BlueMind18 komentáře u knih

Dříve jsme tu měli čestný titul zasloužilý umělec. Časem, změnou doby a paradigmat byl nahrazen neoficiálním titulem zasloužilý dezinformátor. Sociální kredit zasloužilých dezinformátorů je v mainstreamových kruzích hodně nízký, obecným trendem je tyto lidi ve veřejném prostoru vymlčet čili vyghostovat a dehonestovat. Nicméně, alespoň pro mně a myslím, že pro mnohé, je atraktivní, že tito lidé jako jedni z mála neztratili schopnost kriticky přemýšlet mimo oficiálně vytyčené lajny mentálně uniformovaného stáda našich hlídajících psů "demokracie", a co víc, říkat to vše pěkně nahlas.

Ano, autor, jak už někdo níže poznamenal, v mnohých zde probíraných tématech klouže po povrchu, ale to byl záměr. V lecčems lze nesouhlasit či pochybovat (osobně mám pochybnosti o pravdivosti a výstupech různých tzv. vědeckých pokusů, pokud vím, některé se časem ukázaly jako falešné), něco je čirá spekulace, něco čirá utopie (třeba žít co nejvíce mimo systém - co si pod tím mám konkrétně představit v rámci každodenní strategie přežití v tomto světě?), ale celkově knihu hodnotím spíše pozitivně. Přemýšliví kverulanti mají moje sympatie.

1 01.01.2024

Hašek byl recesistou par excellance. Zdá se, že mu nic nebylo svaté stařičký mocnář, Rakousko-Uherská monarchie, stát, církev a církevní hodnostáři, hloupé ženy, pravidla či autority. Tento rys recese a grotesknosti nenalézá zřejmě u určité části čtenářstva pochopení, zatímco pro zbývající část čtenářstva je naopak čtení Haškových děl z téhož důvodu požitkem. Osobně patřím k té zbývající části čtenářstva, neboť četbu Haška si užívám již od dob svých -nácti let.

Mezi mé oblíbené stálice z tohoto souboru patří kupříkladu Vyhubení praktikantů speditérské firmy Kobkán nebo Šťastný domov. Časem jsem dospěla k docenění povídky Něco o soudních znalcích a série povídek o zážitcích tovariše Gaška v Bugulmě kdesi na ruské frontě v roce 1918.

1 23.08.2023

Byť se na zálibu v tzv. urbexu dívám s pochopením (bývaly doby, kdy jsem i já sama s foťákem zavítala do pár opuštěných továren, ačkoli se tomu ještě neříkalo urbex), přeci jen jde z mého pohledu o adrenalinovo-estetickou zábavu s prvkem nadšeného, lehce zvráceně romantického nomádství po ruinách. Větší smysl mi dává, když se někdo (obec, skupina lidí, rodina apod.) podobné polorozbořeniny ujme a snaží se jí dát nové využití, což mnohdy nelze energického nasazení dotyčných jedinců a/nebo finanční injekce. V knize mě zaujal hotel Theya, asi proto, že přesně vím, kde v Mariánkách je. Ve skutečnosti jde o bývalý areál Donbas, kterého se konečně někdo ujal a otevřel zde kavárnu (viz https://www.lesnimlyn.cz) a plánuje i otevření penzionu, takže pro nadšence krás zániku a romantiky urbexu je už asi lehce pasé Asi jsem až moc velký pragmatik, aby mě dojímala krása zániku, mě spíše zajímá krása nových počátků a fandím odvaze těch, kteří do záchrany podobných míst pustí.

1 12.05.2023

Druhý díl Stachovy monumentálně pojaté třídílné monografie o Kafkovi mapuje léta od roku 1911 do roku 1915.

