BlueMind18 komentáře u knih

Kniha, která osloví spoustu citlivých lidí. Já jsem se do ní po dlouhé době opětovně začetla a nezbývá mi, než užasnout nad stromy, těmi krásnými a pozoruhodnými bytostmi, s nimiž mi bylo dopřáno sdílet tento svět.

V neposlední řadě mi imponují lidi jako je Peter Wohlleben (němčina je vážně kouzelná), kteří se nebojí a nebáli vymanit se z úzkého, omezeného a jen na produkci zaměřeného pohledu na les a lesní hospodářství. Doufám, že takových laskavých a moudrých lidí, v jejichž péči budou moci stromy (a lesy) zestárnout, bude přibývat (i s potřebnou podporou obcí apod.).

Jsme trochu jako stromy, není-liž pravda? Copak i my nemáme své kořeny, nevracíme se snad rádi/y do míst svého dětství a v půdě (okolí) chudé na živiny (myšlenky, city) strádáme? Stromy nejsou zrovna rychlíci, to je pravda, jsou pomalí. A copak my tou rychlostí vlastně získáváme? Nestojí to za to, alespoň na chvíli (či na chvil více) zpomalit a jít se třeba projít či projet na kole do lesa? Les je ale pro mě víc než jen relaxační zóna, naleziště skvělých a chutných plodů jako např. borůvek, je to místo poznání i sebepoznání, vnitřní očisty, kde intuitivně zakouším zvláštní spřízněnost s bytostmi/bytím, tolik odlišným/i ode mě samotné. A nejsem, myslím, jediná, kdo to tak má.

16 10.07.2023

Kdokoli touží sáhnout po romantickém příběhu a zároveň po kvalitní klasické literatuře, neudělá chybu, když si vybere tuto knihu. Jane Austenová zde podává drobnokresbu své doby, prostředí, ve kterém se pohybovala a které velmi dobře znala, odkrývá svůj neskutečný nadhled se smyslem pro všednodenní komiku, kterým dokáže s lehkostí trefně postihnout lidské povahy, což ostatně dokládá i v jiných svých románech (např. Rozum a cit, Emma či Mansfieldské panství). Pan Darcy, dokonalý až neskutečný romantický hrdina, se stal předobrazem mnoha pozdějších romantických hrdinů rozvinutých a recyklovaných až do podoby sladkého kýče. Za mě to nejlepší, co kdy Austenová napsala.

16 05.02.2023

Dvořáková umí našponovat city svých čtenářů a čtenářek až do krajnosti. Vzdáleně mi to připomínalo rodinnou konstelaci v ruské pohádce Mrazík hlavně ve vztahové linii matka - dcery (Katuška/Marfuška a Baruna/Nasťa), až na to, že zde o sourozence plnorodé tedy vlastní, Kaťuška je na rozdíl od Marfušky ztělesněná píle (hlavně, co se týče zbožštělého Ordnung) a nefiguruje zde uťápnutý tatíček-dědoušek, ale poněkud nečitelný (hlavně co do pedofilně-incestně-sadistických rysů) otec Václav, který Barunu zmlátí čistě jen proto, aby měl pokoj od ženušky, která mu evidentně leze na nervy. Matka je vykreslená jako psychotická pizda s obsedantním smyslem pro pořádek (Ordnung über alles), která je naprosto neschopná reflektovat svůj vztah k oběma dcerám a pokaždé, když se pokouší o jakési mateřské city k Báře, čtenář/ka naprosto vycítí, jak je to celé uboze falešné. Té averze k jedné dceři je zkrátka tolik, až to vyvolává nevolnost. Rodinná dynamika k pohledání, sociální patologie jak vyšitá.

Co chtěla Dvořáková čtenářstvu sdělit? Možná to, že pořádek (Ordnung) viditelný na povrchu neznamená automaticky absenci nepořádku (Unordnung/disorder) či osobnostních patologií v rodinné dynamice; pomoc možná nepřichází včas, ne-li vůbec nebo je příliš slabá (zde i přes dobře míněnou snahu některých učitelů), je možná diskutabilní a zřejmě neúčinná (intervence OSPOD a formy institucionální péče) či nikoli dostatečně intenzivní, aby to stačilo na naplnění některé ze skutkových podstat trestného činu (např. § 198, 199 t.z. apod.), a pokud určité intenzity patologické konání dosáhne, je pro děcko už pozdě (viz § 144/1,3 t.z.).

Normálně by mi tato expresivní kontrastnost vykreslených charakterů, způsob, jakým si autorka pohrává s emocemi čtenářů/čtenářek vůbec nesedla. Ale myslím, že uměleckým záměrem autorky byla edukace, šíření osvěty, varovných memů (či jak to nazvat) a to, že přímo v knize zmiňuje Úmluvu o právech dítěte, která v jednom svém ustanovení deklaruje povinnost smluvních stran (států) zajistit ochranu dětí před násilím (včetně tělesných trestů) ze strany rodičů a také ostatních lidí, není náhoda. Násilí však není jen fyzické (tělesné tresty), ale i psychické (ponižování, deprivace apod.). Musím tedy ocenit autorčin šlechetný záměr.

