evismaior komentáře u knih

60% - Četnice Camille podstoupila transplantaci srdce a ono to možná není srdce úplného klaďase, protože proč by jinak viděla ve snech tvář ženy volající o pomoc? A jak to, že ji její vyšetřování toho, kdo byl dárcem, dovede až k případu polomrtvé Romky nalezené v prostoru pod vyvráceným stromem, což je případ, který řeší čerství rodiče dvojčat Sharko a Lucie Henebellová? Jak s tím souvisí kauza unášení a obchodu s dětmi ve frankistickém Španělsku? A mizející pacienti někdejšího argentinského ústavu ukrytého uprostřed močálů?
Tento díl mi příliš nesedl. V první polovině jsem měla potíže se začíst a sledovat všechny dějové linky a všechny postavy - zmizelé zlodějky, které někdo týral, ale zároveň tam očividně šlo ještě o něco dalšího, přičemž pachatel nebyl jen jeden, do toho ten fotograf Zla a jeho fotky různých lidí, hromada postav na straně francouzské policie, ve Španělsku i v Argentině... Pak to sice začalo odsýpat, jenže jsem zas měla problém s tím tématem transplantací (mysteriózní buněčná paměť - kterak nekuřáci začnou kouřit, protože kouřil mrtvý dárce - a do toho obchod s orgány), se kterým jsem se v literatuře setkala už mnohokrát a považuji ho už za trochu provařené a navíc mi připadala spousta věcí kolem autorova vystavění transplantační zápletky nelogických (např. vydělávat jen na lidech se "vzácnou" krevní skupinou nedává smysl, z blízkého okolí vím i o velmi dlouhé čekací době na ledvinu člověka s častou krevní skupinou 0, navíc bohatí si ty ledviny asi fakt snadno mohou koupit od chudých žijících dárců v zemích, kde tyhle praktiky výdělku frčí. A u těch očních rohovek se přece krevní skupina neřeší).
V důsledku mi to tedy přišlo zbytečně překombinované, a to už ani nemluvím o dalších střípcích ze života Sharka a Lucie, která to po 2 (!) měsících zkrátka nemůže doma s dvojčaty vydržet (přestože už o jedna dvojčata v jedné z minulých knih přišla za hrůzných okolností a normální člověk by měl zábrany se po takových životních zkušenostech od dětí jen na metr pohnout) a musí se za každou cenu vrátit do práce, přičemž ty děti se doma projevují jen spánkem a pravidelným buzením na jídlo (haha:D), takže vlastně vůbec nemá důvod být unavená a ještě zvládne navařit pro tým boloňské špagety. No asi je to holt nějaká superžena:) Naopak mi ale byla moc sympatická Camille a přála jsem jí co nejšťastnější konec.

3 09.01.2023

70% - Pro ty z vás, kterým se nechtějí číst dlouhé recenze, stačí, když napíšu, že pokud hledáte velmi slušnou obdobu románů Jenny Colganové s hrdinkami z českého prostředí, tak Druhá šance pro Zoe je přesně pro vás. A to dokonce i s tou příchutí výtečného jídla, kterou nešetří ani jedna z autorek, a v závěru se vám proto podle očekávání dostane i chutného receptu, nad jehož případnou bezlepkovou variantou teď asi budu nějaký čas dumat.
Nestává se mi, aby mě na zdejší databázi požádal o zhodnocení svého dílka sám autor, a proto děkuji Michaele Schmiedlové za tip na její knížku. Přiznám se totiž, že romány pro ženy s reáliemi české kotliny mě moc neberou (narozdíl od těch, kde hlavní hrdinka pokud možno ve viktoriánském úboru stojí kdesi v cornwallském vřesovišti či na skotské vysočině a zasněně hledí do dáli:-)), takže bych po knížce stěží sáhla a to by byla v tomto případě škoda. Ona to na nás totiž autorka navlékla tak pěkně, že její hlavní hrdinky (matka a dcera) Tereza a Zoe, jejichž vyprávění s odstupem 20 let v románu sledujeme, prožívají svůj románový příběh z větší části v Británii (i když krátká zmínka o mém rodném Táboře taky potěšila), kde Tereza bydlela s rodiči-emigranty a Zoe tam po její smrti přichází poznat svého otce.
Tím je frontman známé rockové kapely - za mé romatické srdéčko další plus (i já mám takovou jednu oblíbenou, byť nikoli britskou kapelu, která dělá poctivou hudbu, členové mají pěkné vztahy a vyhýbají se jim skandály a drogy). I když zejména příběh Zoe a její zprvu především fanynkovské lásky k synovi jednoho z členů kapely, slavnému fotbalistovi Jamesovi působil už opravdu hodně jako z dívčího románku; to její matka aspoň před prvním koncertem, kam ji dotáhla kamarádka, kapelu prakticky neznala a život celebrit a jejich rodin ji docela děsil, což následně ovlivnilo zřejmě i to nejtěžší rozhodnutí v jejím životě.
Pak ale čtenář vstřebal několik úmrtí, román se přehoupl do druhé půlky a trochu se to táhlo, a když se ke konci objevila zápletka, kterou šlo v rámci YA žánru řádně zdramatizovat a natahovat, tak autorka raději zvolila snadnější a ze strany Zoe v podstatě nekonfliktní cestu. Zato její matka to hrotila i přes svou pohnutou minulost až dost a nezbývalo mi, jestli se společně se Zoe neptat, zda měla právo takto jednat. Ono ale, jak už to v rámci tohoto žánru bývá, i další postavy nejednaly vždy tak, jak bych v běžném životě čekala - když například někoho osudově miluji, tak mi asi nebude jako vysvětlení stačit jedna jeho odmítavá věta mezi dveřmi, že? A představa, že dalších dvacet let nebudu dávat najevo zájem, přestože máme společné kamarády, no nevím...
Oceňuji nicméně jazyk, kterým je kniha napsaná, minimum chyb a také žádné tlačení na pilu s nespisovnou řečí, jíž je tak akorát, abychom věděli, že hrdinové jsou normálně se vyjadřující lidé, a přesto to netahá za oči. Vyprávění v první osobě je v YA samozřejmostí, ale autorka nám agresivně necpe neustálé dnes tak moderní psaní v přítomném čase, kdy mám pocit, jako kdybych po boku hlavní postavy běžela sprint a věty často zejména kvůli nevhodné volbě sloves ani nedávají valný smysl. Tady se naopak používání slovesných časů příjemně a nenásilně prolínalo a knížku jsem tak v podstatě slupla na posezení. Škoda jen, že nemůžu pokračovat třeba těmi karamelovými košíčky:-)

