J.P.S. komentáře u knih

Neprávem opomíjené dílo Roberta Gravese (v porovnání se sérií "Já Claudius" a "Claudius bůh" u nás téměř neznámé).

Hlavní hrdina Belisarius je rovněž nepříliš známou postavou, ačkoliv se jednalo o jednu z nejvlivnějších osobností na počátku 6. století. Z hlediska vojenských úspěchů se přitom může řadit mezi nejúspěšnější vojevůdce. Díky jeho umu Východořímská říše nejenže odrazila nápor barbarů a nemusela sdílet osud své Západořímské sestry zaniklé v předchozím století, ale zároveň byla schopna expanzí dosáhnout svého vůbec největšího rozmachu (s výjimku Galie, Británie a zaaplských oblastí tehdy získala pod svou nadvládu většinu území někdejší "klasické" Římské říše). Žít někdo jako Belisarius o sto let později, tak je arabská expanze s největší pravděpodobností zažehnána na samém počátku a islám by zřejmě znali jen specializovaní religionisté :))

Politicky se tomuto mimořádnému vojevůdci bohužel příliš nedařilo a velmi doplatil na žárlivost císaře Justiniána i jeho dvora. Císař Justinián je v románu obecně líčen jako člověk s velmi pokřiveným charakter (byť historicky šlo o úspěšného vladaře). Naopak skutečný Belisarius patrně nebyl natolik "ryzí", jak je podáván v tomto románu, což ale nijak neubírá na jeho kvalitě.

12 20.11.2020

Tato knížka představuje mé první seznámení i s jinou tvorbou od pana Sapkowského, než jsou příběhy o zaklínači Geraltovi z Rivie.

Jde o drsný příběh z dvacátých let 15. století zasazený převážně do oblasti dnešního Kladska, kam postupně doléhají zvuky husitských válek z Českých zemí, které jsou doslova za humny. To vše s prvky nadpřirozena (nejde však o žádnou high-fantasy, spíše jen střípky). Atmosféra pozdního středověku vykreslena velmi umě a realisticky.

Příběh má celkem zdlouhavý rozjezd, na můj vkus tam bylo (a i v ostaních dílech je) zbytečně moc odkazů na díla středověkých autorů, také jsem se docela dlouho sžíval s hlavním hrdinou - Reynevan holt není Geralt :)) Ale od chvíle, kdy se na scéně objevili Šarlej a Samson Medák, dostal příběh spád a naprosto mě pohltil.

Výborná historická fantasy, byť trochu v jiném stylu, než známe např. z knih Juraje Červeňáka.

12 02.10.2020

Nezdařilé zakončení zdařilé ságy.

Jak jsem psal v komentáři ke čtvtému dílu, sága klidně mohla skončit Veží vlaštovky s přidáním pár kapitol, do kterého by se podstatné události pátého dílu daly pohodlně vměstnat. Poslední díl totiž nepřinesl příběhu zase tolik nového, spíše působil jako nastavovaná kaše. Byly zde samozřejmě i zajímavé části, jako například odhalení totožnosti divokého honu či popis Bitvy u Starých zadků (jež vešla do dějin jako bitva u Brenny :)), mě však v paměti zůstalo hlavně cestování Ciri mezi světy a to i do našeho (reálného) světa a do světa artušovských legend, což mi do kontextu ságy vůbec nesedělo a působilo to jako pěst na oko. Zajímavě rozjeté příběhové linky z předchozích dílů, u nichž jsem napjatě očekával rozuzlení, byly nakonec uzavřeny jaksi "šmahem", jakoby autor chtěl ságu už konečně skončit. Konec byl velmi zvláštní, vůbec jsem tehdy nepochopil, zda Geralt přežil či nikoliv (odpověď mi poskytla až o několik let později vyvinutá počítačová hra The Witcher), právě zde se naplno projevilo nevhodné mísení žánrů a prolínání světů (cpát do zaklínačovských příběhů Galahada z artušovských legend byla opravdu zhůvěřilost).

Za mě jednoznačně nejslabší zaklínač a nedůstojné uzavření velkolepé ságy (horší uzavření skvěle rozjetého příběhu měl snad už jen seriál Game of Thrones).

