alef komentáře u knih

Mám ráda příběhy z naší historie a knížky paní Vaňkové ji pro mě dělají svým výjimečným způsobem ještě zajímavější … hledá a nachází neotřelá témata známé i méně známé části našich dějin a spojuje je do krásných dobrodružných a romantických příběhů, u kterých se tak krásně sní, no posuďte sami :-).

Zasnít se můžete hned na začátku:

„Kdo jsem? Jsem poutník s žebravou holí, který za vlahého podvečera usnul pod šípkovým keřem u polní cesty, jaké protkávají bělavou pavučinou mou zemi na každém kroku, vonící, kyprou sladkou zem.“

A poté ... pokračovat v snění až do poslední věty:

„Nikdy nebudu víc než toulavý rytíř, který odjíždí blátem a zčeřenými kalužemi od milenců, objímajících se ve vlahém předjaří.“

20 09.06.2015

Mám paní Pawlowskou ráda, z jejích knih, plných veselých i vážných citátů, postřehů, rad ... cítím lehkost s jakou jsou psané a čtené v tu správnou chvíli mě potěší a pobaví, občas si říkám, že by nebylo od věci se jejími radami sem tam i řídit :-):

"Většina časopisů tvrdí, že pro ženu je ideální, když ... si dokáže vždycky poradit sama. ... Já žádné velké ambice, vystačit si sama, nemám. Zase mne v dětství poučila teta. Za prvé řekla, že ona nikdy nechtěla být holkou do nepohody, že chtěla být vždycky naopak dámou v pohodě ..."

20 15.04.2015

Tak se poslední dobou probírám knihovnou a našla jsem pár polozapomenutých "pokladů", tahle knížka je mezi nimi. Vzpomínám si na pohádkové dobrodružství "šikovných" tovaryšů, kterak získávali princeznu :). Plus ode mě dostávají také krásné ilustrace Heleny Zmatlíkové. Škoda jen, že jsem si na tuhle knížku nevzpomněla, když byly děti malé, ale snad se ještě bude hodit :-).

20 07.04.2015

Koupeno pro syna ... četli jsme spolu a mně to taky bavilo :-) ... těšila jsem se na večer až si zalezeme do postele a pustíme se spolu s Bárou a Matesem ... do světa za skříní :-).

20 12.03.2015

Kniha psaná formou deníku Galileovy dcery Virginie, která žije jako jeptiška a pečuje o svého otce. V deníku popisuje časy jeho velké slávy a společenského uznání i období pádu, inkvizičního procesu, při kterém byl GG nucen pod hrozbou mučení odvolat svou teorii.
Také popisuje své dětství, jako nemanželské dcery GG, popisuje život jejich rodiny (matky a sourozenců), která sice žila pospolu s GG v pěkném domě a přesto si ji GG nikdy nevzal.

Námětem pro tuto knihu byla dochovaná korespondence mezi dcerou a otcem z doby, kdy již byla jeptiškou. Po historické stránce určitě zajímavé čtení, ale musím bohužel hodnotit jako čtení nezáživné. Autorovi se nepodařilo zasadit historická fakta do zrovna čtivého příběhu, a tak pro mě zůstává spíš jen takovou ne zrovna povedenou učebnicí dějepisu.

20 23.01.2015

Způsobné děti: „Nedělej si starosti. Jsou natolik vychované, že když jim řekneme, aby na nás klidně počkaly, poslechnou“,

... úspěšný, milující, chápající manžel ... bohatství ... báječná práce ... služebná ... přítelkyně ... prostě nechybí vůbec nic ...

... a tak z celé knihy na nás zívá jedna velká nuda.

