ivetka859
komentáře u knih
Sběratel sněhu
Jan Štifter
Zpočátku se mi to četlo blbě - tři dějové linky na přeskáčku a autor mi přišel theatrálně dramatický, až póza, jo, a navíc pochmurný jako prase. Po pár desítkách stran se člověk chytne, je to lepší a lepší.
Nejlepší jsou ty části, kde se odkrývají souvislosti, společné otázky, linky mezi příběhy a člověka to nutí měnit úhel pohledu na postavy a jejich životy. Budilo to ve mně dojem, že závěr bude velký terno - a přišlo zklamání.
Ve výsledku jsem ráda, že jsem z české tvorby přečetla něco jinačího, že jsem se seznámila se stylem J. Š., vlastně zpola to bylo super, zčásti čtivý, zajímavý. Ale nemám asi motivaci brát do rukou jeho další knížky.
Před povodní
Anna Bolavá (p)
Když jsem knížku brala do rukou, neměla jsem tušení, do čeho jdu, ale teď můžu říct, že to rozhodně není můj šálek čaje.
Přítomný čas vyprávění se četl spíš krkolomně, děj jsem musela vyšťourávat v tuně popisů a metafor, a když už jsem se konečně ve čtvrtině knihy začala chytat, o co vlastně jde, přišlo zklamání, že nic veselého čekat nemám. A to ani coulem.
Sebrat klacek
Petr Borkovec
P. B. Sebral klacek a začal mě s ním šťouchat do žeber. Vyšťoural že mě zvídavost, vzpomínání, poťouchlost, masochismus číst dál a dál. Usínala jsem s ním, zdálo se mi o něm, probouzela jsem se s ním. Jo, a jezdili jsme spolu tramvají.
Četlo se to moc hezky, i když si ze mě často dělal srandu a já mu to baštila i s navijákem.
Chtěla bych taky znát tolik slov a názvů. A taky bych chtěla jít do Café Fra a číst víc poezie. A chtěla bych číst další a další stránky, i když vlastně myslím, že takhle toho vlastně bylo tak akorát - od všeho něco.
Obrazy, dojmy, vzpomínky. Hodně mě to probudilo k životu.
Ohlas písní českých
František Ladislav Čelakovský
Nejdřív jsem přečetla Tomana a lesní pannu a první reakce byla "Cože? To je všechno, nic navíc? Tohle je dneska celá jedna otázka na maturitu??" Ale přátelé, ono to chce kontext!
Když víte, že Písně jsou součástí národního obrození, že šlo o snahu po více než 200 letech germanizace a topení se v oceánu monarchie vnést do naší společnosti kus češství, když zjistíte, že Čelakovský se věnoval svým širokým dílem především popularizaci českého jazyka, protože jazyk, to je jeden z prostředků národní identity, pak si uvědomíte, jak potřebné a jak promyšlené tyhle písně jsou. Jsou melodické, líbivé, nenáročné, nemusíte nic hledat mezi řádky.... Jde o to, aby se vám písně dobře četly, aby vás potěšily, abyste zjistili, že čeština je zpěvná a jednoduchá; F. L. Čelakovský předložil lidem češtinu na zlatém podnose. Geniální! Některé písně prý dokonce zlidověly.
Tahle poezie se dá přečíst na jeden zátah stejně jako dávkovaně před spaním na uklidnění. Prostě plyne. A mně se moc líbila.
Až přijde noc
Favel Parrett
Trvalo mi hodně stránek, než jsem se chytla. Chyběl mi kontext, chybělo mi pojítko mezi dvěma linkami příběhu, chyběla mi časová osa mezi dvoustrannými kapitolami. Byla jsem říčná z těch krátkých a jednoslovných vět, které
mi vlastně nic neříkaly. Trvalo mi to třetinu knihy, než jsem se dočetla, že zápisky z lodi vypráví Bo a to je ten muž, co jednou přišel k rodině Isly.