12 01.10.2020

Pokračování ságy a rozvíjení zastřešujícího příběhu. Nová válka s Nilfgaardem se blíží a člověk se postupně dozvídá, že Ciri je důležitěšjí postavou, než si myslel. Perlou téhle knihy pro mě byla řež, ve kterou se změnil původní slavnostní ples na Thannedu.

A největší dilema bylo, zda za větší svině považovat Scoia'taely (elfí pakáž...), nebo Potkany (tuhle bandu loupeživých mládežníků jsem upřímně nesnášel, a to i navzdory sympatiím k Ciri).

12 01.10.2020

Humorem našlapaná série krátkých příběhů o klucích z jedné francouzské školy očima jednoho z nich - Mikuláše.

Za mě o level lepší (a hlavně mnohem legračnější!) než obecně známější Děti z Bullerbinu od A.Lingredové (aneb Francie/Švédsko 2:1)

12 22.08.2020

V posledním díle se zaceluje příběhová linka, která byla (dle mého gusta) poněkud nešetrně přetržena na konci předchozího dílu. Tady jsem se dočkal toho, co mi v minulém díle chybělo, :))

Poslední díl série má opravdu grády. Tradičně drsný děj má celou dobu neskutečný spád, a když naši hrdinové zjistí, že vedle Turků za hradbami mají uvnitř města nepřítele se schopnostmi pekelnými, tak to panečku začne jízda! Jak se dozvíme, výbuch skladu s prachem - k němuž historicky při obléhání Nových Zámků skutečně došlo - nebyl úplná náhoda....

Třešničkou na dortu byl konec, který byl navzdory drsnosti a syrovosti celé ságy v podstatě šťastný (nikoli však vysloveně happyendový).
Nádherné zakončení skvělé série :))

12 19.08.2020

Moje hodnocení knihy se velmi shoduje s tím, co níže napsal thorir.
Hlavní poselství knihy, tj. vysvětlit odlišné nastavení myšlení na tzv. "fixní" a "růstové", je rozhodně užitečné. Dost věcí popsaných v této knize opravdu funguje. Problém je v tom, že v knize je to opakované pořád dokola, jako na kolovrátku jsou stále omílány "senzační" příběhy mající zdůraznit, že růstové myšlení se vyplatí více než progresivní. Fajn, ale co může člověk udělat, aby to zapojil do každodenního života? Jak si může pomoci, aby se "přenastavil" na růstový mindest, když je třeba vlivem výchovy z dětství nastaven na ten fixní? O tom se v knize příliš nedočteme. Pokud už jsou nějaká konkrétní doporučení, tak jsou často dost povrchní. A někdy i dost pitomě podané - například na str. 91: "Jsou situace, kdy se chováte hloupě - kdy nepoužíváte svou inteligenci? Až budete příště v podobné situaci, nastavte svou mysl růstově" (aha...).
V knize dost postrádám typy na konkrétní úkoly a cvičení, které lze průběžně zapojovat do každodenního života.

11 24.04.2023

Musím se přiznat, že k přečtení této knížky mě ponoukl úplně jiný autor, a to Juraj Červeňák a jeho sága o kapitánu Bathorym, což je historická fantasy v prostředí habsbursko-tureckýh válek. Když jsem zjistil, že Jiří Kovařík (od něhož jsem dosud četl knihy věnující se zcela jiným obdobím vojenské historie) napsal publikaci věnující se mj. době a prostředí, v němž se odehrával Červeňákův Bathory, neodolal jsem, a tak jsem si nechal k narozeninám nechal nadělit Evropu v plamenech od pana Kovaříka.
A s uspokojením můžu prohlásit, že jsem našel to, co jsem hledal.

Dočetl jsem se, jak to ve skutečosti bylo s pádem Nových zámků nebo-li Ujváru, jemuž se věnovaly poslední dva díly bathoriovské ságy - a můžu pochvalně konstatovat, že Červeňákův fantasy román je více než historicky věrný (románové postavy jako Adam Forgáč, Locateli di Locatelo, kapitán Schlechtenthal, Nikola Zrínský či Fran Krsto Frankopan nejenže skutečně žily, ale jsou popsány i velmi věrohodně!). Podstatně podrobněji jsou však popsány události následující poté, ať už jde o bitvy u Levic či u St. Gotthard, navazující dvacetileté příměří a poté obnova osmanské invaze, která se zastavila až u Vídně, jejíž obklíčení i následné osvobození je popsáno naprosto famózně (slavný nájezd polských husarů na vezírův tábor nebyl tím rozhodujícím momentem, jak jsem si dosud chybně myslel, k osvobození Vídně přispěla zejména skvělá koordinace několika různorodých vojsk, ale také moudré potlačení ega všech zúčastněných velitelů, jmenovitě Jana Sobieského a Karla Lotrinského). A pak samozřejmě drtivá vítězství prince Evžena Savojského o desetiletí později, který osmanskou invazi zastavil jednou provždy a připravil Turkům u Zenty vůbec nejhorší porážku v jejich dějinách.

