Anjin
komentáře u knih
Šinsengumi – Šógunovy poslední samurajské jednotky
Romulus Hillsborough
Je trochu smutné už dopředu vědět, že s každou další otočenou stránkou se přibližujete k nezadržitelnému konci. Nejen jednotek Shinsengumi, ale celého toho někdy krutého, tvrdého, ale také krásného a čarovného světa starého Japonska, jehož posledními obránci a zároveň ztělesněním jakoby se Shinsengumi stali. Přičemž nelze popřít, že snad v důsledku této své role nám mohou ilustrovat to nejlepší, ale zároveň to nejhorší, ze samurajské kultury a principů.
Autor má mou úctu, jak kompletně dokázal pojmout historii tohoto nepříliš dlouho existujícího sboru a jen lituji, že u nás nevyšlo více jeho knih (a obávám se, že tomu tak ještě nějakou dobu bude, když Shinsengumi zcela nezaslouženě skončili v Levných knihách - snah zásluhou paperbackového vydání). Snad jedinou výtkou je jistá nelineárnost vyprávění (která tam obecně je, ale čas od času jsou posázeny vedle sebe jednotlivé epizody na přeskáčku, spíše podle tématu kapitoly), což dělá trochu zmatek.
Jak umírá diktatura
Jiří Chalupa
Až ex post jsem zjistil, že jde původně o disertační práci a musím přiznat, že tím mnohé dává smysl, zejména jistá snaha o emotivnost, zejména pokud se týče odsudků jistých (dle jeho názoru extrémních, což by ale bylo potřeba poněkud vymezit, aby to mělo vypovídající hodnotu) názorových proudů. Je ale třeba uznat, že se nerozpakuje rozdávat tyto nálepky doprava i doleva, a je tak znát snaha o objektivitu, což se cení. Jinak musím přiznat, že mám knihy doc. Chalupy velmi rád, byť zcela vždy se s ním neshodnu. Umí psát zajímavě a zároveň téma pojmout celistvě. Jistým nedostatkem je dle mého názoru trochu křečovitá snaha hledat paralely a srovnání mezi pádem komunismu u nás a pádem frankismu, což ale asi pochopitelně lze obhájit, tím, že v 90. letech se to nabízelo. Jinak je třeba otevřeně říci, že Frankův režim byl jednak značně specifický (tak jako asi každý konzervativní režim, nanejvýš ho lze přiřadit do oné volné skupiny "tradicionalistických diktatur"), jednak srovnání nesedí ideologicky a jednak i ty paralely jsou nanejvýše vnějšího charakteru a navíc nepříliš časté (viz třeba "Teorie a praxe nedemokratických režimů"). K čemuž ostatně sám autor v podstatě dochází.
Karel Janoušek - Jediný československý maršál
Jiří Rajlich
Je třeba říci, že se nejedná o klasický obsáhlý životopis, spíše o stručnější přehled jeho života, z níž bohužel poměrně podstatnou část ještě ukrajuje popis čtyř československých perutí ve Spojeném království. O Janouškovi se naproti tomu zhruba od Bitvy do Británii až do roku 1945 příliš nedozvíme. Na druhé straně, pokud budeme shovívaví, lze podotknout, že organizace exilového letectva byla Janouškovou největší zásluhou, největším úspěchem a vrcholem jeho kariéry, proto nepochybně i to zde má své místo.
Jinak knihu hodnotím nanejvýše kladně, neb vůči Janouškovi má naše historiografie zatím značný dluh, přičemž jeho život by si to skutečně zasloužil.
Keltské křesťanství
Gorazd Vopatrný
Vnitřně dosti nekoherentní, je vidět, že jde o slepené články, které byly postupně vydávány na sobě. Snad i kvůli tomu jsem postrádal poněkud syntetičtější pohled na celkový vývoj keltského křesťanství. A po celou dobu mě tahalo za uši (obrazně řečeno) používání výrazu monastýr. Chápu, že pro autorovu církevní tradici je to typické, ale, ať se na mě nikdo nezlobí, iroskotské (či keltské) křesťanství je západní církevní tradice, ba dokonce se dá říci katolická, a je tedy vhodnější používat výraz klášter.
