Gabibi komentáře u knih

Tohle je strašně dobře napsána knížka! Intenzivní, smutná, jemná, a přesto šílená!
O životě mladé ženy na samotě na Šumavě, která se živí sběrem hub. O nefunkční rodině, která spolu nemluví. O tyranii falešných úsměvů. O tom, co všechno skrývá podhoubí našich životů, co bouřlivě bují pod povrchem... Je pravda, že po půlce to nějak ztratí dech, jak píšou ostatní, přesto mě kniha dostala!

21 27.03.2021

Mám pocit, že jsem s hlavním hrdinou prožila kus života :-) Děj nemá spád, není to napínavé drama, přesto jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Autorka vytvořila živý svět a tím jsou myšlenky a pocity hlavního hrdiny. Přišlo mi, že všechno ostatní je jen na pozadí - gay romance, Anglie, univerzita jako kulisy. Jádro románu je nadčasové: první láska, nejistota, dospívání a velká životní rozhodnutí. Doporučuji číst na podzim a zachumlat se pod deku. Teď už jen navštívit ostrov Wight :-)

9 17.10.2023

Nejsou to veselé historky z natáčení Přátel, je to takové smutné Přiznání. Matthew Perry se přiznává k tomu, že je slaboch a že se často choval jako blbec. Píše o tom čtivě a s nadhledem.

8 14.02.2023

"Lehké" čtení o těžkém tématu. Textu dominují dialogy a popisy pocitů hlavních hrdinů, čte se dobře, až klouzavě. MOŽNÉ SPOILERY: Jedná se o vztahovku, která se odehraje během šesti měsíců v menším městečku poblíž Londýna. Děj není nijak zběsilý a je zprostředkován především prostřednictvím dialogů. První polovinu jsem opravdu měla problém s hlavní ženskou postavou Lou, která mi nepřipadala moc sympatická, spíše nezajímavá a vadila mi její přehnaná ostýchavost. Myslím, že nedostála popisu "upovídané, milé a svérázné slečny". Jsem ale ráda, že její "proměna" nevznikla "ze dne na den" ("ze stránky na stránku"?) a postupně vykukovala skrze sbližování s Willem. Zato Willa jsem si oblíbila hned, pro mě to byla nejsympatičtější nejzábavnější postava. Ostatní postavy jsou spíš křoví, které jen doplňuje vývoj hlavního páru, ale nikdy ho přímo neusměrňuje. Kromě tématu sbližování dvou lidí se objevuje téma život kvadruplegika, otázky eutanazie, rodinná "dramata" a prolínání kontrastních sociálních světů.

Knížka mě pohltila a hodně bavila, přesto nemůžu dát *****, protože vím, že už jí podruhé číst nebudu (ale těším se na film) a také kvůli občasnému klišovitému vyjadřování (hlavně při popisech okolí a prostředí). Jo a nebrečela jsem!

(Dobře, tak jednou!)

6 02.10.2013

"Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu ... kteří brečeli na celou ulici a tancovali bosí po střepech vinných sklenek ... kteří hovořili sedmdesát hodin bez přestání a stejnou dobu mlčeli ... kteří plakali nad romatikou ulic a vozíky plnými cibule a špatné hudby ... kteří se toulali o půlnoci sem a tam po nákladovém nádraží, lámali si hlavu kam jít a odešli a nezanechali žádná zlomená srdce..."

6 30.11.-0001

100% oddechovka! Milá, nenáročná, kvalitně napsaná a skvostně vyrobená. Ládík je zvědavec, zajímá se, má postřeh a vše pěkně sumarizuje. Občas až honba za zážitky (aby bylo o čem psát..?) Trapnohumor stále přítomen :) Už je to jeho značka. Častěji je ale vidět lidskost a to, že prostě má rád lidi.. "Extrovertní camino od kavárny ke kavárně" by mě ovšem asi nelákalo. A vlastně mě i překvapuje momentálně velmi vysoké hodnocení (94%), protože takové pojetí poutě určitě není pro každého...