Kniha nicméně mapuje i bojiště na opačné straně Evropy, kde "naše" (rozuměj císařská) vojska spolu s anglickými a holandskými zatápěla hrdé armádě Krále Slunce, která kromě géniů typu maršál de Vauban vyprodukovala i naprosté diletanty typu maršál Villars (který od dvojice Savojský-Malbourgh dostával pravidelně výprask). Pyšnou Francii v době tzv. Války o dědictví španělské nakonec před úplnou katastrofou zachránil člověk jménem D'Artagnan (překvapivě nejde o fiktivního hrdinu známého z Dumasova románu!).

Velmi pěkně zpracovaný pohled na poněkud opomíjené období, které u nás kvůli Jiráskovi máme v povědomí jen jako dobu temna...

11 13.06.2021

Podobně jako v předchozím díle, i v tomto je až do poloviny knihy hlavním hrdinou ještě předchozí panovník. První část se tedy týká hlavně Václava I., popisuje jeho postup při zadržování mongolské expanze a při potlačení povstání šlechty vedeného jeho synem Přemyslem II. Ten se dostává ke slovu spíše až v druhé části knihy. Rozhodně to není žádný kladný charakter, působil na mě spíše jako rozmazlený fracek, který těžil především z předchozích úspěšných vlád svého otce a svého děda. Právě díky jimi nastaveném politickém kurzu nakonec mohl vyrůst král "železný a zlatý", který sám o sobě nebyl zase až tak schopný. Své schopnosti naopak velmi přeceňoval a o to více podceňoval své protivníky, což se mu stalo nakonec osudným - ale to tom pojednává až další díl.

11 27.12.2020

Za mě druhá nejlepší kniha od pana Kmenty (hned po Boss Babiš).

Přestože jsem si o našem současném prezidentovi a (zejména) jeho okolí nikdy nemyslel nic pěkného, tak tato knížka mi všechno pomohla utřídit do kontextu. A především mi pomohla pochopit, proč je Miloš Zeman jaký je (sociopatická osobnost) a co je jeho hlavní motivací (je to jen čisté ego a potěšení mstít se druhým). Slovy autora: "Joker české politiky, s prořízlou pusou a smrtelným úsměvem na tváři".

Za nejzajímavější hodnotím část popisující jeho návrat z Vysočiny a klíčový vliv Miroslava Šloufa, který je hlavním strůjcem Zemanova návratu do politiky a jeho cestě na Hrad v roce 2013 (nebýt Šloufa, tak se Zeman nikdy nevrátil z Vysočiny a dnes by byl polozapomenutou postavou...). Ostatně i duo Mynář-Nejedlý bylo na počátku stvořeno Šloufem, ale nakonec mu přerostlo přes hlavu...

Opět velká pocta panu Kmentovi za tohle dílo a velké poděkování za to, co dělá.

11 09.11.2020

Tuto knihu jsem si zakoupil v rámci jedné besedy, a pak si chvíli vyčítal, k čemu jsem se to nechal přesvědčit. Vždyť se z knihy určitě nedozvím nic nového - copak mě může Miloš Zeman po deseti letech své hrůzovlády ještě něčím překvapit?
Ale může!

