Anna 13 komentáře u knih

Zatraceně...


Tohle je...
...nezapomenutelné.

I když je z této série poměrně slušný fenomén, stejně mě nikdo nevaroval, že se takhle zamiluju a nedokážu to odložit. A že představa, že jednou dojdu na konec, bude tak nevýslovně krutá.
Já všechny nezasvěcené varuji: Allie a Kaden jsou hrdinové, kteří jsou tak dobře napsaní, že je poznáte skrz naskrz a vytvoříte si k nim silná pouta, která nezpřetrháte. Jejich trpělivé a neskutečně nápadité sbližování je koncertem pro duši. Je to taková krása. Příběh je tak excelentně vystupňovaný... Je to tak překrásně zamilované...

Jak je možné, že jsem díky Kadenovi Whiteovi skoro zapomněla na Deana Holdera? Kluk Mony Kastenové překonává kluka Colleen Hooverové...

Boží.
Nejbožštější.

Srdcová záležitost. Jednou provždy.

11 27.09.2020

Elena Ferrante není moje krevní skupina.
Nesedí mi její styl psaní, jako člověk - žena, se s jejími myšlenkami, názory a postřehy příliš neztotožňuji.
Přesto jsem v této knížečce, která je na první pohled překrásná, našla pár skvostných stran, ke kterým se ještě chci vracet.
A díky těmto pár fejetonům, několika velmi zajímavě zkonstruovaným myšlenkám a absolutně rozkošným ilustracím jsem knize nakonec dala tři hvězdy.

Vadil mi feminismus.
A velmi se mě dotkla kritika mladých lidí, kteří sní o návratu let minulých. Ten odstavec se mi zařízl do duše.

Přesto mi dva fejetony byly velmi blízké a jedním mě donutila přemýšlet o tématu, které nerada tahám na světlo i jen sama před sebou.

Pořádně nevím, jak knihu hodnotit... A opravdu nedokážu říct, zda se ke spisovatelské hvězdě někdy vrátím. Mě její sláva a záře neoslnila. Ani neoslepila.
Možná někdy jindy a někde jinde. Že by v příštím životě?

7 24.09.2020

S každou stránkou se zamilovávám víc a víc...
Bože dej, ať Atticus nikdy nepřestane psát. Svět jeho básně potřebuje.


Miluju ty chvíle, kdy jeho knihy objednávám, pak pro ně vyrážím, následně je s opatrností rozbaluji a s něhou se do nich nořím.

Tyto stránky šustí a voní jinak...

Obdarujte někoho jeho sbírkou a dáte zážitek.
Směr.
Odvahu.
Obyčejnou a přitom tak vzácnou radost.

"Slib mi, že nezemřeš, dokud se za letní noci nevykoupeš nahá v měsíčním svitu."

8 23.09.2020

(SPOILER) Příliš mě nezasáhla.
Zaujala mě. Zpočátku jsem knihu hltala. Pak nastoupila hluchá místa - scény, které sloužily jen na zaplnění stránek - nic moc nepřinesly příběhu ani čtenáři, který knihu četl.
Někdy to na mě působilo zbytečným a plytkým okecáváním, pak mě to zase silně zaujalo, následně nadšení znovu zvadlo.
Je to taková nevyvážená kniha.

Přesto nemohu říci, že by nebyla dobrá. Zabývá se otázkou konečnosti - smrtelnosti. Osaměním a stárnutím. Časem. Časem splašeným, plynoucím i táhnoucím.
Mnohem víc bych asi s knihou souzněla na prahu padesátky. To bych se pak Plachetnicí na vinětách nechala unášet...

Není pro každého. Někomu dá vše, dalšímu nic. Není líbivá.
Ale myslím, že velmi dobře odráží život. Ryzí život.

I když knihu hodnotím "jen" třemi hvězdami, nevylučuji, že se k ní v životě vrátím...


