Cara.17 komentáře u knih

Anna krví oděná byla mou první a s největší pravděpodobností i poslední knižní ochutnávkou hororového žánru. Četla jsem ji v době, kdy mi horory připadaly "cool" a kdy mi nevadilo si v noci při cestě na WC rozsvěcovat ve všech místnostech... Dnes - jakožto starší a v některých věcech "pohodlnější" - dávám přednost takové literatuře, při které nemám tendence sprintovat z koupelny zpět do postele rychlostí světla.
Kendare Blake má velice svižný, čtivý a napínavý styl psaní. Bylo osvěžující si přečíst příběh vyprávěný z pohledu mužského hrdiny. Case, Annu a další kladné postavy jsem si oblíbila a když se objevil hlavní záporák, měla jsem čtenářský zážitek umocněný i "vnější atmosférou", poněvadž u nás zrovna začínala bouřka... Takže naprosto epic načasování.
Jinak určitě stojí za zmínku, že to není čtivo pro ty, co mají slabší žaludek. Jsou tu dost nechutné popisy plné krve a vnitřností zavánějící pachem rozkladu. To, co Anna kvůli kletbě vyváděla, bylo příšerné a utvrdilo mě to v tom, že horory a jiné "krváky" nejsou a nikdy nebudou můj šálek kávy. Ale vzhledem k tomu, že mě tahle duchařina zaujala, druhý a závěrečný díl jsem si zkrátka nedokázala odepřít.

1 26.04.2024

Když jsem dočetla 3. díl série, byla jsem ráda, že se můžu ještě jednou prostřednictvím této novely vrátit do světa drakií.
Zpočátku mě Azurčin příběh bavil a spokojeně jsem otáčela jednu stránku za druhou, avšak čím déle jsem četla, tím víc klišé na mě vyskakovalo. Děj byl předvídatelný a skoro vůbec ničím nepřekvapil, což mě mrzelo, poněvadž předcházející tři díly byly hodně zajímavé a napínavé. Jelikož se ale jedná o 120stránkovou oddechovku, je jasné, že s nějakými velkými zvraty či zápletkami není možné počítat. Takže v rámci těchto možností knížka splnila svůj účel a dávám jí 4 hvězdy.

1 24.04.2024

Na tuhle sérii budu vždycky vzpomínat s lehkou nostalgií, protože pokud pominu Harryho Pottera, Drakie byla první knihou z young adult žánru, která se mi dostala do ruky. Dodnes si pamatuji, jak jsem z ní byla nadšená a jak jsem hladově hltala jednu stránku za druhou.
Příběh Jacindy - bytosti, která je ve skutečnosti potomkem draků (drakií), ale dokáže na sebe vzít lidskou podobu - mě hodně bavil a napínal. Od prvních stránek nás autorka seznamovala s Jacindou, její rodinou i klanem a poodkrývala nebezpečí, které jim hrozí od skutečných lidí (lovců drakií). Z tohoto důvodu se musí Jacindin klan neustále skrývat, avšak co by to bylo za příběh, kdyby nedošlo k náhlému zvratu - v tomto případě setkání naší hrdinky s pohledným lidským klukem Willem, který je zároveň i členem skupiny lovců drakií...
Musím se přiznat, že kdybych ji četla teď - v době, kdy jsem o pár let starší a mám načteno už tuny "young adultovek" - určitě bych z ní nebyla nadšená tolik jako tenkrát. Nicméně i přesto, že jsem měla možnost se seznámit s podstatně lepšími knihami, nemíním této sérii snižovat hodnocení, poněvadž splňuje všechno, co by čtenář od YA žánru měl očekávat. Krom toho tu není nouze o akci, napětí, skvělé postavy, dobře vykreslené prostředí i pozvolnou romantickou linku, takže pokud jste ještě nečetli a máte zájem o lehký fantasy příběh vyprávěný očima teenagerů, směle knihu otevřete a začtěte se.