5 26.01.2024

Text se čte moc pěkně, je přístupný, přesto velmi podnětný, nabízí množství inspirativních myšlenek. Nejedná se ale o žádný návod, nepřichází s jasnými závěry a odpovědmi. Označila bych jej spíš za jakési šťouchnutí, pobídnutí k dalšímu přemýšlení. Věnuje se různým tématům (láska, rodina, školství, ekologie, umění, masmédia,...) v jejich nejširším obecném rozměru.

"Pokusil jsem se zachytit některé rysy duchovního ovzduší konce tisíciletí, reakci lidí na převratné objevy, změnu základních představ o světě, proměny věr i otřes dosavadních jistot, také pokusy hledat únik anebo nové vyrovnání, nové vize pro lidský život. Snad i z kusých poznámek a pozorování plyne jedno zřejmé: lidstvo se ocitlo na důležité křižovatce, v mezním okamžiku svých dějin." (s. 79)

5 18.07.2011

"... jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle, co se rozprskne a vystřelí tisíce pavoučích noh proti hvězdám, jen namodralá světluška zůstane uprostřed a všichni zdychnou: Jůůů!"

5 30.11.-0001

Skvělá kniha! Není však potřeba ji přečíst celou, pokud se vám zdá rozvleklá. Nejvíce mě zaujaly dvě poslední části, především příběh Emily a Grega, na kterém autorka popisuje a vysvětluje soužití extroverta s introvertkou a zároveň radí, jak komunikovat s vaší polovičkou, která je temperantem na opačném pólu :)

4 22.12.2018

Tahle kniha učí lidi empatie. Jsem za ni velmi vděčná.

Dotýká se mi vulgarita a násilí ve vztazích a také život na okraji společnosti. Těžká práce, alkoholismus, žádné finanční možnosti. Není to až taková depka (a už vůbec ne kňourání!). Je to otevřená citlivá zpověď (možná terapie sdílením?), přemýšlivá, jedinečná.

A mámě díky, že "dovolila vyprávět o věcech, o kterých se těžko mluví, a ještě hůř se o nich čte."

3 06.03.2024

Tohle je zvláštní knížka. Je to fenomém, základní literatura duchovního rozvoje, velmi oblíbená a často doporučovaná (bůhví nakolik tomu pomohla Tolleho spolupráce s Oprah Winfrey), a to vše navzdory tomu, že je psaná tak nějak neatraktivně, suše, teoreticky. Jednoduchým jazykem popisuje hlubokou moudrost, které je těžké skutečně porozumět. Doporučuji se ke knize dostat až později po přečtení jiných myslitelů (Franckh, Gounelle, Fordová, Jordánová,...) A při čtení si dělat poznámky, ke kterým se později můžete vrátit. Osobně jsem tuhle knihu pojala spíše studijně, než jako zábavu:-) A vyplatilo se to!

3 26.12.2020

Tohle je hrozně důležitá knížka! Na první pohled nenápadná, ve skutečnosti má toho v sobě hrozně moc! Tu největší moudrost, jak to s námi vlastně je, jak fungujeme ve vztahu k sobě a k ostatním, proč jsme takoví, jací jsme. Doporučuju všem, kteří o svém životě přemýšlejí a chtějí se o sobě dozvědět víc.

3 31.01.2020

Taková malá velká bombička. A i když podobné knížky nečtu, tak nakonec pro mě i srdcovka:) Postavy a jejich životy byly v podstatě obyčejné, a přesto moc zajímavé a tak nějak blízké. Několik tragikomických situací skvěle podaných - především příběh Honzy, který si to nakonec zpackal ze všech nejvíc, mě chytnul.

3 12.03.2019

Milá kniha o umírání a o tom předtím. Filozofické dojímavé čtení.

