alef komentáře u knih

„A za mohutným stolem byl Mussolini s tou svou širokou papulou, s těma vykulenýma očima a odulými pysky, prsatý, samá medaile, na hlavě bílý chochol; a vedle něho byl ten druhý zatracený čubčí syn – jeho přítel Hitler, s obličejem buzeranta, s těmi černými vousky, co připomínaly kartáček na zuby, s těma očima jak shnilá ryba, s tím nosem do špičky a s tou patkou do čela jak vyzývavý pásek.“

Alberto Moravia jako novinář za války kritizoval Mussoliniho i jeho fašistický režim, přišel tak o práci a musel odejít s rodinou do exilu na ostrov Capri, tam strávil roky 41 – 43, kdy po vylodění spojenců museli prchnout do hor. Skrývali se v malé horské vesničce Sant’Agata v oblasti Vallecorsa (také nazývané Ciociaria), tam detailně poznává bídu a život chudých lidí ukrytých v horách.
A tak vznikla Horalka!
„Prvních padesát stran Horalky jsem napsal v roce 46, ještě před Římankou.“

Detailně poznáte, jak žili za války ti nejobyčejnější, ti nejprostší lidé v jedné z těch nejchudších částí Itálie. Budete totiž svědky příběhů obyčejných lidí.
A je vidět, že Moravia byl novinář, příběh je totiž vyprávěný s opravdu jakoby až dokumentární přesností, máte pocit pravdivého líčení válečných událostí (to mi maličko připomnělo Heminqwaye) tak, jak se skutečně staly …

Vypravěčkou je Cesira, stále ještě mladá, krásná, plná života … sen mnoha mužů, ona už je ale taková, že ji na nich pramálo záleží, šťastná jen sama pro sebe … a pro svou dceru, pro život praktická, a to i ve válce, protože jí je jedno, kdo je kdo, jen když obchod jde … hlupačka … ale strach, ten, až do teď nepoznala, snad kromě strachu o dceru, protože žije jenom pro ní. To ona vám vypráví svůj válečný příběh, o útěku z Říma, o strachu, bezmoci a naději, že všechno brzo skončí …
„měla jsem obchod, měla jsem peníze … a válka, to se ví, přece jen musí skončit a všechno se vrátí na své místo“ … a skrze svůj příběh pak Cesira vypráví i příběhy ostatních.

„Byla pořád válka a ve vzduchu nebylo nic dobrého“ … a nebe se zatáhlo a odněkud přiletěl studený vítr, a tak se jí zdálo, že se jí život rozlámal … „a připadala jsem si taky rozlámaná, jako ten život … schopná už všeho, …. protože jsem ztratila úctu sama před sebou“.

… „válka lidi znásilňuje“ … hlavní motiv celého příběhu, a nejde tu jen o to nejohavnější znásilnění fyzické, ale o znásilnění všech … všichni jsou „znásilněni“ válkou! – ovlivněni, zneuctěni všemi jejími ohavnostmi … válka totiž ukazuje všechno to nejhorší, co je v lidech ukryté, a zdá se (a většinou je to i pravda), že se každý zajímá jen o sebe a svůj osud, lidé jsou tak schopní skoro všeho, aby zachránili vlastní život, aby pomohli svému vlastnímu osudu … ve válce bezcitnost a lhostejnost vládne světu.

Cesira je zrovna tak jednoduchá a prostá žena, jako všichni ostatní horalé, její jedinou výhodou je znalost „většího kusu světa“, je obchodnice a to přirozeně dobrá a navíc 20 let žila v Římě, a tak ví „jak to v životě chodí“, … ale už ne, jak to chodí ve světě, o svět ona se nikdy nestarala, a dlouho to tak stačilo …
„Je pravda, že byla válka, ale já jsem o válce nevěděla nic, a protože jsem neměla nic než tu dceru, nic mi na tom nezáleželo. Mohli se zabíjet, jak chtěli – eroplány, tanky, bombami – mně stačil můj krámek a byt, abych byla šťastná, a to jsem opravdu byla.“
… jenže, ne na pořád! I jí a její dceru, jako všechny ostatní, válečná realita nakonec dožene! A tak i ony musí před válkou utíkat … a vrátit se tak zpět, k svému původnímu životu z dětství, k životu v horách… kde znovu pozná, v jaké ohromné bídě lidé žijí.

A pak se objeví někdo, kdo ji donutí poznat válku … poznat, co je válka skutečně zač … uvědomit si její následky, přehodnotit svůj prostý a pragmatický pohled na život …dívat se a vidět válku jinýma očima.
A pak se to stane, když už si myslí, že ji nic horšího nemůže potkat!

„A válka zrovna na odchodu sekla – … a místo všech těch radostí, které jsem si malovala před očima, jsem teď měla duši plnou smutku, zklamání a zoufalství.“

A teprve pak může přijít … pochopení …

„ … ale teď jsem chápala, … že po nějakou dobu jsme byly mrtvé taky my dvě, Rosetta a já, mrtvé k soucitu, který dlužíme ostatním i sobě samým. Ale bolest nás v poslední chvíli zachránila; … díky bolesti jsme vyšly nakonec z války, která nás zavřela do svého hrobu lhostejnosti a zloby, a začaly jsme chodit v našem životě.“

102 23.03.2021

A já ji mám prostě ráda, podle mě je střelená, svéhlavá, nešikovná, bláznivá, svá, originální, vtipná a chytrá potrhlice Bridget skvělá! Roztomilé trdlo, které vzdoruje všem ambicím nabitým jedincům, přechytralým nudným páprdům, hlupákům i chytrákům ...

A to úplně nejhlavnější je, že mě baví! ... svým životním postojem mě je vlastně strašně sympatická, umí rozesmát, všechny tragédie s lehkostí přeorientuje na komedie, je milující, hledající, upřímná, couvající, tápající, hledající, chápající, nakažlivě usmívající se, chechtající se, ... a ještě bych asi našla dost dalších, podle mě vesměs kladných, vlastností (navíc umí ty záporné dokonale přesublimovat alespoň ve vtipné), životní lekce ji totiž dost naučily.

A navíc, její chaoticky kladný přístup k životu je nakažlivý! ... odreaguje, rozesměje, navodí dobrou náladu. Není to žádná vysoká literatura, ale Bridget a její životní styl je lék ... na chmury, špatnou náladu i únavu ... a za mě, dost účinný ... doporučuji užívat pravidelně ... v malých dávkách, případně, co kdo snese :-).

"Říkám, že ti Geoffrey taky zapomněl zavolat, že jsme děvky a faráře na poslední chvíli zrušili."
"On mi volal."
"Á, krásné šaty...takové exotické."

101 28.03.2023

Příběh o muži, o němž se předpokládalo, že je válečným zločincem, spáchal velezradu, zločiny proti lidskosti, a zločiny proti vlastnímu svědomí.
Byl …
– tím, jenž pošpinil to nejsvatější lidské právo, právo na život v míru, ale taky
– tím, jenž byl překvapivě mužem se skrytě ctnostným nitrem!

Vonnegutův příběh …
– je příběhem o fanatismu instituce, jejímž účelem bylo hubit lidské bytosti po miliónech,
– je výpovědí o nesprávném pochopení hodnot, o relativitě pravdy, o zločinu a vině,
– je pokusem o vysvětlení schizofrenie doby, která nutila ignorovat skutečnosti a podřídit se tak šíleným názorům a myšlenkám,
– je ukázkou toho, jak lze legitimizovat, prostřednictvím všeobecně vymáhané pravdy, zlo,
– je působivým připomenutím toho, že válka nenechá na pokoji nikoho!

Svým zvláštním rozměrem černého humoru a sarkasmu zaplnil autor příběh, o touze jednoho muže skončit tu nekonečnou hru na schovávanou, jež mu zachránila život a zároveň mu z něj udělala peklo, aby tak možná ještě víc ukázal na zločiny proti lidskosti, které by neměly být nikdy zapomenuty.

