ElizabethK komentáře u knih

Dlouho jsem byla na vážkách, zda mám knihu číst. Nakonec jsem ji koupila v antikvariátu a nelituji.
Jedná se o mimořádně čtivé dílo, ze kterého se člověk dozví hodně nejen o bohyních, ale i o jejich osudu během druhé světové války a komunismu.
Přestože autorka často přesouvala děj do minulosti a zpět, byl příběh přehledný. Co mi však činilo menší problémy byla spousta jmen, příbuzenských vztahů a drobných příběhů. Autorka naštěstí nejdůležitější ze skutečností v průběhu knihy rekapitulovala.
Nevadily mi ani dlouhé a četné dokumenty (zprávy z psychiatrické léčebny, protokoly StB atd.), které doplňovaly příběh a umožňovaly nahlížet na příběh z vypravěčkou neovlivněného úhlu.
Ráda bych vyzdvihla právě vypravěčku celého příběhu, Doru Idesovou. Byla pro mě spojením chladné logiky a úcty k tradicím na Žítkové. Bránila čtenáři úplně propadnout pohádkovému zdání o bohování a držela tedy celý příběh v racionální rovině. Na druhou stranu svým přístupem nedovolila čtenáři, aby bohyně odsuzoval.

34 14.06.2018

Tak jako většině populárních nových knih jsem se vyhýbala i Haně. Už jsem se nesčetněkrát spálila s knihou označenou např. jako bestseller. Po autorce jsem nakonec sáhla díky zajímavým anotacím všech jejích knih. A po přečtení jsem byla velice příjemně překvapená.
Kniha je úžasným způsobem čtivá, nemohla jsem se od ní vůbec odtrhnout.
Dalším kladem je pro mě uvěřitelnost příběhu. Mám pocit, že spousta autorů, kteří období druhé světové války nezažili, ale píší o něm, píšou velmi neautenticky (zejména mám tento problém s americkými mladými autory). Ale paní Mornštajnová dokázala téma velmi dobře uchopit. Část příběhu z ghetta a koncentračního tábora není nijak dlouhá, ale emocionálně silná.
Dalším kladem pro mě bylo líčení osudů tří generací jedné rodiny - postupně se dozvídat jednotlivé příběhy.

Pokud bych měla něco vytknout, byla by to zřejmě propagace knihy. Sice ke knize přitáhne spoustu čtenářů, ale prozrazuje důležitou dějovou linii, tedy holocaust. Zajímalo by mě, kdy by mi z náznaků ohledně Hany (pohublá, nepřítomný výraz, schovávání chleba apod.) došlo, že si prožila hrůzy Osvětimi, takto jsem nemohla příčinu jejího utrpení odhalovat postupně.

V každém případě knihu doporučuji, téma holocaustu by se nemělo opomíjet a podle mě by se o něm ani nemělo psát umírněnou formou.

24 19.11.2018

Asi 5 let jsem měla knihu na pomyslném seznamu "Knihy, jichž se netknu ani lopatou.". Nakonec jsem po ní sáhla kvůli čtenářské výzvě, ale po přečtení přebalu knihy jsem měla chuť ji ihned vrátit. Ona "upoutávka" pro mě byla vrcholně odpuzující. Ale překonala jsem se.

Musím přiznat, že mi dlouho trvalo, než jsem se do knihy začetla. Jediné, co mě hnalo kupředu byla touha dostat se s Adsonem a Vilémem do tak pečlivě střežené a tajemné knihovny.

