Apo73 komentáře u knih

Vzpomínka na dětství. Knížka se mi líbila, i když jsme psa doma nikdy neměli - ona je to vlastně celé taková trochu bajka. Vždyť všechny ty vlastnosti, které Čapek popisuje jsou sice ryze psí, ale taky lidské, a proto je to tak úsměvně srozumitelná "dokumentární" pohádka. Ono je to vlastně vyprávění, které je s nadsázkou jakoby objektivním líčením (až téměř vědeckým), a v tomto "rozporu" je to ta knížka právě nejpůvabnější. Prostě Dášeňka a Devatero pohádek jsou pro mne takový základ.

9 28.08.2022

Paní Lednická by se měla rozhodnout, jestli píše beletrii nebo literaturu faktu. Evidentně jí jde obojí, ale ne najednou. To, co dokázala v Šikmém kostelu, zde nemůže rozvinout, protože uvozující mikropříběhy jsou přílišnými miniaturami. Faktuální části jsou zase příliš nesoudržné, takže se jí to přes ty beletristické fragmenty nespojuje. To, co mělo působit jako pojivo, je cizorodý prvek, který tah na branku jen komplikuje. Je to překombinované a přemyšlené, je to tah, který se jí nepovedl. (Povedl se brilantním způsobem třeba Kateřině Tučkové v Žítkovských bohyních.)
Takže - vynikající tragický a nadčasový příběh, který překračuje dalece regionální problém, který je neustále likvidován umělými beletristickými vložkami, které jej znepřehledňují. Přicházejí v nich neustále nové a nové postavy, je těžké se s nimi identifikovat, vracet se k nim. Škoda. Kniha chtěla dramaturga.

9 27.04.2022

Pokud bych měl vyjmenovat 10 nejlepších knih, které jsem v životě kdy četl, pak mezi nimi bude Cizinec přichází. (Upozorňuji, že na to navazuje ještě Dohra!)
Drsný příběh z finského statku uprostřed lesů, který je kompozičně krystalicky čistý a vyhrocený na život a na smrt. Není třeba žádných intelektuálních kudrlinek, je to hrubé a přitom poetické líčení proměn tří hrdinů v daném času a prostoru, které se podle mne musí přečíst na jeden zátah, na posezení. Já se nemohl odtrhnout. Tato útlá knížečka má podle mne stejnou vypovídací hodnotu jako Egypťan Sinuhet, kde Sinuhet je freska a toho je črta, ale udělaná několika tahy. Geniální.

9 27.04.2020

Podle mne povinná četba pro kohokoliv, kdo se chce vcítit do toho, co to znamená ocitnout se v soukolí moci.

8 09.03.2024

To je učebnice pointy! Na tom lze demonstrovat mistrovství pointy, která má vycházet z příběhu, ale má být překvapivá a nečekaná. To pan Dahl umí dokonale. To oceňuji nejvíc. Jinak jsou to čtyři vlastně rozverné povídečky, ve kterých jde vždycky o to, jak získat nějakou ženu do postele, což ale, jak se ukazuje, není vždy vítězství. Lehké čtení k moři (taky je to v edici Čtení na dovolenou), úsměvné, ale dynamické a vzrušující.

