esma komentáře u knih

Ropná skvrna, která málem připravila Juana Salvadora o život, je také skvrnou na našem lidském svědomí. Pokud nepochopíme všichni (a to nebude nikdy), že všechny živé bytosti mají stejnou nájemní smlouvu s naši planetou, tak to bude pořád : zmizelé deštní pralesy, vyhynulí živočichové, až zbydou pouze člověčí artefakty, například panenka...
Čtivá knížka, ve které autor vzpomíná nejenom na svůj zážitek s tučňákem, ale na Argentinu 70-tych let z pohledu současnosti (knížka vyšla 2015), byl bonus navíc.
Ráda bych doporučila i velmi působivý a půvabný film : Moje učitelka chobotnice (je na Netflixu). Film asi byl trošku „sestříhaný“, ale přesto, stejně jako knížka, velmi nenásilně volá o respekt a úctu k přírodě a životu.

17 28.01.2021

Díla pana Škvoreckého čtu velmi ráda, ten styl, kdy ponechává na čtenáři z těch dlouhých vět, někdy složitých (Nevěsta z Texasu) někdy zpřeházených (Scherzo caprioccioso) pobrat příběh, který zaujme. I když jsem na vážkách, zda by vztah Emöke a vyprávěče vytrval, to sladké okouzlení bylo mámivé a postavy, které autor vykreslil, více než pravdivé (učitel je ukázkový).

17 28.04.2020

Hamižnost ... vlastnost, ke které se lidský rod propracoval. Na počátku ten, kdo chtěl přežít, musel mít zásoby. Pokud je měl, vytvářel si ochranné mechanizmy, aby o ně nepřišel. A když vítězil, měl jich pořád víc a víc a začal být chtivý. Život prostého Mexičana Kina neznalého těchto praktik musel dopadnout tak, jak dopadl. A Steinbeck celý příběh mistrně dávkuje až k pocitu bezmoci, který se vás při čtení této knížky zmocní. Smutný příběh.

17 27.06.2019

Ano, čtenářka Lotos to krásně napsala. Díky jarním prázdninám máme zářez, člen třetí generace naši rodiny i slzu uronil, tak jako dávno my ostatní, když nás Jack London dostal svými příběhy.

17 17.03.2019

Mike Waltari měl při psaní Tajemného Etruska hodně nastudováno. Do každé věty vložil zajímavý otisk doby pro Řeky tak stěžejní : od barvy keramických nádob, opisu předmětů běžné spotřeby, až po líčení společenských a politických kulis, které utvářela různá etnika sídlící kolem Středozemního moře. Knížka se nedá přečíst za jeden, dva večery, mazlila jsem se s ní celé léto, neustále oprašovala své školní (ne)vědomosti. A odvděčila se mi barvitým opisem událostí, které se staly na úsvitu našich evropských dějin. Námořní cesty, které ovládali Kartágo a Etruskové, lákaly k dobytí, na východě Persie sahala nejdříve po asijské části Řecka a kolonizovala ostrovy. Narazila až na evropské pevnině, kde Řekové Peršany odrazili v bitvách u Marathonu, Platají a u Salaminy. Můžeme jenom spekulovat, jak by vypadal další vývoj v případě prohry Řeků.
Na tomto pozadí se odvíjí osobní příběh Larse Turmse, který má před sebou cestu, cestu hledání, hledání sebe sama a nalezení role, kterou mu osud určil : stát se lukumonem, velkoknězem a svatým vládcem svého lidu.
Turmsův příběh je plný poezie a fantazie : svět znamení a věšteb, mocných čar a vidin, omamných nápojů, bohyň... A ta jeho, z pěny zrozená, zřejmě ve snech inspirovala i Botticelliho.
Někdy zvednu kamínek z důvodu zajímavého tvaru, barvy nebo struktury... dnes vím, že když to udělám příště, proběhne mi hlavou už napořád vzpomínka na nesmrtelného. Jemu kamínky mapovaly život a vracely ho v myšlenkách do minulosti. Není už čas, Larse Turmsi, aby ses znovu narodil ?

