Ivule9 komentáře u knih

Normálně by mi asi zápletka milostného trojúhelníku nestačila, ale na téhle knížce jsou skvělé ty japonské reálie a zasazení celého příběhu do japonské kultury. Autorka krásně popisuje pulzující Tokyo a střet mezi japonskými a západními zvyky. Věrohodně jsou tady popsané každodenní mateřské výzvy a uvadání manželského vztahu. Sedl mi autorčin humor a hloubání, jestli teda Tacuja nebo Kijoši. Na závěr přišlo i drama a až poté jsem pochopila dvojsmyslnost názvu.

1 18.10.2022

Letošní novinka z Paseky Ostrov duchů nás zavádí na Taiwan. V šesti částech příběhu vystupují postavy, které jsou nějakým způsobem propojené a ve všech příbězích jsou spojujícím motivem duchové a pověrčivost obyvatel Taiwanu.

Krásně graficky zpracovaná a poutavě napsaná knížka. Líbilo se mi napětí i nadpřirozeno.
Jen škoda, že tak krátká (má 100 stran). Moc mě bavila, klidně bych ve čtení pokračovala Navíc příběhy z různých kultur patří mezi moje nejoblíbenější, protože se vždycky dozvím něco nového. Určitě doporučuji k přečtení.

1 25.09.2022

Největší devízou knihy je skvěle zpracovaná každodennost v rodině i zaměstnání v nemocnici právě v období protektorátu. Autorka použila i dobový jazyk (oslovování a vykání v rodině - chvilku jsem si na to musela zvykat, ale chápu, že tak mluvili ).
Příběh byl napínavý a čtivý, typ knihy, která se nedá odložit, protože potřebujete vědět, jak to dopadne. Konec se mi líbil a byl pro mě nepředvídatelný. Jménem mojí sestry byla autorčina prvotina - klobouk dolů, že hned tak vydařená!

"Nevíme, co nás ještě čeká. Mým cílem je odteď vyškolit sestry tak, aby byly schopné i samy amputovat, pokud to bude nutné."

"Špitál mi přerůstá přes hlavu. Jsem přepracovaný až na hranici vyčerpání a kokain je zdaleka ten nejlepší prostředek proti únavě a bolestem hlavy. V lékárně je k dostání za pouhých dvanáct korun."

"Jak je ten svět pokřivený. Němci jedou na pervitinu a Češi šnupou kokain."

1 06.09.2022

Milá oddechovka. Něco mezi 3 a 4 hvězdičkami :-) Láska na první pohled s malým přesahem. I když jsem si myslela, že vím, jak bude příběh probíhat, probíhal zcela jinak :-) Ke konci i téměř detektivní zápletka. Občas dobré hlášky, celkově mám z knihy dobrý pocit.

1 17.08.2022

Touto druhou přečtenou knihou se Miguel Bonnefoy zařadil mezi moje oblíbené autory. Co u něj oceňuju nejvíce, jsou ty naprosto dokonalé konce. Už u Dědictví jsem si říkala, že vymyslel skvělý konec a u Černého cukru se mi to jen potvrdilo. Černý cukr - příběh o hledání pokladu kapitána Henryho Morgana, bych klidně označila za pohádku pro dospělé. Krásně vykreslené postavy a jejich motivy k hledání pokladu. To vše na pozadí pěstování cukrové třtiny a výroby rumu. Určitě doporučuji a ráda si od něj zase v budoucnu něco přečtu.

1 05.08.2022

Oceněná próza polské spisovatelky Miry Marcinów. Není to klasický román, jedná se intimní zpověď dcery, její dojmy, pocity a vzpomínky na matku a (ne)vyrovnávání se s její smrtí.

Kniha je napsaná velmi realisticky, ničemu se nevyhýbá a jde až na dřeň některých pocitů. Ještě ve mě bude chvíli doznívat.

"V žargonu dokonce existuje slovo, které včelstvo bez matky popisuje : osiřelec. Že je úl bez matky, můžete poznat dokonce z chování včel a zvuků z úlu. Včely potom hlasitě bzučí a vysoko zvedají zadečky - píšou odborníci. Smutek ze mě udělal čtenářku včelařských fór naslouchající úlům, v nichž zemřela matka."