Teologické debaty mi nejednou dělaly problémy a občas jsem se přistihla, že sice očima pročítám každé slovo, ale naprosto mi uniká veškerý smysl (často jsem uvažovala, jak se tyto pasáže čtou ateistům).
A pak najednou přichází na scénu pátrání po zločinech, snaha odhalit tajemství knihovny, příběhy o kacířích a já knihu nemohu přestat číst.
Tyto dva naprosto odlišné stavy se u mě neustále střídaly. Mohlo by se předpokládat, že úvahy o Kristu, o rozdílu mezi dobrem a zlem apod. prokládají příběh a tak lépe dávkují napětí. Za sebe však musím říci, že děj nejen zpomalily, ale navíc úplně zastavily a onen se pak musel rozjíždět znovu a znovu.
Přesto však nelituji, že jsem po knize sáhla a na konci se mi i teologické debaty zdály plnohodnotnou součástí knihy.

Vysoké hodnocení si však kniha podle mě zaslouží, ať už kvůli koncepci knihovny, promyšlenému systému vražd, krásnému prostředí opatství, dobré znalosti Písma či kvůli skvělému vykreslení charakterů a důvodů jednání postav.
Pro mě pak měla kniha ještě jednu výhodu, neustálým překládáním latiny do češtiny jsem pochytila nemalé množství latinských slovíček.

23 26.03.2018

Velmi krásně zpracovaný životní příběh. Autor byl ve vyjadřování minimalistický, nelíčil zvěrstva holokaustu okázale a na efekt. Vše popisoval tak, jak to viděl, přesto to příběhu neubralo na dojemnosti a na síle, právě naopak. Kniha je důkazem, že i člověk, který se vyhnul koncentračnímu táboru, to měl neuvěřitelně obtížné.
Kniha byla čtivá a přestože neobsahuje rozsáhlé popisné pasáže, dokázala jsem si představit místa, kterými autor procházel.
Na závěr se nemohu ubránit srovnání s Deníkem Anne Frankové. Pianista mi tuto knihu v některých hrubých obrysech připomínal, ale oproti Deníku si mě příběh Szpilmana dokázal plně získat.

19 07.12.2017

Spoiler je pouze na konci komentáře v závorce.

Kniha je dost jiná, než předchozí. Autorka sama to ostatně na jedné besedě zmiňovala s tím, že se jí tato kniha povedla napsat přesně podle jejích představ. Musím přiznat, že pro mě kniha neměla takové kouzlo jako předchozí díla paní Mornštajnové, rodinné ságy a osudy poznamenané dobou mi sedí více.
Nicméně, tato kniha je velmi dobře napsaná, opět velmi čtivá - to autorka umí. První asi polovinu jsem četla bez valného zájmu, když jsem měla čas. A pak přišel obrovský zvrat a já jsem se nemohla odtrhnout a četla jsem dlouho do noci, dokud jsem knihu nepřečetla.
Autorka si s nejrůznějšími odhaleními krásně pohrála, myslím, že krásně vykreslila obranné mechanismy týraného dítěte, kdy odosobnění a snaha o nevnímání problému jsou velmi časté postupy.
Na konci knihy už jsem si jen kladla otázku, kterou postavu viním nejvíce. Já osobně jsem toho názoru, že nejzápornější postavou celého dramatu byla babi (ale jsem si jistá, že je to mimořádně subjektivní a každý to bude vnímat jinak - SPOILER: Já jsem se takto rozhodla proto, že ona jediná z rodiny nebyla přímým účastníkem, věděla o všem, ale nezasáhla, což by určitě nebylo jednoduché z mnoha různých důvodů. Nejhorší na její postavě však bylo, že se rozhodla dovolit, aby do stejné situace v domě přišla i její nejmladší vnučka!).

18 22.05.2023

Kniha naprosto splnila mé očekávání. Kdybych ji měla popsat jednou větou, řekla bych, že je to souhrn 20. století pro ženy (hlavní postavy jsou ženy, autorka tedy logicky popisuje jejich pohled a ženskost z celé knihy dost sálá - z toho důvodu si myslím, že zatímco ženě takový příběh většinou problém nedělá, muž by to mohl brát jako zápor, ale bude to hodně individuální).

