Gweny komentáře u knih

Komentář může obsahovat spoiler!
Jean Jacques Rousseau kdysi řekl, že "Dobře využitý čas činí čas ještě mnohem drahocennější."
Čas je abstraktní pojem, který hýbe nejen naší realitou (pokud věříme jen na tu naši), naším světem ale také světem kouzelníků a čarodějek. Náhody neexistují a vše má svůj řád a běh. A čas je pro Harryho v tomhle díle opravdu drahou ale zároveň velmi potřebnou komoditou.
Ač se v tomto příběhu už třináctiletý Harry vůbec nesetkává s Pánem Zla, poznává jeho z prvu nenápadného společníka.
To nejdůležitější se odehrává v posledních cca 70 stránkách, kdy prostě čtěte, a i když víte, jak děj skončí, nic vám nedovolí přestat číst, i když už je půl druhé v noci a vy ráno vstáváte do práce. Ty ohromné dějové zvraty nabírají na rychlosti i atraktivitě a jediné, v co doufáte, je, že všechno dobře dopadne a přitom stále ještě tápete, komu věřit a pokládáte si otázku, co je to vlastně šťastný konec?!
Brumbálova moudrost je opět na svém místě, skrytá a přitom účinná. Zatím to vypadá tak, že on je v pozadí všeho, co se v Bradavicích za celý školní rok šustne - ať už se jedná o cokoliv.
Nutno podotknout, že Vězeň z Azkabanu je můj nejoblíbenější díl, co se týká filmového zpracování a nejinak to bude i v tom knižním. Možná je to právě tou absencí jedné z nejhlavnějších postav, nebo právě tím, jak jsou akčně popsány famfrpálové zápasy i konečný "souboj", dá-li se to tak nazvat.

55 22.05.2020

Po přečtení knihy "O dívce Grace", která mne ale moc nenadchla, jsem se rozhodla, že dám Anthony Doerrovi ještě šanci, a udělala jsem to nejlepší, co jsem mohla.
Knihu mohu s čistým svědomím zařadit mezi ty nejlepší, které jsem kdy četla. Každý dílek příběhu do sebe geniálně zapadá. Napětí, přátelství, hrubost, rozkol mezi tím, co bychom měli a co chceme sami, boj se sebou samým... to vše dodává příběhu nesmírnou hodnotu.
Doerr nám předkládá obrázek doby a míst, kde se příběh odehrává, tak detailně, že pro čtenáře není nic těžkého se do těch míst přenést a doslova prožít život plný trápení ale i odhodlání a naděje Marie-Laurre, Wernera i ostatních. Mnohokrát jsem sama sebe přistihla ve stavu, kdy jsem tajila dech, nebo naopak dýchala jako po maratonu. Během čtení jsem doslova ztrácela moc nad svým tělem, pracovaly jen oči hltající každý řádek, každé slovo a mé nitro, které všechno prožívalo, jakoby se do knihy úplně vžilo.
Nevím, kolik z toho všeho je založeno na pravdě, ale na tom vlastně nezáleží.
Odnáším si z knihy nejen všechny ty pocity, které se ve mě odehrávaly při čtení, ale také část životní filosofie: "Otevřete oči a dívejte se jimi, než se zavřou navždy."
Děkuji za tak krásný i bolesti plný příběh.

54 10.07.2019

Ač na pohled neuvěřitelná bichle, začetla jsem se poměrně rychle a pak už jsem četla jedním dechem až do konce. Příběh je po linii nádherně vyveden, scény i prostředí je úžasně popsáno, že si člověk vytvoří dokonalý obraz toho, jak to ve starém Egyptě vypadalo.
I když jsem knihu četla před mnoha lety, stále mi hlavě zní věta: "Je to jako bzučení mouchy u mých uší." Pro mě nezapomenutelná věta, která mi často vyvstává na mysli. :-)