1 29.07.2022

Knížku jsem si namátkou vzala v knihovně, protože mě zaujal název. Tenhle román byl hodně nezvyklý, zajímavý a celý měl krásný melancholický podtón. Nejedná se o úplně klasický příběh, hlavní hrdinka se v něm snaží pochopit myšlenky své pratety. Třeba říct, že ty myšlenky jsou opravdu originální a nutí k zamyšlení.
"To, co se nestane, hraje stejně tak důležitou roli jako to, co se stane."
Děj příběhu se odehrává v prostředí porodních asistentek, které mají v rodině Dómhildúr tradici a velkou roli hraje také islandské počasí. Ne vždycky mám ráda otevřený konec, ale tady by ani jiný neseděl. Ještě týden po přečtení cítím tu melancholii a trošku s odstupem tu knihu oceňuji ještě více. A jako u všech knížek z jiného prostředí jsem ráda, že jsem se při čtení knížky mohla vydat na pár dní na Island. Zajímavě uchopené téma, doporučuji.

1 31.05.2022

Po delší době zase cestopis! A krásně inspirativní.

Z knihy Pouť k branám Orientu jde skrze stránky úžasná energie její autorky Nicollete Havlové. Ta se v jedenadvaceti letech vydala na pěší pouť z Havířova do Istanbulu.

V knize popisuje své putování, radosti a strasti poutníka, píše o lidech, které potkala, o svých myšlenkách, i postupné cestě k sobě, kterou hodně ovlivnil i pobyt ve tmě.

Nicollete šla přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko a Bulharsko až do Turecka. Část cesty je věnována i českým vesnicím v rumunském Banátu, pro které Nicollete společně s Člověkem v tísni pořádala sbírku.

Ke konci cesty se k ní nečekaně připojila i psí parťačka.

Knížka je krásná a upřímně napsaná, moc mě bavila! Nicollete má můj velký obdiv a přeju jí jen to nejlepší do dalších cest!

"Mým domovem je cesta."

08.05.2024

Filosofický román, ve kterém hlavní hrdina, intelektuál a knihomol, hloubá nad otázkami života, zamýšlí se nad filosofií Buddhy. Neskonale obdivuje svého přítele, zemitého a vychytralého Zorbu, venkovana, který má rád život, plně k tomu využívá všechny smysly, a žije teď a tady (trošku mi to připomínalo dnešní mindfulness ).

Příběh, napsán v roce 1975, se odehrává na Krétě, kam spolu oba muži vyrazí těžit lignit. Zorba má pod palcem šachty a dělníky, mladý pán zase vše platí, a neustále se zamýšlí nad životem. Se Zorbou spolu často diskutují. Zorba, milovník a znalec žen, rád hraje na santuri, tančí, a nechápe, co jeho přítel v těch knihách pořád hledá za tajemství, zatímco on ta tajemství žije.

Autor do příběhu zapojil i život a zvyky venkovských Kréťanů a nebral si servítky ani s místními mnichy a životem v klášteře. Jak říká Zorba: "Bůh tě chraň, pane, od mulina zadku a mnichova předku."

Děj je ale spíše na pozadí, v popředí stojí právě životní filosofie Zorby a hlavního hrdiny.

Bylo to rozhodně zajímavé čtení, s hlavním hrdinou jsem se skrze jeho myšlenkové pochody dokázala částečně ztotožnit, taky se často zahloubávám, jak to vlastně všechno je...Knížka na pomalé čtení a zamyšlení. Inspirováno skutečným příběhem autora a jeho přítele.

"Znovu jsem přicházel k poznání, že čistota vzduchu, lehký vánek a šíře obzoru jsou pro duši dobrodiním."

"Život mi připadal jako planý květ s velkou kapkou medu v kalichu a duše jako divoká včela, jež ho sbírá."

"To je pravá cesta - najít správný rytmus a s důvěrou se k němu připojit."

08.05.2024

Melancholická atmosféra Mateřského mléka mě pohltila už od prvních stran. Ucítila jsem zachvění dojetí, které mívám u knížek, jejichž autoři dostali do vínku ten obrovský dar psát (a nemusí to být jen u knížek, v podstatě u jakéhokoliv talentu). Tady to platí i u překladu, který je výborný (a myslím, že byl i mezi širšími nominacemi na Literu).

Mrzí mě, že jsem ji četla tak rozkouskovaně a po malých částech, pak to ubírá na celkovém literárním zážitku.

