jadran komentáře u knih

Nehodnotím ani tak jako knihu, ale hlavně hru jako hru. Semináře u některých her mě občas otravovaly, tady ale ani náhodou. Podle mého názoru se jedná o jedno z nejzdařilejších spojení s vlastní hrou. Řadím se do oné několikamilionové skupiny lidí, kteří cimrmany milují. Některé hry znám prakticky nazpaměť a ani to mě nepřipraví o potěšení vidět je znova a znova. Když duo autorů S+S oznámilo, že České nebe bude poslední hrou, měl jsem z toho trochu obavy. Nikdo by si sám neměl určovat svůj konec, na druhou stranu, Ladislav Smoljak byl už nemocný a pravděpodobně věděl, že už mu moc času nezbývá. Ony tyhle poslední hry, knihy a vůbec jakékoliv tvůrčí počiny dost často končí blamážemi, nebo se alesppoň v lepším případě úplně nepovedou. Jenže České nebe se povedlo a myslím, že náramně a v mém osobním žebříčku popularity se zařadilo na jedno z prvních míst. Autoři ho psali dva roky. Jeden z mých známých se vyjádřil, jak je možné, že někdo píše hodinovou hru takhle dlouho. Přitom sám měl problém napsat stručnou technickou zprávu na deset řádků, obsahem navíc více méně danou. Fascinuje mě, jak pánové S+S dokázali doslova (a nejen tady) vybrousit každou pointu, skoro až každé slovo. Je to další z jejich her, kde není jediné hluché místo. Takže mně ty dva roky připadají úžasné, stejně jako fakt, že si nevybavuji, že by některou hru psala dvojice. Mám pocit, že na rozdíl třeba od detektivek jsou dramatici zásadně sólisté. Ale nejsem zas takovým znalcem divadla a dramat, abych to mohl posuzovat. O to víc mě fascinuje ta schopnost společně vytvořit něco takového, jako České nebe je. Možná se najdou jedinci, kteří s uslintanou velkohubostí napadnou autory, že nemají úctu k hodnotám a národním velikánům, nebo se budou chytat malicherností, aby předvedli svoji "učenost". Ale radost i porozumnění mě tito lidé nikdy svými hloupými řečmi nezkazí. Nakonec, oni "idolové" byli taky jenom obyčejní lidé s řadou slabůstek a někdy i dost velkých slabostí. Tohle je ve hře nenápadně ukazováno (Smetana, Hanka, Linda, Tyl...nejenom ti, co jsou na jevišti). Nakonec, nejdůležitější je, co po kom zůstalo a co dodnes "používáme". A řešit, jestli tenhle člověk byl takový nebo makový je jenom ukázkou malosti a intelektuální nedostatečnosti. Životopisy nejrůznějších velkých osobností (pokud byly zpracovány dostatečně fundovaně, objektivně, nestranně a hlavně bez emocí) jsou plné překvapivých faktů, která nejsou leckdy tvůrcům ku cti, ale dneska známe jejich dílo. A to k nám dost často mluví natolik hlasitě a naléhavě, že nás vlastní autor nebo tvůrce už vlastně ani nezajímá jako člověk.

Jediné, co mě v souvislosti s cimrmany mrzí, je jejich nejen autorská, ale především herecká nezastupitelnost a nenahraditelnost. Nedovedu si představit, že by ty hry hrál nějaký jiný soubor, nebo nedej bože profesionální herci. A tak jsem rád, že žijeme v době, kdy máme všechny hry dostupné a to i z dřívejších let a můžeme si vybírat podle vlastních preferencí. Díky za všechno, pánové.

29 03.07.2022

Obecně se tvrdí, že Haškův Švejk je nejlepší protiválečná satirická kniha. Satira to je, ale primárně jenom na válku a vojenské prostředí podle mě ne. Švejk totiž není ani vtipný ani zábavný ve válečných pasážích (viz ony drastické popisy např. kaprála nabodnutého na tyč od výhybku), takže co se týká vlastní zábavnosti, na tuhle knihu podle v tomto směru mě nemá. Je svižnější, stručnější, dopsaná a uzavřená. Je v ní záplava gagů a nezapomenu na situaci, kdy jsem četl v metru a smál jsem se tak, že člověk sedící proti mně si toho všiml, chvíli na mě koukal a pak pravil: "Že vy čtete Jak jsem vyhrál válku?" Musím konstatovat, že to tehdy, někdy v osmdesátkách byl hit, kniha vyšla a četl ji kdekdo. No a všechny v té době fascinovalo, jak v knize byla popsána úvodní fáze občanské války v Řecku a především Goodbodyho souboj se dvěma malými černými řeckými komunisty, které hrdinný Ernst drtil nekonečným výkladem o pravidlech kriketu. A poučení? Jak pravil šišlavě onen seržant Goodbodymu v úvodu jeho vojenské kariery: "Nemyslete, synáčku, myšlení nechte ministrovi války, ten je za to placenej…" A se slzou vzpomeňme jediného mrtvého, který se v celé knize vyskytl - Nicola Pelocchiho, který neposlouchal svého capitano, ale nakonec zůstal hluboko v jeho srdci. Vlastně zahynul i ten německý poručík, od kterého poručík Goodbody koupil nepoškozený remagenský most. A já trouba myslel, že v tom filmu to bylo skoro podle skutečnosti.
P.S. Občas si u některých knih přečtu po čase, co jsem napsal a co tady přibylo od jiných. Nocniptak udivilo, co napsala termili a tak jsem si její koment vyhledal. A pro její údiv na komentem termilli mám naprosté pochopení. Tady si P. Rayn nedělá legraci z války jako takové, ani nezesměšňuje a nebo nezlehčuje motivace účastníků a už vůbec ne oběti. To, že tady netečou potoky krve a nelétají tady vzduchem mozky nebo zlomky kostí, neznamená, že by cokoliv zesměšňoval. On jenom koncentrovaně a realisticky popisuje, jak to opravdu bylo. Čím se liší osobnost (předesílám, že skutečná) kapitána Sobela z prvního dílu Bratrstva neohrožených od Goodbodyho? A co třeba generál Browning ve filmu Příliš vzdálený most a jeho replika ke generálu Urquartovi, veliteli britských výsadkářů u Arnhemu, který si stěžuje, že jeho jednotka měla cca 80% ztráty slovy, že on vždycky věděl, že je ten most příliš daleko, ale Monty (pro ty, co to neznají do detailů - adorovaný generál polní maršál Bernard Montgomery, ve skutečnosti jeden z řady tupých a neschopných britských velitelů už z hloubi XIX. století) celou operaci pokládá za úspěšnou? Ačkoliv většina nižších důstojníků shledala celou akci od začátku za naprosto nesmyslnou? A co závěr stejného filmu, kdy masakrovaní britští výsadkáři, kterým už chybí naprosto vše (potraviny, střelivo, zdravotnický materiál) otevřou jeden z kontejnerů, který je jim shozen jejich velením a po otevření najdou - červené barety...Není to vlastně to samé, co Patrick Ryan píše?