54 07.09.2018

Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že tahle kniha existuje, jsem toužila po tom mít ji v knihovně. A přání bylo vyslyšeno a dostala jsem ji darem.
Je psaná s ohromnou lehkostí i nadhledem. Párkrát jsem se mile usmála, párkrát mi tváře smáčely slzy, protože samozřejmě Hollywood a produkce filmů, to nikdy nepřináší jen život na obláčcích. Tom to zjistil a zažil nejednou.
Kniha sice popisuje jen zlomek Tomova života, ale i ten zlomek nám dokáže přiblížit, jaké to asi tak je nemít klasické dětství, ale vyrůstat a dospívat vedle velkých osobností, v určitém časovém rozvrhu, který ale není nikdy stoprocentní.
Tom na mě působí jako laskavý člověk, který se díky tomu, čím prošel, co zažil, stal dobrým člověkem i když samozřejmě nějaké vlastnosti mají společné s Dracem, jehož život několik let prožíval.
Mně se kniha líbila. A rozhodně ji ráda doporučím všem velkým i menším fanouškům světa Harryho Pottera.

52 19.03.2023

Překrásná pohádka u jejíhož čtení jsem vzpomínala jak na pohádku s Janem Werichem a Vlastou Burianem, tak také na pohádku s Libuškou Šafránkovou. Obě filmové verze mám nesmírně ráda a pro mě opět prozření, že pochází z lidových pohádek a sbírek Boženy Němcové.

52 13.02.2022

(SPOILER) „… jen málo věcí dokáže poznamenat čtenáře tak jako první kniha, která si opravdu najde cestu k jeho srdci.“ (s. 12)

Nevím, která kniha takto poznamenala mne, i když jedna mi neustále vyvstává v mysli. Vím ale, že Stín větru si cestu k mému srdci našel. Několikrát jsem během čtení prolévala slzy a oči mi ještě nestačily oschnout do téhle chvíle, kdy jsem se jala psát svůj komentář.

Do knihy jsem se zamilovala díky její obálce – rovnou jsem si pořídila všechny 4 díly Pohřebiště zapomenutých knih. Pár měsíců mi knihy dělaly radost v knihovně a včera ráno jsem uslyšela jakýsi tenký hlásek, který mě volal ke čtení prvního dílu. Knihy ke čtení si vybírám intuitivně a musím říci, že ani tentokrát mě intuice nezklamala a já se do čtení ponořila celým svým srdcem, které se teď bude nějaký čas léčit z ran, které osud uštědřil Juliánovi a Danielovi.

Autor napsal nesmírně působivý román, který je vše, jen ne nudný – jen v něm napětí, láska, přátelství, něha, ale i zrada, násilí, krev a dokonce i trošku mystiky. To vše dodává knize po špetkách velkou dávku atraktivity. A od té chvíle, kdy si přečtete větu, kde je hlavním poselstvím číslice „7“, už nejste schopni přestat číst (teda alespoň já nebyla).

Na závěr si dovolím jednu citaci, díky které jsem mnohé pochopila a tak znovu děkuji své intuici za to, že mi v pravou chvíli dala do rukou knihu, která mi zase obohatila život a otevřela oči… „Kniha je zrcadlem, v němž spatříme pouze to, co v sobě nosíme.“ (s. 520)