3 22.07.2018

Poláci nás, Čechy, prý mají docela rádi. Kniha je sbírkou subjektivních postřehů, historek a úvah, které podává polský novinář - čechofil v nesourodém uspořádání. Píše o české povaze a jejím nejvýraznějším atributu, od kterého se odvíjí plno dalších věcí, totiž o ateismu. Prý o sobě rádi tvrdíme, že jsme nejateističtější země světa a říkáme, že "věříme v ateismus." Poláci se ptají, jak se nám žije bez boha a hrstka vybraných Čechu odpovídá: "Normálně." - "Bezva." - "Příjemně." nebo "Snáz než s bohem." Jsme tak považováni za pragmatiky a individualisty, možná za cyniky, přesto se zdá, že to autorovi nějak imponuje. Dále autor vyzdvihuje "touhu po pohodě" jako další rys české povahy. Čech se musí cítit dobře a to je pro něj důležitější než kdejaká ctnost. .... No myslím, že osobně se s tímhle popisem dokážu ztotožnit :-)

3 11.01.2015

Kniha plná myšlenek a prázdná děje. Rozhodně nejde doporučit každému. Z mého pohledu se v ní střídají originální hluboké myšlenky o spletitosti života se snobským filozofování o hodnotě umění. Každopádně některé pasáže se staly mými milovanými a přidala jsem je k autorčiným citátům na tomto webu.

Zamyšlení vhodné k přečtení až po dočtení knihy :-) !!!! SPOILERY !!!! Z 300 stránek se v prvních 250ti nic neděje, aby se všechno mohlo odehrát až v posledních 50ti. Celý život Renée vedl jen k jedné události, k tomu, aby mohla potkat Kakura, svého nejbližšího přítele. Pak se stane ale ještě jedna věc, která Renée nedovolí přátelství naplnit, prohloubit a nechat jej potvrdit časem. Poselství z této knihy je pro mě jediné: nemáme čas na blbosti. Nemáme čas být osamělí, nemáme čas žít s někým, kdo o nás nestojí, nemáme čas usilovat o toho, kdo si to nezaslouží. Nikdy nevíme, kdy o čas budeme obráni.

3 23.11.2012

"Lidé mají své hvězdy, jenže ty nejsou stejné... Ty budeš mít hvězdy, jaké nikdo nemá. Já budu na jedné z nich bydlet, budu se na jedné z nich smát, a až se podíváš v noci na oblohu, bude to pro tebe, jako by se smály všechny. Budeš mít hvězdy, které se umění smát."

3 19.07.2011

Stěží uvěřitelný příběh odvahy a vůle žít podle skutečných událostí...

V roce 1972 ztroskotalo letadlo Fairchild letící z Uruguaye do Chile uprostřed And ve výšce 3500 metrů nad mořem. Na palubě byl ragbyový tým s rodinami a přáteli, po havárii jich přežilo 27, většinou zraněných. Přestáli první noc ve vraku letadla, namačkáni na sebe, prochladlí zimou. Dočkali se rána a mysleli si, že nejhorší zkoušku mají za sebou, a že tento den přijde pomoc. Ještě netušili, jak opravdu dlouhá bude jejich cesta domů... že se jejich naděje zhroutí, když se z radia dozvědí, že po nich bylo odvoláno pátrání... že budou nuceni sníst mrtvé přátele... že jejich úkryt zasype lavina... že v mrazivém prostředí stráví přes 2 měsíce... a že 2 z nich - Nando Parrado a Roberto Canessa - přejdou Andy, aby se pokusili čelit jisté smrti mrazivého pekla...

"Hrůza se stala normální součástí našeho každodenního života. Před trupem letadla se válely hromady kostí. Blízko otvorů do trupu byly uskladněny velké části těl - čísi předloktí a lidská noha. Pruhy tuky byly rozprostřeny na střeše. Poprvé jsem spatřil na hromadě kostí také lidské lebky. Když jsme začínali jíst lidské maso, pojídali jsme obvykle malé kousky z velkých svalů. Ale jak čas ubíhal a zásoby potravy se tenčily, neměli jsme na výběr a museli náš jídelníček rozšířit. Nějakou dobu jsme jedli játra, ledviny a srdce, ale masa bylo zakrátko tak málo, že jsme nyní museli rozbíjet lebky, abychom se dostali na mozek uvnitř. Při normálním uvažování se mohou tyto věci zdát velice odpudivé, ale instinkt k přežití je uložen velice hluboko v lidské mysli, a když je smrt tak blízko, člověk si zvykne na cokoli."