1 23.04.2024

(SPOILER) Jelikož jsem romantička a miluju příběhy, ve kterých není o romantiku nouze, stačilo, abych uviděla tuhle povedenou obálku knihy a hned mi bylo jasné, že jí dám šanci. Navíc jsem po přečtení anotace předpokládala, že to bude něco obdobně skvělého jako např. Pomsta & rozbřesk od Renée Ahdieh, tzn. "nedobrovolné" manželství, které je zpočátku na ostří nože, ale postupně se to změní...
Bohužel (jak se to ostatně stává, když máte velká očekávání) to nebylo tak úžasné a bezchybné, jak jsem dětinsky doufala, že bude.
Svoji nespokojenost shrnu do tří věcí, které nemůžu přejít a kvůli nimž jsem nedala plný počet hvězd.
Zaprvé - vadilo mi, jakým způsobem autorka řešila otázku "válečných zajatců".
Je mi jasné, že o válce a bitvách vím houby. (A díky Bohu za to.) A také je mi jasné, že tato kniha není skutečností nýbrž smyšleným příběhem.
Nicméně... všechno, co vidíme, slyšíme a čteme nám do hlavy vkládá myšlenky a ať chceme nebo ne, nás to ovlivňuje. Takže opravdu nemůžu "mávnout rukou" nad tím, když Aren bez sebemenších výčitek svědomí odpraví nepřátelské vojáky, kteří se vzdali a topící se ve vlnách volali o pomoc. Samozřejmě si uvědomuji, že to nebyli neviňátka, ale Arenovo jednání je špatné, nedomyšlené a z hlediska morálky hodné nejhlubšího dna.
Jelikož se jedná o sérii, není vyloučené, že by se autorka v dalších dílech mohla k tomuto problému postavit jinak a poukázat na to, co je všeobecně známé a sice, že nejjednodušší řešení častokrát není to správné. (Osobně doufám, že se něčeho takového dočkáme.)
Mimo to je smutné, že ačkoli si se svým příběhem vyhrála, to, jak vykreslila Arenovy/ithicanské nepřátele bylo hodně lajdácké. Konkrétně - udělat z nich všech "vraždící monstra" žen a dětí (a tudíž je v pořádku přenechat je jako potravu žralokům) je zkrátka odfláknuté až hrůza. Copak si neuvědomuje, že i mezi nepřátelskými vojáky jsou milující manželé a tátové od rodin, kteří by raději byli doma, leč vojenská povinnost jim velí jinak? Nechápe snad, že i když někdo stojí na druhé straně barikády, tak to neznamená, že by hned zabíjel ty "slabé a neozbrojené" na opačné straně? V každé zemi a v každém národě se najdou jak dobří lidé tak i ti špatní. Nikdy to není rozdělené na jen "ty dobré" a jen "ty špatné". Fakt mě mrzí, že si autorka zjednodušila práci v tak ZÁSADNÍ věci!
Zadruhé - charakter hlavní hrdinky.
Stejný problém jsem měla i u Skleněného trůnu se Celaenou. Lara i Celaena jsou popsané jako nelítostné vražedkyně, co se neštítí své nepřátele zabíjet, mučit a mrzačit. Nejsem sice psycholog, psychiatr nebo jiný odborník na psychologii, ale když použiju "zdravý selský rozum", nechce se mi věřit, že by takový chladnokrevný zabiják byl zároveň i citlivým laskavým člověkem. Proč je tedy obě autorky vykreslují i takto?
Krom toho jsem z Lary (o Celaeně nemluvě) měla dojem jakési nezničitelnosti. Že by přežila úplně všechno. (I ránu od Hulka.)
Zatřetí - vztah Arena a Lary.
Tahle kniha je hodně akční - to je koneckonců napsané nejen na obálce ale i u poslední bonusové kapitoly, kde se sama autorka zmiňuje, že se ji rozhodla vystřihnout, aby nebrzdila tempo příběhu...
Z mého pohledu však byla akční až moc. Chápu, že některým čtenářům vyhovuje, když jedna akce střídá druhou a celé je to prošpikované pořádnou dávkou napětí, jenže na úkor toho strašně utrpěla romantická linka. Bylo tam málo pasáží věnovaných onomu "poznávání se", díky nimž bych měla pocit, že se jedná o upřímný a pevný vztah založený na skutečném citu. Krom toho se Aren tři čtvrtiny knihy domnívá, že je Lara špionka (což pochopitelně brání vzniku důvěry) a aby toho nebylo málo, jsou tu i Arenovy časté myšlenky na Lařino dokonalé a krásné tělo. (Jasně, je to chlap, ale vzhledem k tomu, že byl před sňatkem s Larou hodně sexuálně aktivní, tak si jako čtenářka mám myslet co? Že za jeho zájmem není především chtíč? Že mu jde hlavně o to, jaká je uvnitř?)
Zkrátka se mi nechtělo věřit, že by vzhledem k výše vyjmenovaným skutečnostem byl jejich vztah natolik opravdový, aby byl na konci Aren v tak zdevastovaném stavu a tvrdil, že bez ní nemůže žít.