Přestože jsem vesměs četl o událostech, které mám dosud v živé paměti, tak právě ucelenost jejich shrnutí v této knize mi pomohla uvědomit si o osobě našeho exprezidenta i něco nového, co mi dosud nedocházelo.
Například:
1) Miloš Zeman neurážel jen své názorové oponenty, ale dokonce i vlastní rodinu. Při čtení jeho výroků mě zaskočilo množství neuctivých narážek vůči jeho manželce Ivaně. A v jednom případě i vůči jeho vlastní dceři Kateřině, když ji nepřímo přirovnal ke krávě. Také je zajímavé, že když byl tázán, co bude dělat o volnu/dovolené atp., tak vždy mluvil jen o sobě v jednotném čísle, nikdy se nezmínil o tom, že by třeba trávil volno s rodinou. Tak mě napadlo - proč ho třeba při jeho vyvalování v gumovém člunu na rybníku vždy doprovázela jen ochranka, ale nikdy jeho manželka?
2) Podlézavost Miloše Zemana vůči Rusku a Číně je všeobecně známa, nicméně jsem si nikdy neuvědomil, jak často ve svých veřejných prohlášeních odkazoval na citáty Stalina či Mao Ce-Tunga. Sice šlo často o citáty zcela smyšlené, které ani jeden ani druhý ve skutečnosti nikdy nepronesli, ale exprezidentovo PR v ruských a čínských médiích muselo vzkvétat...
3) Záliba Miloše Zemana v kouření je také pověstná, ale nikdy jsem si neuvědomil, jak strašlivě mu v tomto všichni ustupovali. Při svých výjezdech totiž nesčetněkrát navštívil veřejné prostory se zákazem kouření (radnice, sídla krajských úřadů, muzea, školy, prostory veřejnoprávního rozhlasu či televize...), ale přesto mu všude - dokonce i ve školách (!) - ochotně přinesli popelníček, aby si mohl zapálit. Někde třeba jen kvůli návštěvě kuřáckého prezidenta museli vypínat požární hlásiče. Žádný starosta či ředitelka nesebrali odvahu říct "promiňte, pane prezidente, ale tady se kouřit nesmí!" Nikdo neudělal to, co jeden londýnský hotel, který našemu státu nemilosrdně vyfakturoval vyčištění nekuřáckého apartmánu zahuleného naším nejvyšším ústavním činitelem. Jako společnost jsme zkrátka nejvyššímu představiteli našeho vlastního státu nedovedli nastavit hranice ani na nejzákladnější úrovni, takže není divu, že se nebál je stále více překračovat.

To vše a spoustu dalšího mi došlo při čtení této knihy, která přehledně shrnuje klíčové okamžiky desetiletého mandátu Miloše Zemana. Nečekejte žádnou investigativní novinařinu (k tomu doporučuji sáhnout např. po knize Rudý Zeman od Jaroslava Kmenty), za hlavní přidanou hodnotou považuji především ono ucelené shrnutí, které mi pomohlo vidět nedávnou přítomnost s určitým odstupem. Přesto si myslím, že knihu jednou ocení hlavně generace našich dětí či vnoučat, které si prezidenství Miloše Zemana již pamatovat nebudou, a které jednou budou moci naší generaci zcela oprávněně vyčíst, jak nezodpovědně jsme se zachovali, když jsme někoho takového dvakrát po sobě zvolili do nejvyšší ústavní funkce. Asi jediné, co jim na to budeme moci upřímně odpovědět, jsou úvodní slova z názvu této knihy (s dodatkem "promiňte..." )

10 24.04.2023

Netradičně začnu negativem: České vydání tohoto díla má velmi špatný překlad (četl jsem vydání od nakladatelství Vyšehrad s překladem Jaroslavy Hromadové z roku 2017). Některé věty jsou přeloženy neskutečně krkolomně, jakoby je někdo jen nacpal do google překladače a nepozastavil se nad jejich vyzněním. Za vrchol překladatelské (a editorské) zhůvěřilosti považuji slovo „dělostřelectvo“ na str. 229 (v originále zřejmě „artillery“, přičemž autor měl zjevně na mysli metací stroje, jak plyne z kontextu), což v románu, jehož děj se odehrává ve starověku, působí jako pěst na oko. Překlad tohoto díla je opravdu tragický a kvůli němu jsem z počátku chtěl knížku odložit.
A jsem rád, že jsem to neudělal.

