Čtec komentáře u knih

S uspokojením si potvrzuji, že Jirásek není velikánem jen tak náhodou. Bitva u Lučence, první rapsodie Bratrstva, je velká jízda. Velká jízda Slovenskem, či dobově řečeno Horní zemí, jež odolává nájezdům strašlivého Huňada Jánuše. S hlavními hrdiny čtenář procválá půl Slovenska, od Trenčína až po německý Kežmark, od poklidné Žiliny až po ohrožený Lučenec, pobude v pevnostech, jež jsou dnes již rozkotanými zříceninami. Mne nejvíc uchvátil hrad Muráň. Jiráskovy znalosti slovenského místopisu jsou obdivuhodné, stejně jako šíře výrazových prostředků k jejich popisu. Posuďte sami z úryvku:

"Z počátku postupovali dost rychle. Vedlať cesta rovně rozšířeným údolím. Před nimi na jihovýchod, kam směřovali, strmělo napříč mohutné pohoří jako ohromná závora, neschůdné, mračné tmavými hvozdy ve strmých stráních i tmavých úpadech. Do toho hlubokého, tajemného modra, do tmavého lůna těch hor, ze kterých hrnul se proti nim bystrý Váh, chtěli a musili.

Táhli blíž a blíže k té horské hradbě, kterou jenom při řece, proti vodě, mohli proniknouti. Již ukázal se strážce té těsné brány. Vysoko na skalnatém výběžku probělávalo se Strečno, pevný hrad, za nímž a nad nímž vpozadí zvedaly se hory jako ohromné modré vlny, hora nad horou. Strměl nad samým Váhem a cesta vedla zrovna pod ním, v skále vylámaná, nad bystrou řekou. Tudy neprošel, koho z hradu nepustili.

Táhli dále bídnou, úzkou cestou pod strečenskými skalami při samém Váhu, jenž v těch místech zúžen v svém řečišti prudce se hrnul a hněvivě šuměl. Jak cesta zahnula po jeho ohebu, vyhoupl se před nimi druhý strážce té těsné brány, za řekou, na pravém břehu, o dostřel dále vpřed. Starý Hrad nad sráznou stěnou, divoké hnízdo v lesní pustině vysoko nad Váhem hučícím v dravém proudu u strašlivých skal Margity a Běsné, o něž se rozbil nejeden vor, u nichž nejeden horňák, statečný plavec, utonul v nezkrotném víru.

Do zářícího vzduchu strměla čtyřhranná věž osamělého Starého Hradu. V proudu zlatého světla vyjasnily se i širé hvozdy ve stráních, po kopcích v jeho pozadí. Jen plachý stín bílého oblaku, jenž vysoko nad nimi plul, přelétl zelenou spoustu vyjasněných strání jako zasmušile zeleným jezerem.

Na Máriu vycházela tesknota. Usedla, neohlížela se. Nic jí nebyla ta divoká krása. Hleděla před se, uvažujíc, jak bude dál, jak je tam na Košicku, u Kežmarku, je-li tam také taková divočina hor a lesů.

Lesní údolí se šířilo, až pojednou jako by se brána rozletěla: volná pláň, Turčanská rovina se před nimi do šíra rozložila, tratící se pod mlhavým pásmem hor v dalekém obzoru. Mraky letěly nad ní vzad, k lesnatým tmavým kopcům, z nichž vyjeli a pod nimiž u lesa, poblíže chudé vísky na břehu Váhu zarazili na nocleh.

Záplava z řeřavého západu, tlumená a lomená letícími mračny, rozlitá ostře žlutým odleskem po lesích a po skalách, hasla. S mraků padalo hustší šero a plížilo se od černých lesů."
(kráceno)

Na okraj poznamenávám, že jsem četl vydání z roku 1947, bohatě ilustrované skvělým Adolfem Kašparem. Jeho kresby a akvarely dokonale ilustrují děj a tak má čtenář všechny ty hrady, tvrze, pevnosti, krajiny, hrdiny i jejich koně všech plemen a barev srsti neustále před očima.

