ichinose komentáře u knih

Po celou dobu mě netečnost a neuvěřitelná absence citů Mersaultových přímo dráždila a vyvolávala ve mě pocit znechucení. Proplouvá odevzdaně životem, proplouvá nedotknutelný a nedotčený. I já sama jsem se stávala mělkou a cynickou. Četla jsem s pocitem, že žádného tak opravdově prázdného člověka jsem v žádném literárním díle nepotkala. Žádné známky gradování, žádné varování před závěrečným výbuchem. A právě proto na mne tak zapůsobil závěr, právě proto jsem dlouho po dočtení jen upřeně hypnotizovala naprosto prázdnou zeď přede mnou. Výborné.
Hlavní a jedinou jistotou v životě každého člověka je smrt.

13 21.05.2012

Vynikající, vynikající a ještě jednou, vynikající. Miluji styl a prostředí Murakamiho knih. Ta jejich syrovost, špína Tokijských ulic a nočních klubů, páchnoucí zákoutí, utajované a potlačené sexuální choutky. Chcete-li se opravdu ponořit do Tokia po setmění a pocítit jeho atmosféru, vřele doporučuji.

11 30.11.-0001

O autorovi jsem předtím ani neslyšela, tato kniha byla zapůjčena v rámci mých výletů "knihovna naslepo". Detektivní žánr jsem si ovšem vybrala záměrně, jelikož jsem chtěla, aby mě konečně nějaké dílo přesvědčilo, že i detektivky mohou mít literární kvality. Oddanost podezřelého X nevyniká vynikajícími slovními obraty, složitě postavenými větami či výjimečně širokou škálou použitých slov. Naopak dílo je vyzdvihováno jednoduchým stylem, který dokáže skvěle podtrhnout komplikovanost příběhu a konečně i podstatu samotného detektivního žánru a tou je zločin, psychologická hra mezi postavami či důkazy, které musí být získány. Tady je to zvládnuto dokonale. Prostý popisný styl připomíná matematický vzorec, kterým se Higashino rozhodl řešit otázku hloubky lidských emocí a vůle obětovat se pro lidi, jichž milujeme. Nechci spoilerovat, proto jen doporučím všem, kteří jako já na detektivky zanevřeli.

8 12.03.2014

Podle mne skvělý příběh, který jsem si, navzdory mým zvyklostem, vychutnala pěkně kousek po kousku. Ani chviličku nenudil, Wells se vyhnul přehnaně dlouhému popisování okolí a myšlenkových pochodů.
Tady je právě ukázka absolutní zbytečnosti schopnosti být neviditelný. V lidech je odjakživa zakódován strach z neznámého. Proč se většina z nás bojí tmy, i když tma sama o sobě není ničím nebezpečným? Protože nevíme, odkud očekávat potenciální útok. Stejně tak je tomu s neviditelným člověkem. Když se lidé o Griffinovi dozvěděli, přirozená reakce byla obrana a poté útok. I kdyby byl Griffin jiné povahy a charakteru, kdyby lépe zvládal své stavy amoku, stejně by pravděpodobně jeho příběh skončil tak, jak skončil.
Výborná kniha, byla od pana Wellse první a rozhodně ne poslední, kterou jsem si přečetla. :)

8 19.01.2012

Na tuto knihu jsem se chystala už hodně dlouhou dobu a udělala jsem dobře, že jsem jí neotevřela už tehdy. Na některá díla člověk musí dozrát, aby mohl plně pochopit a uvědomit si veškeré okolnosti, které dovedly svět do stavu který v knize tak mistrně a uvěřitelně McCarthy popisuje. Cesta od McCarthyho je dokonalým vylíčením postapokalyptického světa a popřením těch, kteří tvrdí, že by lidstvo mohlo apokalypsu přežít stmelením a spojením sil. Popírá, že by lidé mohli přežít, kdyby se navrátili k metodám používaným před technologickými objevy, protože člověk toho už není schopen. Civilizace je natolik "vyspělá", že absolutně ztratila schopnost přežít bez výdobytků moderních technologií. McCarthy nám zde předkládá pokrm sestavený z lidské krutosti a bestiality, ale také snahy vydržet, jít vpřed a věřit v oheň, který si neseme v sobě tak dlouho, dokud ho nemůžeme předat dál.

7 03.06.2013

1Q84 je složitá kniha propletená sama do sebe s takovou dokonalou lehkostí, až je to zarážející. Tengo a Aomame jako dva ostrovy. Jako dva paralelní světy. Jako překrývající se reality, které se zároveň nikdy nepotkají. Hodnotit můžu až po přečtení třetí knihy a věřím, že do doby, než se mi dostane do rukou, budu mezi prsty přelévat příběh, který v této knize Murakami rozběhl. Budu tkát kukly ze vzduchu a až nastane čas, prohlédnu dál..

