Elevant komentáře u knih

Když mi bylo řekněme 10 let, prohlížel jsem si knihy v bratrově knihovně, a do ruky mi padla stará, ohmataná kniha v plátně s vyraženým názvem "Neviditelný". Nikdy jsem o ní neslyšel, ani o H. G. Wellsovi, a hned jsem se rozhodl, že si ji přečtu. Můj názor na ni je možná lehce pokřiven nostalgií, ale pamatuji si, že jsem z ní byl nadšený. Kniha je stále někde doma v knihovně, teď na mě samozřejmě dělá zase jiný dojem než dřív, ale stále jsem toho názoru, že Neviditelný je skvělá, dechberoucí kniha.

5 17.03.2020

Pokud bych měl knihu charakterizovat jedním slovem, bylo by to slovo úzkostná. Vše, co se na jejích stránkách odehrává, i to zdánlivě hezké, dostává dříve či později hořkou příchuť. A ta neodezní ještě dlouho po zavření knihy. Hořkosladká příchuť.
Mohl bych napsat, že je to kniha depresívní, jenže ona není. Mona není nešťastná, ale cítí úzkost a přemýšlí nad tím, jestli je nešťastná, nebo ne. A čtenář s ní. Zároveň ale v jejím příběhu nachází něco tak krásného a poetického, jako jsou ty básně, které si Mona od dětství psala, ale nikomu je nečetla. Až teď.

5 17.03.2020

Opravdu zábavná a chytrá kniha. Třeštíkův suchý humor je neskutečný.
Ve svých statusech využívá i zajímavou skladbu slov, přehazuje podstatná jména s přídavnými ("...a kolem letí vosa nějáká blbá...") což má překvapivě humorný výsledek.

"Mol. Na zdi. Nechci na ní udělat flek. Vezmu ho ze stran mezi prsty, zmáčknu a otřu o kalhoty. A on odletí. Sakra, jak je tohle konstrukčně možné?"

5 17.03.2020

S natolik stylisticky (a ostatně i obsahově) vybroušenou literaturou jsem se dlouho nesetkal. Pan Zweig ve svých povídkách uplatňuje vášnivý, květnatý jazyk napumpovaný poetismy a epitetony, je schopen ústy hlavního hrdiny popisovat hvězdnou oblohu na třech stranách s těmy nejrozmanitějšími přídavnými jmény, a přesto text působí lehce a je přímo strhující, dokonce jsem byl často napjatý jako při čtení nějákého thrilleru. Domnívám se, že příčinou musí být vášeň, kterou Zweig protkává každou větu. Všechny povídky jsou totiž především povídkami o vášni: o nenávistné vášni, romantické vášni, patologické vášni. V povídkách jsou tyto boužlivé city popsány tak mistrně, že čtenáře nevyhnutelně strhávají s sebou. Může za to i hluboký, "ponorový" vhled do duše postav. Ve Zweigovy se nezapře psycholog, přesněji psychoanalytik, koneckonců pro něj byla jistě velmi inspirující jeho známost se Sigmundem Freudem. Své příběhy nechává gradovat úměrně tomu, jak se z rukou vymyká vášeň postav příběhů, jejich zmatení citů. A právě ve chvílích jejich duševní entropie se čtenáři odhaluje nezměrná duševní hloubka, trojrozměrná, radostná i temná. A čtenáři musí být jasné, že mu Zweig ve svých povídkách ukázal člověka.