Když se v knize objevilo téma partyzánů, přišlo mi, že je málo rozpracované, ale jak děj postupoval, bylo jasné, že je to záměr.
Ráda bych vyzdvihla autorčinu schopnost přesvědčovat čtenáře. Postavy občas dělaly věci, které neuznávám, ale když autorka objasnila jejich pohnutky, dokázala jsem se se situacemi smířit.
Stejně jako u Hany se mi v této knize líbil popis osudů více generací jedné rodiny. Nese to s sebou samozřejmě i nevýhody - postav bylo poměrně hodně a musím se přiznat, že jsem v nich občas měla trochu chaos.
Nad koncem s Anežkou jsem pak musela chvilku zapřemýšlet, aby mi dával smysl - ale ano, nakonec jsem si ho dala do souvislostí s dobou a už jsem ho pobrala.

17 17.01.2019

Nádherná kniha plná drobných příhod ze života slovácké vesnice. Oceňuji ji nejen díky zapsání našeho perfektního nářečí, ale i díky samotným příhodám. Několikrát jsem se při čtení smála nahlas buď komickému vyústění příběhu anebo netypickým nadávkám či pouhým přirovnáním, kterých bylo v knize opravdu hodně (např. byl nalétý jak lampa, namotaný jak špulka).
Oceňuji také slovníček vzadu, já jsem ho sice nevyužila, ale činí knihu dostupnější pro lidi, kteří neměli to potěšení vyrůstat v našem malebném regionu.

16 01.06.2018

Bojím se, že vše o této knize již bylo napsáno níže. Kniha není silná na pohled, ale je velmi silná myšlenkou. Autenticita, s jakou je popsáno mentální postižení Lennieho, je dechberoucí. Síla přátelství mezi ním a Georgem je inspirativní a přidanou hodnotou jsou i ostatní minipříběhy.
Zkrátka se ztotožňuji s komentářem níže od Amolein.

15 18.02.2020

Pana Čepelku mám ráda, stejně tak Divadlo Járy Cimrmana. Proto pro mě kniha byla to pravé. Velmi rychle jsem se do ní začetla, nesmírně mi imponoval jazyk, kterým se dotazovaný vyjadřoval - je vidět, že má cit pro spisovnost, zkrátka učitel. Vzhledem k tomu, že jsem sledovala spíše vývoj DJC, než cestu pana Šebánka, poskytla mi kniha spoustu nových informací, což kvituji velmi pozitivně.

15 18.02.2020

Prvních pár desítek stránek jsem měla myšlenku, že buď bude námět naprostá blbost, anebo dokonale promyšlený příběh. Jsem ráda, že to byla druhá možnost.

Líbilo se mi, jak autor dopodrobna rozebíral psychiku postav - prostřednictvím Kathy, která po letech tak trochu odhadovala tehdejší myšlenky svých přátel, ale vlastně si jimi byla poměrně jistá.

Trochu mi vadilo časové skákání. Kathino vyprávění šlo do minulosti, pak se najednou vynořila vzpomínka na pozdější období, pak se vrátila zpátky do minulosti a pokračovala do ještě vzdálenější minulosti a nakonec vložila poznámku ze současnosti... Na orientaci to nebylo složité, ale na mě to v knize působilo rušivě. Na druhou stranu si uvědomuji propracovanost tohoto způsobu vyprávění - autor nám díky němu postupně odhaloval souvislosti a spojitosti.

Také je mi líto, že se postavy charakterově nevyvíjely a jednaly stejně v dospělosti jako v dětství. Kdyby Kath neustále nepřipomínala, na kterou etapu života vzpomíná, řekla bych, že se děj odehrává v rámci 2 let.

Velmi mě zaujala myšlenka střetu světa lidí a světa dětí z Hailshamu (přístup lidí k takovýmto dětem odsuzujete, ale pak se zamyslíte a zjistíte, že byste reagovali hodně podobně, a to jen kvůli negativní propagandě).