29 11.03.2019

Kniha, které jsem se až bál. A radši jsem ji poslouchal perfektně načtenou na dlouhé cestě v autě, kdy před oním nemilosrdně a přitom střízlivě vyprávěným příběhem jednoho dne nebylo úniku. Solženicyn nemusí přehánět, vymýšlet ani fabulovat, jeho pohled je zcela realistický a věcný, bez nějakých za každou cenu drastických zvratů. Nakonec, prožitek osmiletého pobytu v těchto táborech by mu nějaké "akčnosti" za každou cenu nedovolily. Přesně věděl, o čem píše. Komu se to zdá málo drastické a těšil se na bití, mučení a vraždění doporučuji jinou literaturu na toto téma. Zdánlivě nezúčastněný styl vyprávění nás nutí věci domýšlet a, jsme-li toho schopni, se aspoň trochu vcítit do pocitů jednotlivých osob, se kterými se postupně seznámíme. Přitom je to hluboká sonda do především ruské mentality, která je nám přes všechen soucit a pochopení k vězňům, kde jejich většinu tvořili Rusové, bytostně cizí a nepochopitelná. V tom je tato povídka aktuální i k dnešku. Gulagy sice úplně nebyly prvními tábory tohoto druhu (prvními byly ty, kam Britové za búrské války nahnali civilní obyvatelstvo, aby nemohli podporovat búrské partyzány), ale teprve sovětský režim dovedl tyto tábory k oné masovosti a dokonalosti, kterou nacisté později dohnali, ale nepředstihli. Vybavilo se mi Djilasovo tvrzení z jeho Nové třídy, že komunistický režim je vlastně ještě mnohem horší než byl starověký otrokářský systém. Gulag to potvrzuje naprosto dokonale. Nebudu tady opakovat to, co sem řada ostatních už perfektně napsala včetně nejsilnějších citátů, ale překvapuje mě jedno "zdvojené" hodnocení, že Solženicyn nenáviděl Sovětský Svaz a že ti vězni tam byli zavření na základě zákonů. A že se v nepříliš povedené "novele" neřeší fakt, že byli v gulagu i klasičtí kriminálníci. Byli, o jejich přítomnosti i postavení nad "mukly" je tam toho víc než dost. Je strašné, že tohle dneska někdo dokáže napsat, ale zase je to zcela menšinový názor. A abych přispěl svojí špetkou do společného mlýna, mně vyrazil dech onen kapitán druhé třídy a to tím, že za největšího gaunera pokládal onoho britského admirála, který mu poslal dárek k vánocům a tím se pro NKVD stal rázem špionem. Solženicyn to příliš nerozpitvává, pouze to uvádí, ale je to další kamínek k tomu, abychom pochopili, anebo spíš nepochopili ruský způsob myšlení...

27 09.06.2022

Kromě toho, co tady bylo už napsáno musím zavzpomínat, jakou hrůzu ve mě jako v celkem mladičkém čtenáři tohoto románu ona F. Forsythem tak mistrně stvořená postava Šakala vyvolala. Naprosto bezcitný psychopat s geniálním mozkem a chladnou hlavou vyráží na svoji vražednou misi a běda každému, kdo se mu postaví do cesty, ať už úmyslně (onen belgický podvodníček - falzifikátor) a nebo neúmyslně (poslední v řadě je onen nebohý venkovský četník, který ale nakonec nedobrovolně poskytne komisaři Lebelovi zbraň k závěrečnému účtování). Šakal mě v mládí děsil především proto, že to není žádný superpadouch s nadpřirozenými schopnostmi, ale uvědomoval jsem si (a uvědomuji si to i dnes), že takoví lidé zcela jistě existují. Kniha je v zásadě pozoruhodná i tím, jak Frederick Forsyth popisuje všechny zúčastněné osoby i děje velmi chladným, nezaujatým způsobem, jakoby bez emocí, bez subjektivních soudů a bez nějakého morálního hodnocení. To nechává na nás. I když člověk ví, že Šakal neuspěje, napadlo mě při jednom z přečtení, nebo možná i shlédnutí filmu, jak je relativní náš pohled na podobnou situaci. I když Francie nepatří k mým oblíbeným zemím a na CH. de Gaulla mám svůj názor, teroristé z OAS nejsou rozhodně ta strana, která by měla byť jen maličký náznak mých sympatií. Jenže v knize je zmíněna i jedna událost, která celou tu věc ještě víc relativizuje - skutečný úspěšný atentát na dominikánského diktátora Trujilla, z kterého je podezřelý onen Charles Calthrop, o kterém se SY domnívá, že je oním Šakalem. Tento atentát byl sice proveden ne osamělým střelcem, spíš to byla akce podobná té z počátku románu, ale Trujillo byl krvavý diktátor typu třeba Castra nebo argentinských generálů (do jejich řad se mohl řadit i počtem obětí, i když "kvalit" kubánského komunistického caudilla nedosáhl). Jeho odstranění bylo nesporně pozitivním činem. Tady bychom úspěšnému atentátníkovi asi i těch "pár" nevinných obětí i odpustili. A asi bychom začali spekulovat, koho byla škoda a kdo si to nakonec i zasloužil. Pokud knihu čtete poprvé, čtete ji jedním dechem, o filmu platí to samé. Ale čtete-li ji víckrát, podobné otázky vás dříve nebo později napadnou. Ale primárně a jako literatury - drze zopakuji to, co napsal konicekbilly - poklad světové literatury a co poněkud rozvedl woodward - etalon žánru.

Tohle byla moje první kniha, kterou jsem přečetl. Trvalo mi to strašně dlouho, za tu ranní hodinu, co jsem doma ve druhé třídě čekal, až dorazí babička a odvede mě do školy a četl stránku po stránce, mi to trvalo řadu týdnů. Kniha je famózní v tom, že autor popisuje vlastně tak trochu vznik člověka - Robinson je tady ten, který musí poznat onu každodenní dřinu, aby vůbec přežil a musí vynalézat věci, aby si ten život trochu zlepšil. Na rozdíl od Defoeova "originálu" je vybaven pouze košilí, "pumpkami" té doby a kapesním nožem. Nic víc. A musí se naučit, jak si co vyrobit, musí najednou (synek z rozhodně ne chudé rodiny) přemýšlet, vzpomínat, jak co funguje. A cestou pokusů a omylů dochází k výsledkům (viz. třeba onen "vynález" keramiky). Teprve později je obohacen díky ztroskotání další lodi o nástroje, přístroje oděvy, ale i zbraně. To mu umožní získat Pátka (popravdě i tady předvedl Pleva dost zdravého selského rozumu, kdyby tam byl Robinson těch cca 28 let, nebo kolik, jistě by se zcela zbláznil - viz. Ben Gun v Ostrově pokladů...) a tady má vedle sebe Pátka snad po dvou letech a ostrov opouští po úspěšném zásahu proti vzbouřencům na objevivší se lodi po deseti letech. Plevovi se prostě podařil remake jako hrom, na to všichni ti nejrůznější Robinsoni od kdejakých i celkem renomovaných autorů nemají ani náhodou. Musím konstatovat, že originál od D. Defoa mně poněkud zklamal a nejvíc mně mrzí, už nikdy nezažiju to pomaličké čtení, jako v těch osmi letech, dneska knížku "přejedu" za pár hodin. Ale byla to moje první kniha a tím zformovala moji lásku ke čtení. A to kromě (podle mého názoru) jejích nesporných kvalit je nejdůležitější.

27 05.09.2018

Moje nejoblíbenější verneovka, má to spád a není tady ta u Verneho dost často přehnaně didaktická část, která bývá v jiných knihách až otravná. Vtipné je i vyvrcholení, kdy happyend je výsledkem omylu, kterého se vedoucí cestovatel přes svoji všeznalost dopustí. Fakt je ale ten, že dneska by to bylo třeba taky dobrodružství, otázka je, jak by to člověk pojal. Phileas Fogg moc jiných možností neměl (po souši se mohl pohybovat pěšky, ale to je asi jediná alternativa a to by toho času potřeboval o dva až tři řády víc), na druhou stranu si myslím, že kromě letadla by mu třeba cesta přes USA netrvala zas o tolik déle. No a nejvíc mě na tomhle příběhu v dospělosti zaujala myšlenka, že obětovat veškerý majetek, aby člověk něco dokázal si rozhodně zaslouží uznání. Kolik lidí by tohohle bylo schopných i dneska?

26 07.04.2021

Podobně jako u J. F. Coopera je i tenhle román rozhodně realističtější a zajímavější, než knihy, ve kterých jsou lidé i jejich vztahy černobílé, tedy dokonalí indiáni a perfidní a zákeřní běloši. Už v mládí jsem tuhle knihu chápal jako střet civilizací.