1 06.01.2023

75% - Františka je šesťačka z maloměsta, která se dělí o pokoj v panelákovém bytě se svým nesnesitelným, zřejmě trochu duševně vyšinutým bratrem, za otce má neúspěšného podnikatele, kterého vidí jednou týdně (a to ještě koukat do mobilu), a její matka na výchovu dvou dětí příliš psychicky nestačí, pokud se vůbec o něco snaží, protože povětšinou působí tak, že chce mít hlavně klid a Fany se sama ptá, jestli mámě na nich vůbec záleží. Už to samo o sobě na mě působilo dost depresivně, včetně té Fanynčiny snahy mít jen pro sebe kamarádku Magdu, která by ale očividně taky ráda trávila čas s jinými děcky ze sídliště.
Ovšem divadelní kroužek s pedofilním vedoucím Mirkem, to už se fakt nečetlo příjemně - cítit, jak hlavní postava, o kterou se doma nikdo moc nezajímá, instinktivně podléhá člověku, který do jejího života vnáší sen o něčem lepším, jak mu věří všechny ty řeči o úplném odevzdání se divadlu a zejména pak jemu samotnému, protože on přece jako správný vedoucí MUSÍ své herečky řádně procítit a prozkoumat jejich probouzející se ženskost, z toho tedy mrazilo. Přesto mi ale přišlo, že tohle by měla být jen jakási první část, takové to "co se dělo před", po které by měla následovat část, kde se očima Františky dozvíme, jak se věci vyvíjely dál a jaký to mělo především na ni, ale i na všechny zúčastněné osoby (včetně Mirka, rodičů...) v budoucnu vliv. Takhle příběh vyznívá jaksi do ztracena, kdy ani hlavní hrdince ještě nestihlo dojít, co že se to vlastně dělo, a to je podle mě veliká škoda. (Z tohoto důvodu bych určitě knihu nedoporučovala jako young adult čtení bez předchozího poučení mladých čtenářů, ledaže bych s nimi o tom pak chtěla vést diskuzi a demonstrovat na příběhu Mirkovo závadné chování).
I když alespoň informace o tom, jak to dopadlo po právní stránce pro Mirka (mimochodem se tak dlouholetý vedoucí divadelního spolku Hudradlo ze Zlivi opravdu jmenoval), se na internetu nalézt dá. Už to, že dvacet let fungující soubor na základě této kauzy zanikl, muselo v městečku způsobit nemalé vášně mezi těmi, co Mirka uznávali, protože opravdu dosahoval se souborem výtečných výsledků a pro děti nabízel alternativu k "učňáku" a pouličnímu fetování - řada lidí jistě jeho chování zlehčovala, pokud dívkám vůbec věřili - a tento střet s Františčiným vnímáním věci by byl nesmírně zajímavý.
Zaujalo mě, že tahle knížka, kde důležitou roli hraje divadlo, je sama psaná tak trochu jako divadelní hra v těch částech, kde Františčino vyprávění přerušují dialogy dětských postav. I když jsem už asi holt stará škola, a ačkoli mám sama daleko ke spisovnému vyjadřování a přemýšlení, tak v knížkách mě to v textu, který není přímou nebo nepřímou řečí, prostě nějak tahá za oči.
Konečně bych chtěla moc pochválit ilustrace, jimiž knihu doplnil autorčin manžel Ondřej Dolejší - kombinace fotografií a bílých rytin na černém podkladu, které mají připomínat obrázky, jež si každý (přiměřeně starší) z nás pamatuje vyryté do školních lavic, mi připadaly, že knihu perfektně dokreslují.

12 05.01.2023

80% - Na jedné straně mi chybí ten Sapkowského přístup ke vtipnému přepisování dobře známých pohádek, na druhé straně oceňuji, že tenhle díl je spíš už román než sbírka více či méně souvisejících příběhů. I když se jedná spíš o takovou ochutnávku velkých věcí, ke kterým se teprve schyluje.
Geralt odváží Ciri, která přežila pád Cintry, na zaklínačské sídlo a společně s dalšími zaklínači se ji snaží cvičit pro její budoucí dráhu. Jenže Ciri je dospívající dívka s dosud netušenými schopnostmi a to chce trochu jemnější zacházení, takže se na scéně objevuje najdřív čarodějka Triss Ranuncul a pak i samotná Yennefer. A mezitím se elfové a další nelidé začínají bouřit a za řekou narůstá hrozba Nilfgaardu. A všichni by právě Ciri, dědičku Cintry, moc rádi našli, a to zdaleka ne jen z počestných důvodů...
...
"Buďme moudřejší! Poněvadž teď jsme na řadě my (...) Nilfgaard stojí na březích Jarugy, a já přesto neustále slyším: ,nic se neděje´ anebo ,dál už nepůjde´. Ale Nilfgaard dál půjde, přesvědčíte se."
...
Ciri: "Jejda... Omlouvám se, paní Yennefer. Asi jsem... uvolnila trochu moc najednou..."
"Trochu. Netrap se tím. Pojď sem. Ke mně, malá."
"A... ta kůlna."
"To se stává. Celkem vzato byl tvůj debut úspěšný. A ta kůlna tě mrzet nemusí. Byla to dost ošklivá bouda a nemyslím si, že bude někomu chybět (...) Opakuji, že se nic nestalo, jen je třeba uklidit ta prkna. Budou dobrá na otop."