Překousnete-li drhnoucí překlad, tak samotný obsah je opravdu kvalitní. Autor velmi dobře popisuje reálie v římské Germánii na přelomu letopočtu, zpravidla očima různých postav, ať již historických jako například guvernér Varus či zrádce Arminius, nebo fiktivních jako třeba centurio Tullus či legionář Piso. První část knihy má spíše dokumentární charakter, dostáváme velmi plastický popis života v římském táboře, způsob správy okupovaného území a snahy o jeho romanizaci. Od incidentu ve vesnici Usipetů se příběh začíná postupně dramatizovat a zhruba v poslední třetině, kdy legie vyrazí z Porta Vestfalica na svůj poslední pochod, nabere děj neskutečný spád a vy se zatajeným dechem prožíváte s římskými legionáři hrůzu germánských hvozdů (a téměř zapomenete na mizerný překlad). Ocenit musím i charaktery postav, zejména guvernér Varus nebyl líčen jako žádný tyran a despota (jak bývá někdy vykreslován), ale jako celkem schopný správce snažící se prosazovat Augustovu politiku, který však hrubě podcenil nálady obyvatelstva a až příliš důvěřoval romanizovanému Cheruskovi (toto vykreslení asi nejvíce odpovídá reálnému Varovi, jak jej líčí např. historik Jiří Kovařík v sérii Římské války). Z postav se mi však nejvíce zamlouval centurio Tullus, správný chlap, jemuž jsem držel palce, aby z toho germánského pekla vyvedl co nejvíce lidí.

Speciální pochvalu musím dát i za závěrečný doslov, kde autor vysvětluje, z čeho čerpal, které postavy jsou reálné a které smyšlené, a zájemcům dává doporučení na navštívení konkrétních míst, muzeí a webových stránek. Nechybí ani závěrečné vysvětlivky k historickým pojmům.

Celkově jde tedy o velmi dobrý historický román, který ale velmi doplácí na nekvalitní překlad, za který bohužel musím strhnout hvězdičku (jakkoli je to k autorovi možná nespravedlivé, tak ten překlad opravdu dost snižuje požitek z četby). Pokud bude někdy nové vydání s jiným překladem, rád si toto dílo přečtu znovu.

10 03.04.2022

Velmi povedené, ať už po stránce ilustrací, tak i po stránce příběhu. Ten se odehrává několik let po sérii románové ságy (zřejmě i několik let po herní PC sérii). Geralt, Yennefer a Ciri zde putují společně. Ciri už je dospělá a zběhlá v zaklínačském řemesle, nicméně Geralt i Yennefer se vůči ní stále cítí být tak trochu jako její rodiče. Jejich vztahy navazují na to, co známe z knižní série, dovedu si představit, že nějak takto by mohl navazovat na románovou ságu (s odstupem let). Povedla se i syrovost prostředí - asi nejvíce na mě zapůsobily chudé děti okrádající padlé na válečném poli, kde o kus dál na mrtvolách hodují ghúlové, kteří obě děti spatří a dostanou chuť na živé...prostě drsná realita Sapkowského světa jak vyšitá.

Hvězdičku ubírám za to, že vzhled postav je až příliš přebírán z herní série (to nikdo nedovede Geralta nakleslit tak, jako např. ilustrátorka Jana Komárková v knižní sérii?)

10 28.11.2021

Navdzory názvu se druhý díl epopeje až do poloviny věnuje spíše Přemyslu Otakaru I. a popisuje jeho obratné lavírování mezi stranami Welfů a Štaufů, které tehdy v Říši soupeřily o císařský stolec, příklon k Fridrichu II. a zisk Zlaté buly sicilské až po spor s pražským biskupem Ondřejem.

Samotný Václav I. se dostane ke slovu spíše až v druhé části. Oproti románovému Přemyslovi je románový Václav podstatně kladnějším charakterem. Jde o pěkné připomenutí neprávem opomíjené historické osobnosti. Václav I. sice není znám tak jako oba Přemyslové Otakarové, přestože šlo o velmi úspěšného panovníka, který zdárně pokračoval v díle započatém jeho předchůdcem a vytvořil podmínky pro mocenskou expanzi svého nástupce. Byl to právě Václav I., za jehož vlády České země do značné míry "dohnaly" životní úroveň v Říši a staly se významným politickým hráčem ve středoevropském regionu.

10 27.12.2020

Oproti prvnímu dílu docela skok.
Příběh se z prostředí Uher přesouvá na východní hranice Osmanské říše a prvky evropské mytologie jsou nahrazeny mytologií arabskou. Je zde rovněž výraznější posun k fantasy.
Rozhodně zajímavá kniha, přeci jen mě však nezaujala tolik jako první díl.