Ale abych tu nepopisovala jen negativa, chci zmínit i to, co mě nakonec přimělo dát 4 hvězdy. (Ačkoli s hodně přimhouřenýma očima.)
Princezna klamu je čtivá, napínavá a dobře propracovaná romantasy. (I přestože se některé prvky v příběhu mohou podobat typické young adult literatuře, YA to opravdu není. Hrdinové jsou dospělí - tedy žádní teenageři - a jsou tu i explicitní popisy erotiky a sexu, takže YA ani omylem!)
Jak už jsem zmiňovala výše, Danielle L. Jensen tu předvedla svůj dobrý spisovatelský um. Vytvořila fungující svět, ve kterém není nouze o intriky, krutost, násilí, vypočítavost a především touhu po moci. I přestože začátek knihy musel zvednout ze židle nejednoho čtenáře, oceňuji, že autorka není ten typ spisovatele, který by si liboval v detailních popisech násilí. (V opačném případě bych knihu nejspíš vyhodila z okna, protože vraždění je tu opravdu dost.) Za zmínku určitě stojí i vykreslení jednotlivých míst - ať už se to týká vyprahlé pouště, džungle plné jedovatých hadů anebo nebezpečného moře, ve kterém se prohánějí stále hladoví žraloci.
Příběh hýří akcí, překvapeními i nervy drásajícími náhodami, u nichž byste si nejraději rvali vlasy z hlavy. Většina charakterů postav je dobře napsaná - především Arenova a Ahnnina babička (na tak příšernou uštěpačnou bábu jsem v knihách ještě nenarazila).
Co se týče erotických a sexuálních pasáží - osobně bych to nepotřebovala tak detailně rozpitvané, ale aspoň se autorka zdržela vulgarismů.
Pokud vám vadí cliffhangery, pak z konce knihy nebudete nadšení a asi budete mít stejně jako já chuť mlátit hlavou do zdi, proč jste to začali číst v době, kdy u nás ještě nebyl k mání 2. díl. Na ten jsem mimochodem hodně zvědavá a pevně doufám, že se v některých věcech autorka polepší a dopřeje Laře a Arenovi víc prostoru.

1 21.04.2024

Ze všech 20 děl k maturitě bylo tohle jediné, u kterého jsem se pobaveně smála. A poněkud úsměvná (a zároveň dost smutná) mi připadá skutečnost, že i přesto, jak je tohle dílo staré, je stále aktuální. I dnes se dají bez problémů najít lidé s charakterem pana Harpagona - tedy hamižníci, u kterých jsou peníze na prvním místě a běda jak po nich chce někdo něco zaplatit!
O tom, jak těžké je s takovými lidmi vyjít anebo je mít přímo za příbuzné, vám humorným způsobem povypráví tohle veršované dílko. Já osobně mám postavu Lakomce pevně spjatou s hercem Louisem de Funèsem, který tuto roli perfektně ztvárnil v roce 1980 ve stejnojmenném filmu.
Suma sumárum - peníze budou vždycky pro některé osoby na piedestalu, což je bezesporu velkou tragédií, ale pokud se na to chcete podívat z té druhé stránky - jak směšní takoví držgrešlové dokážou být - neváhejte a sáhněte po jednom z nejznámějších děl od Molièra. Věřím, že nebudete zklamaní.

Pokud bych si měla tipnout, co bývá pro spisovatele skutečným oříškem, pak by se jednalo o cestování v čase. Autor si musí dát především pozor na časové paradoxy. Dále je zapotřebí, aby uměl plynule a nenásilně oddělovat přítomnost od minulosti (případně od budoucnosti). Ruku na srdce - ne všem se to povede. Naštěstí Kerstin Gier patří k těm, kteří to zvládli na výbornou.
V sérii Drahokamy nás autorka seznamuje se středoškolačkou Gwendolyn, která díky svým genům dokáže cestovat v čase (do minulosti). Asi nemusím dodávat, jak nebezpečné to je. I sama hrdinka si velmi rychle uvědomí, že pokud si nedá pozor, mohla by kupříkladu skončit upálená na hranici anebo by se mohla utopit, kdyby se během „skoku v čase“ nacházela na mostě, který před pár lety ještě nestál.
Naštěstí Gwendolyn není jediná, kdo má tuto schopnost. Dalším cestovatelem je Gideon (dle Gwenina mínění arogantní nesnesitelný hňup). Ať se to Gwen líbí nebo ne, tento „hňup“ se stává jejím partnerem pro cesty do minulosti. A aby toho nebylo málo, cestu naší dvojici zkříží tajemný hrabě Saint Germain, o němž se tvrdí, že je nesmrtelný...
Pro kvalitu a přitažlivost je tu pro čtenáře přidán bezkonkurenční humor, který obstarává především oživlý kamenný chrlič Xemerius, jehož si prostě nelze nezamilovat. Nedokážu říct, kdy naposledy jsem se u některé YA série smála tolik jako v případě Drahokamů. Kerstin Gier má navíc velice svižný styl psaní, takže pokud hledáte dílo, které by vás nenudilo, jsou pro vás Drahokamy tou správnou volbou.
P.S. Jestli jste jako první zhlédli zfilmovanou verzi této trilogie a příliš se vám nelíbila, určitě dejte šanci knihám, jsou bezkonkurenčně lepší.