Na druhé straně tomu nelze upřít informační hodnotu, téma je u nás stále dosti terra incognita (za sebe musím ocenit například pasáž o keltských hymnech, ale takových objevných pasáží je zde vícero). A vlastně se celkem těším na "Podivuhodný svět keltského křesťanství", protože věřím, že to bude mnohem ucelenější kniha.
Svědek naděje
George Weigel
Obsáhlá a podrobná záležitost, která nám umožňuje poznat život velkého papeže skutečně dopodrobna.
Někteří by snad mohli kritizovat viditelně oslavný tón, jímž je celá kniha psána, já k nim však nepatřím (a to ač pravděpodobně patřím do skupiny, kterou autor zařadil pod názvem "katoličtí restauracionisté" mezi kritiky pontifikátu Jana Pavla II.). Sv. Jan Pavel byl totiž skutečně mimořádným papežem, mužem hluboké modlitby, pevných zásad a laskavého srdce. Jistě, nebyl bez chyb, ale značná část z nich plyne na vrub toho, že byl prostě dítětem své doby, potažmo osobnostních rysů, jež je nesnadné překonat (a pak, v jiných situacích snad mohly působit positivně).
Moje jediná výtka směřuje však směřuje ke stylu psaní. U řady pasáží jsem měl pocit, že autor tak nějak klouže po povrchu, resp. že Jan Pavel je v nich pouze jakýmisi statistou. Nebo velmi rozvlekle popisoval problém, a pak ve dvou odstavcích shrnul, jak ho papež vyřešil. Chápu, že se snažil popsat jeho pontifikát komplexně, ale tahle disproporcialita trochu odváděla pozornost.
Na závěr musím pochválit skutečně vystihující název knihy, protože pakliže bychom museli najít nějaké sousloví, jež by sv. Jana Pavla skutečně vystihovalo, pak není lepší než "Svědek naděje".
Konstantin: Cesta k moci
Stanislav Doležal
Na českém trhu obecně poněkud postrádám kvalitní literaturu, týkající se Říma a Římské říše. Proto jsem si s potěšením přečetl tuto knihu, která zcela nepochybně onou kvalitní literaturou je. Zpočátku mě trochu zklamalo zjištění, že samotnému Konstantinovi se nakonec věnuje asi jen polovina knihy. Ale posléze jsem pochopil, že hlavním cílem autora je především zasadit Konstantina do kontextu vývoje říše, a to je velmi potěšující.
Celkově tedy hodnotím knihu nanejvýše pozitivně. Ovšem, jak je mým zvykem, nemohu si odpustit několik poznámek. Především, autorovým hrdinou je zcela nepochybně Dioklecián, přičemž silně adoruje jeho hlavní dědictví, systém tetrarchie.
Z knihy je dostatečně zjevné, že zatímco Diokleciána upřímně obdivuje, Konstantinovi spíše nefandí. Má pro to své důvody (v knize uvedené), ovšem na několika místech bych si s ním dovolil nesouhlasit.
Především, jeví se mi, že jedním z hlavních jeho výtek proti Konstantinovi je, že rozbil systém tetrarchie jeho milovaného Diokleciána. S tím souvisí i to, že Konstantina zarputile považuje za usurpátora. Přičemž tato otázka podle mého názoru není zdaleka tak jasná, jak autor tvrdí. Za prvé, je zřejmé, že hlavní osobou tetrarchie, která vymezovala její pravidla, byl Dioklecián, tedy "starší augustus." Autor tvrdí, že Konstantius I., pakliže jmenoval Konstantina před svou smrtí caesarem, neměl k tomu právo, protože tím porušil Diokleciánova pravidla.
Proč? Proč by měli vybírat západního caesara ostatní tetrarchové? Jednak Konstantius byl v té době ve stejné pozici "staršího augusta" jako předtím Dioklecián, čili pokud někdo měl právo měnit pravidla tetrarchie, pak to byl on (byť je znát, že autor spíše fandí Galeriovi) a jednak, i sám Dioklecián před svým odchodem jmenoval dva nové caesary.