4 09.02.2022

(SPOILER) Tento ranný Dostojevského román je o lidech, jejichž čest byla uražena a kteří žijí v ponížení, jež je dovede do záhuby, pokud se nevzepřou a nepozdvihnou se nad rány osudu, buď skrze odpušťení, nebo zadostiučinění. Takové dva příběhy o křivdě a odpuštění se tu odehrávají paralelně, příčemž v obou křivdil stejný muž, totiž kníže Valkovskij, který zde platí za prapůvodního antagonistu, samoúčelně krutého (krutost je v jeho případé totožná s vůlí, a vůle je to, čím se projevuje jeho bytí ve světě), jehož skutky jsou příčinou dalších morálních selhání ostatních postav. První z obou příběhů křivdy končí destruktivně, smrtí matky a dcery, avšak tato úmrtí jsou zároveň vykoupením, protože poskytly varování těm, kterým ještě zbyla naděje, aby neopakovaly stejné chyby. To platí zvlášť o smrti malé Nelly, která se vystavila pro ni devastující emocionální zátěži, aby napravila křivdu na starém Ichmeňovovi a vymohla odpuštění jeho dceři Nataši. Nella, jejíž život má původ v utrpení a je utrpením, působí navzdory své bezmezné povahové labilitě v celém příběhu jako faktor smíření, smíření mezi jejím dědem a matkou (leč nedokonané), smíření mezi Ichmeňovem a Natašou, a nakonec smíření s vlastními komplikovanými city k hlavní postavě románu, Vaňkovi, kterého ve chvíli své smrti přenechává ženě, se kterou by mohl být skutečně šťastný.
Přes své nesporné kvality, které se plně rozvinuly v jeho pozdějších knihách, nepatří Uražení a ponížení mezi Dostojevského nejlepší díla. Tempo vyprávění je zde neučesané, po pozvolném rozjezdu, který postupně kulminuje, následuje ukvapený závěr, který, pravda, dodává na dramatičnosti. Ani postup vyprávění není zcela elegantní, často se uchyluje k berličkám, jakými jsou různá náhodná setkání. Například způsob, jakým byl do příběhu uveden Maslobojev. Pomocí náhodného setkání na ulici, které je mimk uvěřitelnost. Také se tu velká spousta afektu, na rozdíl od jiných autorových knih, v nichž se postavy nechovají afektovaně, nýbrž dramaticky vlivem vnějších okolností. Zde má každá postava přirozený sklon k pláči, k padání na kolena a k horečnému blouznění. Myslím, že správnou míru pláče a blouznění můžeme najít spíše v Idiotovi či ve Výrostkovi než zde. Je ale pravda, že díky velkému dramatizování, přìmkčarému příběhu a menšímu množství postav jsou Uražení a ponížení jedna z nejlépe čitelných knih tohoto autora.

4 19.08.2021

(SPOILER) Vyrostek, rozsáhlý román ve čtenářské obci zastíněný jinými, známějšími Dostojevského pracemi, by žádného milovníka dostojevštiny neměl zklamat. Autorův génius se tu projevuje na obvyklých místech, tedy především v psychologické kresbě postav. Text je koncipován jako zápisky v ich-formě, v nichž nám hlavní hrdina Arkadij Jenom Dolgorukij líčí strasti, které zažívá ve svém novém domově v Petrohradě. Vypravěč zpětně analyzuje své jednání, rozebírá veškeré psychické pohnutky, ovšem nijak je nestylizuje a zůstává velmi sebekritický, proto čtenáři předkládá skutečně věrnou lidskou bitost plnou rozporů a zdánlivých nelogičností.
Dolgorukij přijíždí do Petrohradu jako bezvýznamný levoboček téměř bezvýznamného zchudlého šlechtice, ovšem má svou vlastní"ideu", téměř asketický životní cíl vykonstruovaný v letech utlačování a šikany na gymnáziu. Z této ideje přímo vyplývá střídmost, mravní chování a postupná cesta do ústraní. Když se ale Dolgorukij ocitá v Petrohradě, je konfrontován s jeho obyvateli, většinou mravně nízkými, podlézavými, nedůvěřivými, slabými, a postupně se stále více zaplétá do intrik, kterým sám nerozumí, ale jakousi silou je k nim puzen, propadá dočasně neřestem a směřuje ke zkáze, protože ze spletitých vztahů se již nedkokáže vymanit. Je ale otázka, jestli si tontak nějáká jeho část nepřála, koneckonců u sebe záměrně držel dokument, který jej dělal zásadního pro všechny intriky. Souboj o dokument mezi postavami se podobá vnitřnímu souboji Dolgorukého o vlastní zásady, kvůli němuž se neohodlá dokument zničit. Dává mu totiž moc, a Dolgorukij s mocí počítá i v rámci své "ideje", chce žít životem v ústraní jen pod podmínkou, že nebude bezvýznamný, i když svá práva ani nebude uplatňovat. Je to velký a komplikovaný zápas askeze, ponížení, vůle, hrdosti.
Stojí za povšimnutí, že zápletka Výrostka nese podohné rysy jako zápletka Idiota. V obou románech máme osoby s mravním ideálem, jakkoliv rozdílným, obě osoby zažily ponížení a trpí jistým stigmatem, a v novém prostředí se dostávají do konfliktu se společností, kterou Dostojevskij vykresluje značně kriticky. Dokonce ve výrostkovy máme postavu, která připomíná knížete Myškina, tedy Idiota, a tou je Arkadije Dolgorukého úřední otec, Makar Dolgorukij. Stejně jako Myškin i on je čistá, mravní bytost, poutník bez domova, a navíc hluboce zbožný. Když Versilov, výrostkův biologický otec a představitel druhého, Pertohradského světa (a sám k tomu zřejmě trpící disociační poruchou osobnosti, tedy rozdvojením) rozbíjí náboženskou ikonu po Makarovi, ocitáme se tak trochu v podobné situaci, jako když Rogožin zapříčinil duševní rozklad Myškinův v Idiotovi.
Ačkoliv nepovažuji Výrostka za dílo zcela vhodné pro ty, kteří s Dostojevským teprve začínají, rozhodně je to plnohodnotný román hrající "dostojevštinou", který by rozhodně neměl být ve srovnání se známějšími autorovými díly opomíjen.

