Camelot komentáře u knih

Na stará kolena se moje preference přiklání ke knihám, nad nimiž jsem před 20 let „ohrnoval nos“ – či spíše ve skrytu duše spoléhal na to, že k nim čtenář musí dozrát.
A teď hopsá hejsá do Brandejsa – začal jsem krásným příběhem „Ze světa lesních samot“. Když je v zimě sníh, zajedu si na mnou obdivovanou Šumavu a projdu se na běžkách z Madru na Pürstling (z Modravy na Březník), kde jsem snad ještě nikdy nezažil bezvětří, pohlédnu na bývalou myslivnu a říkám si, jaký tam musel být život. A ejhle, právě sem a do poloviny 19. století Klostermann situoval děj své knihy. Knihy vyprávějící o drsné a krásné Šumavě a drsné a krásné duši jejích obyvatel, kteří v zimě týdny a měsíce nemohli vlézt z domu, protože bylo nad jejich síly odházet si ty přívaly sněhu kolem stavení.
Klostermann to napsal moc hezky – květnatým jazykem s hlubokým vcítěním do srdcí lidí a s porozuměním přírodě. Člověk to čte s jistou nostalgií a stýská se mu přitom po časech, které sám nezažil, ale má přitom pocit, že někdy možná snad část jeho duše tudy procházela, když se z Kašperek do Pasova skrze Modravu a Březník táhli soumaři se zbožím.
Byl to můj první Klostrmann, ale dozajista ne poslední.
A dá-li matka příroda a já tuto zimu vyrazím na běžky do míst, která mám tak rád, budu to projíždět s novými pocity.

24 27.08.2021

Kdy si přečíst Camusův „Mor“ než v době novodobé „morové rány“? Po „Cizinci“ a „Nedorozumění“ jsem si už nějakou dobu říkal, že si přečtu Camusovu „vlajkovou loď“. Běsnění kolem nemoci Covid zapůsobilo jako katalyzátor a já přešel od záměru k akci. Protože jsem už předtím slyšel rozhlasovou dramatizaci, věděl jsem, do čeho jdu.
Camuse příliš nezajímají vnější projevy morové epidemie. Zabývá se příznaky, které choroba vyvolává v duších postižených. Stejně jako je našinec - navyklý všem možným osobním svobodám - zaskočený karanténou a omezením těchto svobod, trpí i Camusovi hrdinové omezením svých práv a ztrátou sociálních vazeb v důsledku postupného uzavírání do skořápek svého vlastního já. Bolestné umírání v horečkách je jen nezbytnou kulisou epidemie, která opožděně za černou smrtí tráví město Oran.
Autorův styl navozuje pocity pomalého upoceného čekání na okamžik, kdy bude z osudí vylosováno to „pravé jméno“. Loterie smrti je pro mnohé paradoxně vykoupením z vězení karantény a ztráty svobody způsobené uzavřením města.
„Tahle nemoc je svinstvo! I ti, co ji nemají, nosí ji v srdci.“, říká jedna z epizodních postav románu. Jak příznačné i pro naši dobu.
Camus na skupině mužů, kteří se jeden po druhém angažují v boji s epidemií, „realizuje studii“ jejich psychické odolnosti vůči všudypřítomné smrti, fyzickému odloučení od blízkých a úmorné a beznadějné práce v péči o nemocné.
Recenze o „Moru“ říkají, že je to filozofický román. Asi ano. Popis vnitřních prožitků a strázní hlavních postav z příběhu dělá román na hony vzdálený žánru post-apo, jenž je dnes v souvislosti s podobnými tématy vyhledávaným žánrem.
„Ve světě již bylo stejně tolik morových ran jako válek. A přece mory a války najdou vždycky lidi nepřipravené“.
Nevím, zda Camusova kniha dokáže lidi na „morové rány“ připravit. Rozhodně však potvrzuje, že v dobách takových ran nepřicházíme jen o životy, ale také o část duše.
Číst „Mor“ v těchto dobách se může zdát jako tendenční. Myslím ale, že právě v této době mu můžeme nejlépe porozumět. Nahrává tomu naše osobní zkušenost.

16 27.08.2021

Tuhle knihu už jsem nečetl celou věčnost. Bylo třeba to napravit.
Síla této – po stránce techniky možná trochu úsměv vzbuzující – knihy je jinde. Je to chmurná vize světa, v němž lidé rezignují na kulturu a touhu po vzdělání a vědění.
Je vize společnosti, které nebylo dosaženo „… shora od vlády, cestou nařizovací. Nezačalo to žádným výnosem, žádným usnesením, žádnou cenzurou, vůbec ne! Bohudíky, celý ten kousek provedla technika, masové využití zdrojů a tlak menšin. Jim poděkuj za to, že dnes můžeš být neustále veselý, smíš číst obrázkové seriály, oblíbené senzační životopisy nebo týdeníky plné inzerátů.", jak říká jedna z ústředních postav děje kapitán požárníků Beatty.
Právě dlouhý monolog Beattyho u postele hlavního hrdiny Guya Montaga s mrazivou předvídavostí popisuje společenský vývoj, který předchází vlastnímu ději knihy. Autor knihu napsal v roce 1953 a soustředíme-li se na poselství, lze bez okolků konstatovat, že ji klidně mohl napsat před rokem, minulý měsíc, nebo včera…
Je to vize, k níž máme jako civilizace možná blíže než k jiným dystopiím právě proto, že ke své realizaci nepotřebuje převrat, zbraně a krev na ulicích. Je to plíživá nemoc, jejíž první symptomy můžeme pozorovat i dnes.
V tom je velká síla knih Raye Bradburyho.
A znovu jsem se ocitl v situaci, kdy mi kniha, kterou jsem kdysi četl, v opakovaném čtení poskytuje nové zážitky a nové podněty k přemýšlení.