Pokud mám tedy pravdu, pak Konstantin byl legitimním caesarem a tedy, ve chvíli Severovi smrti se stal automaticky (plně podle pravidel tetrarchie) augustem a tedy to nebyl on, kdo rozbíjel tetrarchii, ale ti, kteří ho za něj odmítali uznat.
Jistou nespravedlivost vnímám i u popisu Konstantinovi krutosti vůči své rodině. Jistě, je fakt, že nechal popravit svého syna a ženu, ale sám autor uvádí, že prostě není schopen rekonstruovat důvody, proč to udělal. Dále uvádí, že lepším bylo Licinius. Ale sám uvádí (!), že Licinius nechal povraždit mnohem více členů "širší tetrarchické rodiny". A propos, Konstantin nechal na živu své nevlastní sourozence a jejich děti, což se rozhodně nedá říci o Konstantiovi II.
Nic to ovšem nemění na tom, že Konstantin měl nepochybně mimořádnou vůli k moci. Je to však ovšem samo o sobě tak špatné? Faktem je, že mohl být upřímně přesvědčen, že říše potřebuje jednoho silného vládce, i vzhledem ke zmatkům, jež sám zažil. Nepochybné také je, že jeho vláda a skutečný válečný um, kdy mnohokrát porazil barbary a organizované nepřátelské kmeny udržel za hranicemi, pomáhala udržet říši i po jeho smrti.
Na závěr, nemohu se zbavit dojmu, že autor, sand rovněž pod vlivem svých sympatií pro Diokleciána, poněkud bagatelizuje jeho pronásledování křesťanů, které ovšem bylo, na čemž se shodli i pohanští autoři, skutečně rozsáhlé a brutální. A neustále opakovat, že třeba Konstantius I. je v podstatě nepronásledoval je sice fajn, ale poněkud to relativizuje fakt, že v jím ovládané oblasti jich příliš (což autor sám uvádí) nežilo.
Gendži monogatari a populární literatura období Edo
Marek Mikeš
Nemohu se zbavit jistého dojmu jisté přebujelosti metodologické části, což je ovšem o odborných prací v poslední době běžné. Je hezké, že autoři uvádí, jak k čemu došli, kdo postupoval podobně, kdo naopak zastával jiný názor, ale člověk by se spíše chtěl dozvědět, co tedy zjistil, zvláště, pokud má kniha jen nějakých 180 stránek čistého textu.
Jinak plně souhlasím s komentářem níže.
Česká katolická literatura 1848–1918
Martin C. Putna
M. C. Putna je nepochybně v jistém smyslu, především tedy literárním, geniální. Skutečně se nelze neobdivovat, s jakou lehkostí (přitom však se záměrným využíváním archaismů) a prostě krásně napsal tuto dosti objemnou knihu. Zároveň je třeba zkonstatovat že ani po informační stránce není toto syntetické dílo rozhodně zbytečné, neboť objemem analyzovaných autorů a jejich děl je rozhodně výjimečné.
Bohužel, tato analýza je do jisté míry i slabinou. Upřímně řečeno, mám jisté pochybnosti, že Putna opravdu prostudoval všechno to, co v knize popisuje tak dopodrobna, jak se tváří. Zcela jistě má precizní heuristiku, asi není třeba ani pochybovat, že např. Demla zná skutečně i pozpátku, ale na některých místech se nemohu ubránit pocitu, že více hodnotí danou osobu, či její zaměření, než tvorbu. Má na to právo, ovšem s ohledem na to, že Putna zjevně o svých postojích nepochybuje a vynáší je dosti autoritativně, to jejich objektivitu trochu relativizuje.
Má druhá výtka s tou první souvisí. A sice, je skutečně znát, že se Putna snaží být objektivní a nestranný. Opravdu. Často i píše, že lze pochopit postoj toho či onoho konzervativního kněze či biskupa, protože měli strach z... (to je asi nejčastější odůvodnění). Sigismundu Bouškovy přiznává právo říci, kdy už se Bílek ocitl svými názory mimo katolickou víru.
