Dyaebl komentáře u knih

Vskutku skvěle a jednoduše (alespoň v rámci možností) podaná historie a vývoj fyziky až po vysvětlení současných problémů tohoto nejednoduchého vědeckého oboru. Samozřejmě od této knihy nesmí člověk očekávat celkové pochopení kvantové mechaniky či teorie strun, ale to si ani Hawking nepředsevzal jako úkol této knihy. Stručná historie času se jen snaží laikům minimálně nastínit problémy a témata fyziky – a to stravitelně.
A to přesně dokázala.

Musím ještě podotknout, jak mě pobavila poznámka o optimismu ohledně hledání jednotné teorie fyziky. Hawking zde píše (v roce 1988), že je vcelku optimistický na toto téma, a že by se tato sjednocující teorie mohla objevit do konce století.
Ach. Kéž jen by se tak stalo...

4 16.11.2018

Tohle mě neuvěřitelně bavilo! Konečně došlo na podstatné odhalení historie a způsobu života prazvláštních Segulehů a něco málo víme i o Moranthech.
A opět o něco méně o tlouštíkovi v červené vestě...
Vážně. Kdo je ten chlap?

Každopádně trošku vážněji. Tento díl je zatím Esslemontův vrchol, co se vyprávění a proplétání dějových linek týče. A zakončení bylo vskutku dech beroucí. Takovou bitvu jsem v Malazu nečekal a o to více byla překvapivá. Odpovědělo se nám na pár otázek, dozvěděli jsme se pár nových věcí o celém světě a vrátilo se nám spoustu známých postav.
Avšak i přes tohle všechno mám stále více otázek nežli odpovědí. Opravdu si čtení této série neuvěřitelně užívám!

4 06.11.2018

Začal bych tím, že u této knihy velmi záleží na tom, kdy ji čtete. V dětství jsem byl Eragonem okouzlen a hltal jsem příběh bez jediné výtky očekávaje, co se bude dít dál. Žel, dnes už toto prohlásit nemohu.

Poté, co jsem již načetl něco málo z tohoto žánru, jsem se rozhodl, že si toto dobrodružství připomenu a zopakuji. Bohužel se mé iluze o geniálním příběhu vytratily opravdu rychle.

Pomineme-li, že se opravdu jedná o kompletní vykradení světa Tolkiena bez kapky originality, tak se mi především příčí to, že ať si představíte jakékoli možné klišé, najdete ho tu. K tomu všemu mi vše připadá tak nějak naivní a (budu muset použít to slovo) dětské, což přisuzuji tomu, že Paolini napsal Eragona v 15 letech (což je samozřejmě úctyhodné). Což se váže ke stylu psaní, které sice není excelentní, ale přenesu se přes něj, avšak co mě irituje, jsou některé konverzace (většina z nich), které opravdu působí, jako by je psalo dítě. Jsou nedospělé, nevážné a nepřirozené, což působí komicky při vážných situacích.

Abych ale jen nekritizoval, tak musím znovu podotknout to, že jsem si tento příběh opravdu užil. Avšak jen jako fantasy panic před x lety.

A na závěr (téměř) pozitivní tečka. Stále je to jedna z knih, jež mě dostaly k fantasy literatuře a za to jsem jí vděčný, ale jsem si vědom toho, že pokud bych tenkrát sáhl spíše po příběhu Bilba či Froda Pytlíka tak bych k Eragonovi neměl sympatie vůbec žádné...

4 01.08.2018

Fantasy zbožňuji již od mala a proč vlastně? Kvůli tomu, jak obrovská rozmanitost se pod tímto pojmem skrývá. Každý autor, který vytvořil nějaký svůj imaginární svět, ho pojal dle svého a všechny jsou si svým způsobem podobné, avšak zároveň tak moc odlišné...

Abych se dostal ke knize samotné, nejvíce mě tu baví intrikářství, podlosti a zrady. Na první pohled není zřejmé (u většiny postav alespoň), kdo má jaké cíle a proč dělá to, co dělá.
Hra plná rodů, vazalů, ctnosti a vlastně tak pramálo typických prvků fantasy žánru, tedy alespoň prozatím.

A jak již někdo v této bohaté sekci komentářů pravil, nejděsivější je to, že tahle hra o trůny, nemá moc daleko od fantasy, stačí nahlédnout do historie...

4 10.03.2018

Obdivuji samotnou utopii obce, jež tu je představena, ačkoliv nerealizovatelná, (jako každá utopie), ale mnohem více žasnu nad formou, jakou je představena. Ať čtu jakýkoliv Platónův dialog, žasnu nad propojením dialektického myšlení s poetičností jazyka, ale v Ústavě jsem to vnímal mnohem více, nežli třeba u Parmenida.
Geniální!