8 30.11.2023

To je skutečně jízda na tobogánu. Podle mě adept na Magnesii Literu (když už Tučková má za Bílou Vodu státní cenu). Vynikající stylista Marek Epstein se smyslem pro hutnou situaci představuje české dvacáté století prostřednictvím příběhu rodiny, kterou potká všechno, co je potkat může - letec RAF, Jáchymov, StB, udavačství, výslechy v Lubjance v Moskvě, zvěrstva nacistická, sovětská i československá, sudetská tíha a nejednoznačnost, emigrace, NSR i NDR, vyhazovy z práce, živoření, disent i Charta 77, srpen 1968, neustálý boj o přežití, láska, milování... a v tomto "nálevu" osudy Ley, která jen touží po normálním životě. Je to vylíčeno strhujícím způsobem, který chytne a nepustí.
Několik drobným poznámek bych přeci jen měl: a) Mám dokonce dojem, že text je v několika místech a množstvím souvislostí a příběhů až přehuštěný - taková Morštajnová by z jedné jeho kapitoly udělala román. b) Přistihl jsem se, že mě začíná trochu unavovat zřejmě už manýra současné české literatury, tedy vyprávět linie příběhu na přeskáčku. To, co začali kdysi Tučková a Hájíček, teď rozvíjí právě Morštajnová nebo Štifter, teď přináší zase Epstein a mám pocit, že nejde o roviny příběhu, ale jen úmyslně narušenou chronologii, která nepřináší příliš novou kvalitu do textu. Co kdyby současní autoři zkusili psát jakoby od začátku do konce? Třeba tady jsem myslel, že to skončí dramatickou situací v 60. letech a proto je odůvodněná ta diachronnost, ale není to tak. Končí to v roce 1992, tedy na konci příběhu. Takže proč? c) Pak jsem ještě přemýšlel o vhodnosti názvu. "Země" je podle mě velmi slabý název. Tady by se to podle mě chtělo ještě zamyslet. d) A poslední věc - rád bych Marka Epsteina opravil - pojem "blbá nálada" "zavedl" Václav Havel až v rudolfinském projevu v roce 1997, nemůže tento pojem tedy použít hrdinka v roce 1992...
Ať tak či tak, je to vynikající kniha, která Vás chytne a nepustí. A pozor - není to pro slabé nátury! Za všechny možné příklady uvedu půvabnou definici mentality prostého Čecháčka, jak ji hlavní postava znala od svého profesora Kácela: "Smícháme-li německou tvrdost, polský romantismus, rakouskou nabubřelost, tureckou posedlost a švédskou lhostejnost, necháme zamřít pět set let uprostřed Evropy, podusíme v zarputilém mlčení Jana Husa a zapečeme v potu Bílé Hory, dostaneme jednoho obyčejnýho Čecháčka." (s. 113) Tak v tomhle rámci jsme podle Marka Epsteina žili o 20. století.

8 29.12.2022

Tak to je lahůdka prvního řádu. Mladý klouček František (Franz) začíná po obecné škole jako příručí v obchodě pana Hermanna Kafky a poznává velký svět obchodu - nejenom jeho atmosféru, ale také jeho metody, obchodně-prodejní fígle, zákonitosti. Poznává také, co to je pracovat jako křesťan u židovského obchodníka a shodou okolností má za úkol doučovat jejich syna (taky) Franze Kafku češtinu. Kluk zažívá plnými doušky atmosféru Prahy (a to i doušky piva, sherry i kuřiva), získává také první poznatky o svém tělesném vývoji v konfrontaci s ženským tělem. A pak, to už mu je skoro 18 let, získá místo v továrně Sezemský na výrobu svíček a vosku v Mladé Boleslavi, kam se přestěhuje a buduje si tam svůj kariérní postup. A jako na dlani tu František zažívá maloměsto se všemi jeho klady i zápory, dokonce si najde i cestu (opakovanou) do místního "bordelu". Spát s někým za peníze se nerozpakuje ani při návštěvě hlavního města, Vídně. (A už nebudu dál spoilerovat).
Kdo má rád atmosféru a realitu konce 19. století se všemi plesy, slečnami, továrníky, obchodními příručími a cesťáky, svět, kdy lidé ještě věřili, že pilnou prací se lze vypracovat a v rámci kontinuity vybudovat hodnoty (tj. svět, který se po Velké válce zhroutil) a cítit se svým způsobem bezpečně, tak si v líčení pana Bašíka přijde na své plnými doušky. Bašík není spisovatel, ale píše pěkně. Má v sobě něco nerudovského (však rád v Národní politice četl Nerudovy fejetony, které tehdy aktuálně vycházely) a něco z Ignáta Hermanna. Je někdy příliš popisný a doslovný, ale z dnešního hlediska je ta podrobnost vlastně zajímavá. Ten svět je líčen s takovou samozřejmostí a dramaticky jsou představeny tak obyčejné situace, až to může budit úsměv, ale jako celek je to klenot. Je to skutečně niterná sonda do života začínajícího a pak už ostříleného obchodníka, účetního a cesťáka, kterému jeho povolání přirostlo k srdci. A samozřejmě je tam dnes cítit nostalgie, tato Praha již neexistuje a Mladá Boleslav jakbysmet - tu se na rozdíl od Prahy podařilo zlikvidovat téměř úplně.
Probleskují zde i úvahy o sociálním postavení dělníků, autor postupně směřuje myšlenkově k socialismu (psal to ale v roce 1940!) a téměř šokující se neuvěřitelná otevřenost v líčení jeho intimních pocitů a myšlenek - ať už jde o finance, vztah k otci nebo právě o milostná vzplanutí a nebo "jen" tělesná (sebe)ukojení. A právě tyhle věci, které v normálních biografiích a natož v autobiografiích českých velikánů nenajdeme, dělají z textu vynikající svědectví, dokumentární literaturu bez laciného efektu i bez afektu. Škoda, že nebyl možno vydat pokračování, že zde jsou pouze dva díly, když jich autor napsal devět. No tetelil jsem se u toho rozkoší.