Problém je, že mu to nejde. Sám je prostě bytostně na straně modernistických kněží. Snad to ani nedělá vědomě, ale prostě se svou povahou neklidného ducha a provokatéra ani jinak nemůže, ale je to tak. Nemůže, a snad ani není schopen, pochopit, že někteří nejsou konzervativci ze strachu z neznámého, ale že si třeba upřímně myslí, že pro církev je lepší, aby kněží žili v celibátu. Že si někdo třeba myslí, že by se církev neměla za každou cenu přizpůsobovat modernímu světu, že je třeba mu říci, kdy už jeho hodnoty neodpovídají tomu, co učí a to i za cenu toho, že někteří ji třeba nebudou vždycky rozumět. A propos, opravdu to nebylo tak, že by biskupové žili v luxusu a řadový klérus nechávali pomalu sejít hladem (pokud to někoho zajímá, nechť si přečte kompletně digitalizované zápisy z jednání Panské sněmovny - tam se dozví, jak biskupové neustále otázku nedostatečné kongrui nadnášeli).
Třetí připomínka opět souvisí s tou předchozí. Putna totiž v některých otázkách nerozumí katolické nauce prostě nerozumí. Najmě je to vidět u Mariánského kultu, kterému opět prostě Putna nerozumí, nechápe ho, a mnohdy se zdá, že mu dokonce vadí. Přitom úcta k Panně Marii je jedním z charakteristických rysů katolictví...
Na druhou stranu, je nutno panu profesorovi přiznat, že sám po čase pochopil, že jeho postoje skutečně nejsou postoje katolíka, a tak vstoupil do Českobratrské církve evangelické...
Mezi logikou a vírou
Józef Maria Bocheński
Rozhodně to bylo zajímavé. Jen se tedy musím přiznat, že asi úplně nejsem schopen zařadit názory P. profesora. V něčem působí až velmi modernisticky, někdy naopak konzervativně, v jednu chvíli rozdává uštěpačnost na všechny strany a o chvíli později je naopak velmi uznalý. Ani ohlasy, které jsem na Bocheńského slyšel, do toho nevnášejí moc světla. Pro jedny je to tomista, který zběhl k fenomenologii (může být), druzí ho zase mají rádi pro břitkost jeho formulací (to je pravda zcela nepochybně)...
Musím souhlasit s kolegou níže. Aby se dalo proniknout do jeho myšlení hlouběji, asi by to chtělo hlubší filozofickou debatu.
Utrpení a radosti očistce
František Spirago
Očistec je poněkud neobvyklé a tajemné téma o kterém se toho příliš neví a to i mezi katolíky. Důkazem ostatně je i tato útlá knížečka, kterou lze ale nanejvýše ocenit, neboť se snaží poněkud poodhrnout tento závoj tajemna a předat čtenáři co možná nejvíce známých informací na téma očistec.
Římský stát a katolická církev ve IV. století
Josef Češka
Vysoce ideologická knížka, v níž se odkazy na úctyhodné prameny mísí s odkazy na Marxe a Lenina. Lze tu najít řadu vyložených spekulací (např. Konstantin nedostal Nový zákon s Apokalypsou, protože by se mu nelíbila - ovšem každý, kdo má alespoň základní pojetí o dějinách katolické církev ví, že biblický kánon byl definitivně uzavřen až na Tridentském koncilu), řadu chyb vycházející ze zjevné (účelové?) neznalosti církevní nauky a tomu, jak funguje (i když se asi není čemu divit, když sám autor v úvodu deklaruje, že vlastně naukové spory považuje za nepodstatné). Vše prostě prostupuje měřítko (které rovněž sám autor přiznává), a sice že se za vším se má hledat politické pozadí a materiální motivaci, což prostě u náboženství nejde (přičemž neříkám, že o ně nejde nikdy, ale rozhodně ne především - což by ostatně také mohl autor, který zhusta nadává křesťanům do fanatiků, vědět). Účelem zkrátka není nic jiného, než ukázat, jak je křesťanství špatné, přičemž nejhorší jsou katolíci, o něco lepší jsou ariáni (jejichž nauka mu připadá "logičtější" - vskutku zvláštní, vzhledem k projevovanému nezájmu o náboženství), pak samozřejmě donatisté (ve kterých tak trochu zahlédne třídní bojovníky) a nejlepší jsou samozřejmě staří dobří pohané. Ovšem i u nich oceňuje především jejich etatistický kult, který mu nepochybně musí imponovat.
