Šinsengumi – Šógunovy poslední samurajské jednotky

24.05.2023

Je trochu smutné už dopředu vědět, že s každou další otočenou stránkou se přibližujete k nezadržitelnému konci. Nejen jednotek Shinsengumi, ale celého toho někdy krutého, tvrdého, ale také krásného a čarovného světa starého Japonska, jehož posledními obránci a zároveň ztělesněním jakoby se Shinsengumi stali. Přičemž nelze popřít, že snad v důsledku této své role nám mohou ilustrovat to nejlepší, ale zároveň to nejhorší, ze samurajské kultury a principů.

Autor má mou úctu, jak kompletně dokázal pojmout historii tohoto nepříliš dlouho existujícího sboru a jen lituji, že u nás nevyšlo více jeho knih (a obávám se, že tomu tak ještě nějakou dobu bude, když Shinsengumi zcela nezaslouženě skončili v Levných knihách - snah zásluhou paperbackového vydání). Snad jedinou výtkou je jistá nelineárnost vyprávění (která tam obecně je, ale čas od času jsou posázeny vedle sebe jednotlivé epizody na přeskáčku, spíše podle tématu kapitoly), což dělá trochu zmatek.

06.03.2023

V polovině devatenáctého století probíhala na celém světě průmyslová i společenská revoluce. A feudální Japonsko se před tímto světem chtělo uzavřít. Jenže ten o Japonsko stál. Tento izolovaný stát se začal štěpin na příznivce soužití s jinými národy a na jejich odpůrce, potažmo na příznivce císařské vlády a vlády vojenského šógunátu. To už byl jen krok k občanské válce.
Šinsengumi byly elitou. Samuraji z těch nejlepších škol bojového umění. Dokonale vycvičení v umění meče a kopí. Naprosto věrni kodexu bušidó, kdy jakýkoliv přestupek byl trestán smrtí. Ať už protivníka, toho, kdo samuraje (i když třeba nevědomě) urazil, nebo vlastní při obřadní sebevraždě seppuku. Relikty dávné doby. Protože na bojištích už vládlo dělostřelectvo, moderní pušky a bitevní lodě.
Autor popisuje vývoj této jednotky od jejího založení až do hořkého konce. Jedná se hlavně o historický popis, který je ale i přes velké množství jmen a japonských pojmů dobře čtivý. Evropský čtenář tak může nahlédnout pod pokličku politiky v této neklidné době japonských dějin, kde na jedné straně čest byla vším a přesto pro nás zvláštní pohled na ní dovoloval intriky a zradu.

07.09.2021

Kniha uceleně a detailně pojedná o specifické samurajské jednotce, která působila na území Japonska během (pouhých) několika let. Množství zdrojů (lze najít v anglické verzi, bohužel české vydání je neobsahuje), z kterých autor čerpal, je jasným důkazem o historické přesnosti a celkové kvalitě díla. Kniha tak není jen zájmovým čtením, nýbrž i historickým popisem šinsengumi.
Mým cílem jako čtenáře nebylo a není - z pohledu Evropana 21. století - hodnotit nebo snad moralizovat jednání samurajů, ale dozvědět se o nich více. Byla jsem však mile překvapena nakolik dílo bylo podrobné a historicky přesné.

27.11.2017

„Samuraj uznával sílu a odvahu za nejvyšší formu lidské ctnosti a zbabělost či neslušnost představovaly nejhorší možnou nemorálnost. Pokud se tedy setkal s nedostatkem úcty či dokonce s přezíráním, měl samuraj k uchování své důstojnosti jedinou možnou volbu – pachatele okamžitě a na místě skolit.“

Ale to zase jó. Tohle mi sedlo trochu více než autorům níže. I přes počáteční „problém“ se do tohohle brutálního konce Šógunátu Tokugawa začíst (spousty jmen, historie, letopočty… ) jsem byl ke konci nadšený a velmi smutný z toho, co jsem „nastudoval“. Romantické představy mít můžeme, ale obdobně jako u rytířů i zde jeden nemohl nikdy plně věřit, že samurajové jsou dokonalí ve všech směrech. O tom, že všichni jsme jen lidé, kteří se dokáží chovat, jako skutečná monstra slyšíme dnes a denně. Nejinak tomu bylo u Japonců na konci období Edo. Jenomže i když i hrdinní velitele jednotky Šinsengumi byli proslaveni díky své zálibě v brutalitě a pro sek katanou nešli dál, než pro pohár saké, tak vždy si to šlo v rámci kodexu bušidó nějak „ospravedlnit“ a svým způsobem to i obdivovat.

Jak jsem se již zmiňoval u jiného titulu, tak některé části jsou nejen že nepředstavitelné a těžce uchopitelné v dnešní době, ale i tehdy si jde mnohé věci z kodexu jen stěží představit (viz braunerova citace o seppuce 10 samurajů, nebo ta císařská zástava (byť tohle je i dle popisu v knize lehce pochopitelné) a co teprve těžký prohřešek vůči bušidó „Jako bys byl zraněn zezadu“).

Ať už si čtenář po dočtení knihy udělá dojem jakýkoli (buď mu to jeho obdiv a úctu k historii Japonska jen utvrdí nebo naopak zboří jeho představy), tak jedno se upřít knize nedá. Je perfektním, důsledným a hodně detailním historickým oknem do doby, kdy se poslední samurajové do posledního dechu bránili reformě Meidži a konci samurajské třídy, jež existovala téměř 8. století. Velitelé Kondó Isami a Hidžikata Tošizó byly skutečně legendy.

„Základním pravidlem bušidó bylo, že každý bojovník nese za všechny své činy plnou a konečnou odpovědnost. V kterékoli situaci byl kodex nadřazen osobním přáním nebo křivdám a jeho pravidla měla přednost před vztahy k rodině, rodu a lennímu pánu. Právě vlivem tohoto neměnného a vznešeného morálního kodexu si samurajové dokázali udržet svůj dějinami potvrzený a nezpochybnitelný pojem cti, i když se kolem nich rozpadal společenský a politický systém.“

30.07.2017

Jak píše Dusin, zajímavé téma, faktograficky důkladně zpracované, pro naše chápání ale asi příliš cizí. Hrdinské činy samurajů mi někdy přišly až úsměvné, např. když dva silné oddíly spolu svedou 2 hodinovou urputnou bitvu za použití děl a pušek a výsledkem jsou 4 mrtví. Nebo po 3 denní bitvě uteče tokugawský vojevůdce jen proto, že nepřítel rozvinul císařskou zástavu.

"Když se vraceli ke svému velitelství ve Fušimi, narazili na desítku mužů, kteří na ně čekali v záloze. Když je Nagakura vyzval, aby se identifikovali, všichni uprchli. Jak se později ukázalo, byli ze Sacumy. Příštího dne všichni provedli seppuku za útěk před nepřítelem."