Akana
komentáře u knih
Tajemství mechanické mrtvoly
Joe Benitez (p)
Příběh opravdu není třeskutě originální, ale dokáže zaujmout. Komplikované dějové zákruty nebo myšlenky by stejně možná jenom odváděly pozornost od vizuálních orgií, které se na každé stránce, ba skoro v každém panelu odehrávají. Po téhle stránce je Lady Mechanika skutečně okouzlující, až opojná. Výkladní skříň steampunkové estetiky.
Porodní bába
Katja Kettu
Hodně syrové, hodně drsné. Tak drsné, jak by se dalo čekat od příběhu z Laponska na konci 2. světové války, a ještě trochu drsnější. Příběh osudové a tragické lásky s minimem romantiky, zato se záplavou detailů, které nemusí být pro slabší žaludky. Ani záludné střídání časových rovin není k povrchnějšímu čtenářstvu zrovna vstřícné. Ale ten, koho uhranula třeba starší finská klasika Země je hříšná píseň a smíří se s tím, že Kettu je ještě méně poetická a ještě brutálnější, ten musí být spokojený. V současné záplavě generických romancí odehrávajících se na pozadí holocaustu trčí Porodní bába jako hrdé bodláčí mezi kýčovitými kytičkami z plastu.
Komu zvoní hrana
Ernest Hemingway
Román nepochybně obsahuje spoustu podnětů k zamyšlení, důkladné psychologické ponory do nitra postav i opravdu působivé pasáže (vyprávění Pilar o řádění republikánů v dobytém městečku nebo finále na mostě). Nevadí mi ani rozvláčné tempo, které současnému čtenáři lačnému "akce" může překážet. Ale celkově na mě styl vyprávění i způsob vyjadřování působí poněkud zastarale, což může být způsobeno i starším překladem, ale jistě nejen jím. Když porovnám s jinou, časově nepříliš vzdálenou klasikou Nazí a mrtví, ta je v popisu válečné zkušenosti mnohem komplexnější, psychologicky pronikavější a současnému vnímání bližší. V případě této knihy se ve mně mísí upřímné zaujetí s povinnou úctou ke klasikovi, která maskuje občasnou nudu, a výsledný dojem je tak trochu rozpačitý.
Svět jako hra o trůny
Dominique Moise
Žádná převratná odhalení ani hloubkové analýzy nám tento pán nepředkládá. Ale že by mu šlo jenom o to, vytřískat nějaký kapitál z momentální popularity seriálů, to bych neřekl. Zkrátka se dělí se čtenářem o postřehy týkající se paralel se současnou geopolitikou. I když asi nepřichází s ničím, co by průměrně bystrý divák v dotyčných seriálech sám nevypozoroval.
Caesarovy legie
Jiří Kovařík
Takže tentokrát jde víceméně o monografický díl, věnovaný téměř výhradně válečným dobrodružstvím Gaia Julia Caesara (s výjimkou úvodní pasáže popisující bitvu u Karrh). Protože o jeho vojevůdcovských schopnostech není sporu a protože Kovařík se zaměřuje výhradně na vojenské dějiny, nepřekvapí, že Caesarovu osobnost vykresluje v docela příznivém světle. A to nejen co se týče válčení, ale i mocenských ambicí a charakteru jako takového. Kontrastuje to s vžitým pojetím sebestředného tyrana, který nemilosrdně pohřbil ideály republiky. Z Kovaříkova podání vychází spíš jako bystrý pragmatik, snažící se republiku, která už byla stejně v troskách, přetvořit v něco fungujícího. Přičemž určité míře arogance nebo ješitnosti se člověk takového formátu těžko ubrání. No a mně tenhle pohled celkem vyhovuje. Jinak samozřejmě vysoká úroveň Kovaříkovy římské edice přetrvává.
Macocha
Petra Hůlová
Zpočátku jsem si brumlal cosi o samoúčelné stylistické exhibici ve stylu "Podívejte, jak já, umělkyně, pohrdám konvenčním psaním." Samozřejmě, jakmile mi došlo, že jde vlastně o zachycení myšlenkových pochodů postavy propadající se do paralelní reality alkoholika, začala mi autorčina stylizace dávat smysl. Takže prvotní nechuť jsem setřásl a nakonec mi ten neodvratný rozpad osobnosti přišel docela působivý.