To, co mě překvapilo, bylo ono vědomé rozhodnutí, kdy se Tokaíto se svojí částí kmene rozhodne pro odchod do Kanady, ale s tím, že se přizpůsobí civilizaci a začnou chovat "strakaté" bizony (tohle mě v mládí fascinovalo, kdykoliv někde vidím krávy, vybaví se mi tohle označení) a pěstovat obilí (ano, něco jako kukuřice). Ale jako svobodní lidé a na vlastní půdě jako důsledek vědomého a svobodného rozhodnutí a aktivní nalezení východiska ze situace, kdy si mohli vybrat mezi "dotovaným" nicneděláním v rezervaci a vzpomínáním na "lepší" a "slavné" časy. Kniha je samozřejmě psaná pro mládež, ale není ani manipulativní, ani jednoznačně zaměřená. Zaujalo mě i ono utkání v pozemním hokeji (nebo to byl ve skutečnosti lacross, který je pokládán za indiánský sport?), který ale posloužil k odvedení pozornosti vojáků.

Kvalita knihy je dána asi i tím, že autorka toho na rozdíl od jiných spisovatelů o Indiánech věděla hodně - její zaměření na starověké Řecko a severoamerické Indiány na Humboltově univerzitě i mimo ní je víc než pozoruhodné. A vlastně pozoruhodný byl i její celý život a kariera. A to přes její členství v SED a fakt, že by ji bylo možné pokládat za "člověka" východoněmeckého režimu. Nakonec její postupné vystřízlivění po maďarských událostech je toho více než jasným důkazem, stejně jako v případě jejího manžela.

Kniha rozhodně stojí za přečtení, je akční a dramatická. Na druhou stranu právě to, co jsem psal na začátku, kromě oné prvoplánové atraktivnosti vás autorka přiměje k přemýšlení o věcech z jiných úhlů pohledu. A rozhodně ne tendenčně.

A právě stejně jako je kniha dodnes dobrá, tak všechny varuji před byť jen nápadem shlédnout stejnojmenný východoněmecký "western", které se podstatě knihy nepřiblížil ani náhodou.

25 12.06.2023

Tak tohle je můj třetí Ziburův cestopis a bál jsem se ho přesto, že Ladislav v těch dvou předchozích o východní Evropě a Kavkazsku předvádí brilantní smysl pro humor s absencí obvyklých a některými lidmi vyžadovaných klišé, hravost, sklon k recesi, ale také vzácnou schopnost pojmenovat a vysvětlit věci stručně a věcně lépe než desítky lidí, kteří se o to snažili předtím. Mám na mysli třeba stručnou kapitolku týkající se mnichovské dohody. Nebo je zde snad poprvé jasně vyslovený fakt, že s vyháněním z pohraničí začali sudetští Němci – v roce 1938. Skoro dvě stě tisíc lidí se muselo ze dne na den sebrat a odejít. Jinde píše, že ono slavné opevnění v roce 1938 bylo ve chvíli, kdy mělo být použito hotové tak ze třetiny. Jenže nechme politiku politikou, i když tohle pro mě bylo velmi příjemným překvapením. Zibura mi ve svých knihách připomíná cestopisy Karla Čapka. Stejný přístup k místům i lidem, stejná neokázalá zvědavost, stejná laskavost a pochopení. Ony „vysvětlovací“ články a neuvěřitelně příjemné ilustrace mě vrací do dětství a do dob různých těch dětských knih a encyklopedií. Přitom řadu míst, o kterých cestovatel tak skvěle píše znám velmi dobře. A teď je budu znát ještě lépe. Trochu víc „zevnitř“. Ziburův pozitivní vztah k lidem je přesně to, co dneska všichni potřebujeme víc než okázalé road movies celebrit na motorkách, v autech či jachtách kolem celé zeměkoule včetně sebeoslavného materiálu na FB nebo rádoby dramatických filmových zpracování (s výjimkou cest „trabantisty“ Daniela Přibáně a „Fotra“ na tripu s dvěma malými dcerami). Z množství mnoha vyjádření nejrůznějších lidiček, se kterými Ladislav dokáže navázat kontakt s ohromující bezprostředností je možná dobré si v souvislosti s turistikou připomenout onu paní z Českého Krumlova. „Žádný pokles návštěvnosti tu nemáme. Jen teď místo cizinců přijíždějí Češi. To víte, občas nám ty davy vadí. Ale když jsem jela do Benátek, ten dav jsem byla zase já.“ A pak taky ono tvrzení samotného Ladislava Zibury, že Češi jsou stejně bezprostřední a přátelští lidé, jako kdekoliv jinde na světě a naopak, jak zavádějící mohou být ony thymolinové úsměvy a okázalá, ale často jenom verbální vstřícnost. O tom píšou nadšené tirády někteří jedinci, kterým ovšem chybí vše z toho, čím Ladislav Zibura cestovatel a hlavně Ladislav Zibura spisovatel oplývá v míře skoro zázračné. Nezbývá než odcitovat ze závěru knihy, psané na hradě Pecka pod duchovním dohledem slovutého Kryštofa Haranta z Polžic a Bezružic, pána tamtéž: „ Rád bych zmínil tři věci, které mi udělaly radost. Tou první je, jak přátelské a ochotné lidi jsem v nejrůznějších koutech naší země potkal. Sám jsem se ze začátku obával, že zda ke mně budou Češi stejně sdílní jako lidé v zahraničí. Navzdory našim národním stereotypům ale vše probíhalo stejně jednoduše jako kdekoliv jinde. Abych se s někým pobavil, stačilo se usmívat a dobře se zeptat. Jako konverzační témata se mi nejvíc osvědčily věci, které místní sami rádi a jsou na ně hrdí. Do knihy se těch milých seznámení vešel jenom zlomek.“

A kromě všech těch superlativů bych ještě trochu výjimečně připomněl jedno jméno – Lukáš Tomek, ilustrátor a fakt, že na knize se rozhodně nešetřilo a to mám na mysli grafiku stejně jako kvalitu papíru. Takže moc a moc děkuji a těším se na další. A rozhodně se k jeho knihám budu vracet.

25 17.02.2022

Tahle kniha patří k mým nejoblíbenějším, i když není vlastně ani moc pohodová. Proč? Ukazuje na konkrétních lidských osudech několika študáků mezi začátkem druhé světové války a konce šedesátých let, o čem ten život je. Vždycky pro mě bylo obrovským mementem to, jak hlavní hrdina – Rada – obětavě veze Chris na potrat, místo aby udělal to, co udělá další z kamarádů, který si ji vezme i s budoucím dítětem, které není jeho. Radova ochota a obětavost není nejen díky nehodě odměněna, naopak, svůj život prožívá po boku nemilované manželky a s Chris stále před očima. Jeho slušnost a nedostatek odvahy, přemýšlivost rozhodne o jeho osobním životě a tak nakonec zbyde jenom naděje, že v osobě jeho dcery a Chrisina syna se třeba někdy spojí. Ten na konci slušně, ale jednoznačně odmítne Císařovnu, symbol právě onoho krátkého a opojného života na studiích. Když jsem vždycky cítil smutek z konce knihy, který až možná příliš zdůrazňuje onu generační rozdílnost a nepochopení, napadlo mě, že se třeba Rada dočká ob generaci. Že třeba jeho vnuk bude z veterána nadšený, jako by to bylo skutečně dneska. Ale to je jenom útěcha, berlička k tomu, co kniha bez sentimentu, ale s velkou hloubkou ukazuje. Její hrdinové nejsou žádné ideologicky vyprofilované figury, žádní typičtí představitelé „něčeho“, jsou to prostě lidé, individuality (na světě nejsou dva zcela identičtí jedinci, kteří by nejen stejně vypadali, ale i stejně mysleli a cítili), kteří žijí svůj zdánlivě obyčejný život a věci nám ukazují z perspektivy, která je nám, obyčejným lidem rovněž blízká. Mezi fascinujícím životem plným tehdejší populární hudby a válečnými zážitky je velmi krátká doba. Bitvu v Leytském zálivu znám dobře díky Hubáčkovi a dalším dokumentům a vždycky zatínám pěsti, když slyším jméno admirála Halseye, psychopata, který se nesmířil s tím, že nemohl velet v přelomové bitvě u Midwaye. Jeho pochybnou touhu po slávě konečného vítěze nad Japonci zaplatili a platili záložníci na zastaralých torpédoborcích a lehkých letadlových lodích. Jako další z hlavních hrdinů, ten na vše doplatí „jenom“ doživotní invaliditou. Jenže on nevidí počínání Halseye, nezná pozadí oné vysoké politiky, ale cítí hrdost nad tím, jak to Kuritovi „nandali“. To je ten rozdíl mezi běžným životem a „velkou“ historií. Stejně jako v případě Radovy účasti v úvodu jiné katastrofy, bitvy v Ardenách. Mám rád generační román, bez vnucované ideologie, ale s plnohodnotnými osudy lidí, běžných jedinců. V evropské literatuře tenhle typ románu podle mého názoru chybí. Nevím, jestli Anton Myrer napsal ještě něco. Pro mě stejně jako Robert Ruark mužem jednoho románu, který u nás vyšel. A románu natolik kvalitního, že kromě mých subjektivních dojmů a pocitů si už tímto románem zasloužil svoje místo v onom pomyslném spisovatelském nebi na rozdíl od různých „klasiků, angažovaných pisálků a pouhých grafomanů“.

