Ivule9 komentáře u knih

Hana má nejen velmi silný příběh, ale také precizní a obdivuhodné zpracování. Mě osobně nejvíce zaujalo vzájemné propletení postav a popisy prožívání samotné Hany. Dalším velkým plusem je, že paní Mornštajnová vycházela z reálných událostí, které se ve Valašském Meziříčí opravdu staly. Knihu také svému městu věnovala.

Pokud je ještě někdo, kdo knihu nečetl, doporučuju všema deseti. Ta citlivost, se kterou autorka příběh napsala, je opravdu krásná.

"Někdy si duši představuju jako homoli, bílou homoli, z jaké se odsekává cukr. S každou strašnou věcí, která se v životě přihodí, se kousek homole odloupne. A tak se zmenšuje a zmenšuje, až z ní jednoho dne nezbude vůbec nic. Moje duše už byla tou dobou hodně otlučená, ale stále ještě držela pohromadě. Toho dne, kdy se narodil můj syn, kterému jsem chtěla dát jméno Leo, se z homole ulomil tak velký kus, že se rozlomila ve dví."

46 12.01.2023

Už dlouho se mi nestalo, abych se u knížky smála nahlas. Ale Backman vložil Ovemu do úst tak skvělé hlášky, že tady to jinak nejde :-)

No, ale on to vlastně není veselý příběh. Naopak. Autor rozehrává velmi smutné téma o tom, jak se devětapadesátiletý osamělý a nabručený muž pokouší spáchat sebevraždu. Vrací nás také do jeho dětství a mládí pro pochopení Oveho náročné povahy. Ove je zkrátka takový ten nepříjemný dědek, kterému všechno vadí (zejména sousedi, úředníci, nejrůznější IT profese a celkově nová doba). Ale Backman na něj pohlíží tak hezkou optikou, že se Ove stal velmi brzo mým oblíbencem.

Důležitou roli tu hrají i značky aut, podle auta totiž Ove hned ví, s kým má tu čest.

Příběh má krásný konec a právě tady si myslím, že nejeden čtenář zamáčkne slzu. (Stejně jako já a to nejsem knižní plačka :-)

25 10.11.2022

Šikmý kostel je obdivuhodné dílo. Historie obyvatel Karvinska let 1894-1921 na základě skutečných událostí sepsaná do napínavého románu. Šikmý kostel bych doporučila k přečtení úplně všem.

Příběhem se prolíná těžký a upracovaný život havířů a jejich žen, každodennost plná uhelného prachu. Pro hlavní hrdiny Barboru, Julku, Ludwika i Barku si život přichystal spoustu těžkých zkoušek a my sledujeme, jak se s nimi postupně perou.

Objevují se i světlé okamžiky - přátelství, partnerská i rodičovská láska, i když vzhledem k okolnostem ne vždy šťastná. Nejvíce mě dostal příběh Barbory - dříve veselé ženy s milujícím manželem, jejíž život nabral po smrti manžela úplně jiný, strmý spád.

Líbilo se mi jak autorka všechny postavy vzájemně provázala a jakou formou nás seznamuje nejen s historií samotnou, ale hlavně s historií každodennosti - jak lidi žili, jak pracovali, jak vychovávali děti, jak se snažili jít za svým štěstím.

25 25.09.2022

Tohle byla jedna velká bláznivá krasojízda!

Moje pocity se během čtení dost měnily. Ze začátku mi to přišlo zajímavé, pak jsem dlouho nevěděla, kam autor míří, ale jakmile se v posledních částech knihy začalo všechno spojovat a mě začaly ty věci docházet (konečně :-) tak opravdu musím smeknout.

Hned po přečtení jsem si pouštěla i rozbor a je zajímavé, jak v tom může každý čtenář vidět trochu něco jiného. Bulgakov do románu naprosto famózně zakomponoval příběh Piláta Pontského a Ješuy Ha-Nocriho (Ježíše).

Je tady i poměrně netradičně znázorněný satan a to, že hranice mezi dobrem a zlem nemusí být vždy úplně jasná. Já v podstatě na tak malém prostoru ani nedokážu popsat, co vše je součástí příběhu, bylo by to nadlouho, a i tak je mi jasné, že některé věci se objeví až při opakovaném čtení.