"Jak to mohl přežít? Vypít studnu rumu..."
"Třeba je to naopak. Musel vypít studnu rumu, aby to přežil."

11 23.09.2020

Tohle je ta kniha, kterou nebudete chtít nikdy dočíst...

Příběh služebnice mám vrytý do srdce. Tento dystopický příběh mě mnohokrát drásal, ať již v podobě knižní nebo seriálové, která je vskutku neobyčejná.
Je asi opravdu trochu zvláštní zamilovat si příběh z totalitní společnosti, která zubožuje a znásilňuje ženy. Navíc, když Gileád působí tak mrazivě reálně a jemuž předcházelo to, co dnes žijeme nebo za pár desítek let žít budeme. Ano, děsí mě to... ale také mě to neskutečně baví.
Autorka stvořila svět, ve kterém se to hemží příběhy. Příběhy neviditelnými. Tato série by mohla pokračovat donekonečna neboť nevěřím, že by se někdy gileádské životy mohly vyčerpat. Je tam toho ještě tolik co prozkoumat, co vystavět a o čem vyprávět.
Gileád je studnice příběhů. Nabízí neskutečná dramata, ze kterých se zastaví srdce a která proniknou do snů...

Ale k samotnému Svědectví. Měla jsem silné obavy o to, zda to bude dobré. Příběh služebnice jsem četla až po shlédnutí seriálu a proto mě neučaroval. Byl totiž oproti bravurnímu scénáři neskutečně plochý a nerozbíhal se všemi těmi tajemnými cestičkami, po kterých se mohl dát a kterých bylo tolik... Autorka mě ani příliš nezaujala svým stylem...
Po pětatřiceti letech však trumfla svůj bestseller právě touto knihou, ve které se snažila o obsáhlejší děj rozběhnutý do více směrů. Povedlo se jí z pekel Gileádu vylovit tři ženské hrdinky, které rozhodně mají co říci o celé té mašinerii krutostí...

Atwoodová napsala dílo, které nebudete chtít dát z ruky, ale zároveň si ho budete toužit šetřit. Budete se probouzet s myšlenkami na román a usínat s vlastní verzí toho, kam se příběh má odvíjet.
Co bych chtěla říci je, že autorka svým způsobem respektuje seriál, který se stačil rozvíjet bez knižní opory. A tím pádem se dá kniha číst s tím, že co jsme prožili se seriálem nemusíme vědomě potlačovat, abychom mohli prožít tuto knihu. Za to jsem autorce vděčná.

Mohlo by vzniknout ještě spousta novel nebo třeba Gileádské povídky... Byla by strašná škoda nechat tento svět ladem. Má v sobě tolik potenciálu pro vysilující příběhy. Věřím, že se toho někdo někdy ještě ujme - i kdyby to neměla být Atwoodová.

Neskutečné...
Dramatické...
Absolutně jedinečné...
Brilantně podané...
Drásající...
Vděčné...


Děkuji.

10 21.09.2020

Nabokova čtu kvůli jeho přenádherným souvětím a jedinečnému jazyku... Číst ho je jako poslouchat bezchybnou melodii... Vždy se těším, jak mě oslní, čím mě překvapí...

Příběh Ganina mě neupoutal, nebavil, nezaujal. Dočítala jsem ho jen proto, že má knížka jen něco málo přes sto stran, tak by mi přišlo škoda ji vzdát. To je asi jediný důvod, proč jsem vydržela.
Pár zajímavých myšlenek jsem objevila, Nabokovým stylem jsem se pokochala...
Ale příběh jako takový se mnou nic neudělal a brzy na něj zapomenu. Možná na knihu nebyl správný čas, je to možné...

2 16.09.2020

(SPOILER) NEČTĚTE, POKUD JSTE NEČETLI KNIHU A CHCETE JI ČÍST!