K Normálním lidem jsem přistupoval s nemalou skepsí, jak už to u best-sellerů dělám. Avšak jako obvykle jsem se i tentokrát cynické já v sobě snažil krotit, abych neodsoudil knihu na základě předběžného pocitu. Nutno říct, že ostražitost stále vítězila. Přeci jen, kombinace best-seller a nominace na prestižní Man Bookerovu cenu mě značně navnadila.

Jedná se o silně ambivalentní román. Styl psaní považuji střídavě za skvělý a za zcela ohyzdný. Krásné pasáže plné vhledu do základů mezilidských vztahů mladých lidí mě chvílemi ohromovaly, aby byly o stránku dále nahrazeny banalitami a hloupostmi psané triviálním jazykem průměrného školáka. Výsledkem je zvláštní dílo, jehož kvality pro mne zůstávají zastřeny rouchem tajemství. V první polovině jsem vážně zvažoval, zdali nad knihou nezlomím hůl, ale jsem tvrdohlavým čtenářem a nenechávám se odradit jednoduše.

Pravdou je, že Normální lidi jsou uhrančivým příběhem podávajícím komplikovanost dospívání s nemalou dávkou problémů. Stále jsem se však nedokázal srovnat s primárně intuitivním pocitem jisté nedostatečnosti, jež neustále prosvítala skrze stránky knihy. Nejsem si ani po přečtení jist, jak přesně verbalizovat tuto nicneříkající intuici, ale nahlodávala mé vnímání v průběhu četby takřka neustále. V mých očích román vykoupily až závěrečné kapitoly. Nicméně stále nedokáži knihu ohodnotit lépe nežli průměrem. Lepším průměrem.

Co se týče kladů, nemůžu než vyzdvihnout toxicitu chování postav, jejich nevyrovnanost, neustálé pnutí mezi interními pocity a veřejnými projevy, otázka závislosti na druhém, dynamiku vztahu hlavních postav a v neposlední řadě lásku, kterou si tak dlouho nedokázali sami v sobě přiznat.

Sečteno podtrženo, námět není špatný, ač se jedná o poněkud ohrané klišé, vystavěno je slušně. Postavy jsou dostatečně zajímavé a jejich vztah-nevztah figuruje v románu velmi dobře. Jen to zpracování pokulhává. Časem zkusím další knihu autorky a pokusím se zjistit, v čem má nevole spočívá.

3 10.11.2023

Čiré bytí odhaleno až na dřeň samotné existence. Tak by se dal popsat Sexus.
Je plný sexu, což název poněkud napovídá, avšak nikoli zbytečně. Alespoň jak se já domnívám. Sex má v tomto románu takovou roli, jakou má v životě většiny lidí. Rozdíl se nachází v kvantitě a případně i kvalitě a v neposlední řadě také v důvodech, které člověka vedou k této aktivitě.

Co Henry Miller dělá ve svém díle je vlastně osobní zpověď. Jakožto ryzí umělec životem i dílem jen zaznamenává svůj život-umění prostřednictvím umělecké formy, jež se na dané téma nejvíce hodí – románem. Nestydí se za nic. Leckdo by ho označil za misogina či cynika, případně za prosté hovado a možná by měl onen leckdo pravdu, ale já v Sexusu (skloňuje-li se to tímto způsobem) vidím především čirou touhu zaznamenat život a vše, co k němu patří. Strasti, problémy, tvůrčí potřeba, přátelství, láska a samozřejmě sex. Akorát někdo holt žije život „spořádaného občana“, zatímco Miller prožil život jako bohém. Život plný dobrodružství, zvratů a taky triplu.

Avšak právě proto stojí za zaznamenání! Kdo může upřímně říct, že jeho život by v podobě románu vypadal zajímavě a poutavě natolik, aby mohl konkurovat Millerovým příběhům? Můžete se nad tímto rozhořčovat a soudit ho ze svých odlišných pozic, ale nemůžete mu upřít tu touhu a ryzost jeho snahy dostat ze sebe maximum, přičemž vše ostatní jde stranou. Mravy, důstojnost, neupřímnost.

Sexus vám nabídne mnohé a je jen na vás, zdali budete otevření myšlence prožití života jednoho bohéma, který hodně šuká a filosofuje. Pokud přistoupíte na tento předpoklad, užijete si skutečně unikátní a upřímné životní dobrodružství, které razilo cestu literatuře autobiografie, v níž je nyní tak slavná nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 2022 Annie Ernaux.