Zatímco první díl byl v popisných částech spíše zaměřen na společnost přelomu 19. a 20. století, zde došlo na hluboký psychologický ponor do vztahu Kafky a Felice Bauerové, který se z valné části odkrýval v dochované korespondenci, kterou Franz Felice adresoval (cca 350 dopisů). Osobně jsem měla potíže rozsáhlý Stachův psychologický rozbor tohoto vztahu vůbec zpracovat a knihu jsem párkrát odložila, abych se k ní zase vrátila. Na někoho, jak je patrné z jiných komentářů, působily pasáže, kde je popsán Kafkův vnitřní boj mezi láskou a manželstvím a touhou po oddání se literatuře, jako ty nejsilnější. To nepopírám, nicméně mně celý ten v zásadě z větší části několikaletý korespondenční poměr přišel velmi bizarní, ony nuance mnohosti nevyřčeného ve vztahu, který nestavěl na společných prožitcích, fyzické blízkosti. Celé jsem to zkrátka nechápala; ženy v té době byly zkrátka asi vychovávány jinak. Dělalo to na mě dojem, že Kafka sice toužil pohybovat se v jakémsi intervalu normality, kam patřilo i uzavření manželství, ale nebyl toho zkrátka schopen (podobně jako např. Kierkegaard) a zatáhl do svého vnitřního deliria chimérických představ o manželství i Felice, která se tomu, pro mě nepochopitelně, podrobila. Ani mi moc nedával smysl Stachův popis, kdy na jednu stranu popisoval Kafkovu touhu písmeny, dopisy získat ženu, na druhou zas (o několik stovek stránek dále a ve třetím díle) tvrdil, že Kafka naopak vůbec nepřipisoval důležitost písmenům, ale gestům a přímému kontaktu. Nejspíše ani Kafka pořádně nevěděl, co vlastně sám chce; toužil žít v Berlíně místo v Praze, ale chtěl vytrhnout Felice z jejího života v Berlíně a přesídlit ji do Prahy, chtěl manželství, ale nechtěl v něm intimitu atd. Docela jsem si oddechla, když vztah, který začal letmým setkáním u Brodových v roce 1912 v roce 1914 skončil zrušením zasnoubení; v knize pak začal, z mého hlediska mnohem poutavější popis začátku první světové války a jejího dobového vnímání, abych zjistila (ve třetím díle), že vztah Felice a Franze ani zdaleka neskončil

Moc jsem nepochopila, proč Úvod (i ve vyznění, v jakém tam je) není vlastně na počátku v prvním díle (str. 9 až 25).

1 30.04.2023

Nedivím se, že Stachovi sepsání monumentálně pojaté třídílné monografii o Kafkovi trvalo osmnáct let, jak avizuje nakladatelství Argo na svých webových stránkách, s ohledem na množství pramenů, z nichž čerpal. Autor předkládá v prvním díle z mého hlediska čtivé, doširoka zaměřené vyprávění, jímž přibližuje čtenářům/čtenářkám nejen Kafku a jeho osobnost, okruh Kafkových přátel (především Maxe Broda), tak i společnost na přelomu 19. a 20. století.

Doba začátku dvacátého století byla mimo jiné dobou začátku aviatiky, psychoanalýzy, kinematografie, spiritualismu, stále latentně přítomného antisemitismu, Weiningerova ideologismu (fenomenologie???) o tzv. substanci ženství, počátků teorie relativity a Alberta Einsteina, který od 1. 4. 1911 zakotvil na rok na pražské německé univerzitě, teozofie a Rudolfa Steinera atd. O tom všem a o mnohém dalším se dočtete. Přiblížíte se o něco více poznání, v jaké době Kafka žil.

Popsáno je zde i osudové setkání s o rok mladším Maxem Brodem na pražské právnické fakultě, jejich přátelství, cesty do Itálie, Paříže, psaní, literaturaPřekvapilo mě, že na tehdy německé pražské právnické fakultě existoval německý spolek Čtenářský a řečnický klub německých studentů (tzv. Halle), kde se v tzv. sekci literatury a umění, kam se Kafka přihlásil, živě diskutovalo o literatuře, umění či filozofii (Max Brod tam např. vystoupil s přednáškou o Schopenhauerově filosofii).
Stachovo psychologizování, fabulace, interpretace Kafkových děl apod. mi vlastně vůbec nevadily.

imaginárno není pouhá říše stínů, nýbrž kosmos se zcela vlastními právy. (str. 92)