25 06.04.2020

Tato encyklopedie je natolik famózní, že jsem ji jako pomůcku mohl leckdy i použít na gymnáziu v druhé půlce sedmdesátých let. Ta kniha nijak nezestárla a obsahovostí se jí nevyrovnají ony po roce 1989 vydávané mnohem tlustší a nebo monhasvazkové encyklopedie. Třeba tu z nakladatelství Larousse, kterou jsem postupně kupoval synovci a při podrobnějším prostudování jsem s překvapením a vzrůstající nevolí vnímal stále víc a víc falešné frankocentrické vidění světa, které mně připomnělo podobný - ruský - přístup. Ale tahle encyklopedie je nejen obsáhlá, perfektně graficky upravená a plná množství informací v přesně takovém rozsahu, jaký je odpovídající pro -náctileté (a třeba i starší), ale hlavně objektivní a tady už zcela prostá jakýchkoliv tendenčností. Když porovnám Říhovu encyklopedii pro malé děti, slovník vydaný ČSAV a tohle dílo, musím před pány Kocourkem a Rathouským hluboce smeknout i přes půvab té Říhovy (taky je pro podstatně mladší čtenáře). Kdo má znalosti zhruba v rozsahu této knihy, může se o něm říct, že má široký rozhled. A to by měl mít každý, kdo se pokládá za vzdělaného člověka...

24 09.05.2023

Hodně dobrá, čtivá, tak trochu rozmarně popsaná historie ostrovního království. Je to kniha, kterou lze doporučit každému, kdo s nějakými dějinami chce začít. Maurois byl sice Francouz, ale poněkud atypický. Byl totiž anglofil a dokonce ovládal angličtinu natolik, že působil jako tlumočník a překladatel. Takže není žádné překvapení, že jeho dějiny Anglie jsou stejně objektivní jako jiná jeho kniha - Dějiny Francie. Přitom jeho porovnání obou zemí není samoúčelné, ukazuje prostřednictvím francouzských dějin odlišnosti Británie a naopak. Nakonec už bibliografie Mauroise ukazuje, že netrpěl žádnými šovinistickými předsudky vůči ostrovní zemi, jak tomu bývá nezřídka kdy u jeho krajanů.

24 28.10.2022

Tahle kniha vyšla rok poté, co s pomocí Moskvou zinscenovaných „hnutí“ a v reakci na vítězný odpor proti „bělorusizaci“ Ukrajiny obsadili Rusové Krym a vytvořili další „loutkové“ země na jejím východě jako předstupeň k jejich úplnému pohlcení. Současná apokalypsa je výsledkem vytrvalého ruského popírání skutečnosti, že jsou Ukrajinci svébytný národ s vlastním jazykem (ten je vydáván za nářečí), kulturou i argumentem, že Ukrajina neměla nikdy svoji státnost. Kyjev byl ve středověku „velkoměstem“ už v době, kde na místě dnešní Moskvy stál u stejnojmenné řeky jenom jakýsi dvorec.
Svébytnost Ukrajinců jako národa vysvětluje perfektně autor řady knih z edice Jan Rychlík hned na začátku na příkladu a pomocí zásadního rozdílu dvou slov – rusínský a ruský.
Na dějinách je zvláštní, že některé události se jakoby opakují, a ne jednou. Podobnost je to až zarážející. Mám na mysli především období poloviny 17. století. Jednalo o zlomový moment v ukrajinské historii. Začíná povstáním hejtmana Chmelnyckého, válkou s Polskem v letech 1651 – 1654 a vytvoření „kozáckého“ státu. Ten ovšem Chmelnyckyj svěřil pod „ochranu“ Moskevské Rusi. Zatímco se domníval, že to bude rovnoprávný vztah, Rusové, jako už mnohokrát předtím a bohužel i potom, ho vyvedli z omylu. Carský zplnomocněnec Buturlin dohnal kozáky k jednostranné přísaze věrnosti a „věčnému“ spojení s Rusí. Od této chvíle si Rusové uzurpují právo na celou Ukrajinu a popírají její jazykovou, kulturní a územní svébytnost.
A Ukrajina, stejně jako Bělorusko byla a je vystavena brutální rusifikaci, jak politické, tak kulturní. Tuto skutečnost sice pochopili někteří hejtmani Ivanem Vyhovským počínaje a Mazepou konče, ale pokaždé vše nakonec skončilo ruským štvaním obyčejných rolníků proti kozácké aristokracii a „podporou a pomocí“ z Ruska, reprezentovanou carovou armádou. I přes oslnivé vítězství v bitvě u Konotopu se lámaly dějiny Ukrajiny jako pevné součásti Evropy a bohužel, republika tří národů sjednaná haďackou smlouvou díky polským sněmovním obstrukcím nevešlo v život. Rusové pokaždé zasahovali za vydatné pomoci už tehdy proruských levobřežních kozáků. Následné boje a občanské války skončily andrušovským mírem. Pravobřežní Ukrajina byla připojena k Polsku, ale bez samosprávy a náboženské svobody a levobřežní se stala na sta let součástí Ruska. Jako kdyby už tehdy došlo k něčemu, čeho jsme svědky dneska. Bohužel, svůj podíl na roztržení Ukrajiny a likvidace její svébytnosti měla i polská Rzecpospolita a především její sobečtí magnáti, kteří o sto let později stejně pohřbili i nezávislost Polska. Poslední ukrajinský hejtman Ivan Mazepa je dodnes v Rusku synonymem bezpáteřního zrádce, pro Ukrajince spíš člověkem, který se pokusil vytáhnout Ukrajinu jak z ruského tak z polského chomoutu a hlavně ji zase sjednotit. Porážka Švédů znamenala nejen jeho konec, ale hlavně konec jakéhokoliv náznaku autonomie Ukrajiny.
Trojím dělením Polska se stala Ukrajina společně s Litvou součástí carského impéria s výjimkou Haliče. A právě porovnání vývoje v Haličském království a ukrajinských guberniích ukazuje na obrovský rozdíl mezi tím, co přinesli na Ukrajinu Rusové a co středoevropské mocnářství. Příkladem je osud dvou nejvýznamnějších ukrajinských literátů XIX. století – Tarase Ševčenka a Ivana Franka.
I konec první světové války byl na Ukrajině chaotický, vlastně se vrátilo na necelých dvacet let období po andrušovském míru. Velký hladomor je něco tak děsivého a brutálního, že se o něm člověk nerad i jenom zmiňuje. Právě ten chtěl kompenzovat na Ukrajině narozený Rus Chruščov převedením Krymu pod správu Kyjeva. V jistém slova smyslu to byl dar danajský. Jak Chruščov, tak později Brežněv byli součástí oné rusifikace, kdy kromě úředníků, tajemníků a podobných lidí na vrcholu společenského žebříčku osidlovali etničtí Rusové masově území mimo vlastní Rusko. A místními jazyky pohrdali, své o tom ví jak v Pobaltí, tak v Kazachstánu, kde vznikla největší ruská menšina mimo RSFSR.
Ještě je zde jedno jméno, které interpretují Rusové a Ukrajinci naprosto rozdílně. Na Stepana Banderu se hází všechno zlé, co spáchali Ukrajinci, ovládnutí Poláky v časech naší první republiky a co vedlo k vyvražďování Poláků na Volyni, boji s a proti nacistům a proti Rusům nebo Polákům. Snad nejpříznačnější je, že když Bandera s příchodem Němců v létě 1941 vyhlásil na Ukrajině nezávislost, skončil v Německu v koncentračním táboře. Když se ho Němci na konci války pokusili použít, neměl už žádný vliv. Žil v západním Německu, v roce 1959 ho v Mnichově zavraždil agent KBG pomocí kyanidu. V té době KGB ještě ani polonium ani novičok nepoužívala.