„Jak dávno ta válka, ta II. světová válka, byla! Jak dávno se staly ty zločiny v ní! Jak na to všichni skoro zapomenuli, dokonce i samotní Židé - alespoň ti mladí.“

A víte, co je nejhorší? Že příběh, na první pohled plný humorného sarkasmu a ironie, jejímž prostřednictvím Vonnegut (ve všech svých knihách) přemýšlí o válce a jejich následcích, je přes to všechno, vlastně šíleně skeptický – nevidí totiž pro lidi lepší budoucnost, naopak, stane se, že ztratíte i poslední iluze o schopnosti lidí učit se z vlastních chyb!

„Myslím, že svět přestal existovat v první světové válce, kdy lidé radostně posílali své děti do zákopů po stovkách. Myslím, že tehdy zanikla civilizace. To nejhorší se již stalo. Ne, že se to stane, již se to stalo. "

Je to už dávno, co se tento příběh, a mnoho a mnoho dalších podobných, odehrál, a pořád ta otázka visí ve vzduchu … „Proč?“

"Kdybyste o tom napsal knihu," řekl, "a tam na tuto otázku, na toto ‚Proč?', odpověděl, napsal byste doopravdy velkou knihu."
"Vy tu odpověď znáte?" zeptal jsem se.
"Ne. A proto bych zaplatil pěknej balík za knihu, ve které by ta odpověď byla."
...
„Kde je zlo? To je ta velká část každého člověka, která chce neomezeně nenávidět, nenávidět s Bohem na své straně.“

Bohužel, hodně, hodně moc, aktuální :-/.
A humor, ten chutná … pořádně hořce!

"Přineslo vám to hodně velké uspokojení?"
"Ne," řekl, "byl jsem jako skoro většina těch, kdo prošli válkou."
"Co tím myslíte?"
"Došel jsem tak daleko, že jsem necítil nic."

101 01.02.2023

Nevlídný kraj,
blata, kopce, vřesoviště, ledový vítr, to je Haworth v Yorkshihu.
Není to zrovna ideální místo pro život, jak brzy po nastěhování zjistila rodina Bronteova. Čekalo je tu, jak je známo, jen nepříliš šťastné dětství, bez matky a s emočně chladným (uvnitř milujícím, navenek despotickým, nevšímavým až sobeckým) otcem, a to si vyžádalo své oběti – bohužel i na životech!

A ti, co přežili? Sociálně izolovaní, se svým nadáním naložili po svém, byli bystří pozorovatelé okolního světa (všichni), a tak si z vlastního pozorování, a za pomocí výjimečné fantazie, jíž byli obdařeni a kterou pilně rozvíjeli (všichni), vytvořili vlastní hry, vlastní imaginární světy – a tady se započala jejich cesta … po níž se zpočátku vydaly všechny tři sestry a snimi i nezdárný bratr Branwell.

Větrná hůrka rodiny Brontëových pro mě byla milým překvapením!
V rodinném příběhu si postupně berou slovo všichni členové téhle zvláštní rodiny, jejich myšlenky se prolínají a vytvářejí tak rozhodně zajímavý, i když dost tragický, obraz. Každý z nich přispěl svým dílem, namaloval pár črtů, smělých, či nesmělých tahů štětcem, jimiž poodkryl svůj úhel pohledu, a mírně poopravil celkovou perspektivu příběhu – teprve celek pak může skutečně vyprávět - o šanci, jak vést důstojný život, o níž snil kaplan Brontë, o šanci, jak žít spokojený rodinný život, o níž snila jeho žena, o pokřivených charakterech, o lásce a o osudu …

„Člověk /totiž/ míní, pánbůh mění.“

A o tom se ovdovělý a zahořklý duchovní i celá jeho rodina, díky dramatickým životním událostem, skutečně přesvědčili …

… „pokusil se potlačit strohou přísnost … maska uměřené rozvážnosti měla zakrýt divoké výbuchy zuřivého hněvu, impulzivní záchvaty vzteku … jen Maria znala tuhle jeho temnou stránku …“
… a později … i jeho jediný nezdárný syn Branwell.

… „Tehdy jsem právě dokončovala rukopis Jany Eyrové, … během tří týdnů jsem ho odeslala – ujaly se ho schopné a mně přátelsky nakloněné ruce. To se odehrálo na začátku září roku 1847 a ještě před koncem října téhož roku román vyšel, zatímco texty mých sester Na Větrné hůrce a Agnes Greyové, které byly v tisku již několik měsíců, si dávaly na čas … konečně se oba romány objevily. Kritici je neposuzovali spravedlivě.“ …

„Co víc bych měla o sestrách ještě dodat? Nemohu a nemám potřebu toho říkat o mnoho víc. Z vnějšího pohledu to byly nenápadné ženy, jimž život žitý v dokonalém odloučení přinesl mírné způsoby a návyky.“

101 06.01.2023

„Stabilita byla jen iluzí.“

Premisa, která stojí na počátku, úplně všeho o čem budete číst, od chování každého jednotlivce, přes chování celé světové společnosti až po nekonečný vesmír a jeho taje a zákonitosti.
Pokud ji přijmete, svět se vám rázem začne před očima nezadržitelně měnit.
Uvidíte lidskou rasu ve své pravé podstatě, jako velmi naivní, bojující ve „válce“, kterou prohrává ještě dřív, než ji vůbec začala, protože jejím největším protivníkem jsou hlavně a především … slabiny samotné lidské civilizace!

Už od prvních stránek na vás tak budou útočit pocity marnosti. Než totiž lidskému světu něco dojde, většinou už není co řešit, stále krok pozadu. Vytvořit pak, nebo i jen představit si, v nestabilním možná přímo chaotickém prostředí, kterým je naše planeta Země a její celosvětový pořádek, fungující systém (čehokoli), je více méně nemožné.
Patová situace! Od které už není daleko k takovým filozofickým otázkám, jako, zda jsou stabilita a řád jen dočasnými jevy v chaotickém proudu vesmíru? … a ty vám nedají spát.
Když vás začnou napadat podobné otázky, když nabydete dojmu, že svět se nezadržitelně mění, získat zpět pocit jistoty není jen tak …

„I kdyby nad námi držel ruku Bůh, nepomohlo by to. Lidé zašli už tak daleko, že jejich modlitby dávno nikdo neposlouchá.“
…
„Přestaňte!“ křikl. „Nemáte nic lepšího na práci? Kde je váš smysl pro zodpovědnost? Nemá-li civilizace budoucnost, k čemu je vám cár světské slávy, o který tu bojujete?“

Čeká na vás velkoryse pojatý a komplikovaný příběh, který reflektuje obecné otázky přežití civilizace, a jde při tom dost hluboko, pohybujíce se (použiju-li vědecký termín, kterými se příběh jen hemží) nejen na makro, ale i mikro úrovni tohoto společensko-vědecko-filozofického fenoménu. Jinak řečeno, prostě nahlíží na problém ze širšího i užšího úhlu pohledu, reflektuje tak otázky přežití … v oblasti konkurenčního boje na úrovni jednotlivce, jednotlivých států i celé civilizace, ukazuje tak na soupeření jednotlivců, národů, společenství, prostě všech proti všem, aby ho pak pojal tak, jak si zaslouží, jako problém celého lidstva.
A protože jsme v Číně, která ve své alternativní historii (dost odrážející tu skutečnou) jede v duchu hesla:
Být prvním, kdo se stará o problémy světa, a posledním, kdo se vzdává jeho zábav!
(ostatně, tenhle způsob uvažování podvědomě vnímáte na každé stránce), pojala tato země tento „boj“ v duchu své revoluční tradice, tedy, svérázně a po svém (to je docela dobré si uvědomit, ještě než se do Problému tří těles pustíte), jsou to totiž právě čínské reálie, s čím se, kromě samotného sf příběhu, budete muset vypořádat.