Moje štěstí, mé schopnosti a veškerá možnost být jakkoliv prospěšný závisejí odjakživa na literatuře. Stal jsem se úředníkem sociální pojišťovny. Nu a ta dvě zaměstnání se navzájem nikdy nesnesou a nedovolí, abych byl s oběma najednou šťasten. Nepatrné štěstí v jednom se stává velkým neštěstím v druhém. Napíšu-li někdy večer dobrou věc, jsem druhý den v úřadě jako v horečce a nic nevykonám. Toto zmítání sem a tam se stále zhoršuje. V úřadě navenek plním své povinnosti, své vnitřní povinnosti však nikoliv, a každá nesplněná vnitřní povinnost se stává neštěstím, které mě už neopustí (str. 423,424)

1 30.04.2023

Na začátku roku rozhodla prokousat novým ÚZ trestních předpisů, což je aktivita, kterou nepodnikám příliš horlivě, protože je tak narušována moje mentální mapa, kde jaké ustanovení najdu v předchozím vydání papírového ÚZ. Při počátečních úhybných manévrech jsem narazila na tuto knihu, volně přístupnou v ASPI a i když jsem nakonec přečetla o sto stran více (spolu s ÚZ), než jsem zamýšlela, nelituji. Kniha je napsána právním jazykem, nicméně s citem vyhmátnout kus příběhu člověka, který je aplikaci trestního předpisu podrobován. Jen mi trochu vadil na můj vkus až příliš nekritický postoj k zostřené aplikaci ustanovení § 205 odst. 2, 4 písm. b) t.z. v časech covidových, kdy se návrh na potrestání za ukradenou housku recidivistou/recidivistkou nepodával, ale za ukradený krém již ano (?). Ačkoli až po vydání této knihy velký senát trestního kolegia NS zaujal poněkud jiný postoj k zostřené aplikaci § 205 odst. 2, 4 písm. b) t.z (sp. zn. 15 Tdo 110/2021, 16. 3. 2021), stejně nechápu, proč ve věznici musí někdo skončit kvůli takovým hloupostem jako je krádež krému (nemluvě o tom, že denní náklady na pobyt takové osoby ve vězení několikanásobně převyšují hodnotu ukradeného zboží), byť se jedná o recidivy. Knihu bych doporučila (nejen) právním čekatelům, ale i všem, kteří si v rámci osvěžování předpisů trestního práva, chtějí strohou řeč právních předpisů zasadit do reálného kontextu jejich skutečné aplikace vycházející ze zkušenosti okresní státní zástupkyně.

1 30.04.2023

Jedná se o podobenství. Střídají se vždy dvě kapitoly. V jedné vystupuje muž, vzděláním inženýr, který postupně přijímá pravidla - opatření, která jsou v jeho zemi (Francie) zaváděna v rámci bizardní války se smrtí. Ve druhé jeho přítel ze studií, filozof, reflektuje vzdáleně (žije v jiné zemi - Řecku) situaci svého kamaráda ve formě jakési přednášky pro neznalé - o Noamu Chomskym, Edwardu Bernaysovi atd. Já jsem třeba neznala Rodrikovo trilema. V zásadě zde Gounelle v dosti zjednodušené, stručné formě předkládá různé techniky manipulace, které (nejen) stát používá či může využít, aby přiměl své občany k poslušnosti. Osud inženýra je hyperbolou, záměrným zveličením, jasným varováním autora, kam snaha o kontrolu a manipulaci ve jménu dobra a bezpečí nás všech může vést. Schematické. Mám však za to, že autor zde úmyslně neměl příliš velké literární ambice, ale něco se z toho člověk dozví, pokud tomu bude dostatečně otevřený.

1 05.02.2023

Memoárová kniha zachycující vzpomínky autorky (roč. 1932), která se narodila do rodiny Volyňských Čechů, na její dětství na východní Ukrajině až po návrat v březnu v roce 1947 do Československa. Vyprávění rozdělené do jednotlivých kapitol či příběhů mnohdy určité skutečnosti opakuje, avšak obsahuje i některé příběhy, které mají literární potenciál, podle mého názoru, překračující výrazně memoárovou formu (např. Miňka se musí zabít,aneb Co znamená vojennizacija“, Putování s uzeným prasetem aj.).

