esma
komentáře u knih
Dopisy z ostrova Skye
Jessica Brockmole
Kdybych nebyla na ostrově Skye osobně, asi bych si knížku v knihovně nevybrala. Neurazila. Má své čtenáře a nikterak nevybočuje ze vzorce „pravá láska a její překážky“.
Na ostrově se počet obyvatel zvýšil až v současné době a tehdy, když žila Sue, jich tam skutečně nebylo moc. Most byl zprovozněn v době, kdy hlavní hrdinové už nežili (1995), Sue tedy musela svůj strach z trajektů překonat, jinak by se z ostrova nedostala. Člověk ale dokáže osídlit každou skulinku zemského povrchu a všude, kde jsou lidé, jsou i příběhy...
Ostrov Skye je samozřejmě nádherně přírodní, nadbytek srážek z Atlantiku dává ostrovu zelenou základnu a přebytek větrné energie zformoval resp. vysochal neuvěřitelné skalní výtvory.
Takže pokud pojedete do Skotska…
Stolek s citróny
Julian Barnes
Povídky jsou velmi čtivé, přestože jeho protagonisté jsou dávno za zenitem, ale život se děje všem věkovým skupinám. Nejvíce se mi líbil Příběh Matse Israelssona, připomněl mi O´Henriho Kaktus a překvapivé vento marme. Ale i u ostatních … od bradýřů až po Sibelia autor dokáže nalézt ve svých příbězích překvapivé pointy, karamboly i oddanost.
Barnes u mě znovu zabodoval.
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Celý život se neustále rozhodujeme. Tisíckrát za den, někdy snadno a někdy složitě. O důležitých věcech i o maličkostech. A když se nám nedaří, přemýšlíme, že kdybychom se rozhodli jinak, byl by život jiný. V této chvíli věříme, že lepší.
Ale skutečnost je taková, že vůbec nevíme, kam by nás naše odlišné rozhodnutí dovedlo. Vždy je to něco za něco...
Matt Haig stvořil fantazijní příběh, který se rozletěl doširoka do světa.
Intenzivní je zejména obrazotvornost knihy.
Přečteno jako audio.
Osm hor
Paolo Cognetti
V horách Grany vzniká pevné, celoživotní přátelství mezi kluky Pietrem a Brunem. Hory vyřeší i zpřetrhaná vlákna mezi otcem a dorůstajícím synem, i když je to dávno poté, co otec nežije.
Musím přiznat, že mě protagonisté neoslovili. Pietro, který se tak umanutě vymezoval vůči otci a klopotně hledal svůj směr. Bruno vzhledem k poměrům, z kterých vyšel, vypadal zralejší, ale i on tvrdošíjně a zarputile hájil svoji pozici horala, byť znal cenu, kterou musí zaplatit.
Tajenkou jsou tedy hory, o nich umí Paolo Cognetti psát velmi sugestivně.
Líbil se mi film, ten se povedl.
Moje vražedné vnútorné dieťa
Karsten Dusse
Romány Karstena Dusse prostřednictvím mindfulnes řeší problémy moderního
čtyřicátníka - nespokojená manželka, náročná práce, nedostatek času, problémy s umístěním dítěte do školky...
Autor v značně nadsazeném černo-humorném románu vsadil na protiklad a spojil dva zdánlivě protichůdně světy: kultivovaný, uhlazený, uklidňující a pozitivní svět mentálního kouče pana Jožky Braitnera s šílenou, brutální, do krajnosti vytaženou životní jízdou mladého právníka Björna Diemela. Neustále vtipně překvapuje novými absurdními, i když stále uvěřitelnými situacemi, a i když se Björnovi často vymykají z rukou, řešení se s mentálním koučem vždycky najde.
V pokračování románu posílá Karsten Dusse Björna Diemela pochopit příčiny jeho nutkavého nechtěného chování znovu k předraženému, nicméně úspěšnému mentálnímu koučovi Jožkovi Braitnerovi. S hlavním hrdinou tak můžeme projít základními kameny formování jeho osobnosti, které leží v dětství. Ale nebyl by to Björn, aby jeho život nebyl sledem téměř kamikadze, nebezpečných a nechtěných příhod. A také Karsten Dusse nás opět torpéduje černým humorem, nadsázkou a bláznivými nápady. Vtipně míří i na nová témata, která rezonují v moderní společnosti : vztah k životnímu prostředí, k menšinám ve společnosti a k sobě navzájem. Druhý díl tak navazuje na první a vyrovná se mu nápady, svižností i vtipem.
Audiokniha. Milo Kráľ je jako interpret génius.
Prahou za hudbou
Jan Wenig
Kniha vyšla počátkem sedmdesátých let a jsou zde tudíž ještě staré názvy ulic, nábřeží či náměstí, pojmenované po těch, které čtenář musí poslat do propadlišť. Čas také odvál půvabné značení U dvou medvědů, U Tří housliček, U pávů a koček a andělíčků atd a máme zde studenější, ale racionálnější číslování.