Jsem vyprahlá… A to jsem u knihy ani nebrečela…

Řeknu to narovinu. Neal Shusterman mě zklamal.
Kniha Sucho je ze světa, který mohl nabídnout hodně. Dalo se tam toho tolik obsáhnout, tolik vymyslet. Prošmejdit každý kout vyprahlé země a každičkou lidskou duši obnažit v celé její kráse, lidskosti i ošklivosti. Ta kniha má možnosti. Ale ty možnosti zůstanou v hlavách čtenářů. Co všechno by mohlo vzniknout, kdybychom se všichni, co jsme knihu četli, spojili a vložili do ní nějakou svou myšlenku či scénu, která nás u čtení napadla?

Zpočátku je kniha takřka neodložitelná. Shusterman zatraceně dobře píše a zavádí nás do světa, který nás přitahuje i přes to, že se v něm nejspíš nenapijeme.
Pár scén nevymažu z paměti – zvuky mobilních telefonů rozesetých na pláži nebo kluka, co toužil vypít dívku. Otce, co zastřelil syna, protože si myslel, že je to jen další zoufalý vodní zombie. Nebo dívku, která plní ústa chlapce polibky plnýma vody.
V té knize se skýtá krása. Scény hodné filmového plátna.
Také je v ní vyobrazeno to nejzoufalejší z lidství. Šílenství, kterému se nejde ubránit.

Partička teenagerů, kterou sledujeme je však poměrně nesympatická. Mě osobně nikdo silně nezaujal a neměla jsem ten pocit, že s hrdiny dýchám a že je potřebuji živé… Snad jen Kelton měl něco do sebe.

Strašně se mi líbily momentky – vhledy, které nás unášely od této party na úplně jiná místa postihnutá katastrofou a k lidem, kteří se ocitaly v různých situacích a stavech… Ale bylo jich málo.

Ať už tam byly dlouhé proluky, kdy se jakoby nic moc nedělo, ať už kniha místy připomínala road trip příběhy (i když v podivné době), ať už měla jakékoliv mouchy a nevyužité možnosti – ten konec všechno zabil.
Ten konec je vážně to nejhorší na celé knize a štve mě tak, že to ani neumím vyslovit. Snad nic nemůže být horší než happy end, kde se všichni sejdou a obejmou. Všichni přežijí a všichni si z kohoutku natočí vrchovatou sklenici vody.
Myslela jsem, že v této knize svět skončí. Brodíme se apokalypsou, bojujeme o přežití, ale na konci se sejdeme v Disneylandu… Jo, přesně tohle je ten důvod, proč se na obálku Sucha už ani podívat nemohu.

8 13.09.2020

Silně toužím po další dávce Atticuse...
... možná neodolám a ještě dnes někde objednám další jeho knihu.

Protože tohle je krása a pravda. A radost a klid.
Literatura, která povznese a pohladí a rozzáří duši.

A já to miluji a děkuji...

5 08.09.2020

O téhle knize se nedá vyprávět...

Musím říci, že jsem na ni byla šíleně zvědavá. Ani jsem se raději nedívala na to, kolik má procent, abych zabránila předsudkům. A dobře jsem udělala.
Ponořila jsem se do ní poměrně rychle a musím říci, že celá první část je naprosto excelentní. Jediná věta tam není zbytečná. Je to silné, ponuré, melancholické a skličující čtení, ve kterém je toho spoustu nevyřčeno, ale čtenář přeci jen ví, tuší... Příběh vás paralyzuje a bude vás svou krutostí trýznit. Přesto se nedokážete odtrhnout.
Ve druhé části, kdy si vyprávění bere do rukou výhradně Lia, přinese napětí v podobě neznámých a tajemných mužů, kteří naruší to, co autorka vytvořila v první části. Přesto se ale příběh stále drží v zajímavém módu, jeho naléhavost neutichá a emoce ze stránek doslova přetékají. Nakazí vás.
Něco mi však na knize vadilo. Nebyl to konec, ani pozoruhodné vysvětlení celého utopistického dramatu. Kdyby kniha měla ještě něco navíc, bylo by to na pět hvězd.