Přiznávám, že některé pasáže mi přišly zdlouhavé a trochu mě nudily, ale celkové filozofické vyznění románu, jeho mnohovrstevnatost, způsob, jakým nám autor své myšlenky předal, je opravdu hodné obdivu. Něco, co je těžké zprostředkovat, to se musí zkrátka přečíst :-)

"Kdo říká, že na světě neexistuje pravá láska, věrná až za hrob? Ať tomu lháři vyříznou jeho proradný jazyk! Čtenáři, za mnou!"

"Nikdy o nic neproste! Nikdy, slyšíte, a zvlášť ne ty, kdo jsou mocnější než vy."

"Zbabělost je nesporně jednou z nejhorších lidských chyb. Tak to alespoň prohlašoval Ješua Ha-Nocri. Ne, filozofe, nesouhlasím: je to vůbec nejhorší lidská chyba!"

"Všecko dobře dopadne, na tom je založen svět."

17 11.02.2024

Tak tohle byla velká síla! Stařec a moře se mě hodně dotkl, celý ten boj včetně závěrečného smíření.

"Nedoufat je hloupost."

"Štěstí je něco, co přichází v mnoha podobách, a kdo je dokáže rozpoznat?"

Stařec věděl, že popluje daleko, nechal za sebou pach pevniny a vesloval do čisté ranní vůně oceánu."

17 08.03.2023

Ze začátku jsem si říkala, co na té knížce všichni mají, rozjezd byl takový zvláštní. Po nějaké době jsem to nadšení začala velmi dobře chápat. Po dočtení zařazuji Eleanor mezi své srdcovky, tj. nejoblíbenější knížky.

Svérázná a samotářská hlavní hrdinka Eleanor (30) se postupně prokousává obrovským traumatem z dětství. Cesta je to trnitá, ale všechno jde snáz, když na to člověk není sám. Líbilo se mi, že i takto vážné téma bylo chvílemi odlehčeno jemným a takovým "eleanorským" humorem.

Já jsem celou dobu Eleanor držela pěsti, ať to dobře dopadne. Ke konci navíc přišel zajímavý zvrat.

"Sledovat lidské námluvy je neuvěřitelná nuda. V říši zvířat se aspoň dočkáte krátké přehlídky pestrobarevného peří nebo dramatického násilí. Kam se na to pohazování vlasy a rádoby bouchání hrabou."

"Oblíbení jedinci se někdy musí smát věcem, které jim nepřipadají moc vtipné, dělat něco, co se jim úplně nechce, a navíc s lidmi, jejichž společnost je dvakrát netěší. To já nemusím."

"Když člověk musí, snese téměř cokoliv. A to je dobře i špatně."

16 10.03.2024

Sto roků samoty je geniální, originální, ale chvílemi i krutá a bizarní rodinná sága, kde sledujeme šest generací Buendíů v městečku Macondo, kde zažili nespavou nemoc, spojenou se ztrátou paměti, války mezi liberály a konzervativci, i několik let v kuse trvající déšť.
Já tenhle styl miluju, kdy jedna postava se zničehonic vznese do nebe a navždy zmizí i s prostěradly, které věšela, a další postava prosí Boha, aby vrátil alespoň ty prostěradla.
Stal se také inspirací pro další autory, píšící ve stylu magického realismu. Ze začátku jsem měla pocit velké podobnosti s Černým cukrem hlavně atmosférou a námětem pokladu.

Škoda, že jsem až ke konci objevila rodokmen Buendíových, ale i tak jsem si ho vypsala. Totiž všechny mužské postavy se jmenují Aureliano nebo José Arcadio, takže je lehké se v tom trochu ztratit. Pokud jste náhodou nečetli a máte rádi magický realismus stejně jako já, tak doporučuju všema deseti. Na poslední stránce jsem měla husí kůži...

16 07.02.2023

Literární prvotina francouzské režisérky a herečky Laetitie Colombani se stala ve Francii bestsellerem.

První hrdinka Smita, žijící ve vesnici ve státě Uttarpradéš v Indii v naprosto nuzných podmínkách, jako členka nejnižší kasty nedotknutelných. Její prací je sbírání exkrementů z latrín lidí ve vesnici z vyšší kasty, tento úděl zdědila po své matce a naprosto odmítá, aby takto pokračovala i její dcera. Její manžel zase chytá krysy. V našem kontextu nepochopitelné, v Indii v rámci pravidel nepsaného kastovního systému není z této situace cesty ven - možná v dalším životě. Smita přece jen riskuje svůj život a svému osudu se ze všech posledních sil snaží kvůli dceři vzepřít...