„Donbas“ jsem začal číst druhý den invaze. Impulsem mi byla právě ta invaze. Ačkoliv jsem o vztahu Ukrajiny a Ruska měl nějaké informace, chápal jsem podstatu animozity, válka mne dovedla k tomu, že jsem se do podstaty chtěl ponořit hlouběji. Od počátku mi bylo jasné, že to nebude snadné čtení, ale realita odehrávající se pár stovek kilometrů na východ od nás vše, co se v této knize píše, mnohokrát předčila.
Autor odvedl obrovský kus práce a nutno dodat, že poctivé práce. A šlo mu přitom o krk. Označení reportáž vyvolává dojem, že jde o záznam či popis cesty a zážitků na nějakém místě v limitovaném čase. V tomto smyslu je to nedokonalé označení, neboť Forró ve své knize střádá zážitky a pocity po dobu několika let, mnoha návštěv Ukrajiny a mnoha míst na ní. Opakovaně se potkával s mnoha lidmi a sledoval jejich osudy dlouhé 4 – 5 let, mnohdy i delší. Sestavil mozaiku, která však bohužel neposkytuje jasný obraz ani při patřičném odstupu. Je to, jako byste se na dno řeky dívali skrze ledový příkrov. Tušíte, co vidíte, jistotu ale nemáte.
Obraz – ucelený a jasný pohled -, z něhož by vyplývalo, že ten je černý a ten bílý, ten je vinný a ten nevinný ani, není možný, zvláště pokud se „pozorovatel“ snaží být nestranný. Slovo pozorovatel jsem dal do uvozovek, neboť z textu je patrné, že Torró se postupem doby stal poměrně citově angažovaný a v některých situacích se nechtěně stal aktérem a hrdinou své knihy. Přesto vše popisuje věcně a bez emocí, které si nechal spíše pro sebe.
Emoce se ale zmocní čtenáře bez ohledu na to, které straně konfliktu fandí. A pokud má ten čtenář jenom trochu smysl pro fér hru, musí se dobrat hořkého poznání, ani jedna ze stran konfliktu není svatá a obětním beránkem. Oprava, je tam jedna strana – třetí strana – konfliktu, se kterou se nepojí žádné pozitivní emoce a která vystupuje v roli ďábla. Tou stranou je Rusko.
Ke konci knihy člověk vnímá únavu, která se zmocnila všech hlavních „hrdinů“, a zároveň jejich rezignaci a beznaděj, že se věci rychle změní k lepšímu.
Posledních deset dnů ukázalo, že opak se stal pravdou. A při čtení knihy si uděláte jasno, kdo je tentokráte (a byl i tehdy) hlavním škůdcem.
Není to snadné čtení, ale pokud se chcete v tom svinstvu alespoň trochu zorientovat a nestojíte jen o výplody různých analytiků, ale také o autentické názory, doporučuji sáhnout po této knize.