Pak to najednou celé krásně plynulo a bylo něžné a hezké a uklidňující, tak jako asi Nella Dan. U spousty příběhů jsem cítila porozumění a byly mi jakoby známé.
Teď když vím, že jednotlivé kapitolky jsou korálky vzpomínek z dětství, že nemám čekat žádné drama, ale jenom to nechat plynout jako moře, určitě by se mi knížka četla dobře už od začátku.
Na druhou stranu mě neláká číst tuhle knížku znova. Je taková hezky zvláštní, je vám s ní dobře, ale nedrží vás.
O rodičích a dětech
Emil Hakl (p)
Vracím se k téhle knížce už po několikáté za posledních 10 let. Je to příjemná jednohubka, umí být o milém vyprávění, o humoru, o pochopení a pokoře, o vztazích... Čte se velmi příjemně a rychle.
Vždycky si přečtení říkám, že musím zavolat babi a nechat si vyprávět.
Kráska a zvíře
František Hrubín
Knžka, co má duši. Bylo pohlazení jí číst, je krásná a vznešená, i s ilustracemi.
Úsměv klauna
Jan Werich
Je to krásné, ale není to jaksi moje. Jan Werich je ikona, s jeho jménem si představím i a hlavně jeho přednes, jeho slovní zásobu, slovosled, a to je pohlazení. Ale tahle knížka potřebovala až moc úsilí za to pohlazení ve třetí a čtvrté části. Možná jsem měla špatná očekávání a měla z toho vykřesat víc hloubky. Jenomže od Wericha já prostě sosám něco jiného.
Ze čtyř částí mě samozřejmě nejvíc hladily pohádky. Pak povídky. Zážitky z cest mi připomínaly Čapkovo Cesty Evropou. Je to spíš otázka pojetí cestopisu jako takového. Dnešní čtenář porovnává svou znalost zemí s autorovým zážitkem, dříve tohle byl právě ten zdroj oné znalosti. Klauni pro mě jsou úctou k řemeslu, ale odbornosti bylo moc.
Srdcový král
Hanna Krall
Neměla jsem pocit, že čtu prokleté reportéry, ale hodně za vlasy přitaženou beletrii. Ponurý příběh polské Židovky je tak moc plný šťastných náhod, až není moc uvěřitelný. Občas jsem si vzpomněla na Pianistu.
Styl věhlasné autorky je minimalistický, strohý, ale výstižný. Působí trochu jako poznámky v úkolníčku. V doslovu její práci označili za "dokumentární báji", trefné.
Zpočátku jsem se nemohla v té strohosti a množství neobvyklých jmen zorientovat. Vždycky pak přemýšlím, jestli si začátek přečíst znovu.
Hlavní hrdinka, ať už používala jakékoli jméno, napůl působila jako žena s pohnutou historií, napůl jako bezhlavá fanatička. Nicméně přes ty všechny těžkosti čtení mi dala knížka nové myšlenky k tématu lidských vztahů v těžké době.
Dvojí život Heleny Grahamové
Anne Brontë
Tohle byl můj nedočtený rest z knihovny. Nadšeně jsem si knížku koupila v antikvariátu, a pak se jí asi 3 roky vyhýbala kvůli nesympatické obálce. Ani jsem si pak už nebyla jistá, o jaký žánr se jedná.
Netušila jsem, že to bude čistá romantika, a tak mě začátek i docela bavil a zorientovala jsem se v ději na moje poměry docela rychle. Vzpomínala jsem na četbu Ch. Dickense - stejná doba, stejné prvky, všechny ty ctnosti a vyznání mysli. A i čtivé to bylo. Večer jsem kvůli tomu chodila spát později, než bych potřebovala.
Jenom kdyby to nebyla romance... Prostě drásání se v utrpení a věčné "ó ano, ó né", to prostě není žánr, který by mě naplňoval.
Dům u kanálu
Agatha Christie
Číst od A. Ch. příběh, který není o Poirotovi, je pro mě pořád ještě trochu zvláštní a většinou od takové knížky nemám velká očekávání. A zatím mě to, možná proto, vždycky mile překvapilo.