Andělé a démoni
Dan Brown
Každý vášnivý čtenář se bude do krve bít za to, že filmová adaptace nikdy nemůže překonat svůj literární předobraz. A ono to většinou odpovídá skutečnosti. Ovšem najdou se výjimky. V časech brownovského boomu jsem jeho romány obcházel s opodstatněnou nedůvěrou k pomíjivé popularitě bestsellerů a ani později jsem neměl důvod to měnit. Filmy (Šifru a Anděly a démony) jsem ale zkouknul a konstatoval, že pokud divák nemá vysoké nároky, jde o sice naivní, ale poutavé a slušně natočené oddechovky. Když jsem teď po letech sáhnul po audioverzi obou knih k "předspánkovému" poslechu, docela mě zaskočilo, že obě literární předlohy, které by podle selského rozumu měly být přeci jen o něco vrstevnatější, inteligentnější a propracovanější než povrchní hollywoodský blockbuster, jsou ve skutečnosti ještě hloupější. Tady je bez jakékoli ironie třeba složit poklonu režiséru Ronu Howardovi, že z tak primitivní látky dokázal vykřesat celkem napínavé a neurážející thrillery. V případě závěru Andělů a démonů pak vynecháním těch nejkřiklavějších pitomostí prakticky zachránil celý příběh. Nevím, jestli stejnému srovnání podrobím Inferno, protože tady je už i film dost přitažený za vlasy.
Nejsem jako vy
Jodi Picoult
Trochu zdlouhavé a co se týče závěrečného odhalení taky dost průhledné. Ale kupodivu ani jedno příliš nevadí. Ona je sice ústřední zápletka detektivní, ale v centru pozornosti je po celou dobu hlavně Jacobova nemoc. Díky metodě několika vypravěčů se můžeme opravdu důkladně seznámit nejen s tím, jak těžkosti spojené s Aspergerovým syndromem prožívá hlavní hrdina, ale i jak jeho chování vnímá okolí a jaké důsledky má pro jeho nejbližší. Autorka neváhá zabíhat skutečně do detailů, přitom ale i ty nejvypjatější situace a nejtíživější prožitky podává svěžím a lehkým způsobem nepostrádajícím humor, takže čtení pěkně odsýpá.
Opuštěná společnost
Erik Tabery
Docela souhlasím s názorem, že Tabery v této knize pouze přesvědčuje už přesvědčené. I pro ty ale může být jeho text přínosem a impulzem k uvědomění si souvislostí, analogií i specifik jednotlivých etap společenského vývoje. Čtenáři z opačné poloviny názorového spektra pravděpodobně knihu ani nedočtou nebo po ní vůbec nesáhnou, ale i kdyby přiměla k zamyšlení aspoň jednoho ze sta takových, nebyla Taberyho práce zbytečná. Nejásám nad každým jeho slovem, k instituci demokracie jsem třeba poněkud skeptičtější než on (jak říkal Churchill: "Demokracie je ten nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních, co už jsme vyzkoušeli."), ale s valnou částí jeho nadějí i nářků sympatizuji. Ačkoli Taberyho politické postoje jsou celkem zřejmé, jeho tón je určitě víc věcný než konfrontační. Pro někoho ale věcnost prostě už z podstaty není kladem. O zasypávání příkopů a sjednocování rozdělené společnosti mluví obě strany, každá ale má pochopitelně na mysli vítězství vlastního pohledu. Takový dialog je pak těžký a často vede spíš k vyhrocení rozdílů.
Houbařka
Viktorie Hanišová
Citlivé téma podané citlivým a neokázalým způsobem. Hanišová odkrývá trauma své hrdinky pomalu a opatrně, jako kdyby převazovala bolestivou ránu. Obejde se přitom bez zbytečných expresivních pomůcek, kráčí spolu se Sárou tiše a odevzdaně po stopách její minulosti, která už nejde odestát a Sára jí má vpálenou do duše jednou provždy. V tomto případě by bylo nemístné čekat happyend, maximálně tak nějaké vnitřní smíření. Ale to nakonec určitě není málo.
Jak funguje hudba
John Powell
Škoda, že z toho zakrátko zase dvě třetiny zapomenu. Jako popularizátor jinak suchých teoretických faktů John Powell exceluje. Jeho příklady a přirovnání jsou vynalézavé, zábavné i výstižné, dokáže se vyvarovat podlézavého šaškování. Pro ty, kdo nemají v úmyslu hudební teorii přímo studovat ale chtějí mít aspoň základní přehled, je to ideální kniha.
Cesty na Sibiř - 1. díl
Martin Ryšavý
Zajímavá směs faktografického cestopisu a románové autobiografie. Čtenář se může jen dohadovat, co z vyprávění je fikce a co reálné zážitky. Ale když se podíváme na Ryšavého dokumentární filmy, o kterých je tu řeč (Duše v muzeu v prvním a Afoňka už nechce pást soby ve druhém díle) a které jsou dohledatelné na youtube, dá se z nich odvodit, že míra fabulace nebude nijak velká. Předpokládám, že se bude týkat především hořkého románku s Anželou, jinak to vypadá, že nám autor předkládá svoje autentické zážitky. Mnohé postavy se objevují ve zmíněných filmech a je zajímavé konfrontovat je dodatečně s jejich literárním vykreslením. Škoda, že se do filmu nedostala ona samozvaná ochranitelka tradic, která Ryšavému vynadala v autobuse, na tu bych byl zvědavý. Jde vlastně o takový neukončený bildungsroman, v němž se autor poznává a vnitřně vyzrává prostřednictvím svých pobytů na Sibiři, kde se pokouší zmapovat mimo jiné současný stav zdejšího šamanismu. Cením si hlavně upřímnosti a otevřenosti, s níž popisuje jak alkoholem a civilizační beznadějí poznamenané sibiřské reálie, tak svoje vlastní poklesky.