Tož, pevné sedlo pod hýžděmi a vzhůru již, bratří! ... a sestry :-)

12 11.10.2015

Velká Morava - a raný středověk vůbec - je období, které mne zajímá. A tak jsem se celkem logicky dopracoval k cyklu Zločiny na Velké Moravě. Hned na začátku musím říct, že za ten námět si Stanislav Češka zaslouží absolutorium, protože beletristé, kteří děj svých knih umístili do Rastislavových či Svatoplukových dob, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Původně jsem si myslel, že to byl pouze Eduard Štorch (O Děvín a Velehrad). Pak jsem narazil na Pavla Hejcmana (Cesty knížecí). Sem tam se najde něco o soluňských věrozvěstech, ale to nebývá primárně o Velké Moravě.

Proto jsem se na Češkovy detektivky velmi těšil. A hlavně na to, jak si vlastně Velkou Moravu konkrétně představuje. Ta doba je tak vzdálená a tak málo zdokumentovaná, že představy se mohou, a celkem oprávněně, velmi lišit. Zvláště když od popisu Štorchova uplynulo skoro osmdesát let a od Hejcmanova padesát. A právě za tu odvahu přidávám jednu hvězdičku.

Nu, a k čemu jsem dospěl? Češkovu představivost velice kvituji, velkomoravské reálie popisuje podrobně a přitom nemám pocit, že by čtenáře mátl či nějak mlžil. V knize navíc své zdroje popisuje a velmi sympaticky objasňuje, co a koho si vymyslel, případně co je objektivní pravda a co je při současném stavu archeologických výzkumů pravděpodobné. Potud tedy v pořádku a palec nahoru.

Horší už je to se čtivostí. Popisy jsou příliš suché, opakující se znovu a znovu v dalších lokalitách, kam se přesouvá děj. Co se ústřední dvojice „detektivů“ týče, na první pohled se zdá kombinace chytrého a vzdělaného knížete Slavomíra a jeho pravé ruky, silného a neohroženého Vikinga Erika skvělá. Kdyby … kdyby ve skutečnosti nebyli oba úplně stejní. Viking si ostrovtipem nezadá se vzdělaným knížetem a kníže v boji většinou ještě předčí Erika… Někdy jsem měl pocit, že kdyby se kdykoliv libovolně jejich jména prohodila, vyšlo by to úplně nastejno.

Chystal jsem se postupně číst další pokračování, ale když jsem narazil v knihkupectví na druhý díl, obracel jsem jej v rukách … a pak vrátil zase zpátky do police a koupil si jinou knihu… Ale myslím, že je to jen dočasná pauza a časem se k sérii vrátím. Což mi docela potvrzuje zlepšující se hodnocení novějších dílů.

11 19.03.2016

Jsem Pražák. V Žilině jsem byl dvakrát, v obou případech v noci. Viděl jsem z ní ty betonové protihlukové stěny na bratislavské výpadovce, budovu Dopravného podniku na Kvačalovej a kousek sídliště Hájik. Toť vše. Žilinčané si jistě dovedou udělat představu, jak jejich město asi "znám".

A přesto mám pocit, že znám. Více než spoustu jiných měst, která jsem přitom viděl ve dne a prošel jejich centra, ulice a náměstí. A je to zcela bezesporu zásluha této knížky. Ta mne seznámila nejen s dějinami města, jejich klíčovými událostmi a okamžiky, předložila mi spoustu zajímavých map, plánků, výkresů a fotografií. Starých a ještě starších, ale i nových budov, kostelů, náměstí, ulic a bulvárů... A ano, i Petra Sagana.

Takže teď, napotřetí či napočtvrté, prostě když se mi podaří trefit to za světla, už přijedu do Žiliny jako poučený návštěvník, který přesně ví, kam chce zajít a na co se má podívat. A spíše proto, aby si ověřil své představy, než aby se s Žilinou seznamoval. To seznámení obstarala tato kniha. Až se vrátím, povím vám, jestli opravdu tak dobře, jak si myslím.