Autorka nechává své ženské hrdinky prostoupit rozsáhlou škálou pocitů. A tohle umí vážně dobře. Působí to skutečně a udržuje vás to v neustálém napojení na postavy.

Tohle je kniha, u které si budete hodně domýšlet...
A která se přes vás převalí jako sen...

Jsem sama zvědavá na to, jak na ni budu vzpomínat. Zda vůbec nebo jak často...
Dnes vím jen to, že je výjimečná a úplně jiná... Potřebuje čtenáře, který ji doplní...

3 06.09.2020

(SPOILER) Nejslabší kniha Jojo Moyesové...
Ale není se čemu divit. Jde o prvotinu, kterou u nás vydali až po úspěšných bestsellerech, které jsme si zamilovali.

Čekala jsem více. A to proto, že jsem četla Než jsem tě poznala; Dívku, již jsi tu zanechal; Stříbrnou zátoku; Poslední dopis od tvé lásky;...
Kdybych neznala její předešlá velkolepá díla, možná by mě dokázala touto knihou potěšit. Ale protože její tvorbu znám, cítila jsem, že je to prostě slabé...
Že je to vlastně celé tak trochu o ničem... Pubertální holka poznává své prarodiče a zamilovává si venkov a koně. Její matka je nestálá ve vztazích a tím ubližuje své dceři i sama sobě. A nejstarší z generace žen je zase odměřená a je jasné, že se budeme pídit po křivdě z minulosti... Je to nudné... Tyto témata jsme již četli mnohokrát, tudíž je vyžadujeme alespoň originálně zpracované. Děj se někdy šinul hlemýždím tempem...

Chválím dějovou linku z padesátých let, jejíž atmosféra je opojná a příběh nepředvídatelný a neskutečně dobře popsaný. Když se z této doby vynoříme, jsme najednou irským venkovem trochu zaskočeni. I tam je hezky, ale děj se tam vždy zastavuje a neposouvá.
Tohle jsme u Jojo již mohli mnohokrát zažít - například u Zakázaného ovoce mě dobová linka neuvěřitelně nadchla, ale ta současnost byla ubíjející. Autorce se tohle moc nedaří, i když musím říci, že u Dívky, již jsi tu zanechal mi to nevadilo.

Můžeme tedy ale říci, že Moyesová ušla od svého prvního románu neuvěřitelnou cestu. Z předvídatelného a ne příliš originálního příběhu se propracovala k příběhům tak silným a nezapomenutelným, že si je ještě na smrtelné posteli budeme pamatovat.

Neztratila jsem touto knihou o Jojo zájem, naopak teď vím, že její další knihy budou nejspíše zajímavější a propracovanější.

I tento příběh ale může chytit za srdce, pokud vám nebude vadit táhlejší tempo příběhu a neoriginalita problémů postav.

5 02.09.2020

České povídky beru jako oddechovou četbu... Na zpříjemnění volných chvil.

Tento sborník mě ale příliš nezaujal. Čekala jsem zamilované povídky, tedy to, co má kniha v názvu. Uvěřitelnou zamilovanost jsem našla jen ve třech příbězích... Ostatní mi proklouzly mezi prsty a já z nich nic nezachytila. Maximálně jsem z nich byla pěkně znechucená.

Většina povídek popisuje první lásky šestnáctiletých... Nechápu však, proč většina autorů dělá z mladých lidí ty typické puberťáky, kteří jsou na facku a vytáčí vším, čím mohou. Tyhle hrdiny si nikdo nemůže oblíbit. Navíc ne všichni dnešní teenageři jsou takoví...

Proto se mi také nejvíce líbila povídka Petry Soukupové - Johana a láska. Mladá dívka se zamiluje do učitele - je to tak hezky naivně, ale zároveň líbezně popsáno. A Johana je zajímavá holka. To autorka zvládla vykreslit i na patnácti stránkách.
Zaujme i Epstein. Ten ve vás doopravdy něco zanechá.
A pak se mi líbila i Hejkalová, která ale dle mého neukočírovala konec. Přesto napsala něco, co v čtenáři cosi probudí...