Příběh z pohledu Nanda Parrada není jen popisem události, ale především reflexí toho, čím si člověk musí v takových podmínkách projít, čeho je schopen se vzdát a jaká neznámá síla ho žene kupředu překonávat fyzické i psychické překážky. Kniha zpočátku možná s pomalejším rozjezdem, ale druhá půlka přečtena na jeden náraz. A každá kapitola oplakána dojetím :) a to i přesto, že jsem si jistá, že se Nando neubránil stylizaci např. když líčil hrdinství svých spolutrpitelů.

O této události byla z více věcného a popisného pohledu napsána kniha Přežít od P. P. Reada a pod stejným názvem natočen roku 1993 film s Ethanem Hawkem v hlavní roli.

3 07.06.2011

Když prázdný diář představuje největší luxus... Švédský farář, vychovatel a spisovatel, většinu života velmi zaneprázdněný, objevil filozofii na kanapi a mluví o duchovním rozměru odpočinku.

"Slovo odpočinek působí tak nemoderně, skromně a neprůbojně, že se v záplavě různých poselství skoro ztrácí. A přesto se do něj vejde mnohé. Cosi v nás otevírá - jakýsi prostor, přístřešek, útočiště pro lásku. A to cosi je tak mimořádné, že nás zavede do ztraceného ráje, a tak silné, že nám zachrání život."

"Odpočívat znamená přestat se snažit, dobrovolně se na chvilku vzdát kontroly a dát životu čas, aby se vzpamatoval."

"Odpočinek je součástí zodpovědného přístupu k životu."

"Čas neubíhá. Kráčí nám vstříc."

2 03.12.2021

Tahle knížka je skvělá! Přečetla jsem ji za dva večery. Ale chápu, že pro někoho to může být text mimozemšťanky nebo spadlé z višně :-) Veroniky prožívání a upřímné sdílení není pro každého. Někdy to může být příliš vzdálený cizí svět, který k vám nepromlouvá. Jestli to tak máte, zkuste knihu úplně nezatratit a vrátit se k ní později. Třeba po nějaké velké krizi až se konečně trochu sesypete a něco ve vás povolí. Mysl a snaha o kontrolu půjde trochu stranou a objeví se ve vás prasklina, která k vám pustí Veroniky hlas.

Mnozí také lamentují, že se jim nelíbí útržkovitá forma "výcuc z blogu", mně to naopak velmi bavilo, přišlo mi to hravé, dává to tomu lehkost. Naopak, co bych před příštím dotiskem změnila, jsou malá písmenka. Je to celkem náročné pro oči. A i přes malý font je knížka dost těžká (čtení v posteli nic moc ;-) Ale každopádně... Obdivuju Veroniku za to, jak otevřeně a upřímně píše. Všechno opravdové je neskutečně cenné, má to svou neopakovatelnou hodnotu. Když člověk vydá tak upřímnou zpověď, žádná jiná knížka se jí nepodobá.

A děkuju za to, že sdílí téma smrti. Společně s menstruací to je asi nejhorší téma k hovoru :-) a pořád tabu, přitom se jedná o velmi přirozené věci. Sama si pamatuju, že jsem do své maturitní slohové práce psala: "Téměř každý den mě napadá, že zrovna dnes mužů zemřít. A nejsou to morbidní ani pesimistické myšlenky, je to jen mé vědomí smrtelnosti, které mi přináší radost z dnů, jež právě prožívám." Smrt blízkého člověka může život zjednodušit a zkrášlit, když jí to dovolíme. A ještě víc super je, že nemusíme čekat, až nám někdo umře :-)

2 30.12.2020