Jako poznámku pod čarou bych ještě chtěla připomenout, že tématu "nevěry" se Coelho už věnoval, v knize Alef, a řekla bych, že tam se mu vedlo o poznání lépe: každý z nás může dospět k bodu, kdy má pocit, že život plyne kolem nás ... že se jen snažíme plnit očekávání druhých ... kdy vnitřně "voláme o pomoc". Coelho se s tím vyrovnává "cestou" - resp. poutí, na které je otevřeně nevěrný ... kdy je nevěra součástí jeho "duševní pouti" a "terapie"? (no s tím mám, přiznám se, trochu problém), ale knihu jako takovou jsem si přečetla se zájmem, našla v ní hloubku příběhu, který jsem v "Nevěře" prostě neobjevila.

20 05.01.2015

S doznívajícím úsměvem a příjemným pocitem po dočtení poslední stránky se ptám, v čem se skrývá kouzlo téhle knížky?

Autorův humor mi je celkem sympatický. Podle mého naprosto přesně, vtipně a výstižně líčí ten "odvěký boj" :-) ... Francouzů a Angličanů, ano ... proč k jejímu přirovnání nepoužít teorii her :-) ... autor kápl na to pravé ... "klasická půjčka za oplátku" ... mě to bavilo :-):

"... my (angličané) jsme se jenom posmívali jejich přízvuku a taky frňáku generála de Gaulla, a od té doby je prý jen v jednom kuse prudíme svým nechutným jídlem a pokoušíme se ze světa vyhladit francouzštinu. Proto nastavěli (francouzi) tábory pro uprchlíky hned vedle vjezdu do Eurotunelu a odmítají jíst naše hovězí, ačkoli už to je roky, co je podle odborníků bezpečné. Permanentní půjčka za oplátku, ... Nejezdi tam. A já mu na to: milej zlatej, je mi líto, ale musím tam jet a ověřit si, jestli s tím spodním prádlem nekecáš."

Dočteno, zavřu oči ... a stále jako bych cítila tu "příjemnou" :-) vůni francouzského sýru, ... prostě zjišťuju, že se mi bude po Paříži (viděné Paulovýma očima) stýskat :-).

20 02.12.2014

Detektivka s mizerným historickým pozadím, taková kniha na rozptýlení na středně dlouhou cestu vlakem.

20 10.10.2014

Docela příjemné, ne nijak depresivní, spíš melancholické čtení o dozvucích dospívání ... o prohrách v lásce, v přátelství, v rodině ... a o pokusu, jak se s nimi vypořádat. Příběh se odvíjí formou vnitřního monologu hlavního hrdiny-autora, který se nám, čtenářům, snaží zprostředkovat svůj vnitřní svět, svůj způsob prožívání všech těch životních událostí, které ho v dospívání ovlivnily.

A nebyly to jen všechny ty životní peripetie, ale také prostředí ve kterém vyrůstal ... malá vesnice. Zprostředkovat nám, čtenářům, stejným způsobem, jako vnitřní svět, i ztracenou podobu kraje, ve kterém vyrůstal, s jeho vztahy a vazbami, ale taky poetikou, se ovšem autorovi už tak úplně nepovedlo, alespoň mě tak úplně neoslovilo, a vzhledem, k tomu, že jsem právě tohle (vzhledem k názvu knihy) očekávala jako stěžejní téma, tak budou muset 3 hvězdičky stačit.

19 19.07.2017

Paní Lauerová je opravdu zvláštní umělecká duše, nepíšu spisovatelka, nebo básnířka, protože na mě působí spíš jako osoba se zvláštně citlivou duší, která tak, jak proplouvá svým životem, občas zaznamenává ...volně se řadící asociace bloudící její myslí ... a podle momentálního "rozložení sil" z toho pak vznikne buď příběh (a většinou dost eroticky laděný), nebo básnická sbírka (ve které opět většinou erotika má také své místo :-) ... mně to u paní Lauerové sedí, ... tak nějak to k ní patří, je to prostě její způsob vyjádření (ne ve všech jejich knihách ho ovšem hodnotím pozitivně, neznamená, že vše, co napsala se mi líbí, existuje i taková, jejíž "imaginace" si paní Sylva ... měla nechat pro sebe :-)) ... ale jak jsem napsala, tento způsob vyjádření u ní najdete prostě všude, prolíná se její tvorbou ...

