chamyl
komentáře u knih
Ondřej a drak
Viktor Dyk
"V ničem neukazují lidé jasněji svou povahu jako v tom, čemu se smějí." (J.W. Goethe)
Pravdivá a stále aktuální pohádka o charakterech lidí. Vtipně podané smutné čtení ze života jedné vesnice.
Někdo blízký
Cara Hunter
Čtivě a zajímavě konstruovaný příběh s až dokumentárním stylem vyprávění o noční můře všech(?) rodičů. Originální zapojení sociálních sítí s příspěvky lidí, kteří jsou schopní suverénně hodnotit záležitosti, o kterých nic neví, a odsuzovat lidi, které vůbec neznají. Stále stejná a smutná písnička.
1* ubírám za málo uvěřitelné panoptikum postav žijících v jedné rodině.
Za epilog by asi bylo správné ubrat i další *, ale jelikož jsem se celou dobu nenudil, tak to neudělám. Každopádně mi to v této souvislosti nedá nepřipomenout moje oblíbené heslo: "Ze špatného nikdy nic dobrého nevzejde." Možná snad jedině pokračování této knihy...
Pražské jaro
Simon Mawer
"K čemu je morální vítězství, když je bitva prohraná?" České dějiny v jedné větě...
Zajímavý a čtivý pohled na neveselé období československé historie zpoza železné opony. Mawer ve svém fiktivním příběhu rámovaném skutečnými událostmi velmi přesvědčivě zachytil šedesátá léta a to na obou stranách tehdy opravdové hranice mezi světy. Se studenty cítíme postupnou změnu atmosféry během jejich cesty, a to jak s geografickým přibližováním se k Praze, tak i s krátícím se časem do doby příjezdu nevítaných (a pozvaných) "osvoboditelů".
Kéž bychom i my tehdy mohli vše vyřešit odjezdem na jiné, lepší, místo.
Tisíce planoucích sluncí
Khaled Hosseini
Hosseini píše krásně, ale přitom čtení jeho knih obvykle bolí. A ani zde nejde o výjimku.
Smutné vyprávění o osudech žen, které neměly šanci o sobě samostatně rozhodovat. Neštěstí, které plodí další neštěstí a zlo, které chrání před ještě větším zlem.
Přesvědčivě naplněný význam slov "nepřízeň osudu" a "těžký život".
Probudím se na Šibuji
Anna Cima
Milé a čtivé překvapení mladé japanoložky a japanofilky, které nenuceně pracuje s propojením této ostrovní a české kultury v několika vzájemně protknutých příbězích. Celé to dohromady funguje dobře, uvěřitelně a nenuceně.
Hezké a příjemné čtení.
Frankenstein
Mary Wollstonecraft Shelley
Sci-fi horor nebo evolučně vyvinutá lidská vlastnost hodnotit (a odsuzovat) ostatní na základě povrchních vzhledových charakteristik? V tomto druhém významu kniha je a stále bude velmi aktuální.
Zajímavě uchopená práce s postupným vyprávěním tří vypravěčů odhalující smutný fakt, že i ty původně nejlepší úmysly mohou vyústit v nezamýšlené špatné konce, zvlášť pokud jsou podpořeny tolik dnešní neochotou přijmout za své činy skutečnou odpovědnost a postavit se jejich důsledkům čelem.
Pravda, nebo lež
Colleen Hoover
"Byl pořád ve mně, díval se na mne těma svýma vášnivýma zelenýma očima s řasami tak černými, až jsem čekala, že po olíznutí budou chutnat jako lékořice."
Čtivě i čitelně s "šokujícím" závěrem ženskou autorkou napsaný ženský příběh především pro ženy s, pro tento druh literatury a cílové čtenářské skupiny, dnes již zřejmě povinnými ingrediencemi 50 odstínů sexu.
Po pravdě ve mně tedy nejvíc záhady vyvolává ta čárka v názvu, protože s ní význam chápu jako "Pravda, nebo lež (od slova ležet)". I když s ohledem na někdy až nekonečné množství textu zahrnujícího aktivity v horizontální poloze, to vlastně dává logiku.