A tak je dobré si dějiny Ukrajiny, či spíše ukrajinského národa velmi pozorně přečíst a nebát se průběžného hledání odkazů. Není to ani detektivka, ani zábava. Ale měli bychom tyhle dějiny znát, zejména nyní. A pokusit se je pochopit. Tým autorů nám je pod vedením pana Rychlíka podává v nejlepším možném provedení. Když jsem psal slova k dějinám Pobaltí, netušil jsem, jak se moje obavy ze ztráty jejich nynějšího komfortního postavení mohou změnit. A tak doufám, že to Ukrajina ustojí. A Putin si může poblahopřát, alespoň jedna věc se mu povedla a doufejme že nadlouho. Nynější zkušenost totiž sjednotila většinu Ukrajinců a už nikdo soudný nemůže pochybovat o ukrajinském národu a jeho právu na samostatnou existenci…

24 21.03.2022

Žert je na jednu stranu román komplikovaný (až moc), techniky psaní, které Milan Kundera používá už nemohou být složitější, ale obsahuje ve své hlavní dějové linii a v sestavě hlavních postav na čele s Ludvíkem Jahnem natolik silné poselství (bohužel už zase i k dnešku), že ho nelze pominout, chceme-li poctivě pochopit, co se dělo mezi padesátými léty a koncem let šedesátých a co nastupuje dnes. Jahnova likvidace a zejména použitá argumentace, kterou tady doslova uvádí Osice je děsivá, protože tohle se děje znovu a znovu, lehce jinými technologickými postupy a v jiných kulisách. Je jedno, jestli někoho obviníte z čarodějnictví nebo z nedostatku loajality ke komunistické ideologii. Četl jsem dřív Eccovo Jméno růže a teprve potom Žert, ale v momentě, kdy je kádrován Jahn za svůj žertovný příspěvek se mi tyhle dvě knihy, časově i obsahově vzdálené světlené roky prolnuly. Žert ukazuje, kam vede smrtelná vážnost totality (a nejen té komunistické), která nevinnou poznámku obratem chápe jako znevažování své vlastní podstaty. A stejně tak církev v Ecově románu (tedy onen „vrah“) potírá smích, protože pokud se někdo směje, nebo se i posmívá, přestává mít strach. Druhým silným momentem je pro mě princip pomsty, kterou ale Kundera charakterizuje stručně slovy (opět děkuji za citaci Osici), ale musím to zopakovat – „Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.“ Proč to tak je si musí člověk srovnat sám se sebou, nakonec, v úloze Ludvíka Jahna byl prakticky každý z nás (samozřejmě, že v ne tak drastické, jako v tomto případě) a při snaze po pomstě za skutečnou i domnělou křivdu na tenhle strop velmi rychle narazí. I když mě pasáže, vztahující se k lidové hudbě trochu nudily, či spíše zdržovaly, právě díky nim jsem pochopil, o co šlo komunistům, když se snažili folklór a lidovou hudbu využívat pro svoje potřeby. A vybavil se mi jeden z nepokleslejších komunistických filmových škvárů Zítra se bude tančit všude. A když jsem zpět u Žertu, napadá mě, že v onom stejnojmenném filmu, který byl podle Kunderova vlastního scénáře zfilmován onen Přemysl Zemánek, kterému se Ludvík Jahn chce pomstít v podání Luďka Munzara až neuvěřitelně připomíná jistého „básníka, spisovatele, dramatika a scénaristy“ Pavla Kohouta. Ten v oněch „padesátkách“ ubližoval lidem, jako na běžícím pásu, podporoval zrůdný režim ze všech sil, sebe ovšem nikdy "neošidil" ať to bylo kdy to bylo, převlékal kabáty s rychlostí kabaretiéra a podle toho, jak dodnes svoje působení vysvětluje a omlouvá, sebereflexí netrpí. Stejně jako onen Přemek. Pokud jsem Kunderu pochopil, pokud sám člověk poctivě nepřizná svoje chyby a nevyvodí z nich důsledky pro sebe sama, nikdo jiný to udělat nedokáže a dočká se dost často blamáže. Tito lidé se jen tak vymluví jednou na dobu nebo jindy na svoje mládí a jede se dál. Zničené nebo narušené životy, které mají na svědomí jsou pro ně jenom oněmi třískami, které létaly, když se kácel les. Co se týká filmu, tak málokdy mě kniha a film ta dobře souzní, jako v tomto případě. Kniha je, jak už jsem napsal, těžká a složitá, ale její autor ji převedl do filmového scénáře podle mě zcela famózním způsobem. Takže díky za obojí. Jak na prvním místě Kunderovi, tak také Jirešovi a perfektní sestavě herců…

Na rozdíl od Británie jsem všechny v knize popisované země navštívil a paradoxně předtím, než jsem si Cestu na Sever přečetl. Fascinovalo mě, jak před více jak osmdesáti lety dokázal Čapek z oněch zemí vytáhnout pocity a dojmy, které zde jsou i dneska. Změnily se technologie, změnil se způsob dopravy, ale nezměnila se ona tak trochu skrytá tvář zemí, tvořících Skandinávii. Jenom ten Čapkův smutek při plavbě přes Velký Belt do Dánska a připomínka španělské občanské války s nevyplněným přáním směrem k v dáli mizícím Skandinávským poloostrovem: "Tady se už válčit nikdy nebude" je ukázkou toho, jak si ti skutečně dobří lidé nedovedou představit, jak zlo skutečně funguje a co může všechno přinést. A nebo to bylo jenom tiché přání u vědomí toho, že je možné všechno? A dopis kapitána parníčku, který manžele Čapkovy vezl až k polárnímu kruhu jako by dokládal staré moudro - Vše se mění a přitom zůstává stejné...

