hanak_v_exilu
komentáře u knih
Kacířova zpověď
Roger Scruton
Kniha je útlá. Má necelých dvě stě stran na tlustém papíře popsaných velkým písmem. Skoro jako kdyby si nakladatel myslel, že tenční papír a menší font tak hluboké myšlenky neunesou. Roger Scruton má očividně rozhled a také velký talent vidět do podstaty tématu. S některými eseji souhlasím více, s některými méně. Pod některé bych se podepsal. Pod esej Jak solidně stavět klidně vlastní krví.
Případ zlatých vlajek
Vilém Hejl
Trochu uspěchaná a ne nijak nápaditá detektivka, ovšem napsaná čtivým, poddajným stylem a zabydlená uvěřitelnými postavami. Případ zlatých vlajek není dlouhý, proto chápu, že na úmorné pátrání a sbírání indicií nebyl čas. Přesto mi občas připadalo, že některé dedukce jsou dílem autorovy libovůle, a ne výsledkem dlouhouletých zkušenností a talentu protřelých detektivů. S touhle dvojkou kriminalistů bych si dal klidně celou sérii knih.
Plemeno z bažin
Manfred Weinland
Nový autor a nová tvář. Pod vedením Manfreda Weinlanda opustila série dosavadní brakovost a vzepjala se k detektivce říznuté mysterióznem. Plemeno z bažin je pravděpodobně literárně nejkvalitnější a dějově nejkomplexnější z dosavadních dílů. Jenže já od Dinolandu nechci stylisticky vycizelovaný text a děj plný kudrlinek. Chci od něho plytký příběh s dinosaury. Toho se mi bohužel vůbec nedostalo.
Město a hvězdy
Arthur Charles Clarke
Pokud jste dodnes nepochopili, proč byl Arthur C. Clarke celou druhou polovinu dvacátého století považován za jednoho ze tří nejrespektovanějších autorů science fiction a titána tohoto žánru, román Město a hvězdy Vám to vysvětlí. Příběh nabízí obrovskou dávku imaginace, obohacenou sladkobolnou nostalgií, zjemněnou prchavou troškou naděje. Na poslední stránce mi bylo líto vrátit se do všední reality. Marně jsem zadoufal, že na otevřený závěr navázala jiná kniha, nebo alespoň povídka. Jenže bohužel. Začátek druhého rozkvětu lidstva je stejně zamlžený, jako konec jeho prvního úpadku.
Architekti vítězství: Jak byla v období od ledna 1943 do června 1944 vyhrána druhá světová válka
Paul Michael Kennedy
Paul Kennedy se dívá na dějiny jako na vzájemně propojený dynamický systém. Není proto divu, že na nevyřčenou otázku v názvu nedává jasnou odpověď, ale místo toho nabízí několik relevantních scénářů. Text se dělí do pěti kapitol. Bitva o Atlantik, bitva o nebe nad Německem, Východní fronta, taktika vylodění velkých armád a Pacifik. Vše je poutavě napsané, plné podrobných faktů, a přitom srozumitelné - jak je u autora zvykem.
2 + 2 = 5: Světy antiutopické a dystopické literatury
Olga Pavlova
Čekal jsem že půjde o charakteristiku jednotlivých antiutopických románů uvedených popisem jejich vzniku, jenže ono jde spíše o teoretického rozčlenění tohoto subžánru. Než se autorka dostala k prvnímu popisu, útlá knížka byla v polovině. To je ovšem jen můj problém.
Na kometě
Jules Verne
Z širší špičky autorových románů jde o ten slabší, což ovšem znamená, že je to pořád velice solidní řemeslo. Jules Verne si dával záležet na realističnosti svých příběhů. Na Měsíc se nedalo jen tak "odlevitovat", museli jste tam být vystřeleni. Nedalo se putovat Sluneční soustavou na kometě, aniž by všechno nebylo podepřeno výpočty. Příběh proto brzdí dlouhé odstavce suchopárných astrofyzikálních údajů. Což mi vadilo méně než fakt, že je jich většina špatně. Samotný akt přechodu na kometu navíc způsobuje, že je Verneova snaha o fyzikální věrnost až dojemně zbytečná.
Zóna úderu
Peter David
Zóna úderu je jeden z těch lepších star trekovských příběhů od Petera Davida, navzdory tuctové zápletce a antiklimatickému konci. Naštěstí má jím stvořená rasa Kreel své záporné kouzlo, takže jsem příběhu leccos odpustil. Zasazení do druhé série TNG - přeněji řečeno před její první díl, vysvětlilo Rikerovu náhlou zálibu v pěstěném plnovousu.