Žena mého života
Tim Weaver
Byla by to docela slušná schíza, kdyby to prvních pětadvacet kapitol nebyla taková blbost.
Jeden by nevěřil, jak složité je v současném Londýně na konci roku pro policii zjistit, jestli někdo zemřel... Tady Weaver od čtenáře přezíravě počítá s tím, že sežvýká všechno. A proto nemůžu jít s hodnocením výše.
Vrány
Petra Dvořáková
Smutný příběh jedné běžné rodiny s normální puberťačkou, která nezapadá do matčiných šablon pořádné holky. Čtenářovy emoce jsou jak na horské dráze - smutek, vztek, bezmocnost, pohoršení, radost, sympatie, podpora - ale každý celou dobu tak nějak cítí, že tahle jízda neskončí s příjemným brněním v těle v bezpečně zastaveném vozíčku...
Petra Dvořáková u mne po Chirurgovi opět povyrostla, byť její příběhy nejsou zrovna z nejpříjemnějších. Nicméně její schopnost vcítit se do zcela rozdílných postav a popsat jejich myšlenky i pocity je skvělá.
Noc
Bernard Minier
Ajaj, to byl tedy sešup. Rozkecaná a málo uvěřitelná Noc plná okaté snahy autora sdělit čtenáři prostřednictvím leckdy bizarních postav své názory od umění, filozofie, společenských otázek až po zdravotnictví. Mne celou dobu ovšem především zaměstnávala myšlenka, zda tuto knihu psal ten stejný Minier jako ty předchozí.
Z geniálního zločince se stává superhrdina stojící mimo zákon i časoprostor s občas snad i nadlidskými schopnostmi a my ostatní se s (bohužel) změněným Martinem až nudně často pohybujeme mezi kómaty a sny, abychom se nakonec prokousali k "nečekanému" konci.
Major Servaz se přitom všem chová nelogicky až občas zcela neuvěřitelně a to již od úvodního pronásledování Jensena až po přepálené finále v Rakousku. Sehraný tým plný známých tváří je nahrazen neznámou Norkou, jejíž zakomponování do děje je tak nedůvěryhodné, až je vlastně zcela zřejmé.
Škoda, škoda, škoda. Doufám, že Sestry mě z této Noci opět probudí do příběhu se skutečným Martinem Servazem a jeho kolegy.
Oběť bez tváře
Stefan Ahnhem
(SPOILER) Oběť bez tváře, kniha bez uvěřitelnosti...
Nikdo si nevzpomíná na spolužáka, který s nimi chodil řadu let do třídy. Otec si se svým synem několik dní esemeskuje z kuchyně do dětského pokoje. Detektiv je opakovaně téměř zabit a upoután na nemocniční lůžko, aby byl za několik hodin jako rybička. Opět klišé neschopných análních alpinistů na vedoucí pozici, které díky tomu není samozřejmě nutné vůbec poslouchat. Polomrtvý policista s přelámanými kostmi místo zavolání posil, řídí auto jako Fittipaldi.
Prostě příliš mnoho autorových spikleneckých mrknutí na čtenáře, která jsem již nebyl schopen (a ochoten) přijmout. Možná, že to je hlavní problém celé knihy: k původně zajímavému tématu a zápletce je tam všeho tak nějak příliš mnoho.
Neznámí hrdinové mluvili i německy
Martin Krsek
Připomínání neznámých a často především nečekaných hrdinů není nikdy dost a je nakonec vcelku jedno, jakým mluvili jazykem.
Bohužel zapomínání na "malé" neznámé hrdiny (ale i "malé" neznámé zbabělce) je lidskou vlastností a dobrým podhoubím pro zevšeobecňování, zjednodušování a rychlé souzení i odsuzování. Žádná doba přitom nebyla, není a nebude jenom černá nebo bílá, což je ovšem vidění, které se bohužel stále silně prosazuje.
Připomínejme si tedy všechny neznáme hrdiny i zbabělce a mějme na paměti, že jednoduchá řešení existují pouze v malé násobilce.
Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
Na rovinu: nudil jsem se. Ve srovnání s Chirurgem Petry Dvořákové je zde období krize středního věku popsáno zcela ploše a sterilně.
Hájíčkova plachetnice pluje po stojatých vodách bez jasného směru i kapitána a tak jí vítr posouvá tu rychleji, tu pomaleji různými směry, abychom nakonec zjistili, že se pouze banálně točila v kruhu, který bohužel není ani vírem, aby jí dodal alespoň nějakou dynamiku a jasné směřování.
Asi to byl autorův záměr, ale na mne to nepůsobilo. Předchozí díla mě svou jihočeskou poetikou i příběhy bavila, nyní se tedy dostavilo o to nečekanější zklamání.
Exorcista – souboj s ďáblem
William P. Blatty
Důstojná předloha kultovního filmového hororu s velmi zajímavým pojetím z hlediska křesťanství i postoje církve k exorcismu.
Zvláštní kniha vyvolávající množství znepokojivých otázek.
Mrazivá, místy až nepříjemná, atmosféra.
To snad nemyslíte vážně!
Richard P. Feynman
Převážně veselé vyprávění reálného amerického Járy Cimrmana, který ovšem obdržel skutečnou Nobelovu cenu.
Občas zbytečně moc odborné, ale celkově zajímavý průvodce životem neobyčejného člověka, jehož velikost se často zrcadlila v dennodenních maličkostech a běžných záležitostech.
1001 myšlenek, které změnily naše uvažování
kolektiv autorů
Zajímavě a pro přehlednost i tématicky seřazené myšlenky, objevy a fakta z reprezentativní palety života a jeho nejrůznějších oblastí.
Výběr, který spíše inspiruje k dalšímu poznávání, než zcela vysvětluje jednotlivé myšlenky.
Dobrý zdroj pro zvídavé k dalšímu studiu.
Kód života - Jak z nás DNA dělá to, kým jsme
Robert Plomin
Jojo, geny nepřečůráš...
Nezajímavě zpracované zajímavé téma. Jako naprostý laik jsem se občas ztrácel v tunách statistik i opakujících se slov v nekonečných větách a občas byl naopak překvapen z "objevů", které už znala moje babička (viz úvodní věta komentáře).
Práce pana Plomina je určitě obdivuhodná, nicméně mi jeho přístup připomínal některé mé bývalé učitele: "To, co říkám já, je to nejzajímavější a nejsprávnější. Ostatní to buď pochopí a nebo je neposlouchejte."
Každopádně je toto téma nekonečnou studnicí pro otázky a úvahy.
Robert Šlachta: Třicet let pod přísahou
Josef Klíma
Za podrobný, byť zcela subjektivní, vhled do fungování bývalého elitního policejního útvaru dávám 4*. Kniha sama o sobě by si ovšem zasloužila spíše 3*.
I když chápu, že formát rozhovoru s jedním člověkem nedává moc prostoru pro přístup z více úhlů a názory dalších stran, tak mám stejně pocit, že se dalo vytěžit více a čtenáři předložit ucelenější pohled. Takhle je to celé až příliš v rovině "všechno jsem dělal dobře a s nejčistšími úmysly, zatímco ti, se kterými jsem se neshodl, byli obvykle nevýkonní kariérističtí nýmandi s nekalými záměry". Nijak nezpochybňuji, že to tak může být, ale protože zde rozmlouváme s panem Šlachtou a na jeho popud, tak se nemohu ubránit dojmu, že jde logicky především o jeho vidění světa. A bez objektivizujících informací se tím dostáváme pouze do roviny víry, sympatií či přání.
Na rozdíl například od knih Jaroslava Kmenty je zde i výkon Josefa Klímy trochu mdlý, jakoby nám chtěl dokázat, že se mu do tohoto rozhovoru opravdu nechtělo. Přitom pokud jsou zde uváděné informace pravdivé, tak se jedná o životní šanci novinářů na český Watergate. Panem Klímou na úvod avizované podmínky, které si pro práci s panem Šlachtou dal, se pak ukázaly vlastně zbytečné, protože jeho fanoušci podle očekávání mluvili pozitivně, odpůrci nemluvili vůbec a Radek John mluvil o sobě.
