HTO komentáře u knih

Poslechněte si, jak překrásně (spíše oneiricky než konvulsivně a snad nejvíc pohádkově) zní úvod popisu jednoho ptačího souhvězdí v této jedné z nejlepších, nejúžasnějších a nejkrásnějších knih, které jsem kdy četl: „Ve večerních hodinách měsíce září a října ovládá jižní oblohu skupina ptáků: Páv, Jeřáb, Tukan, Fénix a Rajka. Z nich je Tukan nejslabší. Je však v něm Malý Magellanův oblak (…)“

„Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“

15 06.05.2017

Skvělá, skvělá kniha! Od dětství miluju Pouští a pralesem, před několika lety mě pak diskuse o křesťanství přivedla ke geniálnímu Quo vadis a potom už jsem se do Sienkiewicze pustil systematicky.

Četl jsem kdysi, že se před 112 lety (to to letí!) uvažovalo o rozdělení Nobelovy ceny mezi Sienkiewicze a Jiráska, jako vyjádření uznání slovanským autorům, a trochu mě mrzelo, že jsme na naši Nobelovku museli čekat dalších dvaasedmdesát let, ale to rozdělení by nebylo spravedlivé. Mám Jiráska rád, ale když si přečtu – a to odhlížím od Quo vadis, které samotné si zaslouží absolutorium – v této knize (str. 34 v odeonském vydání) jedinou větu, „V močálech a říčních ramenech si stavěli osady bobři, o nichž se v Záporoží vyprávělo, že jsou mezi nimi století starci, stářím zbělelí jako sníh.“, tu vím, že v osobě Sienkiewiczově mám tu čest s Básníkem.

P. S.: A ten báječný humor!
„Pane náměstku, toto je pan Povsinoha.“
„Podbipięta,“ opravil ho šlechtic.
„To je jedno. Erbu Zervigatě...“
„Zerwikaptur,“ opravil šlechtic.
„To je jedno. Ze Psíchkišek.“
„Z Myszykiszek,“ opravil ho opět šlechtic.

40 27.04.2017

Verunka kdysi při hře “Město, jméno, zvíře, věc” napsala jako věc “ententýky bílých psíků”. V tom okamžiku si zahrádka, na které jsme hráli, omotala okolo krku letní šálu a začala se zenově smát.

Poznal jsem ji, když měla asi osm let – tehdy mi začala říkat Ohryzku – a o několik let později jsem objevil její ohromný talent k výtvarnému umění; vyvinula si jedinečnou metodu, jejíž tajemství nechce nikomu prozradit, metodu, která umocňuje její vidění světa, toho rejdiště bytůstek, které jsou „hodné zejtra“ (což Jácíček není, stejně jako Pú, velepoesie?), a mezi něž patří i yetti žonglující na voze vejci, kterého znám z rukopisu – nedětinský, ač dětský. Málo je takových, kteří dokáží psát o tématech dospělých náladou vidění dětského, a proto snad jistým způsobem ještě závažnějšího: Madynka od Lindgrenové, výsostně něžná knížka, končí „Vyprávěj o strašidlech a o vrahovi a o válce.“; tu zase obvyklé vlaštovky na drátech počítají „zadávené písně“, a snad i ta „Alice“ na str. 19 je trhlinou mezi dětstvím a vzděláním, které ovšem jediné dovoluje návrat k bodu, z nějž jsme vyšli.