Vládcové vesmíru
Ivan Adamovič
Zlatým hřebem sbírky je pochopitelně jinak nedostupný román Jana Bardy - Nevychovaní. Však také zabírá zhruba třetinu stran. Nepřekvapivě má i zbytek povídek svou kvalitu. Ivan Adamovič vybral vskutku reprezentativní směsku, v níž se našly téměř všechny odstíny sci-fi. Zajímavé je, že stará československá fantastická literatura okázale ignorovala zlatý věk sci-fi, a místo toho předcházela revoluční vlnu, ukotvenou sbírkou Nebezpečné vize. Probíraná témata jsou tudíž překvapivě moderní a nadšasová. Za všechny práce zmíním vynikající povídku Mor profesora Solomitnikova, beznadějnou Muž, který se ztratil ve své utopii a tragickou Elektrická Galatea. K pobavení slouží svěží hříčka Jana Weise - Po operaci.
Převychování
Jan Barda
Excelentní, buřičský, nadčasový. Množství přívlastků kterých bych mohl použít k popisu románu Jana Bardy, alias Ferdinanda Krejčího je úctyhodné a téměř nevyčerpatelné. Kniha je průlomová nejen v naší literatuře, ale i ve světové. Autor rozvíjí vizi dystopického světa, založeného na rigidním a extrémním prosazování hesla Velké francouzské revoluce - volnost, rovnost, bratrství. Teorie je skvěle fungující a rozšiřující blaho mezi obyčejný lid, jenže v praxi se ukáže, že ne všichni se s univerzálním režimem ztotožňují. V době vydání kniha nevzbudila téměř žádný zájem, což způsobilo, že se do dnešní doby zachovalo jen několik málo svazků. Naštěstí je román včleněn do povídkové sbírky Vládcové vesmíru, což ho zpřístupnilo i dnešním čtenářům.
Mongolské pohádky
neznámý - neuveden
Sbírka jedenadvaceti krátkých pohádek, vesměs s ponaučením na konci. Mongolské pohádky se částečně podobají ruským - i tam je většinou hrdina který vládne nadlidskou silou a kromobyčejnou čestností. Také příběhy jsou podobně syrové. Nešetří se intrikami, krutými postavami, ani smrtí. Život na nekonečných mongolských pastvinách asi nebyl lehký.
Třetí planeta smrti
Harry Harrison
První díl stál na šokující pointě objasňující povahu vražedného světa. Ten druhý byl pokus ještě jednou vstoupit do stejné řeky. Ten třetí už je klasické dobrodružství, které by se bez motivu smrtonosné planety úplně obešlo. Pointa je tu také, ale dopředu odhadnutelná a vcelku banální. Říkám si, jestli autora příliš nesvazoval ústřední motiv série.
Vůdcové lidstva a jeho svůdci
Lev Borský
Borský napsal rozporuplnou knihu. Jím propagovaná biopolitika si mě moc nezískala. Představa postupného "stárnutí" kultury, nebo možná vhodněji étosu jednotlivých národů má mnoho mezer a úplně opomíjí vliv ekonomiky, ideologie a vnějšího či vnitřního tlaku. Názorným příkladem nedokonalosti biopolitiky je jeho analýza židů, které suverénně řadí mezi staré, čili úpadkové národy, neschopné kreativity, postrádající bojového ducha a vyznačující se malou kulturností. Realita je přesně opačná. IDF je pravděpodobně nejefektivnější armáda na planetě, Izrael proslul jako startupový národ a centrum inovací, a o obrovském vlivu židů na americkou, potažmo světovou kulturu asi nemusíme mluvit. Na druhou stranu musím Borskému přiznat, že projevil mimořádnou předvídavost, takže ve třicátých letech pojmenoval problémy, jimž čelíme teprve dnes. Nabízené řešení je ovšem tak radikální, že se k němu v Evropské Unii odhodlají možná jen v Polsku a v Maďarsku.
Sicilský klan
Auguste Le Breton
Syrový thriller který se nebojí krutých scén ani složitých charakterů. Hlavní (anti)hrdina by byl téměř sympatický, kdyby ovšem víc než ochotně nesahal k násilí. Auguste Le Breton vymyslel chytlavý příběh a zabydlel ho postavami, jenž jsou bytostně lidské a především uvěřitelné. Není divu že se kniha dočkala filmové adaptace. Trio těžkých vah francouzské kinematografie podpořil génius filmové hudby, a vznikl excelentní mafiánský snímek, překonaný až fantastickým Kmotrem.