Znepokojivá pro mě byla poslední zhruba třetina knihy, kdy jsem zažívala pocity smutku, naprosté beznaděje nad postavami.

Já osobně si z knihy odnáším silnou myšlenku - naléhavou důležitost šťastných vzpomínek, ke kterým se vracíte v těžkých chvílích svého života.

15 13.01.2019

Knize jsem se dlouho vyhýbala kvůli všeobecné popularitě. Nakonec jsem se dostala do fáze, kdy nečíst Orwella znamená nemít literární rozhled.
Po přečtení musím říct, že je kniha krásně napsaná a má hluboké myšlenky. Politický podtón díla je více než patrný a spojitost s totalitními režimy je zjevná.

Několikrát jsem kroutila hlavou nad nechápavostí a krátkozrakostí zvířat na farmě, ale pak jsem se zamyslela nad otázkou, jak bych na jejich místě reagovala já. Vezmu-li v potaz zastrašování a mylné informace, je mi jasné, proč zvířata Napoleonovi tak věřila.

Knihu tedy beru nejen jako skvělé podobenství Orwellovy doby (navíc také částečně poselství, jak se píše v doslovu), ale i jako varování před případným budoucím nebezpečím.

15 22.10.2018

Úžasná kniha se zajímavým příběhem protkaným rasovými otázkami. Některé věci byly pro mě jako pro Evropana trošku nepochopitelné a vzdálené - přišlo mi ale, že se s tím počítá a že jsou dobře vysvětleny.
Líbil se mi popis odlišnosti Nigérie od USA jak ve stylu života, tak ve smýšlení o rase. Ale kniha pro mě měla kouzlo i v úplných detailech, jako příklad bych mohla uvést problematiku týkající se afrických vlasů.
Ráda bych také vyzdvihla práci překladatele. Několikrát jsem si všimla, že použil slova, která jsou známá, většina Čechů zná jejich význam, ale z knih a taky z mluvy postupně vymizely (např. eklektický, sošný apod.).
Jedinou nevýhodou jsou rozměry knihy - není to úplně ideální kniha např. na cesty do práce. Na druhou stranu jsem na konci litovala, že není kniha dvakrát tak tlustá - četla se velmi dobře, obsahovala spoustu podnětů k přemýšlení a spoustu reálií.

14 21.05.2019

Knihy od paní Mornštajnové mám velmi ráda, je to pro mě záruka jisté kvality. Jak už anotace říká, oproti předchozím knihám nastává změna. Už zde nebyl tak velký vliv událostí 20. století na osudy postav. Nemůžu říct ani, že je to dobře, ani že je to špatně.

Líbí se mi genialita příběhu, postupné dávkování informací i vývoj hrdinů. Zvraty pro mě byly neočekávané, ale nijak řvavé a nepřirozené. Zkrátka dokonale napsané.
Jen dobrý autor dokáže nepředpojatě popisovat období komunismu tak, aby viděl jeho negativa i pozitiva (zejména pro chudé lidi). Svatopluk, ač komunista, ve mě nevyvolával antipatie.

Knihu bych rozhodně mohla doporučit stejně jako předchozí knihy (jen mě trochu mrzelo, že zde nebyly dopodrobna rozebrány osudy vedlejších postav tak, jak tomu bylo u předchozích knih).
Jako mírnou nevýhodu také vidím zaměření spíše na ženské čtenářky (možná je to ovšem jen můj pocit!). Zkrátka si dokážu představit trochu jiné zpracování, které by nadchlo nejen dámy, ale i muže. Nepopírám, že může kniha zaujmout i pány, ale z druhé strany, kdybych měla já doporučit knihu pro partnera, otce atd., zřejmě bych nevybrala knihy od paní Mornštajnové (opakuji, může to být můj hrubý omyl).