Kniha obsahuje skutečnosti zajímavé i ze sociologického či historického hlediska. Namátkově uvádím:
„V rámci boje proti náboženskému tmářství jsou již začátkem roku 1930 sovětskou vládou přísně zakázány veškeré církevní obřady: svatba, křest, pohřeb. Z většiny kostelů jsou odstraňovány kříže, duchovní jsou zatýkáni a vsazováni do vězení. Postupně je hodně kostelů zbouráno, přeměněno na sklady nebo kluby (například polský katolický kostel v Pulinu), nebo jsou z nich kolchozní sýpky.
Manželský svazek doznává velké volnosti, zejména v období, kdy dosahuje vrcholu tzv. „svobodná láska“. Ve městech jsou již dříve zřízeny tzv. ZAGSy, které slouží k registraci manželství, říká se tomu familiárně: zapsat se. Nyní stačí, když dvojice přijde a oznámí, že se chtějí „zapsat“. Úředník jim vydá potvrzení o manželství. Na druhé straně tyto ZAGSy slouží i ke zrušení manželství. Opět stačí, když se dvojice dostaví na úřad, do týdne nebo třeba za dva dny po „zapsání se“, a oznámí, že si to rozmysleli a rozhodli se „rozepsat“. A manželství je rozregistrováno, zrušeno. Jenže mnozí manželé se rozejdou, aniž by se rozregistrovali, a pak se jinde „zapíšou“ s někým jiným. Nikdo není stíhán pro bigamii. Tato „manželství“, která vedou k jedinému – k bájené nezodpovědnosti, mají velice brzy i jiné následky. Ty se dostavují v obrovském měřítku – celé tlupy „bezprizornikov“, dětí bez rodičů, se potulují po městech a sovětské úřady si s nimi nevědí rady. “ (str. 294/295)

Zajímavé také zkušenosti se znárodňováním, s nímž mnozí Volyňští Češi učinily dvojí zkušenost, jednou na východní Ukrajině spadající od 20. let 20. století a násl. pod SSSR, podruhé po svém návratu do Čech.

„Ale pak přišlo znárodnění. V roce 1949 se začalo mluvit o založení JZD. Jedním z nejvášnivějších aktivistů byl náš soused pan Havelka. O společném hospodaření přesvědčoval našeho tatínka velice naivními argumenty, spíše směšnými. Tvrdil, jaké to bude mít výhody: „Podívej, Tondo, dostaneš chuť na řízky, tak prostě řekneš – potřebuju prase. A vedení JZD ti dá vykrmeného pašíka. A máš to bez práce.“ Pan Havelka pozapomněl, že my jsme společné hospodaření poznali již na Okolku. Ale snad měli ti aktivisté tak mdlé mozky, že tomu všemu snad i věřili, že totiž bude něco, např. JZD vzkvétat samo od sebe, bez fyzického přičinění. Však asi proto ty výsledky společného hospodaření v JZD vypadaly tak, jak vypadaly. Zejména v 50. letech 20. století.“

Tak je vidět, že mdlost mozků některých aktivistů, ať už jakéhokoli ražení, vykazuje historicky setrvalou tendenci. Obávám se, že vzrůstající.