51 12.03.2021

(SPOILER) Krásný dobrodružný příběh, který mám velmi ráda ve filmovém zpracování a byla jsem až překvapená, že některé dialogy byly stejné ve filmu i v knize.
Je pravda, že filmoví scénáristé si toho do příběhu hodně přidali, ale kniha sama o sobě, i kdybych neznala film, se mi líbila moc. Dokonce se tam našly momenty, které některé filmové scény dovysvětlily.
Nemůžu se ale zbavit dojmu, že ač na první pohled autor stvořil nádherný fantastický svět, při hlubším vhledu popsal budoucí (pro nás už historické) události.
Ano, pomýšlím na druhou světovou válku. Už jen to vyhlazování jednoho nebo více druhů bytostí z povrchu zemského, zdánlivou prohru a nakonec výhru jedněch na druhými apod.
Kniha je psaná tak, aby zaujala především mladší čtenáře. Domnívám se ale, že před pár lety bych sama nebyla schopná vidět v některých momentech ty významy, které tam vidím nyní. Ale je nutno říci, že každá válka je svým způsobem stejná - jeden národ se považuje za nadřazený druhému...
A ať už to bylo s autorovým záměrem jakkoliv, příběh má spád, na tváři čtenáře probouzí různé emoce a myslím, že na něj jen tak leckdo nezapomene. Stejně jako já jen tak nezapomenu na malebnost Hobití vesničky, dusno v Temném hvozdu a slzy tekoucí po mé tváři při smrti Thorina.
A nezapomenu ani na tyhle nádherné verše, při jejichž čtení se mi vybavil Máchův Máj.
"Dali jsme stříbru hvězdný třpyt,
korunám zlatým slunce svit,
pro krásu kras a hvězdný jas,
jsme nechali své harfy znít."

Kniha, která ve mně budí rozporuplné pocity. Četla jsem toho o ní mnoho a dlouho trvalo, než se mi dostala do rukou. Teď, po dvou dnech čtení, jsem došla až na konec, a nevím, co si o ní myslet. Příběh je zpracován nesmírně poutavě, není to jen klasické vyprávění, opravdu částečně připomíná nějakou diplomovou práci. Semtam jsem se trochu ztrácela v časové odlišnosti některých kapitol, ale to bych autorce prominula.
Nicméně cosi ve mně se bouří a křičí, že takovýto obraz si Bohyně nezasloužily. Nerozumím tomu.
Nechci nikoho soudit. Autorka pojala knihu jako román a tak bych jej měla brát, jen nechápu, proč mi to nejde a to za mě nikdo nerozhřeší.

Když jsem poprvé viděla film "Ranhojič", vůbec mě nenapadlo, že by mohl mít knižní předlohu. K ní jsem se dostala pár let po zhlédnutí filmu a jelikož jsem jím byla dosti ovlivněna, čekala jsem od knihy úplně jiný příběh. Ale to je jen má chyba, za kterou nemohu vinit autora.
Při čtení knihy mi často v mysli vyvstával příběh Egypťana Sinuheta. A semtam jsem se neubránila srovnání.

Musím ale říci, že příběh Roberta J. Colea mě opravdu chytil za srdce. A nejen pro jeho milostnou dějovou linku. Nejvíce jsem si "užívala" ty kapitoly, kdy se učil v Isfahánu a byl ve společnosti Ibn Síny. O to více mě překvapilo, že Ibn Sína je historicky doložená bytost.
Fascinovaly mě popisy léčení i Robbyho objevy při zakázaných pitvách. Ani jsem nadýchala, když ho předvedli před církevní soud.
Jsem přesvědčená, že Ranhojič je románem s dramatickou zápletkou, která musí čtenáře určitě zabavit, aby četl a dozvěděl se, jak celý příběh skončí. U mě to tak určitě bylo.

49 26.07.2020

Ze začátku mi tahle kniha vůbec nedávala smysl a nebavila mě. Jenže pak, v průběhu týdne mi došlo, že ke mě opět přišla v pravý čas, abych se díky jejímu příběhu zamyslela nad svým životem.
Nikdo nevíme, kolik času nám v tomhle životě ještě zbývá, ale úspěšně to ignorujeme. Každý se ženeme za něčím, o čem si myslíme, že až toho dosáhneme, budeme konečně šťastní. Ale ono to většinou tak nefunguje.