8 06.09.2022

Tam, kde Gustave Flaubert skončil (například v Citové výchově), tam Émile Zola pokračuje. Tam, kde Flaubert kritizuje "jen" pokrytectví, pokles morálky a permanentní vypočítavost francouzské společnosti, tam Zola představuje její naprosté dno - zato v plném lesku a slávě. Svět kabaretů, divadla pochybné úrovně, nevěstinců, (pseudo)salónů, ale také situaci na dostizích, nebo na francouzském venkově - to je všechno vylíčeno velmi barvitě, člověk má téměř pocit, že je toho účasten. To není smysl pro zatěžkaný detail, kterým by čtenáře unavoval v popisu, to je smysl pro atmosféru, vykreslení hrůzy i slavnostnosti situace, a hlavně nastavení situace, která se pak vždycky nějak zásadně promění. A pokud je Zola nazýván naturalistou, tak to ne proto, že by nám líčil například detailní sexuální zvrhlosti při erotických hrátkách (i když taky je to tam nějak neexplicitně přítomno), ale proto, že se románem Nana dotýká animality člověka. Zvířeckost je tu vykreslena jako přirozenost, jen je zasazena do společnosti. Morální, etické hodnosty, úcta k člověku, základní úcta ženy k muži a opačně, k mateřství, k budovaným hodnotám (i když třeba jde o peníze majetky, statky nebo společenské postavení - jakkoli to je vždy ve světle věčnosti pochybné), ty jsou zde naprosto zadupány, je to nějaký odpad, kterým ani není třeba se zabývat. Hlavní hrdinka je krasavice, plná živočišné erotičnosti, matka a zároveň prostitutka ve všech významech toho slova. Na tomto napětí stojí celý román a nejde samozřejmě jen o Nanu, ale o metaforu celé společnosti.
Takže doporučuji. A dodávám pro ilustraci pěkný citát, aby bylo patrné, jak pěkným jazykem je to napsáno (resp. také přeloženo Miloslavem Jirdou):
"Bylo to v době, kdy Nana oslňovala Paříž leskem dosud nebývalým. Její postava se giganticky tyčila na obzoru neřesti, vládla městu nestoudnou vyzývavostí svého přepychu a svého pohrdání penězi, v němž zcela veřejně tály celé majetky. Její dům byl jediná žhnoucí výheň, z níž její choutky ustavičně vyšlehávaly novými a novými plameny; stačilo jí slabě fouknout, a zlato se měnilo v jemný popel, jejž vítr ustavičně roznášel. Ještě nikdo neviděl takovou posedlost v utrácení. Její dům jako by stál nad propastí a v ní mizeli mužové se vším všudy, se svými majetky, těly i jmény, ani se po nich nezaprášilo...."

8 09.01.2022

Jestli máte chuť se vypravit po Evropě s inteligentním, vtipným, nesebežerným glosátorem života, dějin, povah, reálií, pocítit s ním severské země plné řádu a chaos Balkánu, desítky až stovky mikropříběhů lidí, které potkal, zamyslet se nad nejrůznějšími souvislostmi a nemít přitom pocit, že jste obelháváni nějakým komerčním trikem, pak nezbývá než si přečíst tuto knihu, a nebo si stoupnout na kraj silnice a začít stopovat. Skvělá oddychovka!

8 26.09.2021

Dalo by se říci - norský Klosterman. Ovšem pokud Klosterman, pak je o půl století zpožděný, protože přesně s touto poetikou přišel Klosterman dávno před ním. To není přírodní epika, to není jen romantizující líčení života v zapadlé norské horské vesnici - to je baladický obraz několika generací horalů, kteří umějí žít s přírodou, a příroda má pro ně i pro jejich životy osudovou moc. Nejdřív jsem se bál, že to bude kratochvilné čtení pro ženy a dívky, ale ukázalo se, že je to norský poklad. Příběhy vkořeněné do půdy, do lesů a do skal, do tradice, zvolna se otevírající novému světu, stále kladoucí otázky, co jsou hodnoty života. Vřele doporučuji.