15 06.03.2022

Čtenáři mají občas chaos v rozlišování lieratury faktu, populárně naučné lieratury, vědecké esejistiky, popřípadě dalších méně či více příbuzných „žánrů“. Není divu. Vydává se toho tolik a ne každý čtenář - zejména začátečník – dokáže tyto kategorie odlišit.
Harariho kniha „Sapiens - Úchvatný i úděsný příběh lidstva“ (zcela nelogicky vydáno také pod názvem „Sapiens - Stručné dějiny lidstva“) dle mého soudu není klasická populárně naučná literatura, ale spíše zmíněný esej. Je to ten typ knihy, který se u nás (přesněji řečeno jsem ho pro sebe tehdy objevil já) objevil v roce 1985, když Odeon vydal nedostižný a v mých očích téměř geniální „Vzestup člověka“ Jacoba Bronowského.
Obě knihy mají společného jmenovatele: oslavu člověka, jeho intelektuální schopnosti a kreativitu. Bronowského je velmi výpravná, jak tehdy bývalo zvykem, zatímco Harariho kniha, jak koneckonců vyplývá i z jednoho z českých názvů, obsahuje úvahy i o méně ušlechtilých a pýchy hodných okamžiků evoluce druhu, jenž sám sebe poněkud neskromně nazývá Homo Sapiens Sapiens.
Harariho kniha je, jak už jsem zmínil, spíše esejem, a tudíž má nárok a také ho uplatňuje, na postupy a úvahy, které nejsou krystalickým produktem empiricky podložené vědy, ale (subjektivními) hypotézami a domněnkami, které na svoje potvrzení teprve čekají. V širším kontextu podobné literatury to však takové „ústřely“ nejsou.
Přesto mnozí čtenáři Hararimu tohle právě zazlívají. Částečně, protože nepochopili žánr a částečně proto, že autor boří některé z dogmat, které nám v hodinách dějepisu a biologie pracně implementovali naši učitelé a my se jich tak neradi vzdáváme.
Knihu nelze jednoznačně zařadit ani odborně: je to multidisciplinární dílo na pomezí historie, antropologie, evoluční biologie, kulturní antropologie a filozofie. Je to dílo, které ukazuje na Harariho schopnost podívat se naši minulost, přítomnost a budoucnost s jistým provokativním odstupem. Osobně mám rád knihy, které kladou otázky, na něž musí hledat odpověď sám čtenář.
Ale ani já neshledávám tuto knihu bez chyb, a nejsem si jist, zda jsou přitom produktem autora, nebo českého překladatele a editora. Co mi také vadilo, je přílišná lokalizace (dovolávání se českých reálií) věcného obsahu s ohledem na českého čtenáře. Trochu to odvádí pozornost od toho, co autor původně chtěl říct a z českého čtenáře to dělá ňoumu, který neumí abstrahovat. To je určitě přešlap českého nakladatele.
Přesto tyto maličkosti hodnotím tuto knihu jako velmi povedenou, která dokáže historii lidského druhu poutavě převyprávět – velmi často v nových souvislostech.

15 16.08.2021

To je Snyder, jak ho znám a jak ho mám rád: nekompromisní a označující věci pravými jmény. Snyder je takovým barometrem demokracie, protože umí identifikovat drobné změny „tlaku“ ve společnosti a jejích elitách. Jeho styl je však mnohdy jeho nevýhodou, protože oponenti jej obviňují ze zjednodušování a neochoty hledat „pravé příčiny“.
Vývoj letošního roku jednoznačně ukazuje, že Snyder, jenž tuto knihu věnoval imperiálním choutkám Ruska a zejména Putina, popisoval realitu a oprávněně poukazoval na vědomou neochotu Západu problémy popsat a včas řešit.
Pasáže věnované střetu idejí na internetu a tzv. hybridní válce se od února ukazují relevantnější než kdykoliv předtím (koneckonců i tyhle stránky jsou bez ustání polem pro „střet idejí“).
Velmi oceňuji to, že autor rozebírá ideologické pozadí Putinova tažení za „Velkou Rus“ a proti „shnilému“ Západu, ačkoliv protagonisty eurasianismu, zejména Dugina, je v posledních měsících slyšet poměrně intenzívně. To je pro Snydera typické – jde o krok hlouběji než jiní a vynáší na světlo více matérie, která uvádí věci do kontextu.
Kniha vyšla snad jako varování, jež nebylo vyslyšeno. Přesto má i dnes svůj význam. Lze ji chápat jako příručku pro nakládání s informacemi týkajícími se konfliktu na Ukrajině a působení Ruska obecně a jejich interpretaci.

10 19.07.2022

Poněkud cimrmanovsky mohu napsat: „je to úžasná kniha, to nemohu říct“.
Na „Stehlíka“ jsem se těšil, ale nějakou dobu ho trápil v knihovně, než na něj došla řada. Mám knihy, ke kterým chovám respekt a začínám je číst teprve tehdy, když se na ně cítím. I Stehlík byl ten případ, i když zpětně řečeno, obavy nebyly namístě.
Jako čtenář jsem se koupal v moři čtivého textu, jenž mne nutil nedělat si velké pauzy a plavat dál a dál. Na konci mne ale nečekala oslnivá pláž, zůstanu-li u své alegorie. Doplaval jsem ani ne tak unavený jako spíše s pocitem, že čím více blížím k vysněnému pobřeží, tím více je voda zakalena.
Na první pohled velmi intelektuální a podbízivě filosofický román mi ale přece jen přijde poněkud banální a poněkud inflační. Uvědomuji si, že podobný pocit jsem měl i u „Tajné historie“.
Nejsem znalec americké společnosti, ale dokážu si představit, že tam ta kniha vzbudila rozruch a stala se vděčným tématem „intelektuálních“ rozprav v nekonečné množině večírků.
Tarttová si vyhrává s detaily a člověk se jimi kochá, ale jejich vzájemné propojení a výsledná dějová linie se u mne minula účinkem. Jistá střídmost by možná nebyla na škodu.

