fantom12 komentáře u knih

Nejvíce mě zaráží, že myšlenky, které jsou v knize obsaženy, vyznával ve své době nejmocnější muž světa. Marcus Aurelius mohl mít cokoliv, od žen po zlato a otroky. A přesto si vybral žít skromně a ctnostně, vyznávat umírněnost a pokoru. Pro mě neskutečně inspirativní osobnost.

6 19.01.2018

„Co chci? Netrpět. Žít.“ odpověděl. A opět se všecek proměnil v pozornost tak napjatou, že ho ani bolest nevytrhovala. „Žít? Jak žít?“ zeptal se hlas duše. „Ano, žít tak, jako jsem žil dříve - dobře, příjemně.“ „Tak ty jsi žil dříve dobře a příjemně?“ zeptal se hlas. A Ivan Iljič začne v představách probírat nejlepší chvíle svého příjemného života. Jenomže divná věc - všechny ty nejlepší chvíle příjemného života se mu teď zdaleka nezdály tím, čím kdysi. Žádné kromě prvních vzpomínek z dětství. Tam, v dětství bylo cosi skutečně příjemného, čím by bylo možno žít, kdyby se to vrátilo. Ale ten člověk, který ty příjemné chvíle prožíval, už neexistoval; bylo to jako vzpomínání na kohosi jiného.“

2 03.09.2017

Opravdu skvělá kniha, která je jakousi sondou do lidské duše. Proč? Protože to, kým jsme, nezáleží na tom, co si myslí ostatní, ale na tom, co si myslíme my. Takže celý příběh můžeme vidět i jako možnost volby být dobrý/špatný a i tak skončit. Nechci tím samozřejmě omlouvat nikoho hříchy. Bylo by pošetilé myslet si, že si pro všechno můžeme vymyslet omluvu... chci jenom říct, že tato kniha daleko přesahuje žánr thriller a že by si ji mělo přečíst mnohem víc lidí. Opravdu stojí za to.

4 21.09.2016

John Irving je průměrný atlet, ale výborný spisovatel. V Imaginární přítelkyni se vyznává spíše z jeho vášně atleta. Zápasení tvoří velkou část jeho života a nesmíme se tedy divit, že mu autor věnuje tolik prostoru. Co mě na knize zaujalo nejvíc je porovnání kariéry spisovatele a zápasníka. V obou případech musí člověk vykonávat tu samou činnost dokola, až dokud se nestane tak dobrým, jak jen to jde. Zajímavé počtení.

5 28.07.2016

Pár zajímavostí o Heinrichu Schliemannovi:
•Byl velmi nadaný k učení jazyků a měl vynikající paměť: Dorozuměl se až v 13 jazycích (anglicky, nizozemsky, francouzsky, španělsky, italsky, portugalsky, rusky, starou a moderní řečtinou, …). Učil se jich 25 během celého života a talent pro ně vždy zapíral. Na učení jazyků si vytvořil vlastní metodu, díky které se zvládl naučit jazyk za 6 týdnů. (Během svých studií ruštiny dostal Schliemann dvakrát výpověď z bytu pro rušení sousedů řečmi, jimž nikdo nerozumí.)
•Nejspíš byl dítětem štěstěny: Když u holandských břehů ztroskotala loď, jedině jeho zavazadlo doplavalo téměř neporušené na pláž; jindy požár zničil celé dřevěné město krom pár domů kamenného hotelu, kde Schliemann nocoval.
•Když jel do Ameriky pátrat po nezvěstném bratrovi a dozvěděl se, že je již mrtev, nedalo mu to a přítomnosti na kontinentu využil k návštěvě amerického prezidenta ve Washingtonu.
•Oženil se s krásou neoplývající Kateřinou Petrovnou Lyšinovou, ale neúspěch v osobním životě kompenzoval úspěchy v obchodě. Jeho poslední manželkou však byla naopak velmi krásná, vzdělaná a inteligentní Řekyně Sophia, která se zúčastnila i jeho vykopávek nejen v Troji!!!
•Měl talent a možná jistou chladnokrevnou schopnost využít ke svému prospěchu všechno, co se namanulo. Například při požáru nakoupil suroviny, po kterých byla druhý den maximální poptávka.
•Zajímavá je také otázka jeho státní příslušnosti, neboť byl poddaným ruského cara, tedy občanem carského Ruska, a zároveň byl i právoplatným občanem USA a ke všemu i Němec
•Zemřel, když ho v nemocnici, pro jeho chudý vzhled a ze strachu, že za léčbu nezaplatí, odmítli ošetřit. Když se pak přišlo na to, kdo to byl, byl pochován v Athénách.

8 02.09.2014

Podle mě je knížka tak úspěšná proto, že ukazuje dno, na které se může lidská osoba dostat. Většina čtenářů jistě doufala, že si Christiane konečně "šlehla" naposledy, že už nebude dělat prostituci, že se napraví. Snad v to doufali proto, že podvědomě tušili, že i oni samotní zažívají takové souboje, ale jsou mnohem menší a nedůležitější. A kdyby se Christiane mohla zbavit drog, tak i oni by mohli konečně namísto sezení před televizí zaběhnout svůj první kilometr, dokouřit poslední cigaretu nebo začít programovat. Bohužel to tak lehké není. Vždycky je tu "zítra", "později", "až se mi bude chtít, tak můžu"...

12 22.06.2014

Je zajímavé, jak Zámek působí na každého jinak. Já jsem například měl téměř neustálý vztek. Vždy, když K. požadoval, aby se něco udělalo, našlo atp., tak mu nikdo nebyl sto vyhovět. Každý ze sebe dělal blbce a ignoranta, jen aby zabránil K.ovi vstoupit na Zámek. A přitom byl někdy tak blízko... Ke konci už jsem chtěl na Zámek vstoupit taky, ale na rozdíl od hlavní postavy jsem věděl, že to není možné. Normálně jsem zhnusen tou všudypřítomnou byrokracii (jenom aby bylo všechno na papíru). Něco - nějaký závan naděje - mě ale drželo stále napnutého. Tady si myslím, že není co řešit.

90%

6 15.06.2014

Autor ví, co dělá, skvěle popisuje situaci a beznadějnost jedné kruté doby, kdy být člověkem byl hřích a nežít podle pravidel se trestalo smrtí. Knížka nesoucí myšlenky a obrazy, na které by se nemělo zapomínat. Čte se lehce, téměř sama a zanechá ve vás takový divný pocit, kdy o ní budete přemýšlet ještě dlouho po jejím dočtení a stejně nedokážete pochopit, proč byli lidé kdysi takové svině.

5 28.04.2014

Bez nadsázky, jedna z nejnaturalističtějších (a nejlepších) knih, jaké jsem kdy četl.
Zajímavé je, že Émile Zola nikdy nedostal Nobelovu cenu za literaturu. Namísto Zoly ji přidělili téměř neznámým autorům, o kterých dneska už ani neslýcháme. Tvrdilo se, že z jeho děl až příliš číší nepřátelství vůči všem formám společnosti. Z podobných důvody Nobelovku nedostal ani Lev Nikolajevič Tolstoj.