Jan Wenig všechna místa, kterých se dotkla hudba : od domů a hotelů po paláce, od kapliček po kostely, od malých divadel až k reprezentativním stavbám moderní doby přiřazuje jména stavitelů, sochařů a malířů, ale hlavní pozornost míří na ty, kteří zde zpívali a na ty, kdo hudbu tvořili a přepsali tak Prahu na město hudby.
Knížka je zajímavá a je skutečně velmi podrobná, nebude problém dohledat jakoukoliv informaci.
Vražda v anglické zahradě
Katie Gayle
Taková oddechová detektivka, zločin sice nechybí, ale je jaksi zabalen do atmosféry vznikajících přátelství a poklidu venkova. Julie Birdová „zahajuje“ svou sérii a neočekávanou kariéru soukromého očka, ale řekla bych, že (zatím) ji nelze srovnávat s Hercule Poirotem nebo Adamem Dalglieshem.
Zázračné dítě
Roy Jacobsen
Stejně jako pro malou Lindu i pro mě bylo nepochopitelné, že ji její nevlastní bratr a jeho matka nechali odejít. Lindu, která díky jejich lásce a péči dostala vše, co dříve postrádala. Než si norské státní orgány uvědomily, že takové spontánní řešení není vhodné a dali ji cizím lidem, které vybrali úředníci. No, při vší úctě k zákonům jakékoliv země si myslím, že se to dá řešit i jinak než brát holčičce prostředí, ve kterém byla milována a měla vše, co potřebovala. Stačilo se třeba zeptat.
I když ani to není zárukou, protože u obdobného případu u nás naznala soudkyně (žena!!!), že dítě lže (dítě 12 let), přestože měla k dispozici i nestranný odborný posudek.
Ale vrátím se ke knížce. Není tady jen ten hořký konec, ale i hodně empatie, porozumění a lásky
a samozřejmě malý Finn, (i když už vyrostl).
Sešit s tátovými recepty
Jacky Durand
Prostředí provoněné kuchyně, otec a syn a sám život, který jim připravuje nesnáze a nedorozumění. Ale jak to v pozitivních knihách bývá a v životě má být, ztracení se vracejí a pomýlení procitnou.
Ve srovnání s Pianistkou je to kniha o lidech, jejichž na první pohled obyčejný život je nám bližší.
Pianistka
Elfriede Jelinek
Ctižádostivá, emocionálně plochá matka se zhoubnou schopností manipulace, intrikaření a vydírání a dcera, která vše nasává už s mateřským mlékem. Obraz jejího nejhlubšího intimního soukromí je pokřivený vlivem absence pozvolného dozrávání a poznávání lidských vztahů. Eriko, si nebezpečná pro své okolí.
Celé to výbušné soužití je popsáno s nadhledem až vědeckou strohostí.
Tvrdohlavý muž
Ondřej Horák
I když sama pivo nepiji, přečetla jsem knížku o pivu, pivovarech a pivovarnících se zájmem. Je dobré vědět, že existují lidé jako tvrdohlavý muž, kteří chtějí pracovat, pracují dobře a navíc z toho mají dobrý pocit. Fandím Humpolci!
Štěstí
Martin Fahrner
Malá novela v režii Martina Fahrnera o padesátých letech - těch jasných zítřků, které na nás prý měly čekat. Mrazí z nich doposud.
Plus příběh dvou mladých lidí stojících na opačných stranách.
Žít rychle
Brigitte Giraud
Námětem této knížky je tragická smrt manžela Gabrielle Giraud. Celé vyprávění je prokládáno klíčovými momenty, které za jeho havarií stály. Její proč a kdyby přímo vyzývají k opravě, změně, vrácení všeho do nultého bodu. Pak začíná uvažovat hlouběji, píše ... kdo jsem, abych si přivlastňovala moc nad osudem druhých ... a začíná vidět události z většího nadhledu. Svět našich rozhodnutí a vazeb je složitý, mnohdy bez šance něco ovlivnit. Pochopí, že z hlediska lidských možností má veškeré dění nad námi přesah. Přichází smíření a ona ho nechává odejít.
Kniha je velmi hezky napsaná a je taková - pokorná.
Na střeše je Mendelssohn
Jiří Weil
K Jiří Weilovi mě přivedl Laurent Binet, konkrétně jeho kniha HHhH. Našla jsem si i další podrobnosti o tom, za jakých okolností Jiří Weil psal a hlavně proč musel přepisovat svoji knihu. Poválečná doba omezování a vytváření tvrdých mantinelů dostihla i jeho jako spisovatele.
Je otázkou, jaký by byl román, kdyby do jeho psaní nezasahovala cenzura padesátých let.
Na střeše je Mendelssohn vypadá na první pohled úsměvně : najít na střeše Rudolfina tu správnou sochu. A že jich tam je! Proces identifikace se udál v době protektorátu, kterou Jiří Weil popisuje z pohledu všech svých postav, těch, kterým šlo o život, ale i těch, kteří život nemilosrdně brali. Takže nejde jenom o kamenné sochy...