6 16.04.2024

Magie, rozvrácená země, teenageři snažící se zachránit svět… Všechny zmíněné prvky, které tahle série obsahuje, jsou typické pro žánr young adult. Nicméně pokud se do četby pustíte a dotáhnete ji do konce, zjistíte, že svým obsahem a poselstvím se tohle dílo oněm typickým "young adultovkám" vymyká.
Ale vezměme to popořádku.
Příběh se odehrává v zemi zvané Orisha, jež silně připomíná Afriku a hrdinové jsou tmavé barvy pleti (ti, kterým koluje v krvi magie, mají navíc bílé vlasy). Orisha se zmítá v nepokojích a v minulosti se doslova koupala v krvi. Hlavním důvodem byla magie. Během četby se dovídáme, že dříve byli všichni Orishané obdarováni magií, nicméně postupem času jejich populace klesla až z ní zbyla pouhá menšina, kterou utlačovala a neustále utlačuje královská vrstva. Naši hlavní hrdinové jsou přesvědčeni, že jen návrat magie může učinit přítrž jejich utrpení a zároveň vyrovnat síly mezi oběma znepřátelenými stranami...
Podle tohoto kratičkého a velice stručného popisu si možná říkáte, že je to opravdu typická YA kniha, jenže…
Autorčin styl psaní, surové a kruté popisy boje a mučení, nenávist sršící mezi nepřáteli – to prostě pro děti nebo mladé dospívající dle mého názoru není. Myslím si, že aby člověk mohl tyto knihy číst a „správně“ je pochopit, měl by být v jistých směrech – a především psychicky – vyspělejší a odolnější.
Příběh mi svým poselstvím silně připomínal Remarquovu klasiku Na západní frontě klid. Autorce se stejně jako Remarquovi totiž povedlo „krásně“ vykreslit ohavnost válek, nenávisti, krutosti, pomsty a neukojitelné touhy po moci, která se neštítí ničeho.
Pokud u nás vyjde závěrečný díl, hodlám se do něho pustit, jelikož mě zajímá, jak to celé skončí, ale znovu se ke knihám nejspíš nikdy nevrátím. Myslím si totiž, že u některých děl není na škodu si je přečíst, poněvadž si v jistých věcech „rozšíříte“ obzory, na druhou stranu vám však takováto četba nepřinese do života a myšlenek nic příjemného.
V případě této série bych tedy na vašem místě hodně přemýšlela, zda po ní sáhnout, protože ne každý, kdo dovršil šestnáct let, je na takovouto literaturu připraven. Pokud máte citlivější povahu, buďte s tímto dílem opatrní.

1 16.04.2024

Po dočtení tohoto díla jsem se cítila poněkud rozpolceně.
Jelikož mi bylo vyvrcholení příběhu známo dřív, než jsem se do knihy pustila, nedokázala jsem si četbu užít. Podobný pocit jsem měla např. u Romea a Julie - zkrátka víte, že s každou další stránkou jste blíž nevyhnutelné tragédii... Nicméně když se na příběh podívám jako na celek, tak je velice kvalitní. Nechci říkat, že se mi líbil (je neveselý od začátku až do onoho hrozného konce), ale napsaný je dobře.
Autoři zde vykreslují pro ženy tvrdou a nesmlouvavou dobu. Maryši mi bylo neskutečně líto. Její osud je odstrašujícím příkladem, jak se z hodného milého děvčete stává chladná žena a pro Vávrovy děti ne příliš laskavá nevlastní matka. Velice oceňuji, že tu autoři ukázali prozření Maryšiných rodičů - stávají se dalším důkazem, kam může člověka dovést touha po penězích (tím spíš když je to na úkor jiného člověka). S Franckem jsem nedokázala moc sympatizovat. Sice se na první pohled mohlo zdát, že to s Maryšou myslel dobře ale krom toho, že se vůbec neptal na její názor (což bohužel nedělal nikdo) ani dostatečně nedomyslel, že by jejich život "na hromádce" nepřinesl nic dobrého ani jednomu z nich.
Shrnuto a podtrženo - Maryša je dílo, které stojí za přečtení a zamyšlení. I přestože je psané nářečím, neměla jsem se čtením problémy. Možná se k němu za nějaký čas ještě jednou vrátím, ale jak jsem psala na začátku příspěvku - není to nic pěkného, co bych potřebovala mít v knihovničce. Je to de facto do knihy přetvarované rčení "zlo plodí zlo".
Pokud vás tohle dílo zaujme, zkuste mrknout na filmové zpracování z roku 1935. Oproti knižní předloze je zde lehce nastíněno, co se s Maryšou bude dít po jejím nešťastném činu.

Jsem neskonale ráda, že mám maturitu za sebou a tudíž se už nemusím prokousávat knihami, po kterých bych z vlastní vůle nikdy nesáhla.
Ano, chápu, že Krysař v literatuře a jejím vývoji zaujímá svoje místo a z pohledu literárních odborníků se v něm dají najít jisté "hodnotné prvky", ale jakožto laik hodnotím knihy po svém a k tomuhle prostě říkám ne. A ještě jednou ne. Ten konec a vlastně celý příběh je totální pohromou a tu jedinou hvězdičku uděluji za občasnou zajímavou myšlenku či větu a za postavu rybáře Jörgena, který se na konci jako jediný zachoval správně.

"...na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal..."