Představte si, že byste měli vydat svůj deník v trošku upravené verzi pro účely literatury. Případně rovnou tak, jak je, píšete-li ho alespoň trošku esteticky. To je Sexus. Měli byste na to, takto se odhalit světu? Ukázat ne vaše nejlepší úspěchy, ne vaše momenty na výši, ale primárně vaše momenty, kdy jste na dně, trpíte, a zcela otevřeně a upřímně o nich píšete. Měli byste na to, ukázat světu vaše nejniternější myšlenky, pocity a situace, jež jste prožili a na něž nejste ani trochu hrdí? Miller na to měl a vy si to vše můžete přečíst a nemusíte vůbec souhlasit. O to vůbec Millerovy nejde. Ale prostě to udělal, otevřel se, a vy můžete mít v ruce část života lidské bytosti, která se vám zcela otevřeně a bez skrupulí otevírá. Vyjevuje vám své lidství.

No není to krásné?

3 10.11.2022

Tato kniha podává velmi výživnou definici – či diagnózu chcete-li – moderního kapitalismu. Doby tzv. postfordistické a já s tím nemám problém. Ba naopak s většinou autorových tezí souhlasím.
Teze jsou zde prezentovány jasně a atraktivně prostřednictvím filmů, literatury a Fischerových zážitků z učitelského života. Vychází z literatury, která se tématu věnuje více podrobně, nežli nám tu sám autor témata prezentuje. Přesto se však jedná o vynikající publikaci! To proto, že jelikož vychází z knih výrazně akademičtějšího zaměření, je tato psána přístupným způsobem a dané problémy tím vyjevuje srozumitelněji (až na kapitolu o realitě, která skutečně jednoduchá není).

Celkově se tak jedná o skvělou knihu a možná bych řekl, že jde o jistý úvod do moderní levičácké kritiky systému, v němž žijeme. Je však nutné zmínit, že jde skutečně o úvod a pro bližší porozumění je třeba se podívat do dalších knih, ale ostatně co jiného očekávat od knihy o délce sto stran, že?

Jediná výtka, kterou mám, je založena na tom, že ačkoli se jedná primárně o diagnózu, chybí mi zde nějaké řešení takřka neřešitelné situace. Co máme zkrátka dělat, se v této knize uspokojivě nedozvíte, ale jako úvod do moderního světa funguje více než dostatečně.

Mýtus a význam je přepis rozhovorů, které Lévi-Strauss vedl v 70. letech a které se dotýkají různých aspektů jeho díla. Z tohoto důvodu se přední francouzský strukturalista vyjadřuje jednoduchým jazykem, díky čemuž se jedná o snadno pochopitelné dílko.

Strukturalismus není jednoduchá záležitost a už vůbec ne ten antropologický. Zde se však ve stručnosti (na pouhých 50 stranách!) dozvíte, proč se L-S domnívá, že všichni lidé na světě myslí formálně stejně. Dozvíte se, co to jsou binární opozice a proč jsou důležité. Dozvíte se, jak se ve strukturalismu přistupuje ke zkoumání mýtů a jak s tím souvisí hudba a taky proč celý směr vychází z de Saussura a následně pražské školy založené Lévi-Straussovým přítelem a lingvistou Romanem Jakobsonem.

Jedná se tedy o vynikající intro do studia strukturalistického přístupu v antropologii. Pro hlubší pochopení zde představených konceptů samozřejmě potřebujete nahlédnout dál a hlouběji, ale věřím, že po přečtení Mýtu a významu budete mít potřebné základy pro další studium. Pokud vás to snad od tohoto směru odradí, i tak odejdete alespoň se základy a i to se počítá.

3 25.05.2022

Kulturní vzorce jsou vynikající prací prakticky znázorňující kulturní relativismus, tedy směr, jenž je založen na myšlence rovnosti a jednotnosti jednotlivých kultur. Ve zkratce to znamená, že nebudeme zastávat názor, že jedna kultura (především západní), je lepší než jiná. Práce Benedictové následuje učení jejího mentora Franze Boase, který je vlastně zakladatelem myšlenky rovnosti kultur.

Kniha je koncipována a psána tak, že i laik bude nadšen. Začíná částí, v níž teoreticky vysvětlí její základy a následně se přesouvá k části hlavní, v níž teoretický základ prezentuje na konkrétních kulturách a především tato část je nesmírně fascinující. Minimálně pro současného čtenáře bude pravděpodobně velkým šokem popis a fungování tří kultur, které tu autorka prezentuje a které si (jak se ostatně píše v anotaci) vybrala právě pro jejich diametrálně vzájemnou odlišnost.