17 02.10.2018

Přečetla jsem nejenom knížku (zaujala), ale tentokráte i všechny komentáře. Co čtenář, to jiný pohled daný jeho zkušenostmi, vzděláním nebo schopnosti vidět dál. Jak říká autor : světu nemůžeme porozumět bez dat, ale nelze mu porozumět jenom pomoci dat samotných. Chce to neustále monitorovat svět, hledat zákonitosti, souvislosti, dál pronikat do jeho tajů, neukvapovat se v názorech a přijmout svůj celoživotní úkol.

16 20.05.2023

Historie jedné česko-německé židovské rodiny začíná v zákopech první světové války a končí tesknými vzlyky houslí. Děj je pouze načrtnut, žádné velké rozvětvené povídání, taková umělecká zkratka, autorka na scénu přivádí pouze několik členů rodiny a základní informace, z kterých ale není problém vyskládat obraz celého 20-tého století.
Velmi působivý je hned první příběh Vánoční mír. Nebyl mi neznámý, ale v knižní podobě se mi dostal do rukou teprve teď a zapsal se mi do paměti ... zlo, které mělo být ztělesněno v nepříteli, jak nám říkali, jsem v protějším zákopu nenašel. Byli tam jen stejní lidé jako my ...

16 19.04.2023

Poslech audioknihy.
Vize Margaret Atwoodové byla pochmurná, doufám, že nedostatek porodnosti budeme řešit přes vědu a ne přes služebnice. Neomezená moc ale přináší i jiné excesy než ty sexuální a potvrzuje to i atmosféra knihy.
Obecně předpovídat, jak to s námi bude dál, je samozřejmě velmi zajímavé, ale já osobně vždy skončím s totálním strachem o osud planety, ta je rozhodující a nevratná.

16 29.11.2022

Pohádkový příběh (nejen pro děti) plný fantazie, napětí a dobrodružství a také plno moudrosti. Po přečtení knížky už nic nebude jako dříve...
Nenechme si krást náš čas, nic cennějšího nemáme!

16 13.04.2022

Tato kniha bohužel není v audio-verzi, ale moc bych si přála večer co večer poslouchat vše, o čem Sebald psal a nahlas přemýšlel při svých toulkách po východním pobřeží Anglie. Nevidí totiž jenom zrakem, ale skrze krajinu vidí její minulost, s tím spojenou lidskou činnost spojenou se všemi důsledky a lidmi, kterých otisk, někdy fyzický, někdy jenom pomyslný, zde zůstal. Vše souvisí se vším, svět byl a je čím dál více propojen, a tak hledá a nachází souvislosti.
Skutečně pan spisovatel, vzdělaný, se širokým rozhledem, jeho vnímání světa má nádech smutku, ale nemoralizuje, pouze konstatuje. Rozhodně si zaslouží naši pozornost.

16 20.03.2022

Zapomenuté příběhy, které známe/neznáme, čtivě připomenuto, proplétají se mezi různými obory, u některých nechybí aktualizace z pohledu současnosti. Líbilo se mi, že k některým přidává zajímavé souvislost i, třeba scorbut vs válka za nezávislost v USA (posuďte sami) nebo kauza nuly a její přehlížení, to byl příběh veselejšího rázu (na rozdíl od slavných bitev a vojevůdců). Nikdo nezačíná nulou, i autor má první díl jedničku a ne nulu, tak ji nevzal na milost ani on…
Jinak bych doporučila si čtení rozložit, já mám za sebou tři díly a musím dát přestávku.

16 19.01.2022

V knize se dozvíte zajímavé věci o paměti obecně (autor zmiňuje i extrémní paměťové typy, ale ty se běžné populace netýkají). Hlavně jde o paměťové postupy, kterými lze paměť nejenom udržovat, ale ji dále rozvíjet a navyšovat. Jde vlastně o proměnu, o vytváření obrazů, které mají asociovat to, co si chceme zapamatovat. Napodobujeme metody našich předků, kteří bez písma, telefonů a jiných prostředků měli k dispozici pouze obrazy, prostřednictvím kterých přežívali : kde to jsem, kde najdu jídlo, které rostliny jsou/nejsou jedovaté, kde je brod, které zvíře je zabiják ...
Líbilo se mi, že autor uvažuje i nad současnými metodami výuky na školách, do jaké míry je memorování efektivní. Kvantitativní shromažďování informací by mělo nahradit schopnost tuto kvantitu analyzovat a učit se rozlišovat, co je významné a co triviální.
Nezajímavá nebyla ani poznámka o přirozeném úpadku naši paměti z důvodu masivního používání různých technologických berliček, nemusíme tolik přemýšlet a pamatovat si.
Už král Egypta Thamus odmítl písmo pro lid s tím, že … jestli si moji lidi objev osvojí, zasadí to do jejich duší sémě zapomnění... Není to recept na paměť, ale na upomínání…
(str 148). Jenomže : kdo by se chtěl vzdát svého externího harddisku ?