„Takto víme, že život pramení z obav a smrt z pohodlí a zábav.“
(sbírka rozhovorů učence Mencia s králi své doby, přibližně 4 st. př. n.l.)
Mimochodem, i tohle je Čína … a její společný základní rys myšlení, jako nikdy nemizející kontext!

Pokud se z mikro úrovně jednotlivých postav, národů a světových společenství posunete až na makro úroveň kosmologických záležitostí, začnete se pohybovat v exaktních prostorách vědy, především matematiky a fyziky (určité znalosti těchto oborů vám budou jen ku prospěchu, ale pro opravdu vědecky vzdělané čtenáře možná spíš budou některé premisy obtížněji uvěřitelné). Nahlédnete totiž jejím zorným úhlem především na chování chaotických systémů, abyste prozkoumali citlivost takových systémů na jejich počáteční uspořádání, nebo taky zjistíte něco o nepředvídatelnosti určité periodicity v takových systémech, prostě (více literárně řečeno) dýchnou na vás vzdálenosti tisíců, milionů astronomických jednotek, gravitačních vazeb, nezměrnost oběžných drah, celá ta do nekonečna se vlnící nezměrná hloubka vesmíru.
Nakonec se ale stejně vrátíte! Ještě dál (hlouběji) než jste začali, na mikro úroveň všeho! Na úplný počátek všeho! K Myšlence? K Bohu?

Problém tří těles je příběhem mnohovrstevným, hledajícím stabilitu a řád.
V tom malém měřítku, v chaotickém prostoru naší planety … v chaosu emocí, vztahů, konvencí, tabu a všech těch společenských struktur lidské rasy;
v tom větším měřítku, pak v chaosu vesmírného nekonečna, které možná že bylo, ale taky možná že ne, vytvořeno za nějakým účelem?

Zasaďte tohle všechno do neméně komplikovaného kontextu moderních čínských dějin, východních filozofických systémů a celosvětových náboženských konceptů … výsledkem bude tato 600-ti set stránková knížka, která mi svým rozsahem myšlenek, úvah a námětů na přemýšlení brala dech, ovšem, svou literární úrovní už tolik ne, řekla bych, že právě na příběhu samotném se chaos myšlenek a nápadů projevil nejvíc, skoro bych řekla, že i pro autora samotného byl příběh jako takový, podružnou záležitostí, takže něco mezi 3-4*, přesto se můžete těšit na výbornou sf, hezké až poetické popisy jiných světů, nebo „mrknutí vesmíru“ :-).

101 08.10.2021

„Vědět místo“ … to je to „velké tajemství Skácelovy poezie … je v tom, že právě on ví místa … Skácel chodil světem a objevoval místa, o kterých nějak už věděl.“
(Zdeněk Kožmín)

Jsem ráda, že mám knížku Zdeňka Kožmína doma, můžu se k ní vracet, někdy opět zalistovat, vrátit se k ní až zas budu číst další Skácelovy básně, nejsem totiž žádný znalec poezie, jen ji mám prostě ráda, hlavně když vzbuzuje emoce, pak se mi líbí – a Skácel do toho mého, mými emocemi vytvořeného, prostoru pro poezii dobře zapadá.

Pan Skácel nás totiž ve svých básních provází svou minulostí – místy svého dětství a vzpomínkami, zastaveními uprostřed proudu času, kdy vám pak skoro jako malíř zprostředkovává pohled na krajinu, která mu je blízká … na všechny ty prchavé okamžiky, které mu utkvěly v paměti … „moment mezi tím, co již není a ještě není“ (Z. Kožmín) ...třeba někde mezi létem a podzimem …

„Včera letěl vzduchem první bílý vlas [...]
a podzim přijde zítra.“
(Jan Skácel)

Díky Zdeňku Kožmínovi nebudu asi mít Skácelovy básně radši (ráda je mám už dávno), ale možná jim trochu lépe porozumím, a možná, že to ani není tak úplně potřeba, ale taky možná, že pak v nich objevím – no prostě – ještě víc těch vzácných okamžiků i všednodenních situací, které pak ještě víc, ještě intenzivněji dokážou oslovit, ukázat svou hodnotu … všech těch nedoceněných „běžných chvil v životě“, protože právě ty jedinečné okamžiky pan Skácel zachycovat opravdu umí …

„Já mrtvý harlekýn
trvám i po smrti neochvějně na tom
že slunce zacházející za hory
je krásné“
(Jan Skácel)

Líbí se mi atmosféra jeho básní … líbí se mi přemýšlení o životě člověka … líbí se mi zachycení konkrétního okamžiku … líbí se mi nejistota v básníkově výpovědi … líbí se mi jistota ve vyslovování souladů i rozporů … líbí se mi i večerní tesknoty o pomíjivost prostoru ... o pomíjivosti všeho …

„a je to prosté jako zázrak
a jako věčnost ve chvíli
kdy zase znovu nebudeme
jako jsme předtím nebyli“
(Jan Skácel)

… „kdy život jednotlivého člověka probíhá v kruhu, na jehož počátku a konci zároveň se střetává narození a smrt“ (Zdeněk Kožmín).

101 14.09.2021

Studie lidských slabostí, stvořená tam, kde lidské podmínky neplatí …

A lidé,
nevědomí, hloupí,
s hlavou skloněnou,
souží se … a sní!

Nechápou,
žalostně všední,
tu tajemnou moc,
jež se slovy nedá vyjádřit.

Žijí,
zoufale krátce,
aby pochopili,
svou bezvýznamnost!

Píše se rok 1590, od nikoho není požadováno příliš velké vzdělání, vlastně se spíš nedovoluje. Věci se totiž mají tak, že vědění (dle všeobecného mínění) obyčejným lidem spíš nesvědčí, mohlo by totiž probudit nespokojenost s jejich údělem, a ten jim přeci určil bůh, a ten zas nesnáší, aby byl někdo nespokojený s jeho záměry :-).

Po světě, jak lidé stále věří, chodí různé tajemné bytosti, takže můžete zažít nečekané setkání se strašidly, čarodějnicemi, kouzelníky, nebo upíry … a ti bloudí světem sem a tam, protože to jsou bytosti osamělé a nešťastné, a chtějí jen, aby si jich někdo všiml …

… a tak se stalo, že se tři chlapci kamarádi (jak je u Marka Twaina zvykem), setkají s tajemným cizincem, který v nich vzbuzuje obavy, ale jen trošičku, protože se už nějakou dobu učí, nebát se …

„Však znáte to chvění, co člověka skrz naskrz roztřásá, když vidí něco tak podivného, kouzelného, nádherného, že je prostě strašná radost být při tom a dívat se, však víte, jak člověk valí oči …“

Tajemný cizinec všechno viděl, všude byl, a všechno zná a nic nezapomíná … navíc, to, čemu říkáte čas, to má pro něj úplně jiné, na naše poměry obrovské, rozměry, takže mu je něco kolem 16 000 let, … „když se to počítá, jak vy počítáte“.
A je na něm dost vidět, že si lidí vůbec, ale vůbec neváží „často by si člověk myslel, že mluví o mouchách“ … jsou pro něj hloupí, nevědomí, všední, domýšliví, choří a slabí, „prostě otrhaná, ubohá, bezcenná cháska“.
A přesně tak se v jeho očích uvidíte … jako ztracené a zatracené lidské pokolení, se kterým není třeba mít soucitu … „Neplačte,“ řekl ... „Za nic nestáli.“

Díky čtenářské výzvě člověk občas najde poklady … je to opravdu už spoustu let, co jsem četla Marka Twaina, a tak mě tento poklad, plný etických a morálních otázek, poslední nedokončené dílo, kde na každé stránce narazíte na nějaký ten odkaz, či filozofický podtext, zvlášť potěšil …

„Nelze srovnávat, co je nesrovnatelné už svou povahou …“

Přesto si pamatujte, že člověk, i když je muzeum nemocí, domov nečistot, i když dnes přijde a zítra je ten tam, má něco, čeho si i ten, jenž má na všechno spoustu času, ne třeba úplně váží, ale, možná si toho aspoň všimne … člověk má totiž mravní smysl …

„Chápeš? Mravní smysl!“
„… co to ten mravní smysl vlastně je? Věděl jsem jenom, jak jsme pyšní, že jej máme …“

A pozor, vše, co se tu seběhlo, … „bylo to divné a krásné“ … je tajemství!
Víš co, zkus uvěřit, ... že je to jen sen?