Hodiny
Ian McEwan
Život každého člověka ovlivňuje doba i místo, ve kterém žije. McEwan znovu prokazuje, že umí psát v souvislostech. V Hodinách zmiňuje snad všechny důležité události sociálně-politického dění v Evropě a také to, jak souviselo toto dění s konkrétním životem hlavního protagonisty Rolanda. Bylo zajímavé sledovat, jak časem některé události Roland přehodnocuje a vidí v jiném světle. Celkově ale román hodnotím pouze průměrně, neobyčejně obyčejný Rolandův život mi připadal takový nesourodý. Četla jsem jiné McEwanove knihy, které mě zaujaly více.
Návod k použití železnice
Jaroslav Rudiš
Musím přiznat, že dráhy vždy hodnotím podle zpoždění a jiných prohřešků, ale tento úhel pohledu mi teď připadá velmi jednostranný.
Autor nám nevnucuje svůj vztah k železnici, jenom předává to, čím železnice přitahuje jeho a další „železniční“ lidi. A tunelové lidi a milovníky návěstidel, kolejí, pražců, nádražních hodin atd atd. V historii železnice nechybí ti, co byli u jejich začátků, nechybí ti, co o ni psali nebo skládali hudbu, nechybí povídání o těch, kteří v ni prožili svůj život, nechybí ti, co do ni vložili lidovou tvořivost : například názvy lokomotiv : od Mandelinky, Moučného červa, Bílého žraloka, Vejčité hlavy atd atd. A nakonec je tady i společný jmenovatel s Winterbergovou poslední cestou : historie. O Jaroslavovi Rudišovi víme, že onemocněl historii a oceňuji, že to napsal takhle komplexně.
Díky moc.
Vědomí konce
Julian Barnes
Knížku jsem taky přečetla dvakrát, přímo k tomu vybízela. A líbily se mi i všechny komentáře. Co čtenář, to doplnění toho, co Barnes jenom naznačoval. Nemuselo to přesně odpovídat, ale v tom bylo kouzlo knihy : v té nedotaženosti zažehnuta zvídavost, ve filozofické rovině konfrontace s vlastním pohledem a v té rovině nejprostší : i my o paměti víme své : že je ohebná, ošidná, ale i zraňující a hlavně: pravdě neutečeme, jenom si ji můžeme upravovat ve svůj prospěch.
Návod je v knížce.
První den mého života
Paolo Genovese
Zajímavá románová fikce : umožnit opakování po té, co jsme udělali zásadní rozhodnutí. Oprava neboli korekce, která nám může být nápomocná : najít sám sebe. Dobrá myšlenka.
Bylo by navíc zajímavé dát lidem možnost „reálného přesunu“ tam, kam je to táhne. Jestli by to byla volba jiného území, jiného režimu, jiných partnerů nebo čehokoliv jiného, aby měli možnost srovnat a vyhodnotit. To by se děly věci.
HHhH
Laurent Binet
Laurent Binet byl coby malý kluk okouzlen vyprávěním svého otce o českém odboji a o hrdinství českých parašutistů Josefa Gabčíka a Jana Kubiše. Jak vyrůstal, jeho zájem o tuto část naši historie neubýval, naopak, pročetl a prostudoval co mohl, nějakou dobu byl v Čechách i na Slovensku pracovně, a tak měl možnost být přímo i na místech, která souvisí s příběhem. Jeho osobní nasazení je v knize znát, přes zjevnou silnou citovou angažovanost se snaží fakta předávat co nejblíže skutečnosti. A dělá si sám korekci, protože po tolika letech pamětníci už nejsou a jak často říká, do hlavy nikomu nevidíš, musíš to vidět v kontextu doby. To bylo na knížce sympatické.
Celá ta zvrhlá doba, které asi nikdy nebude konec a příběh člověka, který přijímá různé role, podle toho, jak ho jeho svědomí navádí. Od těch, kterých jména známe, až po ty, kteří zůstali bezejmenní, bez možnosti dožít svůj život, protože cena byla daná. Mně osobně se knížka velmi líbila a autorovi děkuji za zprostředkování silných emocí.
Vlčí štěstí
Paolo Cognetti
Znovu magické hory a příroda s neustále se opakujícími změnami. Toužíte se vrátit na podobná místa, kde jste taky cítili to volání, (i když to bylo jenom o dovolené). Knížka je velmi pozitivní. Žádná postava to nemá jednoduché, hledá místo, to správné místo, kde ... vítr změní směr, pohladí hory a zanese
k nám vůní lesů, ale především, když pochopíme, že rámec přírody může být sebekrásnější, ke štěstí se ale musíme propracovat sami. Příkladem můžou být Santorsova slova (jedna z postav), kterými vítá vlka : svět patří tomu, kdo si ho vezme.