4 03.08.2021

V této knize Orwell líčí své bezprostřední zkušenosti ze Španělské občanské války. Velmi upřímně a neidealisticky popisuje špatné životní podmínky na frontě včetně mnoha zajímavých podružností týkajících se každodenních životů vojáků (vši, bizarně konstruované polní lahve, starý granát, který je metán z jednoho zákopu do druhého, aniž by kdy explodoval) a činí tak mimořádně čtivě, s dávkou svého osobitého anglického humoru, a přesto je to občas čtení velmi deprimující, nejen kvůli hrůzám války (za zmínku stojí expresivní líčení stavu, který prožívá člověk zasažený kulkou) ale též kvůli všudypřítomnému pocitu absurdity, který vždy doprovází účastníky války, ať už na bitevním poli či jinde. Jedním z takových zážitků byl pro Orwella, jak říká, samotná služba v armádě, při které se v přímé bitvě ocitl jen sporadicky a většinou pouze odebíral své přísěly a dával pozor, aby se nedával příliš na odiv ostřelovačům půl kilometru daleko. (Z autorových slov mimochodem čtenář musí nutně získat pocit, že ve válce střely vždycky lítají člověku kus nad hlavou a k přežití většinou stačí, umí-li se trochu skrčit.)
Ve druhé části knihy, kde Orwell analyzuje politickou situaci ve Španělsku, je pocit absurdna velmi intenzivní a čtenář z první ruky vidí, odkud mohlo čerpat inspiraci tolik autorů, od Ionesca po Camuse. Tato druhá část je poněkud nezáživnější (čehož si autor byl vědom a proto ji přesunul na konec knihy v podibě Dodatků) už jen proto, že všechny záležitisti kolem Franca, jehož osoba se tu v podstatě neřeší (Orwell ho pojímá jako univerzálního fašistického nepřítele), POUM, CNT a dalších aktérů je mimořádně nepřehledná. To hlavní, co jsem si z této části odnesl, je prohloubení skepse k tomu, že "co je psáno, to je dáno" (v době internetu je myslím schopnost brát veškeré zpravodajství s rezervou zcela nezbytná) a lepší pochopení Orwellových politických postojů. Jak víme, byl socialistou, což však v žádném případě není vyčerpávající charakteristika. Španělské zkušenosti pro něj měli jistě formativní účinek, a proto si myslím, že pokud chcete pochopit Orwellova stanoviska (ať už a nimi souhlasíte, či nikoliv), je Hold Katalánsku možná stejně tak důležitý jako Wigan Pier.

4 22.06.2021

(SPOILER) Komentář obsahuje SPOILER.
Hra Maryša je zajímavá především svahou autorů co nejvěrněji v ní zachytit pristředí tehdejší moravské vesnic: od jejích typických občanů (jejichž charakteristika sklouzávala skoro k archetypům takových vesničanů) přes pedantsky předepsané prostředí, včetně mnoha nevyžádaných rad režii, až po moravské nářečí, kterým postavy mluví. Právě toto nářečí by myslím mohlo některé potenciální čtenáře/diváky odradit. Já sám jsem z něj měl strach, ale zbytečně. Mluva postav byla zcela srozumitelná, a také zábavná - je málo jiných literárních děl, kde by jste se setkali s podobným slovníkem (ovšem já měl tu výhodu, že s většinou specifických výrazů které se ve hře objevují jsem se ve svém kraji už setkal).
O Maryše se říká, že se nachází někde mezi realismem a naturalismem. Já v ní spatřuji určité znaky onoho fatalismu, pro který nemám naturalismus tolik v oblibě: snad každá postava Maryši je podřízena nějákému svému předurčení. Nikdo se nesnaží překazit před-zjednaný sňatek Maryši s Vávrou, dokonce i Maryša podlehne, a tuším, že je od začátku smířena s tím, že jednou Vávru otráví.