5 31.12.2022

70% - Do vesnické školy přiváží zdánlivě zámožný otec tichou dívku Matildu Fitzgibbonovou a zanechává ji zde v péči sester Wilcoxových nadšených z nového přírůstku. Jenže záhy vyjde najevo, že žádná rodina toho jména neexistuje a že toužebně očekávané školné nebude mít kdo zaplatit. Tolik první dvě kapitoly, jejichž autorkou je Charlotte Brontëová a čtenář se tak těší na další povídání ve stylu Jany Eyrové. Brontëová ovšem v psaní nepokračovala (a nedlouho poté zemřela) a té první dvacítky stran se až mnohem později chytla britská autorka Constance Saveryová a v době, kdy jí v roce 1980 bylo již přes osmdesát let, knížku anonymně dokončila, přičemž z původního rukopisu Brontëové využila jak osobu tajemné dívky, tak i přítele slečen Wilcoxových sympatického pana Ellina a především vypravěčku, vdovu Arminel Chalfontovou, jíž stvořila nelehký osud dívky provdané ve velmi mladém věku a sužované manželovými dětmi z předchozího manželství, a to především krutou a divokou Emmou. Právě paní Chalfontová se Matildy ujme a společně s panem Ellinem začnou pátrat po jejím původu. A to, že jednou z Matildiných věcí je náramek se jménem Emma, které je pro paní Chalfontovou opředené tak bolestnými vzpomínkami, asi nebude jenom náhoda...
"Náhradní" autorka se do textu Brontëové pustila se ctí a vytvořila vcelku čtivé dílko s příjemnou detektivní zápletkou, temným příběhem někdejšího rodinného rozvratu a intrikami v pozadí a nakonec i milou romantickou linkou, které si s povedeným scénářem umím velmi dobře představit ve filmu nebo v televizi. Přesto mi tam mnoho věcí připadalo jaksi nedotažených, překombinovaných a nepravděpodobných (nikdo nezkontroluje mrtvé novorozeně atd.) a závěrečné rozuzlení, které by mně osobně, být na místě vypravěčky, přivodilo slušný infarktový stav, je přijato v podstatě v míru, pohodě a všeobjímajícím odpuštění. Přála bych si vědět, jak měla příběh vymyšlený samotná Brontëová, protože její knihy zkrátka zanechávají mnohem větší dojem.

1 19.12.2022

60% - Ač mám detektivní příběhy tohoto norského autora dost v oblibě, s doktorem Proktorem i v pokračování prvního prdícího příběhu pořád bojuji (ale nevzdávám to:-)). Od záchodového humoru jsme se (povětšinou) přenesli k tématu cestování v čase, neboť podivínský vynálezce doktor Proktor se snaží za pomoci vany času, která ho může vlhkého a namydleného přenést na jakékoli místo do jakékoli minulé doby, změnit minulost a získat zpět ztracenou lásku Julietu Margarínovou - dívku, již její otec kdysi přiměl ke sňatku s bohatým pařížským mafiánem. Když Proktor v jedné době uvízne, kontaktuje Lízu a Bulíka a ti se vydávají nejdřív do Paříže a potom i do minulosti. A za nimi tajemná majitelka hodinářství Rašple, která toho zřejmě má s doktorem Proktorem i vanou času společného víc, než děti tuší. Potud je knížka dost čtivá a i celkem vtipná. Pak ale přišlo putování mezi rozličnými obdobími francouzských dějin - Tour de France v 60. letech, bitva u Waterloo, pracovna Gustava Eiffela, francouzská revoluce, středověk a Johanka z Arku... A to už bylo trochu zmatené, překombinované, místy dost nelogické (nedovysvětleno, co hlavní hrdinové svými změnami v minulosti mohli způsobit), no a taky jsem se nějak nedokázala naladit na autorův humor ve scénách s gilotinou nebo hořící hranicí. Viděli jsme se synem následně i film, který některé úseky z knížky vzhledem k délce vynechal (a nebylo to zas tak na škodu), a ten nám podobně jako v případě prvního dílu připadal stravitelnější.

2 13.12.2022

80% - Do knížky bych se kdysi nebývala pustila, kdybych nevěděla, že se pod pseudonymem skrývá moje oblíbená autorka Harryho Pottera J.K. Rowlingová. Začetla jsem se celkem snadno - soukromý detektiv Cormoran Strike - veterán z války v Afghánistánu, který tamtéž přišel o nohu a jeho život coby nemanželského syna slavného zpěváka a pochybné matky je sledem nestandardních situací, a Robin, která je jakožto mladá, zvídavá a životem dosud nesemletá, leč v podstatě obyčejná, usedlá a společensky zařazená snoubenka účetního jeho zajímavým protipólem - jsou hlavní hrdinové, kteří mě zatím nepřestali bavit ani v dalších dílech série a oceňuji, že autor(ka) jejich životům věnuje velkou část příběhu. Samotné vyšetřování údajné sebevraždy modelky Luly Landryové mě sice zas tolik nechytlo, ale docela mě bavilo, jak je to napsané, byť kniha působila místy už trochu rozvlekle - sled podrobných dialogů vedených s jednotlivými svědky a modelčinými rodinnými příslušníky a známými dovede čtenáře postupně k rozpletení toho, co se v onu osudnou noc modelce přihodilo. Vše proloženo podrobnými popisy lidí, míst i situací. A působivě podané zákulisí světa modelingu a celebrit. Zkrátka bych řekla taková poctivá autorsko-detektivní práce.