24 06.06.2019

Snad z ničeho se mi nedělá hůř, než z agresivní a hloupé propagandy, která navíc právě svou propagandičností špiní lidi, kteří si respekt a úctu zasluhují. Ty miliony a miliony lidí, kteří v té válce padli, byli chudáci a jejich utrpení i vše to, co dokázali si zaslouží když ne úctu, tak soucit určitě, i když ono "osvobození" bylo (ne jejich vinou) spíše počátkem temna stejně odporného, jako nacistická okupace. Ale za to oni nemohli. Většina z nich zahynula zbytečně díky "schopnostem" režimu, ať už při nesmyslných masových útocích, střelbou jednotek NKVD do zad při snaze utéct před nezastavitelným nepřítelem nebo třeba hlady v obléhaném Petrohradu (tehdy Leningrad). Alexej Maresjev byl skutečná osoba a příběh, který nám ochotný propagandistický řemeslník Polevoj předkládá, tohoto člověka skutečně špiní. Když jsem to jako malý kluk musel číst, ačkoliv mně všechno válečné zajímalo, bylo mi nesympatické ono - Ty to dokážeš, jsi sovětský člověk. Když v osmdesátkách přece jenom díky celkovému uvolnění vešel ve známost příběh Douglase Badera, jakýsi jiný propagandistický řemeslník tvrdil, že Meresjev měl "delší" protézy a byl tedy větší hrdina než ten Brit. Já je stavím na stejnou úroveň, protože je vidím jako lidi a ne jako propagandistické artefakty (Bader je ovem spíš chápán v Británii jako jistá kuriozita...). Alexej Maresjev si psal deník a tam to všechno popisoval trochu jinak. K boji ho nevedla láska k nesmrtelnému Stalinovi, ani ke komunistické straně (kam mimochodem vstoupil až po onom zranění), ale prostě jenom snaha přežít a bránit svoji zemi. Stejně úporně bojovali ruští vojáci u Borodina a žádného Stalina ani zářící hvězdnou budoucnost komunismu v té době nikdo neznal. Tehdy si zapsal:
1948
„Jsem filmový hrdina. Musím se smát, když vidím herce Pavla Chadochnikova, který mě představuje. Ten hrdinný zápal v očích. Ta touha a posedlost bojovat do poslední chvíle i přes svůj handycap proti fašismu. Krásná pohádka. Zase mě „svědí protéza“. Budu se muset od něj hodně naučit. Zítra mám besedu s pionýry. Nesmím je zklamat. Musím jim dát Meresjeva, na kterého jsou zvyklí z biografu.“
Stal se sám součástí sovětské propagandy a dobře si to uvědomoval. Stal se celebritou, ale jeho deníkové záznamy ukazují, že vždycky věděl, která bije. Nakonec jako beznohý válečný veterán moc na výběr neměl. Buď se stát onou "rudou" celebritou (vezměme si životní příběh prvního kosmonauta Jurije Gagrina a je to to samé) se vší tou péčí a strojeným obdivem, nebo sejít někde v zapomnění. Který moralista by volil to druhé? Alexej Maresjev zemřel v 85 letech 16. května 2001 na srdeční infarkt. Rozhovor s ním jsem viděl před delší dobou v televizi a výše uvedené skutečnosti řekl zcela naplno. A jeho závěrečné poselství znělo: „Lež má krátké nohy, já nemám žádné.“

Asi nejlepší a nejsvětovější dílo rusky psané literatury 20. století. Kniha, která má kolem 300 stran obsahuje mnohem víc, než jiná a oslavovanější díla pocházející nejen z Ruska.

Kromě zde již nejednou zmiňovaných úvah o dobru a zlu není od věci si všimnout i dalších dvou věcí. Bulgakov drsně a věcně ukazuje nejen ruskou povahu ve její nejhlubší podstatě, ale i v kombinaci s oním "socialismem". Hned první scéna na začátku, kdy rádoby "vzdělaný" a suverénní Berlioz nejdřív povýšenecky pucuje mladého básníka Ivana (nevím, proč jsem si hned vzpomněl na Pavla Kohouta...) ve věci neexistence Boha i Krista a tím i jeho narození. Pak se najednou objevuje Woland a Berlioz pokračuje. Typicky ruským způsobem. Pohrdavě mu dává jako příklad "svobody" ve stalinském Rusku to, že může veřejně prohlašovat, že je ateistou. Nějak se nezmiňuje o tom, co by asi nastalo, kdyby naopak prohlašoval, že v Boha věří. Nakonec na příkladu Mistra je to ukázáno dál. Jeho nabubřelost, arogance a všeználkovství dostane díky Wolandovi pro něj fatální lekci.

Woland a jeho partička, to není zlo, je to spíš drsné odkrývání těch nejhorších lidských vlastností. A trestání, protože dobrotivý Bůh v osobě Krista nemůže trestat a být na kohokoliv zlý. Bohužel, jak si Woland povzdechne ve Varieté, lidé jsou lidé. Počínání jeho svity působí jako katalyzátor a akcelerátor absurdních situací, které ukazují podstatu lidské povahy z té horší stránky. A všudypřítomným zlem je ve skutečnosti děsivá přítomnost totalitního režimu, jeho pochopů a jeho technik, kterou Bulgakov zobrazuje s umírněností a přesvědčivostí člověka, který se na tomto zlu nikdy nepodílel. Nepotřebuje a ani nemá potřebu se mnohoslovně a okázale "vykupovat" (opět se mi vybavil Pavel Kohout, ale i mnozí další) drásavým popisem jeho existence.

No a pak je zde ta druhá, poněkud méně komentovaná "věc" a to ona organizace zvaná Masolit. Bulgakov (nejen ve světové literatuře) a přitom zcela oprávněná "pálí" do vlastních řad. Lidé, v tomto případě "bratři v literatuře" sami sebe vidí jako elitu národa a vykladače morálky. Přitom se nechají režimem korumpovat více než snadno a levně. Opulentní hodování v uzavřené restauraci, přidělování bytů i chat a exkluzivních dovolených na Krymu. A v prvé řadě i vrchností povolené vytváření pocitu výlučnosti a výjimečnosti - ovšem pouze za předpokladu služby onomu režimu. Michail Bulgakov zde nastavuje zrcadlo oné intelektuální "elitě" více než jednoznačně. A člověku se opět vybaví nejen Pavel Kohout, ale třeba poválečný Vítězslav Nezval.....tenhle moment je v knize velice silný a výrazný. Ve skutečnosti je to zde kvůli smyslu existence i příběhu samotného Mistra. Vztah umělce a režimu (zejména pak totalitního) poznal Bulgakov na vlastní kůži. I on hrál vabank hru s jiným ďáblem - se Stalinem.

No, a nakonec, i když ne v poslední řadě, mě uchvátil ten úžasný apokryf v čapkovském stylu o ukřižování Ježíše Krista. Pro lidi, co se potřebují ke všemu vymezit je tohle podání v rozporu s biblí. Pro mě je to naopak symbol hluboké a opravdové vnitřní víry a naděje.

Těch tři sta stran knihy je pro mně daleko víc, než veškerá ostatní ruská literatura na čele s Dostojevským a Tolstojem, snad jediný, kdo by mohl stát k Bulgakovovi po boku je Alexander Solženicyn a také zapomenutý běloruský spisovatel Vasilij Bykav. Jenže tihle dva jsou realisté - Bulgakov je přece jen převyšuje onou magičností.

Jeho smrtelná hra se Stalinem ale v jistém slova smyslu skončila jeho vítězstvím. Dá se říct, že nakonec vyhrál. Umíral těžce, dopracovával Markétku až do posledních chvil v péči a s podporou milované ženy a protože "rukopisy nehoří", stvořil jednu z těch knih, které jsou i v bohaté literatuře XX. století opravdu výjimečné.

24 26.06.2016

Erich Maria Remarque byl jeden z největších spisovatelů 20. století. Kritici a nejrůznější publicisté nám sice tvrdí, že jeho knihy jsou povrchní, prvoplánové, spekulativní, ale pravdu nemají. Smyslem literatury (a to "největší") není ohromovat snoby a být originální za každou cenu, ale ukázat dobu a vytáhnout z unikátního individuálního příběhu hrdinů "to" obecné a nadčasové. Dokázal to třeba Shakespeare a dokázal to i Remarque. Navíc z jeho knih je znát, jak dokázal maximálně využít vlastní zkušenosti a životní prožitky. Vzpomínám si, jak během školních let nám jedna "soudružka" češtinářka tvrdila, že Remarque není dobrý spisovatel, protože nenabízí řešení a nevidí skutečnost "třídně". Měla pravdu, Remarque ji viděl jako skutečný humanista, pro kterého to nebyla vznosná fráze, ale vztah k životu. Takže je jasné, že ani nacisté ani komunisté ho nemohli mít rádi.....

