představují jako onoho Kefalína u PTP strávil pár měsíců před zrušením a nebyl tam jako politicky nespolehlivý, ale jako normální služby neschopný. Lidé, kteří u těchto jednotek sloužili do onoho čtyřiapadesátého byli skutečně oběťmi režimu, jejich strádání ale není možné dát na úroveň muklů z uranových dolů, nebo lidí přímo zavřených v nesčetných věznicích. Jednalo se tedy o jistou formu soft gulagů na tehdejší československý způsob.

Zásadní rozdíl mezi Švandrlíkovými Černými barony a třeba Haškovým Švejkem je tedy vlastně hlavně ve vylíčení onoho historického backgroundu, ten je u Haška až cynicky reálný a realistický, u Švandrlíka jen tak klouže po povrchu. Přesto mu to na zábavnosti neubírá, a co nedokázal Švandrlík knihou, dotáhl svým filmem Zdenek Sirový. Tady přes zachování většiny humorných situací a nesmrtelných hlášek teprve pochopíme bez drastických scén, že snad s výjimkou onoho generála byli všichni ti antihrdinové ve své podstatě chudáci, hodní politování, i když z rozdílných důvodů.

38 05.12.2021

Snad nic nevystihuje postoje a povahy lidí v Česku, než jejich vnímání, hodnocení a vysvětlování téhle nesporně nejznámější literární osoby, pocházející od nás. Podle určité skupiny takzvaných intelektuálů a příslušníků "elit", kteří si osobují právo všechno hodnotit a vysvětlovat druhým, je obchodník se psy z Prahy a potom pěšák jednadevadesátého pěšího pluku z Budějovic Josef Švejk přímo ztělesněním české zbabělosti, vypočítavosti, vlezlosti, a neschopnosti chápaní čehokoliv velkého a vznešeného. A samozřejmě naprosté absence respektu, úcty a podřízenosti nezpochybnitelným autoritám a "velkým" idejím. Jenže tak to prostě vůbec není. Švejk rozhodně není zbabělec. Jeho komunikace i aktivity vyžadují nezřídka kdy značnou odvahu. Ze svého počínání rozhodně žádný výrazný profit nemá. A o jeho intelektuálních schopnostech maskovaných onou předstíranou „blbostí“ svědčí, že se umí vždycky trefit naprosto přesně a adresáty svých aktivit vysoce převyšuje, protože je vždycky dostane tam, kde je chce a potřebuje mít. Švejk má řadu předchůdců, vrstevníků i následovníků. Asi není náhoda, že i v české literatuře má své souputníky, ale nikdo nedosahuje jeho úrovně. V zahraničí je oblíbený, je pozoruhodné, že hloupé řeči o české zbabělosti jsou domácího původu. Ve skutečnosti je Švejk zrcadlo. Nemilosrdné, hladké a nezkreslující. Jisté přísloví, jehož autorství si střídavě nárokuje ukrajinská slovesnost a samotný Gogol, nabádá, aby člověk nenadával zrcadlu, když má sám hubu křivou. A přesně tohle platí pro Švejka. Ti, kteří v něm vidí zbabělce, hlupáka a vyžírku mají tyhle vlastnosti podvědomě sami v sobě. Zejména onu zbabělost a vyčůranost. Švejk