Dominik_13
komentáře u knih
V noci je každá krev černá
David Diop
Krátký a intenzivní ponor do mysli mladého senegalského chlapce, který se vlivem válečných zážitků v myšlenkách vrací zpět k nemnoha formujícím událostem svého života a snaží se v nich najít nějaký smysl, snaží se pochopit jejich příčiny a zorientovat se tak ve světě.
Jazyk románu je úžasný. Jak se hlavní postava/vypravěč snaží vyznat sám v sobě, vyjadřuje se dookola stejnými větami, stejnými frázemi, skoro jako v nějakém zaříkávání, postupně vyjevuje nové a nové detaily o dříve vylíčených zážitcích a vymýšlí jejich nové interpretace, zachází hloubš do minulosti a my jako čtenáři postupně zjišťujeme, jak se jeho vnímání vlastního příběhu hrůzně odlišuje od reality.
Kdo zabil mého otce
Édouard Louis (p)
Hm. Édouard Louis umí psát, to už víme. Umí psát o sobě bez přílišného otravného patosu, umí chytře střídat vypravěčské perspektivy (zde se zajímavě proměňuje adresát vyprávění), umí skákat z události na událost a budovat tak ani ne příběh, ale pocit. A víte co? Přestože to tak dělá už potřetí, přestože jsem si u prvních stran říkal "nečetl jsem to už někdy?", přestože šlo o ne-dostatečně-odlišný návrat do světa autorova prvního románu, zase mě to bavilo, zase jsem se nechal proudem jeho přesně dávkovaných slov strhnout a pohltit.
Mám jen dvě pochybnosti: Nevím, zda je možné z daného tématu vykřesat ještě něco dalšího. A hlavně: nevím, zda mi činí radost intenzivní manifestace autorova radikálního levičáctví v jeho próze, zda je takto lacině vystavěná obžaloba politiky vůbec důstojna jeho (zřejmé) intelektuální úrovně.
Než potkala mě
Julian Barnes
Na jednu stranu chápu některá zdrženlivější hodnocení: tento Barnes je malinko jiný než Barnes ve své vrcholné formě, je více přímočarý (ale zároveň stále hravý: mix časových rovin v první kapitole, střídání perspektiv jednotlivých postav, skvělá kapitola s Grahamovými sny, ...), v některých momentech více statický a jakoby přešlapující na místě... Ale kritizovat knihu za nevěrohodnost? Za nepochopitelné chování protagonisty (že je konec nečekaný? vzpomeňte, co Graham dělal s nákupy u řezníka...)? Za málo razantní vystupování Ann? Tady Barnes v žádném případě neselhal. Nesuďte postavy podle vlastního chování...
JOB-BOJ
Josef Hiršal
Mám rád experimentální poezii a JOB-BOJ je takřka její učebnicí: zkoumá možnosti her s písmeny, slovy i větami, zábavným způsobem ukazuje jazyk jako materiál pro matematické kombinování, zároveň také upozorňuje na jazykovou vyprázdněnost. Hiršal s Grögerovou se nesnaží tolik o vytvoření smysluplného sdělení jako jiní velikáni české experimentální poezie Havel a Juliš, přesto by byla škoda jejich knihu přehlédnout.
Vernisáž
Václav Havel
Nejlepší a nejzábavnější Havel. Asi to bude tou koncentrovaností, možností neroztahovat výtečný nápad do celovečerní hry, ale pořádně prozkoumat jeho potenciál na malém prostoru.
A ta scéna s odhalenými prsy...
Co zbylo z anděla
Jan Skácel
Možná že tenhle začínající Skácel zní trošku naivně, ale stále je to Skácel s jeho neuvěřitelnou dovedností zachytit slovy těžko vyjádřitelný pocit ze světa, z běžných věcí, z lásky, z bolesti, ze smrti.
Jarmilka
Bohumil Hrabal
Próza skvělá hlavně proto, jak je zdánlivě nehrabalovská - byť i s jeho pozdější poetikou má množství společných rysů. Není však obalena do známé hrabalovské lyriky a na povrch se tak dere její uspokojivá a zároveň hrůzostrašná syrovost. Svou kolážovitou metodou skládá dohromady funkční obraz běžného života za vrcholného socialismu. A zdánlivě odosobněný pohled vrcholí v silném, existenciálně laděném závěru. Velká škoda, že o Jarmilce není mezi běžnými čtenáři větší povědomí...
Tajemné dálky
Otokar Březina (p)
Má nejmilejší Březinova sbírka s mým nejmilejším veršem ("Netoužím žízně své u žití svlažit břehů"), s tím nejkrásnějším pojmenováním životního smutku a hledání útěchy v umění, jaké znám.
Petr Camenzind
Hermann Hesse
Kdyby neexistoval Demian, byla by tohle má nejoblíbenější kniha o dospívání. Jenže Hesse dokázal napsat něco ještě mnohem lepšího.
Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
Nevím, nevím. První polovinu jsem byl nadšený z úsporného jazyka, jímž autorka dokázala přesvědčivě zachytit psychický stav svých hrdinů. Jenže pak se začala točit v kruhu tak nudných klišé! Rozbitý záchod, jehož zvuk nám je neustále připomínán? Rozbitý počítač jako analogie k rozbitému životu (ach)? Přílišná doslovnost vede knihu na hranici depresivního kýče, v závěru se jen variují stále stejné motivy. Škoda.