10 18.07.2022

„Tak trochu jiná detektivka“, chce se mi napsat. Není to žádný literární skvost, ale autorův nápad zasadit svoje detektivky do Německa 30. let dodává čtenáři poněkud jiný zážitek než útrpné soužití s magory vzešlých z anonymity současných sociálních sítí předhánějících se v tom, na kolik kusů lze rozdělit lidské tělo.
Dobový kontext se může zamlouvat čtenářům, kteří mají rádi období 20. a 30. let, které je nám občas zprostředkováno skvosty tehdejší kinematografie. Ta je koneckonců jedním z hlavních „hrdinů“ této Kutcherovy knihy.
I Gereon Rath si s sebou nese znaky typického literárního kriminalisty, tzn. nevyrovnaná a nepřizpůsobivá osobnost s nekonvenčním myšlením. Ale ruku na srdce: bavil by čtenáře komisař, který od rána do večera maká jako mourovatej, po nocích sepisuje hlášení, ráno vodí děti do školky a domů přichází s nákupy a jeho nejsprostší slova jsou „jdi mi k šípku“?
Zkrátka a dobře, tohle je asi kniha, jež patří k nadcházejícím dlouhým zimním večerům. Do čtenářovy hlavy vnese trochu napětí, ale ne příliš, a dá mu na chvilku zapomenout na svět kolem sebe.

10 18.11.2021

Tuhle knihu jsem bral do rukou s určitým předsudkem plytké a podbízivé knihy. Ale když jsem se do ní začetl a uvědomil si dobu jejího vzniku, pokorně jsem se v duchu Pagnolovi omluvil.
Nezapírám, že je to tím, že jsem chlap v letech, který trávil dětství na venkově a léta dospívání na gymnáziu. Při četbě mne tedy neustále v malých dávkách zaplavovala jistá nostalgie, což knihu činilo mému srdci blízkou. Vybavily se mi potulky s kamarádem v podhůří Jeseníků a věčné lovy kdečeho (byť naše „oběti“ končily většinou zase živé a zdravé na svobodě – u nás prostě kosy a pěnkavy nejíme, tím spíš žáby a hlemýždě).
Pagnol to napsal stylem, jenž lze srovnat s dopolednem stráveným pod olivovníkem kdesi v Provence. Je to vláčné, nekonfliktní a při čtení vás vyruší snad jen „bzučení mouchy“. Přestože se nevyhnul ani nepříjemným vzpomínkám, nedal se jimi strhnout a vždy je hned překryl těmi hezkými. Koneckonců, jak to v životě bývá a má být.
Lítostivé povahy nepotěší popisy loveckých výprav, ale byly to prostě jiné časy.
Nejsem si jist, zda tu knihu ještě někdy stačím přečíst, ale vzpomínky na ni budou příjemné.

10 10.11.2021

„Konec civilizace“ je dalším mezníkem na mé cestě skrze dystopickou literární krajinu. Systematicky si znovu či nově pročítám tzv. klasická díla žánru a tak nějak si je srovnávám a urovnávám, aniž bych měl potřebu sestavovat žebříček nebo cokoliv na ten způsob. Spíš mne zajímá, na co autoři reagovali a co bylo tím strašákem, jehož se báli.
Huxleyho kniha má zvláštní postavení. Není vystavěna na autoritářství a despocii typické pro jiná díla. Ukazuje člověka, jenž se vzdal své přirozenosti, kterou obětoval životu bez starostí v komfortu. To však platí jen pro část populace. Její jiná část byla o svoji přirozenost připravena, aniž by měla možnost si to uvědomit.
Pokud tak přemýšlím o naší současnosti, mám pocit, že způsob kolapsu civilizace, jenž nastínil Huxley, je nám asi nejblíže. Ne proto, že by si to nějaký diktátor vymyslel a uvrhl nás do něho, ale protože jsme ho schopni dosíci přirozenou cestou v demokratické společnosti. Je jen otázkou, co se stane somou, která nemusí mít nutně podobu „pilulek“.
Z literárního hlediska mi to moc nesedlo. Text je velmi fragmentovaný a nesouvislý. Měl jsem pocit, že se mi všechny postavy jen mihly před očima. Koneckonců i příběh jako celek je v podstatě jen jakýmsi fragmentem v životě společnosti. Fragmentem, který se stejně jako část fraktálu může opakovat v různé době, aniž by se dalo usoudit, v jaké etapě se na drogách držená společnost vlastně nachází. Výsledný dojem si každý čtenář skládá sám jako puzzle.
No nic, na své cestě půjdu dál. Čeká mne připomenutí „Zpěvu drozda“.