Veroničina metoda je zvláštní – báseň, v níž je jediné sloveso, není výjimkou (na str. 41 jedno sloveso v 7 řádcích). Taková poetika nutně kreslí (znovu: Veronika je i výtvarnice) svět jaksi ne-jistý; nejde o čítankové okrašlování světa, ale o jeho vždy novou konstrukci, kde se běžné pojmy a zření stávají neběžnými, ať už vynecháváním sloves nebo nejasným podmětem (str. 30), střídáním časů (minulý a přítomný na str. 58), neobvyklou vazbou („slunečnice se unáší krajinou“); vyšinutí z vazby à la Einstein a jeho „Střepy skleněného žlutého lampiónu řinčely na hlas nějaké ženské.“ je tu vůbec oblíbeno, ale vždy je to vyšinutí kataraktické), nejistým hybatelem dějů („asi lupa jí nakreslila“), anebo nejistotou jevu („možná je měsíc modrý“, „Tančí bílý páv?“; v časopisecky otištěné básni „V potůčku není vidět“ pak plná polovina prvních osmi řádků začíná nejistotou nebo otázkou). Abych se vrátil k tématu dětství – první oddíl, Šalvějový háj, začíná i končí básní, v níž vystupuje matka: do lesa vstupující a pak jej opouštějící. Nelze zde nezmínit ještě jednou bytosti, jež knihou procházejí – tak hned v první básni jsou to „ženky“, na str. 22 arcipohádkové „vlasy paní tulipání“, na straně 69 pak nevídané „Elfí mládě“, výraz ještě umocněný následnou aliterací „paprskem povleklo prstenec pramene“, a opět v první básni i múzy. Tedy opět dva světy, sjednocené jedinečným viděním.

A dvojřádkové básně (např. str. 23, 26, 34…), které člověkem zacloumají v úměře ke své délce nepřímé – pro názornost ta ze strany 34: „Poslyš! // Našel bych v tobě i pár sněhových perutí“.

Světelný střep je procházka kamenným lesem – na všechny strany trčí divé kusy ostré, divné horniny – krystaly tak ostré, až máte strach, že zbloudíte, nebo se alespoň zbytečně pořežete – ale ne, nepořežete (střep!) se zbytečně – když projdete skrz, seznáte, že se díváte (Světelný!) na drúzu: vidíte nejen jednotlivé krystaly, krásné samy o sobě, ale i celek, v nějž se skládají, a ten je nejen ještě krásnější, ale i skutečné objevy přinášející.

Když si zvětšíte Veroničinu fotografii, zjistíte, že má v pravém oku modrou krajinu. A do ní, do krajiny kdesi za rohem, který je tak nesamozřejmě blízko, vás zve tahle knížka.

10 07.04.2017

Natašina knížka Někdo se loudá po psím na mne dopadla jako kamenný novofundlanďan. Nikdo mi ji nehodil na hlavu přivázanou mašlí k paletě cihel, vzal jsem si ji z poštovní schránky; ale z knížek posledních roků mi málokterá tolik připomněla Buhla na Nangá Parbatu. Zhuštění světla, jeho nátlak; proměna. Řezání. Kataraktické řezání – zacelujíc jeden otvor, přináší nový, ale právě proto je kataraktické.

Řeknu to hned na začátku, abych se k tomu mohl pořád vracet: axis mundi básnířčina světa je pro mne na straně 71. Láska, úcta, pokora a trhlina: „otvor v realitě // Tudy lze vystrčit palec / a ucítit // Jiný vítr“. Od autorky debutující knížkou v pětatřiceti (nejen ve stínu, ale i ve slunci), dívky, která založila nadnárodní hnutí Toulky s kaktusem, protože ví, že kaktus na okně není jen rostlina, ale způsob života – stejně jako poesie!! – je možno očekávat, že bude mít svůj slovník. Že se nebude hledat – nakolik je možné se nehledat, protože hledání ovšem neustává nikdy – a že ví, kam sáhnout. Sahá bezpečně za – toto není fotošop, který, jsa software, je z podstaty měkký; tady je to natvrdo, tady vás budou trhat. A zase vás ovšem slepí. Budete mít o dva zuby míň, ale budete ovládat novou kata!

Pokud se výkřik v modrém horku mezi froté prádlem (str. 38) rovná Talovu legendárnímu trolejbusovému tahu (a o tom, potomečkové, těžko pochybovat!), pak se tady hraje partie o mistrovství. Řezavě vítězná partie. Stál jsem s tou básní na poli, v jetelovém hájku – mezi výkřikem bažanta a jen tak přistavší helikoptérou – a byla tam, však víte, trhlina. A tudy mne knížka v té dlani jinovětrné, vonící jako topinka potřená vrcholkem Kilimandžára, přenesla právě kamsi za.