Hedvábnou stezkou
Lucie Drbohlavová
Mám slabost pro hudbu středoasijských regionů, takže mě logicky zajímá i prostředí, ve kterém vzniká. A tenhle cestopis, ačkoliv nepatří k nějakým milníkům žánru, docela příjemně plní moje očekávání. Je vidět, že autorka má k daným zemím skutečný vztah i nemálo zkušeností a věnuje tak více prostoru hlubším postřehům z běžného života než turistickým atrakcím, nešetří vlastními historkami z cest a ještě to doplní stručnými historickými exkurzy. Jako literát-amatér občas neodolá nějakému tomu vypravěčskému klišé, ale většinou si dokáže uhlídat, aby z úrovně "přístupné širokému čtenářstvu" nesklouzla na "povrchní plkání". A co se týče jejího respektu a empatie vůči místním zvyklostem a tradicím (jako když v Afghánistánu beze stopy opovržení nebo nadřazené shovívavosti zkouší správně nosit burku), klobouk dolů. Takhle by si měl počínat host v cizí zemi.
A zrodí se Nadace
Isaac Asimov
Poctivé dotažení kružnice napojující se na první povídkovou Nadaci. Rozčleněním na dějové epizody s výraznými časovými skoky ji dokonce trochu připomíná, jinak už ale žádná velká překvapení ani v ději ani v autorově stylu. S odstupem mě z celé sedmidílné ságy kupodivu víc bavily díly 4 a 5, tedy ty s Trevizem. Rád bych nicméně časem sáhl i někam do související série o robotech, zajímalo by mě do jaké míry je s Nadací provázaná.
Dějiny filmu 1895-2005
Jerzy Plazewski
Proč zrovna tahle kniha? Nevěřím, že ve světové odborně-popularizační literatuře neexistoval lepší kandidát na překlad a na zaplnění díry na našem trhu, na níž si vydavatelé stěžují. Nezpochybňuji odbornou erudici autora, ale podstatná část knihy je až příliš ovlivněná ideologií režimu, v němž vznikala a vydání po roce 1989 na tom, zdá se, mnoho nezměnila (ačkoli nevím, jak vypadala ta původní). Rád bych věřil, že Plazewski se zkrátka tehdy musel přizpůsobit aby byl text vůbec publikovatelný (což pořád není důvod proč knihu s tak pokřivenou perspektivou vydávat dnes), ale jeho upřímné nadšení pro rané sovětské experimenty 20. let a italský neorealismus (nepopírám, že oprávněné) napovídá, že svým levicovým smýšlením s komunistickým režimem do určité míry souzněl.
Ale nechci spekulovat, podstatné je, že většna knihy jasně nadržuje "socialistickému táboru". Když to hodně zjednoduším: podle Plazewského vše, co vzešlo z Hollywoodu, bylo a priori zkažené komerčními hledisky. i když se občas našla silná osobnost, která jim dokázala vzdorovat. Naopak v Sovětském svazu vznikala převážně morálně ryzí díla a jen v některých obdobích (poválečný stalinismus) se to malinko přehánělo s ideologickou schematičností. A zarazí i některé jednotlivosti. Vím, že u podobných publikací nemá moc smysl stěžovat si, že tu chybí tamto a přebývá ono. Vždycky někomu něco chybět bude, subjektivní hledisko autora je třeba respektovat. Ale odbýt Hitchcockovo Psycho jednou větou, Sergia Leoneho jen letmo zmínit a Vláčila dokonce vůbec (přestože se jinak národní kinematografie poctivě rozebírají)? To už je přeci jen silná káva.
Neberu četbu téhle knihy jako ztrátu času, hodně z dějin filmu jsem si osvěžil, připomněl, hodně nového se dozvěděl. Ale ta pachuť dobového ideologického zkreslení mě po většinu času docela obtěžovala. Kdyby u nás vyšla před rokem 1989, rozhodně bych hodnotil výš, to by se dokonce dala považovat naopak za odvážnou. Ale co s ní dnes aniž by se musela ze dvou třetin zgruntu přepracovat?