15 19.03.2023

Nebýt čtenářské výzvy, po téhle knize bych ani nesáhla. Nemocniční prostředí mě totiž silně odpuzuje. Ale měla jsem v plánu přečíst od Dvořákové více knih, tak jsem tomu dala šanci. Nakonec musím uznat, že postava Hynka je pěkně vykreslená a uvěřitelná i včetně dynamiky jeho rodinného prostředí (manželka Markéta, syn Jáchym a dcera Anička), vztahy s prarodiči i kolegy/kolegyněmi, milenecké avantýry se sestřičkou i démonem alkoholem (člověk si svoje peklo připravuje sám). Realita české nemocnice je zde podaná velmi věrohodně a děj má svižný spád. Čtenářovi/čtenářce nemusí být každá postava vždy sympatická. Literatura ostatně nemá být podlézavá.

15 19.03.2023

Spojení parafilní deviace s církví zde patrně nebylo prvoplánovité. Autorka zřejmě potřebovala nějakým způsobem do své postavy vstoupit a víra či otázka víry byla tou spojnicí.

Každý jsme se nějak narodili, někdo má smůly více a narodil se s určitým typem deviace. Je pak otázkou, jak se s tím popere ten dotyčný, který byl takto obdarován, protože my/ti ostatní, kteří se ještě pohybujeme/pohybují v mantinelech takzvané normality si asi stěží umí představit, jaké to je, žít na doživotí s něčím takovým, jaké psychické mechanismy se uplatňují v sebepotlačení a prvotním uvědomění takových typů nežádoucí touhy; a jak daleká a těžká je cesta od prvotního uvědomění k sebepřijetí. Mnohdy by člověk i chtěl svou vnitřní proměnu demonstrovat i navenek, tady by se to ale s pochopením okolí setkat nemohlo.

Líbilo se mi, jak autorka hlavního hrdinu a jeho situaci vykreslila. Bylo mi sympatické, jakým způsobem se Jarek chopil péče o zahradu, kterou zdědil po prarodičích. Dalo by se říci, že až na tu jednu úchylku, je Jarek celkem nezajímavý chlápek. Sousedé (Pavel a Anna) mu bez rozmyslu okamžitě svěřili své děti, a byli rychle hotoví s odsouzením, když jim došlo, že s Jarkem není něco v pořádku. Chyba byla i na jejich straně. Průšvih by byl, kdyby Jarek začal pracovat třeba jako asistent v mateřské školce...

Jinými slovy, vy z Vás, kdo máte děti, zvažte, komu je vlastně svěřujete na hlídání. Je pravda, že člověk s dětmi musí být ostražitý skoro všude, např. i u různých pořadatelů táborů a táborových vedoucích, to jsou místa, které tyhle lidi přitahují jako magnet; o sítích nemluvě, tam už člověk děcka neuhlídá vůbec, proto je na místě, aby v takových případech padly nějaké rozumné tresty. Lidé s tímto typem deviace (zvláště již pravomocně odsouzení recidivisté za znásilnění/pohlavní zneužití nezletilých) by měli mít zákonem zakázáno pracovat s nezletilými, protože se zdá, že jim v tomto ohledu často chybí jakákoli soudnost.

Nikdo si ale nezaslouží, dle mého názoru, být ze společnosti úplně vypuzen, zvláště když škobrtnutí bylo ještě celkem nevinné jako tomu bylo u hlavního hrdiny knihy Zahrada (pro porovnání s reálem viz webové stránky Nejvyššího soudu a např. rozsudek sp. zn. 8 Tdo 402/2016, 15 Tdo 1154/2019 a hromada dalších). Potencionálně společensky nebezpečných úchylek je více, větší či menší míra skrytosti je v zásadě nevyhnutelná, určitá míra bdělé ostražitosti je vždy na místě a spolužití a důvěra je nehledě na to velmi křehká záležitost.

Je fajn, že Dvořáková toto ožehavé téma otevřela v literární formě širokému publiku.

14 19.03.2023

V knize se před čtenářem/čtenářkou rozevírá obraz komplikovaného vnitřního světa ženy s níž zřejmě nebude vše v pořádku nejen po stránce tělesné. Hlavní hrdinka ostatně nikterak nezakrývá, že jí postupně ubývá sil a čím více jí ubývá sil, tím více své zbylé životní síly napíná k tomu jedinému, co jí osobně, vnitřně, v tomto světě opravdu dává smysl, jakkoli to pro mnohé může být nepochopitelné, a to sběru léčivých rostlin. Náhledy na životy jiných se prolínají s vlastním bohatým vnitřním životem hlavní postavy, přítomnost s minulostí.

Není to jen sběr, je to i krása samotných rostlin, na které nahlížíme skrze text očima hlavní hrdinky („Prohlížím si diviznu zblízka a žasnu, jak dokonale je stvořená. Už ta samotná žlutá kůže křehkého květu je zázrak. Z čeho je vlastně udělaná? Není to list, stonek, kořen. Z čeho jsou utkané květy? Co to je za dokonalý materiál? Proč jsem jenom nestudovala rostliny? Nemusela bych se rok od roku divit běžným věcem a znala bych všechny odpovědi. Možná je však dobré nevědět. Neochuzovat se a nezabíjet krásu. “). Každý z nás ostatně svět a jeho jednotlivosti vnímá po svém, někdo upřednostňuje rozum a analýzu, někdo vidění a estetickou stránku vnímaného, někdo se snaží o obojí.

Sbírá léčivky pro někoho, ale co je tím lékem pro ní? Okolí jí jakousi pomoc nabízí, každý po svém způsobu, Marcela oběd ze školní jídelny, Miluška recept či léky, Diviš lékařskou péči i ten Vašek, o němž se toho moc nedozvídáme s výjimkou toho, že jejich manželství ztroskotalo. Ale záchrana možná není. Jako by ta záchranná síť okolí naprosto selhávala, její oka jsou příliš veliká, každý se do ní nezachytí, a nakonec ani nemusí chtít.

