Eliiieš komentáře u knih

Byl to můj první cestopis a musím rovnou poznamenat, že mě celkem bavil. Je to spíše taková oddechovka, a jak už bylo zmíněno níže, snaží se být místy vtipná až moc, někdy až lehce křečovitě. Vyprávění je ale zajímavé a upřímné, takže skutečně neukazuje jen sluníčkové pozitivní chvilky, ale ukazuje nám i bolesti, strasti, nebo trapasy, které se můžou na cestě stát. Rozhodně mám v plánu přečíst si k další knihy pana Zibury :)

"Ladislave, nepij v Turecku mléko. Ve škole nás varovali, že je plné bakterií tuberkulózy," přečetl jsem si v internetové kavárně v Bozyuku zprávu od své kamarádky Báry, která studuje medicínu. (...) Abych sám sebe ještě víc ubezpečil, že tuberkulózu nemohu chytnout, připočítal jsem si, že pravděpodobnost 1 : 30 000 zhruba odpovídá šanci, že vaše spolužačka ze střední se stane českou miss. A vzpomněl jsem si na rok 2011, kdy se českou miss stala Jitka Nováčková - má spolužačka ze střední. "

3 01.10.2019

Tak tohle bylo opravdu něco. Již jsem se ke knize vyjadřovala na Facebooku i instagramu, ale musím i zde.
Knížka je psaná poměrně jednoduchým jazykem - proč by taky ne, vždyť ji vypráví psík. Díky tomu, i díky čtivému příběhu ji zvládneme dočíst přibližně za 2 hodinky.
Co knihu činí na našem trhu jedinečnou je to, že v knize jsou zaznamenány reálné osudy několika reálných pejsků, které se u nás skutečně udály. A že to bohužel není vůbec veselé čtení, protože lidská krutost, zvláště ta ke zvířatům, bohužel v dnešním světě nemá mezí.
Nejhůře je na tom samotný hlavní hrdina Gump, který skutečně vychytal ty největší rány osudu. I přes bolest, kterou zažívá, však nepřestává milovat a stále hledá svého člověka, kterého má v srdci.
Je úžasné, že tato kniha vyšla, a doufám, že se dostane k co nejvíce lidem. Bohužel, ač se v dnešní době týráním zvířat (nebo dokonce množírnami, jejichž problematiku knížka taky nakousne) zabývá stále více médií, existuje mnoho lidí, kteří nemají o těchto krutostech ani tušení.
Nebo snad dělají, že o tom neví? Zavírají před zlem oči? A právě na to nám knížka předává srdceryvnou myšlenku: Stačí před zlem zavřít oči, a hned jsi na jeho straně.
Knížku bych doporučila jako povinnou četbu do škol. Sice to není zrovna veselé čtení, ale s tím, co se u nás děje, by se děti měly seznamovat odmalička. A třeba by díky této knížce pochytily hlavní myšlenku a podaly by pomocnou ruku zvířeti v nouzi. A hlavně aby se naučily, jak se ke zvířatům chovat.
Takže knížku hodnotím pozitivně. Úžasná myšlenka, úžasný příběh bez příkras, a úžasné citáty. Jsem hrdá, že jí mohu mít ve své knihovně, a po přečtení si svých pejsků - nalezenců budu vážit zase o něco víc. :)