P.S. po dvou letech: ... Vrátil jsem se. V Žilině jsem byl mezitím častokrát. A mohu potvrdit, že knížka je skvělá... Ale bohužel, moje vzpomínky na to město jsou smutné. Na samém konci mne v Žilině potkalo to nejhorší, co jsem v životě zažil... To je ale už jiná kapitola, která do knížky nepatří... Za to samotná Žilina nemůže. A knížka už vůbec ne. Ta je prima ... a jsem rád, že jsem ji kdysi dostal.

11 05.02.2016

Doporučuji pozornosti váženého čtenářstva nádherné texty anotací k jednotlivým dílům knihy (jež jsem se snažil bez chyb opsat do anotace ke knize, vydání druhé, 1896). Nejenom jejich jazyk - konec 19. století - stojí za pozornost, ale také jména v nich se vyskytující.

Ještě mi to ale nedá a musím se s vámi podělit o překrásnou a zcela odzbrojující předmluvu:

"Vzdor neúspěchu, jakého se dodělal spolek ´Manes´ vydáním ´Listů z palety´, předkládá české veřejnosti publikaci novou:

VÝBOR PRACÍ MIKULÁŠE ALŠE.

Nevydáváme sbírku tuto proto, že Aleš je od založení spolku jeho starostou, ale proto, že cítíce neporozumění, s kterým z tak mnohých stran práce jeho se potkává, chceme souborným tímto vydáním přímo vynutiti uznání tolika ducha, umění i píle, jež uloženy v pracích jeho.

Uznání toho nechceme dobývati dlouhými úvody a hlučnými frásemi:

k ocenění ducha a citu opětně ducha a citu potřebí.

VE SLOVANSKÉ PRAZE, v únoru 1896.

´MANES.´"

11 14.01.2016

Ten věk hráčů 9-99 let je stanoven drobet úzkoprse. Hráli jsme DrD i s menšími dětmi a byly nadšené. A naše nejmladší Anička dodnes úpí, jak to bylo hrozné, že se musela jen dívat jak my starší hrajeme něco tak strašně lákavého. Tenkrát jí byly asi tři roky.
No a já pevně doufám, že budu Dračí doupě schopen hrát i po završení mého 99. roku...

11 06.08.2014

Knížku mi kdysi dali přečíst kamarádi než jsme spolu vyráželi do hor v Rumunsku, abych se náležitě předvyděsil :-) .. Nemůžu než ji pochválit, je výborně a čtivě napsaná, je v ní vše potřebné a žádný nadbytečný balast. Jaroslav Pavlíček je prostě odborník na slovo vzatý, obrovská persona českého outdooru.

11 11.06.2014

Začínám postupně oceňovat úvodní poznámky kronikáře (čili autora samého) k jednotlivým oddílům knihy. Zvláště mne zaujala předmluva ke "Knize šesté" - o vlivu žen na jednání svých mužů. Zajímavý je také odlišný, daleko kritičtější, pohled - v porovnání se staršími romanopisci - zvláště na Kunhutu, ale i na Přemysla II. samotného.

11 11.06.2014

Pravdou je, že Bratrstvo neodsýpá tak rychle jako dnešní knihy téhož žánru. Ale Jirásek tento "nedostatek" bohatě vynahrazuje barvitostí a plasticitou svého vyprávění, opravdovostí a uvěřitelností dialogů, ač jsou vyslovovány poměrně archaickou češtinou...

Kdo chce mít rychle "sfouknutou" další knihu, pro toho asi nebude Bratrstvo tím pravým ořechovým. Kdo se naopak touží trochu zklidnit, nepospíchat, raději si jednu knihu vychutnat, než zvládnout za stejný čas pět rychlovek, pak s chutí do toho.