Ne, není to úplný odpad, jistou výkladovou hodnotu je třeba tomu přiznat (třeba zajímavé je srovnání Konstantina II. a Konstanta na str. 48) ale bohužel je to téměř zcela přikryto pod tím bolševickým balastem.
Až se člověku nechce věřit, že to napsal renomovaný historik. Ano, byla to ještě tvrdá normalizace, ale pak se nabízí otázka, proč se po roce 1989 neudělalo nějaké další, "očištěné", vydání...
Revolúcia a Kontrarevolúcia
Plinio Corrêa de Oliveira
Základní kniha a zároveň manuál pro hnutí TFP. Naneštěstí touto "učebnicovostí" toto jinak velmi podnětné dílko trochu trpí, protože, ač lze za textem tušit značnou hloubku, poměrně značně úsečné formulace působí trochu reduktivně. Zároveň musím trochu vytknout určitý zmatek ve třetí části, který je způsoben promícháním dodatků z let 1979 a 1992.
Jinak jsem velmi rád, že jsem si mohl tuto známou a významnou knihu přečíst v nám blízkém jazyce, za což patří Nadaci Slovakia Christiana dík.
Francouzští králové a císaři v novověku
Peter Claus Hartmann
Na téhle knize je pěkné, jak je vidět, že každý autor má rád to své období, a tedy i příslušného panovnického reprezentanta. Snad jen ta adorace Ludvíka Filipa byla trochu přepálená. Otázkou také zůstává, jestli se trochu nedalo ubrat u Napoleona, který na rozdíl od jiných je přeci jen poměrně znám, a věnovat stránky jinde, za sebe bych třeba byl rád za delší medailonky Ludvíka XVIII. i Karla X.
Smysl konzervatismu
Roger Scruton
Lze vůbec hodnotit kanonické dílo? Člověk konzervativní či s otevřenou myslí si to pravděpodobně přečte s potěšením, programového liberála či socialistu by to pravděpodobně přivedlo k nepříčetnosti (pokud by si to vůbec přečetl). Vždyť Scruton sám jejich teze v knize poměrně elegantně vyvrací. Ještě dvě poznámky: je skutečně osvěžující přečíst si autentického konzervativce, na kterého byla Konzervativní strana už za Thatcherové příliš liberální (byť samozřejmě především ekonomicky) a zároveň si přečíst původní myšlenky a úvahy, které někteří rychlokvašení čeští konzervativci mají ve zvyku často a dokolečka převařovat (protože to prostě s anglosaským konzervativismem dělají, Scrutona nevyjímaje, byť ten je dosti specifický svým opravdovým tradicionalismem).
Pravda o první republice
Václav Junek
Hodnocení (spolu s kolegy komentujícími) zdá se ukazovat, kdo zejména tuhle knihu čte. Tj. fanoušci První republiky (snad kvůli lehce provokativnímu názvu), kteří ostře nesouhlasí s její kritikou. Ona ale vůbec není tak špatná. Ano, něco působí opravdu až zarputile, některá zjednodušení jsou až trochu hloupá. Ale pokud přijmeme, že jde o knihu, která se programově snaží demytizovat, tak to vůbec není špatné (a propos, v mnohém má pravdu).
Libanonské rozhovory
Monika Langrock Šlajerová
Pro mě snad trochu paradoxně zněly nejlogičtěji výroky obou protestantů ze samotného závěru, kteří jediní byli ochotni na rovinu říci, že konfesní systém není sice dokonalý, ale v podstatě dosud chrání libanonské křesťany, které by sekularizace ohrozila, což si zjevně řada jiných odpovídajících neuvědomuje. Také uznali i pozitivní roli maronitské církve.
