D.-e.-e.- komentáře u knih

Pozor, může obsahovat SPOILERY.
Velký Gatsby (5 hvězd): Mnohokrát jsem četla a slyšela, jak ženy pronášejí, že se zamilovaly do pana Darcyho z Pýchy a předsudku. Já jsem zasažena až nyní… a to Gatsbym! Zamilovala jsem do jeho neutuchající snahy, naděje, víry… Kdo četl, možná mi porozumí. Všechno, co kdy Gatsby udělal, udělal pro tu dívku! Svůj boj nevzdal, lpěl na budování vytouženého snu až do úplného konce. Srdce mi usedalo… A přízvisko Velký není dostatečně velké, aby ho kdy vystihlo.

Povídky (suma sumárum 2,5 hvězdy): Některé nebyly špatné, některé jsem zřejmě nepochopila. Také se musím přiznat, že jsem se už těšila, až je konečně dočtu.

Poslední magnát (2 hvězdy): Monroe Stahr byl pro mě charismatickou postavou. Do příchodu Kathleen Moorové jsem se však ve filmovém světě zoufale nudila.

2 22.11.2015

K psům a zvířatům obecně nemám žádný zvlášťní niterní vztah, ale surové útoky nejmenované postavy mířené proti Vlkovi se mnou při čtení skutečně otřásaly.

2 15.11.2015

Působivé. Opravdu. Nebe a peklo 2 považuji za nejzdařilejší část ságy. Přestože plně rozumím nutnosti umístění všudypřítomné politiky do Jakesových knih (právě proto, že mapují období mezi rokem 1842 až 1883), s potěšením jsem v tomto sedmém díle shledala značný úbytek politických postojů, záměrů či skutečností. Nejenže se mi díky tomu kniha lépe četla, ale už ani nebylo nutné nahlížet do seznamu čítajícího cca dvě stovky jmen, který jsem si už od prvního dílu musela začít vést, abych se neztrácela a zcela porozuměla situacím, pohnutkám postav, jednotlivým událostem a vůbec celému dění kolem rodin. Nebe a peklo 2 mě vtáhlo do děje nejvíce. Neustále se „něco dělo“. Až téměř dramatické zápletky střídaly jedna druhou od začátku až do konce. Silně na mě zapůsobily (bez obav ze spoilerů můžete číst dál) události u Washity. Vyhledala jsem si podrobné informace a s úžasem zjistila, jak věrně jsou v knize zachyceny. Zakoupila jsem si i seriál a nemůžu se ho dočkat.

2 23.11.2014

Bez rozvleklých pasáží, bez Bellyných stupidních myšlenkových pochodů, či hluchých míst. Dinamcké, řekla bych. Po třech dílech ságy Stmívání, kde bývaly drama či akce pouze několikamálostránkovou záležitostí, příjemná změna.

2 03.02.2013

Nemohu popřít, že jsem díky knize získala nějaké informace. Mám ale zato, že je špatně napsaná nebo se nezdařil její překlad, popřípadě obojí. Strohý až chudý jazyk a novinářský styl mi vůbec nevyhovoval. Nevyvolával ve mě ani ty nejmenší emoce, které od tak silného příběhu, jakým Dianin bezpochyby je, podvědomě očekávate. Čím hlouběji knihu prožívám, tím ji považuji za zdařilejší. Zde se žádné pocity nedostavily, což je, myslím, obrovská škoda.

Měla jsem trochu pocit, že Jana není tou Janou, kterou jsem znala. Také způsob, jazyk, kterým je kniha napsána je hodně odlišný, jednodušší, což historickému románu bere právě ten punc historie.

2 28.12.2012

Upozornění: Nečtěte můj komentář, pokud jste knihu nečetli a chcete se nechat překvapit.
U knih její mamky je u mě běžné absolutní "vžití se" do hlavní hrdinky. Mezi námi děvčaty je první kniha, kterou jsem od Sandry přečetla a bohužel se kýžený prožitek nedostavil. Možná je to pouze odlišnou sexuální orientací, do které jsem se nedokázala úplně vcítit. Proti homosexualitě či lesbickým vztahům vůbec nic nemám, ale místy mi popisy v knize přišly až nepříjemné. Nikoli proto, že bych se nad nimi jakkoli pohoršovala a podobně. Myslím totiž, že za tím stojí právě ta moje heterosexualita. Necítím to stejně, jako hlavní hrdinka Darja, proto mi "šimrání voňavých plavých vlasů na její tváři, když se nad ní Tereza skláněla" šlo proti srsti.
Trochu bych vytkla nepropracovanost postav. Hlavně postava Terezy mi přišla hodně plochá. Nevím, jaká je, co má za sebou, co ne, jaké má sny... Neměla jsem možnost poznat její reakci v neobvyklé situaci atd. V knize má místo pouhého objektu touhy hlavní hrdinky, podloženého především svou krásou, což je podle mě trochu škoda.