Richard Burton, přítel Dylana Thomase, vynikající recitátor a jako Kelt ovšem s poesií v krvi, mluvil o tom, jak se chtěl upít, protože svět je příliš krásný, příliš na to, aby to mohl vydržet. Znovu: poesie je způsob života. Proto Richard Burton trpěl jako básník, ačkoliv, pokud vím, básně nepsal. Svět dopředu posunul (aniž to tušil?). Natašina fialová knížka, ve spojování zdánlivě nesourodých skutečností obratnější než soudce Ti, do toho jde stejně jako horolozec, který ví, co riskuje, stejně jako baletní tanečník, který se musí tancem vyjádřit až na kost, přestože si tím zničí klouby, stejně jako každý skutečný básník – a to, že v tomto povolání (a povolána autorka byla, a stejně tak je povolaná) člověk v podstatě nemá na vybranou, nehraje zde roli.

V této knize se mnoho napíná a klove a tím bystří. V této knize čas je i předbudoucí – například pro vnoučata doslova magicky zatím ukrytá (str. 48). V této knize je blízkost a něha ženy, podaná způsobem, který se málokdy vidí: troufnu si tu něhu nazvat útlou. Málo se vidí, a i kdyby se vídala mnoho, stejně to nebude dost: něha, která je jen pro partnera, kdy se lidé jeden druhému vzájemně otevírají a nechají se přijímat i se všemi svými chybami, je tam odevzdání a současně touha o toho druhého pečovat; jako když se dvojice vodí za ruku: v těch spojených rukou je něco, co mají jen ti dva.

Básníci – i jejich partneři – trpí. Mnoho se ptá: stojí poesie za to všechno? Tato vynikající, půvabná, pečlivě do světa vypravená knížka zde stojí jako jeden z nejlepších nových důkazů, že to za to vždy stálo, stojí, a vždy taky stát bude.

14 12.03.2017

O knize psal znamenitý litomyšlský historik, filosof a spisovatel Martin Boštík, mj. autor dvou knih o Václavu Boštíkovi. S autorovým svolením tuto recenzi vkládám sem:

Když mne můj brněnský přítel, básník Miroslav Fišmeister, nedávno upozornil, že brzy vyjde kniha Miloslava Mouchy věnovaná pobytům a tvorbě Václava Boštíka ve Francii, zaradoval jsem se. Psal jsem totiž o vztazích Miloslava Mouchy a Václava Boštíka ve zkratce v knize Václav Boštík (1913–2005). K stému výročí malířova narození, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Arbor vitae. Přestože jsem tehdy okruh svého zájmu zúžil do nadpisu „Václav Boštík a jeho rodný kraj“, dostával jsem se často velmi daleko za vymezené okraje. A tak jsem na deseti řádcích popsal také Boštíkovy vztahy s malířem Mouchou a odkázal přitom na jeho rozhovor s Karlem Oujezdským Na malíře Václava Boštíka vzpomíná malíř Miloslav Moucha, odvysílaný Českým rozhlasem 3 – Vltava 4. ledna 2011 v pořadu Mozaika (nachází se v internetovém audioarchivu Českého rozhlasu). Rozhovor je to zajímavý, proto jsem se těšil i na knihu.
Hned v Předmluvě, kde se nachází chyba již na druhém řádku, jsem se dozvěděl, že autory knih o Václavu Boštíkovi, které vyšly po jeho smrti (tedy Karla Srpa, jenž napsal monografii o Boštíkovi vydanou Zdeňkem Sklenářem v roce 2011, a mne, Stanislava Vosyku a Jaromíra Zeminu, kteří jsme napsali knihu z roku 2013) nezajímalo, jak se Boštík dostal s Mouchou do kontaktu, a nikdo z nás si od francouzských institucí nevyžádal jakoukoli dokumentací jeho výstav. A to měl v letech 1980–1992 ve Francii čtyři samostatné a čtyři společné výstavy, jak Moucha zdůrazňuje. Pokračoval jsem tedy v četbě s nadějí, že se právě o této problematice něco dozvím.
Netrvala dlouho. Na několika následujících stranách Moucha vylíčil, jak se seznámil s dílem Václava Boštíka a jak zprostředkoval jemu i jeho dílu cestu do Francie (jádro příběhu jsem už znal z výše citovaného rozhlasového rozhovoru). O Boštíkově první výstavě, konané v roce 1980 v Besançonu, však prakticky nic – jen že byla a byla úspěšná (s. 18). Kolik děl tam viselo, jakého byla charakteru, co se s nimi stalo následně?
Poté následuje první část edice Boštíkových dopisů Mouchovi, která obsahuje skeny originálů a jejich přepisy. O informační hodnotě tohoto materiálů ať si každý udělá obrázek sám. Dále přichází na řadu 11 nekvalitních reprodukcí Boštíkových děl. To mne tolik nepřekvapilo, protože dobře vyfotografovat a kvalitně vytisknou Boštíkova díla není nijak snadné. Strnul jsem však v úžasu, když jsem nikde v knize nenašel ošetřená autorská práva na jejich publikaci. Boštíkovi dědicové o zamýšleném použití uvedených reprodukcí vůbec nevěděli!
To „nejlepší“ však mělo ještě přijít. Na s. 95 se nachází nadpis „První výstava Václava Boštíka v Paříži, 1991“ a pod ní pár informací jakože byla úspěšná a „na vernisáži jako obyčejně stálé publikum“. Po sérii fotografií, z nichž ty na s. 102, 103 a 106 jsou tiskově zcela pokažené, následuje na s. 107 nadpis „Druhá výstava“, tentokrát bez uvedení data. Pod ní se však dočtete, že „výstava v roce 1988 měla velký úspěch“ a že: „Někdy v této době přijel do ateliéru z Düsseldorfu Jiří Švestka, který byl ředitelem Kunstvereinu. Václavovi nabídl výstavu, která se posléze uskutečnila v roce?????“ [sic!] O třetí pařížské výstavě autor nepíše už vůbec. Jde o naprostý zmatek plný omylů – první Boštíkova výstava v pařížské Galerii Lamaignere Saint-Germain se totiž uskutečnila v roce 1988, druhá 1990 a třetí 1992. Výstava v Düsseldorfu proběhla v roce 1991. Kniha končí na s. 121 Mouchovým konstatováním: „Tímto se záhada Boštíkovi [sic!] integrace do francouzské umělecké scény vyjasňuje.“
Opus pak korunují skeny článků pojednávajících o Václavu Boštíkovi, které vyšly ve francouzském tisku; postrádají však bibliografické údaje.
Co dodat? Je mi záhadou, jak mohla takto autorsky, redakčně i reprodukčně nezvládnutá publikace vůbec vyjít.

Podle C. W. Cerama (http://www.databazeknih.cz/knihy/bohove-hroby-a-ucenci-156622, str. 232) „nejinteligentněji napsaná nejhloupější kniha Západu“.

Ne ale v českém překladu, který je hrozný.

Jezdec z neznáma je nejlepší western, který znám a jeden z nejlepších příběhů, které jsem četl.

Četl jsem vynikající rozhovor s jeho prvním českým překladatelem, Jiřím Stránským. „V uranových dolech jsme navíc pracovali s civily. Naštěstí jsem našel kluka, pro něhož jsem byl jakýsi hrdina – a on mi všechny mé poznámky nanosil domů. Jednoho dne pro mě ukradl ve Sběrných surovinách anglickou knížku od amerického autora Jacka Schaefera, která se jmenovala Shane. Přečetl jsem ji jedním dechem – a romanticky sám sobě slíbil, že – vrátím-li se – ji přeložím. (...) Škvoreckému jsem řekl, že bych chtěl být spisovatelem stejně jako on a taky že bych rád přeložil knihu jménem Shane od pana Schaefera. (...) Škvorecký byl navíc jedním z největších znalců anglické a americké literatury. Když jsem mu proto pověděl o Schaeferově knize, velice ho to zaujalo – řekl, že si ji přečte a že popřemýšlíme o tom, jak by bylo možné ji přeložit a vydat. Stalo se to v roce 1965 a dostal jsem za to nakonec překladatelskou cenu.“ http://forum24.cz/jiri-stransky-ctyricet-let-komunismu-nam-zkazilo-mysli/

