Lístky ze šumavské epopeje

07.10.2023

Musela jsem ocenit autorův styl, cit pro vykreslení krajiny i lidských charakterů, smysl pro humor a láskyplnou shovívavost k lidským slabostem. Vůbec bych se nedivila, kdyby si vzal Hašek pro svého Švejka inspiraci z Vojty Kudrny (Šupák). Zajímavý byl i exkurs do historie a porovnání se současností. Překvapilo mě, kolik Šumavanů odcházelo do světa za prací, a to nejen po Evropě, ale i za oceán.

Útlou knížkou jsem se prokousávala několik dní, přeci jen nejsem příliš zběhlá v přechodnících a dalších úskalích sto let staré literatury v původním znění a ještě okořeněné šumavským dialektem. Taky mě překvapil pravopis některých slov, například místo rameny ramenouma.

17.08.2023

Bravurně dokonale vyprávěné povídky. Krásně vyobrazeny všechny osoby v povídkách, i prostředí, počasí, vánice, spousty sněhu, chudoba apd.
Všechny povídky jsem vyslechla audio.
Asi nejvíce mě zaujaly povídky Mrtví se nevracejí a Čaroděj, obě povídky byly i trochu humorné.

10.08.2023

Pěkné povídky psané krásnou češtinou. Klostermann uměl vykreslit lidskou povahu a různé situace velmi živě, hluboce autenticky, s citem a přitom realisticky a v neposlední řadě se zvláštním, jemným smyslem pro humor, který protkává textem všech zde obsažených povídek. Tak třeba povídka Odysea soudního sluhy o tom, kterak soudní sluha Mastílek doručoval o vánočních svátcích světákovi Josefovi Voldřichovi soudní obsílku do Stachů, je naprosto geniální.

28.07.2023

Kůs, Voldřich, častá šumavská příjmení. Přijdete na hřbitov v obci Stachy a zjistíte, že velká část náhrobků patří právě těmto starobylým rodům. Pro mě je krásné cítit toto propojení minulosti, přítomnosti a příběhů, které pan Klostermann svými povídkami vypráví. Čím jsem starší, tím víc mě stará literatura těší a autentické historky z časů, kdy byl život neskutečně těžký mi dávají větší smysl než moderní - mnohdy plytká - literární tvorba.

21.08.2022

Není snad povídkového žánru, kterého by se Klostermann nezhostil s elegancí, bravurním vypravěčstvím a naprostou autenticitou. V tomto pestrém výběru jsou povídky se zápletkou skoro detektivní, furiantské humoresky i temně fatalistická dramata, psychologické drobnokresby, strastiplně dobrodružná putování i situační črty... A všechno jsou to malé příběhy o malých lidech, avšak vyklenuté do širokých nadčasových podobenství o údělu člověka vydobývat si své místo k obyčejnému životu v zápase s přírodou, chudobou nebo byrokracií. Zvlášť se mi líbí, jak autor dokáže vyprávět každý příběh tak, že důvěrně se svým čtenářem rozmlouvá, svěřuje se mu a obrací se k němu, což se z dnešní literatury, zdá se, už úplně vytratilo. Zůstal jen vtah autora a jeho díla, ale čtenář, se kterým autor prostřednictvím díla dříve rozmlouval, jako by z této triády vypadl. Autorovo lidství, jeho pochopení a úcta ke každému člověku tak prosvítá nejen tím, co a o čem vypráví, ale také jak to vypráví. Kromě toho (přestože jde o staré, ještě předrevoluční vydání) jde o graficky velmi hezkou knížečku, příjemnou do ruky a vlídnou pro oko. Anebo šikovnou do batohu, třeba k výletu na Šumavu, která je dnes tak neuvěřitelně jiná, než jak ji poznal a popsal její znalec, mluvčí a básník.

10.10.2021

Další sbírka povídek z pera Karla Klostermanna, která se mi dostala do rukou. Stejně jako ten přechozí soubor je i tento kvalitativně vyrovnaný. Nejvíce mému vkusu a představám odpovídá povídka Zmizela.

05.03.2017

Šumava- pro mě nezapomenutelný kout naší země, ač povídky pana Klostermana nejsou zrovna humorné , přeci jen popisují statečný, skutečný a nelehký život tehdejších obyvatel. Pro naši rodinu má jeho dílo , díky zážitkům z dovolené , když byli naše děti malé - no spíše ještě nedospělé - příchuť humoru. Po předchozích životních eskapádách jsme se s přítelem domluvili že vezmeme děti na dovolenou na Šumavu a zkusíme, jaké je to fungovat jako celek. Projeli jsme na kolech opravdu kus Šumavy, na Antiglu zažili bouřku, jakou jsme snad doposud nezažili, do toho pozorovali naše děti, jak se společně sžívají a na konci této krásné dovolené, jsme jim v Srní u chalupy pana Klostermanna ( u klasické svačinky zabalené na cesty, kdy se děti cpaly a přítel jim rozumně vysvětloval o čem je život , děti přikyvovaly, ale kluci víceméně sledovali,co v sobě skrývá ubrousek se svačinou, na nějaké řeči o životě nám zcela viditelně kašlali :-) ) oba společnou řečí oznámili, že sestěhování rodin tedy proběhne a že tedy zkusíme , jaké je to zase oživit to, že se sejde u večeře celá rodina, ne jak to bylo doposud , každý zvlášť, Děti to přijali, my spokojeně sjížděli na Čenkovu pilu, kde jsem trochu zazmatkovala u předjíždění a přítel mi (zcela oprávněně) vynadal, že jezdím neopatrně. Já se samozřejmě rozčilila a dělala krutě uraženou. Pak jsme se znovu rozjeli, za chvíli dojel mě můj syn a povídá: ... Mami, já už nechci být doma pořád SÁM, brácha je na škole, ty věčně v práci, s Pepou je to na pohodu , mám ho moc rád, to by ses nemohla alespoň trochu přetvařovat a na Pepu se zbytečně nezlobit? ? Alespoň do toho stěhování... " Musela jsem zastavit, příteli se omluvit a když jsem mu říkala, jakouže to kamufláž mám na něj nastražit, smáli jsme se všichni. Dodnes , když občas zavítáme na Šumavu - teď už ale jen ve dvou, protože děti se rozprchli po celé republice- vzpomínáme na povinné zastávce na Čenkově pile, jak mi syn domlouval. Samozřejmě, že není vše jen zalité sluncem, pan Klostermann moc dobře věděl a moc krásně psal o tom, jaký život je , ale že stojí za to si ho pomalu a opatrně projít .