14 07.05.2019

Nejedná se o lehké čtení. V knize byl přímo soupis všech možných problémů vyskytujících se v rodinách - rozvod, odcizení, emocionální i fyzické týrání, lež a přetvářka... Na několika málo stránkách se autorka zblízka podívala na vážné a často neřešitelné problémy.
V doslovu bylo uvedeno, že mají postavy málo možností se sebeprezentovat, že hovoří podobným jazykem - upřímně, to jsem si uvědomila až při čtení doslovu. V knize mi postavy přišly věrohodné, reálné a dokázala jsem s nimi cítit.
Nebylo pro mě nijak temžké odlišit od sebe 4 roviny vyprávění, navíc mi žádná z nich nepřišla nadbytečná.
V knize nejsou zdlouhavé, obšírné popisy, autorka jasně, občas až stroze, popsala konkrétní jev, což příběhu dodávalo na naléhavosti a přesvědčivosti.
Doporučila bych nejen studentům sociální či speciální pedagogiky, ale všem, které tato témata zajímají.

13 25.06.2019

Jako významný klad knihy musím vyzvednout její čtivost, kterou způsobil zajímavý příběh a vcelku jednoduché věty.
Byla jsem okouzlená proplétáním dvou hlavních příběhů, přehledným střídáním dění z roku 1944 a příběhů z dětství obou hrdinů.
Líbilo se mi, že interakce mezi Wernerem a Marií-Laurou byla po celou dobu mimořádně čistá.
Oceňuji nápad vzít hlavní hrdince zrak, příběhu ze 2. světové války (navíc ještě z okupované a bombardované Francie) to dalo úplně nový rozměr.

Naopak jako jasný zápor vidím závěr knihy, dopodrobna vypisovat osudy většiny postav mi přišlo zbytečné a pro nádherný procítěný příběh Marie-Laury a Wernera nijak důležité. Toto pokračování příběhu totiž v některých případech vůbec nepřineslo nové informace o osudu hrdinů a čtenář by byl schopný si to domyslet. Rokem 1945 by podle mě mohla celá kniha skončit.
Dále mě zarážela linie Němce Von Rumpela, ta, myslím, měla velký potenciál, ale podle mě byla trochu odbytá a přestože přinášela do příběhu napětí a zajímavé zvraty, působila na mě vysoce nepatřičně. Nechci tím říct, že bych ji z knihy vyškrtla, ale asi bych celou tuto linii pojala úplně jinak.

V konečném důsledku se mi tedy kniha líbila, rozhodně ji doporučuji k přečtení, ale za sebe musím říct, že měla několik chyb, které mi brání se do knihy naprosto zamilovat.

13 22.06.2018

Neuvěřitelně humorná kniha, u které jsem si odpočinula. Při čtení jsem se velmi často smála i nahlas (což například v autobuse působilo poněkud bizarně). Některé humorné části pro mě byly umocňovány vlastními zkušenostmi - komunikace s muflony i s člověkem podobným Josefovi.

13 30.01.2017

Krásná kniha.

Vzpomínky v první polovině knihy byly (jak už to tak bývá) veselé, občas smutné, někdy i zarážející. Zkrátka mapovaly nejdůležitější etapy života Květy Fialové.
Druhá polovina knihy už byla náročnější. Projevy nemoci byl sice místy úsměvné, ale když se na to člověk podíval z větší dálky, bylo jasné, že i na první pohled vtipné poznámky paní Fialové, jsou jen poslední střípky její neobyčejné osobnosti.

Zatímco první část byla víceméně o paní Květe, do druhé poloviny už významným způsobem (svým vlastním deníkem) zasáhl autor. Protože mám ráda nejen paní Fialovou, ale i pana Kubáníka, vítala jsem autorovo osobní pojetí druhé části knihy.

12 23.10.2019

Opravdu krásně napsaná kniha. Začátek mě překvapil svojí dobrodružností, tím mě kniha ihned vtáhla do děje.
Styl psaní nemusí být pro každého, ale vzhledem k tomu, že se jedná o cestopis, mi to nevadilo.