11 13.12.2022

75% - Po předchozím dílu Setkání s cizincem, který nás společně se špionem Ethanem Ransomem a první britskou lékařkou Garrett Gibsonovou zavedl do chudých a špinavých londýnských ulic, jsem se návratu do paláců k šlechtickým křehotinkám poněkud obávala, ale bylo to nakonec dost čtivé. Hlavně tedy proto, že tentokrát je hlavní mužskou postavou napravený zhýralec a nyní napůl šlechtic-napůl farmář Weston Ravenel, který pomáhá bratrovi Devonovi spravovat zděděné panství a průběžně se stydí za svoji minulost opilce a svůdníka vdaných žen, a ženskou hrdinkou je Pandořina švagrová Phoebe (dcera Sebastiana a Evie ze série Čekanky), která mi v jednom z předchozích dílů Ďábel na jaře připadala zajímavá. Jejím manželem býval Henry, nemocný již od narození a v internátní škole navíc šikanovaný nikým jiným, než právě Westem. Phoebe to s ním již od dětství bolestně prožívala a ani po manželově smrti na historky s jeho trýznitelem nezapomněla. Jenže West se změnil. Anebo ne? Pomůže společný zájem o zemědělství a správu panství, kterého by se Phoebe v zájmu svých synů měla co nejdřív ujmout, jejich sbližování? Jak už napovídá anotace ke knize, nakonec je to Phoebe, kdo musí Westa přesvědčovat, a tyhle díly, kde dívka jen se sklopenýma očima a zardělou tváří nečeká, až ji někdo svede, mám tak nějak raději.

5 22.11.2022

60% - Další Enzo-díl, ve kterém se nakonec podíváme na zoubek dvěma posledním vraždám z knížky novináře Raffina, toho času partnera Enzovy dcery Kirsty a otce jejího dítěte. Zabil půvabnou soudcovu dceru Lucii, která pracovala v neziskovce navracející zločince po odkroucení trestu zpět do života, opravdu pasák Blanc, jenž si odpykává trest za vraždu tří prostitutek? Enzovi se na jeho milostném dopisu kdysi napsanému Lucii něco nezdá. A pak je tu stále ten tajemný děsivý neznámý, kdo usiluje o Enzův život nebo alespoň o to, aby s vyšetřováním vražd přestal. A neváhá zajít opravdu hodně daleko... Tento díl měl být dlouho očekávaným rozuzlením, ale přiznám se, že jsem po dočtení spíš rozpačitá. Jako všechny Mayovy knihy se i tato četla sama, ovšem samotný zločin mě zas tak nezaujal a jeho propojení s některými dalšími událostmi a osobami, které jsme poznali v předchozích dílech, mi přišlo neuvěřitelně překombinované a přitažené za vlasy. A ze všeho nejvíc celá ta záležitost kolem Charlotte, kdy už jsem si říkala "to jako vážně?" Myslím, že snad kromě Entomologova odkazu ve mně ty zápletky jednotlivých knih hlubší stopu nezanechají, tak jsem alespoň ráda za momentální dotažení Enzova životního příběhu, které mě potěšilo, a příležitostně se vrhnu na aktuálně nově vydané pokračování, neboť jsem moc zvědavá, co si pro nás autor po těch letech přichystal.

4 20.11.2022

80% - Ne tak dobré jako Marťan, ale lepší než Artemis. Marťan je tak trochu moje srdcovka a těší mě, že se autor vrací s podobným typem hlavní postavy sympatického a konstruktivně naladěného Rylanda Grace, který se jednoho dne probere z kómatu na neznámém místě, se dvěma mrtvolami po boku a velkým zmatkem v mozku. Vzpomínky se mu postupně vracejí (až příliš příhodně zrovna ty, které potřebuje, aby zjistil, že je na vesmírné lodi a co je cílem jeho mise), a tak se dozvídáme i to podstatné z jeho předchozího života. Vzhledem k tomu, že prakticky jediné, co mohu Marťanovi vyčítat, je absence informací o předchozím životě Marka Watneyho, je tento autorův postup jednoznačně posunem vpřed, i když všechny ty události, které vedly k tomu, že se Grace nakonec stal součástí mise, působí dost neuvěřitelně až překombinovaně - čtenář sice v ději "před" sympaticky vidí i určité Graceovy nedostatky, což je oproti dokonalému Watneymu příjemná změna, jenže po probuzení v lodi tyto nedostatky náhle záhadně mizí (s vysvětlením, že přece záchrana lidstva), z Rylanda je znenadání povětšinou vyklidněný, sebevědomý a nebojácný všeuměl a to mi nepřišlo příliš pravděpodobné. Knížka se ale jednoznačně čte úplně sama, je to přesně ten Marťan-styl se spoustou technických podrobností připomínající spíš dokureality než sci-fi a to mě moc bavilo. A to přestože zápletka jako taková mi (oproti v blízké budoucnosti doufejme očekávatelné misi na Mars) v této knize přišla hodně přitažená za vlasy - a to úplně odhlížím od toho, že v současné době ani omylem nevěřím tomu, že by se lidstvo dokázalo pro svou záchranu takovým způsobem spojit. Ono i to setkání se zástupcem mimozemské civilizace bylo spíš takové naivně startrekovské (a zapišme si do slovníčku nové slovo společné pro obě kultury "sarkasmus"), reálně věřím, že bychom měli obrovské štěstí, kdybychom dokázali s mimozemskou kulturou, která bude nejspíš přemýšlet úplně jiným způsobem, komunikovat alespoň tak jako ve filmu Příchozí. Moc se mi ale líbilo zakončení, přestože (anebo právě protože) jsem přesně v takové doufala. A velmi se těším, co na nás autor chystá příště, jelikož i přes to moje brblání čtu knížky Andyho Weira moc ráda.