Leckterý čtenář/čtenářka by možná uvítal/a více vysvětlení, naservírování příčinných souvislostí, ale to se mu/jí „žel“ nedostane. A tak se kapitoly věnované jednotlivým léčivkám (od lípy malolisté, hluchavky bílé, třezalky tečkované atd.) střídají s kapitolami Ve výkupně I. – Ve výkupně V., život hlavní postavy plyne v rytmu zdánlivé monotónnosti od sběru do výkupu. Ale jak je to u nás u ostatních (od výplaty k výplatě, z práce domů, z domova do práce, od narození ke smrti)?

Zaujala mě neobyčejná duševní síla hlavní hrdinky, která se plně koncentruje na to své sběratelství léčivek, a zároveň její selhávání v tom, jak se čím dál hlouběji propadá do svého mentálního světa, do svých mentálních letokruhů, až se v nich zcela osamoceně ztrácí, topí a mizí. Vše jakoby pozvolna a nevyhnutelně graduje, jediné bytosti, které hlavní hrdinku opravdu přijímají jsou její milované bytosti z říše rostlin. Jako by i sama hlavní hrdinka byla nějakou zvláštní rostlinou, kterou život i ona sama bez milosti podetínají. Konec je pak ve své obraznosti přímo geniální („Své tělo už sotva ovládám, a přece se hýbe a naslouchá volání svého sesychacího poměru. Usmívám se, vdechuju nesmírné horko, vždyť já se na to těším! Sáhnu si do kapsy a nahmatám klíč. Tak to má být. “), vše se stává jedním – rostliny sušící se na půdě i hlavní hrdinka („..Hromady listí se lehce rozhrnují, abych mohla vstoupit, a za mnou se pak naposledy zavírají. Kolik prachu je třeba zvířit, aby zmizely i mé poslední stopy? Za jak dlouho přestane téct šťáva z natě mého těla, kdyby ji někdo zmáčkl? Do konce července, nebo srpna? “).

Kniha se mi líbila po stránce jazykové i obsahové. Možná je to tím, že mám slabost pro byliny a piju pravidelně nálev z ostropestřce mariánského (v knize tato bylina absentuje, v mé termosce však nikoli), nebo tím, že mám ve skutečnosti pochopení pro outsidery i outsiderky.

13 13.10.2023

Na Kafkově Procesu se mi líbí chladná nezúčastněnost, s níž autor popisuje postupný psychický rozklad svého hrdiny. A pak samozřejmě ta temná grotesknost a bizarnost celého příběhu, jemný až velejemný Kafkův smysl pro humor. Ne úplně lehce přístupné dílo, každý si v něm může najít to své; já se k němu vracím stále. K. se ocitá v soukolí jakéhosi vznešeného procesu (jak jej výstižně označila bytná pana K. paní Gruberová), který pokládá zpočátku pouze za nemístný žert a nehodlá mu přikládat přílišnou váhu, což se postupně mění minimálně proto, že jeho okolí (strýček Karel, neteř Erna, advokát Huld, továrník) jeho trestnímu procesu přikládají nadmíru velikou důležitost. Je jasné, že K. se nemá šanci z procesu, kde rozhodují zcela nedostupní, ješitní soudci na soudech, jež sídlí na půdách vybydlených domů chudinských čtvrtí, na základě obžaloby, která je obžalovanému (i jeho advokátovi) nedostupná, v neveřejném procesu, kdy důkazy jsou prováděny mimo soud, zákon je nepřístupné, střežené mystérium (viz podobenství o dveřích a dveřníkovi v kapitole deváté; existuje samostatně i jako povídka Před zákonem, ale tady ji Kafka obohacuje o interpretující dialog K. a vězeňského kaplana) a kde je reálná naděje možná pouze na zdánlivé osvobození či na odklad, nikoli na úplné osvobození atd., vymanit. Moje oblíbená postava je soudní malíř Tintorelli, který své delikátní řemeslo zdědil po svém otci, jeho ateliér je umístěn na půdě s ostatními soudními kancelářemi a soudce, kterého portrétuje, vstupuje do ateliéru dveřmi nad postelí, nejlépe brzo ráno, kdy šlápne spícímu Tintorellimu do peřin a tak jej probudí.

Interpretace jsou mnohé. Kafka zde nezapře své právnické vzdělání. V realitě svého románu Kafka obrátil principy, které fungují v běžné právní praxi (a od dob, kdy Kafka žil se zrovna zde příliš nezměnilo) v úplný opak. Skutečnost: trestní řízení je zásadně veřejné (až na výjimky), k zákonu musí mít každý přístup (proto se zveřejňuje formou Sbírek zákonů; jinou otázkou, zda je dotyčný schopen pochopit všechny nuance a souvislosti, s čímž může mít mnohdy problémy i praktikující právník), důkazy se zásadně provádějí před soudem, s obžalobou musí být obviněný (i jeho právní zástupce) seznámen atd. Právo jako takové usiluje (alespoň teoreticky) o to být uceleně racionálním, logickým systémem, ale lidská společnost, člověk sám ve své podstatě příliš racionální není a to, co je v lidské společnosti či člověku racionální, celá ta křehká konstrukce díky níž se považujeme za civilizovanou zemi je velmi nesamozřejmá. Právo může zvrtnout v rukou člověka/instituce v nástroj iracionálna, což Kafka dobře věděl a zdůraznil v Procesu ad absurdum.

