Aterianna komentáře u knih

Povídky v perfektním tempu, s pointou a zakončením v nejlepším. Odhadnout, kam to všechno nakonec dospěje? Nepodařilo se mi. Bavila a těšila jsem se na příběh další. Nezbývá mi nic teď jiného, než se porozhlédnout po dílech podobného charakteru.

2 10.08.2020

Jednohubka tak svižná, že ani nezaznamenáme třešničku na dortu. Ona tam ani možná nebyla, třeba to nebylo cílem autora, který dílem sledoval něco trochu jiného. A třeba by to i nějaký razantní závěr pokazil. Zajímavé úvahy, momenty a pohled na život se najdou, párkrát jsem soucitně pokývala hlavou a podruhé se zase usmála nad vydařeným humorem.

2 30.07.2020

Čtivé dílo, které ničím nepřehání, nepřekoření a ani nepřeslazuje. Motivy rodina, vztahy, 11.září a spolu poměrně dobře hrají. Příběhu dvě paralelní vyprávění lichotila, dokázala knihu dotáhnout do konce poutavě a s vyhnutím se přílišným klišé. Pro mne je konec ukazatelem, jaké proměny osobnosti hlavní hrdinky a následky jejího jednání jsme za celou dobu vyprávění mohli být svědky a vcítit se do její pozice.
Kdybychom byli lidé, kteří ji znali, odpustili bychom?

2 03.07.2020

Dodnes opravdu nerozumím tomu, jak jsem se k Jediným pravým láskám dostala. 98% mnou přečtených knih jsou detektivní thriller romány, z oblasti filmu to samé.
Prostě vše, od úplného prvního pohledu, kdy by mě zarazil už jen titul – považovala bych ho za hranice kýče (nevím, prostě je pro mne "láska" opravdu ohrané slovo/zjevení, kor v názvu) po tématiku, charaktery postav.. by me v jiném životě (Možná v jiném životě .. :) ) odradilo a knihu bych nezačala číst nebo nedokončila. Tento případ to ale není: Nic z předtím zmiňovaného mě neodradilo, nijak (zvlášť) neiritovalo a závěr, kterého jsem se obávala už od přečtení obsahu, ale upřímně jsem se na něj v obavách těšila, mě více než mile překvapil.
Skoro bych nejraději lidem, jako jsem já, kteří těmto slaďárnám moc nehoví, ten závěr prozradila, a citovala některé myšlenky, ještě předtím, než by začali sami číst. Tím bych je navnadila a kniha by neměla "jen" 85 %!

2 12.09.2018

Amnezie a všechny její možné variace jsou vděčné téma. Dá se s tím zacházet dále vlastně libovolně, protože co neví postava, neví ani čtenář; zdálo by se, že se autorovi meze neklamou. Problém je ale pak ve formální stránce. Co mě zde bouchalo do očí a útočilo na moji spokojenost s knihou byly "deníkové" záznamy. Opravdu bych chtěla vidět deník psaný rukou o takovém rozsahu.... to si myslím, že bylo trošku nešťastný krok autora ve snaze vyprávění obzvláštnit. Je to složitější se rozhodnout v jaké pespektivě a stylem vyprávět příběh někoho, kdo o své minulosti mluvit sám nemůže..
Ale jinak to vlastně vcelku šlo. I když jsem se v průběhu čtení snažila přijít na to, jak to vše nakonec bude, nepodařilo se mi to. Takže palec nahoru za rozuzlení, nic přehnaného, velkolepého ani přesládlého. Tak akorát.

1 04.11.2018

Ve vidině volného léta jsem se dala na četbu světových děl, které se jsou i součástí školních osnov (sice mám letos už po maturitě, ale proč kánon literatury opouštět). Lolita byla jednou z nich. Avšak, náhled mi postačil.
Měla jsem tu smůlu (štěstí?), že jsem potkala filmovou adaptaci (z 1997) dříve, než tu knižní. Problém je tedy následující: měla jsem Humberta za jiného Humberta, než se kterým jsem se seznámila do té čtvrtině knihy, než jsem si řekla, že tato čtvrtina bude poslední. Nezkousla jsem číst jeho myšlenky. Opravdu je to kontroverzní téma stále. Do knihy jsem s tím očekáváním ale šla. Morálka se houpe (někdo má svůj pohled pevný jako konstruktci houpačky – Jakým zázrakem se dá ospravedlnit tohle myšlení dospělého muže?). Kdo je to zlo a lije benzín do ohně?
Jak už jsem psala, téma bych zkousla, ale charakter mi šel ostře proti srti, bylo to moc. Jestli bylo ale něco, co by mě možná udrželo – styl psaní. Opravdu asi nejkrásněji (paradox) použitý jazyk v knize, jaký jsem dlouho nepotkala. Soustředěnost se je potřeba a vyplatí se. Prostě lesk temnoty.

Hned jak jsem se do díla začetla, neuniklo mi, že se autorka musela inspirovat skutečným případem (zmizení Madeleine Mccann – celé léto předtím, než se mi o Vánocích tato kniha dostala do rukou, jsem sjížděla dokumenty a yt videa o kriminálních případech). "Nápad" tedy docela zajímavý, průběh a rozzuzlování, retrspektiva.. a pak přišel závěr: doufala jsem, že to tak nakonec nebude, ale bylo to černé na bílém až do poslední věty.
Ale celkově kniha neurazí, určitě zaujme a příznivcům těchto závěrů rozhodně dílo bude hrát do noty.