Život je paradox a my všichni žijeme v iluzích. A když potom o některé z iluzí přijdeme, najednou nevíme, co s tím dělat. Říká se, že vše špatné je pro něco dobré, že v nejhlubší propasti se člověku dostává největší příležitosti odrazit se a stoupat vzhůru. Jenže kdo z nás je schopen vidět v přítomnosti propasti to, že už brzy zase uzříme sluneční paprsky?!
"Zdá se, že život miluje paradoxy -, když si myslíš, že jsi v bezpečí, jsi vždycky směšný a těsně před pádem -, ale když víš, že jsi ztracený, jsi zahrnovaný dary. Nemusíš pro to ani hnout prstem a máš všechno." (s. 205)
Říkám si, že knihy, které v poslední době čtu, mi stále přinášejí čím dál tím hlubší zamyšlení nad tím, jak žijeme. Nemám tušení, kam mě to všechno dovede ale mám důvěru v život a v to, že vše má svůj smysl, který ale nemusíme chápat nyní.

Abych se ale vrátila zpět ke knize - tenhle příběh je jiný, než na jaké standardně narážím v knihách, které čtu. Není to zamilovaný román, nenajdete tam sladké pasáže. A ten konec s Vámi prostě musí zamávat, i kdybyste měli srdce z kamene.
Tohle je kniha o lidech, jejichž minulost jim na duši vytvořila šrámy a oni se znovu učí žít. Znovu se učí existovat ve společnosti, zjišťují co je to štěstí, láska, pravda. Příběhem jednoduchá, avšak poselstvím hluboká kniha, která ve mě ale zanechává protichůdné emoce, kterým úplně nerozumím a i z toho důvodu jsem se rozhodla nehodnotit knihu hvězdičkami.

"O tom, jací jsme doopravdy, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme."
Brumbál (resp. Joanne) opět perlil se svými moudry, ale tentokrát čekal na Harryho obtížnější úkol. Však už byl v Bradavicích druhým rokem a měl mnohem víc kuráže a odvahy, než o rok dříve.
Jazyk, jakým je druhý díl vyprávěn, je ale pořád takový dětský a jednoduchý, ale dá se to pochopit. Vždyť i Harry, Ron, Hermiona i všichni ostatní "druháci" jsou ještě děti, i když už jim je 12 (pokud se nemýlím). Jak rostou, odvíjí se od toho i množství zápletek a vyprávění dostává mnohem víc šťávy.
Je pro mě ale těžké přistupovat k některým postavám nezaujatě, když vlastně vím, jak celý příběh skončí a že se mnohé role otočí.

47 18.05.2020

"Život přece funguje tak, že správné nemusí být nutně to, co správné je, ale to, co za správné prohlásí ten, kdo rozhoduje." (s. 290)

Upřímně, boom kolem téhle knížky jsem úplně nepochopila. Tolik nepravděpodobných setkání, tolik štěstí v kartách, které autor Alanovi nadělil, je opravdu neuvěřitelné. Ze začátku se to četlo skvěle. Současná linka mě bavila, ovšem ta z minulosti.. teď, když se na východ od nás děje to, co se děje, byl děj vskutku skličující.
Lidé umírali, jakoby se nechumelilo. Ach ten severský suchý humor... A je to vážně ještě humor?
Jo, uznávám, mělo to spád a čtenář se při čtení nemá šanci nudit. Podobnost se Švejkem či Forestem Gumpem čistě náhodná?! No nevím...
A za další připomínku nemůže autor nýbrž práce na české straně - tolik překlepů jsem v knihách už dlouho nezaznamenala.
Takže, suma sumárum, to hodnocení jen za současnou linku i když Soňa i Never Again ji zase udělali mnohem bláznivější..

46 31.07.2022

Seriál mého dětství. A teprve nyní jsem si přečetla knihu. Vím, že jsem ji zkoušela číst kdysi k maturitě, ale vydání z r. 1954 se mi tehdy nečetlo vůbec lehko, takže jsem ji po pár stránkách odložila na neurčito.
A teď, i když i tak bylo obtížné najít v použitém jazyce a termínech mě neznámých zalíbení, povedlo se a já knihu slupla za dva večery. A musím říci, že jsem si ji užila. Peťova hatmatilka a některé průpovídky mě vážně bavily. Jednotlivé příběhy na sebe sice moc nenavazovaly, ale zato byly plné dětského hašteření a fantazie a vymýšlení všelijakých lumpáren. Tak nějak jsem se přenesla zpět do svého dětství a vlastně se mi zase připomnělo, že i děti mají své starosti, které jsou mnohdy mnohem závažnější, než starosti dospělých. :-)