8 27.09.2019

Knížku jsem dočetla dnes v noci a téměř celou noc o ní přemýšlela. Je jako každá jiná kniha o psech? Není. Je to něco trochu jiného, přestože je to opět příběh o lásce člověka ke psu a psa k člověku. Ted jako hlavní postava se mi zaryl pod kůži poměrně rychle a jeho rozhovory s Lily dávají knížce tu jedinečnou atmosféru, a co teprve rozhovory s chobotnicí. Ty, společně s vnitřními myšlenkami Teda, nám teprve odhalují, jak silné může být pouto člověka a psa, a jak rádi bychom cokoliv podnikli, když naše milované postihne nevyhnutelné - ale jsme naprosto bezradní. Každý, koho čekal podobný osud, jako Teda a Lily, musí s Tedem soucítit, a vědět přesně, o čem je v knize řeč. Je to opravdu nekončící láska. Sebeobětování. Touha zvítězit nad něčím, nad čím se zvítězit nedá. A tak sedíte nad knížkou v půl jedné v noci, brečíte jak želva, nebo vám běhá mráz po zádech. Protože knihu doprovází skutečně dokonalá atmosféra, z níž, budu se opakovat, vyskakuje z každé stránky nejen laskavost, a láska ke psu, ale i bezradnost, zmar, touha po pomstě a myšlenka, zda má smysl truchlit nad ztrátou, když je náš blízký vlastně stále ještě naživu... *spoiler* Čtyřicetistránková pasáž o plavbě na širém moři s cílem ulovit chobotnici zní možná vyšinutě, a o to šílenější je samotný boj s ní, člověku však zvláště při samotném boji dochází, že jde jen o jakýsi metaforický popis snu, něčeho, čeho by Ted rád dosáhl, ale je to již nereálné. U porovnávání jizev mi tekly slzy. Tato pasáž je napsaná s takovou laskavostí a nostalgií, že srdce nejednoho pejskaře prostě musí roztát.. *konec spoileru*

Jak knihu na závěr shrnout? Bylo to zajímavé. A rozhodně nelituji toho, že jsem ji koupila (byť v Levných knihách za pouhých 89 Kč!). Místo v mém srdci na příčkách dobré pejskařské beletrie mít bude. Ne první, ale ani ne poslední. A rozhodně si ji přečtu někdy ještě jednou. JO! VŠE-CHNO! JE! TO! SUPER!
------
"Slyšíš mě, chobotnice?" zavrčel jsem, vycenil zuby a odplivl si. Obličej jsem měl rudý, pěsti sevřené. "Mám v sobě hurikán!"
"Vážně?" opáčila pohybovačně chobotnice a rozzuřila mě doběla.
"Naprosto vážně, mrcho. Ráno jdeme k veterináři a já udělám všechno, abych tě zničil. Vyčerpám do mrtě všechny svoje kreditky. Budu žebrat, naberu si půjčku, budu krást." (...) Shodil bych na ni tenhle dům, kdyby nebyla připoutaná k lebce bytosti, kterou miluji nejvíc na světě...

Měl jsem radši mlčet. Myslel jsem na to, jak bude znít to, co jsem ji chtěl povědět, jak to bude naznačovat budoucnost bez ní, nebo aspoň budoucnost, kde už nebudeme jen my dva. (...) "Rád bych se znova zamiloval." (...)
Nikdy jsem jí výslovně neřekl, že psi nežijí tak dlouho, jako lidé. Zajímalo by mě, co všechno za tu dobu s chobotnicí pochopila. Zajímalo by mě, jestli za ty uplynulé týdny přemýšlela nad smrtelností stejně, jako já.
"Zamiluješ se," ozvala se a pak, jakoby mimochodem, dodala: "slibuju."