8 18.04.2021

Kunderův smysl pro "žert", ale ve podobě kruté směšnosti hraničící se schválností, během níž se odhalí ty nejspodnější proudy lidské existence, je obdivuhodný a odpudivý zároveň. Ale je to právě to napětí, které dělá Kunderu Kunderou a vytváří mu právě ono místo ve světové literatuře. V této knize jakoby zašel ještě dál a zesměšňoval i literaturu samotnou, neboť pokusem napsat text, v němž není ani slovo míněno vážně, dochází ke zpochybnění samotného procesu literární komunikace. Je to pohled na svět jakoby z toho spodního proudu směrem vzhůru, jako by jel po loďce s Cháronem a díval se skulinou na svět, k nám, nahoru.
Těžko tento text označit za román. (Nevím, proč ho tak nazývají.) Je to literární experiment, povídka, (nejen svojí délkou), v níž se stane tisíckrát nic a přesto to vypovídá o životě. Určitě zde vrcholí Kunderova programová práce se směšností a žertem, která od citových Směšných lásek a politicko-citovém Žertu, až po absurdní svět Knihy smíchu a zapomnění, stále nabývá intenzity zejména ve své obecnosti. Ano, Kundera jako by šel během své kariéry od konkrétnosti k obecnosti. Ale sám za sebe bych nesouhlasil, že jde o jeho nejlepší knihu - nestoudně obdivný doslov paní Silvie Rychterové je pro mne odstrašujícím příkladem, jak se nemá psát o literatuře. Všechnu magii, všechno neznámé, všechny pochybnosti, co je významné a co je bezvýznamné, co je směšné a co ne, kdy se smějeme druhým a kdy sami sobě - tohle všechno mistrovství ona Vám vysvětlí a vnutí Vám, co si máte o textu myslet. To je literárněvědný spoiler ne co do děje, ale co do definice podstaty, co má text samotný s člověkem udělat. Tak ten doslov prosím nečtěte.
Naopak je třeba si přečíst text překladatelky, který by se měl dávat jako povinná četba nejen na translatologii. Myslím, že v tomto Kunderově textu platí, že má autory dva, a to zcela rovnocenné. Kunderu a Kareninovou. Klobouk dolu, paní překladatelko!
Sumasumárum, Kunderova kniha jde na hranici srozumitelnosti, ale je možné ji číst v mnoha vrstvách. Každý si z ní něco vezme. Mám pocit, že v jeho "spisovatelském programu" už asi nelze jít dál, tedy pokud by nepřesedlal na poezii.

8 27.10.2020

Marek Epstein i v těchto povídkách potvrdil, že je skvělý spisovatel a vypravěč. Po té, co jsem zhltnul jeho román Země, a který doporučuji kudy chodím, tak jsem se trochu povídek bál - autor přeci jen nemůže rozehrát velkou plochu a tak někdy zůstane jen u nějakého okamžiku, nálady apod. Ne tak Epstein. Jeho povídky jsou hutné, naplněné, i když jde jen o tom, jestli člověk vyleze na skálu nebo ne (Šakalí dech), představí čtenáři celý jeho život nebo alespoň všechno to důležité, co člověk potřebuje k tomu, aby na konci povídky se s postavou člověk sžil a pochopil ji. Musím říct, skvělý. Povídky Zbraň, Kuna, Šofér a Potopa hodnotím 110%, povídky Synek a Nerez "jen" 90 %. Všechny postavy se dostávají do nějaké svízelné situace, kterou musí řešit, a hledají nejrůznější variace řešení. A situace se mezi tím zhoršuje a zhoršuje, až vykulminuje a musí dojít k nějakému zásadnímu zvratu. Obdivuji, že na tak krátkých plochách mě dokázal Marek Epstein zase uchopit a vláčet. Mezi povídkami si člověk ale musí dát pauzu. Skvěle!

7 25.06.2023

Tak byla to povinná školní četba, ale mě bavila. Ota Pavel je skvělý povídkář. Podařilo se mu krásným jazykem vystihnout určitou atmosféru situace, zároveň dokázal laskavě vyprávět o světě, který byl válečný, tj. velmi krutý. Jeho láska k rybaření, k Berounce, k rodičům, a hlavně k životu, je jakoby nezdolná. Tuhle knížku je třeba vít do ruky, když člověk není v dobré situaci, ale zároveň se chce potěšit.