Nedá mi nezmínit obraz Tintorelliho, na kterém pracuje právě, když k němu K. přijde. Jedná se samozřejmě o obraz soudce, na němž je Spravedlnost vyobrazena klasicky s páskem kolem očí a s váhami, ale je zobrazena s křídly na patách a běžící. Malíř říká, že to musel takto namalovat, protože to byl příkaz. Je to vlastně Spravedlnost a bohyně vítězství zároveň. K. k tomu říká: To není dobré spojení, .Spravedlnost musí být v klidu, jinak se váhy rozkolísají a pak nelze spravedlivě soudit. Vynecháme-li úvahu, že se spravedlnost s právem nezbytně nutně neprotínají a uvážíme-li, že přijde-li spravedlnost pozdě, je to totéž, jako by byla odmítnuta, tak zde máme zajímavý paradox. I když možná ne nezbytně, třeba jde zkrátka pouze o duševní klid, o emoce nacházející se ve stavu klidné rozvážnosti, nikoli zbrklé rozjitřenosti.

Zajímavé mi přijde příjmení advokáta, starého ufňukaného páprdy, který celou dobu leží v posteli a smolí nebetyčně důležité a zároveň naprosto zbytečné první podání, které vlastně nikdo nečte. Advokát se jmenuje Huld německy přízeň (die Huld), kteréžto slovo je velmi blízké slovu vina (das Schuld). Jakoby se K. zcela fatálně chybně upnul k femininu (die) substantiva (Huld), když svede advokátovu milenku Lenku/Leni, kterou všichni obžalovaní bez výjimky přitahují, neboť právě obžaloba jim dodává zvláštní krásu. Když pak K. vezme advokátovi Huldovi svůj případ, je jasné, že proces pro něj nedopadne příznivě, neboť právě o Přízeň (/die/ Huld) svým přičiněním přišel a tak na konci zaslouženě umírá jako pes (Hund). Kdo umí alespoň trochu německy, nechť neváhá a pokusí se o Proces v originále. Stojí to za to.

12 19.03.2023

Oceňuji, že se autor pustil do tak složitého tématu a pokusil se čtenářům/čtenářkám přiblížit zkušenosti či útrapy politického vězně, který byl odsouzen jako mladistvý a prošel si na začátku sedmdesátých let různými věznicemi, od Libkovic, Vykmanova a Minkovic, byť se jedná o fikci. Ale je to úplně jedno, jestli je to čistá fikce nebo pokus o zachycení reality, protože tady se tak mocně zametávalo pod koberec a byla snaha sprovodit jakékoliv známky o tom, co se skutečně dělo, ze světa (kolik životů tak bylo zmařeno a zapomenuto), že i čistá fikce inspirovaná několika faktickými výpověďmi se může blížit pravdě více než cokoli jiného. Sláva Vykmanova tehdy pohasínala, ale nepochybuji, že to bylo peklo i po svém rozkvětu v padesátých a šedesátých letech.

Děsivá je zrůdná ekonomická exploatace vězňů státem, která byla bohužel skutečně realitou (muklové vydělávali státu den co den přes půl milionu korun. Pak tu byly ještě ploškové a rovinné brusy na bižuterii. Jednou jsme spočítali, že jen podle českých cen každý mukl přinášel státu měsíčně zisky přes sto tisíc korun., Z našeho potu a krve si ti dobytkové na Hradě dopřávali tuzexové žrádlo, zahraniční zboží a nejlepší děvky. Miliony a miliony dolarů. Dokonalé novodobé otroctví dvacátého století ve jménu normalizace a lepších zítřků. , České sklo mělo ve světě jedinečné jméno ohromné zakázky pro Vatikán, paláce v Kuvajtu i na Kubě. ), ať už šlo o otrockou práci v uranových dolech (Rovnost, Svornost, Bratrství, Vykmanov, Nikolaj atd. na Jáchymovsku) nebo pro Národní podnik Preciosa (Minkovice).

Člověk má komunistické pracovní lágry spojené především s padesátými lety 20. století, přitom poslední komunistický pracovní lágr Minkovice fungoval až do roku 1990. Mlčení obyčejných lidí, kteří si žili to své a ke strastem ostatních byli slepí je jedna věc (možná i v rámci pudu sebezáchovy), ale to, že prezident udělil Medaili za zásluhy (2015) Ludvíkovi Karlovi, který byl od poloviny 70. let 20. století ředitelem a později majitelem sklárny Preciosa, a který nepopiratelně nesl morální zodpovědnost za to, že Preciosa (a nepochybně i pan ředitel osobně) prosperovala z otrocké práce politických vězňů, je podle mého názoru už úplně jiný level.

11 19.03.2023

K této knize jsem se po letech vrátila, kdysi jsem ji snad i měla na maturitním seznamu přečtené literatury. Teď mě snad oslovila ještě více než předtím. Inspiračním zdrojem autorky byly její vlastní zkušenosti z necelého ročního uvěznění ve vazební věznici Ruzyň z počátku osmdesátých let 20. století. Společenské klima byla odlišné od dnešního, stejně jako poměry ve vazební věznici. Autorka byla vězněm politickým a zavřena byla za tzv. podvracení republiky, neboť se v jakési zadržené zásilce ze zahraničí našly i výtisky její knihy.