Tommy a Pentlička působí od začátku jako dost akční pár - hotoví Neo a Trinity své poválečné doby. Tím spíš jsem nevěděla, kam se děj vyvine. A v tom byla možná největší síla - matení čtenáře skrze střídání malých a velkých dějů, kauz, událostí a střípků.
Na 200 stran se toho vešlo přehršel. A opět přišlo pár momentů, kdy jsem se ztrácela v záplavě informací. A ačkoli v ději figurovalo dost párů a romancí, neměla jsem na konci povit nějaké americké přeslazenosti, jako třeba ve Zkoušce neviny ad.
Za mě jedna ze skvělých autorčiných knih.
Krotitel splašených myšlenek
Karel Šíp
Druhá knížka od K. Š., opět dárek pro babičku. V porovnání o kus horší, jak tématy, tak vyjadřováním. Měla jsem pocit, že najednou je tu velká snaha šokovat, možná to způsobuje silná konzervativnost vůči velkým sociálním tématům, ať už víře, pohlaví, anglicismům apod. Jak kdyby se z českého baviče několika dekád stával zapšklý dědek.
Ale ať nekřivdím, jsou tu i kapitoly o textařině a muzikantech v českém rybníčku, ty jsou takovým milým vyprávěním z dob mládí, ty se mi líbily.
Na nějakou další Šípovu knížku ale nalákaná nejsem.
Ostrov ztracených vzpomínek
Jóko Ogawa
Byla to moje první japonská literatura a ten styl přesně odpovídal mým představám. Jako když plyne voda. Voda plynula a já se skoro celou knížku neuměla zorientovat, kam to směřuje. Až ten konec!
Nesu si z ní i pro mě aktuální poselství - nezakrnět.
Trochu mi v některých slovech vadil překlad - byly to pěsti na oko. A taky některé posloupnosti nedávaly smysl, autorka si ohýbala detaily, kam se jí zrovna hodilo.
Dál mě to nenakoplo, ale brouka v hlavě k tématu mám. A líbil se mi děda, i když to s ním bylo předvídatelné.
Pobělohorské elegie
Václav Beneš Třebízský
Primitivně řečeno - takový Jirásek. Četla jsem výtisk z roku 1911, jazyk je tedy starý, vznosný, obrozenecký, ale člověk se i na takovou notu naladí.
Na rozdíl od Starých pověstí českých zde autor vypráví příběhy malých lidí, byť na pozadí velkých událostí. Doba po Bílé hoře znamenala odliv obyvatel, nastolení pouze katolické víry a potlačení češství na úkor Habsburků. V. B. Třebízský tedy vzal velmi národně-obrozenecké téma, když vypráví o hrdinech, kteří drželi hlavu vztyčenou.
Čtenářsky i literárně to bylo velmi obohacující čtení, i když jsem přečetla zatím jen část knížky. Třeba zase budu pokračovat, teď už vím, že se takového čtení netřeba bát a i jeden příběh za to stojí.
451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
Je zajímavé, že mě zatím neoslovilo žádné sci-fi ( teda až na Scanner darkly před 15lety) a 451°F není výjimkou.
Ta myšlenka, jednotlivé postavy, nastínění emocí, svět technologií, který autor vytvořil před 70lety, pointy totalitního režimu... všechny tyhle věci byly vlastně skvělé a zaujaly mě. Ale jako celek to záhadným způsobem prostě zdaleka nefungovalo.
Co zachránilo dojem a zážitek ze čtení, byl doslov k novému českému vydání, ale o tom přece kvalita knížky není.
Je to položka klasické literatury, která má svojí sílu, ale mně k srdci nepřirostla.
Probudím se na Šibuji
Anna Cima
N2co tak chytlavého, čtivého a s neotřelým námětem jsem už dlouho nečetla! Bála jsem se, že půjde o další uměle zpropagovanou českou novotu, ale dopadlo to nad očekávání.
