Černý vlk
Karel Fabián (p)
Napínavý příběh, odehrávající se v hraničním pásmu na Šumavě. Autor zachycuje především spolupráci pohraničníků a cvičených psů při pátrání po narušitelích hranic. Narozdíl od knih s obdobnou tematikou se autorovi podařilo velmi bezprostředně a citově zachytit přátelství lidí a zvířat v této obtížné práci.
Přidat komentář
Špatné to není, ale na čtyři hvězdy to přeci jen o mne nedosáhlo. Vadil mi tam, v té psí rovině příběhu, ten až bajkový přístup. Oba hlavní psí aktéři vedou spolu rozhovory jak lidé a už už to jednu chvíli vypadalo, že se pustí i na pole ideologické, jelikož každý z aktérů je z jiné strany hranice. No naštěstí se tak nestalo. Lidská rovina, která se s tou psí prolíná, je v celku dobrá, ale nikterak překvapivá.
Trochu lepší tři hvězdy.
K psům a zvířatům obecně nemám žádný zvlášťní niterní vztah, ale surové útoky nejmenované postavy mířené proti Vlkovi se mnou při čtení skutečně otřásaly.
Štítky knihy
psi zfilmováno pohraničí pohraničníci železná opona ochrana státní hranice
Autorovy další knížky
| 1965 |  Černý vlk |
| 1967 | Slunečné údolí |
| 1968 | Prázdniny za milión |
| 1979 |  Psí komando |
| 1958 | Pozor, bomby |
Kniha Černý vlk je v
| Přečtených | 17x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Knihotéce | 39x |
| Chystám se číst | 5x |
| Chci si koupit | 4x |
(SPOILER) Nakonec dávám čtyři hvězdičky. Ač příběh byl celou dobu takový nějaký potemnělý, konec mě příjemně překvapil. Čekala jsem, že to s Vlkem nedopadne dobře – a nakonec se řešení našlo. Jen mi bylo upřímně líto malého Racka a jeho smutnící matky Lízy... bohužel, člověk je nejkrutější živočišný druh, jaký kdy planeta nosila. Ty psí "rozhovory" či "myšlenkové přenosy" mi na knize nevadí, byť zrovna v tomto typu díla působí možná nečekaně (dnes jsou knihy psané z pohledu zvířete dost časté, ale zas v nich nejde o hlídání hranice).
Ta psí rovina příběhu pro mě celkem zastřela rovinu ideologickou. Na to, o jaké téma jde, zas ta ideologická linka nebyla tak silná. Ostatně, o tom, že se mnozí bývalí příslušníci SS mnoho let po válce schovávali na Západě, k čemuž jim některé země dopomáhaly, se všeobecně ví. Takže lidská rovina příběhu (někdy tedy spíš nelidská, musím říct), působí dost věrohodně. A česká kynologie měla a má světový zvuk, byť samozřejmě netuším, zda se nějak lišily výcvikové metody u nás a na západ od nás.