Sledujeme příběh babičky, matky a dcery mezi lety zhruba 1944-1989 v Lotyšsku, v té době pod vlivem Sovětského svazu. Nejedná se ale o žádnou románovou kroniku, vypravěčkami jsou na přeskáčku matka a dcera.

Autorka poetickým a zároveň úsporným stylem popisuje vliv politické situace, svobody/utlačování na život jednotlivce, a jak ho nesvoboda může zničit.

Zároveň jde o vztahy babička-matka-dcera, zejména jejich vzdalování se a zase přibližování, a křehkost těchto vztahů.

Příběh se mě hodně dotkl, zejména linka matky, která byla přinucena odejít do vyhnanství na venkov a celkově byla velmi zajímavou a rozporuplnou postavou.

Knížku můžu rozhodně doporučit, maličko mě zamrzel konec, asi jsem čekala trochu jiné zakončení.

"Moje matka byla člověkem, který stál mimo rodinnou hierarchii. Byla ale někým, kolem koho se točily naše životy, něco, čemu se naše životy podřizovaly, s čím byly neoddělitelně spjaty a na čem trvale závisely. Boje jejích vnitřních démonů a andělů vrhaly náš každodenní život někam mimo čas a prostor. Vtahovaly nás do mýtického boje mezi dobrem a zlem, nechávaly nás nás balancovat na křehké hranici mezi životem a smrtí."

08.05.2024

Polárník Peter Freuchen (1886-1957) strávil část svého života v Grónsku a na základě toho napsal knihu Ivalu, inspirovanou svou inuitskou manželkou.

Ivalu mě zaujala u @vrchni_kniha_uci. Je to pozoruhodná kniha s velkou informační hodnotou. Popisuje tradiční život Inuitů, ten se skládá zejména z lovu a zpracování úlovků, šití a spravování oblečení z kožešin a každodenního života.

Mentalita Inuitů je úplně jiná, proto občas mezi nimi a "bílými muži" vznikají různá nedorozumění.
Překvapil mě zvyk, že Inuité mluví schválně ve skromnosti a jakési ironii. Třeba se chtějí pochlubit návštěvě, jak jsou pohostinní a kolik mají jídla, a místo toho řeknou: "Nechte maso, ať se vaří, stejně za nic nestojí! Stydím se za svůj dům, moje žena je neschopná!". Nebo často říkají: " Jsem jen ubohý Člověk."

Celkově se velká část knihy věnuje lovu potravy, maso se jí vařené, syrové, sušené, uleželé - shnilé (loví se mroži, tuleni, medvědi, zajíci, lišky, bělokuři, alkouni).

Muži si své budoucí manželky namlouvají dost drsným a agresivním způsobem a jak se na konci píše: " Ženy však mohou být takové, jaké ve skutečnosti jsou, jen s bílým mužem." (Tady nevím, jestli se to takto obecně dá úplně říct ).

Vždycky mě fascinuje sledovat národy, které žijí v souladu s přírodou mimo "vyspělou" civilizaci a vlastně jim to spojení s přírodou určitým způsobem závidím. Ale tady je to tedy vykoupeno drsným zacházením se ženami, velkou zimou a někdy krutými zvyky.

Zajímalo by mě, jaký je život v popisovaných oblastech dnes, hodně věcí se jistě za tu dobu změnilo.

Pokud rádi cestujete alespoň literárně do různých kultur, je to kniha pro Vás. Jak už jsem za začátku psala, ta hodnota je tam více informační než beletristická.

"Potíže k životu patří, a proto není vhodné někoho litovat, má pak ještě větší trápení. Když se ale potížím smějeme, zaleknou se!"

"Zuby smutku se rychle obrušují, a když uplyne nějaká doba, nezakusují se tak hluboko."

08.05.2024

Výborně napsanou reportážní knihu Šáhinšáh doporučuji všem, kdo se zajímají o Blízký východ.

Polský novinář Ryszard Kapuściński v ní poodhaluje dění v Íránu za vlády šáha Rezá Páhlavího, proč to vedlo k revoluci a proč získal oblibu ajatolláh Chomejní.

V knize je spousta zajímavých a detailních informací, autor dokáže umně popsat náladu národa i drobné nuance lidského chování. Moc se mi líbilo, jak byla reportáž zakončena.