24 08.12.2015

Dějiny Ruska jsou v tomto manuskriptu podány především poctivě a věcně. Nejsou zde žádné báchorky, neověřená tvrzení ani manipulativní spekulace. Přitom to není kritika za každou cenu, jak to dělají u nás různí ti Podivenové či Tabery. S drsnou věcností jsou zde popsané etapy vývoje společnosti v posledních sto třinácti letech. Autoři pracují pouze s fakty, ne s neprokázanými hypotézami. Naopak vyvracejí celou řadu léty zažitých fám a manipulací. Většina zde uváděných skutečností je všeobecně známa. Ale teprve zde je postižen kontext a souvislosti. Kniha je mnohovrstevná, jsou zde chronologicky i věcně řazeny jednotlivé události, životopisy množství osob, statistické údaje i subjektivní vjemy osob formou vzpomínek. Jednotliví autoři se nebojí srovnání se „zbytkem“ světa. Nic nezamlčují ani nepřikrášlují. Rusko ovšem z těchto porovnání nevychází vůbec dobře.

Ruské dějiny se pořád a pořád dokola opakují. Liší se jenom letopočty a okolní svět. Předmluva, obsahující dějiny před rokem 1895 je velmi užitečná. Onen oslavovaný Petr I. není podáván jako velká a zářivá osobnost. Bezohlednost, s jakou „modernizoval“ staré Rusko bezduchým napodobováním západu bez postižení jeho podstaty se ještě mnohokrát se zopakuje. Jak nechal nahnat masy nevolníků na stavbu Petrohradu nebo vybudování výroby zbraní na Urale až příliš připomíná mnohem pozdější gulagy. S podobným procentem lidských ztrát. Není náhoda, že Stalin obdivoval Ivana Hrozného. Jeho opričina je v lecčems podobná vládě jedné strany. Třeba i onou preventivní likvidací všech potenciálních oponentů. Carské Rusko včetně pravoslavné církve zde není nijak velebeno. Ale v porovnání s tím, co následovalo, se skutečně jednalo o „zlaté“ časy. Přes všechny ty excesy nebo nespravedlnosti. Nedůsledně a oproti zbytku skoro o století zpožděné zrušené nevolnictví, zachování občiny, korupce, teror nebo nedotažené správní a soudní reformy by pořád nebyly tak fatální, kdyby ona imperiální rozpínavost, výraz komplexu méněcennosti vůči okolí nezavedla po katastrofální porážce s Japonskem a revoluce na nečisto zemi do války první.

Jestli něco představovalo v tomto období „evropu“ nebo nejvyspělejší svět, byla to věda a kultura. Genialita například Mendělejeva vynikne ještě víc v porovnání s prostředím, ve kterém musel pracovat. Dodnes se pomalu nesmí říct, že Čajkovskij byl gay a jeho smrt byla podle všeho sebevraždou, ke které byl dohnán "čestným soudem". V něm byli příslušníci oněch vládnoucích vrstev, které přes vnější evropský nátěr představovaly s ruskou vesnicí onu „asií“. Ještě v roce 1914 neměli Židé plná občanská práva. Že se dostal Lenin do Petrohradu díky německé tajné službě jsem věděl už z gymnaziálních let. Že součástí jeho vlaku byly vagony se zlatem a falešnými bankovkami pro mě bylo překvapivé. Stejně jako fakt, že onen hlad a rozvrat carského Ruska nebyl zdaleka tak děsivý, jak nám bylo později podsouváno. Z hlediska nedostatku potravin na tom bylo Německo i Rakousko v roce 1917 hůř. Jakmile se dostali bolševici k moci, začali uměle vyvolaný hladomor používat jako účinnou zbraň k terorizování vlastního obyvatelstva. Dávno před oním na Ukrajině. Brutalita, orgie vraždění a mučení připomínají nejhlubší středověk, počínání bývalých vládců Ruska Mongolů i třeba Tamerlána. Přitom Lenin možná skutečně věřil, že koná dobro. A hektakomby obětí jsou nutné, aby Rusko překonalo svoji zaostalost. Možná, že věřil i Trockij a všichni ti, které nakonec semlel vlastní krvežíznivý stroj, který pomáhali bez zaváhaní uvádět v chod. Revoluce v Rusku byla založena na Marxových teoriích a praxi francouzské revoluce. Jejím vynálezem byl přece ten revoluční teror. A ona "buržoazní" revoluce vlastně vedla až k Napoleonovi. Nakonec se vždycky objeví psychopat, který překoná všechny a všechno. Zde Stalin.

Naštěstí, kniha se rovněž věnuje ruské emigraci, která nabyla obrovského rozsahu. A odcházeli nejlepší lidé, kteří neměli problém se uchytit ve vyspělejších zemích. Řada dalších bohužel odejít nestačila. Jenže krvácela pouze ona „evropa“, ne „asie“. A děsivé a perverzní experimenty, vydávané za největší dobro a pokrok se valily dál a dál. Lenin možná pochopil nereálnost svých teorií a představ, nakonec politika NEPu je toho dokladem. Asi nejen Stalinovi šlo jen a jen o absolutní moc.

A ještě jednu věc kniha ukazuje. Bylo to císařské Německo, které bolševiky nasměrovalo k moci. Jakoukoliv kritiku jejich teroru odmítalo a pomáhalo zametat pod koberec až k vlastnímu hořkému konci. Ale i ony vyspělé západní demokratické země se později bez zábran podílely na upevňování bolševické moci dodávkami technologií i výrobků, ke kterým by se Stalinovo Rusko nikdy nebylo schopné vlastnimi silami dostat. Západ si za ně nechával platit klidně zlatem, získaným za obilí, které bylo zabaveno „kulakům“ na Ukrajině. Ještě horším obrazem doby je chování západoevropských intelektuálů, kteří zvěrstva Stalinova Ruska všemožně popírali a Rusko obhajovali. G.B.Shaw po cestě na hladovějící Ukrajinu, zrežírovanou s potěmkinovskou dokonalostí nadšeně vyprávěl o spokojených a sytých venkovanech. A francouzští intelektuálové navštěvující Rusko ho velebili úplně stejně. Jeden ale ne. Gide se nenechal okouzlit pozorností a lichotkami a pozorně se kolem sebe díval. Napsal knihu, která demaskovala onen falešný obraz, který Stalinovi pomahači vytvářeli. Stal se okamžitě nepřítelem, především svých krajanů. I český komunistický básník Neumann mu věnoval nenávistný spisek. Ona „evropa“ je v Rusku stále chřadnoucí strom, kdykoliv se zdá, že rozkvete a zesílí, přijde mráz. Rusko je takové, jaké je i díky oněm vyspělým, zejména evropským zemím. V Rusku se vždycky daly dělat „rychlé“ prachy. I na tohle vás při četbě knihy napadne. A pak stačí následující zpráva ze současnosti: „3. dubna 2019 otevřel Mercedes slavnostně za účasti prezidenta Putina a spolkového ministra hospodářství Altmaiera největší závod značky mimo Německo." Sankce za Krym a Donbas byla vyhlášeny v roce 2014...