Stejně jako u prvního dílu nelze nezmínit krásné ilustrace Adolfa Kašpara, velmi věrně zobrazující děj knihy. Což opět dokládá rozdíl v přístupu, neboť ze spousty dnešních ilustrátorů mám dojem, že v rámci fofrování text ani neviděli... Ilustrace vás v dokonalé shodě s Jiráskovým vyprávěním poutavě provedou - tentokrát - Košickem, Spiší, Gemerem a východní částí Hontu. Což bylo pro mne, velmi málo znalého těchto krásných koutů Slovenska, jedním z hlavních důvodů, proč si od Jiráska přečíst zrovna Bratrstvo.

A ještě jedna perlička, která dokumentuje, kterak se za těch zhruba sto let změnil jazyk. Dnes by asi seriózního spisovatele stěží napadlo, aby jedné z hlavních románových postav dal jméno Chujava Slimáček...

10 19.03.2016

Docela překvapení. Vím, že bych to neměl zlehčovat, ale přesto: Je to zvláštní pocit po nějakých patnácti letech zjistit, že oblíbenou knihu nenapsala žena Anežka Svobodová, nýbrž muž Milan Švankmajer. Většinou si totiž spisovatele, pokud ho/ji neznám, snažím představit. A tak jsem si tehdy stvořil jakýsi vnitřní obraz spisovatelky-historičky Anežky Svobodové. Ten je teď ovšem v troskách :-)

10 11.06.2014

Docela mne překvapilo, jak moc je to "červená knihovna". Ale ne že by mi to vadilo, alespoň Waltari jen neřadí historická fakta za sebe jako mnozí jiní.

10 11.06.2014

Jedna z knih, jež nám byly kdysi doporučeny naším profesorem urbanismu, s dovětkem, že nám závidí, že ji budeme číst poprvé... Je fakt, že z ní sálá velice optimistická víra v lidský pokrok, stejně jako utopická myšlenka o "poručení větru dešti". I když - skutečně tak utopická? Myslím, že některé z těch vizí se už uskutečnily a další budou nepochybně následovat. V šedesátých letech existovaly vize, ale ne technologie k jejich uskutečnění. To se mění. Třeba stavby Jana Kaplického jsou jednou z prvních vlaštovek. Jen mám takový pocit, že se mezitím někam vytratil ten optimismus...

9 11.06.2014

Daleko lepší, než jsem čekal. Ohromně milá knížka. Hned po dočtení jsem začal zuřivě studovat germánskou mytologii, neboť jsem se zamiloval do Brunhildy :-)

9 11.06.2014

Tento "dvojnoj" Bulgakov vyniká také skvělými ilustracemi Borise Jirků. Jejich expresivní démoničnost výborně podtrhuje text, hlavně v případě Mistra a Markétky. Jestliže román je velká jízda, o nahotou nešetřících ilustracích to platí též.

8 19.09.2015

Husitská epopej (1. vydání) má zajímavou obálku, jakoby retro 50. léta. Vypadá jako 1. díl sebraných spisů Zdeňka Nejedlého. A ten krvavý hřbet - to je tedy barvička!
Avšak celé to vypadá, kupodivu, velmi dobře. Ale zároveň trochu perverzně, takže jsem napoprvé trochu mrkal.

8 26.12.2014

Ne tak superčtivá kniha jako Born to run, přesto však pořád velmi dobrá a inspirativní. Samozřejmě hlavně pro běžce, ale také - avšak nejen - pro vegetariány / vegany. Sympatický ultramaratonec Scott Jurek si, částečně i vlivem rodinných okolností, nevybral jednoduchou cestu životem. O to je však zajímavější.

8 03.08.2014

Byl jsem naprosto nadšen z povídky "Hymnoví sprinteři". To je přesně můj šálek čaje a druh humoru jaký mám rád.