37 01.02.2017

Pozor na neuvěřitelně odbytou práci nakladatelství, jejíž vinou kniha nestojí za koupi: nesmyslné „blahořečení svaté Faustýny Kowalské“, „papežova vnučka“ (místo neteř) a další, ještě horší chyby – „starodávná Aliance“ místo „Starý zákon“ (!!) atd. Píše o tom sám kardinál Vlk: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=895

Když na tuto skutečnost upozornil ve facebookové skupině Co čteme jeden z našich nejlepších překladatelů Viktor Janiš, dostalo se mu od nakladatele takovéto odezvy (kopíruji z jeho facebooku s jeho svolením): „Všechno je jednou poprvé. Tak třeba dneska mi volal obchodní ředitel nakladatelství Omega. Prý abych se zdržel na síti aktivit, které poškozují obchodní zájmy nakladatelství Dobrovský s.r.o., jinak že budou muset přistoupit k právním krokům.
Dotázal jsem se uctivě, zda tu pořád ještě máme svobodu slova. A dodal, že teda vlastně stačí jediná věc: aby vydávali dobré překlady.
Načež pan ředitel přešel na soudružskou tykačku a vysvětlil mi, že jsem v životě nic nedokázal. Přiznám se bez mučení, že když mě nazval zasraným buzerantem, tak jsem mu ten telefon típl.“ http://forum24.cz/viktor-janis-vydavaji-mizerne-preklady-a-kritikum-vyhrozuji-pravnimi-kroky/

Od profesora Machovce jsem četl (během krátké doby) nejprve Ježíše pro moderního člověka, který se mi velice líbil, potom Svatého Augustina, který mě nadchnul – navíc to byla snad první kniha, v níž se za socialismu u nás psalo o náboženství krásně, s porozuměním a hloubkou a tím to byla vlastně kniha revoluční – a potom jsem sáhl po Novotomismu. Dobře, že až nakonec, jinak bych se možná k těm druhým pro znechucení nedostal. Tohle je hrozná kniha, bez porozumění a bez jakékoliv snahy o ně, je to propagandistický žvást, který je přímo lokajský. Br. Vyhněte se jí obloukem, ale rozhodně si přečtěte autorovy jiné knihy.

10 12.01.2017

Vynikající, podnětná kniha, od autorových vlastních zážitků s církví po recenze knih.

Především Putnovu mariologickou studii pokládám za naprosto zásadní text.

Buď má Paul Johnson paměť jako slon, nebo si vede podrobné deníky. Viděl jsem s ním ovšem zcela nedávný rozhovor a myslí mu to stále skvěle, třeba to má opravdu v archivu v hlavě.

Překvapily mne dvě věci. Dosud jsem četl pouze jeho knihy o umění a historii a udivilo mne proto, jak moc se neshodujeme v názorech – on po odborářských nepokojích v 60. letech přešel k toryům a psal dokonce proslovy Margaret Thatcherové, a v katolicismu je tvrdě proti Druhému vatikánskému koncilu (hned po jeho knize jsem četl Hanse Künga, který má na Jana Pavla II. a Benedikta XVI. úplně opačný názor). A potom to, že kniha je místy trochu drbárna (a ještě semtam vcelku jedovatá). Na druhou stranu, jsem rád, že jsem se díky tomu dozvěděl terminus technicus pro to, čím paní Simpsonová okouzlila krále, totiž „baltimorský svěrák“.

Kniha je oproti anglickému originálu zkrácena; byly vynechány portréty u nás neznámých lidí. To je myslím škoda, protože jsme se mohli poučit. Tak či tak, strávil jsem s ní, i díky tradičně vynikajícímu překladu Petry Diestlerové, báječný večer.

12 07.11.2016

Vrcholné sbírky zásadního francouzského básníka.

Knihy se u nás prodalo 16 kusů.