Vedle toho se to neslo v podstatě v podobném duchu: "my křesťané jsme začali válku, ale to byli maronité (kteří se tématu války v knize snaží moc nevyjadřovat), naproti tomu naše (dosaďte si) církev zastávala vyvážený postoj."
Vůbec pocit největší deprese byl cítit právě u maronitů, kteří působí dosti bezradně a je od nich slyšet mnohé o nové teologii apod. Často také averze k vlastní hierarchii a odstup od Apoštolského stolce.
Vůbec to celkově připomíná (a upřímně doufám, že je ten pocit chybný) stav německé církve, která ničí sebe sama planým úřadováním a likvidací vlastní podstaty. A co víc, jako by bylo možno vidět rezignaci a smíření s vlastním úpadkem. V tomto kontextu byl pozitivní výrok maronitské dámy, která řekla, že mentalitu deprese odmítá, protože právě kvůli tomu křesťané emigrují. Aspoň něco...
Poslední poznámka, nevím, na kolik si toho autorka je vědoma, ale pokud už se někdo z respondentů vyjadřoval k politice, patřil do Aounova tábora. Poněkud nevyvážené...
Americana 1 - Zpráva o velmoci
Rio Preisner
Dosti náročné čtení. Preisner byl vpravdě člověk mimořádného rozhledu, což mu umožňovalo libovolně prolínat filosofii, Theologii, dějiny ideí apod. a k tomu připojit kapitolu o hudbě. Navíc je to psáno značně specifickým jazykem, který je navíc velmi osobitý (nadužívání některých slov, přikládání jim významu, který ne vždy zcela odpovídá obvyklému jejich použití) a který navíc bohužel poněkud znesnadňuje čtení a brání "naladit se s autorem na stejnou vlnu".
V kostce řečeno, jde o hluboký vhled jednoho emigranta na USA, zemi, kde žil svůj exil, a o řadu navazujících a souvisejících úvah. Ne se vším se ztotožňuji (ač asi jinak s Preisnerem na "stejné straně barikády"), přesto je to hluboké, je to zajímavé, ale nemohu se obránit pocitu, že i poněkud zmatené.
Jan Zrinský ze Serynu: životní příběh synovce posledních Rožmberků
Václav Bůžek
Chcete napsat knihu (máte na ní grant) o osobě, která je zajímavá tím, že jde o synovce pana Petra Voka, kterého, jak se zdá, pan Petr Vok zamýšlel jako svého, přinejmenším duchovního, dědice. Pak ale zjistíte, že to jediné, co je na té osobě zajímavé (a známé), je, že právě byla synovcem Petra Voka, a že byla synem obránce Szigetváru. Nemluvě o tom, že Zrynij přižil svého strýce o necelé tři měsíce.
Takže, co uděláte? Polovinu knihy vyplníte popisem úprav na Rožmberku, které (asi) provedl, a to celkem bez ladu a skladu nakombinujete popisem více či méně podobných děl ze zahraničí.
Mýtus republiky: Identita a politický diskurz raně novověké polské šlechty
Jan Květina
"Příliš mnoho not, drahý Mozarte." Zatímco Šlechtická demokracie beze zbytku vyčerpala zvolené téma, tady se autorovi poněkud utrhla ruka, a zjevně se rozhodl, že do knihy nacpe v podstatě vše, co ho zajímá. Zatímco tak část třetí (a vlastní těžiště knihy), splňuje vytyčené cíle, část druhá je poněkud naddimenzovaná a poněkud roztříštěná, přičemž vždy není jasné, jak se téma pojí k části třetí. A část první byla opravdu zbytečně dlouhá. Je pravdou, že dnes je módní široce rozpitvávat vše okolo, kromě zvoleného tématu, ale tady by méně bylo více.
Přes to to hodnotí, jako fanoušek Polska a polské historie, kladně, ale čtení to jednoduché nebylo.
Náměstkové Kristovi: Životopisy papežů
Charles A. Coulombe
Velmi dobrá kniha. Jediná výtka se týká několika málo, za to však celkem do očí bijících chyb (např. špatný rok svatby budoucího Ludvíka XVI. s Marií Antonií).