2 26.12.2012

Klasický popelkovský příběh. 4 hvězdy dávám hlavně za sympatické podání Jamese Ellisona. Příběh je napsán poutavě, čtivě a bez komplikovaného vyjadřování, o to víc je pak člověku blíž a dokáže vtáhnout. Aniž byste si to zvlášť uvědomovaly, přirozeně se do situací vžijete.

2 20.12.2012

Kniha mě úplně nepohltila. Zřejmě to bylo zaviněno neustálou potřebou správně se zorientovat, nutností být v pozoru, co se týče střídání přítomnosti s minulostí, první osoby s třetí apod.

Jako vlastní hlavní myšlenku knihy vnímám to, že zbavit se fyzické a duševní závislosti není vůbec snadné, ale vymanit se z drogového světa při pomyšlení na zoufalé prognózy do běžného života, nulový smysl bytí, absenci jakýchkoli zájmů, je možná ještě těžší. Dílo poukazuje na to, že drogově závislí si neumí vůbec představit, co by v životě jinak dělali.

Zvolila jsem známku odpad a to za autorčinu bezostyšnost. Kniha je totiž velmi - skutečně velmi - podobná Tajné lásce od Lenky Lanczové, i když zdaleka ne tak zdařilá. Působí na mě jako pouhá ubohá imitace.

Lařin příběh mě opravdu chytl. Ze začátku jsem byla hodně rozladěná. Nemohla jsem totiž určit, zda se jedná o pokračování knihy Dvě ženy nebo ne. Občas tomu něco nasvědčovalo, tady na databázi se to také tak tvářilo, ale já byla přesvědčená, že se jedná o omyl. Kdyby přece autorka zamýšlela pokračovat v příběhu Evy Martinové, nepřejmenovala by ji na Laru Laddockovou, její kamarádku Claudii na Miriam, nezměnila by diagnózu prodělané nemoci, ani její životní lásku k baletu na zálibu v malířství a tak bych mohla pokračovat... Vnímala jsem to tedy jako nový příběh, kdy se znovu objevuje pouze postava Jana zvaného „El Brutalo“ (hrdina z knihy Dvě ženy). Lara se o něm kraťounce zmiňuje jako o svém bývalém. Říkala jsem si, no co, Jan byl známý proutník, tak zřejmě Lara patřila k ženám, které měl před Evou. Pletla jsem se však! Postupem čtení se víc a víc odkrývala Lařina minulost a nedalo se už popřít, že odpovídala té Evině a to včetně přesných dat, týkajících se pobytu v léčebně apod. Konečně jsem tedy přijala fakt, že Lara je Eva a četla a četla. Velmi jsem si knihu užívala, a kdyby nebylo tohoto nesmyslného a matoucího nesouladu, ke kterému nechápu, co autorku vedlo, neměla bych jedinou výtku. Dvojka se mi líbila dokonce více než jednička, protože nebyla tak jednotvárná a děj byl barvitější a pestřejší.

1 28.01.2020

Po hutných povídkách od Fitzgeralda jsem hledala něco lehčího a zadařilo se (možná až moc). Styl psaní je až příliš jednoduchý a pubertální. Vadily mi četné slaboduché dovětky myšlenek, rozseté nejčastěji v závorkách po celé "délce" knihy. Je to snad tím, že se ze svých osmadvaceti let neumím vpravit do myšlení šestnáctileté? Možná. Zoe mi přišla místy trochu natvrdlá až přihlouplá, i když tak často demonstrativně smýšlela spíš o svém okolí. Jinak to ale celé ubíhalo svižně a čtenář nebyl "nucen" číst nekonečné niterní prožitky hlavní hrdinky jako tomu bylo například u Belly v Novém měsíci. Na druhou stranu o trochu větší hloubka, duchaplnost a emotivnost by knize také neuškodila. Musím však přiznat, že i přes výše zmíněné pro mě byla čtivá. Bavilo mě postupně pronikat do nového světa Školy noci, jako nováček se dozvídat a objevovat jeho zákonitosti. Poodkryté záhady a nevyjasněné jevy ve mě navíc vyvolaly nutkání otevřít další díly, za což autorkám tleskám.