10 10.11.2021

Pokud se chcete něco dozvědět o fenoménu „kolaps civilizací“, můžete sáhnout po knihách renomovaných autorů, jako jsou Joseph Tainter, Jared Diamond nebo náš Miroslav Bárta a okruh autorů na něj napojený…
… nebo sáhnout po knize Knuta Faldbakkena. V té se nedozvíte nic o teorii přerušovaných rovnováh či komplexitě moderních společností, ale zato z první ruky dostanete představu, o co jde, když se společnost bourá jako domeček z karet.
Poprvé jsem to četl před 40 lety coby gymnazista a bral jsem to jako příběh z rodiny „Malevilu“ – působivá fikce.
Nyní, jsa o těch 40 let starší s vědomím přízraku opravdového kolapsu, jenž pár stovek kilometrů od nás nabývá děsivé reality, jsem pozorně vnímal všechny okolnosti, které autor ve svém románu nastínil.
Napsal to před padesáti lety, ale společnost jako taková, snad s výjimkou konkrétních – lokálních -dopadů na životní prostředí, nepokročila tak, aby se příběh města Sweetwater nemohl odehrát i dnes. Dalo by se říct, že v zásadě nic z toho, co si Faldbakken tehdy vyfabuloval, nelze zamést pod koberec. Vše z toho může nastat, a nic na tom nemění, že toho jako společnost víme více než tehdy a tváříme se mnohem civilizovaněji. Skoro by se dalo říci, že opak je pravdou: lidé se dobrovolně vzdávají možnosti něco vědět a skrytá agresivita jako rakovina prorůstá společností.
Faldbakken napsal velmi sugestivní příběh a jednotlivé detaily jsou v mezích spisovatelské „licence“. Najdeme v něm spektrum postav, která zahrnují různé póly komunity ocitnuvší se za okrajem společnosti. Kladným hrdinou není nikdo, kladní hrdinové žijí někde za horizontem – pokud neskonali jako první. Přesto si podle okolností čtenář může najít postavy jemu sympatické, případně jím opovrhované. Nelze vyloučit ani to, že sympaťák se časem změní v hajzla a naopak.
Na velké dialogy si autor nepotrpí. V boji o holý život jde filosofie stranou. Výjimkou jsou monology jednoho z outsiderů komunity – pasáka Smileyho -, které stejně nikdo neposlouchá, popřípadě na ostatní působí jako červený hadr.
Je dobře, že se kniha před dvěma lety dočkala nového vydání (vydalo nakl. Maťa a tady to vydání chybí). Nepatří asi mezi literární skvosty, ale velmi dobře zapadá do své žánrové kategorie a nemělo by se na ni zapomenout.
Musím konstatovat, že se mi velice zamlouval překlad knihy. Překladatelka tehdy (mám na mysli vydání z roku 1981) odvedla profesionální práci.

9 15.11.2022

„Jitro kouzelníků“ mám za kultovní knihu a nepřemýšlím o tom, zda oprávněně či nikoliv. Navzdory tomu leží v mé knihovně od počátku 90. let, kdy se po 21 letech dočkala nového českého vydání. Na moji pozornost však čekala dalších 32 let. Mea culpa…
Před 40 lety jsem hltal Součka a byl si vědom, že mnohé z jeho témat nastolila dvojice autorů „Jitra“. Bylo to tehdy vzrušující čtení. Časem jsem tak nějak otrnul a na Součka i na „magický realismus“ pozapomněl.
Takže četba Jitra byla příjemným návratem do těch zlatých časů.
Kniha působí všelijak. Je to jako na houpačce: nahoru, dolů… Tam, kde autoři popisují historické události a myšlenkové pochody jiných, je to věcné a čtivé. Konkrétně jde o prostřední část knihy zaměřené na nacistický okultismus.
Tam, kde se uchylují k vlastním úvahám a „fantazírují“, se to pro mne stalo poměrně nudným a zdlouhavým čtením bez velkého přínosu. To se týká zejména třetí části knihy věnované „fylogenezi nadčlověka“.
První část zaměřená na prolínání moderní vědy, zejména jaderné fyziky, s alchymií, je něčím mezi oběma krajními polohami.
Skutečnost, že jsem knihu četl šedesát let po jejím sepsání, je možná ku prospěchu věci. Čas ukázal, že některé „naděje“ autorů se nenaplnily a svět se zdá být racionálnějším, než se jevil Bergierovi s Pauwelsem. Věda mocně pokročila v mnoha oborech, a tak je zcela přirozené, že zdánlivá magie se přeměňuje v racionální pohled na svět. Ne vždy se však lze na to spolehnout. Jak kdysi řekl Arthur C. Clarke: „Pokročilá věda se nedá odlišit od magie.“
Ale k obhajobě autorů musím dodat, že nepředkládají dogmata. Prostě chtějí, aby čtenář v nastupující éře exaktní vědy otevřel srdce a mysl tomu, co už se v té době zdálo být málo exaktní a prokázané.
Četbu Jitra kouzelníků však rozhodně nepovažuji za promarněný čas. Svým způsobem jde o pobyt v paralelním vesmíru, který by si měl stárnoucí skeptik - jako já - čas od času dopřát.

