f.enjoy69 komentáře u knih

Kdysi dávno jsem se, už ani netuším kde, doslechl o Ishigurovi a jeho "Neopouštěj me". Už podle obálky (v českém vydání), názvu a anotace na mě ta kniha působila téměř až mysticky a chtěl jsem si ji přečíst - ale ne a ne se k ní dostat. Pak po nějaké době se tak konečně stalo a měl jsem pocit, že jsme se "s autorem myšlenkově setkali". Od té doby to už nebylo nikdy tak silné, což ale nutně nic neznamená, stále jsem jeho knihy rád četl a něco mi to dávalo. U Pohřbeného obra jsme se ale minuli (poměrně přesně vystihuje mé pocity komentář od Mikkinnena) - moc jsem se s formou, hlavními postavami a podáním nedokázal sžít, "nevěřil jsem tomu". Čtvrtá část do značné míry vylepšila to, čeho se mi nedostávalo v předchozích částech, ale nestačilo to. Jsem ale přesvědčen, že své příznivce si Obr najde - ať už tématicky, nebo myšlenkově.

PS: Doslov je fajn, jen mi přijde až příliš kritický na Neopouštěj mě... Nebo je možná čas, abych si ji přečetl znovu... ;-)

5 12.02.2018

Autorka mi poměrně seděla v povídkové knize Úplněk. Mělo to svojí atmosféru - všudypřítomná smrt, vykořeněnost, smíření, těžko zařaditelní hrdinové. Tato knížka byla jiná. Ospalé městečko, moře, nezkrotná Cugumi, pocit něčeho končícího, atmosféra téměř na usnutí, doslova. Nebylo to špatné, nevadí mi knížky, kde se toho tolik neděje a vše si plyne pomaloučku svým tempem, přesto tomu něco chybělo, něco, co by ve mně zanechalo něco víc. Občas mi vadilo opakování se některých motivů a slov (buď autorka, nebo překladatelka si moc nevyhrály, což trochu rušilo).

Rovněž nejspíš první knížka, kterou jsem četl slovensky. Říkám si, že je to docela škoda, že tu prakticky člověk nenarazí na knížky v jazyce, který nám je poměrně srozumitelný...

2 09.01.2018

Současnou českou literaturu v tom kvantu klasiky a horkou jehlou nití napsaných knih moc nevyhledávám. Většinou si říkám, že čas ukáže, co z toho množství stojí za to a já se k tomu vrátím. K Mapě Anny jsem se dostal po převyprávění části jedné z povídek a ten obraz, který jsem si vytvořil v hlavě jsem chtěl mít celistvý...

Šindelka má bezesporu svůj vlastní styl, chce, aby se čtenář zamyslel a hledal mezi řádky, což poetičnost jeho slov ne vždy usnadňuje. A to je právě to, co jsem si na té knize oblíbil, dokonce jsem si některé myšlenky a formulace zapsal. I bylo překvapivé tu a tam všimnout si některých českých reálií (třeba zmínka o té příšerné reklamě s "uříznutými" hlavami...). Přes to všechno můj dojem z celku není úplně ideální - něco tomu chybělo, možná to bylo až příliš odosobněné a já si k většině příběhů neudělal vztah, proto to ve mně nic moc nezanechalo (ale na povídky Ulita a Kopie asi jen tak nezapomenu). Určitě dám v budoucnu šanci další Šindelkově knížce.

3 03.01.2018

Příjemná jednohubka s hlubším poselstvím, Murakamiho dodatek z vlastního života byl pěkným zakončením. Murakami umí psát jak další, tak i kratší žánry, což je neobvyklé.

4 23.12.2017

Dost drsné na to, aby si člověk uvědomil, že některá běžná trápení jsou nicotná oproti tomu, co někteří musejí snášet každý den... Náročná kniha o tom, jak může být život tvrdý. Asi na mě nejvíce zapůsobila (mimo mnoha jiných) část "Nikdy"...

"Nikdy. Strašné slovo. Nejhorší ze všech slov lidské řeči. Nikdy. To slovo je srovnatelné pouze se slovem smrt. Smrt - to je jedno velké nikdy. Věčné nikdy, smrt vyvracející veškeré naděje a možnosti. Žádné možná nebo kdyby. Nikdy."