25.11.2023

Autorka sama uvádí, že když se pouštěla do projektu globálních dějin feminismů, bylo jejím cílem zpochybnit tvrdošíjnou evropskou a severoamerickou dominanci (str. 265) a zřejmě i poněkud paternalistický postoj evropských a severoamerických feministek vůči ženám z jiných kulturních okruhů, narazila ale na "propojené" dějiny tohoto hnutí jako celku, na sdílení, vlivy, které překračují hranice, tradice třeba pozapomenuté, na které nějakým způsobem, ať vědomě či nevědomě navazují či navazovala další hnutí (např. využití těl u hnutí FEMEN a akce jihokorejských dělnic v sedmdesátých letech 20. století a nigerijských trhovkyň ve 20. letech 20. století). Autorka ukazuje na příkladech konkrétních osobností, jak se feminismus odlišuje v čase, geograficky, kulturním prostředím, tématy, které určitá skupina žen různého původu v různém společenském postavení v daném čase a místě pociťuje jako nejpalčivější, vnímání toho, co je spravedlivé a co už spravedlivé není, jak se v něm zrcadlí různé předsudky, ať již jednotlivců či společnosti, a že jde o hnutí, které je svými tématy, výrazovými prostředky, motivy, formami protestů, verbálními i neverbálními projevy apod. složité, s ohledem na různost názorů/pohledů, nenapasovatelné do nějaké jednoduché škatulky, kreativní, velmi živelné a má i řadu témat kontroverzních (např. otázku "trans"). Za mě velmi zajímavá kniha, narazila jsem na spoustu jmen (možná až moc), které jsem dosud neznala.

"Minulost může být pro feministky a feministy významným zdrojem, aniž by bylo nutné souhlasit s jejími nedostatky a násilím a opakovat je. Feministky a feministé jiných období se někdy podíleli na rasové nerovnosti, třídních předsudcích, antisemitismu, nadšeném imperialismu nebo prostém zanedbání problémů, které nám dnes připadají důležité. Problematická minulost by však neměla vzbuzovat jen deziluze a touhu ji zavrhnout. Můžeme k ní přistupovat pro srovnání, imaginativní rekonstrukci a historicky uvědomělou kritiku. měli bychom se vyvarovat pokusů zploštit a zjednodušit feminismy a ignorovat nenapravitelné ideologické rozdíly. Tak mohou být feministické dějiny využitelnější pro potřeby dneška. Nemělo by nás překvapit, že ženy chtějí různé věci, ale faktem zůstává, že feminismy stojí a padají podle toho, jak využívají diverzitu." (str. 274/5)

24.09.2023

Jde o knihu ze soudky malé vs. velké dějiny. Někdo možná shledá příběh Roberta Steuna, nejdříve lesního adjunta, policisty a agenta československé zpravodajské služby, pak jen policisty a nakonec znovu lesníka, málo strhující či název zavádějící, já oproti tomu oceňuji autentičnost výpovědi moudrého člověka, jeho vnímání velkých i malých událostí.

Nadto v neposlední řadě oceňuji tu práci, kterou si dala jeho vnučka s tím, že popsané listy jeho vzpomínek shromáždila, nechala je přeložit z němčiny do češtiny a zasloužila se o jejich předložení v knižní podobě i širšímu okruhu čtenářů.

Zaujalo mě, že jedním z působišť autora coby lesníka byla obec Lauterbach (Čistá). Je to jedna ze zaniklých obcí, nedaleko obce Krásno v okrese Sokolov, když tudy pojedete dnes, ani nepoznáte, že tam někdy nějaké město bylo, najdete tu jen pamětní desku a nedaleko důl Jeroným, kde se kdysi těžil cínovec (kasiterit). Robert Steun na straně 353 píše: "Brzy po našem odjezdu se ve městě Lauterbach začala konat velká vojenská cvičení, při nichž bylo město téměř úplně zničeno děly, tanky a bombami z letadel. Často jsem pak projížděl na motorce svým lesem a v jasu večerního slunce zdáli pozoroval a upřímně litoval osud tohoto nesmyslně zničeného města. Na místech, kde dříve býval život, nebylo nic jiného než trosky. Ale s Lauterbachem nebylo ještě ničení skončeno. Stejný osud postihl i obce Frohnau, Lobs, Ebnet, Perlsberg, Kohling, Steinbach, Neudorf, Sangerberg, Birndorf a ještě další, která mě v tomto okamžiku nenapadají. Celkem bylo zničeno 14 obcí a 1 město. 28 000 hektarů orné půdy v těchto místech zůstalo ladem a již nebylo dále obděláváno. Ani mrtví na hřbitovech již neměli mít klid, protože pomníky byly rozkradeny a převezeny do vnitrozemí. ..."

06.08.2023