No mně tedy do smíchu rozhodně nebylo, když jsme v rámci vyučování zhlédli Brabcův film. Při vzpomínce na něj se zhnusením osypávám do dnes a rozhodně ho nedoporučuji.
Ale jistě, tenhle příspěvek má být na knižní zpracování.
Takže... kdyby se pan Mácha ve své skladbě věnoval jen přírodě, kterou tak krásně - až kouzelně - popsal, zcela určitě bych si jeden výtisk koupila a pravidelně ho četla. Jenže... on tam nacpal ten katastrofický milostný trojúhelník. Jak mám romantiku v tvorbě ráda, tady bych se bez ní raději obešla. Ani s jednou z postav nemůžu sympatizovat či ji litovat. Příběh sám je čistou tragédií, v němž se mi nepodařilo najít žádné poselství či hlubší význam.
Celkově tedy hodnotím jako naprostý průměr - veršované popisy přírody jsou skvělé, ale ten zbytek... jednou bohatě stačilo.

"U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo..."

Kolik let už uplynulo od doby, kdy jsem tohle recitovala na stupínku? Hádám, že hodně, když si ani nedokážu vybavit, v kolikáté třídě jsem se Polednici učila nazpaměť...
Co si budeme - Kytice patří mezi nejznámější česká básnická díla. Je klenotem našeho literárního dědictví, se kterým se seznamuje už mládež během povinné školní docházky. Najdete v ní do veršů a symboliky zabalené pravdy, bolestné skutečnosti a tvrdá ponaučení. Je tedy zcela pochopitelné, že takovéto mimořádné dílo patří do učebních osnov a do seznamu povinné četby k maturitě.
Na druhou stranu si říkám, kolik těch "skrytých poselství a ponaučení" žák pochopí, zapamatuje si a případně si s sebou ponese do života? (A samozřejmě se to netýká jen tohoto díla.) Kdybych se ke Kytici nevrátila jako dospělá ("moudřejší a zkušenější"), zůstala by mi v paměti pouze jakožto sbírka smutných morbidních básní. Je určitě fajn seznamovat děti s českou literární klasikou, ale pokud se z ní mají poučit a ocenit ji, je nezbytné, aby se k ní vrátily v pozdějším věku.
A jako "na topole podle skal zelený mužík zatleskal", tak i já tleskám panu Erbenovi za tento mimořádný a pro naši zem nezapomenutelný básnický počin. Nicméně není to něco, k čemu bych se ráda nebo s chutí vracela. Z jeho básní čpí smutek, ponurost a hrůza, v čemž si já osobně nelibuji a ani to nevyhledávám a proto dávám o hvězdičku méně.
Koneckonců závěr Vodníka, obsah komory ve Zlatém kolovratu a (když k tomu přidám i zfilmovanou verzi) létající Karel Roden mě budou děsit do konce života.

"Po meči a po přeslici čítala rodina poštovního tajemníka Pučálky pět členů..."

Stačilo si přečíst první větu a už se mi zvedaly koutky úst k úsměvu z tušení, že tohle bude trochu jiné počtení, než na jaké jsme zvyklí. A bylo tomu tak.
Jindřich Plachta byl nejen skvělý herec ale také spisovatel. Kniha mě hodně zaujala a jsem ráda, že se i dnes dá v knihkupectvích sehnat. Tím spíš, když v dnešní době frčí spíš "depresivní" literatura, je takovéto dílko o to větším pokladem (jakožto bývalá knihkupkyně můžu potvrdit, že vybrat z dnešní nabídky nějakou pozitivní knihu, kde se i zasmějete nad inteligentním humorem, bývá hodně velký oříšek. Jako další tip bych doporučila Paměti mouchy Gabriely - také stará klasika od českého autora Franka Weniga, která znovu vyšla v roce 2020.)
Pučálkovic Amina je určitě známá mnoha lidem a věřím, že se k ní rádi vracejí. Situace, které pan Plachta v knize popisuje, jsou trefné, vtipné a některé i nezapomenutelné. Těším se, až si Aminu znovu přečtu. Nepochybuju o tom, že se u ní budu smát stejně jako když jsem ji četla poprvé.

5 13.04.2024

Včelí kniha je už třetí knihou od Jakoba Streita, kterou jsem četla a naprosto si ji zamilovala. Prvními dvěma byly: Povídání z horských strání a Pohádky horských květin. Jak už napovídají samotné názvy, i v tomto díle nás autor zavede do přírody, o které nám bude poutavým způsobem vyprávět. A tentokrát se bude jednat o včely.
Každý dospělý určitě ví, jak moc je tento hmyz důležitý a nepostradatelný pro život na celé naší planetě. Proto je bezesporu na místě, aby se s fungováním jejich společenstva - včelstva - začaly seznamovat už děti a dovolím si tvrdit, že tato knížka je pro to perfektní pomůckou.
Autorovo popisování včelího života je jednoduché, zajímavé a čtivé. I dospělým (laikům) může spoustu věcí objasnit. Je sice pravda, že nám včelí život "zábavnou" formou popsal už Ondřej Sekora ve svých dílech, nicméně Jakob Streit se tomu věnuje mnohem podrobněji. Navíc čtenáře poučuje o úlech a práci včelaře v průběhu celého roku, čímž poskytuje mnohem komplexnější náhled na včelstvo než pan Sekora.
Z mého pohledu se jedná o nepostradatelnou knihu. Včely to bohužel v posledních letech kvůli nám nemají vůbec jednoduché a je koneckonců v našem vlastním zájmu postarat se, aby tu byly i nadále... Proto seznamujme a poučujme každého o životě včel, o tom, co potřebují a bez čeho se neobejdou. Jestli totiž ze Země zmizí ony, jak dlouho tu potom budeme my?