4 20.12.2017

Reakce v komentářích jsou rozporuplné, ale mně se obě povídky líbily, příjemná oddychovka. Asi se mi moc nepozdává vydávání jednotlivých povídek jako kniha (za cenu, za kterou by jich bez těch fajných obrázků vyšlo třeba dvacet), ale budiž, nějaký efekt to má, pěkně se na to kouká... Možná mi vadí víc ta reklama na "mekáč", bez které by se to docela dobře obešlo, ale to jsou jen mé osobní dojmy.

5 11.12.2017

Původně jsem ohodnotil třemi hvězdičkami. Ale jak tak nad tímto dílem přemýšlím, tak si bezesporu zaslouží ještě jednu. Jedinou vadou na knize byla prostřední část, kde se hlavní postava v tom všem utápí až nadmíru... A pak? Neuvěřitelný sešup až do poslední stránky, abych konečně věděl, jak to celé dopadne.

Hrozně čtivá záležitost číst všelijaké vrtochy jednoho, na první pohled docela nevinného, starce. A že jich je! :-) Tahání za nitky a vztahy v rámci rodiny nebo proměňující se Japonsko jsou příjemným přídavkem povedené zpovědi pana Ucugiho.

3 28.08.2017

Nádherně zpracovaná knížečka, člověk se může kochat básněmi v češtině nebo i japonskou verzí jak ve znacích, tak i v přepisu do češtiny. Nechybí ani dobové, skvěle se hodící drobné ilustrace od S. Keisaie, které doplňují již tak esteticky zdařilý výběr...

Issa je výjimečný, ale pro mě zůstává v pozadí Bašóa... ;-)

Na rozdíl od lidí
husy po ránu
radostně štěbetají

Motýlek poletuje
jako by na světě
neměl jedinou starost

5 15.08.2017

První polovina knihy se nesla v příjemném a čtivém duchu (Pláč, Filónovo prase, docela i Loď pokladů), zbylé tři povídky se ale táhly natolik, že jsem si přál to "utrpení" co nejrychleji ukončit a pustit se do něčeho lepšího...

2 04.08.2017

Pro mě docela zklamání. Začátek, kdy dochází k rozhodnutí sepsat toto dílko nebo první popisovaná léta, to se mi četlo jedna radost i bylo poměrně zajímavé sledovat, jak se vyvíjí sexualita a sporadická setkání s ní hlavního hrdiny... Pozdější léta se ale tak nějak začala podivně vléct a vyznění téměř nulové.
Přesto věřím, že v době, ve které byla kniha napsána mohla vzbudit slušný poprask a jako výsměch tehdejšímu naturalismu (který se v explicitních scénách vyžíval mnohem víc než samotný Ógai Mori) posloužila více než dobře...

4 02.07.2017

Při četbě jsem se cítil skoro jak u Murakamiho Afterdarku. Příjemné dialogy, naprosto úchvatné vylíčení atmosféry a některé odstavce a myšlenky, které by se daly tesat do kamene. I přes poměrně prostou dějovou linku mě ke knize něco poutá. Je to kniha o pocitech - dokud člověk čte, může skrze citlivě vybraná slova zažít na vlastní kůži vše, co je schováno za slovy. Jen škoda, že po přečtení to všechno mizí do nenávratna a celkový dojem z četby je tentam...

2 21.06.2017

Japonci prostě umí nevšedně popsat všednost každodenního života. Věci přicházejí i odcházejí, děje se jak to dobré, tak i to špatné a všechno si to tak hezky plyne, pomíjí a člověk se může těšit opět na něco nového. Toto minimalistické vykreslení radosti z drobností a poklidnost celé knížečky je něco, na co budu ještě dlouho vzpomínat...

18 18.06.2017

Nedokážu to moc zdůvodnit, ale Kawabatovi jsem se docela dlouho vyhýbal. Nelákal mě... Tahle kniha mne ale přesvědčila, že mé domněnky a předsudky byly mylné. Příběh Jošimicua byl, i přes pomalejší začátek, tak čtivý a přesvědčivý, že bych si něco podobného dal v blízké době zas! A vyznění posledních stránek? Klobouk dolů...!