11.09.2019

Možná mi Aza přišla chvilkami až moc nesympatická... Možná mi přišla tak nesympatická přesně z toho důvodu, proč Aza tak nenáviděla Ayalu... Aza je vlastně taková hodně divná, hodně hyperbolizovaná verze mě samotné. Sice jsem bez léků a nějak vážných úzkostí, ale s absurdním strachem z šílených bakterií (upřímně se třeba obávám botulismu, jehož původcem je, [hahaha] Clostridium), posedlostí vyhledávat příznaky smrtících chorob, a chvilkovými panickými záchvaty - no vážně, vás by neděsilo, kdybyste věděli, že bakterie každého, s kým se líbáte, se smíchají s vašimi, a tak nějak spolu žijí (v symbióze?) až do vaší smrti?
Chápu, pro někoho to mohlo být otravné, ale pro člověka, který se v tom částečně najde, nebo je fascinován psychickými nemocemi, si myslím, že to nebyla špatná knížka... Jen teda trochu smutná a depresivní...
Přesto si ale knížka, alespoň za mě, zaslouží minimálně 50%... Protože tyhle dva myšlenkové pochody (se kterýma se sakra ztotožňuju), si prostě zaslouží být viděny...
"Některé typické součásti takového romantického vztahu ve mně vyvolávají úzkost, třeba: (...) takové situace, kdy on řekne: 'Na co myslíš?' a chce, abyste řekli něco jako: 'Na tebe, miláčku,' jenže vy doopravdy myslíte na to, že by krávy nepřežily, kdyby neměly v útrobách bakterie, což víceméně znamená, že krávy nejsou samostatná nezávislá forma života, jenže to nemůžete říct nahlas, takže nakonec máte na vybranou buď lhát, nebo vypadat jako cvok... "

"Mívám takové myšlenky, kterým doktorka Karen Singhová říká 'intruzivní'. (...) Třeba: Koukáte se s mámou na televizi - na seriál o detektivech cestujících v čase - a vzpomenete si na kluka, co vás držel za ruku, a koukal vám na prst. A pak vás napadne: 'Měla bys sundat tu náplast a podívat se, jestli v ráně není infekce'"...

2 24.04.2019

Tuhle knihu jsem dočetla už před týdnem, ale mám z ní poměrně rozporuplné pocity. Měla jsem opět trochu problém se začít, pak už to šlo rychle, ale stále jsem z knihy měla takový zvláštní pocit. Začátek je zbytečné natahován, konec poměrně urychlen...
A stejně mě nejvíc dostal přístup Blazea k chlapci... (mimochodem, čekala jsem upřímně ještě nějaké to překvapivé vyvrcholení, třeba, že první slovo Joea bude "Blaze" (případně "to zkoulíme")... Nebo obecně nějaký dodatek...)
Takhle váhám mezi 2 a 3 hvězdičkami, ale 2 hvězdičky Bachmanovi asi už z principu dát nemůžu...

29.03.2019

Úžasné odpočinkové čtení, u kterého si pobrečíte. Autor doslova ždíme emoce, kde to jen jde. Knížku jsem před chvílí dočetla, už asi potřetí, a to hlavně, abych si ji připomněla kvůli nadcházejícímu filmovému zpracování - jsem zvědavá, do jaké míry bude odlišné.
Každopádně každému (ne)pejskaři doporučuji přečíst, třeba tato útlá knížka zcela změní vás pohled na psy... :)

06.03.2019

Má druhá kniha v novém roce... Můj druhý King v novém roce.... Můj druhý King obecně, za celý můj dosavadní život. Myslím, že bych měla přestat číst (Kinga) ve zkouškovém, jinak nedostuduju, protože když už ho rozečtu, zabere mi dočtení tak dva, tři dny... Dva, tři dny, které bych měla jinak věnovat usilovné snaze pochopit všechny ty ekonomické pojmy.
Teď ale zpět ke knize... Ke Kingovi mě přivedla jedna skvělá kamarádka, která se včera, když jsem byla přibližně ve třech čtvrtinách knihy, dotazovala, jaký mám na knihu názor. Svůj názor si dovolím sem překopírovat (ač je trošku upraven a zkrácen). Zkrátka a dobře, řekla jsem jí něco v tomto smyslu: "Prvních těch asi 20 stránek byla celkem nuda, najednou přišel takový ten lehce naturalistický hnus, potom to začalo být chvilku lehce mrazivé a pak byl chvilku zase klid. Brzy ale nastane takový ten 'bože můj' moment, 'no to je strašný' moment a pak ten 'jak o tomhle do háje může tak klidně a tak naturalisticky psát' moment... Dál zatím nejsem, ale asi vím, co má hlavní postava teď v plánu, a na jednu stranu si říkám 'bože, jestli to udělá tak je fakt šílenej' a na druhou stranu si říkám, že kdyby to udělal, že to asi má logiku, že mu to přijde jako jediné vhodné a správné řešení, při těch... 'okolnostech'.." - na to mi ona skvělá kamarádka vytkla, že to až moc prožívám (což mě přivádí k myšlence - copak jde King neprožívat?)
Mimochodem - skutečně mi chvilku trvalo se začíst ale po určité... Události už se to rozjelo na plné obrátky. Mrazilo mě v zádech přes den i v noci a za boha si nedokážu uvědomit, co mě tak nutilo číst dál, když jsem člověk, který musí mít u postele baterku, když musí v noci jít na záchod, a "horor" pro mě bylo až donedávna sprosté slovo. A i přesto, že od nynějška mám pravděpodobně doživotní strach z koček, silnic a pohřebišť, bych tuto knihu rozhodně hodnotila kladně, a rozhodně mě tento zážitek neodradil od dalšího Kingova díla... Jen než se do něj pustím, si pro jistotu možná dám menší pauzu, abych tento poměrně silný zážitek vstřebala. :)