1 13.04.2024

Jakob Streit je úžasný spisovatel. Příběhy, které nám předkládá v této knize jsou neuvěřitelně milé a laskavé. Jsou pohlazením po duši v dnešní náročné a uspěchané době.
Pohádky horských květin jsou do slov proměněnou něžnou fantazií o vzniku a pojmenování horské květeny. Vystupují zde andělé, dobré víly a skřítci díky nimž hory nejsou jen pustými nehostinnými místy, ale prostředím, kde se dají najít jedny z nejkouzelnějších květů matky přírody. Chcete vědět, jak k tomu došlo? Odpovědi najdete v této půvabně ilustrované knížce.
Pokud tedy máte děti a chcete jim dopřát jiné počtení než jsou klasické pohádky anebo jste vy sami zvědaví, jaké příběhy si o zrodu horských kvítek tento oblíbený švýcarský autor vymyslel, neváhejte a sáhněte po tomto nenápadně vyhlížejícím skvostu. Věřím, že nebudete zklamaní.
A pokud se vám tato kniha zalíbí, vřele doporučuji i další díla tohoto nadaného spisovatele, např. Povídání z horských strání a Včelí knihu.

1 13.04.2024

Už od mala jsem měla ráda příběhy o zvířatech. A především jsem milovala ty, ve kterých se neobjevovali lidé. Tudíž tato knížka pro mě byla velice příjemným překvapením.
Známý švýcarský autor Jakob Streit nám zde předkládá skoro třicítku krátkých avšak velmi zajímavých příběhů ze života zvířat.
Jako první musím ocenit samotné příběhy. I přesto, že nejsou dlouhé (jeden má 2 - 3 stránky), autor v nich skvěle a výstižně vykreslí celou situaci a vy jen hltáte jedno slovo za druhým čekajíc, co se bude dít. S tím souvisí další skutečnost a sice, že se tu zvířata chovají naprosto přirozeně, tzn. objevují se tu i takové věci, že např. jedno zvíře sežere druhé. (Samozřejmě je to popsané úměrně dětskému věku.) Pokud tedy toužíte po nějaké dětské knize s reálnějším pohledem na živočichy a jejich způsob života, určitě sáhněte po tomto díle. Myslím si, že ukázat dětem přírodu taková jaká je, je ten nejlepší způsob, jak je vzdělat a probudit v nich zájem a touhu do ní chodit.
Mimo tyto klady jsou příběhy protkané krásnými popisy (jak krajiny tak i zvířat) a jsou doplněné o malé něžné ilustrace.
Tuto knihu bych doporučila nejen mladým čtenářům, ale i těm starším, kteří se třeba chystají na procházku do lesa. Knížečka totiž probouzí fantazii, takže je velice pravděpodobné, že pokud zahlédnete na stromě veverku anebo uvidíte mezi stébly trávy chvátat ježka, začnou se vám v hlavě rodit vaše vlastní příběhy o tom, kam tito tvorové pospíchají anebo o čem právě přemýšlí.
P.S. Je velká škoda, že tvorba od Jakoba Streita u nás není příliš známá. Mně osobně se moc líbí a pokud vás tohle dílo zaujme, určitě se podívejte i na Pohádky horských květin a Včelí knihu.