Knížka byla poprvé vydána v roce 1982 pod názvem Na dvoře šáha šáhů. Absynt jí v roce 2017 vydal v novém kabátě, včetně poslední kapitoly, která v předchozím vydání chyběla. Na konci je i krátký rozhovor s překladatelem Dušanem Provazníkem, přítelem a spolucestovatelem Kapuścińského. Právě tento doslov mě ještě více nalákal na další absyntovku Fotbalová válka, kterou už mám déle na svém nekonečném seznamu.

"Člověk z davu se přestal bát - a to je právě začátek revoluce."

"Šáh si myslel, že klíčem k modernosti je město a průmysl, ale to byl omyl. Klíčem k modernosti je venkov."

"Právě v detailech lze ukázat všechno. V kapce je celý vesmír."

18.01.2024

Román Lesáci jsem si vybrala v rámci britského kola #klasikomilove a výběr to byl skvělý!

Román vyšel poprvé v roce 1887. Odehrává se v lesnaté krajině Malého Hintocku a okolí - obyvatelé Hintocku jsou přírodou izolováni od městského života.

Majetný dřevař Melbury má jedinou dceru, dopřál jí vzdělání, když se ale Grace do Hintocku vrátí, úplně tam nezapadá. Melbury jí sám domlouvá ženichy a snaží se to zařídit pro svou milovanou dceru co nejlépe, ale ne nadarmo se říká, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.

Příběh se nakonec docela zamotá a pro některé zúčastněné končí tragicky.

Hodně se řeší, že přednost má dělání věci "správných" a těch, které se "hodí", i když nás srdce táhne úplně jinam. Klíčové je, co by si řekli lidé. I když i tady je nakonec tato zvyklost částečně zbořena právě dramatickými důsledky tohoto přístupu.

Postavy byly skvěle vykreslené, příběh poutavý a napínavý, líbila se mi vyváženost mezi dramatem a krásnými popisy přírody. Doporučuju.

"I nejtrudomyslnější člověk se dá spíš potěšit než sklíčit. Specifická váha duše se vždy znovu ukáže menší než váha moře běd, do kterého je vrhána."

"Vedle ryzího charakteru vědomosti a vzdělání mají malou cenu."

"Noc, ta podivná bytost, jež ve čtyřech stěnách pudí k sebezpytování a podceňování, kdežto pod širým nebem zahání takové subjektivní úzkosti."

15.11.2023

Originální kniha australského autora, který hledá střípky z minulosti svých prarodičů, aby mohl oživit jejich příběh.

"Za několik generací budeme skoro všichni zapomenuti. Ti, kteří zapomenuti nebudou, nijak neovlivní, jak se na nás bude vzpomínat, na to, jací jsme byli. Nakonec možná budeme jen rekvizitami v něčím příběhu: součást zápletky, golem."

Bram Presser se vydal do Prahy hledat jakékoliv informace o své židovské rodině - protože si začal uvědomovat, že příběh svých prarodičů, kteří oba prošli holocaustem, nezná. Proto se chytal každé nitky, hledal dopisy, kontaktoval různé židovské instituce a dával dohromady mozaiku života svých předků.

Kniha se skládá z fakt i fikce, částí o Bramově hledání v současnosti a částí z minulosti v Praze, Terezíně a Osvětimi. Autor beletrizuje příběh rodiny své babičky, kde hraje prim silná prababička Františka Roubíčková a rodiny svého dědečka Jakuba, učitele židovských dětí.

Kniha je skvěle napsaná a všem, které tohle téma zajímá, můžu doporučit. Musím pochválit i krásné grafické zpracování.

"Je nebezpečné exhumovat někoho, koho jste měl rád. Nejdříve musíte odhrabat hlínu. Jenže ani pak, když sundáte víko rakve, není zaručené, že spatříte dobře známý obličej."

02.08.2023

Knížka pro pomalé čtení. I když má tahle krásná islandská novela jen 91 stran (včetně prázdných), četla jsem ji více než týden a doslova si šetřila stránky.

Velmi poetický text o osmdesátileté ženě, žijící v Reykjavíku, která rekapituluje svůj život. V dnešní době se cítí jako "dinosaurus ve vesmírné lodi" a bojí se, že bude senilní. Zároveň dumá nad tím, zda se v tomto věku ještě otevřít nové lásce a vztahu.

"Jakmile dosáhneme dokonalého rozhledu, růžici na vyhlídce někdo přesune. Čas protéká mezi prsty, chce, aby stejné věci byly neustále nové."

"Ačkoliv má spojení s celým širým světem, potřebuje klid, aby se dokázala soustředit, aby zachytila podstatu."