Jednotlivé kauzy komentovat nebudu, ale jsem rád, že byly rozkryty a následně i zveřejněny. Možná by knize pomohlo jí o nějaký ten rok pozdržet až doběhnou alespoň soudy prvních instancí a bylo by možné mluvit v řadě případů přeci jen konkrétněji.
Tanečník
Jeffery Deaver
(SPOILER) Název jedné z kapitol - Opičárna - by byl pro celou knihu vhodnější.
Asi jsem už zmlsaný a tak se mi - na rozdíl od prvního příběhu Lincolna Rhyma - na hru s přechytralým paraplegikem, který vše odhalí ve svém pokoji z fotek či po telefonu nebo prostě jen tak, přistupovalo nějak obtížněji.
Opět se dostáváme do policejního prostředí, kde víceméně neplatí žádná pravidla či předpisy (natož služební hierarchie) a to ani pro zásahovou jednotku, zajišťování stop, převoz obětí či ochranu svědků, a kde o všem rozhoduje na místě činu nepřítomný civil.
K tomu všemu chování hlavní ohrožené, vcelku nesympatické, Percey Clayové postrádalo jakoukoliv uvěřitelnost, která se přenesla i na bezpečnostní složky, takže jsem si poměrně záhy začal přát, aby již byla konečně odstraněna a příběh se mohl odvíjet v reálnější rovině. Na druhou stranu chápu, že pokud by se americká policie a FBI chovaly standardně, tak by vlastně nebylo o čem psát, protože by korunní svědky umístily do prakticky nedobytného prostředí a nevozily je po New Yorku sem a tam, navíc s řadou zastávek podle ujetých požadavků paní Clayeové. Nakonec i sám autor se občas ztrácel ve vlastní logice potřebné účelovosti, a tak je Percey jednou vystrašená hysterka, která se jako každý civilní občan během ohrožení chová zcela nepředvídatelně a nesmyslně, a za chvíli je to zkušená pilotka s armádním výcvikem schopná vyřídit i některé své mužské kolegy.
Nicméně pokud tedy takto skutečně v USA ochrana svědků funguje, tak se divím, že tam je ještě někdo něco vůbec ochoten nahlásit.
Takže pro mne zklamání plné překombinovaných nesmyslů, neuvěřitelných chování či postupů a nakonec i pro zvýšení napětí "v pravou chvíli nefungující" techniky. "Překvapivý" konec to v mých očích už bohužel nijak nezachránil.
Co je nejdůležitější: Rozhovory o hněvu, soucitu a lidském konání
Jeho Svatost Dalajlama XIV. (p)
"Chtěl bych, aby z našeho rozhovoru vznikla dobrá kniha."
To se podle mne bohužel nepovedlo. Pan Ueda se nás snaží v epilogu přesvědčit, jací jsou s Dalajlamou kamarádi a jak byli všichni z jejich povídání nadšení = měli bychom být také. Takhle to ovšem nefunguje.
Jeho Svatost i její názory mi obvykle přijdou zajímavé a podnětné pro další přemýšlení. Zde si ovšem nejsem jist, kolik toho ve skutečnosti řekl a předložil pan Ueda. Každopádně si v knize nárokuje příliš velký prostor pro své myšlenky, které jsou až příliš okatě cítit sociálním (občas spíše socialistickým) inženýrstvím s obvyklým klišé bohatého či úspěšného člověka (čti špatného, prázdného a vnitřně nešťastného) v protikladu k chudému (čti láskyplnému, obětavému a dobrému). Což je už na úvod velmi omezující a vlastně nesprávné východisko pro kritickou filozofickou diskusi a nevěřím, že Dalajlama ji v této logice akceptoval.
Úvahy o užitečnosti pak v rozporu s "kulturními antropology" (?!) považuji za velmi zjednodušující a nevěrohodné, pokud tedy těmi původními kulturami nemyslíme Adama a Evu v Rajské zahradě... Ale to by bylo na dlouho.
Název a obal knihy považuji spíše za past na čtenáře.