A co napsal Joshua na závěr ? Po skončení paměťové soutěže (poctivě rok trénoval) prohlásil : … v čem jsem svůj mozek skutečně vytrénoval, bylo to, abych lépe vnímal svět kolem sebe. Pamatování je totiž možné jenom tehdy, pokud se rozhodnete věnovat věcem pozornost. Nikdo by si asi nepřál, aby jeho mysl zaměstnávala kdejaká banalita, ale na druhou stranu je třeba připustit, že snaha svět nějakým způsobem uchopit a zachytit (namísto pouhého pasivního procházení) má jistou hodnotu – tímto úsilím získává člověk návyk všímavosti a lepšího uvědomění.

16 30.07.2021

Nelidské zacházení se zajatci po porážce britské armády v Singapuru je pouze potvrzením toho, že válka odlidšťuje. V každé extrémní situaci vyplouvá na povrch všechno, co jedinec prožil. A pokud je to vztek, nenávist, zbabělost, strach, nahromaděná nespravedlivost, ztrácí veškeré morální zábrany, pokud je vůbec kdy měl. Neříkám nic nového.
Neskutečný fanatizmus, s jakým Japonci pojímali svou službu pro císaře, podřazeni jeho vůli a rozkazům je pro nás cizí. Jejich odlišné pojímání cti bylo ale spřaženo s hlubokou historii samurajů, kterých tradice sice končila, ale v knize je u japonských postav znát. Chybí jim nadhled.
Možná jenom major železniční armády Nakamura před smrtí je schopen vnímat mezi dobrem pro zbožštěného císaře a dobrem pramenícím z prostého vnímání života.
Přínosem knížky byl i přesah příběhů postav do doby po válce, pokud tedy přežili. Jejich sžívání s pováleční dobou. Většinou je to u všech stejné, to, co prožili, jim zamyká ústa.
A nakonec i ty ukázky z tvorby japonských poetů (Bašó, Kukušani, Issa), nepatrná zmínka o obdivuhodném japonském malíři (Hokusai) … určitě nám také japonská kultura měla a má co říct. Kdyby jenom nebyla ta válka. Tak zbytečná. Tak krutá.

16 19.01.2021

Ve třetím díle autor líčí dobu předváleční. Dobu předváleční, kterou jsme si vytvářeli my - lidé. Svou slabostí, svými chybami, svou pohodlností. Svou schopností manipulovat ostatní, předhazovat jim laciná hesla a jednoduché návody na život v blahobytu. Jak lákavé je to přijmout. A pak ti, co jdou vždy s dobou. Vzpomněla jsem si na film Nikdy neodvracej zrak… jak snadné je sloužit jakémukoliv režimu.
Jan Guillou popisuje atmosféru plnou obav, tísně, strachu, ale neopomíná nás seznamovat i s tehdejšími novinkami technického a kulturního rázu.
Co mi v knížce scházelo, byl nedostatek rodinné diskuse o synovci Haraldovi, který měl velmi blízko k nacistickým špičkám. (I vzhledem k tomu, že část rodiny před Hitlerem odešla z Německa). Ale to je román.
To, že absence diskuse může mít závažné následky, vnímáme stále naléhavěji i dnes : prohlubující se polarizace společnosti, která zabraňuje hledání kompromisů a východisek. Největší roli hrají emoce, víra v existenci jednoduchých řešení složitých problémů, nárůst negativních, nenávistných projevů, jsme schopni vidět paralelu ?