12 08.11.2022

80% - Doktorka Garrett Gibsonová i bývalý detektiv a nyní spíš vládní špion Ethan Ransome s podezřele ravenelovskýma očima se objevili již ve dvou předchozích dílech ze série Ravenelovi, oba mě zaujali a na jejich romanci jsem tedy byla celkem natěšená. Bylo to tentokrát něco docela jiného - z prostředí paláců a od nevinných dívenek, kterým musí až jejich nestoudný nápadník ukázat, co že to vlastně mají pod šaty, jsme se přesunuli do ne právě bezpečných (a hygienicky čistých) londýnských ulic a k postavě cílevědomé ženy, která se nebojí o svých znalostech anatomie mluvit a ani je použít (což je zdrojem nejedné humorné scénky), a když pozná muže, který ji po všech letech práce a samoty tak přitahuje, tak ho neváhá třebas klidně pozvat domů na ukázku sbírky motýlů - zde tedy motýlího křídla pod mikroskopem:-). Ostatně velice volnou inspirací charismatické Garrett byla reálná postava Elizabeth Garrett Anderson, která se na konci 19. století skutečně stala první britskou lékařkou - ženou - a později i první starostkou, a podobně, jak je to naznačeno v knize, ani ona to neměla v čistě muži ovládané společnosti jednoduché. Knižní špionážní zápletka působí docela jako z dnešní doby, ostatně Ransome by klidně mohl být třeba Jason Bourne, a děj je tedy i docela napínavý, protože vůbec není zřejmé, zda všechny Garrettiny lékařské schopnosti budou nakonec k záchraně její lásky stačit...

5 08.11.2022

90% - Devět slavných fyzikálních paradoxů, při jejichž podrobném rozboru autor provede čtenáře těmi nejzákladnějšími vědeckými teoriemi. Začne zlehka zdánlivými paradoxy, které lze snadno matematicky vysvětlit, i když na první pohled to vypadá nesmyslně (když si ze tří dveří vyberete jedny a ten, kdo ví, co je za nimi, vám z dalších dvou ukáže, za kterými není poklad, je anebo není lepší z hlediska pravděpodobnosti výhry pokladu svou následnou volbu změnit?) anebo nedůvěryhodně (opravdu stačí vybrat pouhých 23 náhodných lidí, aby měl člověk nadpoloviční jistotu, že alespoň dva z nich budou mít narozeniny ve stejný den, i když ke 100% jistotě jich potřebuje 366?). Načež následuje slavný Zenonův paradox, aneb jak vysvětlit, že Achilles nikdy nemůže předhonit želvu, protože ji vždy dohání jen o polovinu vzdálenosti, která je dělí, a tu lze dělit do nekonečna, a my přitom instinktivně víme, že ji snadno dožene a předežene? Pak už ale následují ty vědecky zajímavější - Olbersův - jak souvisí velký třesk a zrychlující se rozpínání vesmíru s tím, že je v noci tma, když by přitom nebe mělo být teoreticky do posledního místečka pokryto hvězdami? Co nám známý Maxwellův démon povypráví o tajích entropie a druhé termodynamické věty? Následuje tyč ve stodole a my se s autorem ptáme - může Einstein letící rychlostí světla v zrcadle, které drží před sebou, spatřit svůj odraz? Načež přijde cestování časem - to uvěřitelné do budoucna, aneb zestárne "pomaleji" kapitán lodi, která se téměř rychlostí světla vzdaluje od Země, nebo jeho dvojče na Zemi, která se stejnou rychlostí vzdaluje (a pak opět přibližuje) ke kapitánovi? - i to víc "sci-fi" o cestách do minulosti a paradoxech, které by tam mohly způsobit naše činy - narodím se vůbec, abych mohla odcestovat do minulosti a tam zabít svého dědečka (nehledě na zvětšení hmoty minulého vesmíru, kdybych se tam náhle objevila "z ničeho")? Můžeme se utěšovat myšlenkou, že bychom tam byli pouze pozorovateli bez vlivu na cokoli, když již pozorováním interagují naše oči s fotony odraženými od pozorovaných věcí? A nejsou cesty do minulosti jen cestou do jiného paralelního vesmíru? A co Laplaceův démon, který zná polohu a energii každé subatomární částice ve vesmíru - nevede tahle úvaha náhodou k deterministickému vesmíru a budoucnosti, která je již nyní předurčena? Anebo nám chaos zachrání zdání naší svobodné vůle? A je Schrodingerova kočka opravdu současně živá i mrtvá? A co Fermiho paradox - proč jsme ještě nepotkali žádné mimozemšťany, když by jich ve vesmíru mělo být tolik? Pro mě jsou to všechno moc zajímavé otázky a autor o nich umí poutavě a i vcelku humorně a polopaticky psát. Ovšem klidně bych ocenila přidání dalších podrobností a trochu matematiky tam, kde autor jen něco předloží a čtenář mu to prostě musí věřit, i když je jasné, že najít tu míru popularizace vs. skutečně vědeckého vysvětlení je vždy těžké.