1 11.09.2018

Joy Fielding... jméno mi připadalo povědomé, když jsem z nouze hledala v knihovně něco na čtení, a na Šepoty jsem narazila. Četla jsem totiž asi před dvěma lety Zmizení Samanthy Shipleyové. K mému překvapení jsem se dozvěděla tady na databázi, že Joy je ve 100 53.nejoblíbenější autorka.
Já nevím, jsem asi náročná a očekávala jsem od knihy více.. prostě větší hloubku, složitost, charakter postav.. Možná je to ale dost tím, že přeci jenom se jedná o dílo, které vyšlo před 15 lety, kdy si troufám říct, takový boom detektivních-thriller-románů nebyl, a tak se jednalo o něco vyjímečného a třeba nového. Dnes postupem času jsou desítky podobných děl a námětů ještě více propracovanějších a v důsledku toho Šepoty z roku 2003 působí slabě a jednoduše, zatímco jsou i nepřiznanou inspirací právě těch dnešních.
Nepopírám ale, že mě četba nezabavila. Ano, ale ne tak, že by mě nechala bez dechu, jako by tomu bylo, kdybych se narodila o 15 let dříve.

1 11.09.2018

Sáhla jsem po knize, jejiž hřbet nese jméno Gillian Flynn tímto podruhé. Jak jinak začít, než u jejího bestselleru Zmizelá, který řadím na svém žebříčku velmi vysoko. Ostré předměty se sice nacházejí o něco níže, ale příčka nesoucí není stabilní. Mám z této knihy velmi smíšené pocity.
Vcelku jednoduchý (zato znepokojivý) příběh je opsán na něco přes 250 stránek. Přesto dokáže uvést základní rysy a charatery postav, nastínit pozadí a vývoj. Tak nějak to funguje, neurazí – ale ani ne příliš nadchne: Nevím, zda jsem po Zmizelé čekala naprosto mistrovsky vytvořenou postavu/y, která by byla tak dokonale narušená a reálná, až bych ji zbožňovala (jako Nick a Amy) a nebyla mi nepříjemná. Tady však není dotažen tento prvek dokonce.
Příběh, který nestačil ani pořádně zakořenit a nechat tak celou povahu knihy plynout buď směrem detektivky, nebo krimi/psycho románu, tak nedokázal úplně využít potenciálu, který podle mne měl. Pro detektivku působí uspěchaně a ne příliš kvalitně (především v druhé polovině a havně závěr) a pro román, kam se naklání radši, jak už jsem jednou zmiňovala, autorka nedává příliš prostoru ani postavám nebo příběhu. Přesto ale čtenáři nic podstatného nechybí, a nebýt mého vysoké očekávání, byla bych nadšená a neměla nic co vytknout.
Co se stylu ale týče, tak zpočátku si se svižnějším tempem poměrně pěkně hrají do noty a a právě na začátku jsem si říkala, že mě čeká "příjemný" psychothriller, který pro svoji efektivitu nebude nic zbytečně prodlužovat. Časem se ale pak ukázalo, že povrchnost je někdy trošičku moc (Ale nevím, možná jsem zvyklaá na jinou úroveň reálnosti, viz Stieg Larson..) tj.zkrátka mi najednou vadila ta jednoduchost.
Každopádně, jsem jede z typu lidí, kteří u titulů, které se dočkali filmového zpracování, volí klidně pořadí 1.film/seriál a 2.kniha. Často je tomu tak při zdařileém hereckém obsazení. A jelikož mám herečku Amy Adams ráda, nemohla jsem si tento počin nechat ujít ani v jedné verzi. Přeci jen, celé to má něco do sebe. A když nad tím tak uvažuju, dobrá kniha se pozná tím, že vás nutí přemýšlet a nenachá vás úplně klidnými. Já stále uvažuji.
A Ostré předměty opravdu ostré jsou...

1 15.07.2018

Úplně souhlasím s jedním z názorů, že povídky nemají nějakým způsobem tvořit převratné šokující pointy a rozzuzlení, ale vznikly pro zábavu v období mezi tvorbou autorových větších děl. Jsou to takové střípky, šprými, náhodné náměty, které stály zato ukotvit v kraťoučkém příběhu. Těším se, až se dostanu k prvnímu souboru Nečekaných konců. Může to být prý jedině lepší.

27.08.2020

Aha, už vím kde se stala chyba. Popis obalu knihy píše “Evie kdysi měla vše..” a někde jinde “Shannon měla vše..”. Tato zásadní chyba tak utvořila díru v mým pochopení celkově a to, jestli je, nebo není Evie a Shannon jedna a ta samá osoba, je docela zásadní fakt… Tak jsem si tu knihu až do těsně před koncem pochvalovala, jak zajímavě je pojatý vypravěč, že její kamarádka je vlastně ona sama, ale mluví o ní/o sobě ve třetí osobě proto, že se po nehodě sama sobě (snažila) odcizit/la. .. a ono ne e.
NIcméně, přes to vše, přes mě počáteční předsudky a zmatení, mě Nestvůry chytily a představily mi několik zajímavých morálních otázek k zamyšlení ve velmi originálně protkané formě vyprávění.
A tak je čas na Klub rváčů.

07.10.2018