"Svět se kdysi zasmál její nevinnosti a podal jí úlomek zrcadla."

20.06.2023

Sbírka povídek slavného režiséra Emira Kusturici. Děj všech šesti povídek je zasazen do bývalé Jugoslávie. Spojovacím prvkem je chlapectví, dospívání, přerod chlapce v muže.

V několika povídkách se opakuje touha chlapce po otcově lásce. Ve čtyřech povídkách máme stejné hrdiny: kluka Alexu, jeho otce Braca a matku Azru.

Povídky mají nádech tragikomična, melancholie, touhy po lásce, často se objevují rodinné hádky. Všechny jsou zaobalené do balkánské atmosféry.

Trochu jiná než ostatní, je povídka V hadím objetí, tam mě obzvláště zaujala pasáž, kde krásná dívka přišívá ucho zamilovanému chlapci.

Celá sbírka má název podle poslední povídky: Cizinec v manželství, kde mladý Alexa přichází o iluze o svém otci a zjišťuje, že: " Člověk dospívá, když přistoupí na fakt, že lež může působit léčivěji než sama pravda."

Sbírku můžu určitě doporučit.

"Když slunce vychází a zapadá, má se mu člověk dívat do tváře."

"Jejich tváře prozrazovaly objevené tajemství - že pád se může stát opravdovým letem."

"Můj otec Braco Kalem neodpovídá postavou jugoslávskému standardu. Měří metr šedesát sedm, nosí čtyřcentimetrové podpatky a dává pozor, aby obleky, které si nechává šít, podpatky bezpečné překryly."

30.03.2023

Země těch druhých se odehrává v Maroku v letech 1947-1955. Skvělá kniha! Chvilku mi trvalo, než jsem si ji plně oblíbila, pak už se ale nedalo odtrhnout.

Autorka Leila Slimani rozehrála příběh manželství Francouzky Mathildy a Maročana Amina, kteří se usídlili na rozlehlém statku na marockém venkově za doby kolonizace Maroka Francií.

V příběhu se řeší spousta otázek - okupace, kolonizace, nacionalismus, napětí a nepokoje před vyhlášením nezávislosti, postavení žen v muslimské společnosti, kompromisy, přizpůsobování a neshody v manželství dvou kultur, svoboda, rodičovství, život v "zemi těch druhých".

Mathilda i Amin, oba velmi silní a houževnatí lidé, autorka je skvěle vykreslila - ať už to, co je spojovalo, tak zejména to, co je rozdělovalo.

"Každý, kdo se přistěhuje sem, do tohoto ztraceného města, to dělá z potřeby lhát, z potřeby vymyslet si nový životní příběh."

"Možnost volby přináší bolest a sužuje duši. Teď, když se rozhodla, teď když už nebylo cesty zpět, se cítila silná."

"My jsme jako ten tvůj strom, napůl citronovník a napůl pomerančovník. Nestojíme na žádné straně."

04.12.2022

Tahle knížka je jako pohlazení a myslím, že ke mně přišla ve správnou dobu :-) Jsou v ní autorovy příběhy, myšlenky, básně a ilustrace. Ve spoustě příběhů jsem si říkala, jak je to skvěle vystihnuté. Líbí se mi, že je knížka psaná laskavě. A má skvělou obálku!

10.07.2022

Syrová knížka. Hluboký, smutný, beznadějný a fantasticky napsaný příběh. Tommy Orange se právem dostal mezi finalisty Pulitzerovy ceny.
Román popisuje život potomků původních obyvatel v americkém Oaklandu. Setkáváme se s propletenými příběhy zhruba patnácti postav. Všechny řeší svou indiánskou identitu a neduhy velkoměsta jako zpřetrhané vztahy, závislost na alkoholu, drogách nebo moderních technologiích, nezaměstnanost. Život se s nikým z nich nemazlil. Všechny tyto postavy (některé z nich na fotkách dále) míří na indiánskou slavnost powwow, konající se poprvé právě v kalifornském Oaklandu.
Mezi řádky je vepsáno spoustu krásných myšlenek, jen ta beznaděj teče ze všech stran. Myslím, že tohle je přesně knížka, kterou si za pár let přečtu znovu. Taková ta, o které přemýšlím ještě několik týdnů po přečtení. Moc se mi líbily ilustrace. A nejvíce mě překvapilo, že název znamená něco jiného, než jsem si původně myslela.

02.06.2022