2 01.11.2022

45% - Když už máte jednou oblíbeného autora, který umí vystavět působivý detektivní příběh s uvěřitelně lidskými postavami, tak si blahopřejete, že máte taky děti a tudíž i ospravedlnění pro to, začíst se s nimi do knížky, kterou tento autor pro děti napsal. Ovšem tento počin mi až tak nesedl. Hlavní myšlenka, kdy se spojí dva outsideři, Líza a nově přistěhovaný maličký Bulík, proti známým šikanérům Trulsovi a Trymovi je sice vděčná, ovšem postavy zavánějí klišé (ti nesympatičtí jsou prostě hrubí a tlustí, vynálezce doktor Proktor je samozřejmě osamělý podivín), i Líza mi přišla nezajímavá a Bulík s tou svojí schopností přijímat šikanu s nadřazeným až bohorovným klidem mi byl až protivný. No a konečně zápletka postavená na prdícím humoru - já nevím, ony ty popisy veleprdů poprvé fakt rozesmějí, podruhé až popáté ještě pobaví, ale pak se alespoň pro mě, rychle vyčerpaly a sklouzly až do pocitu trapnosti. A podle syna bohužel posuzovat nemůžu, protože ten trpí u jakékoli četby, která není suchým popisem počítačů a techniky obecně, a čte knížky s příběhy jen kvůli škole. Ovšem autora mám příliš ráda na to, abych to s ním po prvním dílu série vzdala, takže jsem zvědavá na další Proktorovy vynálezy a další malý vhled do reálií norského hlavního města.
Edit 13.12.2022 - po zhlédnutí stejnojmenného filmu musím konstatovat, že tam situační komika (na které je příběh založený) funguje mnohem lépe než v knížce - docela jsme se se synem zasmáli a zhodnotili, že bychom tudíž doporučili spíše film.

2 24.10.2022

60% - Po nadšení z předchozího pokračování série Ravenelovi Svatba s Winterbornem přišlo tak trochu vystřízlivění (a dokonce i pár dnů, kdy jsem knihu v nezáživné části odložila před dočtením). Tentokrát je hlavní hrdinkou "nezvladatelná" část mladších Heleniných sester-dvojčat Pandora, která nemá v úmyslu se vdát, protože plánuje podnikat v oblasti deskových her. Jenže se na jednom plese dostane do kompromitující situace s (jako vždy) neodolatelným mužem, a přestože ani Gabriel st.Vincent nemá původně v úmyslu se oženit, Pandora ho okouzlí natolik, že to musí být ona a žádná jiná:-) Už mi přišlo po předchozích dílech dost okoukané, že dívka vychovaná k počestnosti samozřejmě rychle podlehne v podstatě prvnímu muži, který na ni začne dělat oči (a další věci). Gabriel mě popravdě zas tak moc nebavil, i když se ho autorka rozhodla vyšperkovat jistými potřebami, z nichž se nakonec nic zas tak šokujícího nevyklubalo (i když tehdy by na to asi řada žen celkem zírala). Pandora byla o něco lepší, dozvěděli jsme se, co v jejím dětství způsobilo, že se jeví tak nešikovná, ovšem jinak mi s těmi svými zarputilými nápady připadala občas jako adeptka na Darwinovu cenu. Docela zajímavý byl ten autorčin vhled do práv žen koncem devatenáctého století, kdy nevěsta po sňatku přišla vlastně o všechen majetek i o možnost ho spravovat. A dokonce pro zpestření přihodila i trochu terorismu a jednu historku z lékařského prostředí. Ale celkově myslím, že mi tahle knížka v rámci série v paměti moc dlouho nezůstane. Musím ovšem sáhnout minimálně po Zimní naději ze série Čekanky, která je o Gabrielových rodičích - ti mi totiž připadali na celém příběhu s Pandorou asi nejsympatičtější.

4 20.10.2022

90% - V roce 2005 jsem měla příležitost navštívit autorovu popularizační přednášku pořádanou v Praze Britskou radou a jeho schopnost vysvětlit i vědě nepolíbeným lidem z publika zákruty teorie relativity a cestování v čase mi přišla velmi sympatická. Proto jsem ráda v knihovně sáhla po knížce Černé díry, červí díry a stroje času a pěkně systematicky, postupně a "po lopatě" se opět začetla do toho, co už mám tolikrát nakoukané ze všech těch pořadů typu Jak funguje vesmír nebo Cestování červí dírou s Morganem Freemanem. Al-Khalili se přehledně posouvá od pojednání o zakřiveném prostoru k hvězdám, supernovám, rozpínajícímu se vesmíru, Velkému třesku a co bylo (bylo-li něco) před ním, černým dírám, času (pokud vůbec existuje) a tomu, jak a zda ho lze vůbec definovat, jak nás zrychlení běhu času může odsunout do budoucnosti a zda se lze naopak dostat do minulosti a jaké paradoxy by z toho mohly vyplynout. Zpětně je hezké sledovat jeho nadšení z tehdy nejnovějších objevů (myšlenkový průlom při uvažování "skryté" hmoty a "skryté" energie jakožto způsobu jak vysvětlit zrychlující se rozpínání vesmíru) a jeho naději v ty další (jako třeba v potvrzení existence gravitačních vln a vlastně i černých děr, jejichž snímky se už dnes můžeme kochat). Jedině bych snad uvítala větší množství těch názorných nákresů, nicméně se skoro stydím, že mě nikdy nenapadlo uvažovat o Alenčině králičí díře jako o Einstein-Rosenovu mostu a jako matku od malých dětí mě samozřejmě potěšily i autorovy příměry - jako třeba růst entropie demonstrovaný na původně uklizeném dětském pokojíčku :-D