100 12.01.2023

Život rozcupovaný na kusy, rozoraná cesta, žádný cíl!
Ztráta schopnosti konat!
Člověk nepotřebující záruku vítězství, ale MOŽNOST, jednat.
Ruce spoutané za zády, tak jde vstříc zkáze.
Ruce v řetězech, a přesto – jde dál!

„Se světem není něco v pořádku,“ prohlásil. „Odjakživa. Akorát to nikdy nikdo nepojmenoval ani nevysvětlil.“

Až se o to ve víc jak 1000 stran dlouhém příběhu pokusila Ayn Randová, zastánkyně laissez-fair kapitalismu („volná ruka trhu“) a duchovní představitelka tzv. objektivistického hnutí.
O příběhu samotném toho moc nepovím (tohle si opravdu každý musí přečíst sám), jen snad, že se pro mě jednalo o doslova nervy drásající čtení, zkuste si totiž číst 1000 stran, kdy máte potřebu o každé druhé větě s autorkou buď polemizovat nebo zuřivě diskutovat (vznikla by tak možná pěkná 50ti stránková seminární práce, to ale není cílem komentářů zde na DK, takže pryč od zuřivé polemiky zpět k rozsahem i zdejším účelem omezenému komentáři určenému výhradně čtenářům).

Tak, abych to shrnula, vězte, že všichni lidé mají rozum! Opravdu všichni .
Naštěstí ale, podle Ayn Randové, existence existuje nezávisle na něm!
Tedy, realita tu byla už před tím, než člověk získal vědomí, a bude tu i po něm.
Rozum pak máme k tomu, abychom poznávali svět, ovšem pouze na takové té pojmové úrovni, kde se navíc naše omezené poznání dopouští úplně běžně dost četných omylů. Díky našemu rozumu si tak všechny nabyté poznatky (i ty, o kterých ani netušíme, že jsou omylem) uspořádáme pěkně do nějakého (pro nás) bezrozporného hierarchického systému, který pak považujeme (pro sebe) za určitý světa řád – díky němu se domníváme, že lépe pochopíme funkci všech objektů, které nás obklopují, přidělili jsme jim tak totiž určitou hodnotu, což nám pak zase pomáhá orientovat se ve všech možných nastalých situacích, reagovat na ně a jednat (až na to, a na to bychom neměli zapomínat, že na vstupu je náš systém plný omylů o kterých ovšem nemáme ani potuchy).
Abychom to zkrátili, ty pak vedou k tomu, že si vytvoříme naprosto nevhodný systém morálky! … a že jich historie, a bohužel i tak aktuální současnost, je požehnaně plná.

Jak vidíte, přijmout „rozum“ jako základnu pro vytvoření si reality má svá úskalí – a samozřejmě, dalekosáhlé následky, jenže odmítnout ho, taky nejde! Podle paní Randové byste tak totiž sklouzli k iracionalitě a mysticismu – tedy odtržení od přírody a k velebení zhoubné fikce namísto skutečnosti.
Pro Ayn Randovou má rozum prostě velký význam, ovšem v trochu jiném smyslu, než jak je možná běžně chápaný, či přijímaný (proto také z jejích myšlenek vzešel celý filozofický proud), takže než začnete číst, možná není od věci uvědomit si, jak to Ayn vlastně myslí ...
Rozum může udělat chybu, ale realitu to nijak nezmění, rozum totiž pro ni není rozhodující – jediné co dělá je, že skládá věci dohromady a přiřazuje jim hodnoty.

A jak se s takovým systémem hodnot, který neodpovídá realitě, vypořádat?
To je otázka za všechny prachy – v Atlasově vzpouře se právě o takovou odpověď Ayn pokusila.
Odvyprávěla tak příběh o člověku – jako potenciálně racionálním individualistovi, poznávajícím zákony přírody a svou prací formujícím své okolí (samozřejmě ve svůj prospěch) …

„Abychom mohli pochopit, co máme chtít, musíme pochopit, jací jsme.“

Před očima vám tak doslova vyvstane „zářivá vize člověka“ coby racionální bytosti, jež tvrdě využívá svůj dar – myšlenky …

„Myšlenka je nástroj, jehož prostřednictvím se člověk rozhoduje.“ ...
ovšem nezapomínejte přitom, že není jen cílem, ale i cestou k němu!

„Byl to boj, ve kterém nezbývá než tlouct hlavou o hluchou zeď, o zeď z toho nejzvukotěsnějšího materiálu – lhostejnosti.“

Živoucí síla vyprchala, zbyl jen pocit nesmírné, nevypověditelné zrady, o to strašlivější … když netušíte, co vlastně bylo zrazeno!

„Ale slečno Taggartová, kdo dneska ví, co je pravda?“

100 28.03.2022

V odporně dusivé a vražedně husté atmosféře Skleníku uvidíte obraz – člověka sraženého ze svého trůnu!
A že se propadl hooodně hluboko … až na samé dno – potravního řetězce, bojujíc o holý život, v džungli, kde hlavní roli hraje – fíkovník, ovšem sežrat vás tu může kdejaká kytka!
Ocitli jste se totiž na Zemi mnoho milionů let po jejím vrcholu, někde mezi temnotou a totálním rozkladem, na Zemi, která se přestala otáčet, na Zemi, ze které se tak stal ohromný, stále se zahřívající skleník přeplněný „dravou“ zeleninou jejíž životní cyklus nabral vražedný směr využívaje evolucí stvořené, důmyslně útočné, techniky, na Zemi, kde je už téměř nemožné potkat zástupce živočišné říše, jen hrstku lidí, kteří zažili hooodně bolestný pád – pád ČLOVĚKA, ... je to totiž dost obtížné představit si přeživši, ještě jako „zástupce“ našeho druhu, navrátivši se na stromy, ne větší než malá opička a „hloupější“ než kdejaká houba!
A přesto je to příběh hlavně … o člověku … o jeho způsobech chování, uvažování, vzorcích, které si neseme v sobě … o chápání významu!

„A houba … vlekla Poyly a Grena časem vpřed a ukazovala jim pravdivou historii evoluce člověka …bloudící na samém dnu lidské paměti …“

„Lidé si podmanili svět, pak ale zapomněli vše o původu svého úspěchu!“

100 05.08.2021

„Kdo někdy zkusil zaběhnout maraton, poznal sám, že pro běžce nepředstavuje zvláštní problém, jestli snad v závodě nad někým konkrétním zvítězí, nebo ne. … Spíš chci vědět, jestli dokážu splnit cíl, který jsem si stanovil – to mě zajímá mnohem víc.“

Celá tahle knížka je o motivaci … o vnitřní motivaci k práci, ke sportu, … k životu. A jak jsem poměrně rychle zjistila, autorova cesta a jeho způsob dívání se na svět, je tomu mému v lecčems dost podobný, takže bylo poměrně brzo jasné, že si u mě získá jednoznačných 5 čistě subjektivně laděných *.