Kniha je aktuální a nadčasová i nadále od obecných postřehů (Je truchlivé pozorovat, jak se vězeň stupeň za stupněm mění v kriminálníka vězeň nesvobodu odmítá a vězení čelí, kriminálník nesvobodu přijímá a vězení si přizpůsobí, znalost vám člověka zlidští, přiblíží) až po trefné popisy lidských charakterů. Vychutnávala jsem si pestrou jazykovou gastronomii autorky, prostřednictvím níž svému čtenářstvu předkládá nebanální, hluboký stejnou měrou empatický i analytický rozbor různorodých lidských vesmírů s jasnozřivým pochopením jednotlivých zákonitostí jejich fungování, zobrazení životních cest, osudových až bizardních peripetií a životních kliček/zkoušek jednotlivých spoluvězenkyň, které je zavedly až do vazby (Majka, Libuška, Helga, Andy Rumová Pralinka, Naděnka, Denisa a jiné), pro mnohé jen přestupní stanicí před nástupem do výkonu trestu (do lágru). V každé kapitole, s výjimkou první a poslední, autorka věnuje jedné ze spoluvězenkyň. Hlavní motiv (jedna spoluvězenkyně) jednoho obrazu (jedné kapitoly) je vedlejším motivem v jiném obraze (jiné kapitole) věnované jiné postavě ve sledu nikoli chronologickém, nicméně tato prostupnost/prolínavost nepůsobí rušivě. Autor/ka je oprávněn/a klást na své čtenářstvo určité intelektuální požadavky a nesnižovat se ve snaze zavděčit se něčí pohodlnosti.

9 19.03.2023

Takové ženské čtení nejen pro ženy. Tři povídky. Tři hlavní ženské hrdinky.

První povídka měla celkem slušný rozjezd, co mě ale vykolejilo, bylo posledních cca dvacet stran, kdy došlo podle mého názoru k obratu od literatury k časopisovému čtení. Za mě reálně nevěrohodné (bohužel) prozření hrdinky takzvaně na poslední chvíli po cca několikaměsíčním vztahu. Nevím proč, tedy, zda Dvořáková chtěla svou hlavní hrdinku Kristýnu ochránit před parazitickým partnerem, nebo protože chtěla edukovat své čtenářky/popř. čtenáře. Obojí na mě působilo rušivě, protože edukaci zvládne každý časopis, nadto je toto téma (tj. psychopatické osobnosti, byť se odborně od pojmu psychopatie upustilo) poměrně dobře známé i široké veřejnosti (nejen časopisecky, ale jde i o různé popularizační knihy typu Hadi v oblecích, Sociopati odvedle apod.).

Druhá povídka tematizuje něco, kde je Dvořáková takzvaně doma a je to vidět. Formou emailů a zápisků z jakéhosi sezení věřících (či jak to nazvat) zprostředkovává tři perspektivy Karolíny, lidsky moudrého kněze Ambrože a manžela Karolíny Standy, čerstvého konvertity s tendencemi k fanatismu. Středobodem je zobecněně řečeno možnost, resp. nemožnost věřící ženy v reprodukčním věku svobodně rozhodovat o svém těle, konkrétně takzvaná církví aprobovaná metoda počítání plodných a neplodných dnů jako jediný akceptovatelný antikoncepční prostředek - pokud to nevyjde a nevyjde to často nebo téměř vždy, tak je to proto, že je prostě v rukách božích nebo/a jde o selhání dotyčné ženy; obojí představuje brutální způsob ´vyvlastnění´ ženské tělesnosti. Zároveň zde, jak mám za to, Dvořáková nepřímo sděluje, že i v katolické církvi (jako ostatně v každé jiné) existují různé proudy, krajně exaltované (v knize společenství věřících kolem faráře Vojtěcha, které mi připomínalo prapodivnou sektu) a liberálnější (kněz Ambrož), které na toto téma nahlíží různým způsobem, tj. s menší či větší mírou empatie. Z pozice laika (katolická církev je mi poměrně vzdálená) a pozorovatele mám podezření, že v této oblasti bude liberálních/empatických duchovních jako šafránu. I proto oceňuji, že Dvořáková toto téma otevřela, pro mnoho praktikujících věřících (nejen žen) může být aktuální a pro ty, co jsou mimo církev, zajímavé.

Třetí povídka mi sedla úplně nejméně, byť je vidět, že oblast zdravotnictví je autorce blízké a popisy nejen nemocničního prostředí jsou krutě autentické, stejně jako propojení zdravotnictví a byznysu. Hrdinka Naďa je vykreslena snad až příliš jednostranně nesympaticky jako manipulativní mrcha toužící jedině po vysněné plastice, ale jede to celé jakoby po povrchu. Trest na konci mi připadá jako z říše deus ex machina, jakoby Naďa nebyla už tak obětí své bizardní touhy a soukolí zdravotnického systému, ale autorka ji ještě měla potřebu ztrestat, možná vedena i vidinou edukace svých čtenářek, což mi přišlo ještě víc nesympatičtější než hlavní postava samotná.