Jak už tu uvádí komentáře přede mnou, jedná se o ideální vstup do sociální a kulturní antropologie a i kdyby vás snad odrazoval poněkud teoretický začátek, není důvod zoufat. Deskripce tří unikátních kulturních celků vás dokáže přesvědčit, že jak tato kniha, tak celý jí zastávaný směr má hodnotu a stojí za to, abychom se jím i dnes zabývali. Dokonce je možná právě dnes ideální doba snažit se chápat kultury tímto způsobem a nesoudit tak lehce odlišné náhledy na takřka cokoliv.

Máme tu dvě povídky přesahující rámec běžně chápané literatury, přičemž každá nabízí jiný náhled na to samé – erotično. Netuším, kdo se jak k této knize dostane, ale nepředpokládám, že se tak stane z náhody či proto, že by si někdo o tomto kousku přečetl v dějinách literatury. Takže přejdu rovnou věci.

Bataille se zabývá sexualitou a erotičnem, což nejsou totožné pojmy. Sexualita je něco, co sdílíme se zvířaty a ve stručnosti se jedná o pouhou touhu po páření, kterou v tomto směru více než jasně popsal Schopenhauer ve svém krátkém díle Metafyzika lásky. Erotično je na druhou stranu něco diametrálně odlišného od sexuality v tom smyslu, že erotika je aktem čistě rozumovým. Sexualita je zkrátka biologická potřeba sexu způsobujíc zachování druhů. Bataille si všímá toho, že erotično je akt popírající sexualitu, jelikož lidé mají sexuální styk z pouhé zábavy. A co víc! Lidé stále vymýšlí nové způsoby jak erotiku praktikovat. Erotiku, která nemá žádný praktický účel. Tedy se jedná o akt absolutně bezcílný… nepraktický.

Bataille tedy dospívá k názoru, že veškerá erotika je záležitostí čistě lidskou a rozhodne se ji ve stylu Markýze De Sade zkoumat jako jev připodobnitelný myšlení.

Mimochodem skupina myslitelů kolem Batailla se zapříčinila o rehabilitaci De Sada. Do této doby byl totiž vcelku neznámou osobností (viz např. dílo Bataillova přítele Pierra Klossowského Sade můj bližní).

Tímto myšlením dospívá k závěru, že erotika podléhá určitým zákonům. Problém spočívá v tom, že se jedná o zákony podmíněné společností a ve stylu Nietzscheho pracuje na tom, aby poukázal na tyto hranice erotična, které jsou dány všeobecnou morálkou.

Z tohoto důvodu se Bataille rozhodl bourat hranice toho, co je a není „správné“ v oblasti erotiky. Proto vzniklo jeho beletristické dílo, které je založené na myšlence transgrese, neboli překonávání zákazů (nejen) v oblasti erotična. Celé dílo se tedy zaobírá touto myšlenkou a pro lidi neznalé této filosofie se bude jednat o pouhou prasárnu, čímž je znehodnoceno dílo nejen Batailla, ale i samotného De Sada.

Pro hlubší pochopení mohu doporučit první kapitolu Myšlení vnějšku Michela Foucaulta, kde se přesně tomuto autorovi věnuje (což je i dílo, díky kterému jsem na Batailla narazil, takže vřele doporučuji).

Závěrem se jedná o unikátní prasárnu, jež vám, pokud nejste podobní prasáci, nic nedá. Leda tak znechucení. Ale zkuste číst především Příběh oka s myšlenkou transgrese na mysli a sami uvidíte, co vám toto zapadlé dílko dokáže nabídnout.

P.S. Po dlouhé konverzaci s přítelem na toto dílo jsme objevili unikátní „ice-breaker“ konverzací: „Nechala by ses pochcat?“
A opravdu funguje.

3 11.06.2021

Pokud se snad domníváte, že pro moderního člověka mytologie znamenají jen stará vyprávění o původu božstev či fungování světa, tak vás Barthes dokonale vyvede z omylu. Aplikujete-li sémiologii na kulturní a společenské fenomény (ideálně na popkulturu obecně) odhalíte nesmírně zajímavá zákoutí všech věcí a jevů kolem vás. A i navzdory faktu, že jsou eseje v knize již téměř 70 let staré, můžeme vidět, že některé mýty stále přetrvávají (kupříkladu české pivo a svíčková či hloubka pracích prostředků), zatímco jiné se naopak zajímavě vyvíjí.