Elizabeth Finchová
Julian Barnes
Julian Barnes rozhodně nepíše jednu knihu stále dokola, ale po celou svou kariéru s různou intenzitou prozkoumává otázku poznatelnosti jiného člověka a schopnosti podat o životě druhých (ale i sebe sama) věrohodné svědectví (nebo aspoň relevantní zprávu). Někdy to dělá románově (Vědomí konce), jindy více esejisticky (Flaubertův papoušek) nebo v podobě téměř čisté literatury faktu (Muž v červeném kabátě).
A v Elizabeth Finchové to udělal znovu a tentokrát je strašně obtížné knihu jakkoliv popsat, kamkoliv zařadit. Otázek, které nastoluje, je celá řada (lze druhého poznat? jak o něm vyprávět? lze nalézt nezaujatý postoj? jak se vyrovnat s protichůdnými pohledy? je nutnou součástí každého citu a každého vyprávění lež?), stejně jako postupů, které k tomu využívá. Vprostřed románu vás přepadne historická esej, která s celkem díla zdánlivě nesouvisí avšak pro Barnese platí něco podobného jako pro Kunderu: sjednocujícím prvkem románu není příběh, je jím téma. Zdejší exkurz do antických dějin tedy také (mimo jiné, samozřejmě) ukazuje závislost našeho poznávání historie na jejích vypravěčích, roli mýtů v příbězích, na kterých stojíme (jako společnost nebo jako jednotlivci)...
Baví mě, že název knihy vzbuzuje naprosto falešná očekávání: vždyť vidíme-li jako titul jméno postavy, očekáváme (snad celkem po právu), že jí se bude román týkat, že ji budeme v románu poznávat (vemte si Paní Bovaryovou, Annu Kareninu, Jana Kryštofa, Paní Dallowayovou, ...). Avšak román o Elizabeth Finchové je román o neúspěšné cestě za sepsáním románu o Elizabeth Finchové.
Marie
Alexandr Kliment
Bravurně napsaná psychologická sonda do nitra mladé ženy ztrácející své životní jistoty, odcizující se od manžela. V jejím monologu se míchají myšlenky, vzpomínky, dialogy i popisy vnějšího dění a vytvářejí tak plastický obraz jejího vnitřního světa. Skvělé dílo, škoda že tak pozapomenuté.
Avion
Jiří Kratochvil
Rozhodně nejde o knihu, kterou bych doporučoval na potkání. Ale je tak zábavně napsaná! Může krapet odradit, že nejvíce si ji užijete až při opětovném čtení, kdy už budete vědět, kdo je kdo, ale vážně to stojí za to.
Divoký kluk
Paolo Cognetti
Tož takhle teda ne. Když je kniha plná citací z Thoreaua, které jsou ve všech ohledech (jazyk, vystihnutí atmosféry, vyjádření myšlenek) lepší než text samotného díla, je něco prostě špatně.
Restaurant The Hills
Matias Faldbakken
Nesmírná nuda, která neobstojí ani jako kaleidoskop drobných příběhů jednotlivých návštěvníků, ani jako pokus o společenskou pitvu. Čímkoliv se kniha snažila být, nepovedlo se jí to.
Vichr smrti
Steven Erikson (p)
Ano, ano, konečně se Erikson dočkal a mohl propojit tolik dlouho budovaných zápletek do jednoho obrovského chumlu! Okořenil to hrstkou nových (skvělých) postav, pár (dechberoucími) střípky z historie a vznikl tak geniálně uspokojivý díl. Snad jen kdyby těch malazských vojáků nebylo tolik...
Půlnoční vlny
Steven Erikson (p)
Jak překvapit čtenáře předchozích čtyř dílů? Třeba tak, že přesunete děj na zcela nový kontinent, obývaný desítkami postav, o nichž jste nikdy neslyšeli, se systémem magie odlišného od toho stávajícího, s panteonem bohů, kteří dosud neměli žádný význam. Je to problém? Nikoliv! Lederas si zamilujete.
Až budeme velcí
Hnát Daněk
Pozapomenutý skvost české literatury. Vyžaduje obrovskou pozornost, odměna bude (hořko)sladká. Deprese spjaté s dospíváním, vpádem do života a nutným zklamáním ještě nikdy nebyly podány tak sugestivně.
Vzpomínky ledu
Steven Erikson (p)
První vrchol série, svým způsobem i nejlepší díl. Ale nejlepší opravdu jen svým způsobem, nebojte se, že by nic dalšího skvělého už nemělo přijít!
V čem tedy tak vyniká? V kompaktnosti děje, v uzavřenosti dějového oblouku, v sympatičnosti postav, ve velké míře intrik, které nejsou jen nejasně naznačované, v neuvěřitelném spádu. Čtenářský zážitek.
Dějiny násilí
Édouard Louis (p)
Nemůžu hodnotit jinak než plným počtem. Jednak bych rád tuto knihu viděl v červené barvě, jednak je napsaná tak rafinovaně, že příběh jednoho znásilnění posunuje na skutečný literární zážitek. Že se snad někomu může číst trochu obtížněji? Asi ano. Ale to můžete říct i o Hledání ztraceného času. A všichni přece víme, že nečíst Prousta by byla věčná škoda...