7 07.11.2016

Pavla Horáková je skvělá! Kosmas měl v bazaru (ano, Kosmas má bazar) jinak už vyprodanou knížku Hrobaříci a Hrobaři, tak jsem si ji hned zakoupil, protože předchozí díl mne nadchl (četl jsem ho v lednu, tenhle v říjnu, měsíci, kdy se Hrobaříci seznámili). A tento díl je ještě lepší. Ecovsky promyšlená, výborně zkonstruovaná a báječně napsaná kniha, protkaná nejen důležitými myšlenkami – sám se už dlouho domnívám, že světelný smog znemožňující vidět hvězdy je hřích páchaný civilizací na lidstvu a že kritický rozum, exaktní definice a opakovatelné pokusy na spletitost světa občas nestačí –, ale také mimořádně dobře vybranými motty, jejichž záběr dokazuje, že autorka by byla oním příslovečným polyhistorickým předsedou maturitní komise: domnívám se nicméně, že je tak laskavá, že by nad křečkem vydávaným za krysu pižmovou přimhouřila oko. Až bude mít někdo dost rozumu, aby Hrobaříky zfilmoval, narazí ovšem možná na problém: jednoho hrdinu (neprozradím: autorka ví, vy si to přečtěte) bude muset hrát někdo z rodiny Šaljapinů. A pokud byste chtěli i vy nějakou náhodu (?) na závěr této „náhodami“ (ještě jednou, Pavlo, hlubokosklon a uctivé koření!) protkané knihy: poslední kapitola má motto z knihy Pan Pip, k níž jsem si dal nevědomky stát hrnek s vodou, kterou jsem čtení zapíjel.

Celou trilogii o Hrobařících právě znovu vydává Argo, takže neváhejte!

„Z budovy chrámu musí být zřejmé, že oslavuje Boha. Z každého detailu, z každého úhlu stěny, rámu okna i okapu, z každé kliky. Divadlo zase musí každým stavebním prvkem vzdávat hod múzám. Jinak magie umění nefunguje a budova neplní svůj účel tak, jak má. Proto tyhle stavby nelze provádět mechanicky, čistě pragmaticky, jako obyčejnou zakázku. Můžou vám štymovat všechny parametry, ale výsledné dílo nebude dobře sloužit, když není prodchnuté myšlenkou.“

12 26.10.2016

Paul Celan je pro mne básníkem z nejzásadnějších. Proto jsem se — byv navíc v celanovské náladě díky rozhovorům o něm při příležitosti 46. výročí jeho smrti a díky vynikající, vynikající knize Čas srdce — opravdu hrozně těšil. O to víc jsem byl zklamán, ba rozesmutněn. Kdyby šla hodnotit pouze levá polovina knihy, kde jsou originály, bylo by to pět z nejjasnějších, ale překlad tuto knihu a s ní i tuto příležitost poznat Celana z jeho sbírek zničil. Je neopravitelný; proč byl vydán, je mi záhadou. Celan, tento tvůrce krystalů a mág slov, je zde přeložen tak, že by se za to styděl i intoxikovaný lumírovec.

Jeden příklad za všechny, z jedné z klíčových Celanových básní Těsna: verš „Gras, auseinandergeschrieben“, tedy „Tráva, odsebeodpsaná“ (v Kunderově i Malého překladu „Tráva, rozepsaná“) je přeložen „Horizont bylinný, inkoustem leptaný“ (!!).

Další výborný a záslužný výbor z geniálního G. M. Hopkinse, doplněný třemi vynikajícími studiemi.

Nemohu si ale odpustit jednu výtku směrem k překladateli, Jeho Excelenci biskupu Josefu Hrdličkovi. Byl jsem skutečně překvapen jeho větou v Poznámce k překladům, „V této básni [Zkáza lodi Deutschland] jsem záměrně vynechal jednu sloku (č. 20) z ekumenických důvodů.“ To je skutečně až tragikomické. Ostatně jako politická korektnost vůbec.

Tahle sloka tedy neprošla, zřejmě jako příliš urážlivá pro protestanty (překlad Ivan Slavík a Rio Preisner, in: Zánik Eurydiky):

První z pětice byla a od
sestřiček s čepcem pocházela.
(Ó Německo, dvakrát prokletý rod!)
Zemi, z dober svých osiřelá!
Lilie Certruda a Luther – z jednoho města jsou však,
Kristova lilie a hovado z lesního šera.
Už z života úsvitu uznáno tak,
Ábel a Kain jsou bratři, jeden prs napájel dvojí plod.