Barthesova analýza mýtů a jejich následné objasnění v druhé části knihy můžu vřele doporučit jakémukoli zájemci o sémantiku. Avšak nutno podotknout, že předchozí zkušenost alespoň se Saussurem rozhodně není na škodu pro lepší porozumění.
A malé plus na závěr - eseje jsou originální, kousavě ironické a trefně humorné.

3 24.02.2021

Tato série je rozdílná od MKP především svými lokacemi. A já si užívám každou z nich, kterou nám Esslemont popisuje.

Prokletý prales Himatan je vskutku unikátní místo, kde byste ani za nic na světě nechtěli být. Počínaje neustálým bzučením hmyzu, který všude zanechává kousance, které jsou doprovázené spoustou různých nemocí, přes nepříliš mírumilovné obyvatele a duchy Himatan a konče neustálým horkem a vlhkem po nichž se rozpadá téměř všechno, včetně kůže.

Přičteme-li si k nepříznivému Jacuruku skvělý příběh složen z mnoha různých dějových linií, dostaneme zkrátka další skvělou knihu z geniálně promyšleného světa.

3 02.02.2019

Pominu-li (na mě až moc) silnou obhajobu křesťanství, která na čtenáře z této sbírky esejí silně dýchá, jedná se o opravdu kvalitní obhajobu lidského rozumu a jeho užívání. Není to paradox? Autor uznávající křesťanství, jakožto zastánce rozumu? To je přeci nesmysl ne?

Avšak opak je pravdou.

I když se jedná o jistý druh paradoxu, tak to vše dává dobrý smysl a myšlenky, které nám zde Chesterton předkládá mi byly schopny změnit styl mého uvažování nad jistými věcmi. A vše to začalo právě tím paradoxem, který ani zdaleka nebyl to poslední, co vás vyvede z míry při četbě této knihy.

3 06.11.2018

Další důkaz Eriksonovi geniality. Styl vyprávění naprosto odlišný od předchozích dílů a za mě zatím absolutní špička! Možná v tom hraje svou roli i má nezměrná láska k Darudžhistánu a k neobyčejným lidem, kteří v tomto krásném městě proplétají své osudy. Či snad neobyčejně záhadný tlouštík s umaštěnou a špinavou červenou vestou? Co k tomu dodat. Toto unikátní a fascinující město azurového ohně si mě získalo už při prvním čtení Měsíčních zahrad.

Ke komentáři nemám co dál doplnit. Je to prostě špička a ke konci jsem tradičně zatlačoval slzy a zíral s otevřenými ústy. Taková klasika v této sérii.

3 13.10.2018

Vichr smrti se ,stejně jako všechny předchozí knihy, dělí na pár příběhových linií, které rád přirovnávám k větvičkám stromu. Jak se příběh posouvá, jednotlivé větvičky se spojují, tloustnou a na samém konci už je to jeden velmi mohutný kmen - finále. Žel, tento kmen byl velmi melancholický, prohnilý a ani trochu pozitivní (snad až na Tehola).

Vichr smrti vskutku dostál svému jménu a zanechal mě rozhořčeného, smutného a v slzách beznaděje. Velmi silný díl. Více netřeba říkat...

3 25.08.2018

Vskutku zajímavý argumentační souboj vědy, zastávané uznávaným a známým fyzikem, a duchovna v čele s vedoucí osobou novodobé spirituality. Avšak mimo skvěle napsaný „boj“, je tato kniha i velmi poučná. Především pro jedince jako já, kteří nemají až tak rozsáhlé znalosti o vesmíru a jeho fungování a o fyzice obecně, či například o vztahu mozku a vědomí.
Skutečně zajímavé čtení.

3 18.07.2018

Příběh zde pokračuje stejným tempem, jako skončil v minulém díle. Musím říct, že mě skutečně fascinuje rozvoj postav a nečekané zvraty, avšak jedna výtka by se přeci jen našla. Některé pasáže a mnohdy i celé kapitoly mi přišly zkrátka nudné a dokonce nepotřebné. Kdyby Střet králů byl o něco kratší, udržel by si svižnější tempo.

3 19.06.2018

Kniha, jež vám představí celkový koncept Voltairova myšlení a jeho osobitý styl satirické a sarkastické kritiky iracionality. Nemyslím si že budu přehánět když tento „slovník“ nazvu stěžejním dílem osvícenství.

Opravdu nechápu, jak to pan Erikson dělá, že každé finále jeho knihy je tak neuvěřitelně napěchované a epické. Celá finální pasáž ve městě Malaz, kde se toho děje tak šíleně moc a to celé za doprovodu žalozpěvu na padlé od Šumaře, je zkrátka dech beroucí...
Hltám každou stránku. Každý díl....

3 14.05.2018