4 17.01.2021

Kniha je velmi svěže a čtivě napsaná a poslouží jako skvělý úvod do fenomenologie a na ni navazujícího existencialismu. Problematika ideí samotných těchto filosofií je zde poměrně zjednodušená, ale přiměřená vzhledem k tomu, že se jedná o populárně-naučnou literaturu. Mimo výklad ideí se čtenář stručně seznámí i s životními příběhy konkrétních myslitelů a to vše je zasazeno do souvislostí s politicko-kulturním vývojem 21. století.
Také oceňuji to,že si autorka nenechává své názory k tématu pro sebe a rozepisuje se o tom, co pro ni konkrétní filosofové a jejich díla znamenají, díky čemuž je kniha mnohem autentičtější.
Jak jsem zmínil, tato kniha je asi nejlepší úvod do existencialistické filosofie pro širší veřejnost na českém trhu, avšak ve zdrojích jsou uvedeny publikace, z nichž velká část vyšla i v češtině a které dále rozšiřuje obzory. Díky této knize jsem se seznámil mimo jiné s přednáškami fenomenologa Marleau-Pontyho, s memoáry Simone de Beauvoir, s analýzou vztahu Hannah Arendtové a Martina Heideggera a s mnohým dalším.
Summa summarum, knihu mohu s čistým svědomím doporučit všem začínajícím existencialistům.

4 03.09.2020

Na rozdíl od autorovy dosavadní tvorby v čele s novelou Ostrov Sukkwan je Akvárium méně beznadějnou knihou, přesto dostatečně bolestnou, aby čtenář poznal, že čte Vanna.
V této knize se střídají lyrické (metaforické) výjevy ryb a mořských tvorů, které pozoruje hlavní protagonistka knihy ve veřejném akváriu, s pohnutým líčením osudů a vztahů v rodině (nebo spíš jejích pozůstatcích) protagonistky - dvanáctileté Caitlin. Přestože děj je velmi přímočarý a neskýtá žádná úskalí, nachází se zde plno vyhrocených situací, které svou závažností nenechají čtenáře vydechnout. Nicméně tyto epizody se stávají místy příliš frekventovynými, takže hrozí, že se stanou unavujícími. Jiným nedostatkem knihy je nevyváženost charakteristiky hlavníhrdinky Caitlin, která si v určitých aspektech zachovává dětskou naivitu, a jindy se chová takřka dospěle - stejně nevyváženě sníkomunikujei její matka. A ačkoliv mohlo jít o autorův záměr, rozhodně to tak nevyznívá.

Také bych rád zmínil krásné ilustrace od Anny-Sopphie Watts. Hotovo.

4 28.08.2020

Farářova dcera je brilantní syntézou psychologického románu a společenské eseje. Některé dějové prvky jsou snad až příliš vyfabulované, nicméně tento fakt dostatečně vyvažuje už jenom Orwellův styl psaní, jenž měl již v tétodobě vytříbený (doporučuji druhé vydání v českém překladu Kateřiny Klabanové).
Snad nejvýrazněji se zde Orwell zaobírá otázkou víry - ať už víry jako spirituální záležitosti, nebo jako společenské pózy. Víra hlavní hrdinky Dorothy je v podstatě morálním zmrzačením nutícím ji popírat samu sebe, žít v nesmyslné askezi, být neustále shrbená a hledět s opovržením na ty, kdo stojí vzpřímeně. Navíc je nucena dodržovat bezduché rituály a modlitby, které svou nesmyslností a upjatostí ztrácí vlastní význam. Takový život se na ní hluboce podepisuje, odsoudila se jím k asexuálnímu životu staré panny. George Orwell tedy přivedl na světlo ty nejhorší vlastnosti křesťanské víry a jejích institucí, spolu s její morálkou resentimentu, které jsou zapřičiněny omzeností lidí a jejich špatnou interpretací smyslu víry. Když je však z tohoto života vytržena a ocitá se v dříve nepředstavitelných životních situacích (zde Orwell uplatňuje své zkušenosti s česáním chmele, žebrotou a zaměstnáním na soukromé maloměstské škole), zjišťuje, že se bez ztracené víry nemůže radovat ze života, pokud se v jeho slastech neskrývá žádný vyšší smysl.
Protože jsou mi názory George Orwella, které zapravovává do svých románů a exhibituje ve svých esejích, velmi blízké (ačkoliv se za socialistu nepovažiji), Faráŕova dcera na mne hluboce zapůsobila. Jedná se o neprávem opomíjený román, který sám na svém čistě osobním žepříčku řadím hned vedle 1984.