1 12.04.2024

Kniha Dobrodružství králíčka Petra vypráví nejen o tomto tvorečkovi v modrém kabátku ale o celé jeho rodině. Popíše vám veselé zážitky i potíže, jež tato králičí rodinka zažívá - ať už je to na zahradě jistého pana Gregora anebo poté, co se do sousedství přistěhuje nebezpečný lišák pan Tod.
Skutečnost, že většina spisovatelů nemá příliš jednoduchý život, je určitě známá mnoha lidem. Krom toho, že jejich povolání v sobě nese nejistou budoucnost, častokrát musí zažít i desítky odmítnutí ze stran nakladatelů a někdy i nelibost od vlastní rodiny. Jednou z takových autorů byla i Beatrix Potterová. Že jste o ní nikdy neslyšeli? Anebo slyšeli, ale mnoho si o ní nepamatujete? I já na ni „narazila“ pouhou náhodou. A to prostřednictvím skvělého filmu z roku 2006 Miss Potter, kde hlavní roli bravurně zahrála Renée Zellweger. Film mě opravdu zaujal a přiměl, abych si o této výjimečné spisovatelce zjistila víc.
Jak už jsem zmiňovala na začátku, Beatrix neměla jednoduchý život. S rodiči (a zvláště s matkou) si příliš nerozuměla a ačkoli byla velmi nadějnou přírodovědkyní, studium pro ni jako pro ženu v tehdejší době nepřicházelo v úvahu. Její radostí byl chov různých zvířat, k nimž se řadili králíci, žáby, čolci, mloci a fretky, které považovala za své přátele. Tyto tvory velmi ráda skicovala, čímž zdokonalila své malířské dovednosti. Jejím dalším potěšením bylo psaní příběhů o těchto jejích malých přátelích. Po několika neúspěšných pokusech, ve kterých se snažila vydat knihu o králíčku Petrovi, se jí jednoho dne ozvalo nakladatelství Warne & Co.
Z Beatrix se stávala úspěšná autorka. V osobním životě jí ale štěstí moc nepřálo - postihla ji totiž tragédie v podobě smrti jejího vydavatele Normana Warnea, s nímž byla kvůli nesouhlasu rodičů tajně zasnoubená. Beatrix se později z města odstěhovala na venkov do krásné oblasti Lake District. Tuto krajinu si velmi zamilovala a s pomocí svého právního poradce Williama Heelise (ten se později stal jejím manželem) ji díky penězům za své knihy a dědictví po rodičích zachránila. Lake District totiž hrozila likvidace od průmyslových a stavebních společností, ale díky Beatrix je tento krásný kus země zachován dodnes.
Možná se ptáte, proč se o tom všem zmiňuji. Existuje přece spousta významných osobností, ať už spisovatelů, herců či zpěváků, kteří také věnují část svého jmění na dobré a prospěšné věci. Proč vůbec poukazovat na jednu autorku dětských knih? Odpověděla bych vám: PRÁVĚ PROTO, že to byla autorka dětských knih.
Walt Disney, spoluzakladatel jedné z největších firem na světě, řekl: „Nikdy nezapomeňte, že všechny tyto věci začaly snem a myší.“
Pokud jste měli anebo jednou budete mít to štěstí, že se do oblasti Lake District podíváte (anebo si ji prostě jen vygooglíte), dodávám: Na počátku záchrany této nádherné krajiny stál králík a malá, na první pohled obyčejná, dětská kniha.

4 12.04.2024

Řekla bych, že pokud se do téhle knihy pustí čtenářky kolem 15 let, tak by mohly být spokojené. Místy je to sice dost sladké a v jistých chvílích i předvídatelné, na druhou stranu se mi hodně líbilo to "pouto" mezi hlavními hrdiny. To mi přišlo velice dobré a vcelku originální. Je proto škoda, že u nás nevyšly i zbylé díly. Zajímalo by mě, jak by se díky tomuto "telepatickému" daru vyvíjely vztahy ostatních (prozatím nezadaných) členů Benedictovy rodiny. Jedinou útěchou je, že příběh Sky a Zeda skončil uzavřeně - žádný cliffhanger se naštěstí nekonal.
Co mi však kazilo zážitek z četby byly překlepy a ne moc dobrý překlad. Zatímco kvalitní knihy se čtou hezky a věty na sebe plynule navazují, tady to občas bylo nepříjemné "škobrtání".
Plný počet hvězd bych sice nedala ani kdyby byl text naprosto OK (to by ten příběh musel být o něco lépe propracovaný), ale na 3 hvězdičky to také snižovat nechci. Z mého pohledu to bylo o něco lepší než průměr.

Myslím, že toto dílko splnilo svůj účel. Je zde lehkou a zábavnou formou ukázaný život jedné single slečny - se svými klady i zápory. Většina momentů mi přišla trefná, u některých jsem se zasmála, ale bylo tam i pár těch, které mi připadaly trochu trapné a hloupé.
Pokud si některá dívka/žena svou svobodu užívá, pak by se pro ni dala tato knížka použít jako dobrý a vtipný dárek. Dotyčný dárce by si tím ale měl být na 100 % jistý, poněvadž v opačném případě by mohl způsobit víc škody než užitku.

2 11.04.2024

Napadlo vás někdy o čem moucha přemýšlí, či snad jaký může mít život? Českého autora Franka Weniga ano a z jeho nápadu vzniklo toto humoristické dobrodružství jedné zámecké mouchy.
Příběh začíná objevem podivného sešitku v dutině zdi staré knihovny. Omšelý sešitek plný čmáranic a klikyháků, které nedokáže nikdo rozluštit, přijíždí posoudit věhlasný profesor. Tomu se nakonec podaří přijít na to, že ony čmáranice jsou paměti, které sepsala jistá moucha Gabriela. Skrz tento jedinečný deník nám Gabriela vypráví o svém poměrně krátkém životě plném radostí, starostí ale především velkého dobrodružství.
Kniha se četla velmi dobře a děj svižně ubíhal. Člověk se chvílemi ze srdce smál zvláště u pasáží, ve kterých Gabriela popisovala situace ze svého úhlu pohledu, např. toto:

„…To se nám to letělo! Už zdaleka jsme slyšely veselý hlahol zvonů a lidských hlasů z Klinkánic. Na návsi bylo plno lidí. A těch krámů! To byla pastva pro nás! Ano, pro nás, neboť ke své radosti jsem shledala, že vosy si jako my libují v pernících a čokoládě a vůbec v sladkých věcech. A tak jsme se rozdělily na roty a čety a vrhly jsme se do stánků. Prodavači nám radostně mávali vstříc, neboť takový prodavač cukroví a ovoce je vždy velmi rád, když se mu usadí v stánku hodně much a vos, to je přece pro jeho zboží nejlepší reklama…“

Dílo bylo poprvé vydáno už v roce 1928 a v roce 2020 ho nakladatelství Havran vydalo znovu. Osobně tento krok hodnotím velmi kladně, protože dokazuje, že i téměř 100 let stará kniha vám může zpříjemnit den pohodovou a vtipnou četbou.

1 10.04.2024

Čím jsem starší, tím víc se snažím v tvorbě - ať už knižní či filmové - najít hlubší smysl daného příběhu. A řekla bych, že to tak má většina z nás. Proto bych ráda spojila tento „hlubší smysl“ s tak známým dílem jakým je Robinson Crusoe.
Příběh o muži, který se proti vůli svých rodičů vydává na moře a záhy ztroskotá u pustého ostrova, je znám určitě každému. (Všichni jsme slyšeli třeba tato úsloví: Ten žije osamoceně jako Robinson. Anebo: Jsem jako Robinson – taky čekám až přijde Pátek.)
Nevzpomínám si, kdy jsem knihu četla poprvé. (Hádám, že mi mohlo být kolem dvanácti let.) Pamatuji si však, že se mi četla velmi dobře. Dobrodružný, napínavý a svižný styl psaní obohacený o znamenité ilustrace Zdeňka Buriana – komu by se takový skvost nelíbil a nechtěl ho mít ve své vlastní sbírce?
Na samotný příběh můžeme nahlížet ze dvou úhlů.
Zaprvé, dílo jako takové velmi dobře a realisticky popisuje Robinsonův život na pustém ostrově. Přes jeho snahu dostat se zpět do civilizace až po přijetí osudu a „zabydlení se“ na tomto – zpočátku – zcela opuštěném místě. Bavilo mě číst o tom, jak si zařizoval jeskyni, sháněl potravu, vyráběl různé nástroje, pěstoval plodiny a choval zvířata. Čtenář tímto způsobem zjišťuje, že žít na vlastní pěst mimo civilizaci není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát, ale zároveň to není zcela nemožné. Příchod lidojedů umocnil napětí a posunul příběh novým směrem.
A pak tu máme druhý úhel, který bych nazvala „čtení mezi řádky“. Ač se Robinson Crusoe většině lidí vryl do paměti jakožto dobrodružný román, překypuje (stejně jako mnoho pohádek a bajek) radami a poučeními. Máme tu mladého muže, který se i přes rodičovské varování vydává na lákavou a zdánlivě bezpečnou cestu. Zpočátku vše vychází dobře, ale zanedlouho veškeré jeho plány a tužby doslova ztroskotají. Robinson si rychle uvědomuje, jak pošetilý byl a jak ledabyle odvrhoval rady zkušenějších a moudřejších lidí. Toto mi silně připomíná každého z nás – dokud něco nezažijeme anebo nevyzkoušíme na vlastní kůži, nevěříme radám ani našich nejbližších.
Co si však zaslouží ještě větší pozornost je Robinsonova neutuchající naděje. Daniel Defoe oproti jiným autorům, kteří nechávají svoje hrdiny (a někdy i celý příběh) uvíznout v čisté tragédii, ukazuje, že i přes selhání lze znovu najít cestu na světlo. Tato cesta samozřejmě není jednoduchá – Robinson zažívá silnou beznaděj, osamocení a výčitky svědomí. Snaží se také sžít s myšlenkou, že z pustého ostrova možná nikdy neunikne, přesto se snaží žít svůj život dál.
Co na mě dál zapůsobilo, byli lidojedi a Pátek. Lidojedi pro Robinsona znamenali velký šok. K neštěstí, které ho potkalo, se přidala další hrůza - to by se dalo připodobnit k tomu, že ačkoli se někdy může zdát, že jsme na hranici svých sil a víc už toho neuneseme, ve skutečnosti tomu tak není. Člověk vydrží mnohem víc, než si myslí.
Naproti tomu Pátek by se dal přirovnat k prvním zábleskům světla mezi temnými mraky.
Je velmi povzbuzující, že Daniel Defoe Robinsonovi dopřál ten konec, který mu jistě všichni čtenáři přáli. Celý příběh je navíc dokladem toho, že i z našich nezdarů můžeme vyjít mnohem silnější a bohatší, než by nás kdy napadlo.
Ať už se tedy rozhodnete k četbě této knihy jen proto, abyste se odreagovali anebo budete stejně jako já číst mezi řádky, určitě nebudete zklamaní.

2 10.04.2024