46 07.09.2020

Tajný život stromu už úplně tak tajný není, ale stále si některá svá tajemství ponechává. Tato Wohllebenova kniha pro mne byla skoro až nadpřirozenou vycházkou do míst, která jsem absolutně neznala. Jenže slovíčko "nadpřirozenou" je zde nemístné. Autor má většinu svých argumentů podloženou buď vědeckými výzkumy nebo svým dlouholetým pozorováním.
Ano, často chodím na procházku do lesa, vždyť ho mám skoro za domem, ale teď teprve si jsem schopná všímat mnoha detailů, kterým jsem dříve nevěnovala pozornost.
Už před několika lety jsem zjistila, že mi dělá dobře, když se procházím v listnatém lese, namísto v jehličnatém. Netušila jsem proč. Možná z pohledu celkové energie lesa na mě ten listnatý prostě působil příjemněji. Překvapilo mě ale, že je dokázáno, že procházkami v listnatém lese člověku klesá tlak, zatímco v jehličnatém se tlak zvyšuje.
Tohle je kniha, kterou každý, kdo se zajímá o přírodu, měl mít ve své knihovně. A rozhodně to není na jedno přečtení. Je plná různých informací a po jednom přečtení je prostě nemožné je všechny vstřebat.
A já už se teď znovu chystám ven, do lesa, vždyť je slunečný den a byla by škoda ho prosedět doma.

46 11.04.2020

Není to tak dlouho, možná rok, dva, kdy jsem se poprvé setkala s Alchymistou, tehdy v audio podobě. Už tehdy mě nesmírně zaujal.
Včera jsem na knihu narazila při čekání na zpožděný vlak na pražském nádraží a okamžitě jsem věděla, že se mnou pojede domů.

Dnes v podvečer jsem ji otevřela a během pár hodin ji i přečetla. V jednu chvíli, kdy jsem ji zavřela, abych dala klidu očím, se mi samy od sebe začaly koulet slzy jak hrachy po tvářích. A jak samy přišly, tak i odešly. Byl to ale příjemný pocit očištění.
Já vím, že je kniha svým způsobem zvláštní, ale já v ní vidím tu hloubku myšlenek mezi řádky. Vždyť co je důležité, vidíme jen srdcem, říkal Malý Princ.
Já si dnes z knihy odnáším znovu nabyté přesvědčení, že vše, co mne v životě potká, na svůj smysl. I hluboká bolest, která zapříčiní vděčnost za budoucí pocit štěstí.

Věřím, že pokud si něco opravdu přeji, celý vesmír se spojí, abych to mohla uskutečnit. Jenže nesmím sedět a čekat, ale jít svému štěstí naproti.

Ach Haruki, zase jste mne dostal do kolen. Doslova.
Dlouho se mi nedařilo překonat čtecí krizi po přečtení čtyřdílné série Pohřebiště zapomenutých knih. Ale Murakami je holt záruka úspěchu, jen mě to mohlo napadnout dříve.
Stejně jako má první loňská "jarní" kniha byla od něho, letos to bylo zrovna tak. A musím říci, že mě Murakamiho knihy baví stále stejně. Nemůžu říci, že by v nich bylo nějaké slepé místečko, kde by snad hrozilo opadnuté mého zájmu.
Nejinak tomu bylo i u Kafky na pobřeží. Trochu erotiky, lehký magický realismus, příroda v kontrastu s městem, poklidné prostředí knihovny vs. hluk dálnice. Nejdrsnější patnáctiletý kluk, který zří onen svět; nejdivnější šedesátiletý stařeček, co si povídá s kočkami a kameny; genderově nespecifický pan Óšima... je toho opravdu moc. Každý moment v příběhu byl geniálně načasován A co teprve posledních pár řádků každé kapitoly, které přinesly nesmírnou dávku napětí a gradace děje.
Stejně jako v ostatních knihách, co jsem od Murakamiho četla, ani tady nehrozí, že by se čtenář ztratil v počtu postav. Jména znějí příjemně, souvětí jsou srozumitelná, semtam člověk narazí na nějaké to moudro, po kterém pak přestane číst a jen tupě zírá do prázdna a prázdno má v tu chvíli i v hlavě.
Jenže "Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestou sám sebou." (s. 414)
Nemůžu jinak, než s láskou vzpomínat na všechny Mirakamiho knihy a těšit se, že ke mě osudový vítr brzy nějakou zase přivane. A nebo nebudu spoléhat na osud a brzy si nějakou koupím sama. Co vím, mám doma v knihovně opravdu jen zlomek jeho knih.