3 19.10.2022

80% - Kdysi v dětském věku jsem v domácí knihovničce narazila na autorčinu prvotinu Janka a troufám si říct, že se z ní stal jeden z románů, který hodně ovlivnil moje dětské vnímání světa. Bylo tedy zajímavé náhodně zjistit, že zná autorku i někdo další a to do té míry, že po dlouhých desetiletích znovu vydal jednu z jejích knih. Popravdě to nové drobně poupravené vydání ve mně hodně tlumilo pocit, který jsem vždycky měla při čtení Janky (že čtu něco starého, čemuž odpovídal třeba i z dnešního pohledu už archaický způsob psaní některých slov, přímé řeči apod.) - navíc tedy člověk aby si na čtení té extra drobné sazby vzal pomalu lupu - takže se možná příště poohlédnu spíš po nějakém antikvariátu. Ale už od prvních řádek mě doslova zalil ten známý pocit atmosféry, kterou Barényiová umí svým psaním vybudovat - nic podobného jsem od doby Janky nečetla a bylo hrozně zvláštní začíst se do pro mě neznámé knihy od této autorky. Musím se nicméně přiznat, že v první části jsem Barényiovou příliš nestíhala sledovat - máme tu autorku divadelních her Pavlu a Viktora, kterého miluje, jenže taky tady máme autorku tohoto Románu (a jejího "Viktora"), která své postavy vymýšlí, buduje jejich pocity i celou jejich existenci, ale přitom s nimi také rozmlouvá, hádá se s nimi, vciťuje se do nich a občas jako kdyby volně přecházela mezi stránkami, které píše, a svým vlastním nitrem a skutečným životem. Druhá část z Pavlínčina a Viktorova dětství mi ovšem Janku připomněla naplno - Barényiová prostě děti psát umí (byť ve třetí části z dospělosti to působí, jako kdyby se z toho psaní z pozice dítěte nedokázala do pozdějšího věku přepnout). Obdivuji její schopnost takto proniknout do dětské duše, že mi až trne u srdce, když se jim děje něco zlého, stejně jako když mají radost. Když se chovají laskavě nebo když jsou někdy i záměrně kruté. Ona umí trefit i to, jak děti vnímají svět svojí poněkud zkreslenou a jindy zas naprosto průzračně čistou optikou. A podobně jako v Jance je tu opět to umění popisovat situace nikoli "mechanicky", ale prostřednictvím pocitů, vjemů, myšlenek či nahodile zaslechnutých slov, která lidé v určitých situacích bezmyšlenkovitě vypouštějí z úst a člověk je už ani nevnímá. Ale Barényiová ano.

"Přiznej se, proč vlastně píšeš. Je to útěk ze skutečnosti. Odhmotnit, co bylo hmotné. Zatemnit, co bylo jasné. A zpívat tam, kde se jen mluvilo."

"Román je rozhodně snadnější než život. V románu vím přesně, co přijde v příští kapitole. V životě nikdy nikdo neví, co se v příští minutě stane. (...) To jsou důvody, proč píšu. Opravit skutečnost. Vy jste odejel a vrátíte se až pozítří. V románu bych to nedovolila. Musel byste zůstat tady a večer bychom se sešli."

1 10.10.2022

85% - Román bezprostředně navazuje na Chladnokrevného ničemu, v němž autorka načrtla zápletku mezi Helen, dívkou ze šlechtického rodu oplývající všemi možnými ctnostmi, a Rhysem Winterbornem, synem hokynáře z Walesu, který se tvrdou dřinou vyšvihl až do pozice zámožného majitele obchodního domu. Svatba s Helen by mu mohla pomoci mezi britskou smetánku, jenže na konci předchozího románu plachou a nezkušenou dívku odradil svojí prudkostí. To však (k radosti čtenářek bažících po troše erotického dusna) Helen hned v úvodu pokračování srdnatě překoná (až se divím, jak snadno autorčiny dobře vychované ženské postavy podléhají nepřekonatelné vášni) - a já si říkala, co se tedy bude dít v dalších 90% knihy. Ale překvapivě se z toho v rámci žánru stal docela nadprůměrný počin, kde vedle notné porce lásky a vášně nechybělo ani napětí, zrada či skrytá a posléze odhalená tajemství v podobě pár kostlivců ve skříni minulosti obou hlavních postav, které bylo nutno vytáhnout a řádně provětrat. Popis chudinské části Londýna a sirotčince byl až mrazivý a moc se mi líbila nová postava emancipované lékařky, jíž je, jak jsem zjistila, věnovaný jeden z následujících dílů a na ten se tedy moc těším.

8 10.10.2022

75% - V rámci žánru eroticky laděné historické romance tohle dílko přívrženkyně žánru rozhodně nezklame a za sebe mohu říct, že mi čtení prvního dílu z cyklu Ravenelovi přišlo mnohem zábavnější než prvního dílu Bridgertonových, kteří ve srovnání s mnohem propracovanějším scénářem seriálu vycházeli dost jednoduše a nezáživně - myslím, že kdyby se nějaká televize chopila této knížky, nemuseli by si zdaleka vymyslet 80 % příběhu jako u Bridgertonových, protože tady je děj vcelku barvitý už sám o sobě. Samozřejmě musí čtenář už od počátku sladit svá očekávání s autorčiným vnímáním společnosti poslední čtvrtiny 19. století - já si třeba neumím představit, že by slušně vychovaná dívka a toho času vdova takhle rychle podlehla (a že se svůdník zas nemusel podle mě až tak moc snažit). Natož abych popustila fantazii do té míry, abych uvěřila v zázračnou proměnu dvou povalečů v zodpovědné muže schopné se najednou osudově zamilovat pomalu na život a na smrt. No ale tak už to koneckonců v tomto typu literatury chodí a my ženy si podle všeho rády představujeme, že svým osobním kouzlem a silou charakteru a morálních zásad dokážeme napravit i toho nejhoršího bad guye bez ohledu na to, jak velká iluze to je. Kromě vývoje vztahu mezi Kathleen a Devonem a načrtnutím jeho bratra Westa, jakož i dvojčat Pandory a Cassandry, se mi navíc líbila i počínající dějová linka mezi sestřenicí Helen a obchodníkem Winterbornem, pročež nebudu váhat a hned sáhnu po dalším dílu. K filozofickým úvahám o smyslu života člověka sice tahle literatura nepřiměje, ale na dobu nemoci a sníženého vnímání je ideální :-)