„… není mým životním cílem, abych, ať už na poli každodenního života, nebo v práci, soupeřil s ostatními o to, kdo je lepší nebo horší, a zápasil s nimi o vítězství … náš svět obývají různí lidé … a ti mají své vlastní názory a s těmi jsou pak spjaté jejich životy.“
… a právě z toho pak vznikají různá nedorozumění, různé malé, ale i větší neshody, které někdy zraňují a jindy nad nimi jen mávnete rukou, což je jednodušší, když víte, z čeho vycházejí, a zároveň, jak píše autor, jsou pro náš život nezbytné, protože ukazují na naši jedinečnost, na to, že si třeba všímáme něčeho jiného než druzí, že je pro nás důležité něco jiného pro druhé, že prostě „píšeme vlastní, osobité příběhy“ … a taková životní filozofie mi je opravdu hodně blízká.

Vrátíme-li se ale k běhu, což byl důvod, proč jsem začala číst (taky totiž vím, o čem mluvím :-), sama aktivně běhám už asi 6 let), z výše uvedeného je zřejmé, že k běhu, stejně jako k jiným činnostem, máme různé motivace. Někoho k němu např. motivuje touha „být lepší než …“, a ta pak táhne dál, být lepší a lepší, ale to není případ Murakamiho … a právě v tom mi je hodně sympatický, jak jsem zjistila, je mojí krevní skupinou, s podobně nastavenými motivacemi … on totiž musí mít z toho, co dělá, především dobrý pocit (že udělal všechno, co šlo) – a ten ho vede k tomu, že každý den znovu a znovu obléká běžecké boty, protože z toho, co dělá, má radost … „jinými slovy je pro … běžce důležité měřítko hodnocení, jestli jsou, když doběhli, na sebe pyšní“ (mají ze sebe úplně obyčejně dobrý pocit, že to zvládli :-).
Důležitou roli při tom pak hraje svědomí … před ostatními si totiž dokážete ospravedlnit ledasco (proč se mi zrovna dnes nechce jít běhat), ale své vlastní svědomí, to tak jednoduše neošidíte … a právě kvůli němu musíte hledat motivaci hlavně v sobě!

A ještě něco máme společné …. „Přinejmenším tedy nemusíte při běhání s nikým mluvit a nikoho poslouchat. Díváte se na okolní svět, pozorujete sebe sama, a to úplně stačí. Jsou to vzácné a ničím nenahraditelné chvíle!“
I tohle mám úplně stejně, … jen tak si běžíte a přemýšlíte o všem a o ničem, honí se vám hlavou, jak je vedro, jak je zima, rozeberete si svoje pocity, když vám je smutno, tak je vám smutno, když máte radost, tak máte prostě radost a všechno se to prolíná s různými vzpomínkami, nápady, představami i plány, a občas přijde i nějaký ten nápad … ale v tu danou chvíli je to nejdůležitější, že prostě běžíte!
Jo, a je fakticky docela fajn, když máte třeba vztek, „využít“ trochu té energie do něho vložené … jinak … možná uběhnete i trochu víc než normálně :-), a navíc, pak už budete určitě klidnější, čímž prospějete i svému okolí, když všechnu tu nahromaděnou energii budete ventilovat jinak :-).

Knížka ve stylu, copak se ti to honí hlavou?, a taky ve stylu, zápisky z cest, po kterých jsem se něco naběhal … mě fakticky bavila, byla osobitá, byla osobní, a prostě skoro jako pro mě, rozuměla jsem si s většinou z toho, co Murakami vypráví, vysvětluje, nebo ještě spíš objasňuje, proč to má tak a tak …

A tak … „běžím pořád dál útulným prázdnem … běžím nostalgickým tichem A to je opravdová nádhera. Ať už si o tom říká, kdo chce, co chce.“

100 29.03.2021

Seznamte se, tohle je tlustý, brýlatý a neohrabaný, vysoce nadprůměrně inteligentní Kvído, umí recitovat krásné básničky, je to sice jen reprodukční umění, ale když Jaruška ráda recituje, Kvído se určitě přidá, osobně ale dává přednost spíš vlastní svérázné tvorbě. Skrze ní a jeho deník poznáte celou jeho rodinu, a taky krásnou a malebnou Sázavu, a v neposlední řadě dost svérázných postav a postaviček hodně přesně odrážejících normalizační stav české společnosti.

Ach jo, pan Viewegh! ... pravidelný tvůrce pokleslého žánru i autor příběhů se zajímavými tématy (těch je podstatně míň, a je to škoda), od stropu k podlaze, vlastně málokterý autor začíná svou tvorbu tím nejlepším, co umí napsat :-).
Každopádně, Michalu Vieweghovi se to v příběhu Kvídovy rodiny povedlo, Báječná léta jsou totiž dost zdařilou karikaturou - obrazem své doby a všichni protagonisti jsou vykreslení poměrně sebejistou rukou profesionálního karikaturisty ... od "té čuby" Něhy, ... až po Šperka a Šperkovou :-).

"Na všem záleží", poučil Kvído jednoho večera z vany svou matku.
"Ale na ničem zase tak moc."
"Kdo ti to říkal?" dotazovala se matka s úsměvem.
"Dědeček Jiří", řekl Kvido, a jak sklonil hlavu k červenobílému plovoucímu parníčku, na krku se mu udělaly tři varhánkovité bradičky.
Dědeček Jiří toho během vycházek moc nenamluvil, ale stávalo se nejednou, že to, co řekl, si malý Kvido poměrně přesně zapamatoval."

99 31.05.2023

... mít schopnost ukročit stranou a vejít do nekonečné řady,
z té první do druhé a pak do další a další,
je čistou realitou ...
... nepotřebuješ kosmickou loď, prostě dojdeš,
každý, komu se zachce světa, ho může mít ...
... někteří zamkli dveře, ve vlastní hlavě,
a někteří, se rozeběhli ...

"Jošua se do toho místa zamiloval ještě dřív, než ho spatřil, protože si řekl, že první obyvatelé, kteří nazvali svůj domov Čertvíkde, budou pravděpodobně slušní lidé se smyslem pro humor, a ukázalo se, že je to pravda."

... jen létající Twainy propojují vkročné světy, Outernet je na vzestupu, Valhalla nabývá na významu, Prvozem naopak na významu prudce klesá, ... a Lobsang? ... tak ten je všude ... zdá se ...

... je samý záložní systém, "Je rád, když může být tam, kde se něco děje" ... a právě teď se něco děje všude ...

Do jiného světa, dva miliony vkročení od Země jsem vstoupila podruhé, s velkým odstupem od prvního vkročení, ale o to víc na tento výlet natěšená. Věděla jsem, že se tam znovu podívám, nevěděla jsem kdy, ale věděla jsem, že to určitě bude, a tak jsem tu, v jiném světě ležícím uprostřed nezmapovaného nekonečna dost daleko od Země, i v měřítku počtu vkročení.
První, na koho jsem tu narazila, byl Kobold (není to tedy úplně poprvé, při úplně jiné příležitosti jsem ho potkala v knížce Radky Denemarkové Kobold). Ovšem tenhle Kobold byl z úplně jiného, téměř imozemského (tedy, jak se to vezme), těsta ... "podivně závislý na lidské hudbě v tomto případě na rockové hudbě šedesátých let", navíc se vůbec nezajímal o jméno, které mu dali lidé (taky jste poznali pero Terryho Pratchetta? ... tohle mě fakt bavilo, hledat části, které kdo ze dvou autorů psal).

... a pak jsem to ucítila, to, o čem Joshua mluvil "nepřítomnost tlaku ostatních myslí", podivný pocit, náznak bezbřehých myšlenek, shromážděných někde hodně daleko ..."slyšel je jako gongy dunící ve vzdálených horách" ...

... nikdo vlastně neví, jak tento fenomén funguje,
je totiž mnoho hádanek, které lidem mnohočetný svět klade ...