7 28.08.2022

"V nějakém místě jsme se museli zatoulat na hranici bezpečí," říká Švéd jedna ze dvou postav této uhrančivé knížečky. Dva chlápci, kteří plují po Dunaji na kánoi a dostanou se do míst, kterých se i místní bojí, kde zřejmě ožívají duchové, prastaré bytosti či cokoliv jiného z jiné dimenze našeho života, se už pouhou svojí přítomností v těchto místech ocitají na hraně fyzické i psychické existence, na hraně různých světů. Všudypřítomné vrby, které jsou téměř oponou či bránou do dalších světů, stejně jako nejrůznější projevy těchto světů jsou vlastně třetí postavou příběhu, který mu dává patřičnou dynamiku.
Moc pěkným jazykem (a pěkným překladem) napsaná drobnost, kterou - ano, lze označit za klenot. Dramatická výstavba se stupňuje, meze světů se stírají, autor výborně pracuje s postupným násobením pocitů postav a sklíčenosti celé situace. Nedávám tomu všechny hvězdičky asi proto, že mne kniha asi nestačila úplně naladit (taky svojí krátkostí) na připuštění této dimenze jiného světa, a tak mi to pocitově zůstalo u roztomilé "duchařiny". Ale určitě má nakročeno k tomu být zakladatelkou takového žánru, zvlášť, když jde o 100 let starý text. Potěšil jsem se velmi a vřele každému tento bonbón doporučuji.

7 10.08.2022

Jedna z nejlepších Mayovek podle mě. Vinnetou a Poklad na Stříbrném jezeře by stačily, aby May byl klasikem dobrodružné literatury.

7 12.06.2022

Skvělý debut! Je vidět, že autorka Japonskem žije. Umí si pohrát s formálními rovinami vyprávění, vymyslela pozoruhodný klíč k časové smyčce nebo spirále či jak to nazveme. Pohybuje se tedy permanentně mezi sci-fi a realistickou prózou z prostředí současného vysokoškolského prostředí humanitního zaměření. Má to šmrnc, napětí a opravdu zcela nenásilnou vzdělávací formu - o Japonsku jsem toho mnoho nevěděl a jsem rád, že mě Anna Cima vzala za ručičku a posadila na Šibuji. Opravdu povedené. Zároveň chci upozornit, že Český rozhlas knihu načetl, resp. výborně ji přečetla Barbora Goldmannová.

7 01.09.2021

K této knize jsem se dostal přes četbu na Vltavě. Vltava připravila výborně zrealizované čtení, a to jenom první půli románu, která se odehrává v 50. letech v Československu, než se hrdina přesune do Ameriky. A tak se mi to líbilo, že jsem šel okamžitě do knihovny a půjčil jsem si to.
A nelitoval jsem. Je to skvělý text. Je syrový, napsán jakoby odtažitě, ale o to silnější ta vyprávěcí poloha je. Každou chvíli nastane nějaký zvrat, který člověk nečeká a přitom je zachována linie děje, vývoj, který je v podstatě strhující. Přitom román klade otázku nejen o vině a zločinu a o tom, jak si zachovat a kde hledat vlastní důstojnost v komunismu, a jak zvládnout dvojí život, ale je taky prodchnutý atmosférou malého města. A jsem moc rád, že i ta druhá část románu je podobně dynamická. A klade úplně stejné otázky, akorát v kapitalismu, ve vysněné Americe. Jako celek to přitom nepůsobí rozděleně nebo rozpadle. Zatím jsem od Nováka nic dalšího nečetl, předpokládám, že jsou-li Mašíni napsáni takto, tak to musí být skvělé. Uvidíme.

7 29.08.2021

Jestli bych někomu měl doporučit něco, co mu v plné nahotě a rozporuplnosti ukáže a nejen ukáže, ale i vtáhne ho do skoro čtyřiceti let velmi dynamického období českých dějin, pak právě tuto knihu. I kdyby Zábrana nenapsal nic jiného, nepřeložil ty kvanta knih, co přeložil (ať už pod svým jménem nebo cizím), byla by tato kniha - a je - základním dílem české literatury.
Zábrana je nesmírně otevřený, ale není bulvární, jsou to niterné procesy v člověku, který je bytostný intelektuál v tom nejlepším smyslu slova, a který plně chápe situaci, ve které žije. Trápí se tím, jak režim a tehdejší realita ubíjí to cenné v člověku, jak ho nutí kličkovat, skvěle definuje lidi, se kterými se potkává, má v líčení situací smysl pro absurditu. Tedy veselé čtení to není, ale toto je základní kniha pro povědomí o druhé polovině 20. století v Československu.