... tahle sbírka je ale trochu jiná ... jde opět hodně hluboko ... hledá bolesti lidské duše, proto, ... aby jí pak podala lék ... v podobě krásy okamžiku :-) ... přesně, jak se píše v anotaci ... je to způsob, jak se paní Sylva dívá na svět ... a nabízí nám tak způsob, jak se oprostit od problémů ... v okamžiku poznání ... zahlédnout ... třeba právě krásu všedního dne ... nebo noci :-)

"noční četba
je toužení v příbězích slavných knih
v němž scházíme se
všichni
a přesto každý sám
v hodinách večerních ..."

19 20.03.2017

Horory nejsou můj šálek kávy (zato miluju fantasy), jenže tenhle krátký příběh vzbudil na jedno odpoledne moji zvědavost :-) ...

... stačilo jen pár slov ... vplula jsem do příběhu a získala pocit, jako by se nic nedělo a přesto ... jako by se dělo všechno ... někde pod povrchem, kam nevidíte ... jen tušíte, dohadujete se, cítíte to, vnímáte ... se objevuje zmínka o zlu ... najenou přesně chápete, co tím Mr. Clark myslí, když říká: „jsem jako cestovatel, jenž pohlédl zvědavě do propasti a se strachem uskočil zpět. Co vím, je dosti zvláštní a hrozné, ale mimo mé vědomosti jsou temnoty a hrůzy ještě hroznější, neuvěřitelnější“

... a taky, že „vše –ano, od hvězdy, jež objevila se právě nad námi na obloze, až k pevné půdě pod našima nohama – pravím vám, že to vše jsou jenom sny a stíny: stíny, jež zakrývají našemu zraku skutečný svět.“ ...

... Vaše mysl horečně uvažuje, probírá se „známými směry a cestami, které jste již stopovali stokrát“ ... a pak se Vám objeví „velká pravda a ... uzříte ... ohnivými čarami narýsovaný celý nový svět, neznámou zemi; pevniny a ostrovy a veliké oceány, po nichž ještě žádná loď neplula (pokud vím) od té doby, kdy první člověk otevřel oči a spatřil slunce a hvězdy na nebi a klidnou zemi pod sebou.“ 

„Dejme tomu, že některý elektrofyzik pozná dnes náhle, že on a jeho přátelé si hráli pouze s oblázky a považovali je za základy světa; dejme tomu, že tento člověk shlédne, jak se nezměrné prostory otevírají jeho proudu a jak lidská slova letí dále, až k slunci a za ně, do světů, jež jsou za ním, ... a uvidí ... nevyslovitelnou propast, zející hluboko mezi oběma světy, světem hmoty a světem ducha.“

... bylo to docela zajímavé čtení, ... setkání s představou zla ... ničícího tělo i duši ... takže Vážení, já si vezmu autorovu radu k srdci: „až skončíte ...vypuďte vypravování z mysli. Ani si radši na ně nevzpomeňte, ... jinak toho budete litovat“ :-).

19 23.01.2017

„Žádná pravidla nejsou pevná a trvalá.“
Marcus Tullius Cicero

Pravidla hrají zásadní roli v tzv. "jazykových hrách", což je klíčový pojem pozdní filozofie Ludwiga Wittgensteina, který se tímto termínem chtěl distancovat od názorů, které v raném období zastával i on sám, že jazyk slouží k jedinému účelu – přenášet myšlenky, odvrací se od jazykové idealizace a chce zkoumat vztah jazyka a skutečností. Metafora jazykové hry pak zdůrazňuje právě onu různorodost lidského chování, které je s jazykem spojené: „… jako řečové hry by bylo možno označovat i zmíněné pochody pojmenování … a opakování … Jako „řečovou hru“ budu označovat … celek zahrnující řeč a činnosti, s nimiž je spjata.“

Proč jazyková hra? V původní představě: „Slova řeči pojmenovávají předměty – věty jsou spojení takových pojmenování.“ ... nachází problém, a to v předpokladu, že v jazyce nalezneme nějaký dokonalý „řád" (logický řád je základem Wittgensteinových představ o jazyce v Tractatu - znázornění a skutečnost mají logickou formu), ale ve Filozofických zkoumáních Wittgenstein ukazuje, že se tohoto „předsudku“ musíme vzdát, požaduje změnu způsobu uvažování o jazyce, protože jazyk je komplex mnoha různých aktivit, jednání, činností, které nelze postihnout pouze logickou analýzou.