Přestože jde o více než 60 let staré dílo, má stále co říci. Snad proto, že jeho děj se odehrává před dvěma tisíciletími a nějaké to půlstoletí na věci nic nemůže změnit. Já osobně jsem se tím pomyslně vrátil ke knize prof. Fundy „Ježíš a mýtus o Kristu“, která na mne mocně zapůsobila.
Literárních počinů, které jsou věnovány Ježíši Nazaretskému a okolnostem vzniku křesťanství, je určitě celá řada (já osobně mám slabost pro Kazantzakisovo „Poslední pokušení“), ale nebyl by to asi Waltari, kdyby k látce nepřistoupil svým osobitým stylem.
Protagonistou jeho románu jeho mladý Říman, který v osobě Ježíše a jeho učení nachází osobní spásu a svůj přerod – řečeno dnešními slovy – dokumentaristicky popisuje ve svých dopisech přítelkyni. Román díky tomu nabývá epistolárního rázu a přibližuje se tak evangeliím zvěstujícím příchod Krista a jeho království.
Dojem umocňuje zvolený jazyk (vždy si u takových příležitostí vzpomenu na jednoho současného českého chrliče historických románů a jeho velmi chudé vyjadřovací schopnosti), který v češtině podržel nádherný překlad Marty Hellmuthové.
Můj další Waltari bude, a to snad nikoho nepřekvapí, román „Nepřátelé lidstva“, jenž na „Jeho království“ navazuje.
Zmínku o Jeho království jsem sem vložil nejen proto, že mi zpříjemnilo část letošního léta, ale také kvůli pocitu, že stojí za to čas od času sáhnout pro starším titulu a připomenout si, jak se kdysi psaly historické romány.

9 16.08.2021

Název „Obchod na korze“ asi u většiny z nás vyvolává asociaci vynikajícího oscarového filmu z roku 1965. Mám ve své knihovně knihu Ladislava Grosmana, která je vzhledem ke svému formátu (vydání z roku 1966) vhodná i na cesty. I stalo se a „Korzo“ mne doprovodilo na jednom z mých vandrů.
Je to knížečka, kterou zvládnete přečíst během chvilky, pokud rezignujete na potřebu vcítit se do doby, kterou popisuje, a do charakteru (chtělo by se mi napsat “tehdejších“, ale to by neodpovídalo realitě) lidí. Poměrně „banální“ příběh může přerůst v vcelku slušný bolehlav.
Kniha má těžký úděl, neboť film je jí vážnou konkurencí. Na druhou stranu umožňuje oprostit se od famózního Kronerova herectví (a možná od ještě famóznějšího výkonu Idy Kamińské) a vnímat původní matérii a především uhrančivé Grosmanovo vyprávění, které je tak přirozené a lehké až ve čtenáři vzbuzuje pocit, že „vlastně ani o nic nejde“.
Původně jsem tu knížečku chtěl nechat v nějaké nádražní knihovničce, ale doputovala se mnou domů a zůstane v té mojí. Má v ní svoje místo.
Potkáte-li na své čtenářské pouti tuto útlou knížečku, doporučuji ji věnovat těch pár hodin. Myslím, že to za to stojí. Už proto, že to co se v ní popisuje, nemusí být jednou pro vždy minulost.

Moje další letní čtenářské zastavení patří Fredericku Forsythovi a jeho „Šakalovi“. Řekl bych, že je to takové typické pánské letní čtení, a to i dnes - po padesáti letech.
Jako čtenář jsem tohoto autora objevil před pěti lety a dosud jsem přečetl deset jeho knih. Nejsem přitom velký fanda tohoto žánru a jiné autory v podstatě nečtu. K Forsythovi jsem si našel cestu pro jeho spisovatelskou profesionalitu. Přestože jde o nenáročnou a oddychovou literaturu, díky autorovu přístupu přesahuje hranice žánru a dokonce i hranice beletrie a vždy lze část jeho knihy označit jako literaturu faktu. Vždy si najde dost prostoru, což ale na druhou stranu řadě čtenářů vadí, pro popis dobového kontextu a geopolitické komentáře a vysvětlivky. Mám respekt k tomu, jakou péči věnuje přípravě a věcné správnosti svých knih. Analýza situace mne v každé jeho knize nesmírně baví a zároveň poučuje. Např. jeho popis uspořádání islamistických, džihádistických a různých zločinných organizací, metody jejich náboru, motivace atd. dává čtenáři větší představu o tom, jak to tam chodí než akademické komentáře tzv. bezpečnostních expertů. Jeho dokumentaristický styl naplno vyniká v „Příběhu Biafry“, kterým debutoval. „Den pro Šakala“ – jeho první beletristické dílo - si matně vybavuji z velmi povedeného filmového zpracování, ale právě výše zmíněné atributy Forsythovy tvorby dělají z knihy něco více. I když to pro mne ještě není typický Forsyth – ten z přelomu tisíciletí – už v Šakalovi je patrná autorova preciznost a systematičnost.
Samozřejmě se člověk usmívá nad momenty, které jako by z oka vypadly z filmového Jamesa Bonda v podání Seana Conneryho, ale vzhledem ke stáří obou děl, je žádoucí přimhouřit oko.
Forsyth každou svoji knihou zrál jako víno.
Léto a dovolené ještě nekončí, a tak je pořád ještě čas nějakého Forsytha do kufru přibalit. A nemusí to udělat jen pánové…