3 14.06.2017

Sám Murakami zmiňuje, že psaní beletrie je pro něho prioritou, pro kterou si nechává všechna esa v rukávu. Přesto z těch pomyslných "zbyťourků" poskládal příjemnou knížku. Bylo mi poměrně příjemně na autorově "přednáškách" o literatuře, vzdělávání, literárních cenách a zákoutích jeho mysli a každodenního života. Rád jsem slyšel, jaké má rituály, jak přepracovává své knihy, jak uvažuje a především, jak ho naplňuje být nezávislý a obdařený schopností a umem dělat něco naplňujícího, co ještě navíc dělá ostatním lidem radost... A jestli dostal, nebo nedostal nějaké ceny? Čert to vem, taková pozlátka přeci o ničem podstatném nevypovídají...

Moc mi nesedl doslov od jakéhosi pána XY (v Murakamiho knihách mám raději doslov od překladatele), ale to nic nemění na tom, že se jedná o zdařilou knihu.

8 12.06.2017

Překvapivě poměrně čtivá kniha rozhovorů dvou právníků, bavící se o Tokijském procesu, ale i mezinárodním právu a dalších problémech dnešního světa. Velmi přínosný je vhled B.V.A. Rölinga co se procesu a obecně spravedlnosti týče. Občas je dobré slyšet, že dějiny jsou psány vítězi, ať je snaha o objektivitu jakákoliv...

3 22.05.2017

Foneticky uspořádaný slovník, tedy ne po jednotlivých znacích řazený slovník (jako japonsko-český studijní slovník). Výborný, pokud člověk zná výslovnost, ale třeba už neví, jak dané slovo napsat, či jaký má význam. A ačkoliv už existují fajn online slovníky jako jisho.org, tak přesto se mi tahle bichle osvědčila...

4 25.04.2017

Kniha se věnuje spoustě fenoménů japonské kultury, což mě samozřejmě zajímá i jsem chtěl vědět, proč je "ta Benedictová" tak oslavována. Bohužel pro mě je to psáno tak nezáživným stylem, že jsem se docela dobře dostal přes první třetinu knihy, s obtížemi přes druhou a tu poslední si nechávám na dobu neurčitou...

Ale jak píše v doslovu pan Jan Sýkora: „Přestože ji dnes jen těžko budeme považovat za odpovídající nástroj k analýze současné japonské společnosti, bezpochyby patří do zlatého fondu klasické „japanologické" literatury a představuje další kamínek do mozaiky našeho poznávání Japonska a jeho kultury."

2 09.03.2017

Zpočátku má kniha pomalejší rozjezd, přišlo mi to takové suché, nic moc neříkající... Po nějaké straně sto se to ale vše přehouplo a byla to jedna radost. "Zbyšek" je prostě úžasná osobnost s neuvěřitelným charismatem a schopností jakési otevřenosti, čehož si hrozně vážím. U většiny knih si vystačím s představivostí, ale zde mi chybělo Czendlikovo vystupování, mimika a lišácký úsměv, s takovou osobností jsou prostě lepší živé rozhovory (např. na DVTV), prostě mi tam něco chybělo...

Každopádně určitě moc doporučuji, v knize je ranec úžasných myšlenek, narážek a vtípků. Oceňuji především to, že autor má svoji hlavu a své názory nehledě na nějakou oficiální církevní doktrínu a jde takto s kůží na trh. ;-)

7 19.02.2017

Zpočátku líbivý, možná až trochu přeslazený příběh, který postupně obrací o plných 180°. Franz, který si opravdu nebere servítky a skrze své líčení svého vztahu s Rebekou "potápí" i lidi kolem sebe. Film mi přišel zdařilý, ale chybí mu jeden důležitý aspekt - autorova psychologická hra se čtenářem (především skrze manipulátora Franze). To jak si hraje se slovy, jakou navodí atmosféru a jak nakonec opravdu "není žádných vítězů", kterým by bylo co závidět...
Příběh páru, který si sice prošel rychlým vrcholem, ale o to ještě rychlejším a nesnesitelnějším pádem. Dva lidé, kteří se nechali naprosto rozcupovat svým vztahem, ale na svou potápějící se kocábku zvou ještě další. Pro mě odstrašující případ toho, jak bizarní příběhy život může přinášet...

7 03.02.2017