Jen jedna věc, která je u předpokládaného bestselleru zarážející: korektura. Nebojím se použít slovo zprasená. Nebojím se říct, že až jedna pětina stránek obsahuje alespoň jednu chybu, kterou objevíte, i když se na ní nesoustředíte a tím pádem je chyba rozptylující. Odpoutává od čtení a od příběhu. Doufám, že na třetí knize si už dají na korekturu pozor.

7 22.01.2013

Navzdory občasné zdlouhavosti a nutkání přeskočit několik stránek jsem si užívala pomalu plynoucí harmonii slov, kterou pan Nabokov využil. Ani v nejmenším nelituji, že jsem po knize sáhla a rozběhla se do příběhu putování, falše, zoufalství a bezmezné posedlosti. Humbert (Hamburg, Himler, ...), ztracený ve své vlastní vášni, ve svém sídle obklopeném nymfičkami z nichž každá bude a je Lolitou. Lolita, dívka na cestě bez konce, bez naděje na útěk, v knize i ke čtenáři odtažitá a bez kapky citu. Vladimir Nabokov zde rozehrál partii, ve které je poražený vítězem a vítěz poraženým. Partii člověka zmučeného svou neukojitelnou vášní a dívky, využívající a uvědomující si svou moc. Výborné.

7 15.11.2012

Jako veškerá tvorba vynikajícího Stefana Zweiga se mi i jeho jediná románová fikce vryla pod kůži a zalezla za nehty. Nemůžeme se na hlavního hrdinu dívat jako na zbabělce, zatraceného vlastní myslí. Můžeme na něj pohlížet jako na zničeného člověka, zničeného svým vlastním strachem z neznámého. Strachem z nejistoty. Strachem z ublížení druhým. Zweigovo pojetí všech postav je jako obvykle citlivé a plné porozumění. Nemůžeme se vyhnout chybám, ale jsou naší součástí po celý zbytek života."A tak když po prvním jednání začala klesat opona, sklonil jsem v krátké chvíli, než se rozsvítilo světlo, rychle hlavu a utekl prostřední uličkou - a myslím dost rychle, že mě nemohl vidět, že mě nemohl poznat. Ale od oné chvíle opět vím: žádná vina není zapomenuta, pokud o ní ví svědomí."

7 10.10.2012

Jelikož jsem jako prvního nesehnala Musashiho, pustila jsem se do tohoto příběhu. Ačkoli jsem místy téměř usínala, protože jsem často četla až do absolutního odpadnutí, kniha mi podala informace o jedné hodně důležité kapitole japonských dějin - období, kdy několik významných mužů v podstatě sjednotilo Japonsko. Nezdá se vám, že si zapamatujete více informací o reálných událostech, když o nich čtete v beletristické podobě?

Ačkoli jsem na Taiko místy dostávala vztek, chtěla ji vrátit do knihovny, schovat pod postel nebo někam dozadu do skříně, dočetla jsem. Spokojená. Velice spokojená. A na druhou stranu jsem chtěla, aby příběh měl tak ještě alespoň o sto stránek více. :)

7 26.01.2012

Opravdu nestíhám žasnout nad rozmanitostí a barvitostí prostředí, které Arthur C. Clarke v tomto příběhu popisuje. Bylo to mé první setkání s jeho tvorbou a musím říct, že jsem byla nad očekávání spokojená. I když sci-fi není mým šálkem dobrého japonského čaje (to víte, já raději fantasy :) ), tenhle příběh jsem si vyloženě užila. A i když mi chvilku trvalo, než jsem si po všech těch historických a filozofických románech zvykla na tento žánr, rozhodně se k nějaké knize od Clarka ještě vrátím. :)

7 22.07.2011

Nikdy se mi beat generation nedostala pod kůži. Kerouacův román Na cestě mi připadal zbytečně zdlouhavý a ani další autoři mně nezaujali natolik, že bych jejich dílo hltala pořád a pořád dokola. Ginsberg neomrzí. Ginsberg uchvátí svou přímočarostí a přirozenou vulgaritou, která v jeho podání působí jako vrchol vytříbené mluvy. Ginsberg zpívá. Ginsberg huláká. Ginsberg žije. Žije ve svých básních, které neustále naléhavě tepají a dožadují se, aby byly vnímány. Ginsberg nezastírá.

Půjčila jsem si více souborných vydání Ginsbergových básní, ale toto mi připadalo nejucelenější a nejpřehlednější z nich. Pomocí skvělého chronologického zařazení básní můžete vnímat vývoj Ginsbergova stylu a způsobu vyjadřování. Od mladistvého buřičství až po básně, ze kterých je cítit Ginsbergovo smíření se smrtí a i jakási pýcha, kterou pociťuje nad způsobem, kterým žil.