Druhá hrdinka Giulia žijící na Sicílii zase řeší rodinný problém, který spadl na její bedra a s pomocí muže, který jí jako zázrakem vstoupil do života, se snaží vzepřít krachu tradiční rodinné firmy...

Třetí hrdinka Sarah, rozvedená matka tří dětí, zároveň uznávaná advokátka, žijící v Kanadě. Sarah je jako robot, v kariéře naprosto precizní a úspěšná, ale na úkor toho, že už jí nezbývá žádný čas na vlastní děti a zažívá kvůli tomu obrovské pocity viny. Sarah ale vážně onemocní a její profesionální život se začne rozpadat jako domeček z karet...

V jednom momentu se životy všech žen spojí, i když se osobně nikdy nepotkají. Přiznám se, že jaké bude to spojení jsem tušila už od začátku a opravdu to tak bylo :-)

Knížka je skvěle napsaná, ať už žijete kdekoliv, můžete mít naloženo tak, že to sotva dovedete unést. I když přeci jen nejtěžší mi přišla situace Smity. Závěr plný naděje se mi moc líbil, to, že z každé, byť sebehorší situace, může být nějaké východisko. I když někdy musí člověk hodně riskovat, aby se věci pohnuly správným směrem.

"Mám ráda tu samotu, ten čas, kdy ruce kmitají a prsty tančí podivný balet. Píši příběh o copu a pletencích. Je to můj příběh. A přece mi nepatří."

16 08.12.2022

Krásná miniknížka s velkým poselstvím. Za pár minut přečtená, ale dojem zanechá nadlouho. Co dokáže velké odhodlání prostého člověka. Ukázky na dalších fotkách. Zdroje na internetu se rozcházejí, jestli se jedná o skutečný nebo smyšlený příběh.

15 02.06.2022

Z Vran je mi smutno. Což o to, autorka naprosto přesvědčivě a věrohodně vylíčila postavu dvanáctileté Báry (jejímž největším koníčkem bylo malování) i její pořádkem posedlé matky. Příběh střídal vždy pohled Báry a matky. S postupem času jsem zjistila, že matka Báru nikdy nepochopí a hlavně ani nechce pochopit a že si pořád bude mlít svou. Do toho nešťastný vztah Bářiných rodičů, kteří si veškerou frustraci vylívali právě na ní a k tomu neustálé srovnávání s její sestrou. Strašně smutný příběh, vlastně tak depresivní, že přes sílu příběhu nedokážu ocenit kvalitu jeho zpracování. Protože nejhorší na tom je, že se tyhle věci pořád dějou. A že Bára vlastně za celou dobu neudělala nic špatného. Vsuvky s vránami se mi líbily, dodávaly na poetičnosti.

14 05.08.2022

Trošku nečekaně a neplánovaně jsem si přečetla Malého prince. Postavičku Malého prince zná asi každý, pár obecně známých citátů z knihy možná taky. Já jsem ale úplně celý příběh vlastně doposud neznala...

Krátké a krásné vyprávění o tom, jak dospěláci zapomínají na čistou radost, protože řeší samé "důležité" věci, berou se příliš vážně a na všechno potřebují čísla.

Malý princ putuje po planetkách, kde se potkává s různými typy lidí a krátce s nimi promlouvá. Potom se objeví na Zemi, kde se v poušti potkává s vypravěčem knihy. Ten vypráví, co vše si od Malého prince pamatuje a co se od něj naučil.

Mě to přijde určitě jako pohádka pro dospělé, spíše než pro děti. Příběh, který si můžete pročítat a připomínat v různých etapách života a nezapomínat na to zvídavé dítě v nás. Právě linka dítě - dospělý ve mě zarezonovala nejvíc, protože sama vidím, jak je to s náma dospělákama občas těžké :-))) (i když ani já nedávám na čísla důraz, stejně jako Malý princ :-)

"Vidíme dobře jen srdcem."

"Jen děti vědí, co hledají."

"Je mnohem těžší soudit dám sebe než jiné. Jestli se ti to podaří, budeš opravdu moudrý."