45 10.05.2021

Nevěřila jsem, že by mne mohla kniha takhle chytit za srdce, ale stalo se. Mé vzpomínky na našeho jediného psa jsou stále živé i 11 let od chvíle, kdy jsme o něho přišli. Není proto divu, že mě kniha nejednou dovedla k tomu, že po mých tvářích stékaly slzy.
Kniha je psaná krásným jazykem, mnohdy se člověk i zasměje, hlavně když má náš vypravěč připomínky ke kočičímu životu.
Autorovi se povedlo srdceryvné dílo, které si zaslouží obdiv. Člověk se neztrácí v ději, i když po prvních stránkách přichází první šok a člověk se pak bojí každé více vyhrocené situace. Vlastně jsem vydržela být v napětí od začátku do konce a to se mi už dlouho nestalo.
Druhý díl mám doma též, ale dám si čas, než ho otevřu. Rány po našem psíkovi se otevřely a teď se budou opět pomalinku hojit.

44 08.04.2022

Drama na jeden večer. Svižně psané, chytlavé a plné úvah k zamyšlení nad tím, co je pro lidstvo tím správným/přínosným - zda mír, nebo válka. Dají se pochopit oba pohledy na věc - jak pohled Dr. Galéna, tak i pohled Maršála nebo barona Krügera. Člověk může být zapálen pro věc a odhodlaný zrealizovat svou vizi do puntíku, nicméně ve chvíli, kdy mu jde o holý život, je ochoten pro svou záchranu udělat cokoliv, dokonce i slíbit to, co byl ještě před pár hodinami rozhodnutý potírat.
Drama je krásnou ukázkou toho, jak funguje průmysl války, když to tak nazvu a zároveň toho, jak jednoduché je manipulovat lidmi, ať už na základě médií nebo veřejných vystoupení státníků nebo jiných, velmi dobrých řečníků (takových známé z nedávné historie opravdu mnoho).

44 04.06.2019

"Představivost lidská je volná jako pták. Bezbřehá jako oceán. Kdo by se odvážil ji zastavit?" (s. 161)

Murakamiho představivost opravdu odpovídá citaci, která se mi vryla do paměti. Konec světa & Hard-boiled Wonderland pro mě byla prozatím asi nejobtížněji uchopitelná kniha, jakou jsem od Murakamiho měla v rukách.
Dvě dějové linky, každá z jiného světa. Světa, který je tak odlišný od všech světů, které znám. Jeden až příliš dokonalý ve své nedokonalosti a druhý děsivý, i když možná o chlup reálnější.
Dlouhou dobu mi trvalo zjistit, kdo je kdo, stejně jako pochopit časovou posloupnost a propojit si oba příběhy do jednoho. Náznaky přicházely teprve ve druhé polovině knihy.
Co ale na Murakamiho knihách zbožňuji, jsou jeho detailní popisy prostředí, kde se odehrává děj, popisy zdánlivě jednoduchých a všedních činností a také hluboký ponor do myšlenkového světa hlavní postavy (napsat jen stránku o tom, kdy muž přemýšlí, kdy byl naposledy močit, to dokáže tímto způsobem jen Murakami - ano uvědomuji si, že stylem skládání minulosti a stavění si jednotlivých dílků jako do skládanky často přemýšlíme všichni, o to víc pro mne ale bylo zajímavé vidět ten myšlenkový proces v psané podobě).
Myslím, že každý z nás má ve svém podvědomí nějaký druhý svět, do kterého utíká ve chvílích, kdy mu ve světě, ve kterém žije jeho tělo, není příjemně. A i když o světě s jednorožci neměl Murakamiho hrdina ani ponětí, i přesto ho stvořil a pak...
Ale to už bych prozrazovala mnohé těm, kteří se na knihu teprve chystají.