... a taky hodně problémů, s kolonizací, s tím, jak se vymanit z vlivu Prvozemě, s přehodnocením životního stylu, s přehodnocením budoucnosti, a s neodbytnými myšlenkami ... "Jak daleko tohle všechno může zajít?"

... navíc, můžete si být jistí, že dezinformace se šíří dost rychle, a tak se lidstvo na Dlouhé zemi blíží poměrně rychlým tempem do kritického bodu, není se tedy co divit, že se znovu objevila Sally a Joshua je nucený opustit svůj klid ...

Druhý vstup na Dlouhou zemi mě nezklamal, vlastně mě spíš přesvědčil o dokonalosti celé téhle koncepce, svět alternativní budoucnosti neustrnul, ale posouvá se dál a dál ... nové myšlenky, nápady, technologie, napětí a spád drží kurz, jemná ironie až skoro černý humor příjemně dochucují vzniklou směs ve vyváženou a harmonickou potravu pro duši :-), je vidět, jak si autoři s příběhem hráli, a že je to nejspíš opravdu bavilo, a tak to baví i mě ...

"Vládne tady jistý duch mírumilovnosti. Pocit, že i když se povrch věcí mění, jejich duch zůstává stejný."

"... věděl, že v nerdosféře, tam, kde se honíte za prchavými a podivnými věcmi, není ani ten nejdokonalejší intelekt k ničemu bez schopnosti hromadit náhodné informace a využívat šťastné náhody, a k tomu jste ještě museli projevit nekonečný zájem o naprosto nesouvisející události ..."

99 21.03.2023

„vždycky jsem měla pocit, že existuje nějaký doma, pelíšek, kde je teploučko a známo a je tam dobře“

Bárka se celý svůj dosavadní život snaží vystačit si sama, nemá totiž kolem sebe hejno kamarádek a ani je nijak nevyhledává, navíc, její nejlepší kámoškou je její babička, ta ale právě zemřela a tak Bárka tak nějak neví co se svým životem.

Už dávno nejsem cílovou skupinou pro četbu dívčích románů (a vlastně ani dřív jsem je příliš nevyhledávala), na Markétu Lukáškovou jsem tak narazila více méně náhodou při takovém osobním průzkumu současných českých autorů (za pomoci DK). Takže takhle nějak jsem se seznámila s Bárkou a její babičkou Miladou.

Bára je poměrně vtipná, dost sebekritická, a k svému okolí a vlastně celému světu neskonale sarkastická, mladá žena. A babička? Ta je prostě pro Bárku ta nejlepší babička, zvlášť když máma se moc nepovedla.
Musím říct, že Bárka mi teda zrovna příliš k srdci nepřirostla a dvakrát sympatická mi nebyla, a to i když to vezmu čtenářskou optikou jejího (a ne mého) věku, a i přesto, že období, které právě prožívala, po odchodu své babičky, pro ní bylo emotivně velmi náročné, přesto přese všechno mi u ní přišlo vše „příliš“ – příliš ironická, příliš sarkastická, příliš kritická, a tak nějak neustále jakoby v opozici (proti všem, ale hlavně proti sobě samé), vzbuzovala tak dojem málo empatické (vůči ostatním), příliš naivní (vůči sobě) a životní entuziasmus postrádající slečny …

„Má cenu přemýšlet o tom, co bude?“
„Má cenu bát se toho, co bude?“
„No nemá, život stejně jde, jak chce.“ ………………….. tak to je Bárka.

„když si vzpomenu, co všechno jsem v životě zbytečně řešila“ …………… a to je Milada,
Bárčina zemřelá babička, která se s tím, že už je po smrti nějak nemůže ztotožnit :-), a tak dál „řeší“, co by vůbec řešit nemusela (zvlášť z toho prostoru bezčasí, kde se právě nachází) … mimochodem právě tahle rovina příběhu mi přišla nejvtipnější a nejzajímavější, každopádně to byl nápad, který si zasloužil většinu mých hvězdiček z hodnocení, pokud k tomu ještě přidáme příjemnou lehkost a nadhled s jakým autorka příběh pojala, dohromady to je za mile nostalgické 3*.

PS: Víš co, Báro, možná občas trochu víc než sebe poslouchej i ostatní, co ti říkají, zkus trochu trénovat empatii … a brzdi svou fantazii :-) …

„Pleteš se, to jsou věci, co si vytváříš v hlavě. Z mýho slova si vytvoříš příběh, tisíc domněnek a závěrů a mě nenecháš se obhájit, nic. A pak prostě vypadneš po nějakým svým pseudodramatu, který se mě týkalo, ale rozhodně jsem se na něm nepodílel.“
…
„Jenže já nemám náladu se obhajovat.“

Víš co, Báro, zkus to, vážně to občas zkus a na tom cynismu ... trochu zapracuj :-).

99 16.03.2022

“Někde u domu stojí starý džbán. Někde na pokraji chodníku zadrátovaná bandaska. Někde uprostřed ulice leží pekáč.
Jak tam přišly ty věci?
Vyšly si za noci z nestřežených polic a netrefily pak domů, když se rozbřesklo ráno?"

Mám fakticky ráda páně Nerudovo vlídné přemítání nad účelem věcí :-), jeho žertovně hravé zachycení okamžiku … on si prostě najde něco, nějakou skutečnost, věc nebo událost, co upoutala jeho pozornost, situaci, které se náhodně stane svědkem, okamžik, nějaké momentální zvláštní chování, a nebo i úplně obyčejné, a přesto v něm vytuší zajímavý příběh a on ho pak zkoumá a prozkoumává z různých úhlů pohledu.
Ve svém vyprávění, které z toho vzejde – pod drobnohledem provedeném popisu situace, je pak opravdu důkladný.
Vážně respekt k jeho bystrému literárnímu popisu prostředí!

A teď ještě k tomu slavnému slamníku, kolem kterého se všechno to povídání točí …
vážně to stojí za to si tuhle Nerudovu úvahu (dnes bychom řekli na aktuálně ekologické téma) přečíst.

Slamník je totiž, jak říká pan Neruda, věc potřebná a jak bychom dnes možná řekli i velmi ekologická (co se týče jeho zpracování a použití :)) … nj, ale všechno má svůj háček, nakonec stejně řešíte stejné dilema (tenkrát, skoro jako dnes) … kam s ním? … když doslouží, je totiž úplně stejně nevhodný k nacpání do popelnice, a to nejenom kvůli svému rozměru, ale i různým byrokratickým okolnostem, takže, jak vidíte, svět se sice mění, ale lidé … ti jsou nějak stále stejní a stejně nepoučitelní ...

„Projela mne myšlenka hanebná! Jakpak kdybychom tedy já a Anča chytli v noci slamník, donesli jej tamhle za roh a slámu vysypali? – Myšlenka rozhodně nepěkná – nepořádná – protizákonná – ale přiznám se: mně se líbila! Člověk se, ach, tak snadno stane špatným!“

A jak to se slamníkem a jeho majitelem bylo, určitě stojí za přečtení :-).

99 04.11.2021

Cestovatel, dobrodruh a snílek Jack London vyrazil na Aljašku hledat zlato, které nenašel, zato našel spoustu příběhů, spoustu námětů … odposlouchaných v místních hospodách a nálevnách – ty mu byly zdrojem spisovatelské inspirace, takže, pokud zatoužíte při toulkách literárním světem navštívit Aljašku, Londonovy knihy by měly být vaší první volbou … rozhodně stojí za to!

Po hodně dlouhé době jsem sáhla po Londonových příbězích (vlastně díky DK a čtenářské výzvě – kniha napsaná před více než 100 lety), samozřejmě jsem věděla, co mě čeká – Aljaška a její drsný svět zlatokopů, a taky divoké přírody a zvěře ... „hluboká údolí, do kterých bílý muž nikdy nevkročil“.