6 18.06.2013

Neónová bible mne dostala především svou přímočarostí a prostým popisováním viděného. Na mnoha místech můžete rozpoznat význam skrytý za jednoduchými větami a začnete přemýšlet nad tím, zdali si to autor ve svých šestnácti letech uvědomoval, nebo jestli je možné toto vyjadřování přičíst nezkažené mladé mysli. Myšlenkové pochody a pocity tu nejsou zdlouhavě rozváděny, ale není to ani potřeba, protože je stejně podvědomě chápeme a přijímáme. Neonová bible je dílo, ke kterému se nejspíš ještě několikrát vrátím.

6 17.06.2013

Opět ten klasický (i když mírně pozměněný - každý se přeci nějakým způsobem posouvá a vyvíjí) a námi uctívaný Kulhánek. Tak dobrou a zároveň smutnou náladu po dočtení jsem neměla od Nočního klubu. Přeci jen, když si knížku nevychutnáváte po kouskách, ale zhltnete jí celou za dva dny, najednou zjistíte, že už jste na poslední stránce a je vám mizerně, že jste již svou lačností dospěli ke konci a nějaké další knížky od Kulhánka se dočkáte až za cca 152 let. :D Ale tak to bylo, je a bude s jeho tvorbou.
Skákala jsem radostí už u první stránky a ještě nadšenější jsem byla díky odkazům a propojeností s jinými Kulhánkovými knihami. Prostě dokonalost. :)

6 12.01.2012

I když dnes již kniha popisuje minulost, v době svého vzniku se potýkala s velmi pravděpodobnou vizí budoucnosti, která musela děsit obrovské množství lidí. Až jsem žasla nad tím, jak daleko byl pan Orwell schopen zajít v myšlenkových pochodech v hlavě člověka, který má být zlomen a přeměněn v nemyslící součástku jednoho velkého stroje.

Plň povinnosti, které ti byly určeny. Nevybočuj, neprojevuj lidské slabosti, touhy, emoce. Vlastně nežij.

"Miluji Velkého bratra."

6 24.05.2011

Je skvělé, že Art Spiegelman stvořil tak výbornou výpověď hrůz 2. světové války. Tím lepší a věrnější, že byla zprostředkována jeho otcem, svědkem těchto událostí. Co se týče kresby, nemám nejmenší výhrady. Byla kontrastní a syrová, výborně se hodící k tématu.

6 24.03.2011

Kafka na pobřeží mi dost silně připomněla Konec světa & Hard-boiled Wonderland, právě svým fantasy nádechem, mystičností a přítomností světa někde "tam". Také mají tyto dvě knihy společnou myšlenku ztracené části stínu, nebo stínu celého, hledání svého pravého já. Příjemná mi na knize připadala její "japonskost", která se u Murakamiho knih zpravidla nevidí. Postavy z japonské mytologie, taktéž japonští spisovatelé. Takže.. Knihu jsem přečetla téměř jedním dechem a dlouho se mi u žádné nestalo, že jsem měla chuť všechno ostatní zahodit a číst a číst až do konce na jeden zátah. Jejímu přečtení bych opravdu přisoudila název Nevšední Zážitek. Dala bych takových 85 - 90 %

6 23.03.2011

Stále ještě nechápu, jak může mít tato kniha tak vysoké hodnocení. Ano, je to příjemné čtení, ale opravdu ne tak příjemné, aby si zasloužilo nějakých osmdesát procent. Buď je kniha vynikající a já nepochopila, jak moc, nebo jsou veškerými hodnotícími jen fanoušci Ishigurovy tvorby. :)

6 22.03.2011

Neskutečně obsáhlé, podrobné a zároveň čtivé a geniální dílo, které sice možná nezaujme po prvních pár stránkách, ale jakmile se dostanete za určitou hranici, nedokážete se odtrhnout a prostě to musíte dočíst... no téměř na jeden zátah. Pan Eugenides stvořil dalo by se říci biografii člověka, jenž je intersexuální, a dovedl popis historie jeho rodiny, prožitků, životních traumat a problémů téměř k dokonalosti (a to musím ještě hodně pečlivě zvážit použití slova 'téměř'). Celý příběh je neskutečně věrohodný (čemuž také výrazně pomáhá původ spisovatele). Myslím, že v tomto případě je Pulitzerova cena více než zasloužená.

5 29.06.2011

Číst Murakamiho povídky je jako poslouchat Nedokončenou.

4 06.01.2016

Legendární kniha, opěvovaná série, zbožňovaný autor. Stopařův průvodce je kniha, kterou si vyberete, když potřebujete povzbudit a nasát trochu toho odlehčeného absurdního humoru. Je nekonvenční a dokazuje, že sci-fi lze psát i jako komedii. Postrádala jsem ale nějakou hloubku, rozvinutější "back-up" story, nejenom jeden (musím ale uznat, že vynikající) vtip naskládaný za druhým. Rozhodně mě ale Stopařův průvodce bavil natolik, že si další knihy přečtu s chutí a dozvím se odpovědi na otázky podobně palčivé jako otázka původu Vesmíru, Života a tak vůbec. :)

4 23.03.2014