8 19.03.2023

Na knize oceňuji novinářský um, s jakým byly hovory především s Jitkou Válovou (ale i s dalšími – např. Františkem Skálou, Libuší Jarcovjákovou, Adrienou Šimotovou aj.) vedeny, rozčleněny do chronologicky kompaktních celků, které mapovaly od dětství, studium na střední škole, totálním nasazení v Poldovce, UMPRUM přes určitá témata (chudoba, láska, šedesátky, výstava v Chebu v roce 1983, cestování, Bůh atd.) osobnost/život nejen Jitky Válové, ale i zprostředkovaně její sestry Květy, která v době, kdy rozhovory probíhaly, nebyla mezi živými. Vše je doprovázeno bohatou fotografickou přílohou (fotografie od J. Brabce, J. Kučery, J. Hankeho, L. Jarcovjákové a dalších). Je chválihodné, že autorka rozhovorů zařadila do knihy i dva rozhovory s Majkou/Marií Vydrovou, což byla/je příbuzná Jitky Válové (manželka syna Jitčiny nejstarší sestry Marie), která se o ní poslední léta velmi obětavě starala a dle mého názoru jí poskytla i nezanedbatelnou ochranu před „rabovacími“ nájezdy různých takzvaných „kamarádů“ (alespoň takový to na mě dělá dojem po přečtení této knihy). Zcela jistě i díky Marii/Majce Vydrové vůbec něco takového jako Dům Válovek v Bendlově ulici č. 6, Kladno existuje a vzniklo. Ztotožňuji se s Majčiným pohledem, že „oni vůbec umělci jsou trošku jiný, často nepraktický a vedou jiný život“ (str. 364). Mě třeba zarazilo, že zdravé ženy v produktivním věku poté, co vyšly z UMPRUM, si nebyly s to sehnat nějakou práci a nebylo jim blbý žít z matčina důchodu. Chápu, že takový názor může být vnímán jako znesvěcující legendu o skromných, křehkých umělkyních přeneseně i umělcích obecně, kteří mají pocit, že mají nezadatelné právo živit se svým uměním, i když zrovna z různých důvodů není poptávka nebo tomu doba není nakloněna. Doporučuji (nejen) pro příznivce sester Válových a jejich tvorby.

8 12.02.2023

Pěkné povídky psané krásnou češtinou. Klostermann uměl vykreslit lidskou povahu a různé situace velmi živě, hluboce autenticky, s citem a přitom realisticky a v neposlední řadě se zvláštním, jemným smyslem pro humor, který protkává textem všech zde obsažených povídek. Tak třeba povídka Odysea soudního sluhy o tom, kterak soudní sluha Mastílek doručoval o vánočních svátcích světákovi Josefovi Voldřichovi soudní obsílku do Stachů, je naprosto geniální.

6 10.08.2023

Dystopie zdravotní totality v podání Juli Zeh. Skvělé téma, zpracování poněkud pokulhává (kam se hrabe na Orwellův 1984). Zdraví jako princip státní legitimace, totality „zdravého rozumu“/Metody, který definuje soulad obecného a osobního blaha jako „normální“, cokoli co vybočuje, je označeno jako nebezpečné a nenormální, což je samozřejmě průšvih, protože soulad obecného a osobního blaha v reálu neexistuje a jakákoliv snaha dosáhnout jejich souladu jakýmikoli prostředky za každou cenu zavání na míle totalitou. Jako divadelní hra by se mi to líbilo víc, jako román mi to celé přijde toporné, schematické a ploché, byť pár dobrých postřehů a momentů by se našlo, a navíc hlavní hrdinka Mia Hollová mi dost lezla na nervy.

6 05.02.2023

Před lety jsem viděla dokument Hranice práce a zaujal mě, knihu jsem ale přečetla až nyní. Osobní angažovanost a nasazení Saši Uhlové pro výzkum komplikovaného terénu v nízkopříjmových zaměstnáních oceňuji a je mi velmi sympatická. Takhle si představuji solidní novinářskou práci. Na druhou stranu muselo být skutečně náročné skloubit tento projekt s rodinným životem a samo o sobě něco takového podniknout muselo být i neskutečně emocionálně vyčerpávající, o čemž ostatně během čtení této knihy není pochyb. Líbila se mi kombinace reportáže, fotografie včetně kopií smluv a pojednání o jednotlivých pracovněprávních tématech, od inspekce práce, odborů, rozhovor s odborníkem na pracovní právo až po problematiku agentur práce. Mám jen lehkou výtku k některým invektivám v reportážích. Pochybuji, zda je bylo nutné ventilovat i do reportážního textu. I když jak se říká na hrubý pytel, hrubá záplata. Zpovzdálí to člověk vnímá samozřejmě jinak, než kdyby si to sám prožil. Jsem zvědavá i na nejnovější počin Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce v Evropě. Knihu jednoznačně doporučuji.

„Jsem unavená z toho předstírání a i z toho, že jsem pochopila, že v lidech nedříme žádnej revoluční potenciál, že jsou se svým údělem podivně srozuměni a nebudou dělat nic proto, aby nepříjemné věci změnili.“ (str. 170)

5 13.12.2023

Oceňuji námět, kdy autorka zachycuje zkušenosti a osudy Čechů, kteří se v poslední čtvrtině 19. století usadili v západní Volyni, v západní části dnešní Ukrajiny. Po přečtení knihy mám za to, že autorka měla v úmyslu zachytit uceleně tento exodus z původní vlasti uskutečněný nejdříve za účelem získání úrodné půdy, jak to měli přislíbeno od cara, přes těžké období během etapy kolchozů, které do západní části Volyně přišli o dost později, než do východní části Volyně, a nakonec až po návrat do původní vlasti, do krásných Čech (cca v letech 1946 – 1948), kde je nakonec nečekalo s ohledem na blížící se padesátá léta nic dobrého. Volyňští Češi se tak stali obětí minimálně dvakrát, jednou během represí během 20. a 30. let na Ukrajině (to se týkalo hlavně východní části ukrajinské Volyně, která spadla pod SSSR dříve), případně o něco později (to se týkalo západní části ukrajinské Volyně), podruhé během padesátých let v Čechách, kdy se Volyňští Češi museli mimo jiné potýkat i s nevraživostí starousedlíků, kteří je označovali (nesprávně) za Rusy. Válečné útrapy během druhé světové války dopadly na Volyňské Čechy na území dnešní Ukrajiny neméně drtivě. Nadto byly Češi na území bývalé Ukrajiny v době během druhé světové války obětí řádění tzv. banderovců, tj. nacionálně smýšlejících Ukrajinců, kteří chtěli Ukrajinu národnostně očistit od všech cizáků. Oceňuji, že autorka se tuto část historie nesnažila s ohledem na současnou politickou situaci vymazat.