I když jsem knihu znala z vyprávění, stejně mě překvapilo, jaký je to bizár! Každopádně autorka rozhovory zpracovala skvěle a dobře pokládala otázky. Kdo nečetl, určitě doporučuju.

"Jak člověka v KLDR každý kontroluje, měla jsem strach. Myslela jsem si, že strana dokáže kontrolovat myšlenky..."

"Když se chcete ostříhat, tak byste měli do oficiálního kadeřnictví, kde si z katalogu vyberete stranou povolený účes. Jsou přesně daná pravidla, jak a v jaké délce mají být vlasy zastřižené."

11 07.05.2023

Intimní novela napsaná s velkou empatií a lehkou rukou. Autor na příběhu ukazuje, že druhý si naše slova a činy může vyložit úplně jinak, než jak je skutečně myslíme a také že do hlavy nevidíme ani nejbližšímu člověku. Kvůli nedorozumění a nesdělení pravdivých pocitů se příběh stočí trochu jinam, než bychom asi čekali. Líbilo se mi i závěrečné Edwardovo bilancování - některé věci se po tolika letech mohou jevit jinak.

11 14.01.2023

Tohle je úplná pecka! Dávám 5 hvězdiček bez jediné výtky. Vykreslení života v 50. letech v chudší čtvrti v italské Neapoli. Přátelství, přetahování, pletichaření, nadbíhání, hrdost, soupeření. Od první stránky jsem byla vtažená do děje a barvitě si představovala všechny postavy.
Sledujeme vznik a dynamiku zajímavého přátelství dvou hrdinek Liny a Eleny v době jejich dětství a dospívání, jejich rodiny, sousedy a dramatický mikrokosmos jejich čtvrti, kde každý musí nějakým způsobem taktizovat, aby si zachránil krk.
Styl psaní tajemné Ferrante mi hodně sedl, popisy, jazyk a abych to zkrátila, prostě všechno :-)

11 03.01.2023

Plechárna je moje oblíbená knížka. I když se tam vlastně nic moc nestane, ten příběh má boží atmosféru. Byla napsán už v roce 1945 a autor v něm (pro mě) fascinujícím způsobem zachycuje mikrokosmos jedné kalifornské ulice. Popisuje všední život Macka a mládenců, kamarádů, kteří žijí v Grandlehárně, boudě, ve které bývala dřív rybí moučka. Je tady taky Li Čong, majitel malého obchůdku, ve kterém najdete všechno od vepřových kotlet až po hedvábné kimono. Mack a mládenci často s Li Čongem smlouvají, protože jsou věčně bez peněz. Zásadní postavou je Doktor. Všemi respektovaný vědec, který zkoumá mořské živočichy a Mack a mládenci pro něj občas sbírají žáby. V ulici Na Plechárně je taky rybí konzervárna, podnik paní Dory a spousta dalších menších postav, které doplňují kolorit celého příběhu.
"Jak zachytit tu báseň, ten smrad, ten randál, to skřípění, ten záchvěv světla, útržek hudby, tu sílu zvyku a sen, aby z nich život nevyprchal? "
V té knížce je jemnost i syrovost. Vzhledem k tomu, že se vyprávění často točí kolem sběru živočichů pro výzkumný ústav, ne každý bude nadšeným čtenářem. John Steinbeck dostal za svoje dílo v roce 1962 Nobelovu cenu

11 02.06.2022

Smrt přichází na prohlídku jsem si koupila před více než rokem a letos se mi hezky hodila do výzvy @databazeknih jako kniha napsaná dvěma autory.

Byla to příjemná návštěva do jiného žánru, detektivky téměř nečtu. Takže ani pachatele jsem neuhodla :-)

Komisař Peter Vinston mi sedl hned od začátku, stejně jako vyšetřovatelka Tove Espingová. Bavilo mě prostředí švédského venkova, jemný humor, i zamotání celého příběhu, který měl pro mě hodně překvapivé vyústění. Spoustu postav mělo motiv.

"Nad tím vším se vznášela vůně kávy, dezinfekce a pomalé byrokracie."

"Tak šťastný nebyl už dlouho. Byla to radost starého loveckého psa, který zavětřil stopu?"

"Případ byl jedno velké puzzle, Ravensburger s 5000 dílky, které mu někdo vysypal do klína, vzal si krabici s sebou a odešel."

10 15.11.2023

Krásné.