10 16.08.2020

(K dnešnímu dni dočten I. až V. díl Husitské epopeje, toto hodnocení se vztahuje na všechny):

Tuto ságu bych nazval "dokumentárním románem". Dostáváme poměrně věrohodný popis jednoho z nejsložitějších (a patrně nejkontroverznějších) období našich dějin, a to nikoliv jako prosté líčení událostí, nýbrž skrz osudy a zážitky lidí žijících v té době. Historické postavy jako Jana Husa, Jana Žižku, Jana Želivského, Prokopa Holého, Zikmunda Lucemburského či Oldřicha z Rožmberka zde tedy poznáváme především zprostředkovaně jakožto osoby, s nimiž se fiktivní hrdinové této ságy nějakým způsobem setkali - ať již jako posluchači jejich kázání, jako účastníci jimi organizovaných pochodů, jako spolubojovníci ve vojenském ležení či jako rádci a důvěrníci. Přestože románových postav je poměrně velké množství, zpravidla mi nedělalo problém se v nich orientovat a většina z nich na mě působila uvěřitelně. Někdy se při líčení jejich osudů trochu klouže po povrchu a přeskočí se i delší časové období, ale celkově na sebe jednotlivé dějové linky docela dobře navazují. V tomto autor odvedl mnohem lepší práci než ve svých detektivkách s Oldřichem z Chlumu, a zcela nesrovnatelně lepší než v Kronice zániku Evropy (až si skoro říkám, jestli to opravdu psal týž autor?).

Velmi se mi líbilo, jak každá delší kapitola začínala rozhovorem dvou bratranců, kteří jsou každý jiného vyznání (jeden katolík a druhý kališník), ale již patří ke generaci narozené po husitských válkách a dovedou se na události dívat s odstupem a respektem k víře a názoru druhého. Zrovna u těchto částí jsem si říkal, že by si je autor mohl sám sobě občas připomenout, když píše/psal do MF Dnes či Práva komentáře, v nichž názorové oponenty šmahem odsuzuje jako levičáky, aktivisty, patolízaly Bruselu apod. Podobně mi nejde do hlavy, že pan Vondruška ve své Husitské epopeji líčí poměry Čech 1.poloviny 15. století jako jeden velký chaos a zmar (a činí tak velmi přesvědčivě!), ale zároveň je schopen v komentářích do médií téže období opěvovat jako úžasnou dobu, na kterou bychom měli být hrdí (zapomněl snad, o čem napsal sedmidílnou ságu?). A poslední rýpnutí do autora: V médiích opakovaně zdůrazňuje škodlivost genderu, ale přitom v Husitské epopeji stvořil postavy tak hrdých a sebevědomých žen, že nad tím musí plesat srdce každé manažerky pro rovné příležitost. Například románová Markéta či Barborka jsou charaktery, které by bez mrknutí oka prošly i sítem korektnosti v dnešním Hollywoodu (zejména druhá jmenovaná, která bojuje v brnění bok po boku s chlapama a mnohé z nich rytířsky předčí - v realitě 15. století něco nemyslitelného).

A tak si opakovaně říkám: Je autor vynikající Husitské epopeje OPRAVDU TATÁŽ OSOBA, která píše pseudohistorické komentáře do médií a která stvořila škvár typu Kronika zániku Evropy? Ať už je to jakkoliv, Husitskou epopej považuji - spolu s Přemyslovskou - za to nejlepší, co jsem od pana Vondrušky dosud četl. Pokud bych někomu měl poradit, co si od daného autora přečíst, tak TOHLE !

9 16.01.2023

Nadmíru zdařilé komiksové zpracování příběhu nejznámějších hrdinů českého odboje - Josefa Balabána, Josefa Mašína st. a Václava Morávka. Kresba je správně ponurá a temná, jako dělaná do atmosféry Protektorátu. A ty ďábelské výrazy gestapáků – to je lahoda pro čtenářské oko i duší : ))

Oceňuji též závěrečné vysvětlivky, kdy autoři dávají ke každé komiksové postavě krátký historický medailonek s vysvětlením, o koho ve skutečnosti jde, případně v čem se některé části komiksu liší od skutečnosti.