Ostatní je zapomenutelné, nicotné...
Čekala jsem vzhledem k tématice sbírky více.

3 30.08.2020

(SPOILER) Třetí díl série Dárce byl opět nabitý lidskostí, jedinečnou atmosférou a tajemnem. Přesto se mi ale z celé série líbil zatím nejméně.
Občas mi přišlo, že děj stagnoval a autorka ho protahovala na místech, kde to nebylo tolik nutné, a zase některým skutečnostem, které byly natolik zajímavé, že by mohly být rozvedeny, se věnovala méně.

Přesto Posel přináší silné poselství. Oběti.
Konec je nesmírně smutný, avšak dal se očekávat.

Tento díl mi přišel nejvíce nadpřirozený, bylo tam spousta čar a kouzel, které neměla vysvětlení. Nejsem čtenářka, kterou by tohle bavilo, ale chápu, že je to literatura pro děti a že se pohybujeme v žánru fantasy. Přesto jsme se s tímhle v předchozích dílech tolik nesetkávali a tak mě to trochu překvapilo.
I když musím uznat, že nápad zabijáckého lesa byl nádherně popsán a děsil.

Na knihu jsem se moc těšila, ale asi jsem čekala trochu víc. Připadalo mi, jako by se autorka trochu zastavila... Zkrátka mě to neohromilo tolik jako předešlé díly.

Pořád je to ale nádherná četba a pozoruhodný příběh, který bych doporučila všem dětem světa...

3 27.08.2020

"Pokusím se hledat poezii jinde než v básni..."

Stáří
Ztráty
Smíření?

Rukopis Bohumily Grögerové bolí a děsí... Ale také uchvacuje...

Netřeba slov.

"Číst! Moci si ještě jednou a naposled celý den číst."

3 26.08.2020

Dvouhodinové ponoření se...
Do víru citů.

Nevěděla jsem, co bych měla čekat. Jen jsem se do té knihy zamilovala. Čistě jen proto, jak vypadá. Obálka mě přitahuje, listování je příjemné, fotografie smyslné, vůně omamná... Ta kniha je zkrátka nádherná.
Ale její obsah? Exploze emocí... Dilema, o kterém jsme již tolikrát četli, tolikrát ho sledovali v oblíbených seriálech. Tolikrát prožito, tolikrát zpracováno.
Tady jen soucítíte. Vnímáte. Nehodnotíte. Vezete se na vlně vášně spolu s hrdinkou a nic neřešíte. Jste pohlceni, uchváceni, napjati, potěšeni...

Nesvadbová píše dobře. Krátké věty; ta osekanost - ale přitom jedno úderné slovo vydá za deset dalších. Je přímá. Své hrdiny svléká a zlidšťuje. Baví každou kapitolou.
Nešlo se odtrhnout.

Vážně se mi to líbilo. A to natolik, že si knihu v blízké době otevřu znovu. Líbí se mi poselství, které v ní spatřuji.
Líbí se mi na ní všechno. Líbí se mi její troufalost.
Zkrátka ji miluji. Tak snadné to je. Ať si ji budete kritizovat, jak chcete, já jí rozumím, já ji vnímám, já ji chci.

Báře Nesvadbové za půlnoc s touto překrásnou knihou děkuji.

7 26.08.2020

Nikdy jsem si nemyslela, že by se mi tohle mohlo stát, ale mně se tato kniha nelíbila...

Sparkse miluju. Je to autor nejkrásnějších příběhů o lásce, autor nezapomenutelných knih, které si v srdci ponesu po zbytek života, a ke kterým se budu vracet.
Nikdy jsem si nemyslela, že by se mi nějaká jeho kniha mohla nelíbit. A to silně nelíbit. Nelíbit tak, že bych až pochybovala o tom, zda to vůbec napsal on.