4 29.07.2020

Skvěle napsaná hořkosladká fraška z literárního prostředí. Spousta situací dovedených ad absurdum, groteskních... a strašně vtipných. Sem tam Chabon také spáchá nějákou tu slovní hříčku. A protože je struktura knihy velmi organická, bez časových posunů a vypráví příběh v těsné návaznosti, knihu si nejlépe vychutnáte když ji přečtete naráz, alebo alespoň v co nejpevnějším časovém rozmezí. Třeba si vemte den volna.

4 08.07.2020

Tak tohle bylo dobrý...
Evensonovy povídky skutečně jsou hororové, ale v jejich případě je termín "horror" nepřístojným zjednodušováním. Čtenář se tu nesetká s nekomplikovanými, tradičními zdroji děsu jeko jsou démoni nebo třeba vrahové s kuchyňským nožem... prvky děsu jsou naopak skrytě zakomponované do samotné struktury povídek, ve kterých toho bývá tolik nedořečeno, nebo jen náznakově sděleno. Díky tomu čtenář ztrácí půdu pod nohama, přichází o veškerou jistotu, neví, jestli mrtví koně skutečně existují, neví, jestli všechny napalubě zabil ten chlap... a z této duševní entropie dokáže Evenson ze čtenáře vytěžit maximální pocit zneklidnění hraničící s nevolností. Od těchto povídek zkrátka nemůžete odtrhnout oči , protože tušíte, že je tu něco hodně, hodně špatně.

Mimochodem,největší perly sbírky:
1. Zhroucení koně
2. Prach
3. Jakoukoli mrtvolu
4. Doupě
5. Dojet až za Reno

4 25.06.2020

Erbenova Kytice je literárním skvostem který mám od dětství velmi rád, proto mne toto vydání velmi zklamalo. Po grafické stránce, která je zde koneckonců nejdůležitější, kvalita knihy velmi kolísá. Například první balada Kytice je umělecky zvládnutá relativně dobře, Vodník je odporný. Toto slovo ve svých komentářích používám zřídka, ale jiné se mi právě nehodí. Komiksový Vodník vypadá jako rozpracovaná animace k filmu od Pixaru, která je kompletní teprve z poloviny. Další problém vidím v samotném odsahu kinihy. Autoři zcela svévolně a bezdůvodně překroutili původní smysl Erbenových balad, a to dokonce tak moc, že ji kompletně převrátili naruby (viz Kytice, ve které matka vstává z mrtvých v podobě Freddyho z Elm Street). O nemrtvé matce hlavní hrdinky z balady Vodník, která z rukou střílí lasery, ani nemluvě.
Připadá mi ostudné toto publikovat pod Erbenovým jménem. Kdyby šlo o reinterpretaci Kytice, jakési zmodernizování, které my šlo zcela mimo původního autora, byla by kniha sice stále zbytečná, ale pochopitelná. Jenže tak to prostě není.

4 25.05.2020

Nevím, jestli je to nějáký vědecky hodnotný úhel pohledu, ale ne této Čechovově hře nejvíce oceňuji její absurditu. Dokonce se mi Tři sestry zdají být jakousi předzvěstí absurdního divadla dvacátého století. Čechovovy postavy vyfukují slova jako bublinky, v podstatě prázdné a velmi často plané. Mluví o Moskvě tak, jako Vladimír s Estragonem mluvili o Godotovi, stále čekají a plně si uvědomují, jak jim život protéká mezi prsty. Snaží se osvojit si hodnoty, najít smysl v čemkoliv, co by nějáký smysl mohlo mít a mezitím si úplně mimo kontext prozpěvují básničky s pravidelností, s jakou se v Havlových hrách opakují ty nejabsurdnější repliky.

Mám-li Tři sestry porovnat s povídkovou tvorbou Čechova, jsou poněkud hůře čitelné, protože složité dialogy postav nejsou rozbité vyprávěním, nicméně v nuch nechybí lehce nadsazená tragikomická atmosféra, která mě na Čechovovi baví nejvíc. A ani postavy nejsou o nic méně skutečné, než jak se jeví v povídkách.