Jak se píše v příspěvku níže, určitě lze doporučit širší škále četnářů, zdaleka nemusí jít jen o fanoušky komiksu či období druhé světové války.

9 24.07.2022

Velmi čtivý popis klíčových válečných událostí od vraždy Julia Caesara až po nástup dynastie Flaviovců. Tedy poslední léta končící římské republiky až prvních sto let principátu - mé nejoblíbenější období. Nejvíce jsem se těšil na popis bitvy v Teutoburském lese, který mě rozhodně nezklamal, stejně jako ostatní části. Skvělá invaze do Británie a potlačení povstání Boudiccy, a také v komentářích již zmiňovaná židovská válka.

(kniha se bohužel nevyhnula nepřesnostem - jak psal Richie1, vojevůdce Antonius Primus je v knize mylně označen jako Antonius Pius a je zde připojena busta patřící stejnojmennému císaři žijícímu až o sto let později).

9 03.01.2021

(hodnocení zde psané se vztahuje na všechna vydání a všechny díly)

Anča a Pepík je neprávem přehlížený český komiks. Příběhy dvou myších kamarádů jsou velmi propracované, napínavé a někdy i docela tajemné. Ale především dávají smysl. Na základě mnohých z nich by se dal postavit i úspěšný sci-fi nebo fantasy román (například motiv čaroděje zakletého ve studánce jsme kdysi použili i při hraní Dračího doupěte :)). Oba hlavní hrdinové jsou velmi uvěřitelní, sice jsou to děti, ale zároveň se nebojí přebírat odpovědnost a rozhodovat se v nelehkých situacích. Velmi věrohodně působí i ostatní protagonisté myšího světa, který má logiku a i přes fantazijní základ působí poměrně realisticky.

Přestože jde o příběhy určené dětem, tak rozhodně nejsou "dětinské" a určitě je ocení i dospělý čtenář.

Anču a Pepíka si pamatuji ještě z devadesátých let, kdy jejich příběhy vycházely ve Čtyřlístku a do značné míry zachraňovaly jeho úroveň. V době po sametové revoluci se totiž příběhy klasického čtyřlístku stávaly čím dál více infantilní - jakoby si noví autoři nastoupivší do redakce po revoluci mysleli, že dětský čtenář je úplný blbec, kterému je možno naservírovat cokoliv, i když to nedává hlavu a patu (viz bezmozkové seriály typu Rexík). Naštěstí vše zachraňovala právě paní Lomová a její Anča a Pepík, kteří mezi naivně infantilními seriály polistopadového Čtyřlístku působili jako životodárná mana pro mou dětskou fantazii.

Troufám si říci, že kvalitativně jde o komiks, jenž se zcela vyrovná zahraniční tvorbě a který (na rozdíl např. od zmiňovaného Čtyřlístku) by měl potenciál uspět i mimo prostředí české kotliny. I když tomu moc nevěřím, bylo by skvělé, kdyby se příběhy Anči a Pepíka přeložily do angličtiny či jiného jazyka a byly vydány některým zahrančiním nakladelstvím (nebo třeba i on-line jako ukázka).

9 27.12.2020

Závěrečný díl epopeje. Četl se mi trochu hůře než předchozí díly, protože hodně přebírá jejich styl, takže mi přišlo, že se mnohé motivy se opakují a že série už trochu upadá do stereotypu. Přesto šlo o důstojné zakončení přemyslovské ságy.

První část se odehrává ještě za panování Přemysla Otakara II. a popisuje jeho politický pád končící jeho smrtí v bitvě na Moravském poli. Stejně jako v předchozích dílech, i zde se hlavní hrdina dostává ke slovu až v polovině knihy. Románový Václav II. je oproti svým předchůdcům spíše křehkou a psychicky labilní osobností, na němž se podepsaly traumatické zážitky z doby jeho dětství, kdy byl svým poručníkem, braniborským markabětem Otou, vezněn ve Špandavě. I navzdory tomu se však Václav II. v kritických momentech dovedl vzchopit a zvrátit nepřiznivý vývoj, a díky tomu se nakonec zapsat jako úspěšný panovník, jehož vláda symbolicky uzavřela slavnou éru posledních Přemyslovců (následník Václav III. by možná nebyl špatným panovníkem, jeho krátkou vládu však ukončila ruka neznámého vraha).

9 27.12.2020