6 27.01.2019

Přiznám se bez mučení, byl to můj první King. Ale rozhodně ne poslední... Ty pocity během čtení i po čtení byly nepopsatelné. Děsivé, lehké mražení, chvění, nemožnost se odtrhnout... Nemít dva dny před zkouškou, přečtu ji za den, takhke vyšla na dva a půl dne. A rozhodně bych ji doporučila komukoliv dalšímu!

3 07.01.2019

Myslím, že je to na pěkné tři hvězdičky. Chvilku mi totiž trvalo se do knížky začíst, ale pak jsem se asi na sedmdesáté stránce začetla a během dne se do těch zbylých asi 220 stránek vžila tak, že jsem knihu nepustila z ruky, dokud jsem nedočetla. Všichni tu píšou, jak úžasný byl Simon... Byl, ale pro mě byl hvězdou samotný Blue... Snad mi někoho připomínal. ???? Každopádně knížka dopadla skvěle (upřímně jsem se chvilku bála, že Blue je jedna určitá postava, a trochu se modlila, ať to není pravda - a když tato myšlenka napadla i Simona, trochu mě zamrazilo, naštěstí byla rychle vyvrácena). Za mě celkem fajn oddechovka, kterou doporučuji. :)

2 14.09.2018

Psí poslání to nebylo... Psí cesta se mi líbila o něco méně, než Psí poslání, a Psí domov bych zařadila právě mezi tyto dvě knížky.... I když je nesmyslné knihy srovnávat, protože se vlastně jedná o úplně jiný příběh.
Jelikož jsem až šílený pejskomil, mám přečteno mnoho knih s psí tématikou a zhlédnuto mnoho filmů. V Bellině dobrodružství jsem tak našla odkazy na různé knížky a filmy (ať už klasiku Lassie se vrací, nebo podobnost s výchovou "koťat" ve filmu Hledá se Benji), autorovi však nic nezazlívám, nejen, že knih o psech je dost, a je těžké vymyslet něco originálního, ale i proto, že se mohlo jednat jen o shodu náhod a autor například druhý zmíněný film vůbec nemusel znát. Knížku každopádně podal po svém, opět mě přiměl vytáhnout kapesníčky a poplakat si u dojemneho konce. Čtyři hvězdičky si Psí domov určitě zaslouží, jen mi chybí ten pitbul na přední obálce... :)

1 10.09.2018

Knížku jsem přečetla za chvilku (možná 1,5 hodiny?) a mám z ní opravdu rozporuplné pocity... Oproti facebookovým zápiskům, u kterých se pokaždé opravdu chechtám, byla kniha velkým zklamáním. Usmála jsem se možná dvakrát, třikrát.

09.09.2018