Kletba drápu
Lynn Beach (p)
Když jsem se k sešitu ve čtvrté třídě dostal, tak mi příběh připadal děsivý, ale už tehdy jsem věděl, že je to brak. Zápletka je na příběhu zdaleka nejzajímavější, ale ani ona není pořádně využita. Relativně vlídné hodnocení jsem dal kvůli tomu, že tahle série si nikdy na nic nehrála. Jako čtení do vlaku to stačí, a víc od toho nikdo čekat nemůže.
Na stopě zkázy
Frank Rehfeld
Lepší než předchozí díl. Sled událostí konečně dovedl hrdiny do minulosti, takže se děj hemží dinosaury všech možných tvarů a stravovacích návyků. Nechyběli dokonce ani mí oblíbení mravenci. Pointa potvrdila to, co jsem si domyslel už v minulém sešitu. Autor neodolal pokušení a zahrál si na konspiračního teoretika. Nedivím se mu - ani já bych neodolal.
Právo na smrt
Rex Stout
Ani nevím proč jsem čekal, že bude Nero Wolf podobný detektivům z noirových kriminálek. Drsný typ co nejde pro ránu daleko, s flaškou jako neodbytným společníkem. Muž v jehož životě se hromadí problémy a pochybné ženštiny. Jenže on je to detektiv s vynikající pověstí, spoléhající především na logiku a dedukci. Při povrchním seznámení mi připomněl (slavnějšího) kolegu Sherlocka Holmese. Kniha zdařile evokuje kriminální romány přelomu 19. a 20. století. Jazykem, charakteristickou zdvořilostí i pečlivě vystavěnými charaktery. Jen prostředí a společnost se mezitím proměnili, takže případ je ryze dobový - a kupodivu i ve 21. století stále aktuální.
Padlí hrdinové
Dafydd ab Hugh
Mám rád když star trekovské příběhy respektují pravidla seriálu, a ideálně jsou nerozpoznatelné od epizod. Rebelantsví autora vyjádřené přáním pobít všechny postavy mě tudíž příliš nepovzbudilo. Netrvalo to ovšem dlouho a tato vize si mě získala. Jeho příběh je svižný a na univerzum překvapivě temný survival, občas přesahující až do hororu. Dovedl bych si ho představit zfilmovaný někým jako je James Wan - a on si o zfilmování říká, protože některé scény jsou přímo lahůdkové. Nebýt poslední kapitoly, kdy posádka velína asi zmagořila, bylo by to za plný počet.
Pohádky
Alexandr Sergejevič Puškin
Podle mého mínění je poezie nevhodná pro vyprávění příběhu, protože vyměňuje hloubku obsahu za dokonalost formy. Pokud je spisovatel génius, tak může napsat i rozmáchlé epické drama ve verších, jenže kolik takových v dějinách bylo. Jestli se k nim řadí Alexandr Sergejevič Puškin, tak se k nim určitě neřadí paní překladatelka. Takže pohádky jsou sice hezké, ale radši bych si je přečetl v půvovní neveršované verzi.
Guliverovy cesty
Jonathan Swift
Guliverovy cesty si nesou pověst pohádkové knihy, ale překvapivě jsou v mnohém podobné Slunečnímu státu Tommaso Campanelly, nebo Utopii Thomase Morea. Dobrodružství toulavého námořníka pravidelně ztroskotávajícího na místech s nezapamatovatelnými jmény a podivnými obyvateli, nese znaky satiry a dystopie. Zvlášť mě zaujala pasáž z úpadkové země Balnibardi, kde vědci umanutě vymýšlejí zjevně bláznivé vynálezy. A když ty nefungují, tak ".... jdou si za svými plány ještě padesátkrát vášnivěji a jsou štváni stejně tak nadějí, jako zoufalstvím." Kupříkladu vědec snažící se vyloučit z okurek sluneční paprsky, které by uschovával v lahvích, a za studeného léta vypouštěl, aby zahřívaly vzduch. Zjevně šílený a pošetilý nápad, ale pořád méně bláhový, než přejít na elektromobilitu opřenou o obnovitelné zdroje energie. Jonathan Swift má očividně mnoho co říci i dnes.