Oceňuji edukační stránku knihy. Čtenář se dozví mimo jiné, že během druhé světové války byly zmasakrováni a vyhlazeni nejen obyvatelé Lidic a Ležáků, ale dozví se něco i o osudu Českého Malína nacházejícího se v západní části Volyně (dnešní Ukrajiny).

Velmi doporučuji článek na stránkách „Bála jsem se mluvit o tom, že pocházíme z Volyně, říká autorka románu Volyňská rapsodie | HATEFREE CULTURE (viz webové stránky https://www.hatefree.cz). Je tedy zřejmé, že mnohé události popsané v knize včetně jejich osudů tvoří historickou paměť a zkušenost autorčiných předků.
Cituji část odpovědi na poslední otázku:
„Váš román vyšel jen pár měsíců poté, co začala válka na Ukrajině. Jaké na něj máte ohlasy?
Vloni začátkem roku jsem řešila v nakladatelství Argo, zda nebude problém, že jdu „proti proudu“, protože mám v textu pasáže o smutných událostech ukrajinských band na Ukrajině. V redakci mi ale řekli, že můj román je o historických událostech a historie se nemá ohýbat.“

Má otázka zní, co je to za dobu, že se člověk obává říkat pravdu? Protože to nezapadá do nějakého mainstreamového narativu? A hrozí tu snad, že události vtisknuté do paměti jednotlivých rodin, budou označeny za dezinformace? Doporučuji ostatním čtenářům, aby se zamysleli i nad touto otázkou.

S hodnocením ohledně zpracování se shoduji s Delou111, ale na rozdíl od ní dávám hvězdu navíc za odvahu a rozhodnutí autorky neohýbat historii. Literatura má ostatně mimo jiné i ukazovat, že skutečnost nemusí být tak černobílá a nekomplikovaná, jak by si někteří snad přáli nebo myslí.

Na závěr ještě doporučuji čtenářům knihu (tentokrát nezakrytě memoárovou) od Tamary Halasové Kondor srandovič, kde jsou popisovány zkušenosti Volyňských Čechů, tentokráte z východní části Volyně (dnešní Ukrajiny).

5 18.11.2023

Obálka knihy v mexickém stylu (pokud jste viděli animovaný film Coco, tak víte, o čem je řeč) mě v knihkupectví zaujala na první pohled; kniha je navíc plná pěkných ilustrací od mě do té doby neznámého (není divu, nejsem žádný znalec umění) Landise Blaira, amerického ilustrátora a komiksového tvůrce, a co je nejdůležitější, skvěle se mi četla.

Nemusíte být zrovna katakombový typ jako Caitlin, jak někde v knize žertuje během dialogu s italským taxikářem, ale tak jako tak, smrt je nedílnou součástí našeho života, ať chcete nebo ne, a čeká nás všechny, tak proč k tomu nepřistoupit s klidem filozofa/filozofky a nadto se při čtení této knihy pobavit i poučit o pohřebních rituálech z různých končin světa.

Dočtete se tak trochu letem světem o všem možném, o indonéském Tana Toraja a tamním rituálu ma´nene (za mě ne díky), mexické slavnosti Día de Muertos, věžích ticha a zjevném, znepokojivém úbytku supů (důkaz toho, jak je všechno v přírodě propojené nebo spíš, že lidé jsou opravdu nepříjemně šikovní v hubení různých druhů živočichů; znalci vzpomenou v analogii např. na Tiché jaro od Carsonové), tibetských nebeských pohřbech, věšteckých lebkách natitas v Bolívii, svítících soškách buddhy v buddhistickém chrámu Koukokuji v (na můj vkus) přetechnizovaném Japonsku (byť se zajímavým rituálem kotsuage, který by asi slabší povahy nedaly), španělském pohřebním ústavu Altima se spoustou skel a výloh v Barceloně i vědeckém projektu ve výzkumném zařízení FOREST kompostování lidských těl v Severní Karolíně atd.

Autorka je velmi otevřená všem možným způsobům pohřbívání, což může u konzervativnějších jedinců vyvolat nevoli či nechuť, mně se ale její vášeň pro reformu pohřbívání, sympatická zvídavost a otevřenost různým formám pohřbívání a vůbec otevřený přístup ke smrti, která nemusí být čistě jen smutnou a/či tragickou záležitostí, velmi zamlouvá.

Caitlin Doughtyová je nejen majitelkou pohřebního ústavu, ale i poměrně akční ženou, na youtoube najdete hromadu jejích videí na kanále Ask a Mortician (doporučuji).

Po přečtení knihy si můžete směle odpovědět na otázku, jak Vy osobně jste spokojení s pohřbíváním v České republice a zdejší právní regulací v oblasti pohřebnictví.