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
SPOILER: Zhruba do poloviny jsem reálně počítal s plným hodnocením. Koktejl ze seversky drsného humoru a hřejivého sentimentu byl příjemně vyvážený, chytrý a citově nevydírající. Nezviklalo mě ani když po půlce začalo dojemných pasáží přibývat, Backman to měl stále ještě pod kontrolou. To ale už neplatí o samotném závěru, za který ta jedna hvězda prostě musí jít dolů. Nic proti dobrým koncům, ale tady autorovi přeci jen ujela ruka. To už hraničilo s pohádkou a navíc pohádkou úzkostlivě korektní. Škoda, jinak píše Backman moc pěkně.
Automat Svět
Bohumil Hrabal
Určitě nás je hodně takových, kdo znají Hrabalovo dílo především z jeho filmových adaptací. Tím pádem samozřejmě vzniká obrázek nejen zprostředkovaný, ale i neúplný a zkreslený, protože filmoví tvůrci v čele s jiřím Menzelem si z Hrabalových próz často vyzobávali jednotlivé motivy a přerovnávali je do úplně jiných souvislostí. Tak jsem se rozhodl začít svůj dluh postupně smazávat a jako první zvolil tenhle povídkový výbor. Poznávám tu střípky z filmů Perličky na dně, Něžný barbar nebo Andělské oči, vychutnávám si jejich původní podobu, náladu a "souřadnice" a nechávám se unášet nevyzpytatelným proudem řeči proplétajícím syrovou realitu s imaginací a banalitu s tragikou naprosto neopakovatelným způsobem. Rozebírat Hrabalův literární styl si rozhodně netroufám, to ostatně v tomto případě perfektně obstarává doslov Emanuela Frynty. Co mě fascinuje a na co asi nikdy přesnou odpověď znát nebudeme, je otázka, kolik bylo v Hrabalově psaní nešlechtěné spontaneity a kolik soustředěného literárního opracovávání. Ale možná je nesmysl se na to vůbec ptát.
V žabím pyžamu
Tom Robbins
Druhá půlka devadesátek, věk plus mínus pětadvacet, to byla doba, kdy jsem se s Tomem Robbinsem seznámil. To už pro mě přestal být Jim Morrison polobohem a vůči rebelským frázím o zlém establishmentu jsem byl taky čím dál ostražitější. Přesto mě Robbinsovy ztřeštěně moudré post-hippie příběhy naprosto učarovaly a jejich autora posadily do čela mého literárního panteonu, ačkoli jsem si byl od začátku vědom, že formálně o žádnou "vysokou" literaturu nejde. Jeho romány, protože nečetné, jsem si šetřil, abych je neměl přečtené všechny moc brzy a měl se pořád na co těšit. Tak se stalo, že ten poslední, co mi zbýval - V žabím pyžamu - jsem odkládal nějak moc dlouho a když jsem po něm konečně sáhl, měl jsem obavy, že už naše myšlenkové světy - můj a Robbinsův - nebudou kompatibilní, protože jsem mezitím v cestě za Velkou Skepsí došel zase o něco dál. No, pointu nebudu odkládat, zřejmá je ostatně z počtu hvězdiček: Obavy byly zbytečné, pořád to funguje. A i když už to není a ani nemůže být stejné, jako když jsem náruživě louskal Parfém nebo Kovbojky, Robbinsovy bystré, vtipné, podvratné, poživačné, bláznivé, lascivní i zenové vidění světa mi má pořád co říct. Tentokrát jsem v komentáři osobnější, ale to je v Robbinsově případě pochopitelné.
Arabské jaro
Miloš Mendel
Pronikavá analýza událostí, které máme velkou tendenci si vykládat po svém, "západním" způsobu, tím spíš, že k nám informace o nich přicházejí osekané na základní fakta a komentáře z "druhé strany" chybějí úplně. A právě tenhle zkreslující úhel pohledu se Miloš Mendel snaží důsledně uvádět na pravou míru, tedy co nejvíc zohledňovat perspektivu zemí a lidí, o nichž je řeč. Jak snadno si realitu přizpůsobujeme podle toho, co v ní sami chceme nacházet. Mendel se naštěstí iluzemi o univerzální platnosti demokratických ideálů nenechává zaslepit a usiluje o co největší míru objektivity. A navíc v přístupné, čtivé formě. U mě naprostá spokojenost.
Kokoschkova loutka
Afonso Cruz
V něčem mi román připomínal Ajvazovy fantaskní hry s příběhy a jejich větvením, i když Kokoschkova loutka víc dbá na emocionální dopad na čtenáře. Zvláštně strohé a přitom jazykově bohaté, prokvetlé hořkou ironií. Hezký příklad knihy, kde rafinovaná forma mohla lehce zvítězit nad obsahem, ale nestalo se. Popravdě jsem nebyl daleko od nejvyššího hodnocení.