není odpůrcem autority jako takové, ale autority předstírané, dané ne vlastnostmi nositele, ale autority vynucené a dané jenom vnějšími znaky. S nadporučíkem Lukášem – podle mě kladnou a sympatickou osobou, vychází dobře a je ochoten pro něj i leccos udělat. Nejlépe to dokládá scéna, kdy ho Lukáš pošle s milostným psaníčkem k paní Kakonyiové. Když se to celé zvrtne, také vinou maďarobijce a sapéra Vodičky, nadporučíka Lukáše zaštítí a nepodrazí. A není to zdaleka jediný případ. Lukáš představuje určitou přirozenou autoritu, stejně jako třeba drogista Vaněk. I potrhlého, ale v jádru sympatického feldkuráta Katze je schopen hájit do roztrhání těla. Ve skutečnosti je ve Švejkovi jiná osoba, která je předobrazem oněch negativních vykladačů Švejka – rezervní lajtnant Dub, největší pitomec u kumpanie, všeználek – je přece středoškolský profesor, a navíc o všem už někdy mluvil s panem okresním hejtmanem. Na všechno má hned ten jediný správný názor. Přitom podvědomě chápe, jak ho Švejk vysoce převyšuje, ale nemá absolutně na to, aby ho někdy a nějak „dostal“. Nepřipomíná nám to leckoho z naší žhavé současnosti? A tak se Dub aspoň vybíjí na pod ním se nacházejících vojácích, kteří ho ale rovněž nerespektují a jehož autoritu představuje právě jen ta jedna hvězdička na límci. A samozřejmě nebohý Kunert. A pak ještě hipster (smál jsem se snad celý zbytek dne, když se mi vybavilo, že ho takhle označila jedna moje kamarádka, která byla nucená Švejka ze studijních důvodů přečíst) kadet Biegler. Tihle dva spolu představují dvojku, ve které i dneska můžeme vidět rádoby inteligenty a myslitele, znalce všehomíra a lidi nadřazující se oné šedé mase dole. No, a tím se dostávám k tomu jedinému, co mi na tomhle svým způsobem úžasném díle vadí. Tím je, jak se od chvíle, kdy marškumpačka míří do Haliče, začíná dosud perfektně sevřená struktura děje rozpadat. Jistě, kniha je nedopsaná, ale s tím se nedá nic dělat. „Vaňkovinu“ bych do ruky nevzal, o podobný počin, jako bylo dopsání Švejka, se pokusil jiný „lajtnant Dub“ – pokračovatel Jirotkova Saturnina Macek. A tak nezbývá, než být rád, že tohle dílo máme, ale spoň v takové podobě, jako je. Ono se totiž primárně nejedná o antimilitaristické a nebo dokonce protirakouské dílo, jak je také někdy vykládáno. Je to sžíravá satira, mající svou trvalou platnost i dneska. Poručík Goodbody je sice ještě prvoplánově zábavnější, Černí baroni rovněž, ale je to zábavnost klouzající po povrchu a více svázaná s čistě vojenským prostředím, a to ještě v určité konkrétní situaci. A tak na závěr děkuji Mi-380 za přesnou citaci onoho parku na Karláku na stromech s vojáky bez disciplíny...to je přesně to, o čem ta kniha je.