Přiznám se, že období americké zlaté horečky mě zrovna neláká, proto jsem si pro jistotu vybrala 6 krátkých povídek, jejichž četbu jsem si ovšem nad očekávání moc užila.

Ano, čekalo mě 6 více méně dobrodružných příběhů z drsného světa primitivních mravů – na první pohled, ovšem na ten druhý se z příběhů vyklubalo 6 pro mě opravdu nečekaně hodně zajímavých filozofických zamyšlení … nad světem – o etice, o životě a smrti, o civilizaci …

„Co pro mne bylo to vše kol kolem? Proč jsem se narodila? Co bylo pro mne všechno to pouhé domnění o světě?“
…
„Dělá mu to rozkoš, když vidí, jak zvíře trpí? Jest to zbabělost … kdož se na to dívají … srdnatost mužů by se neměla vzněcovat podívanou na takovou zbabělost!“

A samozřejmě nádherné popisy panenské aljašské přírody …

„Leží tam neprozkoumaná země. Veliké její lány nebyly nikdy propátrány. Jsou tam …“

99 11.08.2021

„Vrcholem televizní zábavy bude taková soutěž, při níž prohrávající přijde o život.“

„myslíš si, že tomu rozumíš, a přitom nerozumíš ničemu“
… na ničem nezáleží – jen šlapej! … všechny obranné mechanismy pracují na plný výkon, křeč povoluje, i nesmyslné emoce, ale přece jen …“něco pronikalo hlouběji … čistší a děsivější logika!“

„ponořit se do vlastních neprobádaných hlubin tak hluboko, že už není cesta zpět“
… chtělo se mi na ty kluky křičet, že takhle to být nemá, že oni tam být nemají, že jsou tak mladí a zahrávají si s myšlenkami, které dorážejí a přitom vůbec netuší, že tohle je „v podstatě jasná sebevražda“ (se šancí 1:100, že se nepodaří), že se všichni dali na pochod, že kterého není úniku, copak to nevidíte! … jde jen o to, ukojit davovou touhu … po krvi!

„struny emocí neměli zpřetrhané, jen příšerně rozladěné“
… a pak následuje dlouhý a zdá se, že nekonečný, sled okamžiků, kdy slyší nikým neslyšené hlasy, kdy každého z nich něco trápí, často ani nic konkrétního, kdy přicházejí a zase odcházejí prchavé sny, do kterých se promítají skutečné pocity … s občasným zábleskem poznání!

A všude kolem … hlavně podél cesty (ale i doma u televizních obrazovek) … jásající dav, který zešílel!

PS: Věděla jsem, do čeho jdu, ale taky jsem moc dobře věděla, proč tuhle knížku tak dlouho odkládám, fakt to se mnou dost otřáslo, emocionální nálož byla nakonec ještě větší, než jsem předpokládala!
Velmi minimalistický příběh (však ho taky psal RB a ne SK, že), vyprávěný bez zbytečných oklik a popisů, bez přílišného vysvětlování, prostě a jednoduše, a proto tak šíleně a drsně … jednoznačně! Karty byly rozdány hned na začátku, vítěz může být jen jeden, takže se připravte, že vás čeká 99 zmařených životů!
Na co čekat … jdeme na to, diváci jsou tak nedočkaví!

„Jdu, šel jsem, šel bych, půjdu.“

99 08.03.2021

"To je krev lady Eleonory de Canterville, kterou právě tady zavraždil roku 1575 její vlastní manžel sir Simon de Canterville. Přežil ji o devět let a pak za velmi tajuplných okolností náhle zmizel. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, ale jeho hříšný duch dosud bloudí zámkem. Tu krvavou skvrnu velice obdivují turisti a vůbec všichni, a odstranit se nedá."
"To je nesmysl," zvolal Washington Otis. "PINKERTONÚV ŠAMPIÓN V ODSTRAŇOVÁNÍ SKVRN A NEDOSTIŽNÝ CIDIČ to vyčistí co nevidět."
A než tomu mohla poděšená hospodyně zabránit, padl na kolena a hbitě drhl podlahu jakousi malou tyčinkou, která vypadala jako černé líčidlo. V několika vteřinách nebylo po krvavé skvrně ani stopy.
"Já věděl, že Pinkerton to dokáže," zvolal vítězoslavně Washington, ohlížeje se po své rodině, jež se mu obdivovala. Ale jen ta slova vyřkl, už šerou komnatu ozářil příšerný blesk a tak strašlivě zaburácel hrom, že všichni vyskočili a paní Umneyová omdlela.
"Ohavné počasí!" řekl klidně americký vyslanec, zapaluje si dlouhý tlustý doutník. "Mám za to, že ta stará země je už tak přelidněna, že ani slušné počasí se tu na každého nedostane. Jsem odjakživa toho mínění, že Anglii zbývá jedině emigrace."
"Milý Hirame," zvolala paní Otisová, "co si počneme s ženskou, která omdlévá?" "Strhni jí to z platu jako za rozbité věci," odvětil vyslanec, "a ona omdlévat přestane."

Čteno nevím pokolikáté, protože tohle mě prostě baví :-) … „Cantervillský duch stál chvilku zcela bez hnutí, v pochopitelném rozhořčení … když dorazil do malé tajné komůrky v levém křídle, opřel se … o měsíční paprsek, aby nabral dech, a pokoušel se ujasnit si své postavení.“

Jsem, za to nebohé, opuštěné a nešťastné cantervillské strašidlo, moc ráda, že tahle humorná, úsměvná i výsměšná „duchařská pohádka“ … má šťastný konec :-) …

„Až zlatovláska jako květ
k modlitbám pohne hříšný ret,
až suchá mandloň rozkvete,
zalita slzou dítěte,
pak přijde doba šťastných chvil
a klidný bude Canterville..“

"Hele! Ta stará uschlá mandloň rozkvetla! Vidím ty květy docela zřetelně, když na ně svítí měsíček."

Wilde byl ve své době považovaný za dekadentního autora, ve smyslu lhostejného vůči etice a morálce, obhajujícího názor, že umění nemá moralizovat, ani hodnotit. Tak s druhou částí téhle věty se dá bez problému souhlasit, Wilde totiž opravdu nijak nemoralizuje ani nehodnotí, přesto jeho povídky s jejich osobitým stylem a humorem svou morální a navíc ještě dokonale estetickou hodnotu mají.
A pak ten úžasný jazyk (který sám o sobě je estetickým zážitkem), ten mě okouzlil už dávno … a stále mě baví :-).

99 27.02.2020

Nevíte proč, ale něco vás k němu táhne, vsaďte se, že rychle podlehnete jeho kouzlu.
„Jeho zemí je celá zeměkoule.“
Obestřený mnoha tajemstvími, jednoho dne se prostě objevil na břehu u Liparských ostrovů.
A pak ho kdosi začne pronásledovat.
A tak se neustále pohybuje – hlavně ve výškách.
A hledá klíč – ke svému osudu.

Zatímco se velké dějinné události prvních desetiletí 20. století řítí kolem, Zeppeliny létají vzduchem a velká válka je na spadnutí, Vango čelí svému zvláštnímu osudu …

„Na zemi žijí lidé, o nichž nikdy nebudeme vědět, odkud přišli ani kam míří.“

… a přitom si musí dobře vybrat, koho bude nazývat přítelem, a koho ne.