Někdo mě varoval, že začátek je zamotaný a špatně se v něm orientuje, ale opak je pravdou - nikdy jsem nečetla tak srozumitelný přechod mezi dvěma realitami.
Opět mě zairitovala milostná linka, nevím, co to se mnou je. Ale když jsem byla ve 2/3 knížky, Viktor Klíma mi přišel jako autorčin laciný přešlap.
Četlo se to svižně a bylo mi s knížkou moc dobře. Zároveň se mi líbilo to lehké kulturní obohacení, které mi nabídla.
Život na míru
Marek Rabij
Vlastně nevím, co si odnést, protože sám autor několikrát zmiňuje, že není řešením vzít tamním lidem práci - přestat kupovat oblečení šité v Bangladéši. Řešení by mělo přijít od velkých zadavatelů zakázek, anebo od státního zřízení, ale o tom a dalších geografických údajích se autor vůbec nezmiňuje - to mi přišlo škoda.
A tak knížka slouží spíš jako soubor životních příběhů a osudů z druhého konce světa. Aby si člověk uvědomil, že se má vlastně dobře (tuhle frázi/srovnání nesnáším).
Asi jsem čekala větší rozsah, když jde o knižní vydání novinařiny, hlubší a bytelnější faktografii. Ale jakožto zpopularizování problému je to skvělý počin.
Robinsonka
Marie Majerová
Tuhle knížku jsem si chtěla přečíst hlavně pro doplnění přehledu, jak vypadala povinná četba pro generaci nade mnou. A když jsem jí našla v knihobudce, tak jsem po ní bez tlaku sáhla. A stejně tak bez tlaku jsem jí tam před koncem dovolené odložila, ačkoli jsem nestihla přečíst posledních 30 stran.
Je to čtení pro dopívající, ale jazykem vlastně dost vznešené a krkolomné. Každým coulem je knížka silně prorežimní, Marie Majerová je kapitolou sama o sobě. Nechybí výrazy jako pokroková a reformovaná instituce, stejně tak chápání ženy jako tvůrce domácnosti pro pracující lid je v dnešní době úsměvná, úcta především k práci, apod...
Autorka byla prodloužená ruka strany, takže řekněme, že jako spisovatelka a novinářka své doby (a režimu) odvedla dobrou práci.
Tchaj-pan
James Clavell
Ačkoli je těch 750 stran asi nejvíc, co jsem za svoje čtenářství absolvovala, ani jednou jsem se nenudila, nepotřebovala kontrolovat, kolik mi ještě zbývá nebo nechtěla přeskakovat. Tak skvěle čtivý, srozumitelný a napínavý román člověk jen tak nepozná.
Autor vedl děj na vícero frontách, vždy napínavě, držel osobitost a výrazné charaktery postav. I přes jazykovou bariéru člověk chápal každou zápletku díky kontextu a vysvětlivkám.
Dějiny tu nepíší panovníci, ale obchodníci, tedy běžný lid. I proto je asi tenhle román o Hongkongu na začátku 19.století tak poutavý.
Tajemství Viléma Storitze
Jules Verne
(SPOILER) Je to pohádka s velkou dávkou dramatičnosti, napětí a zášti. Vážnost dodává ději i doba samotného příběhu a akurátnost Verneova jazyka, jeho zevrubné popisné pasáže i smysl pro detail.
Byť se jedná o román z přelomu 19. a 20.století, našly by se i některé otázky přenosné do dnešní doby - napr. jak se změní společnost, pokud lidé přijdou o svoje soukromí, pokud budou žít s pocitem, že je může kdykoli někdo sledovat?
Také mě zaujal cit pro město a jeho tradice, vnímání svého okolí s pýchou a poznáním.
Spousta komentářů knížkum odsuzuje jako chabý pokus o detektivku, jako nejslabší Verneovku nebo jako primitivní počin, v němž výsledek znáte hned v úvodu. Mně se ale jako příjemná oddychovka líbila. Krátké kapitoly, bohatý slovník a pro tu dobu velmi zajímavá zápletka.