23 29.10.2022

Tak doposloucháno na víckrát a na to, jak mám Fosythovy knihy rád, dost rozpaky. Dobré komenty 304, jprst, ale především Peleus. Pro nás milovníky žánru je samotný Forsyth tak trochu ikona, ale tady se mistr tesař trochu utnul. Nakonec jsou spisovatelé, kteří píší samé mizerné knihy a jsou znovu a znovu vydáváni, tak proč by nemohl napsat horší (ale ne špatnou nebo zbytečnou – vysvětlím později) knihu i Forsyth? Vše, co Peleus kritizuje a nad čím se pozastavuje je nesporně oprávněné. A našla by se spousta dalšího. Ten, kdo vidí v Komarovovi Putina by si měl přečíst Galeottiho Musíme si pohovořit o Putinovi. Ona ta protiruská propaganda (jakkoliv Rusko nepatří mezi moje oblíbené země a to včetně literatury - s výjimkou Bulgakova a možná tak Solženicyna) začíná být stejně trapná, jako komunistické strašení německými revanšisty a Suděťáky ještě v onom "památném" roce 1989. Ten problém je jiný a jinde, Putin je takový, jakým mu hlavně západní Evropa umožnila být. Hlavní dějová linka (natahované a ke všemu s nelogickým prolínáním časových rovin) trvá příliš dlouho, než pochopíme, proč se v románu vlastně zpočátku vůbec vyskytuje Monk a hlavně, proč se zde řeší kauza Aldricha Amese. Kauza pravdivá, která by si sama o sobě zasloužila literární zpracování. Její konec je v Ikoně najednou uťatý, teprve z jiných pramenů se dozvíme, že ho dostaly dvě vytrvalé agentky Vertefuilleová a Grimesová. Už od pohledu odpuzující Ames bude dokonce života dřepět pod číslem 40087-083 v přísně střežené allenwoodské věznici v Pennsylvánii. Stejně je i pravdivé, jak Britové dokázali vyvézt prakticky před očima KGB plk. Gordijevského. Právě kauza Ames patří v knize k tomu nejzajímavějšímu. Ukazuje totiž – a to člověka docela děsí, jak organizace CIA funguje a že se jedná už spíš o byrokratického molocha, kde pracují ne zrovna nejschopnější jedinci. Jistě i třeba Mosad měl svoje ne zrovna světlé chvíle, ale na CIA na západě neměl a nemá nikdo. A není to dáno jen velikostí organizace. I Britové měli svoji Cambridgskou pětku, jenže Philby (vystupující v Čtvrtém protokolu) byl pomýlený idealista, věřící, že koná dobro, když pomáhá Sovětskému Svazu (nakonec anglosaské univerzity od Británie a až po západní pobřeží Tichého oceánu jsou už desítky let plné podobných aktivistických idealistů, které ovšem jistý Lenin nazval užitečnými idioty), ale dlouhá léta neodhalit člověka, který má roční plat před zdaněním 70 tis. dolarů a koupí si barák za půl milionu, jaguára k tomu, a navíc nasává jako houba, to už svědčí o lecčems. A pak není udivující, že se v podobném byrokratickém molochu ztratí třeba i hlášení o arabských mladících, kteří se učí pilotovat boeing, ale nezajímá je nácvik přistání...Dalším momentem v románu je přeceňování a zároveň podceňování Ruska a najednou povrchní chápaní této nejednoduché i dost nesympatické země. Poznámky typu, že Gagarin se zabil v opilosti a na nevyzkoušeném prototypu letadla to dokazují. Leccos je na smrti tohoto kosmonauta nejasného, ale při letu na MiGu15 UTI (mimochodem vyrobeném v našem Aeru) rozhodně nebyl opilý a cvičné letadlo nebylo žádný "nevyzkoušený" prototyp - jednalo se o stroj už z doby Korejské války. To jen tak na okraj. Takhle přezíravý postoj v předchozích Forsythových románech nebyl. Podobně se po válce vyjadřovali o nacistech nejrůznější sovětští ideologové a pisálci, aniž by se ptali, jak je možné, že je ti neschopní zbabělci zahnali až pod Moskvu a na Kavkaz. No a tím se dostávám k další zajímavé spekulaci s onou vnucenou ikonou - tedy carem místo zrůdného Komarova. Představa, jak konstituční monarchie eliminuje nástup diktatury a nelidských systémů je naprosto zcestná. Obzvlášť u spisovatele ze země, kde jednoho krále popravili a dva (druhého ve XX. století) bez skrupulí vyhnali. A když si člověk vezme moderní dějiny, Hirohito nezabránil Japonsku vést brutální válku a páchat zvěrstva v Asii, ačkoliv s nimi nesouhlasil a v Evropě třeba Alexandr I v Jugoslávii a Carol II v Rumunsku uskutečnili převrat sami, aby se diktátory stali. A abychom nezůstávali jenom na tom vždy zaostalém a primitivním východě, připomeňme si ještě třeba belgického panovníka Leopolda III., který samovolně v rozporu s přáním belgické vlády kapituloval před Hitlerem, nebo švédský král Gustav V, netající se svým obdivem k "panu" Hitlerovi. I když zde jednal a vystupoval v souladu s vůlí a zájmy svého skvělého národa, jeho "neutrální" Švédové si mastili kapsy nejen na vývozu železné rudy z Kiruny. Bez ní by se nacistická válečná mašinerie zhroutila možná ještě dřív, než při ztrátě rumunských naftových polí. Připadá mi, že se Forsyth chtěl "rozloučit" ve velkém stylu a nějak se to moc nepovedlo, i když námětů k přemýšlení a ke zjišťování faktů a jejich souvislostí je tady hromada. Vlastně víc, než v jeho jiných knihách. V oné představě "cara" vidím jistou formu oné nadřazenosti a představy dokonalosti vlastního světa, který začíná být zejména v posledních letech stejně iluzorní jako protivný. A tak po kovbojsky "správném" konci knihy je asi nejlepší, že po Ikoně přece jenom mistr pokračoval v psaní a dle recenzí jsou romány po Ikoně lepší. Inu, nikdo z nás by si neměl plánovitě určovat konec. I Beethoven měl rozepsanou X. symphonii...P.S. No a pak je tady pár odstavců, které jsou velmi naléhavé k dnešku a ty jsem si dovolil odcitovat přímo u autora v sekci Citáty, i kdbyby v celé knize nebylo nic jiného, než toto, stojí za přečetení. Tedy aspoň těch pár odstavců.

22 05.08.2021

Nemá asi cenu tady jenom opakovat to, co bylo ke knize řečeno (či spíše napsáno) ostatními. Spíš bych se zastavil u jedné věci. Řada komentujících tvrdí, že kniha je složitá, že je pro "intelektuály". Možná by stálo za to se právě nad tímhle zamyslet. Ta kniha je totiž pro každého, kdo je trpělivý, vnímavý a kdo si také třeba umí připustit na co stačí a nebo že se musí "dovzdělat". To nemá s intelektuály, jak je známe dnes, ale jací byli i dříve, absolutně nic společného. Číst nejen Foucaultovo kyvadlo totiž vyžaduje ony vlastnosti, které jsem výše popsal a které je možné shrnout do výrazu inteligentní čtenář, inteligentní člověk. Tedy ne "intelektuál". To, co je ve skutečnosti ono intelektuálství je v přímém rozporu s tím, pro koho je kniha napsaná. Pokládat za znak intelektuála rozsáhlé slovníkové znalosti a nezřídka kdy jejich bezduchou prezentaci na tuhle knihu (ale také na spousty dalších) nestačí. U Ecových knih se teprve ukáže, kdo je kdo. A je strašně fajn, že ti, co sem napsali své nezřídkakdy dlouhé komentáře v drtivé většině klasičtí intelektuálové nejsou - pouze velice vnímaví, kritičtí a přemýšliví čtenáři. Díky za jejich komentáře. Ale také díky za komentář Balroga, není třeba být intelektuál, stačí být inteligentní a používat - zdravý selský rozum. Přiznat otevřeně, že něčemu nerozumím je daleko lepší, než falešně vykládat věci, které jsem někde načetl nebo slyšel, opakovat fráze a tvářit se povýšenecky na ty, kteří řeknou na rovinu svůj názor. Vždyť jsou místa či oblasti, kde jsou "hvězdami" zase oni a ostatní jsou mimo.

22 28.02.2019