1 16.04.2016

Monroe Stahr byl pro mě charismatickou postavou. Do příchodu Kathleen Moorové jsem se však ve filmovém světě zoufale nudila.

Tyto knihy se asi píší jako na běžícím pásu. Nebo nevím, jak si mám vysvětlit, že si autorka není ani schopna pohlídat barvu vlasů hlavní hrdinky. Na straně čtyři se jedná o blondýnu, která na str. 12 zmiňuje malou změnu v podobně lehké trvalé a na dvacáté stránce je popisováno, jak si vyčesává své tmavé vlasy. Já tedy nevím, ale takovéhle školácké chyby si může dovolit amatérská autorka zamilovaných příběhů zveřejněných na nějakém svém soukromém blogu, ale profesionální spisovatel?

1 17.10.2015

Já musím bohužel přiznat, že mě kniha nebavila. Uznávám, že jsem při čtení nebyla v tom nejlepším rozpoložení, ale nakolik a zda vůbec to ovlivnilo mé hodnocení, si netroufnu říct. Asi tak 150 stran jsem měla dojem, že autor stále mapuje postavy před zahájením očekávaného děje. Čtivější to začalo být až po odjezdu na farmu, tedy zhruba v poslední čtvrtině knihy, což mi nestačí. Zajímavé pro mě byly občasné zmínky o praktikách obchodu s otroky.

1 27.09.2015

Kniha ale především upozorňuje na nepokořenou hrdost a pospolitost občanů Charlestonu, kteří dokázali pořážku, zabavování léta opečovávaného majetku, rodných domů či vypalování svých plantáží a následnou tvrdou rekonstrukci Jihu nést s hlavou vztyčenou, ochotni s neutuchající odolností vždy své město pozvednout z popela a jít směle dál - pomalými kroky, ale STÁLE VPŘED!

1 03.09.2015

Snažit se slečně 1v8na vysvětlit, že na spoilery by mohla s ohledem na ostatní alespoň předem upozornit, když už je musí do komentářů psát, je opravdu nad mé síly. Prosím tedy touto formou administrátory, aby s tím zkusily ze své pozice něco udělat, když já jsem na to krátká.

Stejně jako u prvního dílu nemohu popřít, že jsem díky knize získala nějaké informace. Mám ale zato, že je špatně napsaná nebo se nezdařil její překlad, popřípadě obojí. Strohý až chudý jazyk a novinářský styl mi vůbec nevyhovoval. Nevyvolával ve mě ani ty nejmenší emoce, které od tak silného příběhu, jakým Dianin bezpochyby je, podvědomě očekávate. Čím hlouběji knihu prožívám, tím ji považuji za zdařilejší. Zde se žádné pocity nedostavily, což je, myslím, obrovská škoda.

Vynikající nápad na námět knihy. Příběhy jsou za sebou uspořádané tak, že plynule přechází z jednoho okruhu (Olymp, Řím, Ježíš, Židi, stašidla,...) do druhého, takže nemáte pocit chaosu. Naopak! Postupujete po jednotlivých - avšak provázaných - bodech, krůček po krůčku.
Je nad mé síly si ty krásné příběhy zapamatovat úplně všechny, ale i přesto jsem zase o něco moudřejší. :-)

1 25.12.2012

Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale po přečtení této knihy (zvlášť vybraných příběhů z ní) neshledávám jako jedinou oběť skutečně zavražděnou dívku. Obětmi osudu se stávají především sami vrahové. Mnohdy dívku, ať už se jedná o sestru, dceru či dokonce matku, velmi milují a vlastnoručně ji zabít, je to poslední, co by chtěli udělat. Jenže MUSÍ! Víra* a hlavně to, jak ji chápe celá okolní společnost, mu nedovolují zachovat se jinak! A tak se stane MUŽEM, co spáchal „ZLOČIN VE JMÉNU CTI“. Obecně vzato je pak dotyčný chován v úctě a čest celé rodiny je očištěna. Není tomu tak ovšem vždy. – V knize je patrné pokrytectví společnosti, která jedince k vraždě (někdy přímo, jindy nepřímo) donutí a když je pak po všem, truchlí za mrtvou, spílají vrahovi, kterého šmahem odvrhnou, odsoudí a záští, ignorací či netečností ho uvrhnou do věčné samoty vězeňské cely.

Pozn.: *Víra - nikoli v pravém slova smyslu - Korán tuším nic takového nepovoluje

1 23.12.2012