V četbě knih Timotha Snydera jsem našel takříkajíc zalíbení, byť je to čtení vesměs neveselé a zůstávám po nich zádumčivý. Tento významný americký historik umí poměrně dobře ukázat na zlo minulé i současné a neúnavně veřejnosti překládá svá pozorování a varování (ale přiznávám, že některá z nich jsou v evropském a zvláště českém kontextu hůře stravitelná).
Při zpracování historických témat je – pokud mohu soudit – velmi precizní a autentický. Černá zem: Holokaust - historie a varování je čtvrtým titulem, jenž jsem od tohoto autora přečetl. Tematicky i svým poselstvím je spřízněn s knihou „Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem“, kterou jsem četl před sedmi lety.
Zatímco „Krvavé země“ popisují osudy lidí v pásu od pobaltských republik k Moldávii, je že staly obětmi stalinského i hitlerovského teroru v období od přelomu 20. a 30. let 20. století až po přelom let 40. a 50., je „Černá zem“ zaměřena na kratší časový a především se zaměřuje na nacistické „Konečné řešení židovské otázky“.
Knihy jsou psány podobným stylem a díky jednotné úpravě nakladatelů je na první pohled jasné, že prostě patří k sobě.
Kniha víceméně chronologicky představuje Hitlerův záměr na zbavení se „světového židovstva“ v podstatě od prvních myšlenek až po smutné poznání spáchaného zla na konci války. A vše mezitím…
Jako vždy má Snyder čtivý styl, a to i přes tak vážná téma, a v přemíře informací umí udržet jasnou linii psaného slova. Jeho text není tendenční a v několika případech – ač nejsem znalec – jsem zaznamenal historické výklady interpretace, jež se odlišují od těch tendenčních, které máme možnost slýchávat zpravidla tehdy, když se blíží výročí té či oné události.
V době, kdy se jako houby po dešti vynořují zpochybňovači všeho možného a zastánci těch nejkrkolomnějších konspiračních teorií, jsou takové knihy cenným intelektuálním povzbuzením.

9 16.08.2021

S touto knihou jsem se potkal poprvé před 25 lety v rámci přípravy na zkoušku. A protože o ni v knihovně občas zavadím pohledem a navíc se vše kolem nás hrne tam, kam se to hrne, nastal čas si ji znovu přečíst.
Gasset ji začal tvořit před téměř sto lety – v době, kdy si už lidé mohli číst o zániku Západu ve Spenglerově slavné knize, Itálii změnil pochod černých košil na Řím a v nově ustaveném Sovětském svazu začínala stalinská diktatura.
Nicméně nástup fašismu či komunismu není prvoplánově předmětem této knihy. Zabývá se spíše pozadím jevů, v které v jeho době začaly nabývat „materiální“ formy, které však koření hluboko v 19. století. Toto století přineslo vlivem industrializace významný pokrok a rozvoj i pro široké vrstvy obyvatel. Otázkou však je jaký „rozvoj“. Není to nic povznášejícího, protože v jeho očích člověk dospěl k pohodlnosti, sebestřednosti a hlouposti. Relativně materiální dostatek osvobodil člověka od existenciálních problémů a předestřel mu „problémy“ nové. I pojem svoboda začíná být tak, jak je to dnes pravidlem – jako osobní svoboda bez odpovědnosti, nárok na vše na světě, despekt k institucím, soustředění na sebe…
Vzniká davový člověk se všemi neduhy, které známe. Tím jeho nejvýznamnějším charakterový rysem je pojem, který mám obzvlášť rád, a sice „intelektuální lenost“. Davový člověk není hloupý, ale je líný používat mozek. V extrémních případech pak nejde jen o lenost mozku, ale o stupiditu. Ale to už se dostávám k jinému autorovi - Františku Koukolíkovi. Díky této lenosti je davový člověk náchylný k přebírání „hotových“ soudů a názorů a tudíž také k manipulaci. Jeho chování se pak stává iracionálním. Důležité je zmínit, že Gasset davového člověka automaticky neztotožňuje s lidmi ze spodních vrstev společnosti. Nelze než konstatovat, že v tom byl prozíravý, protože tuto zkušenost zažíváme dnes a denně. Nebezpečí vidí autor v tom, že davový člověk usiluje o převzetí moci a má ambice řídit stát a není přitom schopen zajistit ani svoji vlastní existenci.
To co ale určitě stojí v knize za zmínku je Gassetovo vizionářství spojené s jednotnou Evropou. Sjednocená Evropa je pro něj únikem před primitivním nacionalismem a dalšími projevy davového člověka.
Nečte se to úplně snadno, respektive jsou některé pasáže náročné na soustředění. Přesto asi stojí za to si Gasseta přečíst. Už jen proto, že má tak často pravdu.