„Na naši řeč se lze dívat jako na nějaké staré město: spleť uliček a náměstí, starých a nových domů, a domů s přístavbami z různých dob; a to vše obklopeno množstvím nových předměstí s novými a pravidelnými ulicemi a uniformními domy.“

Tato metaforu města nám má ukázat, že nenajdeme jen uniformní domy a pravidelnosti, ale také mnoho přístaveb z různých dob, nové ulice a celá předměstí, která během dob měnila svou tvář, některé mohou zaniknout a naopak vznikají nové – tato metafora ukazuje právě na změnu ve způsobu uvažování, od úvah o čistě logické formě jazyka (uniformní domy a pravidelné ulice) k úvahám o „různosti užití jazyka“ (přístavby měnící svou tvář). Wittgenstein se tedy začíná zajímat především o souvislosti mezi jazykem a jednáním, základem jeho úvah je, že "jazyk se nějak vztahuje ke skutečnosti".

Je to hodně zajímavé čtení, Wittgensteina obdivuji, byl to geniální matematik a filozof, pokud si s ním ale chcete začít :-) ... začněte od Tractatu, v něm naleznete základy jeho ranných úvah, na která Filosofická zkoumání navazují, a vy tak můžete sledovat proměnu jeho myšlenek :-).

19 14.12.2016

svět je to nejlepší ze všech míst
kde se dá dělat spousta věcí jako třeba
legrační kousky
a milostné kousky
a psí kusy ...

svět je báječné místo
k narození
jestli vám příliš nevadí
... různé jiné nepřístojnosti které víc než dost
sužují naši patentovanou společnost
... všechno čím naše bláhové tělo
je dědičně zatíženo ...

... vyprávění o kultuře, jejiž základní hodnoty a způsoby života stojí vně mainstreamu ... ale především vyprávění o nás, vyprávění, které si vytváříme pro nás ... vyprávění, jako přirozená potřeba a přirozený projev člověka :-)

19 02.12.2016

Otázkami etiky, "to jest hledání nejlepšího života v obci, spravedlnosti a práva" se Aristotelés zabýval v několika spisech: v Etice Eudemově, v Politice a v asi nejznámější Etice Níkomachově.

Nejdůležitější z věd je pro Aristotela věda o obci (politiké), která určuje, “co se každý v obci musí naučit”. Nejde v ní o poznání, ale o jednání, a to ušlechtilé a spravedlivé. V otázkách jednání – podobně jako v otázkách zdraví - není přesnost možná a „vzdělaný se vyznačuje tím, že v každé oblasti vyžaduje jen tolik přesnosti, kolik povaha předmětu připouští.“ Nejlepší jednání je pak to, které není prostředkem, nýbrž cílem. Takovým cílem je pro člověka blaženost (eudaimonia), která není vrtkavá jako pocit štěstí, ale trvalá... je to nejspíš dar od bohů, ale něco také potřebuje: prostředky, podmínky a děti. Blažený je, kdo v jednání uskutečňuje dokonalé dobro a má k tomu nutné podmínky po celý život.

Cestou k blaženosti je ctnost, která se získává učením, zkušeností a návykem. Přirozenost dává člověku jen schopnost učení jako možnost, jež se uskutečňuje konáním (dobrým nebo špatným), a to je právě smysl výchovy.