8 11.06.2014

Nemám ve zvyku číst knihy vícekrát (hlavně proto, že čtu hrozně pomalu a tak si raději přečtu něco dalšího..), ale v případě Nikiho Laudy jsem tuhle "skorozásadu" porušil. Jednak miluju formulky a zvlášť ty ze 70. let, a dále mi Laudův suchý, věcný, ale přitom neuvěřitelně sdělný (a pro mne i poutavý) styl sedí. A pro ty, jimž se líbil Howardův film Rivalové (Rush), bych Mé roky s Ferrari viděl jako "povinnou" doplňkovou četbu.

8 11.06.2014

Autorizaci jsem udělal, s legislativou žádný problém, a tahle knížka mi v tom fakt pomohla. Je útlá, stručná, vše podstatné koncentrováno na malém rozsahu - vlastně takový tahák. Ovšem už je to dávno. Dnes samozřejmě je překonaná, respektive legislativa se tak posunula, že už ji mám doma spíše jen z nostalgie.

7 12.01.2017

Velice zvláštní kniha. Nenechte se zmýlit názvem, podle kterého by ji bylo možno považovat třeba za fantasy. To byste byli vedle jako jedle (ve velice zajímavém doslovu Václava Jamka je autorův styl označen jako mytický realismus)... O kvalitě Krále duchů vypovídá udělení nejvýznamnější francouzské literární ceny, Prix Goncourt (za sto let existence byla udělena jen asi třicetkrát).

Vzhledem k tomu, že se jedná o dílo primárně epické, se strhujícím dějem, jsem trochu na rozpacích, co mám vlastně napsat. Prakticky vše, co mne napadá, by mohlo být zároveň spoilerem. A to rozhodně nechci. Naopak, na tomto místě se musím rozhořčit nad rozšířeným způsobem psaní anotací. Sklouzne vám nechtěně zrak ke druhé (!) větě anotace a tam je dokonale popsán děj z poslední čtvrtiny (!) knihy. Že tvůrce anotace použil formulaci ze záložky na obalu knihy není omluvou.

NEČTĚTE ANOTACI - JE TO SPOILER JAKO HROM !!!

V této souvislosti ještě musím dodat, že i Václav Jamek ve svém doslovu mocně spoileruje (ač v roce 1988 byl spoiler něco zcela jiného, pamětníci F1 vědí...), co se týče obsahu ostatních Tournierových knih.

Král duchů není úplně jednoduché čtení. Vyžaduje imaginaci, na abstraktních představách je kniha do jisté míry založena, na druhou stranu Tournier čtenáři vydatně pomáhá brilantními popisy. A připravte se (aspoň u mne to tak bylo) na kolikrát intenzivní pocity zhnusení a studu... Též má autor cit pro výborné vystižení povahy (a zvláště kontrastu) popisovaných zemí a národů. A při vší vážnosti knihy a závažnosti tématu obsahuje kniha i skvělé humorné či tragikomické pasáže. Zvláště mne pobavila postava plukovníka Puyjalona, jenž vykládá každému na potkání, že má hrůzu ze "stabilizovaných situací" a své kolegy oslňuje výrokem:

"Záleží mi na tom, aby souřadnice mého velitelského stanoviště měly vždycky proměnlivé parametry."

7 23.03.2016

Bestiář je bohatě vybaven skvělými ilustracemi. Od maličkých až po velké celostránkové. Obrázky Ondřeje Hanzlíka mi pojetím hodně připomínají černobílé kvaše Zdeňka Buriana ze starých dobrodružných knížek.

Co se textové části týče, plánovitě je zaměřena na slovanskou mytologii. A tak my, hobití kelto-anglo-sasové, odkojení všemi možnými elfy, trolly a gobliny, se najednou ocitáme ve světě Kytice Karla Jaromíra Erbena a potkáváme klekánici, vodníka, psohlava, vytoužence, černé spřežení, oživlé kamenné chrliče, větrnice a rusalky. Z ruských dřevních bylin sem zavítali bojaři, kostěj nesmrtelný či baba Jaga. A kdo by se v tom všem ztratil, tomu jistě dobře poradí mluvící liška podšitá.