"... naprostá většina problémů je zaviněná tím, že se někde někdo nevyjádří přesně. A věřím tomu, že na světě mluví tolik lidí vyhýbavě a nejasně proto, že si někde v hloubi duše koledují o problém." (s. 61)

43 30.10.2021

Už ani nevím, kdy naposledy jsem byla do historického románu, a teď mi promiňte to označení, takhle zažraná, jako tomu bylo v tomhle případě. Doslova a do písmene jsem těch necelých 700 stran zvládla přečíst za necelé 3 dny (ne, ani práce ani domácí povinnosti nešly stranou - ale večery byly opravdu dlouhé).

Skláním se před autorkou a její letitou? prací. Příběh byl promyšlený, napínavý v těch nejméně (či snad nejvíce vhodných chvílích), postavy měly nesmírnou hloubku. Nemůžu říct, že bych se s některou naprosto sžila, na každé ženě či na každém muži jsem spatřovala vlastnosti, které mě buď vytáčely, nebo mi na ústech jejich jednání vytvářelo ironický smích či opovržení. Nelze ale nepřiznat, že by ve mě kdokoliv, ať už Tugumír, Oto, Drahomíra, Gero, Thankmar, Edita či Egvina a spoustu dalších, nevyvolávali jakékoli emoce.
Několikrát během čtení jsem měla slzy v očích a vždy stačila jedna věta.

Ať už je tomu jak chce, časy to byly zlé a autorka mě dokázala pomocí písmen, slov a vypravěčského talentu přenést tolik staletí do historie. Při každém otevření knihy se moje realita ztrácela a já se propadala časoprostorem. Často jsem zapomínala dýchat, když docházelo na otázku života a smrti, moje tělo jakoby vůbec neexistovalo. Nepociťovala jsem hlad, žízeň ani jiné potřeby. Má duše byla a stále je zcela nasycena touhle knihou.
Bylo v ní vše, co může v životě potkat krále i jeho poddané - láska i nenávist, oddanost i zrada, mír i válka, něha i vášeň, život i smrt, přátelství, síla sourozeneckého původu, která ale může být i jeho záhubou.

Z historického hlediska pro mě byl příběh opravdu obohacující. Ale především mě zaujaly ty pasáže, které se týkají pohanského léčitelství - bylinky i drahé kameny, k obojímu si poslední měsíce hledám sama pomalu cestu.
Ne, nejspíš není nic, co bych knize vytkla, snad jen, že by klidně mohla být delší. Musím se ale přiznat, že už se tak trochu třesu nedočkavostí, až budu mít v ruce její druhý díl.

Je třeba si ale uvědomit, že příběh se všemi strastmi i radostmi v knize lze přenést i do naší reality. I my často soudíme děti podle toho, jací jsou jejich rodiče. I my vkládáme často svou důvěru do rukou toho, kdo nám nabídne větší výhody. I my máme svůj názor, na který chceme přetáhnout ostatní z našeho okolí.
Vlastnosti lidí se příliš nemění, a nezáleží na tom, jestli se příběh odehrává před staletími nebo v 21. století, jestli jde o záležitosti v královské rodině nebo v domě rolníka.
Jenže vždy bylo, je a vždy bude důležité hledět kupředu a nevytahovat z minulosti to, co nám už neslouží.
"A možná je zapomnění požehnáním od bohů, protože význam má to, co je, ne to, co bylo." (s. 357)

43 08.07.2020