12 27.05.2016

Výpisek z povídky Pan učitel Katz, tak aktuální v této době: „A když se dcera pana učitele Ruth vdávala, bylo před tím mnoho všelijakých obřadů a zvyklostí. Pan učitel Katz mi rád vyprávěl o židovské víře a o zvyklostech. Ukazoval mi malou trubičku na rámu dveří, kterou lakýrník přetřel spolu s dveřmi hnědou barvou, a říkal, že obsahuje svitek s jakýmisi posvátnými slovy, jejichž význam jsem už zapomněl. Jindy zas seděl neoholený a vysvětloval mi, že je doba svátků, že se holit nesmí. Jindy zase nevzal tužku ani pero do ruky, protože nesměl manuálně pracovat. Také mi vykládal, že židé mají jenom Starý zákon, a já býval v jeho přítomnosti najednou naplněn zbožností a říkal jsem, že my katolíci máme ještě také Nový zákon, a pan učitel říkal, že ví, ale že oni neuznávají Ježíše za Vykupitele, a já říkal, že my katolíci ho uznáváme, a mezi námi zavládla pohoda a já byl spokojen, jak jsou věci na světě pestré a zajímavé a každá jiná.“

19 13.03.2016

„Abyste četl jakoby poprvé, chápete?“ http://www.bubinekrevolveru.cz/jeskyne-slov

Kniha je naprosto skvělá. A dnes je výjimečný den k jejímu okomentování, neboť, cituji z časopisu Vesmír a webu Osel: „Přivítejte jednu z největších událostí vědy 21. století! V posledních měsících postupně sílila šeptanda, že se experimentu LIGO podařilo změřit Albertem Einsteinem předpovězené gravitační vlny. Na dnešní tiskové konferenci fyzikové potvrdili, že detektory skutečně zachytily gravitační vlny vyvolané srážkou dvou černých děr vzdálených 1,3 miliardy světelných let od Země. – Dneškem se nám otevírá úplně nová obloha, gravitační obloha. Díky gravitačním vlnám tam teď můžeme hledat úplně nové, nevídané věci. Dnešním dnem začíná éra gravitační astronomie.“

Navíc jsem se musel hrozně smát u poslední části knihy popisující spor Newtona s Leibnizem – Leibnize, posledního polyhistora lidské historie, totiž mimořádně miluju – v němž autor konstatuje, že Leibniz Newtonovo pojetí prostoru pochopil, jen ho prostě nepřijal, „protože je dosti obtížné uvěřit, že by Leibniz něčemu neporozuměl“. Není to báječné?

16 11.02.2016

Když jsem knihu četl, tu a tam mne skutečně iritoval Dawkinsův známý postoj apoštola ateismu, a to i přesto, že jsem vyrostl na protináboženských populárně vědeckých knihách o vědě a přírodě vydávaných před revolucí. Abych zacitoval Frankieho Boyla: „Richard Dawkins nezná napětí z nevíry, které je součástí náboženství. Nechtěli byste, aby zrovna on četl vašim dětem knížky o Narnii, což? 'Petr, který neexistuje, a Lucinka, která neexistuje, a Edmund a Zuzana, kteří neexistují, prošli kouzelnými dveřmi, které neexistují a potkali lva – lvi existují, ale nemluví a rozhodně nejsou metaforou pro Ježíše, který rozhodně, rozhodně neexistoval.'“

Na druhou stranu, když si odmyslíte těchto několik zabouření, kniha je dobrá. Co se týká grafické úpravy, ta je přímo skvostná. A konečně, ale ne v poslední řadě, jedná se o první překlad skvělého Viktora Janiše v žánru populárně vědeckých knih.

Skvělá, skvělá knížka.

„Milý hochu, já jsem přesvědčen, že s relikviemi je to jako s mečem krále Artuše. Takovou vzácnost nemůže získat ten, kdo jí není hoden. Vím, že to zní jako pohádka, ale život mě naučil, že s tím nejcennějším to na světě takhle chodí.“

12 02.02.2016