4 25.05.2020

Podle mého je Ze života hmyzu jedno z nejlepších dramat od bratří Čapků. Skvělá alegorie, tentokrát s použitím hmyzu místo mloků, robotů nebo epidemií. Já rád hmyz, taky mám rád Čapky, takže se jaksi dalo očekávat, že se mi hra bude líbit.
Hned na první stránce mne zaujal nečekaně květnatý styl, hravý s občasnou slovní hříčkou. První dějství mi dokonce připomělo hry od Oscara Wildea. Taková salónní komedie, hravá, trochu štiplavá. S motýli v hlavní roli. V dalším dějství se setkáme s výčtem lidských charakterů v broučí podobě, přes materialistické chrobáky, bezohledného lumčíka, parazita až po velikášskou kuklu. Ve třetím dějství vystupují mravenci válečníci - zde se očividně vyřádil Čapkův vnitřní humanista. Čapkové zde explicitně popisují nesmyslnost války a celé toto dějství je pojato značně absurdně, zdálo se mi, že se občas blíží absurdnímu divadlu.
Epilog s jepicemi se nese v odlišném duchu, hmyzí metafora tu spočívá přímo v tom, že jepice vedou velmi krátký život, a na postavy dopadá existenční tíseň pramenící z pomíjivosti.

4 18.05.2020

Podivná povídka o podivné knihovně ...
Příběh je těžko uchopitelný, značně surreálný, temně tajemný a hlavně krásný.
Asi jako nějáký z těch zasmušilejších obrazů Salvadora Dalího, převedený do literární podoby. Chápu že to nemusí být pro každého, sám znám osoby které nemají rádi Dalího. Tuto knihu si užijí jen ti, kdo přistoupí na Murakamiho hru. Právě ty čeká poeticky strávená půlhodinka, kterou si budou dlouho pamatovat. Neboť kniha působí silně básnickým dojmem, ačkoliv je psaná docela úsporným, věcným jazykem. Přesto mám pocit jako bych právě přečetl temnou epickou báseň.

4 03.04.2020

S Bulgakovem mám už dobré zkušenocti, navíc jsem shlédl televizní zpracování Zápisků mladého lékaře, které se mi velmi líbilo, a proto pro mě byla tato kniha nutností. Po jejím přečtení mě překvapilo, jak jí seriál podobný. Tedy, seriál je pojatý dost odlišně než kniha, ale obě mají totožnou atmosféru, ze které dýchá satyrická odlehčenost, ale zároveň je v ní něco hluboce vážného. Asi jako amputace nohy frustrovaným lékařem za pomoci tupé pily...
Přeně takový styl psaní je pro Bulgakova typický a zároveň je důvodem, proč jej čtu.

4 27.03.2020

Zpověď chlapce / muže, který palčivě cítí že je jiný. Přez analýzu svých sexuálních pudů které zřetelně fungují jinak než u ostatních se dostává k obsesívní sebeanalýze a sebereflexi. Jeho příběh a příběhy dalších protagonistů se ke čtenáři dostávají skrze vnitřní monolog hlavního hrdiny, který vše interpretuje subjektivně tak, jak věci vnímá sám. Stává se tak těžištěm celého příběhu, příběh proudí skrze něj. Jeho osobnost je prostoupena vším. On však zřejmě nepokládá za důležité sebe sama mravně a morálně hodnotit, smysl přikládá upřímnosti: naprosté, sebezničující upřímmosti. Touží v této zpovědi najít pochopení a možnost východiska ze své sebedestruktivity a narcismu.

4 17.03.2020

Skvělá, značně groteskní kniha. Velmi nápaditě vykresluje lidské povahy takové, jaké je Bulgakov vídal v Moskvě XX. století. Ta část knihy, která je vyprávěna z pohledu psa nabízí komentář k ději který je bez servítků, sžíravě upřímný, a pes Baryk je čtenáři sympatickým vypravěčem. Když později v knize Baryka vystřídá občan Barykov, takřka nesnesitelná parodie na špatného člověka, děj graduje a nastává kolaps událostí ve kterých se v postavách umrtvuje lidskost a a vše se stává groteskou aby se později zase zvrátilo ve snaze dosáhnout ztracený status quo.

4 17.03.2020