Neřestí je mnoho, kdežto ctnost je vždycky jen jedna a většinou znamená vyhýbat se krajnostem, nedostatku i přebytku; "tak je štědrost mezi rozhazovačností a lakotou, statečnost mezi zbrklostí a zbabělostí". Není to ale žádný průměr, nýbrž dokonalost sama, kterou by každé přidání i ubrání pokazilo.

Ctnost se týká jen jednání chtěných a vědomých, volba je předem rozvážené chtěné jednání. Ty nejdůležitější ctnosti jsou statečnost, umírněnost, štědrost, laskavost jako střed vůči hněvivosti i slabošství, a v obci zejména spravedlnost. To je výkon dokonalé ctnosti vůči druhým, „dobré těch druhých“ a “souhrn všech ostatních ctností”.

Spravedlnost v obci musí být řízena zákonem, “proto nenecháváme vládnout člověka, ale zákon.” Náležitost, slušnost je spravedlnosti podobná, ale není to totéž. Je spravedlivá, ale ne podle zákona, nýbrž jako náprava zákonné spravedlnosti. Zákon totiž musí být obecný, kdežto jednání je nepravidelné, takže některé případy nelze spravedlivě posoudit zákonem.

Aristotelés nahlížel na demokracii podobně jako Platón, tedy považoval ji za závadný typ státního zřízení :-).

Zúžil pojem lidu v demokratických zřízeních na většinu chudých, která nedisponuje všemi právy ani prosazením svých zájmů, a to je důvodem (jak podle Aristotela, tak podle Platóna), proč demokracie nemůže být stabilním systémem, pokud v ní existují takové rozdíly. Demagogové rádi zneužijí své moci nad chudými a namíří jejich hněv proti bohatým, kteří jsou přinuceni se bránit, což ve výsledku vede ke zhroucení demokracie. Nejzávadnějším faktorem tohoto zřízení není ani tak nestabilita, jako spíše skutečnost, že demokracii a vládnoucí většině v ní nejde o obecné blaho, což je důležitá charakteristika všech zdravých forem zřízení :-).

Zajímavé ... dříve stejně jako dnes :-) ... uplynulo víc jak 2000 let a stále jsme nevymysleli nic lepšího :-) ... a tak se stále držíme demokracie, jako nejlepšího ze všech těch nejhorších řešení, kterých jsme naopak navymýšleli spousty :-).

19 22.11.2016

Byly doby, kdy šílenství nebylo odděleno od zdravého rozumu, protože toto rozdělení je čistě otázkou konvence (zkoumání vztahu rozum vs. nerozum - šilenstvi se v ne-rozumu téměř zcela ztratilo ... v naší západní kultuře dost oblíbená záležitost :-), vznikla někdy v 18. století), ... a tak jsme šílenství násilně umlčeli ... a šílence umístili do různých „internačních“ budov (v dějinách není výjimkou, že takto byli uklízeni také všichni, kdo nějakým způsobem nevyhovovali společnosti :-)) ...úkolem těchto zařízení nebylo léčit šílence, ale držet je stranou...

Jsou to tedy dějiny vztahů, strategií, mechanismů pomocí kterých společnost ne-rozum vymezuje, aby ho vytěsnila za své hranice a spojila ho s duševní chorobou.

Šílenství člověka je mj. také téma mnoha Goyovych obrazů ... navazuje podvědomě na linii Boschových děl …, vlastně znovuodhaluje tyto zapomenuté obrazy šilenstvi, ... ukazující krom jiného na odvrácení člověka od přizozenosti :-)...

Je to rozhodně zajímavé čtení a souhlasím s "Shui-Xian" - při čtení se vyplatí mít určité filozofické zázemí :-).