Putování přes Tibet do Lhasy se mi líbilo a s občasnou pomocí strýčka Googla jsem místy procházela spolu s autorem. V hlavě se mi tvořily typické tibetské výjevy (přiznávám, občas dost zidealizované).
Vysoce hodnotím popis všech okolností cesty - radost, bolest, okouzlení přírodou i netečnost k ní v závislosti na aktuálním rozpoložení. Strach, neočekávaně lehké rozuzlení problému nebo naopak neúspěch, hlad a zima, únava, trable se zvířaty (občas poněkud komické).
Oceňuji příhody s místními lidmi, popis jejich myšlení a běžného dne.
Část ze Lhasy pak krásně vykresluje každodenní život Tibeťanů i jejich slavnosti, dále se čtenář dozvídá o náboženství, pokrmech, zákonech, léčení atd.

Knihu mohu doporučit všem, kteří jsou fascinováni Tibetem. Pro mě osobně to byl jeden z mála cestopisů, který jsem četla a tak mi občas trochu táhlý děj vůbec nevadil - přece jen, autor chtěl čtenáře seznámit s Tibetem a Tibeťany, nechtěl vykreslit román s umělými zvrtay a absurdnostmi - s touto myšlenkou by se podle mě mělo k dílu přistupovat.

12 02.03.2019

Slovo, které mě po přečtení napadá, je naléhavost (ať už stylem psaní nebo tématy).

Autorův styl nemusí sednout každému, ale kdo splyne s dlouhými a záměrně neučesanými větami, bude odměněn.

Při popisu hluku a smradu Indie doopravdy cítíte hluk a smrad.
S autorem se zamýšlíte nad domovem, vykořeněností, konzumem...
Láska je jemná, sexualita nenásilná a přirozená - až si kladete otázku, zda se to opravdu stalo (III. část).

Jako zdařilou hodnotím i část knihy o cestě po Islandu, oproti Indii bylo vyprávění čisté, s čímž však dokonale kontrastovala stále častější nespisovná řeč.

Za sebe knihu mohu zařadit ke klenotům novodobé literatury.

12 12.02.2019

Na knihu jsem se těšila, protože se mi předchozí 3 díly velmi líbily a neměla jsem vůči nim prakticky žádnou výtku.
Za sebe však musím říct, že nová kniha je obrovským zklamáním. Ano, pobavila jsem se, kniha se četla rychle, ale mám k ní dost velké výhrady.

Tak předně, je pěkné připomenout čtenáři předchozí díl, ale tady byly zhusta přímo citovány pasáže z Aristokratky na koni. O obyvatelích Kostky jsme se nedozvěděli téměř nic nového.
Druhou výtkou je mluva nových postav. Sice se mi velmi líbilo, když byly v knize věty typu: Do policejního protokolu uvedla, že za ty "botičky vyklopila čtverku.", ale v průběhu čtení jsem zjistila, že takové průpovídky mají všechny postavy bez ohledu na intelekt či zaměstnání. Ano, takové vsuvky byly vtipné, ale nebyly propracované, takže učitelka zněla v přímé řeči stejně jako jednoduchý Sony, kterému spadlo auto na hlavu.
Poslední výtka patří právě novým postavám. Nemůžu říct, že jsou špatné, ale těšila jsem se na další humorné situace obyvatel zámku a také na nové komické zážitky s muflony.

Doufám, že se autor příště zase vrátí ke starému formátu - věřím, že inspiraci má z čeho načerpat, protože mufloni jsou stále originální a zaměstnanci také prochází osobnostním vývojem.

Ve výsledku tedy můžu s klidem říct, že si knihu ještě rozhodně přečtu, ale také za sebe můžu říct, že je to to nejslabší, co autor napsal.

12 20.10.2018