"Pokud by bylo v sázce všechno, čím jste, kvůli komu byste byli ochotní se toho vzdát?"

"Věci mají jen cenu založenou na očekávání a já s nimi obchoduju. Jediná hodnota na světě je čas."

"Vždycky ses oblíbených věcí dotýkal tak, jako by jim tlouklo srdce. Na tom baru ti záleží, tohle město zbožňuješ. Zbožňuješ lidi, domy a noc snášející se nad Öresundem. Dokonce i vítr a ten náš zoufalý fotbalový klub. Tohle město bylo vždycky tvoje způsobem, jakým mě nikdy nepatřilo, tys nikdy nehledal lepší život, od samého začátku jsi byl na správném místě."

10 30.12.2022

Gentleman v Moskvě je přesně taková ta vyšperkovaná kniha, kde každý detail má své opodstatnění a sebemenší odbočka nabyde významu třeba o 200 stran dále.

Kniha, kde padá pomeranč přes celý odstavec a pořád to ani na chvilku nenudí. :-)

Hrabě Alexandr Iljič Rostov byl v roce 1922 odsouzen k doživotnímu domácímu vězení v moskevském hotelu Metropol. V průběhu 470 stran sledujeme 30 let Alexandrova života uvnitř hotelu, zatímco za jeho okny probíhají ruské dějiny.

Hrabě je rozhodně inspirativní postavou a ze svého pobytu v Metropolu vykřesá to nejlepší.

A konec? Tak ten byl dokonalý! :-)

9 23.04.2024

Satira, jejíž konec mě pobavil. Věřím, že právě až na divadle dostane tu pravou šťávu. Četla jsem si i doslov, kde jsem se dozvěděla pozadí vzniku hry, tehdejší recenze a rozdělení společnosti. Zajímavé informace, třeba že car Mikuláš při premiéře hry v její polovině odešel. Gogol totiž Revizorem píchl do vosího hnízda.

"Koho mají oběsit, ten se neutopí."

"V Revizorovi jsem se rozhodl sebrat pod jednu střechu všechno, co je v Rusku hloupé, všechny nespravedlnosti, které jsem tehdy znal, a které se odehrávají právě tam, kde se od člověka nejvíce ze všeho požaduje spravedlivost, a zároveň se tomu všemu zasmát."

9 29.10.2023

Narine Abgarjanová má dar nejen vyprávět příběhy z Arménie, od kterých se nebudete moct odtrhnout, ale také těm příběhům píše skvělé konce.

Po přečtení její další knihy mám v sobě tolik dojmů, že si to celé bude asi chvilku sedat. A vlastně mám chuť začít číst zase od začátku, nejen proto, že mě to bavilo, ale těch zvratů, postav a informací bylo hodně, tak aby se to lépe utříbilo.

Začínáme na pohřbu Simona - místního donchuána a kolem rakve sedí manželka, čtyři milenky, příbuzní a sousedé. Tahle scéna byla skvělá a smála jsem se nahlas. Jak kniha pokračovala, získávala vážnější tón. Každá z milenek měla svou část o tom, jak jim Simon změnil jejich často až neskutečně krutý život a dozvíme se, jak to bylo s manželkou Melánií. Musím říct, že takto zajímavě a laskavě zpracovanou nevěru, jsem ještě nečetla.

Stejně jako ve Třech jablcích, i tady je skvěle vykreslená atmosféra arménské společnosti (v Jablcích venkov, tady maloměsto), plná nejrůznějších pověr, sousedské výpomoci i nekonečných drbů (a také arménského jídla).

Zajímavou postavou byla Šilhavá Vardanuš, která se mírně proplétala v osudech žen.

Jablka mě dostala asi o fous více, ale Čtyři ženy a jeden pohřeb jim určitě šlapou na paty.

"Vše dělala v naprostém mlčení, protože ten, kdo roznáší maso obětního zvířete, nesmí promluvit ani slovo, aby znovu nerozhněval osud."

"Když si pratchán přidával, neopominul prohodit, že podzimní kopřivy jsou vždycky lepší než jarní. Proč?
Chtějí se před smrtí ještě nadechnout, dcerko, a tak se snaží. Jako my s dědečkem."

"A láska je, jak známo, polovina, ne-li většina úspěchu jakéhokoli díla."

9 30.09.2023