VE TVÝCH OČÍCH je kniha, která mě ze začátku pohltila a opravdu zajímala. Postavy byly více než sympatické. Oblíbila jsem si je a měla jsem je opravdu ráda, ale poprvé se mi u Sparksoviny stalo to, že jsem z nich necítila to elektrizující napětí mezi nimi, spřízněnost, napojenost a ten pocit, že jeden bez druhého nemohou být. Romantická linka tu nebyla rozvíjena tím jedinečným způsobem, který u tohoto spisovatele očekáváme. A poměrně rychle ustoupila do pozadí a na scénu přišla kriminální zápletka, která mě tedy nebavila vůbec.
Nebylo patrné, co vlastně autor chtěl. Napsat romanci? Nebo thriller? Zkombinoval to tak, že z toho vyšlo něco laciného, prvoplánového a zplácaného... Pořád tomu něco chybělo.

A mně vážně nedělá radost, že musím Sparkse zkritizovat. Je to jeden z mých nejoblíbenějších autorů a mě skutečně bolelo, že jeho knihu už CHCI mít dočtenou a že se k ní vracím jen z nějakého pocitu povinnosti.

Tohle léto jsem přečetla jeho dvě knihy, které byly tak nádherné, že se k nim v myšlenkách vracím a prostě nemohu zapomenout na tu atmosféru a na lásku hlavních hrdinů.
Na tuhle knihu však budu vzpomínat s nechutí a s přesvědčením, že to bylo možná to nejhorší, co kdy napsal.

Je mi to líto.

2 25.08.2020

Literární drahokam...
Drahocenný klenot, který nás všechny přežije... Příběh, ze kterého bude jednou klasika.

Tahle kniha je tak hlubokomyslná, tak magická a tragická. Plná jedinečné atmosféry...
Je drsná, a přesto vnímavá a empatická...
Nikdy jsem nic podobného nečetla a věřím, že kdo prožije Volání netvora, nikdy na to nezapomene. A bude se k tomu vracet...
V příběhu malého chlapce a oživlého tisu je tolik moudrosti, lidskosti a života.

Já nemám slov. Tohle je umění. Tohle je poctivý příběh s dalekým přesahem...

Když vás netvor zavolá, tak mu odpovězte... Vyslyšte ho. Momentálně není nic důležitějšího.


"Ty mi budeš vyprávět příběhy? A to jako má být strašidelné?"

11 23.08.2020

Co se týče thrillerů, možná největší hit posledních pár měsíců, že?

Moc jsem se na knihu těšila a nejednou jsem uvažovala, že si ji i koupím, protože ohlasy na ni byly nadšené a já se nemohla dočkat, až budu patřit k těm, kteří to už četli.
Jsem ale vážně ráda, že jsem za tohle nedala peníze...

Očekávání byla velká... JEDEN Z NÁS je ale thriller, který jste již nejspíš četli od někoho jiného. Po celou dobu čtení jsem měla pocit, že tohle jsem v různých obdobách už zažila mnohokrát. Nic záživného, naprosto nic originálního. Kniha nemá absolutně nic, čím by mohla vybočit, čím by excelovala. Dokonce není ani překvapivá. A místy je nudná - to bude asi těmi detektivy, kteří nemají vůbec vykreslené charaktery - slouží tam jen jako roboti, kteří pokládají očekávané dotazy, a před kterými jste jaksi napřed, takže vás jejich vyšetřování nezaujme.
Postavy nemluví sami za sebe, což je škoda, to by knize mohlo pomoci. Hrdinům chybí jakákoliv psychologie.
Navíc je příběh dost překombinovaný, není úplně uvěřitelné, že by tolik lidí nemělo ponětí, co se děje a tak... No prostě, těžko se tomu věří.
A v neposlední řadě chybí atmosféra. Maloměsto vybízí k tomu, aby se v něm čtenář cítil jako doma, aby chodil od domu k domu a všechno mu po pár stranách připadalo tak známé... O nějaké atmosféře temna, strachu nebo napětí si můžeme nechat jen zdát.