8 03.10.2022

(SPOILER) 75% - Dočteno s rozporuplnými pocity, neboť podle anotace jsem očekávala něco trochu jiného. A to hlavně v tom ohledu, aby to nebylo tak jednoznačné - čekala jsem zkrátka, že učitel nebude tak prvoplánový pedofil a manipulátor, ale zkrátka starší muž, který má opravdu "tu smůlu", že se zamiluje do dívenky - mladinké, ale přesto tolik odlišné od jejích vrstevníků. Že ta láska nebude záviset na jejím věku (neboť v knize nastala doba, kdy Vanessa už byla pro Stranea "moc stará"). Že on do Vanessy nebude promítat jen své do té doby neukojené tužby a fantazie, aniž by vnímal, jaká ona ve skutečnosti je a co chce. Že s ní nebude manipulovat jen skrze chválu jejích literárních pokusů, její osamělost a skrz to, jak se kvůli pozornosti staršího muže ona jako mladá a všemi přehlížená dívka cítí náhle výjimečně. Že ji bude opravdu milovat jako člověka a ona bude opravdu milovat jeho a bude opravdu chtít všechno to, co s ní on dělá (a ne že vždy, když dojde na věc, vypne mozek a myslí na to, jak to nechce, aby vzápětí za ním zase běžela a vnucovala se mu). Bylo by totiž zkrátka mnohem zajímavější dumat pak o tom, co ještě je a co už není v pořádku, o tom, zda lze nějak ospravedlnit vztah postaršího učitele a mladé dívky, zda lze vůbec někdy mluvit o skutečné lásce v takovémto případě. Protože tak, jak je tento román napsaný, prostě víme, že Strane není žádný klaďas, a pak už jen nevyhnutelně (a někdy dost zdlouhavě) sledujeme, jak to Vanesse postupně ničí život. Ale vlastně i jemu, ten vztah mi přišel oboustranně toxický, protože Vanessa mi nepřipadala moc v pohodě ani v době, kdy se ještě neznali, měla v sobě vážně cosi temného a jakoby fatalistického (takže se naskýtá otázka, jestli by bez jeho zásahu do jejího života na tom byla zásadně lépe a já si to, tak jak je napsaná, zkrátka nemyslím). Ano, není to prvoplánový hajzl, který by jí řekl "nedáš, tak já ti nedám dobrou známku", dává jí zdánlivě pořád na výběr, ale vidíme, jak si ji namotává blíž a blíž, jak se jistí proti možným následkům a zastrašuje ji, kdykoli hrozí, že by mohl být odhalen. A navíc to neskončí jen u ní, přestože ona se nikdy nepřestane přesvědčovat, že ona jediná nebyla ta oběť, že ji jedinou miloval - což považuje za to jediné, co ji drží při zdravém rozumu, ale dost možná jí to naopak může definitivně otrávit celý život.
Závěrem už jen poznámka, že zjišťuji, jak mě tahle vyprávění psaná kompletně v přítomném čase nesedí, protože věty typu "odhodí cigaretu, aniž ji uhasí" nebo "než si ho obéknu, chvíli otálím" jsou fakt perly. Nevím, kde se tahle móda vzala, ale přispělo to bohužel k tomu, že byly chvíle, kdy jsem přestávala mít náladu číst dál.

4 29.09.2022

85% - Trochu mě mrzí, že jsou definitivně pryč ty doby, kdy k nám autor promlouval v ich formě přímo ze Sharkovy hlavy a ještě k tomu používal (ve srovnání s jinými detektivními příběhy) neobvykle pestrou květnatou mluvu plnou přirovnání, čímž se v mých očích příjemně odlišoval od "konkurence". S objevením se Lucie Henebellové v předchozím románu Syndrom E, dělí vyprávění mezi Sharka a právě Lucii, a i když je náhled do jejich uvažování pořád nečekaně hluboký, už to v porovnání s prvními dvěma romány není ono. To je ovšem jen to málo, co mě na tomto thrilleru mrzí. Autor tentokrát zkoumá násilí napříč časem a prostřednictvím zločinů, které hlavní protagonisté vyšetřují, si klade otázku, zda lze násilí jakýmsi způsobem zakódovat už do samotné lidské DNA. Je patrné, že toho o tématu má autor hodně nastudováno - a to mě vždy baví, když se při čtení také něco málo dozvím. Jak souvisí kosterní pozůstatky kromaňonce nalezeného v jeskyni vysoko v Alpách společně s kostrami neandrtálské rodiny, kterou surově vyvraždil, s podobně agresivním vražděním, které se Lucie tak osobně a tragicky dotýká? A jak souvisí s tajemným amazonským kmenem? A proč jsou to všechno leváci, které zkoumala první z obětí studentka Eva Loutsová? A mají Sharko a Lucie poznamenaní na celý život obdobně tragickými událostmi, které je připravily o to nejdražší, vůbec naději na společnou budoucnost? Popravdě tihle detektivové, které pohání vpřed až patologická touha něco si dopadením pachatelů v sobě vyřešit, jsou v současné detektivní tvorbě už poněkud obehraní (a těžko věřit tomu, že by je dohromady svedla taková náhoda), ale jsou napsaní čtivě a člověk to s nimi prožívá ať už chce nebo ne.

4 27.09.2022