Ve Vangově příběhu se objeví (většinou jen na pár okamžiků mihne) dost slušná plejáda svérázných osobností, některých důležitých, jiných důležitých méně a některých důležitých spíš jen zdánlivě, přicházejí a zas odcházejí – výstřední, skoro pohádkoví hrdinové, bezvýznamní, krutí, malicherní, po všech čertech mazaní, milí, přátelští, empatičtí, necitliví, nijací a všelijací lidé, a ti všichni mají něco společné
… chtějí si splnit nějaký svůj sen! …
(někteří tak vstoupí i do velkých dějin).
A ještě něco mají společné, potkali se s Vangem, jenž je záhadou nejen pro ostatní, ale i sám pro sebe, každý z nich by mohl o něm vyprávět, většinou jen nějakou krátkou epizodu z jejich nedávného setkání … pro Vanga totiž jakoby existovala jen přítomnost – není žádná minulost a zdá se, že ani žádná budoucnost. A tak si všichni pamatují jen … „jak otevíral a zavíral oči, jak chodil, vyprávěl historky, vyslovoval některá slova, jako třeba „Brazílie“, jak loupal brambory do tvaru dokonalých osmihranů, jak se díval dolů na vlny, recitoval básničky v neznámých nářečích, jak ve dvě hodiny v noci nad Tichým oceánem namáčel chléb v mléku a vejcích, opékal ho na másle, a potom to bylo, jako by se zuby zabořily do jakési vzpomínky“ … a přesto je každé takové setkání poznamenalo!

Příběh, který se vám pomalu začne skládat před očima, bude čím dál víc zamotanější, s Vangem totiž procestujete svět (trochu jako ten Jonassonův stoletý stařík, co vylezl z okna a zmizel), zažijete dechberoucí dobrodružství (trochu jako Guliver na svých cestách, a taky trochu jako Bastián v říši Fantázie), zároveň vás to ale bude nutit o všem přemýšlet (trochu jako pan Proust ve svém Ztraceném čase) a pak trochu pátrat po paralelních neviditelných (možná spíš paranoidních) světech (trochu jako Murakamiho Komtur po Japonském souostroví), ale hlavně … budete létat a vznášet se ve výškách (trochu jako Jonatan Livingston Racek), abyste se nakonec snesli zpátky na zem … svázaní příběhem, jehož vlákno se kolem vás pořádně omotalo a začalo utahovat smyčky, možná se tak závěru dočkáte mírně přidušení, ale nebojte, rozuzlení přijde … takže se pořádně nadechněte, ať vydržíte s dechem :-) …

… ten „sen pokračuje“ …

Tak teď už víte, proč mě Vangův příběh tolik chytil … našla jsem totiž v té mozaice docela hodně z toho, co mám ráda … záhadu se špetkou tajemna, vyprávěnou lehkým poetickým jazykem, emotivní příběh opírající se o tvrdá fakta historie minulého století, a několik nových otázek bez odpovědí, do sbírky s názvem Proč? a podtitulem, odvěký boj dobra se zlem …

„Hugo Eckener vyprskl smíchy. Měl blby docela rád. Blbové ho každopádně kdysi dlouhou dobu bavili.
„Víte, Herr Kreisleiter, nebe jsme dokázali dobýt jen proto, že jsme změnili názor. Drobná rada moudrého muže: když nezměníte názor, moc daleko se nikdy nedostanete.“
„Dostanu se výš než vy, Herr Doktor,“ zahulákal.
„To ano, vy se vyšplháte výš… po tom vašem stromě… Ale já jsem mluvil o nebi.“

98 14.02.2023

Výpověď o žalostném nezdaru socialistické armády … zlomit v mladých lidech – vojácích základní vojenské služby - vlastní názor!
Poměrně věrně vykreslené poměry v socialistické armádě 50-60 let … řadou v podstatě nezávislých scén ze života záklaďáků vás provede … no kdo jiný, když je řeč o panu Škvoreckém, než jeho alter ego – Danny Smiřický. V Tankovém praporu, ale na rozdíl od jiných jeho příběhů, není Danny tak úplně hlavní postavou, ale jen jednou z mnoha. Tady nevypráví jen Danny, jak je zvykem u jiných autorových knížek o Dannym.
V hlavní roli se tak objevuje s nadsázkou popsaný běžný život jednoho tankového praporu v kasárnách v Kobylci r. 1954 – za poslední půlrok vojenské služby tak vojáci projdou několika vojenskými cvičeními, ale bojovat budou hlavně s tupou omezeností svých velitelů a především s velmi intenzivním stykem s čistou lidskou hloupostí :-).
A nebojte, rotný Smiřický a jeho nenaplněné „lásky“ – tu svou nezanedbatelnou roli mají :-).
Dostane se vám tak celkem ucelený obraz – vlastně spíš velmi podařená karikatura – poměrů v československé socialistické armádě. A protože se jedná o karikaturu, čekejte patřičné výrazové prostředky … vojáci tak nepůjdou pro vulgární výrazy a pikantní obscénní scény nikam daleko … prostě, bude se mluvit tak, jak se na „cimře“ mezi kluky, nejspíš mluvilo :-).

PS: Víte, že … Rudé právo tehdy označilo Škvoreckého za „cynika, kterému nejsou svaté ani věci, z kterých se zrodila svoboda lidu" a že se mu podle nich "podařilo vykreslit vlastní morální charakter tak nízko jako dosud nikomu"? Tak takhle nějak psal o panu Škvoreckém tehdejší tisk.
A ten dnešní? … „Román lze označit jako nejzdařilejší českou satiru vojenského života od dob Haškova Dobrého vojáka Švejka.“ A s tím už můžu rozhodně souhlasit :-).

„Došel na cestu a posvítil si baterkou na plánkonspekt: „23.00–04.00 osádky provedou okopové práce a zamaskování bojových vozidel, 04.30–04.50 pohotovost k vyražení k útoku, 04.50 zahájení dělostřelecké přípravy, 05.00 vyražení k útoku.“
Takže může do půl páté spát. Měl by ovšem chodit po osádkách a sledovat práci. Ale hovno.
„Hospodin,“ oslovil výchovného náčelníka praporu. „Mrkni se na to a trochu jim zvedni mandle. Já du chrápat.“

98 09.02.2023

Hluboce melancholická atmosféra vzpomínek,
v kontrastu s krutou realitou,
která je za nimi pečlivě schovaná.

Zlomyslně útočí na fantazii
a probouzí zvědavost.
Je jen na vás, jestli překročíte hranici.

Poklidný anglický venkov – místo, kde se příběh odehrává, podtrhuje klidné plynutí děje, spolu s melancholií vzpomínek to pak celé funguje trochu jako izolace, ochranný štít – před nežádoucími emocemi. Už od prvních stránek totiž cítíte ve vzduchu viset zlověstné ticho – krutého předurčení.

ONI, hrdinové tohoto příběhu, žijí izolovaně ve svém určeném prostoru, kde emoce nejsou vítány (ani vy si je neberte na výpravu za nimi) rozcupovaly by vás totiž na kousky, už pouhé domýšlení si, … znepokojuje?, bolí?. Pasivní přístup je tu tedy vítaným pomocníkem, izolace totiž umožňuje zavřít oči, před pravdou. ONI to tak dělají … nebouří se, příliš se neptají, nepátrají, jsou smíření … se svým osudem, o kterém mají ostatně jen velmi nejasné povědomí, jen rozpité kontury. A tak jsou vykořenění a pomýlení … tou nezvyklou perspektivou, která jim nahrazuje realitu.

Ishiguro svůj pečlivě promyšlený alternativní svět nepopisuje do podrobností, z mlhy vystupují jen základní obrysy, takže toho je docela hodně, co si musíte domyslet a promyslet sami (a nejde jen o alternativní historii alternativního světa). Co kdyby se totiž i věci našeho světa odehrály jinak? (aluzí na náš opravdovský svět tu je víc než dost).
Všechno to domýšlení se smyslu (středobod Ishigurových příběhů – to, v čem je opravdovým mistrem) … v tomto případě z mnohonásobných, vzájemně se překrývajících vzpomínek, je čtenářsky poměrně náročná disciplína, ale to je vlastně to, co mě na jeho příbězích nejvíc láká a baví.

98 07.11.2022