Tato kniha je neuvěřitelně přeceňovaná. Až se nestačím divit. Jak po tomhle můžete být uspokojeni? Jak vás to může pohltit, když té knize chybí naprosto všechno, co má povedený příběh mít?

Této autorce už šanci nedám a budu se jen modlit, aby ji z pomyslného trůnu sesadil někdo mnohem nápaditější a odvážnější, s propracovanějším netuctovým příběhem...

10 21.08.2020

I když na tvorbu českých autorů moc nejsem, musím říci, že tato sbírka povídek je fakt povedená.
Kraluje jí Kopretina Aleny Mornštajnové, která je vypravěčsky brilantně zvládnutá. Vyvolá ve vás nostalgické pocity, nervozitu i obyčejnou radost ze čtení.
Poprvé mě zaujal i Marek Epstein, jehož povídku z hlavy dlouho nedostanu. Soucítila jsem, děsila se toho ponížení a závěr ve mně vyvolal úsměv.
A zahajující Soukupová je tísnivá a smutná. Také mě zaujala.

Zbytek se mi četl lehce, ale nezanechal stopy. Nebyl ale nijak špatný.
Ráda jsem knihou listovala a užívala si krátké momenty ze života hrdinů, vděčná za to, že nesedím v čekárně u doktora, vděčná za to, že nepracuji ve zdravotnictví.

Mohu doporučit.

6 19.08.2020

Óda na lásku...

Nicholas Sparks je mým milovaným autorem, který mě životem provází od mých čtrnácti let, kdy jsem přečetla Talisman. Od té doby těžko nalézám romantičtější příběhy než jsou ty jeho. Na jeho knihy se vždy nesmírně těším a užívám si je. Čtu je pomalu, vyloženě je usrkávám a nasávám atmosféru Severní Karolíny, protože tam se ocitneme skoro vždy, když sáhneme po jeho knihách. Čas s těmito knihami si vždy pamatuji a nesmírně ráda na ně vzpomínám.
A věřím, že se k nim budu v životě vracet. Možná ke všem. Do jedné.

Spřízněná duše je nesmírně nádherná kniha, která se musí prožít naplno. Je tak překrásná, že se mi o ní ani nechce psát, protože vím, že slovy nejde popsat.
Tru a Hope - dva lidé, s nimiž bude opravdu bolestné se rozloučit. Jsou tak úžasní, tak opravdoví. Prožíváte s nimi nástrahy života a přejete jim jen to nejlepší. Už jen to dobré. A ono se zase musí něco stát.
Příběh mě pohltil, fascinoval, těšil. Chtěla jsem v něm být. Doopravdy být. Na těch plážích, v těch chatkách, v tom světě spřízněných duší...

Kniha, která se hodí k létu. Ke čtení na osamocené pláži za zvuku vln.
Příběh dvou lidí, o kterém nevíte, zda byste ho prožít chtěli či nechtěli.
Dokázali byste složit lásce takové oběti?

9 17.08.2020

Tato nádherná kniha vzdává hold literatuře.
Listování v ní je jednoduše požitek.

Je plná citátů a zamyšlení o knihách, psaní, autorech, múzách, poezii... S některými citáty jsem si dovolila rázně nesouhlasit, s dalšími jsem ihned splynula.
Některé úvahy českých autorů se mi velmi líbily a pohladily, jiné mi toho příliš neřekly...

Celkově však knihu hodnotím tak, že potěší každého milovníka četby.
A ty fotomontáže mě někdy nadchly více než protější popsaná stránka. Spoustu z nich bych si pověsila na zeď.

Toto dílko je radost...
Děkuji.

4 16.08.2020