19 09.11.2016

„Tiše tam ležel a skrýval svá tajemství“ - letitou moudrost těch, kteří byli spjati s přírodou, okořeněnou poznáním, že věci nejsou vždycky takové, jak se jeví ... s touhle knížkou se přenesete do Guzmánu, místa, kde se zastavil čas, kde lidé od rána do večera pracují, aby si večer mohli posedět s přáteli a podělit se o jídlo a vyprávění... kde jídlo není jen prostředek k utišení hladu, ale požitek, který uchvátí všechny vaše smysly, ... přenesete se do časů, kdy jídlo bylo opravdové a znamenalo daleko víc než jen plný žaludek, a v ústech skoro ucítíte chuť a na zádech hřejivé slunce :-) ... bude to jako by jste seděli na tvrdých dřevěných lavicích v Ambrosiově povídárně a ochutnávali ... dušené maso, olivy, ryby, víno, ořechy, višně, rajčata... a sýry! ... připravte si sangrii a ponořte se do tajemství rodinného receptu ... do vzpomínek ... do životní filozofie, která je na hony vzdálená našemu vražednému pracovnímu tempu ...

... je to vážně příjemné vyprávění ... poklidné a poetické ...a tak nespěchejte, až budete tuhle knížku číst ... netrpělivost a spěch odložte a teprve pak otevřte stránky této knížky ... protože teprve potom si tenhle příběh budete moci vychutnat :-).

Výstižný je také níže komentář "Elosha" :-).

19 03.11.2016

Joyce jako by vůbec nezajímalo, že to, co ze svého nitra v okamžitých, prchavých asociacích vypouští na papír, má snad taky někdo číst ...

... tahle věta z úvodu k této slavné knize docela přesně vystihuje mé pocity z mých pokusů o četbu této knihy (čtu ji po částech už cca rok a hodlám v tom ještě chvíli pokračovat :-) ... a taky docela přesně ozřejmuje mé hodnocení, já si prostě v případě této knihy nemůžu pomoct, čistě subjektivně a na základě mých pocitů dávám 3 *, s vědomím, že tato kniha je neobyčejná, a má vlastně vše, superlativů si v komentářích níže přečtete opravdu spoustu a mnohé ji přesně vystihují, ... jenže, ... celkem výstižně popsáno v komentáři pode mnou ("puml"), ... když čtu knihu, očekávám od ní mj. "zážitek" ... špatně se to definuje ... estetické souznění, příjemný pocit, když po knize sáhnu o otevřu její stránky, těšení se . .. a to se u téhle knihy u mě prostě nedostavuje, ... čtu dál a vytrvávám, ... ovšem radost ze čtení mi schází ... téhle knize ta přemíra všeho podle mého hodně ubírá.

19 12.10.2016

Mám s tímto autorem trochu problém, Chesterton používá svůj rozum jako hodně ostrý nůž ... snaží se tak oddělit nesmyslnost od logičnosti (občas se o něm mluví jako o mistrovi paradoxu) ... z jeho uvažování je zřejmý odpor k postojům a názorům tehdejší společnosti (poměrně kritizuje své současníky a jejich názory docela otevřeně používá proti nim), nejspíš tak chtěl poukázat na to, že ne vše co je běžně přijímané, musí být pravdivé, a že bychom měli více přemýšlet než jen prostě přijímat vše, co je nám předkládáno, jenže z textu je taky docela patrná jeho ohromná sebedůvěra ve vlastní úsudek a vlastní logické pochody :-)

Nechci být ale nijak extra kritická, protože v téhle útlé knížečce je toho poměrně dost, co mě oslovilo:

„Čím však dnes trpíme, je pokora na nepravém místě. Skromnost opustila oblast ctižádosti a usadila se v oblasti přesvědčení, kde se nikdy neměla octnout. Člověk má pochybovat o sobě, ale nemá pochybovat o pravdě.“

Dnes taky často věříme „v sebe sama“ ... a je hojně rozšířená představa, že neexistuje žádná trvalá hodnota, na niž bychom se mohli s důvěrou spolehnout :-) ... co si budeme povídat, ono s pokorou pohlédnout na pravdivý obraz sebe sama, je hodně obtížná záležitost :-)