16 10.07.2020

Márquez dokáže z každé situace a ze života kterékoliv postavy vytěžit tolik uvěřitelného a pravdivého, že mě jeho spisovatelský um uhranul. Příběh sám o sobě není na první pohled ani přitažlivý : zkráceně se jedná o příběh stárnoucích lidí, a přece kromě Márqueze i Márai (Svíce dohořívají) dokázali, že z každého období lidského života se dá vytvořit literární skvost.

16 09.08.2019

... Učitel zaslechl ve svém domečku dupot nohou na pěšině vedoucí ke břehu a rychle přikročil ke dveřím, ale nedokázal je otevřít. Připojit se k ostatním znamenalo starat se, a starat se znamenalo žít a trpět...
Citace sice souvisí s postavou nejméně důležitou, okrajovou, ale přesně vystihuje, o čem ta kniha je : jak blízko si připustíme ostatní a do jaké hloubky se každý z nás odváží... Příběh smutný, krásný a prostý : o člověku, který těmi dveřmi prošel...

16 03.08.2018

Nejsem sama, kterou zaujala pasáž, ve které Fauna připravuje Suzy na rande s doktorem, a protože Tozbee ocitoval pouze jednu radu, dovoluji si uvést celý tento malinko upravený holčičí itinerář, je totiž nadčasový :

1. držet jazyk za zuby, všechny trable začaly žvaněním
2. názory ... papouškujeme, co jsme slyšely nebo viděly v biografu, názory nech stranou, žádné nemáš
3. nikdo neumí naslouchat ... soustřeď se na jeho myšlenky
4. nehraj si na něco, do čeho máš daleko a netvař se, že víš něco, co nevíš
5. nikdo se neurazí kvůli otázce... to nejhezčí na světě, co můžeš udělat pro kohokoliv, je dopřát mu, aby tě poučil
6. pozornost lidí získáš, když budeš mluvit o tom, co je na nich příjemné, správné a hezké, pověz jim to, nešvindluj a nikdy nezačínej hádku
7. a nakonec musí Suzy opakovat : jsem Suzy a nikdo jiný, jsem hodnotný člověk a nic na světě se mi nevyrovná...

no není to dokonalé ?

16 22.06.2018

Knížku jsem dostala jako dárek od přítelkyně, která v tomto prostředí prožila své dětství a pořad se vrací do rodných Bystričan. Mě nejvíc oslovil výlet na Vrchhoru. Nedaleko jsou pozůstatky středověkého Michalovho hradu a také zchátralý kostel svatého Michala ze 17. století. Je to ruina a je škoda, že se tady neodehrává stejný scénář jak u nás v Neratově, kde barokní kostel Nanebevzetí - po válce jako zbombardovanou trosku - obnovili do neskutečné skleněné krásy.
Nebýt tohoto příběhu, nevěděla bych, že se mám v Tríbečských horách bát...ale obecně platí ctít to tajemno, kterým nás hory přitahují a být obezřetný, nejde totiž o nic jiného než o život.
Z přečtené knížky mám pocit, že mohla být napsána svižněji, závěr nabízí logické vysvětlení od vědecké imaginace, pravděpodobnosti až po drogové omámení. Hodnotím pod vlivem osobní vazby.

16 23.05.2018

Celý život se neustále rozhodujeme. Tisíckrát za den, někdy snadno a někdy složitě. O důležitých věcech i o maličkostech. A když se nám nedaří, přemýšlíme, že kdybychom se rozhodli jinak, byl by život jiný. V této chvíli věříme, že lepší.
Ale skutečnost je taková, že vůbec nevíme, kam by nás naše odlišné rozhodnutí dovedlo. Vždy je to něco za něco...
Matt Haig stvořil fantazijní příběh, který se rozletěl doširoka do světa.
Intenzivní je zejména obrazotvornost knihy.
Přečteno jako audio.

15 26.04.2024

Je to úžasné, narodí se človíček a už do jeho světa vstupuje pejsek s kočičkou. Půvabná, tvořivá pohádka, kolik my jsme s malou Evičkou do toho dortu přidávaly ingrediencí, to by nás býval býval i Josef Čapek pochválil.
Hravý, i když mnohdy smutný člověk nechal po sobě stopu, kterou nelze přehlídnout.

15 20.05.2023