44 03.12.2021

Hodně dobrý válečný román. Sice ne tak vynikající, jako Na západní frontě klid (tomu se skoro vyrovnají až některá díla ze druhé světové války), ale pro mě paradoxně velmi otevřený popis anglické společnosti prvních dvou desetiletí dvacátého století. Řadu věcí jsem zpětně pochopil, když jsem si přečetl Dějiny anglického národa od historika Paula Johnsona, leccos mi hodně korespondovalo s Galsworthyho Forsyty. I Aldington se osobně války zúčastnil, utrpěl zranění a navíc podle posledních výzkumů trpěl po celý zbytek života postraumatickým syndromem. Patřil tedy zcela právem k oné "ztracené" generaci, v jeho případě to rozhodně nebyla póza a paradoxně, platí na něj slova ze závěru Remarqueova Na západní frontě klid. Když jsme knihu četl poprvé v mládí, vkrádala se mi do hlavy čím dál tím víc myšlenka, jak je nám Středoevropanům anglosaský svět, mentalita, myšlení, vnímaní světa kolem i zvyky cizí. A poměrně častá četba další anglické a částečně i americké literatury mně v tomhle dojmu utvrzovala a utvrzuje čím dál tím víc.

12 27.10.2021

Nepatřím k obdivovatelům Ernesta Hemingwaye, přesto jsem přečetl asi všechna jeho základní díla (Komu zvoní hrana, Sbohem armádo, Stařec a moře, Zelené pahorky africké), ale paradoxně, jedinou zajímavou pro mě zůstává tahle tak trochu literatura faktu o zábavě, která je ryze španělská a mně mentálně zcela cizí. Mám pocit, že Hemingway byl přímo posedlým tím, kde se zabíjelo, kde tekla krev a je jedno, jestli se jednalo o válku, lov nebo zrovna býčí zápasy. Strašně ho to zajímalo a dokázal to podat velmi podrobně a pro fandu corridy (ani nevím, jetsli se to ještě vůbec koná) a její historie to musí být pecka, pokud ovšem pan Ernst i tady poněkud nefabuloval. Hemingwaye strašně zajímal a vzrušoval člověk v mezní situaci (což je espada prakticky vždy ve vrcholné chvíli celého programu), ale sám nikdy nedokázal překročit onu mez, aby se do ní dostal a nějak tak podvědomě si vždy našel cestu, aby byl jakoby "při tom", ale aby nebyl skutečně ohrožen. Stačí se seznámit s jeho účastí ve první světové válce, počínáním ve válce španělské i té druhé, jeho lovy a nakonec i jeho pobytem na Kubě. V tomto směru byl typickým salónním spisovatelem, typickým Američanem. A takhle ho viděl třeba Robert Ruark v Medojedkách a takhle ho chápu i já, zejména když ho porovnám s Remarquem. Ten si válku "užil" naplno, ne zpoza fronty, vlastně i dost velkou část svého díla nejdříve prožil a pak o tom psal. Proto i ty jeho poněkud slabší knihy mají tak hlubokou autenticitu a pravdivost. Hemingway pozoroval z bezpečné dálky a a psal ne o tom, jaké to je, zúčastnit se, ale pouze o svých představách. Ono je snadné se opájet se corridou, oním rituálem boje a smrti, když sedím v lóži, ale ti, co v aréně na odpoledním sluncem rozpáleném písku riskují zranění a nebo dokonce život to prožívají asi zcela jinak...

10 27.10.2021

Podle mě je tahle kniha jednoho z nejlepších spisovatelů všech dob (odborníci ať si píšou a vykládají co „chcou“) v jeho kvalitní a rozsáhlé tvorbě jednou ze tří nejlepších, jakkoliv bych chtěl snižovat řadu ostatních děl, Černým obeliskem počínaje a třeba Nebe nezná vyvolených nebo Stíny v ráji konče. Ale Na západní frontě klid, Tři kamarádi a Vítězný oblouk jsou pro mě pomyslným vrcholem Remarqueovy tvorby.
Doktor Ravic přežívá prakticky ze dne na den v zemi, kde je sice bezpečnější než v rodném Německu, ale ne zas o tolik, protože v případě zadržení mu hrozí vyhoštění domů, což by znamenalo dost jasný osud. Samozřejmě, že je snadnou „obětí“ svých francouzských lékařských kolegů v tom smyslu, že pro ně pracuje, ale peníze, které dostává, jsou pouze zlomkem toho, co tito francouzští doktoři inkasují a ti nemají tím pádem zájem na legalizaci jeho pobytu. Nějaká kolegialita a nebo dokonce solidarita se tady nekoná. Využít a nechat plavat. V tehdejší Francii a v osobním měřítku jako někde jinde a třeba v měřítku celých států nebo národů i dneska. Zabití Haakeho jsem nevnímal pouze jako pomstu, ale jako snahu bojovat proti zlu a likvidací jeho malé částečky přece jenom alespoň přiblížit konec zrůdného režimu v zemi, odkud musel uprchnout. Jak už to u Remarquea bývá, dokáže bez rozsáhlých úvah s pomocí popisu prostředí i třeba denní doby a počasí perfektně vystihnout celkovou atmosféru doby, přičemž ona závěrečná věta celého románu (kterou zde odcitovala martinka-d) je toho více než příznačným důkazem. Ve chvíli, kdy ho vezou do internačního tábora jako kdyby něco skončilo a on cítí úlevu s nadějí v to, co přijde. Stejně jako řada dalších zdejších kolegů jsem měl pocit, že pro Ravica byl začátek války vysvobozením, i když lze jen domýšlet, co by ho asi ale čekalo za dalších devět měsíců. Většina lidí si myslela, že začátek války znamená rychlý konec Hitlera, první obětí naivity víry v bojovnost a vojenské kvality Francie (i Anglie) se stali během dvou týdnů Poláci. Spoustu uprchlíků z Německa později, po oněch devíti měsících vichystičtí Francouzi velmi ochotně předali nacistům. Jenže to ve chvíli, kdy nebylo vidět Vítězný oblouk, jeden ze symbolů Paříže, ještě nikdo nemohl vědět, natož, aby to očekával. Ravic má na rozdíl od Paula Bäumera nebo Roberta Lohkampa alespoň maličkou naději. Remarqueovy knihy mi tak trochu připomínají onu pověstnou Pandořinu skříňku. Ta naděje je v jeho úžasných románech taky až někde na dně. Ale je tam.