„Otevřenost, to jsou zadní vrátka naší mysli, kterými mohou znovu přicházet myšlenky, které hlavní branou nevpustíme, protože je považujeme za vyřešené a pochopené ...“

... a tohle je asi to nejdůležitější co si odnáším .. protože otevřenost nám pomáhá „vidět věci očima druhého člověka“, pak můžeme respektovat, že se může jeho pohled od našeho více či méně lišit ... ale pozor! ... nebuďme zase příliš skromní a nepochybujme příliš o vlastních názorech ... jen si uchovejme v mysli určitou pokoru, která nám připomene, že nikdo není neomylný :-)

19 16.09.2016

„Přestaneš-li rozpoznávat pravidla, budeš chodit po čtyřech." Wilfrid Sellars

Za klíčové mezníky na cestě od nemyslících organismů k společenské lidské bytosti považuje prof. Peregrin vznik zárodků myšlení, vznik jazyka a vznik pravidel lidské společnosti. V téhle útlé knížce, ale i v mnoha jeho dalších článcích, se zabývá teoriemi vzniku zárodků lidské mysli. Při rozvoji lidského myšlení a utváření lidské společnosti, hraje jazyk konstitutivní roli a je něčím, co pak reguluje lidskou společnost, resp. její způsoby chování. Pravidla jsou pak tím, co nás přinutí „udělat něco, co bychom jinak neudělali“.

19 03.02.2016

Je tomu už dávno, co lidé začali věřit, že lidské štěstí můžeme získat díky hmotným majetkům ... my, lidé, jsme si postupně zvykli na zbytečný komfort, který zcela přesahuje naše základní potřeby. Jde o pokrok, který lidstvo vnímá jako samozřejmost. .... Pan Kohák se v této knížce (a stejně tak i ve všech jeho pracích) ptá: "Proč se stalo samozřejmostí, že se musíme mít lépe než naši předkové a žít pohodlnější život?"

... a odpovědi nevyznívají zrovna optimisticky:
"Pokud se lidstvo nedokáže zbavit slepého předsudku své vlastní nadřazenosti, bude se dál vzájemně vraždit a ničit přitom Zemi až do vyhlazení všeho života."

... obzvlášť pod zorným úhlem filozofa:
"Co potom ale znamená ono „pro dobro člověka“? Vždyť dobro se neodvozuje od člověka. Patří všemu bytí ... člověk je jen jednou součástí, společenství všech bytostí. Jeho dobro má své oprávnění, protože i v člověku žije život, který touží po žití. Jenže to oprávnění není o nic větší – a také o nic menší – než oprávnění jiného života, vlků či racků či krav. Člověku náleží jeho místo, avšak to náleží všemu životu. Jde o to, aby se člověk naučil žít v harmonii s životem, ne na jeho úkor. ... Nestačí, aby člověk pečoval o prostředí svého života. Je třeba, aby zajistil i prostředí života bobrů, vlků a skokanů zelených. A pokud by se vás někdo ptal: „K čemu je dobrý skokan zelený?“, optejte se ho na oplátku: „A k čemu jste dobrý vy?“ Neboť odpověď je stejná – protože jsem, protože toužím být – a protože s úctou uznávám i touhu všech ostatních po životě. To je, oč jde: o úctu – a lásku – ke všemu životu."

"Po celá tisíciletí žil člověk v závislosti na přírodě a mohl se na ni spolehnout. Po celá tisíciletí měla příroda všechny vlastnosti, které křesťané přičítali Bohu. Byla mocná, nekonečná, tajemná, vše obklopující, vše zahrnující, milosrdná, spravedlivá a odpouštějící, není divů, že Spinoza píše o Deus sive natura, o Bohu, či jinými slovy o přírodě. Lidé se nemuseli starat o
nic než o své malicherné hádky a zájmy, mohli ve svých válkách kořistit a pustošit přírodu s jistotou, že ať způsobí sebevíc škod, příroda jim odpustí, příroda to nahradí, že přírody bude vždy víc, než lidstvo dokáže změnit."

19 21.01.2016