8 16.12.2022

Rusko kolem sebe vytváří mlhu polopravd, desinformací i jasných lží. Mnohé z nich se týkají historie – té ruské i historie okolního světa. Během svého dosavadního života jsem ledacos pochytal, ale sáhl jsem po „Švankmajerovi“, abych si udělal souhrnný a souvislý obrázek.
Přečetl jsem vydání z roku 1996, což představuje jistý handicap z hlediska absence informací o posledních 25 letech. To však není taková újma, protože mnohé z toho jsem vstřebával takříkajíc v „přímém přenosu“.
Tato kniha je ve své podstatě hodně důležitá, protože poskytuje nezaujatý a – konečně – otevřený pohled na jedno z největších historických impérií. A je ostuda, že jsem ji přečetl až nyní a ne před čtvrt stoletím, kdy poprvé vyšla.
Je zřejmé, že ta kniha by mohla být mnohem obsáhlejší, protože velká země má bohaté dějiny. Nicméně nabízený rozsah je možná tak akorát vhodný k tomu, aby si čtenář udělal přehled a neztratil se v textu jako Napoleonův voják v širé ruské stepi. Jsou pasáže, ve kterých bych s chutí ještě pokračoval, ale celkově to považuji za vcelku vyvážené pojetí.
Je to kniha, ze které čiší jistá beznaděj z historie země, která nevede k žádnému povznášejícímu cíli. Ve spirále se opakují jen imperiální choutky a touha po ovládnutí světa.
Autoři knihy do ní vložili nejen suchá fakta a data a mnoho vlastních názorů a postřehů. Možná se kdysi ta stanoviska zdála vůči Rusku příliš příkrá, ale novodobé dějiny ukazují, že „velká duše Ruska“ je stále táž a vůbec není velká, ale velmi temná.

Posledních „x“ let si dávkuji jednoho Forsytha ročně, abych si ho užil a zároveň se nepředávkoval. A po čem jiném bych měl tentokráte sáhnout než po nějakém „Rusku“. „Zadání“ tedy bylo jasné.
Výsledkem byl román “Ikona“ pojednávající o době, kdy skončila Jelcinova éra a Rusko si hledalo jeho následovníka. Dobré je podotknout, že Forsyth svoji knihu napsal v roce 1996 a z jeho pohledu psal o věcech nadcházejících. Dalo by se tedy říci, že to co ve svém příběhu popsal, je jakási jasnozřivost, ale kdo zná Forsythovu tvorbu, ví, že v jeho případě je to důsledek velkého geopolitického rozhledu a pečlivého studia reálií, z nichž vždycky vychází.
Forsyth popsal symptomy nemoci, na jejímž vzniku měl podíl právě Jelcin. Symptomy byly patrné už v té době a oproti knize se rozvíjely postupně a naplno propukly až před několika týdny, byť svědky manifestace nemoci Ruska jsme už drahnou dobu.
Autor popisuje sílící fašizující scénu ruské veřejné i politické scény, zkorumpovanost Ruska a jeho xenofobii ke všemu cizímu, především pak ke všemu západnímu. Ne ve všem však odpovídají autorovy „analýzy“ skutečnosti a je to patrné zejména v pasážích týkajících se pravoslavné církve. Ale bylo by laciné kárat ho za špatný odhad, když to psal čtyři roky po pádu SSSR.
Protože je to kniha a Forsyth má rád, když to má spád, je vše vygradováno do krátkého období a protagonisté mají nadlidské schopnosti. Řekl bych, že v tomto ohledu Forsyth tlačil na pilu více než kdy jindy (bylo by krásné, kdybychom to mohli řešit jako on my dnes).
Nehledě na ten přestřelený konec i tentokráte musím říci, že Forsytha čtu/poslouchám kvůli něčemu jinému než kvůli akčním závěrům. Tím je vždy velmi dobře připravené a prezentované pozadí děje, které s jistou míry nadsázky může suplovat pasáže učebnic historie.

8 04.04.2022

Není pochyb, že od napsání této knihy se nad Hisarlikem přehnalo mnoho bouřek a jeho prašnými stezkami šlapaly desetisíce nohou. Jako laik mám pocit, že ani tak dlouhá doba zásadně nezpochybnila autorovy vývody a shrnutí, pokud se předmětu zájmu knihy týká.
Ta kniha má sílu zaujmout čtenáře a předat mu mnohé z poselství Hómerova, Schliemannova a jeho kolegů a následovníků. Četl jsem už Stollův „Sen o Tróji“ nebo Stoneův „Řecký poklad“, a přesto nejsem nasycen úchvatného Schliemannova příběhu o objevení Tróje. Příběhu plného snění, touhy a ochoty podřídit jim vše ve svém životě. Příběhu, jenž je završen úspěchem a slávou, ale také pokorou a ochotou vystavit se kritice a tu oprávněnou smířlivě přijmout. Příběhu, v němž peníze jsou prostředkem k dosažení bohulibého cíle, nikoliv cílem samy o sobě.
Zamarovského kniha je na rozdíl od obou životopisů něčím více. Není tak detailní, pokud se týká Schliemannova života díla, ale zasazuje obojí do kontextu jeho celoživotní vášně a do kontextu bádání, jež nekončilo se Schliemannovou smrtí.
Mám takové knihy rád a musím uznat, že Zamarovský uměl psát. Psal lehkou rukou a mohl si dovolit dopustit se sem tam i zlehčení tématu, které vědě nikdy neublíží, není-li dogmatická.
Ta kniha stojí za to.