Sice mám přečteno v češtině - Úvahy o prvních deseti knihách Tita Livia, ale souhlasím s komentáři některých recenzentů k Vladaři, že tahle kniha je ještě zajímavější. Především je zaměřená spíš na republiku a ještě víc tady platí, že zde se perfektně hodnotí kolektivní systémy vládnutí a spíše bych řekl, řízení společnosti. Je zde spousta velmi pravdivých a aktuálně platných rozborů o organizaci společnosti, chování jednotlivých součástí společnosti - třeba vztah elit (a je jedno jestli těch dnešních, Machiavelli je už ve stejné době ztotožňuje s boháči, stejně jako je to dnes) a lidem, ale i rozhodčích, spojovacích a výkonných článků. Je zde spousta úvah třeba o počínání lidí i davu, jako například následující drobná perlička: "Skryti v davu jsou (lidé) nadmíru srdnatí, zejména pokud jde o slova, ale jakmile jim začne hrozit postih, nevěří jeden druhému a pokorně uposlechnou příkazů a zákonů". A nebo polemika s tvrzením, že "Je buď v povaze davu buď pokorně sloužit, nebo nadutě diktovat svou vůli." Ale Machiavelli to chápe úplně jinak a velmi moderně: "To, co připisují (někteří komentátoři nebo kronikáři) jako vlastnost davu, můžeme totiž stejně dobře pozorovat u jednotlivců. Nenajdeme však tuto vrtkavost a nadutost u egyptských ani spartských králů, ale ani u současných francouzských panovníků. Proč? Protože i oni byli a jsou vázáni zákony, které vymezují jejich moc a práva. A stejně je tomu i s lidem. V zemi zvyklé dodržovat zákony není dav ani podlézavým služebníkem, ani nadutým tyranem."
Machiavelli je už velmi moderním autorem, který sice ještě nechápe nutnost dělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, ale v republikánských římských institucích ji untuitivně hledá a podvědomě chápe nutnost jejich vzájemné rovnováhy v oddělení pravomocí a agendy a především vzájemné kontroly. Tedy to, co "demokraciím" současnosti dodnes naprosto chybí. Vladař je dílo zajímavé, poučné a díky pověsti, kterou ho opřádají "intelektuálové" tak trochu skandální, i když samozřejmě nezaslouženě. Úvahy jsou věcné, podnětné a mají svoji možná i věčnou platnost. A tato kniha víc než Vladař ukazuje modernost myšlení jednoho z největších Florenťanů a nejen své doby.

15 21.09.2021

Nechápu. Ta samá autorka napsala třeba podle mě skvělý rok 1959 a tohle je hnus, podobně odfláklá práce jako v případě roku 1960. Nejvýznamnější v tom roce skutečně nebyli popáčci, kterým je věnován nesmyslně velký prostor, legrační je, jak podrobně paní Frejtichová popisuje módu tehdejší doby, ale kupodivu pouze dámskou. Snad jedinou celkem užitečnou, i když nedotaženou informací představuje drobná exkurze do oblasti architektury - hotel Thermal se sice v roce 1967 začal stavět, ale je to odstrašující příklad "architektury", která je uváděna v zahraniční literatuře jako příklad naprosté přezíravosti a urbanistické neschopnosti ve vazbě na místo a prostředí. Nakonec, o obchodním domě Kotva se dá říct to samé...ale na knihu tohoto typu je to zoufale, ale opravdu zoufale málo a některé texty (zde zmiňované vzpomínky 10 osob, nebo zdlouhavý popis jakéhosi čínského znamení je až trapný). Nestojí za přečtení, stejně jako šedesátý ušité horkou jehlou...