7 08.08.2021

S Eltonem Johnem mám ten "problém", že ho obdivuju - jako muzikanta, který je otevřený všem možným typům hudby, je širokopásmový a je to první liga. Byl jsem na 5 jeho koncertech a všechny byly životními zážitky. Oceňuju i to, že své životní propady dokázal otočit v klad a napíná sílu i na charitu. Jak s člověkem bych si asi nerozuměl, nemám moc rád tu efektní extravaganci, která se stala součástí jeho stylu, jeho "hvězdné" manýry, všechny ty vášně nakupováním začínaje a kokainem konče. Přes to všechno je to jeden z nejtalentovanějších lidí, jaké znám - byť ne úplně osobně.
Toto zde říkám proto, že kniha se mi moc líbila I PŘES TO, že ho mám rád. Bál jsem se, že to bude buď uslintané vzpomínání starého zbrojnoše poprocku a nebo naopak póza hvězdy první velikosti, ať už jí skutečně je nebo by si to o sobě jen myslel. Jsem nadšený a šťastný, že kniha není ani jedno ani druhé.
Předesílám, že jsem jí četl v originále. Je to svěží text, bystrý, chytrý, který nemoralizuje, Elton John si dokáže dělat legraci sám ze sebe, dokáže velmi trefně ohodnotit ostatní, umí se zastavit u situace a ze zpětného pohledu říct, co mu tato situace dala nebo vzala, jak ho poznamenala dál. Text je i zajímavě členěný, kombinuje chronologii s takovými tematickými celky. Pro každého, kdo má rád jeho hudbu a alba, tak nechává zcela neokázale nahlédnout do motivací, proč které album nebo skladbu dělal, jak to vznikalo a proč. A zároveň to není výčet nějakých úspěchů. Sám se pozastavuje nad tím, že to všechno mohl prožít, koho všechno mohl potkat (od Versacheho přes Beatles a Mercuryho až po Warhola nebo Stallona a Dianu všechny...), zcela otevřeně mluví nejen o své homosexualitě a vztazích, svých závislostech, ale také o rakovině, operaci hlasivek, umírajících kamarádech na AIDS, finančních problémech...zkrátka je to velmi otevřená zpověď. Všeho je řekl bych s mírou.
Jako červená nit se tahle jeho vztah s otcem, který ho v ničem nepodporoval (a díky tomu také byl motivován pro přepsání Billyho Elliota do muzikálu) a vztah s matkou, která nedokázala přenést přes srdce, že by někdo v jeho životě mohl být mu bližší než ona.
Zkrátka jsou to kultivované paměti, se kterými mu možná někdo pomáhal je stylizovat, ale to je fuk. Je to padesát let světového showbussinesu stejně jako tvůrčích a produkčních a vztahových rozkoší i muk, je to Elton John, jehož hudba tady určitě zůstane i v době, kdy on už tady nebude. Takže skvělé, doporučuji. Příkladné!

7 05.08.2021

Při čtení se mi neustále vybavoval pan Harari a jeho popové historické žonglérství s fakty. Ten lehký styl, v některých ohledem mírně bulvární, zábavný se poněkud k tak vážnému tématu moc nehodí - ALE - na rozdíl od intelektuálského pop-šejkra Harariho se Tim Marshall drží doslova "při zemi". Je to nesmírně čtivá kniha, kterou je podle mě nutno si přečíst. Ne, aby člověk porozuměl světové politice, ale aby pocítil půdu pod nohama a neuvěřitelnou propojenost země. Ne jen z hlediska ekonomické a jiné globalizace, ale skutečné propojenosti zemskou kůrou, horami a oceány, nížinami, tundrami a pralesy. Oceňuji hledisko, které autor zvolil. Je to text plný souvislostí, které člověka nemohou napadnout, mnohokrát se člověku "rozsvítí" (ale je třeba být opatrný a nevěřit mu ve všem). Není to vhled do problematiky, ale je to nakouknutí za oponu. V této knize vystupuje zeměkoule jako náš domov. To se mi moc líbilo. Člověka to přinutí se zajímat i o regiony, které mu byly třeba lhostejné, ale uvědomí si, že země je jenom jedna a boj o moc, resp. o přežití, je lidstvu společná už od počátku věků. V tom kniha moc optimistická není. Bude to totiž jenom horší.

7 20.06.2021