5 18.05.2023

V dětství jsem přečetla nepřeberně knih od Geralda Durrella, mám ráda popularizační knihy od německého lesníka Petera Wohllebena, tak není divu, že jsem sáhla i po této knize od Jane Goodallové. Co mě osobně bylo blízké, byl vztah Jane Goodallové k lesu, téměř spirituální vnímání krásy přírody, momenty mystického uvědomění, kdy píše, že prales či les je pro ni tím nejduchovnějším místem. Jane Goodallová oplývala nejen neuvěřitelnou houževnatostí a zaujetím jít si svou cestou (a pěkně velkou dávkou štěstí), v čemž může být inspirací pro mnohé, ale i vysokou emocionální inteligencí, což využila při pozorování přírody či života šimpanzů. Myslím, že právě vysoká emocionální inteligence spolu s pocitem odpovědnosti poté, co si Goodallová udělala již dostatečně známé jméno ve světě vědy, vyústila v to, že se začala plně angažovat v ochraně přírody. Poněkud stylizovaný životopis tak volně přechází v jakousi agitaci za záchranu přírody a této planety, kdy každý může svým málem přispět. Zajímavých momentů se v knize ale nachází více např. popis tzv. kulturní speciace (str. 141 a násl.), úvahy Jane Godallové o vědě a náboženství (str. 183 a násl.), o etické stránce pokusů na zvířatech (str. 224 a násl.) či vůbec morální stránce našeho zacházení se zvířaty (str. 228 a násl.) atd. Za ta léta, která strávila Jane Goodallová v Gombe, byla očitým svědkem mizejících pralesů, přesto se podle mého názoru vědomě rozhodla dát přednost naději před zoufalstvím, svým čtyřem důvodům pro naději (viz str. 237 a násl.) a bojovat ze všech sil za záchranu toho, co od dětství miluje, tj. divoké přírody a v ní žijících živočichů.

5 14.05.2023

Kniha se dobře čte, to beze sporu. Má to příběh a spád. Řekla bych, že se příběh přímo nabízí na zfilmování, jazykovým výrazem a textovou vizualitou mi připadalo, že se to velmi blíží filmovému scénáři. Celkově mi to ale přišlo jako pohádka, i přes tu snahu zachytit nelehkou dobu a realitu první poloviny minulého století bývalého Sovětského svazu.

I když pár pasáží, které mě zaujaly, by se našlo. Například tato: "...Ignatov nechápal, jak je možné milovat ženu. Milovat lze veliké věci: revoluci, stranu, rodnou zemi. Ale ženu? Jak je vůbec možné jedním a tím samým slovem vyjadřovat svůj vztah k tak rozdílným hodnotám - klást na dvě misky vah nějakou ženskou a Revoluci? To je pěkná hloupost! ..."

4 09.11.2023

Po knize jsem sáhla, protože jsem chtěla něco lehčího na čtení, ale můj šálek kávy to není. Kniha, která se koncentruje kolem popisu vztahů odosobněným, strohým, nemastným a neslaným stylem (asi jako když vysvětlujete nedomorodci, jak se dostat na vlakové nádraží), mě postupně čím dál tím více nudila a do četby jsem se spíš nutila. Beru to tak, že tento styl psaní měl asi o to více zdůraznit emoce či myšlenkové pochody postav, posílit autentičnost vypravovaného, ale celkově mě to spíše míjelo, i když vykreslení reálně uvěřitelných vztahů tomuto dílku upřít rozhodně nelze. Dojem mi pokazil závěr kapitola zbytky životů, to mi přijde jako naprosto zbytečný a podbízivý krok ze strany autorky převážně ženskému, šťouravou zvědavostí postiženému publiku. U tohoto typu knihy si říkám, že za měsíc ani nebudu vědět, o čem to celé bylo.

4 24.07.2023

Drsné, surové, geniální.

Skvělá předmluva autora.

"V určitém smyslu musí být spisovatel cizincem ve světě, o kterém píše. Jen v takovém případě může materiál kriticky posoudit a zůstane ve svých soudech svobodný.

Všechno, co je na papíře, je do určité míry smyšlené.

Zachovat drobky upřímnosti, aťsi jsou jakkoliv nevzhledné. Bojovat s pravdou umění ve jménu pravdy životní to ještě není tak těžký úkol. Problém spočívá v něčem jiném, v tom, že samotná životní pravda je nestálá a proměnlivá. Má jepičí život, už to není ta, co tu byla včera, ani ta, co tu bude zítra. Emoce jsou to jediné, v čem umělec nelže.

Mnohokrát mě se vší přesvědčivostí napadalo, že intelektuální vzdálenost mezi takzvaným obyčejným člověkem a řekněme Kantem je mnohonásobně větší než mezi obyčejným člověkem a jeho valachem.

V člověku je daleko více zvířecího, než si dokážeme představit. Je daleko primitivnější, než se nám zdá. Dokonce i tehdy, když je vzdělaný, používá této zbraně k obraně svých primitivních pudů. V situaci, kdy se tisíciletá civilizace hroutí jako domeček z karet a zvířecí, biologická stránka se vyjevuje ve vší nahotě, se zbytky kulturnosti využívají v reálném a hrubém boji o život a v jeho bezprostřední a primitivní podobě.

Jsem nucen psát jazykem, kterým píši nyní, a ten má přirozeně jen málo společného s jazykem, který stačil k vyjádření primitivních pocitů a myšlenek, jimiž jsem v těch letech žil. Budu se snažit předat autentičnost svých dojmů jenom v tom spatřuji možnost, jak zachovat pravdivost líčení. Všechno ostatní myšlenky, slova, popisy krajiny, výpisky z knih, úvahy, obrázky z běžného života pak nebude v dostatečné míře pravdivé. A já bych přece jenom chtěl, aby ta pravda byla pravdou právě toho dne, pravdou starou dvacet let, a ne pravdou mých dnešních životních pocitů."

4 24.07.2023